Píše Pavel Kosek
(25. 4. 2024)V roce 2022 vyšla v Univerzitním nakladatelství Winter v Heidelbergu v řadě Slavica. Monographien, Hand-, Lehr- und Wörterbücher pozoruhodná práce, která je věnována dějinám češtiny českých pobělohorských exulantů. Její úplný název, včetně podtitulu zní Sprachen der Exilgemeinde in Rixdorf (Berlin). Autorenidentifikation und linguistische Merkmale anhand von tschechischen Manuskripten aus dem 18./19. Jahrhundert. Jde o mírně upravenou disertační práci, kterou její autor Aleksej Tikhonov úspěšně obhájil na Humboldtově univerzitě v Berlíně (školitelem byl prof. Roland Meyer).
Jak napovídá titul práce, jejím objektem jsou rukopisy vzniklé v prostředí české exilové komunity berlínského Rixdorfu 18. a 19. stol. Ještě, než se začneme zabývat touto knihou, krátce připomeneme výzkum češtiny pobělohorského exilu, který vznikl před vydáním monografie A. Tikhonova. Výzkum jazyka českého nekatolického exilu barokní doby byl dlouhá období v jazykovědné historické bohemistice zanedbáván. Pozornost se soustřeďovala zejména na jazyk první generace pobělohorské emigrace a v jejím rámci pak především na Jana Amose Komenského – za mnohé práce připomeňme Kučerovu (1980) publikaci Jazyk českých spisů J. A. Komenského. Jazyk příslušníků mladších exilových generací stál na okraji zájmu – zpravidla s hodnocením, že jde o jazyk „emigrantský“ skládající se „z víceméně hotových formulek, udržovaných tradicí a náboženským obsahem“ (Havránek 1980: 72). Ve druhé polovině 20. století se pozvolna historická jazykověda zbavovala tohoto hodnotícího stereotypu a snažila se na základě analýzy konkrétních textů získat přesnější obraz jazykové praxe. Přitom se mohla opřít o předchozí historiografický a literárněhistorický výzkum provedený zejména Wintrem (1954) a Škarkou (např. 1942). Jako první se tohoto soustavného a nepředpojatého bádání ujal Rösel (1961), který upřel svou pozornost zejména na tištěnou literární produkci, která vycházela z kulturního centra Halle nad Sálou a jejíž ústřední postavou byl Heinrich Milde. Po roce 1989, kdy padly definitivní zábrany výzkum jazyka barokní doby, se pak objevily další dílčí sondy do české jazykové produkce vydané tiskem v Žitavě, Lipsku a Laubně (jejich přehled a výsledky viz Andrlová Fidlerová 2013).
Jak plyne z názvu práce, její autor se zaměřuje na analýzu rukopisných textů z prostředí berlínské české exilové komunity. Výběr tématu je v mnoha ohledech přínosný: 1. jak už bylo řečeno, zabývá se dosud málo prozkoumanou fází vývoje exilové češtiny, 2. zaměřuje se na sféru rukopisných textů 17. a 18. století, přičemž celkový obraz české rukopisné kultury 17. a 18. století nám stále uniká, 3. vybírá si texty jazykového společenství, která je minoritní nejen z jazykového hlediska (čeští mluvčí v majoritním německy mluvícím prostředí), ale také konfesního (převážně příslušníci bratrské církve ve většinově luterském společenství).
Těžiště práce se nachází v kapitolách 2.–5. Ve druhé kapitole Historischer Hindergrund Aleksej Tikhonov podrobným způsobem představuje historii české rixdorfské komunity. Neopomíjí širší historický kontext, a tak se zaobírá celkovými ději českého nekatolického exilu v Lužici, Sasku a Braniborsku. Na podkladě velkých dějin se věnuje mikrodějinám zkoumaného jazykového společenství. Rozebírá náboženské a národnostní poměry v rámci rixdorfské komunity, zejména počty věřících hlásících se k českobratrské, reformované a luterské církvi. Zvláště zajímavé jsou části věnované vztahům mezi herrnhutským, hallským a rixdorfským církevním prostředím, vlivu hraběte Zinzendorfa na náboženské poměry a praxi náboženské komunity či rozvoji misionářské činnosti. Z autorova zřetele se však neztrácí ani další aspekty relevantní pro jazykový výzkum: vývoj počtu českých a německých členů komunity, délka trvání českojazyčné tradice v rixdorfské komunitě, vývoj školství, působení kazatelů v české komunitě a jejich jazykové znalosti a praxi. Těmito informacemi si autor knihy připravuje půdu pro jazykovědnou analýzu, zejména pro posouzení míry česko-německého bilingvismu v této komunitě a jeho vývoje. Nicméně svou syntetickou povahou přesahují tento utilitární cíl a představují užitečný přehled dějin českého nekatolického exilu v Německu 18. století.
V další kapitole Forschungstand se autor věnuje klasifikaci českých rukopisných pramenů, které v rámci komunity vznikly. Tyto texty člení do tří skupin: 1. Lebensläufe, 2. Chorreden, 3. Andere Textarten. Vzhledem k tomu, že se rozhodl svou analýzu redukovat jen na životopisy (Lebensläufe), je pro vlastní praktickou část jeho práce důležitá charakteristika tohoto textového útvaru: mělo jít o (v ideálním případě) vlastní rukou napsané biografie, které se četly při pohřbu. Autory životopisů byli všichni členové církevní komunity, tj. kazatelé, učitelé, rolníci, řemeslníci, ženy, muži i děti. I když existovaly pro jejich sepsání vzory a měly být především reflexí duchovního vývoje autora životopisu, jejich struktura nebyla příliš schematická. Přinášejí tedy poměrně spolehlivé svědectví o autentické psané češtině sledované exilové komunity. Důležitým aspektem těchto životopisů je však fakt, že v některých případech nebyly psány protagonistou životopisu (tj. dotčenou osobou), a to zejména tehdy, když tato osoba zemřela předčasně anebo její zdravotní stav nedovoloval text sepsat. Pak byly životopisy sestavovány na základě protagonistova diktátu nebo osobního svědectví blízké osoby. Životopisy se zachovaly v podobě dvou konvolutů pokrývajících období 1770–1819. Je zřejmé, že představují jen část původně většího souboru textu. To vede autora k tomu, aby se až s detektivním důvtipem a zarputilostí pustil do pátrání po historických osudech dochovaných i nedochovaných konvolutů, včetně jejich druhého života (jaký byl jejich pravděpodobný celkový rozsah, kolik exemplářů se ztratilo, kdo a jak je upravoval, kdo pořizoval jejich moderní opisy, kde a kým byly jejich části vydány, kdo se zabýval jejich historickou analýzou).
Ve čtvrté kapitole Analyse der Rixdorfer Handschriften se Aleksej Tikhonov pouští do vlastního jazykového rozboru zkoumaného materiálu. Volí přitom metodologii, která je v oblasti české historické lingvistiky neobvyklá, ba dokonce novátorská. Na soubor transliterovaných životopisů (Lebensläufe) aplikuje přístupy kvantitativní analýzy textu (stylometrie a určování autorství). Je si přitom velmi dobře vědom možností a mezí těchto metod, jejichž vznik a rozvoj podrobně vysvětluje v podkapitole Stilometrie und quantitative Methoden. Rovněž si je vědom, že kvantitativní analýza rukopisných životopisů musí respektovat jejich specifické znaky: jednak mohly být sestaveny druhou osobou, jednak mohly být opsány a redigovány druhou, třetí či čtvrtou osobou. Pro tyto účely přijímá Laschovu koncepci heterobiografií a vytváří vlastní rekonstrukci textové geneze zkoumaných životopisů. Vzhledem k tomu, že autorem či písařem zkoumaných textů mohla být jiná osoba, stanovuje dvě sady jazykových a grafických rysů (Merkmale) zkoumaných textů, které se stávají podkladem kvantitativních analýz: 1. jazykové jevy (hranice textu, délka věty, vybrané slovesné formy, případy změny dativní a lokálové koncovky -ovi> -oj, protetické v-, diftongizace ý >ej, konkurence spojky / relativa když, kdež, kdiž, dyž atd.), 2. ortografické jevy (korektury/revize, distribuce js- × s- v prézentních formách slovesa býti, distribuce velkých písmen nebo grafická podoba toponym). Autor zde používá relevantní sekundární literaturu a diachronní subkorpus DIAKORP Českého národního korpusu. Nabízejí se pochopitelně otázky, proč byly vybrány zrovna tyto jevy a ne jiné, popř. jestli je hodnocení daných jevů adekvátní. Jelikož je však rozsah a míra zastoupení jednotlivých jevů zkoumána ve všech textech stejně, poskytují tyto rozbory spolehlivý základ pro kvantitativní analýzy a srovnání jednotlivých životopisů. Stanovené soubory jazykových a grafických charakteristik životopisů se pak staly podkladem pro počítání euklidovských vzdáleností mezi jednotlivými texty, které pak vedly k stanovování blízkosti zkoumaných textů, provedenému v následující kapitole.
Výsledky analýz uvedených parametrů jsou pak představeny v páté kapitole Ergebnisse der Autoren-/Schreiberzuordnung, kterou lze považovat za klíčovou část Tikhonovovy knihy. Na základě kvantitativního rozboru vytvořil dendrogramy, grafy a tabulky, které v podkapitole Vergleich linguistischer Merkmale zwecks der Autoren-/ Schreiberzuordnung názorně prezentují jeho výpočty. Z nich dovozuje, že se na životopisech 184 protagonistů podílelo 26 autorů a 12 písařů. Podle jeho analýzy byla větší část ze zkoumaných textů sestavena jen několika autory a větší část z nich byla opsána několika písaři. Tikhonovův výzkum také ukázal, že dva zkoumané konvoluty netvoří uzavřené textové celky, nýbrž že některé texty obsažené v obou konvolutech mají s největší pravděpodobností stejného autora nebo písaře. Za touto kvantitativní analýzou pak následuje analýza kvalitativní (podkapitola Weitere sprachliche Faktoren), která se podrobněji zabývá některými aspekty zkoumaných textů: charakteristikami mužských a ženských autorů nazíranými z pozic genderové lingvistiky, zdobnými iniciálami, vynechanými pasážemi, vlivy němčiny na češtinu a opravami/korekturami obsaženými v textu. Aleksej Tikhonov v této části důmyslně hledá jazykové, obsahové a grafické indicie, které by pomohly ztotožnit konkrétní historické postavy spojené s rixdorfskou komunitou s abstraktními autory a písaři stanovenými na základě kvantitativní analýzy. Velmi podnětná pro současnou českou historickou jazykovědu je část věnovaná již zmíněným otázkám genderové lingvistiky (Aspekte Gender und Genderlinguistik). Jednak je to téma v české historické lingvistice opomíjené, jednak je založeno na rozsáhlé exkurzi do role žen v životě berlínské exilové komunity. Následuje velmi rozsáhlý oddíl věnovaný korekturám/opravám/revizím (Revisionen), které jsou rozděleny na syntaktické, morfologické, ortografické a sémantické opravy zkoumaných textů. Zkoumané revize ukazují na genezi textu, dobu jeho vzniku, variace v ortografické a gramatické stavbě češtiny 18. století a konečně na vlivy němčiny na jazyk příslušníků této exilové komunity.
Tikhonovova práce představuje v rámci české historické jazykovědy dílo inovátorské, v lecčems zlomové. Její význam tkví v několika aspektech: 1. snaží se uplatnit postupy kvantitativní lingvistiky na konkrétní starší české texty (především určování autorství a stylometrie), 2. zpracovává oblast dosud nezpracovanou (rukopisné české texty exilové komunity z 18. a 19. století), 3. do oblasti české historické lingvistiky uvádí metodologické impulzy současné sociolingvistiky a genderové lingvistiky, což napomáhá otevírat témata, která dosud stála stranou. Lze se těšit z toho, že jde o knižní publikaci mladého jazykovědce, který vstupuje do jazykovědného provozu a který snad bude pokračovat v objevování nových témat a aplikaci nových přístupů současné lingvistiky na vývoj češtiny.
Aleksej Tikhonov: Sprachen der Exilgemeinde in Rixdorf (Berlin). Autorenidentifikation und linguistische Merkmale anhand von tschechischen Manuskripten aus dem 18./19. Jahrhundert. Heidelberg: Universitätsverlag Winter Heidelberg, 2022, 334 s.
