Aktuality IPSL

Tomáš Havelka píše o Komenského Kancionálu (22. 5. 2019)

V nejnovějším příspěvku bohemistického E*fora se Tomáš Havelka věnuje Komenského Kancionálu z roku 1659. „Kancionál je v nové době zatím jen velmi neúplně analyzovaným a zpřístupněným dílem – nejdůkladněji se mu věnoval právě Antonín Škarka, ovšem zaměřil se vlastně jen na Komenského autorské písně (viz zejména jeho edici Jan Amos Komenský: Duchovní písně, Praha, 1952). V témž duchu přistoupila k edici Kancionálu i Olga Settari, která vydala obdobně koncipovaný výbor (Jan Amos Komenský: Kancionál, Praha, 1992). Otázky týkající se Komenského edičního přístupu ke Kancionálu i koncepce souboru tak stále zůstávají nedořešeny.“

Veronika Jičínská a Claus Zittel píší o knize Handbuch der deutschen Literatur Prags und der Böhmischen Länder (16. 5. 2019)

Tentokrát v rámci česko-německého E*fora nabízíme dva příspěvky, oba se vztahují k publikaci Handbuch der deutschen Literatur Prags und der Böhmischen Länder vydané kolektivem autorů v roce 2017.

Příručka německy psané literatury z Prahy a českých zemí je první příručkou tohoto druhu o německy psané literatuře v českých zemích od 18. do poloviny 20. století. Vyšla v prestižní řadě Handbuch německého nakladatelství J. B. Metzler. Podle vydavatelů je Příručka určena odbornému publiku i širší veřejnosti se zájmem o literární historii, a to nejen v německy mluvících zemích.“ (z textu Veroniky Jičínské

„Hodnotná literatura vždy vzniká v mnohohlasém textovém univerzu. Literární historiografie, jež se soustředí na rádoby vlastní národní tradici a postuluje například dějiny švýcarské nebo rakouské literatury, zneuznává, že vlastní literatura je vždy hybridem pocházejícím z mnoha světů a literární systém odkazování nikdy nekončí státní hranicí. Národní literární dějiny selektují, izolují a zkreslují svůj předmět zájmu. Každá seriózní literární věda je literární vědou srovnávací. Vezmeme-li si ale k ruce skvělou novou Příručku německy psané literatury z Prahy a českých zemí, s potěšením zjistíme, že zde není zase jednoduše připojena další rozhled zužující perspektiva ke kanonickým pohledům a už vůbec není provozována vlastivěda a památková péče, nýbrž že publikace napadá obvyklé historiografické modely a relativizuje jejich dominantní stanoviska.“ (z textu Clause Zittela)

Jiří Brabec píše o Literární kronice první republiky (8. 5. 2019)

Aktuální příspěvek bohemistického E*fora se zabývá publikací Literární kronika první republiky. „Předmětem je ‚literární dění‘ jednadvaceti let trvání republiky (ohraničené daty 28. října 1918 a 30. září 1938). Nejen české. Kniha nabízí vhledy i do tvůrčích aktivit jednotlivých národů, které Československou republiku obývaly – Slováků, Němců, Rusínů, Ukrajinců, Rusů, Poláků a Maďarů. Tento pohled na skrytou i zjevnou spolupráci, vzájemnou ignoranci nebo polemická odmítání jazykově odlišné kultury je v tak rozsáhlém časovém úseku uplatněn poprvé.“

Václav Petrbok píše o Kurtu Krolopovi (1. 5. 2019)

V tomto týdnu již podruhé přicházíme v rámci E*fora s příspěvkem k osobnosti Kurta Krolopa. V tom následujícím se Václav Petrbok věnuje nedávno vydanému českojazyčnému výboru z jeho prací Studie o německé literatuře. „Předmětem následujících poznámek nebude Krolopův odborný odkaz jako takový, tak jak je ve svazku prezentován, ale ta jeho část, již lze vztáhnout k pojmu celostního, areálového studia literatury a kultury českých zemí. Jakkoliv patřil jeho odborný zájem i ‚čistě‘ germanistickým tématům (editor připomíná nepodepsané kapitoly o rakouské i německé literatuře 19. století, jež vyšly v šestém až osmém díle syntetických Geschichte der deutschen Literatur von den Anfängen bis zur Gegenwart východoberlínského nakladatelství Volk und Wissen), obě slovesné kultury (tedy českého i německého jazyka) přirozeně a spontánně tvořily celistvý horizont autorových úvah.“

Kurt Krolop o Pavlu Eisnerovi (29. 4. 2019)

Jako předmluvu k zítřejší debatě věnované osobnosti Kurta Krolopa publikujeme  v rámci E*fora jeden z jeho textů o Pavlu Eisnerovi. „Když listujeme v korespondenci Paula-Pavla Eisnera, zvláště v jeho dopisech Otokaru Fischerovi, můžeme zjistit, že četné z těchto leitmotivů interpretace, jako je trojí ghetto, pokusy o útěk nebo únik z tohoto ghetta, pocit nepříslušnosti, nezakotvenosti, odloučenosti, odcizení od tzv. skutečného života, ať českého, německého nebo židovského, že takové leitmotivy jsou nejenom interpretačního, nýbrž i projekčního rázu. I čechofilství i čechožroutství, i obdiv němectví, i odpor proti všemu německému, i filosemitismus, ba hrdost na odkaz ‚židovské krve‘, i tzv. židovský antisemitismus, pro všechny složky těchto antitezí by se daly při troše dobré či ‚zlé‘ vůle uvést doklady Eisnerových výroků.“ 

Další aktuality...