Aktuality

Napsal Otokar Fischer (2. 12. 2020)

V nejnovějším příspěvku česko-německého E*fora věnujeme v rámci rubriky NAPSALI pozornost textu z pera Otokara Fischera, který byl v roce 1929 otištěn v Prager Presse. „V jistém smyslu je třeba počítat jak německé slavisty, tak germanisty slovanského původu k zástupcům vědy, jež zprostředkovává a jež se pohybuje zároveň na rozhraní. Bez ohledu na to, jak pestře jsou definovány na jedné či druhé straně vědecké cíle, musíme instinktivně vyzdvihnout jistou analogii: ta spočívá v dojmu, jako by byl badatelův rodný jazyk stejně jako prostředí striktně oddělen od objektu jeho výzkumu, takže se snad domnívá, že je povolán zabývat se objektem, který je mu do jisté míry cizí.“

Vyšla kniha Arnošt Procházka - Kritiky a eseje z let 1892-1924 (27. 11. 2020)

Nejnovější publikací IPSL je rozsáhlý výbor z díla Arnošta Procházky, jejž edičně připravil Luboš Merhaut. Kniha Kritiky a eseje z let 1892–1924 těží z celého rozsahu kritického a esejistického díla Arnošta Procházky. Chce přispět k hlubšímu poznání českého modernismu přelomu devatenáctého a dvacátého století a jeho podob a alternativ v dobových proměnách i mezinárodních souvislostech prostřednictvím vrstevnatého literárněhistorického obrazu Procházkova díla. Připomíná osobitost a význam práce jedné z klíčových osobností českého dekadentního symbolismu a individualistického estetismu. Reprezentativní výbor z původních autorských prací Arnošta Procházky zahrnuje bezmála dvě stovky textů, které představují konstanty i proměny autorovy kritiky a esejistiky, její charakter a jedinečnost, její tematickou i stylovou rozlohu – eseje programové povahy a estetické úvahy, portréty a medailony modernistických literátů a výtvarníků, literární, výtvarné a divadelní kritiky a polemiky, články a glosy příležitostné a společensko-politické povahy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Hana Bočková píše o komeniologické studii Tomáše Havelky (25. 11. 2020)

V posledním listopadovém příspěvku bohemistického E*fora se Hana Bočková zabývá monografií Tomáše Havelky Skrytý tajemství Božích poklad vydanou Nakladatelstvím Lidové noviny v loňském roce. „České spisy tvoří v Komenského tvorbě chronologický proud, který umožní sledovat jeho preference při výběru biblických knih či veršů, modely jejich citací a jejich proměny. T. Havelka z tohoto hlediska vymezuje i jednotlivá období, kdy se tyto preference dlouhodoběji projevovaly, a to zejména v souvislosti s intencí textů, akcenty a podněty, jež byly pro Komenského v dané fázi jeho života určující. Stanovuje i podobu modelového čtenáře Komenského českých spisů, jímž je člen jednoty bratrské ve vlasti nebo v exilu, jehož recepční obzor a ovšem i potřeby musel Komenský respektovat.“

Napsali o Stavovském divadle (18. 11. 2020)

U příležitosti stého výročí záboru Stavovského divadla Klubem sólistů Národního divadla přinášíme v rámci česko-německého E*fora text otištěný v Neues Wiener Journal dne 17. 11. 1920. „To už nejsou ti utlačovaní, teď už jsou to vítězní Češi, kdo se obrací proti Němcům a dává jim pocítit svoji nadvládu. Praha byla včera jevištěm výjevů, kterých nejspíš litují vůdčí osobnosti československé republiky ještě více než sami postižení Němci. Poté co se rozhlásilo, že hlavou československého státu bude muž, jako je Masaryk, nebyli bychom podobné výjevy očekávali. Povstání se obrátilo především proti stánkům německého ducha, proti divadlu, proti dvěma velkým novinám v Praze, také proti politickému centru pražských Němců, kasinu. Byla to lůza, kdo současně využil propuknutí národnostních pocitů k tomu, aby ničil a plenil.“

Věra Vařejková napsala o J. A. Komenském (11. 11. 2020)

Aktuální příspěvek bohemistického E*fora je věnován vzpomínce na nedávno zesnulou filoložku, bohemistku Věru Vařejkovou. Při této příležitosti a také v souvislosti s blížícím se jubileem dvě stě padesáti let od smrti Jana Amose Komenského přinášíme stať Tlumočník v Komenského Labyrintu světa, původně publikovanou v roce 1990 v časopise o dětské literatuře a umění Zlatý máj. „To, že jméno této znalkyně Komenského díla a staré české literatury vůbec je dnes mnohem spíše známé teoretikům a historikům dětské literatury, naznačuje, jakými peripetiemi si – především v důsledku normalizačních destruktivních zásahů do její profesní kariéry – během svého profesního života prošla.“

Jiří Opelík píše o posledním románu Milana Kundery (4. 11. 2020)

V návaznosti na narozeninový příspěvek bohemistického E*fora z předminulého týdne, přinášíme recenzi Jiřího Opelíka na poslední román Milana Kundery Slavnost bezvýznamnosti, který letos vyšel v českém překladu Anny Kareninové v brněnském nakladatelství Atlantis. „,Bezvýznamnost […] je podstata existence‘ a ‚Bezvýznamnost […] je klíčem k moudrosti, je klíčem k dobré náladě‘, svým druhým, politickým pásmem implikoval [Kundera] opak: že u jeho hráčů, tedy reprezentantů totalitní komunistické moci, s pozitivním významem a tedy ani s nějakou slavností bezvýznamnosti počítat nelze, že zde eo ipso platí jednak bezvýznamnost negativní, jednak bezvýznamnost doslovná.“

Marie Krappmann píše o odkazu Jiřího Levého (28. 10. 2020)

Nejnovější příspěvek česko-německého E*fora je věnován překladateli a literárnímu teoretikovi Jiřímu Levému. Brněnská Masarykova univerzita vydala v loňském roce pod taktovkou Ivany KupkovéZbyňka Fišera monografii textů k jeho odkazu s názvem Jiří Levý: zakladatel československé translatologie. „Ačkoli jsou všechny tři zmíněné okruhy otázek ve větší či menší míře v monografii reflektovány, lze rozdělit kapitoly rovněž podle toho, jakým způsobem autor/ka na dílo Jiřího Levého odkazuje, a to do dvou kategorií: v první je přímo tematizována Levého vědecká činnost a analyzován jeho přínos k vývoji translatologie, v druhé slouží vybraný teoretický koncept (např. ‚významová hustota‘ či ‚mluvnost překladu‘) jako východisko či rámec k analýze vybraného jevu z oblasti praktického překladu, příp. jsou Levým navržené postupy aplikovány na konkrétní text. K první kategorii patří podle mého názoru čtyři z devíti kapitol (nepočítaje Slovo úvodem…, které jako obecný úvod představuje, jak již bylo zmíněno, koncepci knihy).“

Jiřímu Opelíkovi jubilejně (21. 10. 2020)

V dnešním příspěvku bohemistického E*fora, který vychází u příležitosti devadesátých narozenin Jiřího Opelíka, přinášíme jeho odpovědi do tří anket v letech 1965 a 1968 k postavení literárního kritika. „Občanské povolání literárního historika (ten švindl, jak mi onehdy sdělil jeden dámský krejčí), lhostejno, zda na vysoké škole nebo v Akademii, má dvě nesporné výhody a zapřít je byl by holý nevděk: poskytuje literárněkritické práci odborné zázemí (chrání před diletantismem) a dovoluje jisté přesuny pracovní doby uvnitř dne nebo týdne (život bez píchaček).“

Daria Šemberová píše o literárních Sudetech (14. 10. 2020)

Příspěvek česko-německého E*fora tohoto týdne se zabývá trojjazyčnou antologií s názvem „Die schönen Überbleibsel nach dem Ende der Welt.“ Sudeten, literarisch. „Piękne resztki po końcu świata.“ Sudety literackie. „Krásné relikty po konci světa.“ Sudety literárně, kterou společně vydali Jörg Bernig, Wojciech BrowarnyChristian Prunitsch. „Nejobsáhlejší skupinu – toho si lze okamžitě povšimnout díky krátkým biografickým medailonům umístěným v příloze knihy – reprezentují autoři, kteří se narodili v 50., 60. letech a na počátku 70. let 20. století. Pokud budeme považovat za společné pojítko těchto literárních esejů konec druhé světové války a následující vlnu stěhování národů ve střední Evropě, k níž je vedle vyhnání Němců (jehož následkem přišlo o domov podle odhadů asi 14 miliónů lidí) nutné počítat i posunutí polských hranic na západ, nucené přesídlení etnických Lemků, ale i přistěhování slovenských Romů do českého pohraničí, můžeme autory, jako jsou Peter Becher (*1952), Jörg Bernig (*1964), Radek Fridrich (*1968), Olga Tokarczuk (*1962) a Jaromír Typlt (*1973) přiřadit ke druhé generaci, resp. ke generaci dětí.“

Steffen Höhne píše o korespondenci mezi A. Sauerem a B. Seuffertem (7. 10. 2020)

V nejnovějším příspěvku česko-německého E*fora analyzuje Steffen Höhne korespondenci mezi Augustem Sauerem a Bernhardem Seuffertem, která byla letos publikována pod titulem Der Briefwechsel zwischen August Sauer und Bernhard Seuffert 1880 bis 1926 v nakladatelství Böhlau, a na jejímž vydání se podíleli Mirko Nottscheid, Marcel Illetschko, Desiree Hebenstreit, Bernhard Fetz a Hans-Harald-Müller. „Ve vydané korespondenci se projevují nejen dvě rozdílné badatelské osobnosti, extrovertní Sauer a spíše uzavřený Seuffert, můžeme v ní sledovat i vývoj akademického oboru nová německá literární věda. Nadto nám umožňuje jasně vnímat politické aspekty ve vědě a kultuře, tedy v oblastech, v nichž oba vědci zaujímali, popř. museli zaujímat stanoviska.“

Letošní laureáti Ceny Otokara Fischera (6. 10. 2020)

Cenu Otokara Fischera za nejlepší německy psanou (germano)bohemistickou práci obdrží Neil Stewart za knihu Bohemiens im böhmischen Blätterwald. Die Zeitschrift „Moderní revue“ und die Prager Moderne (Heidelberg: Universitätsverlag Winter 2019). Porota ocenila bohatou a komplexní analýzu jak esteticky, tak kulturně politicky vyostřeného média v proměnách času.  Ivo Habán a Anna Habánová získávají Cenu Otokara Fischera za nejlepší česky psanou germanobohemistickou práci, tou je katalog k výstavě věnované malíři Paulu Gebauerovi (Liberec: Národní památkový ústav 2018). Esteticky vkusně zpracovaný svazek je výsledkem jejich systematického a kritického výzkumu zaměřeného na česko-moravsko-slezskou kulturní společnost.  Jiřímu Stromšíkovi se uděluje zvláštní nehonorovaná a letos poprvé udělená cena poroty za vydání germanobohemistických studií Kurta Krolopa s názvem Studie o německé literatuře (Praha: Triáda 2018). Zásadní statě významného germanisty a germanobohemisty jsou tak poprvé zpřístupněny české veřejnosti. Cena Otokara Fischera i zvláštní ceny poroty budou uděleny 29. října v pražském Goethe Institutu.

Anna Fremrová píše o rozhlasovém pořadu Osudové ženy (30. 9. 2020)

V aktuálním příspěvku bohemistického E*fora píše Anna Fremrová o pořadu Českého rozhlasu s názvem Osudové ženy, který ve svých jednotlivých dílech představuje ženy z českých dějin. „Vedle základních informací, snadno dohledatelných jinde, pořad nepřináší žádný nový ani zásadnější pohled na představované ženy či jejich dílo. A tím je právě symptomatický pro tento druh populárně-naučných počinů. Zatímco reálný přínos naučný je minimální, o snahu zaujmout se snaží mnohdy až v bulvárním stylu.

Filip Charvát píše o literární Praze (23. 9. 2020)

V aktuálním příspěvku česko-německého E*fora se Filip Charvát věnuje překladové antologii Prag. Eine literarische Einladung (ed. Petra Knápková).

Marie Hanzelková píše o poutních písních na Moravě (16. 9. 2020)

Příspěvek bohemistického E*fora pro tento týden je věnován poutním písním vydaným ve výběrové edici Jana Malury a Jakuba Ivánka s názvem Horo krásná, spanilá! Poutní písně na Moravě (1600–1850), která vyšla v loňském roce v brněnském nakladatelství Host. „Celosvětovému fenoménu poutnictví se zahraniční vědci různých oborů systematicky věnují od sedmdesátých let 20. století, v českém prostředí však v období 1948–1989 z ideově-politických důvodů odborné práce na toto téma takřka nevycházely. Situace se naštěstí změnila po roce 1989, kdy se poutnictví začalo intenzivně zkoumat rovněž na českém materiálu.“

Manfred Weinberg píše o literární projekci centrální Evropy (9. 9. 2020)

V tomto týdnu přinášíme v rámci česko-německého E*fora příspěvek Manfreda Weinberga ke knize Moritze Csákyho Das Gedächtnis Zentraleuropas. Kulturelle und literarische Projektionen auf eine Region [Paměť střední Evropy. Kulturní a literární projekce jednoho regionu]. „Reflexe komplexních sociokulturních svérázností a mnohdy až krizových kulturních procesů v centrální Evropě má obecně společenskou relevanci. Centrální Evropa, v níž převažují plurality, diference a heterogenity, se ukazuje být jakýmsi pokusným prostorem, který je schopen zostřit náš pohled na srovnatelné společenské problémy naší současnosti a tím přispět k možným interpretacím podobných globálních kulturních procesů.“ (s. 350)

Ročenka E*fora 2019 (8. 9. 2020)

Na webu IPSL je nově vystavena ročenka shrnující texty uveřejněné v průběhu roku 2019 v rámci českojazyčné a zčásti i německojazyčné linky E*fora.

Ondřej Pavlík píše o korespondenci Hannah Arendtové s Gershomem Scholemem (2. 9. 2020)

V nejaktuálnějším příspěvku bohemistického E*fora píše Ondřej Pavlík o letos vydané Korespondenci Hannah ArendtovéGershoma Scholema v překladu Ondřeje Sekala a Alice Marxové. „Pomyslná těžiště korespondence mezi Hannah Arendtovou a Gershomem Scholemem lze snad nejsnáze spatřovat v reflexi válečných let, v deziluzivním, svíravě ironickém pohledu na konec války (‚válka nyní šťastně skončila atomovou bombou‘, s. 69), dále v ostré výměně názorů o článku Zionism reconsidered Hannah Arendtové v roce 1946, při níž se Arendtová snaží nejen obhájit vlastní práci, ale především udržet a uchránit křehké přátelství vzdor odlišným názorovým a ideologickým postojům a přesvědčit Scholema, že ‚lidé mají větší cenu než jejich názory, z jednoduchého důvodu, že lidé de facto jsou více než to, co si myslí nebo dělají‘ (s. 93).

Franz Adam píše o dizertaci Lukáše Motyčky věnované Josefu Mühlbergerovi (26. 8. 2020)

V nejnovějším příspěvku česko-německého E*fora se Franz Adam zabývá disertační prací Lukáše Motyčky s názvem Die homoerotische Camouflage im literarischen Werk Josef Mühlbergers, která vyšla ve vídeňském nakladatelství Lit v roce 2016. „‚Sexualita‘ obecně a ‚homosexualita‘ obzvlášť jsou v literárních textech veličiny závislé na kultuře a více či méně tabuizované, manifestující se často v narativních postupech šifrované komunikace – zastírání, obrazné řeči, kamufláži. Motyčka zkoumá jejich stopy v Mühlbergerově tvorbě pomocí textově analytického přístupu, který vyvinul na základě precizních metodologických úvah. Za základ při tom volí pojem ‚homoerotické kamufláže‘ od Heinricha Deteringa.“

Jakub Vaněk píše o T. S. Eliotovi (19. 8. 2020)

Nejnovější příspěvek bohemistického E*fora přináší text Jakuba Vaňka k výboru kritických prací T. S. Eliota, které k vydání pro nakladatelství Argo pod názvem Křesťan – kritik – básník připravili Martin Hilský, Petr Onufer a Martin Pokorný. „Výběr textů umožňuje sledovat vývoj Eliotova myšlení od meziválečných let spjatých s radikálními estetickými a politickými názory hnutí anglického modernismu, přes katolicismus vyburcovaný v období druhé světové války k téměř arogantním a nacionalistickým představám, až k uvážlivému a smířlivému hlasu padesátých a šedesátých let. Tímto dlouhým obdobím, které je v textech výboru vyznačeno léty 1918–1961, se samozřejmě vine nit literárněkritických prací. Zejména eseje věnované jednotlivým autorům, z větší části přítomné již v Hilského výboru, představují svou jasností, pečlivostí a myšlenkovou svěžestí stále asi nejpozoruhodnější část knihy.“

Sabine Voda-Eschgfäller píše o Augustu Gottliebu Meißnerovi (12. 8. 2020)

Aktuální příspěvek česko-německého E*fora se zabývá doktorskou prací Sarah Seidelové Erfunden von mir selbst ist keine einzige dieser Geschichten“. August Gottlieb Meißners Fallgeschichten zwischen Exempel und Novelle. „Sarah Seidelová Meißnerovy kriminální texty velmi přesvědčivě a logicky analyzuje, čímž jasně vychází najevo jejich zábavný, poučný, a přitom vždy moralizující charakter. (Na str. 37 se autorka zamýšlí nad tím, nepřispěla-li právě skutečnost, že byl Meißner poetologicky tak úzce svázán s pozdním osvícenstvím, k tomu, že upadl velmi brzy v zapomnění – tato úvaha se zdá být velmi logická.) Přitom se tyto texty pohybují mezi ojedinělostí a exemplárností, stejně tak jako mezi dějepisectvím a básnictvím. Seidelová se v této souvislosti proto pochopitelně vyjadřuje k velmi podstatné, všeobecné otázce překračující hranice epochy: jak v literárním bádání posuzovat téma fakticity literárních textů.“

Matouš Turek píše o překladu knihy Kristiny Pizánské (5. 8. 2020)

V aktuálním příspěvku bohemistického E*fora se Matouš Turek věnuje publikaci s názvem Kniha o městě dam od Kristiny Pizánské (1365–1429/1430) v překladu Věry Soukupové, která vyšla v roce 2018 v nakladatelství Argo. „V českém prostředí bychom Kristinu Pizánskou mohli, jakkoli to snad může působit překvapivě, docela dobře srovnat se soudobým Tomášem Štítným ze Štítného. Ten rovněž ovdověl a musel se postarat sám o rodinu, rovněž byl svého druhu outsiderem a rovněž plně využil své vzdělání, které taktéž nedošlo formálního potvrzení akademickým gradem. Podobně jako Kristina ho ve své moralistní tvorbě, kterou rovněž pořádal do autorských sborníků, uplatnil tak, že dokázal prostředkovat vědění mezi stále převážně latinským učeneckým diskurzem a vernakulárním publikem.“

Mirek Němec píše o knize věnované literárním průvodcům (29. 7. 2020)

V příspěvku česko-německého E*fora se v tomto týdnu dočteme o disertaci Evy Sturm s názvem Orte der Erinnerung. Eine Literaturstraße durch Sachsen, Böhmen und Schlesien, která v loňském roce vyšla v dráždanském nakladatelství Thelem. „Není pochyb, že její záměr propojit akademickou oblast literární vědy s praxí všedního dne může být přínosný. Musíme si ovšem položit otázku, je-li koncept literárního turistického putování třemi historickými zeměmi (Čechy, Sasko, Slezsko), jenž tato drážďanská germanistka představuje, nosný, tedy má-li vůbec smysl.“

Martin Hrdina píše o Jaroslavu Vrchlickém (22. 7. 2020)

Nový příspěvek bohemistického E*fora je věnován publikaci Milana Šedivého k osobnosti Jaroslava Vrchlického s názvem Listy a básně pro Justýnu Vondroušovou & Písně Viviany, která vyšla v letošním roce. „Ve dvousvazkovém počinu Milana Šedivého, sestávajícím z edice dopisů (Své milence) a z výboru z básní (Písně Viviany), přichází na světlo utajovaný vztah Jaroslava Vrchlického s Justýnou Vondroušovou, o němž se životopisci zmiňovali ještě po desetiletích jen v náznacích a jehož kontury načrtl beletrizovanou formou František Kožík (Za trochu lásky…, 1997).“

Vlasta Reittererová píše o Kafkově vztahu k hudbě (15. 7. 2020)

Nejnovější příspěvek česko-německého E*fora se zabývá sborníkem Franz Kafka und die Musik, který v roce 2018 vydali Steffen Höhne a Alice Stašková v řadě Intellektuelles Prag im 18. und 19. Jahrhundert. „V Kafkovi se prolínají znaky kulturně národnostního klimatu německého-židovsko-českého prostředí na přelomu 19. a 20. století s jeho mnohovrstevnatostí, inspirativností i rozporuplností. Kafkovo dílo lze nahlížet z různých perspektiv a sledovat v rozličných kontextech. Stal se měřítkem literatury své současnosti, funguje v ní jako produkt doby, i jako výjimka, která svou dobu překračuje. Stále zůstává mnoho neznámého, například Kafkův vztah k hudbě.“

Libuše Heczková píše o Miladě Horákové (8. 7. 2020)

V příspěvku E*fora tohoto týdne přinášíme odpověď Dr. Milady Horákové-Králové na anketní otázku Jak jsem se stala feministkou? z roku 1940. „Feministka mi znamená: ženu se všemi jejími druhovými znaky, které nikterak uměle nepotírá, avšak z nichž uvědoměle a odpovědně vybírá a pěstuje hlavně ty, v nichž je skutečný objektivní přínos co nejširší kolektivitě v lidské společnosti. Je to žena, která si v prvé řadě musí uvědomiti sebe samu, své cíle, své schopnosti a ukázněně zařaditi se, právě podle těchto svých schopností, na kterékoliv místo v životě soukromém i veřejném.“

Zuzana Jürgens píše o nejnovější knize Martina Beckera (1. 7. 2020)

V aktuálním příspěvku česko-německého E*fora se Zuzana Jürgens věnuje knize Martina Beckera Čekání na Kafku [Warten auf Kafka], která vyšla loni v mnichovském nakladatelství Luchterhand, a představuje koláž esejí o české literatuře a jejích autorech. „Pro ty, kteří již českou literaturu znají, může Čekání na Kafku sloužit jako jisté zrcadlo vlastní náklonnosti, vlastního vztahu k ní. Pro ty, kdo jako Martin Becker nepatří ke generacím, jejichž povědomí o české kultuře a literatuře ovlivnily historické události 20. století, a jejichž znalosti se tedy blíží spíše nule (o tom svědčí mnohaletá zkušenost z univerzitních seminářů), může jeho kniha skutečně představovat první vstup do ‚jiných‘ českých světů. Jako vášnivé, zasvěcené, na vlastní kůži prožité vyznání ‚českému způsobu psaní‘ (s. 22) a vůbec českému způsobu života [‚tschechische Art des Schreibens‘], které působí důvěryhodně také proto, že přichází zvenčí.

Daniel Vojtěch píše o Stanislavě Mazáčové (24. 6. 2020)

Dnešní bohemistický příspěvek E*fora je vzpomínku na nedávno zesnulou literární historičku, editorku a lexikografku Stanislavu Mazáčovou, která letos v lednu oslavila 89. narozeniny. „Stanislava Mazáčová patřila k silné generaci, jež svou mravenčí prací zpevňovala a rozšiřovala půdu, na níž pak vážná teorie a historiografie, slovem věda, jak jí rozumí akademické instituce, tančila a tančí svůj elegantní valčík. Sluší se jí za to poděkovat.“

Marie Škarpová píše o hymnografii (17. 6. 2020)

V aktuálním bohemistickém příspěvku E*fora píše Marie Škarpová o knize Zpívání evangelia. Luterské písně a úspěch reformace církevního historika Christophera Boyda Browna, která vyšla v českém překladu loni a vydala ji Lutherova společnost. „O přínosu českého překladu Brownovy knihy – tj. upozornit na dnes pozapomenutou, ne-li zcela neznámou, avšak ve své době mimořádně oblíbenou a inspirující hymnografickou tvorbu jáchymovského kantora – přesto není pochyb. Je to počin o to záslužnější, že o obou jáchymovských literátech 16. století, J. Mathesiovi a N. Hermanovi, a vůbec o německé literární tvorbě v českých zemích 16. století, se ve standardních kompendiích dějin české literatury bohužel (zatím) nelze dočíst vůbec nic.“

Jan Budňák píše o valašské německé literatuře (10. 6. 2020)

Nejnovější příspěvek česko-německého E*fora je věnován dvěma publikacím zlínského germanisty Libora Marka zabývajícím se valašskou německou literaturou. Obě vyšly v nakladatelství Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně v roce 2018 a nesou název Zwischen Marginalität und ZentralitätBilder und Stimmen des anderen deutschen Ostens. „V monografické studii o valašské německé literatuře a na ni napojené čítance textů však autor nepochybně předkládá materiál, který bude nezbytný k následnému zkoumání, ať podobně nebo jinak koncipovanému. Jeho typologie trajektorií (Bourdieu) aktérů jazykově minoritního segmentu regionální literatury bude také dobře využitelná pro další úvahy o vztazích mezi literaturou, regionalitou/centralitou a jedno-/vícejazyčností.“

Michal Topor píše o nejnovějším svazku Masarykových spisů (3. 6. 2020)

Nejnovější bohemistický příspěvek E*fora je věnován Spisům TGM, konkrétně textům vzniklým v letech 1907–1910, které jsou shrnuty ve svazku s názvem Demokracie v politice. Pod číslem 27 vyšly tyto texty letos pod hlavičkou Ústavu T. G. Masaryka, Masarykova ústavu a Archivu AV ČR. „Texty, jež prostě Masaryk autorsky podepsal nebo je možné Masarykovo ručení za znění textu doložit jinak, jsou v rámci souboru vydatně obklopeny takovými, v nichž Masaryk vystupuje jako postava-řečník a jeho (údajná) promluva je, často s nějakým uvedením či jiným rámcujícím doprovodem, jen citována, parafrázována. Tento širší záběr je ostatně charakteristický pro celý projekt Spisů TGM.“

Štěpán Zbytovský píše o dvojici publikací věnovaných Paulu Adlerovi (27. 5. 2020)

V rámci česko-německého E*fora vychází příspěvek Štěpána Zbytovského ke dvěma publikacím věnovaným dílu spisovatele, novináře a překladatele Paula Adlera, a sice 1. svazek souborného díla vydávaného Annette Teufel s názvem Nämlich, a výbor Absolute Prosa. Elohim, Nämlich, Die Zauberflöte und andere Texte, který 2018 vydal Claus Zittel. „Badatelský zájem o německou literaturu z českých zemí přinesl v posledních letech nemálo materiálově objevných i koncepčně podnětných prací. Jedním z efektů je zvýšení viditelnosti pozoruhodných autorů a textů. Předpokladem širšího oživení zájmu o ně je ale dostupnost textů v kvalitních a dobře použitelných edicích. To lze jen v omezené míře tvrditi o takových jménech, jako jsou Leppin, Winder nebo Ernst Weiß. Navzdory uvedeným připomínkám lze říci, že díky vydáním Clause Zittela a Annette Teufelové se to nebude týkat Paula Adlera.“

Eliška Martincová píše o knize Matouše Jalušky Uvedení k trubadúrskému zpěvníku R (13. 5. 2020)

V aktuálním příspěvku bohemistického E*fora píše Eliška Martincová o monografii Matouše Jalušky Dvorná láska a vysoká hra s podtitulem Uvedení k trubadúrskému zpěvníku R, vydané v roce 2018 nakladatelstvím Filozofické fakulty UK. „Dvorná láska a vysoká hra nabízí pozornému čtenáři mnoho informací a zároveň také četných autorových úvah o okcitánské poezii a dvorské kultuře. Bibliografické odkazy bohatě rozeseté po celé knize vybízejí k hlubšímu prostudování dané problematiky. Zůstává jen otázkou, zda na něj bude čtenář schopen po přečtení této monografie ještě najít dost sil.“

August B. Wolf napsal o Hermannu Brochovi (7. 5. 2020)

V novém příspěvku česko-německého E*fora nalezne čtenář tři texty Augusta B. Wolfa otištěné v Prager Presse v letech 1931, 1932 a 1934 a věnované Hermannu Brochovi. „Odhodlanost, již Hermann Broch od svého čtenáře očekává, nám má pomoci překlenout pouhou zajímavost děje a dojít až k výkladu ztvárněné doby, vystavěné konstruktivní vůlí. Co náměsíčným způsobem vede pohnutku vpřed, dochází v myšlenkové oblasti výkladu, obé je ve své intenzitě stejně platné, takže jedno druhým proniká a celá událost probíhá v takové souběžnosti, která okamžik povyšuje nad jeho prostý momentální význam.“

Změna termínů akcí IPSL v souvislosti s aktuální situací v Evropě a ČR (2. 5. 2020)

Vzhledem k nastalé výjimečné situaci v Evropě v souvislosti s epidemií COVID-19 byl i Institut pro studium literatury nucen k úpravě termínů některých akcí, na jejichž organizaci se podílí. Slavnostní vyhlášení laureátů Ceny Otokara Fischera 2020 proběhne v Goethe Institutu v Praze nikoli v květnu, ale 29. října 2020. Také diskusní setkání ze série Spektrum jsou přeložena na podzim, počínaje zářijovým pořadem, který bude věnován možným konceptům tzv. transkulturních dějin (české) literatury. S přáním pevného zdraví, IPSL.

Luboš Merhaut píše o příručce "Textologie dnes" Michaela Špirita. (29. 4. 2020)

Dnešním příspěvkem bohemistického E*fora je recenze Luboše Merhauta na knihu Michaela Špirita s názvem Textologie dnes, která vyšla loni v nakladatelství AV ČR. „Špiritova demonstrace textologicko-edičního řemesla je napsána jasně a svižně – dobře se čte. Je vystavěna přehledně a poskytuje – stejně jako další svazky unikátní Edice Varianty – instruktivní orientaci nejen ‚začínajícím editorům‘. Jde o specifický průhled do příkladného pojetí literárněhistorické práce vůbec, založeného na schopnosti pozorného čtení a hodnocení s jasnými estetickými i světonázorovými měřítky a postuláty, umožňujícího tudíž logický a nepředpojatý výklad, který postihuje širší škálu významotvorných možností tematizovaných jevů a textů v proměňujících se společenských a kulturních souvislostech.“

Anna Knechtel píše o publikaci Jana Kubici věnované Otu Filipovi a Horstu Bienkovi (22. 4. 2020)

V aktuálním příspěvku česko-německého E*fora se věnujeme podrobněji dvěma autorům poválečné německy psané literatury Otu Filipovi a Horstu Bienkovi, o kterých píše Jan Kubica ve své nové studii Život ve 30. a 40. letech dvacátého století v multikulturních regionech střední Evropy na základě autobiografických próz německy píšících autorů – Ota Filip, Horst Bienek a další. „Biografie a díla obou autorů Oty Filipa a Horsta Bieneka (oba se narodili v roce 1930) se pro Kubicův záměr hodí obzvlášť dobře: Bienekovo rodiště Gleiwitz/Gliwice/Hlivice (dnes v Polsku) a rodiště Oty Filipa, Moravská Ostrava/Mährisch-Ostrau v České republice, nejsou od sebe vzdálena ani 80 kilometrů. Jako děti a dospívající ovšem oba žili v dnes již neexistujích státech: Horst Bienek jako občan Horního Slezska, které zůstalo na základě plebiscitu v roce 1920 v Německé říši, po roce 1945 se ale stalo součástí Polska, zatímco Moravská Ostrava byla v době dětství Oty Filipa součástí Československa založeného v roce 1918, od 15. března 1939 náležela k Protektorátu Čechy a Morava pod nadvládou nacistického Německa a po konci války opět patřila k Československu.”

Michal Topor píše o novém českém výboru z díla Gustava Lansona (15. 4. 2020)

Aktuální příspěvek bohemistického E*fora se týká francouzského literárního historika Gustava Lansona a výboru z jeho studií O metodě literární historie, který vyšel loni v rámci řady Theoretica & historica. „Lansonovy texty bezpochyby stojí i dnes za čtení (viz echo z 28. 11. 2010). Rozeznívají otázky a dilemata, které pro literárněhistorickou práci nepřestávají platit. I když je Lanson řeší po způsobu zásad a instrukcí tak, aby disciplínu ukázal v jejích svébytných hranicích, zkouší zůstat otevřený i riskantním modalitám vztahu k literárnímu textu – viz např. pasáže o literárněkritickém ‚impresionismu‘ jako ‚jediné metodě‘, jež je s to zajistit ‚kontakt s krásou‘ či ‚přibližít energii a krásu díla‘ (s. 66 a 88).

Jana Dušek Pražáková píše o zapomenutém románu Auguste Hauschner (8. 4. 2020)

Nový příspěvek česko-německého E*fora je recenzí Jany Dušek Pražákové na román Auguste Hauschner s názvem Der Tod des Löwen (1916) vydaný loni s podporou Pražského literárního domu autorů německého jazyka. „Aktuální vydání románu Der Tod des Löwen je ilustrováno jedenácti lepty, které už pro jeho první edici u nakladatelství Egon Fleischel & Co. v Berlíně zhotovil známý grafik Hugo Steiner-Prag.Text se řídí druhým vydáním z roku 1922. Autorka děj zasadila do Prahy začátku 17. století a vypráví v němo posledních dnech života duševně nemocného Rudolfa II. Ten roku 1583 přivedl do Prahy císařský dvůr kvůli intrikám rodiny i ohrožení Osmanskou říší. Nechal zde vytvořit rezidenci a přivést vyslance, učence a umělce. Právě rudolfinská Praha představuje v řadě zpracování židovských dějin v rámci německy psané pražské literatury významný topos.”

Michaela Vašíčková píše o cestopise Martina Kabátníka z Litomyšle (1. 4. 2020)

Nejnovější příspěvek bohemistického E*fora je věnován cestopisu Cesta z Čech do Jeruzaléma a Egypta Martina Kabátníka z Litomyšle a na té cestě sepsaní rozličných zemí, krajin, měst a zpuosobuov jich i také obyčejuov lidí… vydanému v nové edici Miloslavy Vajdlové v loňském roce. „Více než polovinu tohoto pečlivě zpracovaného svazku představují doprovodné texty editorky a jejího spolupracovníka Martina Boštíka. Ten knihu opatřil úvodem, v němž popisuje vznik jednoty bratrské a především činnost jejího sboru v Litomyšli. Právě odtud patrně pocházel i Martin Kabátník, o němž toho s jistotou nemůžeme říci mnoho. S velkou pravděpodobností se však zejména v rámci jednoty těšil úctě, díky čemuž se mohl zúčastnit její důležité výpravy mj. po boku bratra Lukáše Pražského. V Litomyšli vznikl také jak rukopis Kabátníkova cestopisu, tak jeho nejstarší tištěná vydání, ta se ovšem všechna nedochovala.“

Mirek Němec píše o dizertaci Václava Smyčky „Paměť odsunu“ (25. 3. 2020)

V nejnovějším příspěvku česko-německého E*fora se Mirek Němec věnuje dizertační práci Václava Smyčky s titulem Gedächtnis der Vertreibung [Paměť odsunu], kterou v loňském roce vydalo nakladatelství transcript. „Smyčkova studie podněcuje v mnoha ohledech k dalším otázkám, a především k dalšímu výzkumu. Laťka pro následující práce, kterou tato studie nastavila, je přitom velmi vysoko. Protože toto téma stále zůstává oblíbeným námětem různých kvalifikačních prací, bude dialog se Smyčkovou studií důležitým hodnotícím kritériem vlastního úsilí.“

K. H. Hilar napsal o T. G. Masarykovi (18. 3. 2020)

K 170. výročí narození TGM (7. 3.) v rámci E*fora připomínáme Hilarovu jubilejní vzpomínkovou portrétní črtu Masaryk a umění, která vyšla 6. března 1930 v týdeníku Národní divadlo a téhož dne i v Přítomnosti; od smrti K. H. Hilara uplynulo 85 let († 6. 3. 1935). „Jako dnes vidím před sebou jeho skromný malostranský byt, oddělený od pavlače dřevěným mřížovím. Vítal nás – tři ohlášené zkoušence – s roztomilostí hostitele bez nejmenší ztuhlosti tváře, připomínající poměr kandidáta a examinátora. Když jsem usedl ke stolu, tázal se mne, piji-li odpoledne černou kávu. Zkušební rozhovor započal mezi zvukem lžičky a šálku a uplynul dříve, než jsem se nadál.“

Václav Maidl píše o Malé knížce Pavla Kosatíka (11. 3. 2020)

Aktuálním příspěvkem česko-německého E*fora je recenze Václava Maidla k Menší knížce o německých spisovatelích z Čech a Moravy Pavla Kosatíka, která v roce 2017 vyšla již ve druhém vydání. „Pavel Kosatík je znám především jako autor biografií zasazených do širšího historickopolitického a společenského kontextu. Jestliže napsal knížku věnovanou celé jedné literární oblasti (míněno tematicky i geograficky), musel k tomu mít zvláštní důvod. Tím je vědomí, že česká společnost přes vzrůstající zájem jako celek nedoceňuje – ať již vědomě, či nevědomě – existenci domácí německy psané literatury (a potažmo kultury). Kosatík to pociťuje jako dluh, který je ‚potřeba splatit‘ a nevidí zde během patnácti let velkou změnu (úvod k 2. vydání je doslovně převzat z vydání prvního), ačkoli z jeho doplnění a rozšíření textu, stejně jako z uvedeného obohaceného seznamu další literatury je patrné, že se v České republice v této oblasti v 10. letech 21. století nezahálelo a že není sám, kdo tento dluh splácí.“

Jan Wiendl píše o P. Josefu Toufarovi (4. 3. 2020)

Nový příspěvek bohemistického E*fora je vzpomínkou na katolického kněze P. Josefa Toufara, který byl STB umučen začátkem roku 1950. „Před sedmdesáti lety, 28. ledna 1950, uneslo estébácké komando katolického kněze P. Josefa Toufara z jeho fary v Číhošti a dopravilo jej do věznice ve Valdicích. Záminkou k únosu se stala událost z 11. prosince 1949, kdy se v číhošťském kostele, v době Toufarova kázání, podivuhodně rozpohyboval dřevěný oltářní křížek a zůstal stát nachýlen směrem ke kazatelně. Záhadný úkaz vidělo dvacet svědků. Zpráva o události v Číhošti se rychle rozšířila po republice a do vysočinské vesnice se začali sjíždět ve velkém poutníci i zvědavci.“

Tea Červenková napsala o Franzi Werfelovi (26. 2. 2020)

Letošní první příspěvek česko-německého E*fora v rubrice Napsali je věnován zapomenuté všestranné osobnosti Tee Červenkové a její zprávě o čtení Franze Werfela v pražském Mozarteu v roce 1914. „Franz Werfel je mladičký, baculatý, jako z bavlnky a přesně taková je i jeho múza. I jeho hlas zní mladistvě a příjemně, způsob mluvy je velmi pěkný. Povede-li se mu časem umělecky zmírnit, utlumit svůj nespoutaný, prudký temperament, bude jednou jako recitátor snad něco znamenat.“

Marie Škarpová píše o brněnském kazateli Cyrilu Rigovi (19. 2. 2020)

V aktuálním příspěvku bohemistického E*fora se dočteme o publikaci Slunce spravedlnosti / Sonne der Gerechtigkeit z edice Jany Maroszové, která je věnována osobnosti dominikána Cyrila Rigy a jeho kázání. „Jak vypočítává Jana Maroszová v průvodním textu k editovanému kázání, je Rigovo dochované kazatelské dílo vskutku obsáhlé. Odhlédneme-li od jednotlivě vydaných příležitostných kázání, vytištěných především ve dvacátých a třicátých letech 18. století mj. v místech Rigova působení coby člena Řádu bratří kazatelů sv. Dominika (Vídeň, Znojmo, Brno), jde zejména o celkem deset svazků kázání, které vydal na sklonku svého života v letech 1754–1758 v Augšpurku. Tato kázání měla sloužit jednak jako tzv. modelová, tj. jako vzorové texty pro začínající kazatele, jednak jako náboženská četba pro věřící.“

IPSL srdečně zve na diskusní setkání věnované Boženě Němcové (16. 2. 2020)

První letošní diskuse ze série Spektrum, bude věnována osobnosti a dílu Boženy Němcové. Diskuze bude pokusem o bilanci způsobů, jimiž byly v průběhu více než sto padesáti let, především pak v několika posledních desetiletích vykládány a evokovány dílo a osobnost Boženy Němcové, o identifikaci a zhodnocení alespoň některých uzlových kanonizujících a/i reintepretujících literněhistorických i jiných počinů a s nimi spjatých kontextů, vrstev, faset, akcentů i kontroverzí autorčina obrazu. 

 

Vyšlo Čtení o Otokaru Březinovi (13. 2. 2020)

Jako 13. svazek řady Antologie právě vyšlo Čtení o Otokaru Březinovi, které připravili Josef Vojvodík a Michal Topor. Výbor ohlasů, kritik a výkladů sleduje a ukazuje, jak se recepce a tím i obraz básníka vyvíjely a proměňovaly. Antologie je rozdělena do sedmi bloků. Jejich časové a  obsahové vymezení je dáno vnějšími okolnostmi, analogicky k rozhodnutí vstoupit volbou textů i do širokého pole březinovských textů, jež mají převážně povahu spíše příležitostnou, vyznavačskou, ba obdivnou. „Těžiště antologie proto spočívá v letech 1896–1948, tedy v době, kdy Březinovo básnické a esejistické dílo nejen vznikalo a vstupovalo do přímého kontaktu a dialogu se čtenářem a kritikou, ale kdy se také rozvíjela a proměňovala estetická recepce Březinova díla, která je nepochybně jednou z nejpozoruhodnějších v dějinách české literatury 20. století. Tím pozoruhodnější, že Březinovo dílo se stalo „partiturou pro stále obnovované rezonance čtení, jež text vyprostí z matérie slov a dovede ho k aktuálnímu bytí“.“ z Úvodu Josefa Vojvodíka

Kniha je k dostání u knihkupců či za zvýhodněnou cenu přímo v IPSL.

David Sogel píše o česko-rakouských dějinách (12. 2. 2020)

Nový příspěvek česko-německého E*fora je věnován publikaci Nachbarn. Ein österreichisch-tschechisches Geschichtsbuch, kterou vydali Niklas Perzi, Hildegard Schmollerová, Ota Konrád a Václav Šmidrkal ve vídeňském nakladatelství Bibliothek der Provinz. „Kniha se skládá z třinácti samostatných celků, které byly sepsány společně českými a rakouskými autory. Tyto nečíslované kapitoly řazené tematicky a chronologicky rámcově navazují na pojmy národ a stát vymezené v úvodu (s. 11–13). Autoři jsou si dle svých slov vědomi problematičnosti užití těchto pojmů, jež mohou být s ohledem na různé státní celky 20. století chápány rozdílně i pro své konotace, a tak při vzájemné komparaci vychází z územního pojímání státu a národa (s. 12). Pod pojmem národ není chápána žádná stabilní kategorie, neboť před rokem 1918 neexistovalo nic jako rakouský národ, v českém kontextu jde zase o kategorii ryze spojenou s jazykem a historickým územím. S odkazem na tuto skutečnost nejsou v díle akcentovány dějiny území dnešního Slovenska, Uher aj., ačkoli po určitou dobu k jednomu z dnešních státních celků náležely (s. 12).“

Jakub Vaněk píše o Variaci na hlásku m (5. 2. 2020)

Nejnovější příspěvek bohemistického E*fora je věnován knize Veroniky Košnarové s názvem Variace na hlásku m: úvahy nad texty Věry Linhartové, která vyšla v loňském roce v pražském nakladatelství Torst. „Nejpřesvědčivější je Košnarová v kapitolách, kde se drží akcentu vymezeného v úvodu knihy (s. 17), tj. mapování vztahu Věry Linhartové k výtvarnému umění. Ten Košnarová sleduje v několika kontextech. Nejprve v kontextu českého výtvarného umění, především se zřetelem k pracím Josefa Šímy a Mikuláše Medka.“

Cena Otokara Fischera – třetí ročník (31. 1. 2020)

Institut pro studium literatury nově v partnerské spolupráci s mnichovským Spolkem Adalberta Stiftera letos již potřetí udělí cenu za mimořádně přínosnou německojazyčnou a českojazyčnou germanobohemistickou práci z oblasti humanitních studií. Cílem ceny určené německy píšícím a od roku 2020 také česky píšícím autorkám a autorům zabývajícím se českou, česko-německou a česko-německo-židovskou kulturou, uměním a kulturní historií je ocenit a zviditelnit nejvýznamnější německy psané a v Německu, Rakousku nebo Švýcarsku vydávané odborné práce s českými tématy a současně upozornit na práce české provenience, které přispěly k prohloubenému poznání kulturních dějin německy mluvících obyvatel českých zemí. Cena pojmenovaná po významném bohemistovi, germanistovi a podporovateli tzv. „germanoslavik“ Otokaru Fischerovi bude za účasti laureátů i poroty, složené z odborníků z ČR, Německa, Rakouska a Švýcarska, slavnostně předána 21. 5. 2020 v pražském Goethe Institutu. Více informací na www.ipsl.cz/cof, tisková zpráva zde/v příloze. Nominace v obou kategoriích lze podávat do 21. února.

Václav Petrbok píše o knize Jazyk jako fetiš (29. 1. 2020)

V nejnovějším příspěvku česko-německého E*fora se dostáváme ke knize Václava Velčovského s názvem Jazyk jako fetiš. Texty o Češích a českých Němcích 1880–1948, kterou vydala Univerzita Karlova v loňském roce. „Hned na počátku publikace nás Velčovský uvádí in medias res úvahami o ‚kaleidoskopu‘ dějin. Už v těchto poznámkách lze nalézt celou řadu termínů autoritativně vymezeným způsobem, který nebudí důvěru (jde např. o nedůsledné – byť deklarované – rozlišování pojmu Češi vs. Böhmen nebo ztotožnění pojmu Němec s jakýmkoliv německým mluvčím, též Rakušanem či obyvatelem Čech, tzv. Čechoněmcem).“

Tereza Šnellerová píše o Jáchymu Topolovi (23. 1. 2020)

V aktuálním příspěvku bohemistického E*fora se dočítáme o románové prvotině Jáchyma Topola Sestra, s komentářem Zdeňka Šandy a editorskou péčí Daniely Iwashity. „Nelehká rozhodnutí, která musela editorka podstoupit ve vztahu k textu, se místy podobají tanci mezi vejci. Ten však byl zvládnut poučeně a s elegancí. Otázku po možnostech současné recepce Sestry může částečně zodpovědět zařazení překladových vysvětlivek, které rekapitulují babylonskou pestrost použitých jazyků a to, jak se s nimi v Sestře pracuje. Editorka sama však dodává, že těmto jinojazyčným pasážím ‚lze porozumět na základě kontextu nebo obecných znalostí‘.“

Lena Dorn píše o Vladimíru Holanovi (15. 1. 2020)

Aktuální příspěvek česko-německého E*fora se zabývá kritickou edicí sebraných spisů Vladimíra Holana vydávanou Ursem Heftrichem a Michaelem Špiritem, konkrétně svazkem 11 této edice s názvem Předposlední [Das Vorletzte. Gesammelte Werke / Band 11: Lyrik VIII: 1968–1971, v překladu Věry Koubové. „Významu a způsobu překladu se lze přiblížit z různých stran. Překládat v takovém měřítku Holanovy texty znamená vzdát čest Holanovi jako překladateli poezie. Literární překlady si nelze z jeho díla odmyslet; vyzdvihovány bývají jeho (obzvláště početné) překlady R. M. Rilka, kterým bylo jeho dílo ovlivněno. Slovník české literatury po roce 1945 vypočítává ještě mnohé další překlady z různých jazyků a století, například z děl autorů jako Nikolaus Lenau, Luis de Góngora y Argote, Michail J. Lermontov, Nezāmi von Gandscha, Charles Baudelaire, Jean de La Fontaine, Adam Mickiewicz, William Wordsworth a mnohých dalších.“

Mariana Prouzová píše o francouzské edici korespondence Richarda Weinera (8. 1. 2020)

Prvním příspěvkem bohemistického E*fora v tomto roce je recenze ke knize Correspondances croisées (1927–1937) shrnující korespondenci Richarda Weinera se členy skupiny Le Grand Jeu. „Záměrem publikace bylo (dle slov editorčiných) zprostředkovat Weinerův vztah s členy Vysoké hry v co nejvyšší možné míře plasticity a živosti. Proto vydavatelé soubor Weinerových a jemu určených dopisů doplnili ještě dopisy, jež si členové Le Grand Jeu psali mezi sebou, a jejich deníkovými záznamy, které vztah k Weinerovi reflektují. Součástí edice je také výbor z Weinerových dopisů a publicistických textů, které směřovaly do Čech a které vznikaly ve stejné době jako dopisy adresované členům Le Grand Jeu.“

Manfred Weinberg píše o novém románu Jaroslava Rudiše (2. 1. 2020)

Letošním novoročním příspěvkem česko-německého E*fora je recenze Manfreda Weinberga k poslednímu románu Jaroslava Rudiše, který je zároveň jeho prvním německy psaným dílem, s názvem Winterbergs letzte Reise [Winterbergova poslední cesta]. „Jaroslav Rudiš vypráví ve Winterbergově poslední cestě současnost střední Evropy, jež se nedokáže osvobodit od své temné historie, která za sebou ale na druhé straně má působivou kontinuitu mezikulturního soužití. Rudiš v románu našel způsob, jak ‚zabalit‘ středoevropskou historii do napínavého děje. Někteří kritici sice naříkali pod náporem kolportovaných faktů a jmen, ale právě v tom spočívá obzvláštní význam knihy. Člověk získá přinejmenším představu o tom, co všechno by měl vědět, aby mohl také z historie pochopit svůj vlastní středoevropský příběh. Takové detailní znalosti historie části kontinentu, který se nachází v neustálém krizovém režimu, mohou možná přispět k tomu, aby se z aktuálních krizí znovu nevyvinuly války. Pokud se příliš mnoho z nás takových znalostí historie vzdá – pak, jak říká Winterberg, ‚se člověk nemůže divit, co se teď děje‘ (s. 186). Budiž proto tento román naléhavě doporučen k četbě.“

Konference věnovaná dějinám studentských hnutí - call for papers (23. 12. 2019)

Institut pro studium literatury byl přizván k pořadatelství konference Studentská hnutí, propojení, avantgardy. Na příkladu Prahy v politice, literatuře a kultuře 1848–1990, která se bude konat 7. a 8. května 2020 v Mnichově – více zde. Také na naši adresu (info@ipsl.cz) je tak možné do 15. ledna zasílat koncepty případných příspěvků.

Pavel Eisner napsal o K. H. Máchovi a květinách pro Elisabeth (18. 12. 2019)

Na závěr roku 2019 přinášíme dva krátké texty od Pavla Eisnera; první z nich je věnován vzpomínce na převoz ostatků Karla Hynka Máchy z Litoměřic do Prahy L. P. 1938, druhý pak zprostředkovává tíživou atmosféru v Evropě téhož roku. „Člověk s člověkem zachází velmi zlým způsobem. Jeden z prostých důvodů je, že člověk je sám sobě krkavčím otcem, krkavčím bratrem. Mnohem více, než bychom si pomysleli, je rozšířen druh lidí, kteří si vybíjí svoji mrzutost ze světa podivným sebemrskačsvím. Nedá se říct, že si ji zcela vybíjejí, neboť ničemné zacházení s vlastní osobou je pouhý začátek. Tito lidé si odtrhávají od úst poslední drobet radosti, aby nezpochybnitelným ospravedlněním své rozmrzelosti otrávili den lidem kolem sebe.”

Luboš Merhaut píše o Arne Novákovi (11. 12. 2019)

Poslední bohemistický příspěvek E*fora tohoto roku přináší zprávu o sebraném výboru sloupků Arne Nováka s titulem Nic malého neuzříš… vydanou letos Jiřím Opelíkem. „Sloupky ve výboru Nic malého neuzříš… v chronologickém pořadí dokládají tematickou šíři a pestrost Novákových zájmů. Reflektují aktuální události i opakující se podněty kulturní i politické, osobní prožitky intelektuální i takříkajíc krajinné či citové. Vyznačují se bohatstvím uplatněných znalostí, mnohostranností a proměnlivostí perspektiv a stylistickou jedinečností.“

Hynek Janoušek píše o filosofii Maxe Broda a Felixe Weltsche (5. 12. 2019)

Aktuální příspěvek česko-německého E*fora představuje filosofický spis Maxe BrodaFelixe Weltsche s názvem Anschauung und Begriff, který vyšel v roce 2017 ve druhém vydání. „Brodův a Weltschův příspěvek k filosofii poznání byl vydán v době, která už se odvracela od psychologie a vydávala se jiným směrem – k fenomenologii a jazykově orientované filosofii – a nevyvolal pozornost, kterou by si zasluhoval. Nové vydání knihy je vybavené všemi dobovými recenzemi spisu a krátkým autorským shrnutím jejího obsahu, které vyšlo v Kant-Studien v roce 1913.“

IPSL srdečně zve na diskuzní setkání ze série Spektrum věnované Walteru Benjaminovi (4. 12. 2019)

Marie Škarpová píše o bosých augustiniánech (27. 11. 2019)

Nejaktuálnějším příspěvkem bohemistického E*fora nás Marie Škarpová seznamuje s publikací Adély Šmilauerové Bosí augustiniáni v Čechách jako objednavatelé uměleckých děl v 17. a 18. století, vydanou v loňském roce Katolickou teologickou fakultou Univerzity Karlovy. „Ačkoli mnohé z řeholních řádů, jež v raném novověku vznik těchto staveb iniciovaly, dnes v Čechách nepůsobí (což je také případ bosáků), tvoří raně novověké kláštery a konventy výraznou součást české barokní architektury a výtvarná výzdoba jejich interiérů se obdobně považuje za neoddiskutovatelnou část českého barokního výtvarného umění, přestože se bohužel dochovala jen částečně, v průběhu času mnohdy zničena či rozptýlena mimo místa svého původního určení. A. Šmilauerová se tuto nepříjemnou skutečnost snaží překonat zejména studiem archivních pramenů a shromáždit pokud možno všechny dochované údaje o původní architektonické a výtvarné podobě všech konventů bosých augustiniánů, které vznikly v 17. století či v prvních desetiletích 18. století v Čechách, konkrétně na Novém Městě pražském, v Táboře, Německém (dnešním Havlíčkově) Brodě, Lnářích a Lysé nad Labem.“

Ines Koeltzsch píše o nových podnětech na poli židovských studií (20. 11. 2019)

V nejnovějším příspěvku česko-německého E*fora informuje Ines Koeltzsch o dvou sbornících, jež jsou výsledkem práce Centra židovských studií na Univerzitě Karla Františka ve Štýrském Hradci. Jde o sborníky Jewish Soldiers in the Collective Memory in Central Europe, který vydali Gerald Lamprecht, Eleonore Lappin-EppelUlrich Wyrwa, a Jüdische Publizistik und Literatur im Zeichen des Ersten Weltkriegs, který vydaly Eleonore Lappin-EppelPetra Ernst. „Obě publikace vycházejí z badatelských projektů CJS a z konferencí, jichž se účastnili četní mezinárodní odborníci a které přispěly k jakémusi ‚bodu obratu‘ (‚turning point‘) v kontextu evropsko-židovských dějin (Židovští vojáci, s. 13). V centru obou sborníků stojí ‚pestrá paleta židovského sebepojímání‘ – setkáváme se s celým spektrem kategorií ‚očekávání – zkušenost – vzpomínka‘ (Židovská publicistika, s. 8), které se příspěvky snaží osvětlit pomocí zapomenutých fikcionálních a dokumentárních textů a obrazů židovských autorů/autorek střední a východní Evropy během první světové války a po ní.“

O Arne Laurinovi napsali Jan Münzer a Pavel Eisner (13. 11. 2019)

Pojítkem dnešních dvou textů uveřejněných v rámci bohemistického E*fora a pocházejících z rukou Jana Münzera a Pavla Eisnera je osobnost novináře Arne Laurina, jemuž je věnována monografie Arne Laurin (1889–1945). Portrét novináře, která vychází v těchto dnech v nakladatelství IPSL. „Redakční kocour, všudybyl a vševěd; hromovládce s žezlem kázně kasárenské a roboty galejní, revident redaktorských šuplat (To že má být pořádek!?), autor attilovských oběžníků, muž, jenž hlasem velikým hledal po redakci autora srdce svého (Který prase to napsalo…) a jenž jindy proletěl chodbou a zulíbal původce nějaké slovní ražby, šéf, který vyjel ze dveří svatyně na zasloužilé faktótum štábu: ‚Picku, když chcete kejchat, tak jděte domů, v redakci se nekejchá‘, šéf homérsky rozprávějící se zřízeneckým trojlístkem Voříškem, Havlíčkem, Štrobachem, kontrolující každých Kč 1.20 za elektriku, ale strkající dvacetikorunové náplasti na udobřenou […].“

Srdečně vás zveme na pracovně-diskusní setkání, věnované dějinám a výzvám edičního zpřístupnění díla Richarda Weinera. (11. 11. 2019)

Markus Grill píše o Antonu Kuhovi (6. 11. 2019)

Aktuálním příspěvkem česko-německého E*fora představuje Markus Grill osobnost Antona Kuha na základě loni vydané první biografické knihy k autorovi z pera Waltera Schüblera. „Anton Kuh (1890–1941) byl v literárních dějinách dlouho považován za pouhého ‚dodavatele point‘. Po celá desetiletí fejetonisté i literární vědci rozšiřovali nespočet humorných anekdot o tomto židovském spisovateli a řečníkovi, jenž rád hovořil spatra. S vděčností lpěli na obrazu geniálního lajdáka a kavárenského spisovatele, který se s nataženou rukou potloukal po kavárnách a hotelových barech a svým chlebodárcům za každičkou laskavost uštědřil po nějakém tom bonmotu.“

Proslovil Jiří Brabec (30. 10. 2019)

Dnešní příspěvek bohemistického E*fora je věnován přednášce Jiřího Brabce s nadpisem Poznámka k diskusi o jednom sborníku, která vyšla v časopise Vokno v roce 1986, a kterou tiskneme u příležitosti autorových devadesátin. „Kritiky, kteří publikují v několika málo povolených periodikách, lze – a to jen při dobré vůli – označit nanejvýš za recenzenty. Po roce 1970 museli přestat publikovat Sus, Lopatka, Karfík, Opelík, Machonin, Suchomel, Doležal a řada dalších. V Petlici sice vyšly soubory kritik Černého, Kadlčíka, Pechara, Lopatky, existuje těžko docenitelný Kritický sborník (upozorňuji na fundované kritiky Vohryzka, Jungmanna), ale to je příliš málo, než aby se vytvořil kontext, v němž se mohou konfrontovat vyhraněné estetické koncepty. Sporadickou přítomností žánru, který má v Čechách tak bohatou tradici a který v některých obdobích byl dominantou literárního vývoje, je ovšem těžce poznamenána vznikající tvorba.“

Emil Saudek napsal o Hugo Sonnenscheinovi (23. 10. 2019)

V nejnovějším příspěvku česko-německého E*fora předkládáme esej Emila Saudka s názvem Kulturbastard, který vyšel v únoru 1911 v deníku Slavisches Tagblatt, a jehož ústřední postavou je kyjovský básník Hugo Sonnenschein. „Označení ‚kulturní bastard‘, jak se básník v ostýchavém, sebeironizujícím smutku nazývá, je výstižné nejen, když zohledňujeme pestré národní, náboženské a sociální složky, z kterých je tento básník poskládán, získává rovněž svůj symbolický význam, pokud chceme označit způsob, jak vnímá jevy života. Individuálním náhledům na jednotlivosti, individuálním úsudkům nevědomě předchází směs nekonečně mnoha názorů ostatních. Kultury osamělých srdcí, zrovna tak jako všech v davu a v davu žijících horlivců, se v něm sice dopustily největšího krvesmilství, než se zrodily jeho syntézy. V této knize žije také pěkný kousek toho, co živilo moderní českou literaturu devadesátých let; jsou zde básně, které připomínají předčasně zesnulého Hlaváčka (Meine Sprache), Stan. K. Neumanna, pěvce ‚Apostrof hrdých a vášnivých‘, Jiřího Karáska, oprávněného dekadenta a největšího barda Bezruče.“

Jakub Vaněk píše o J. A. Komenském (16. 10. 2019)

V aktuálním příspěvku bohemistického E*fora píše Jakub Vaněk o převodu Historie o těžkých protivenstvích církve české, jehož autorství je připisováno J.A. Komenskému, do novodobé češtiny. Publikaci vydali Lukáš Makovička a Jiří Kostelník v nakladatelství Poutníkova četba v minulém roce. „Zpřístupnění textu časově či kulturně vzdáleného širšímu okruhu současných čtenářů je bezpochyby samo o sobě chvályhodné. Celkové pojetí knihy však provází řada sporných momentů. Je to dáno především problematickým přístupem k historicitě textu a nejasnou povahou samotného převodu do ‚jazyka 21. století‘.“

Spektrum: 1989: otázka zlomu (14. 10. 2019)

IPSL vás srdečně zve na diskusní setkání ze série Spektrum, 1989: otázka zlomu, které bude věnováno roku 1989 a jeho konceptualizaci z literárně-historické perspektivy.

Veronika Jařabová píše o pražských židovských elitách 19. století (9. 10. 2019)

Dnešní příspěvek česko-německého E*fora je recenzí Veroniky Jařabové k publikaci Jen pro peníze? Pražské židovské elity v 19. století – skupinová biografie autorky Martiny Niedhammer z roku 2017. „Zásadní stavební prvek celého textu představuje inovativní koncept, umožňující otevřít průhledy do rozmanitých aspektů přirozených světů vybraných představitelů pražských židovských elit prostřednictvím (nejen) pražské topografie. Souvislost mezi místy a aktéry, vztažená často symbolicky na celou sledovanou sociální vrstvu, je načrtnutá značně metaforicky.“

V A2 vyšla recenze Lukáše Prokopa k monografii Jan Zahradníček. Poesie a skutečnost existence a k Čtení o básníkovi z let 1930-1960 (6. 10. 2019)

Michal Topor píše o Anně Auředníčkové (2. 10. 2019)

Nejnovější příspěvek bohemistického E*fora je věnován osobnosti překladatelky a spisovatelky Anny Auředníčkové. „Vehemenci, s níž se Auředníčková do překládání české literatury a do distribuce těchto překladů, tedy – výslovně – do propagace české literární tvorby – pustila, by bylo možné rozumět také jako kontrafaktuře: se zřetelem k faktu, že odchod do Vídně byl přece důsledkem (svého druhu) vyhoštění z české společnosti. Svou roli (spíše však okrajovou) mohl hrát moment ekonomický, a nakonec – nebo možná ze všeho nejdřív – i prostě povahové založení Anny Auředníčkové: dochovaná korespondence, především dopisy F. Heritesovi a jeho dceři Marii, a ovšem i zjevný publikační úspěch svědčí o tíhnutí k akci, činorodosti, asertivitě.“

Manfred Weinberg píše o Franzi Kafkovi podruhé (26. 9. 2019)

Avizovanou dvoudílnou sérii textů od Manfreda Weinberga k Franzi Kafkovi pro germano-bohemistické E*forum doplňuje dnešní příspěvek věnovaný publikaci Markuse Grafenburga Gemeinschaft vor dem Gesetz. Jüdische Identität bei Franz Kafka z roku 2016. „Zatímco v kapitolách věnovaných Kafkově biografii se daří otázku po „Conditio moderna Judaica“ coby Kafkově životním tématu prokázat (i když diagnóza monokauzality představuje v kafkovském bádání typický příklad přehánění), interpretace odpovídají verdiktu Manfreda Engela: Vše je předem rozhodnuto. Důkladná četba je obětována předem formulované tezi a analyzováno je pouze to, co ji potvrzuje.“

Michaela Vašíčková píše o spisu Tabule staré a nové barvy Mikuláše z Drážďan (18. 9. 2019)

V rámci bohemistického E*fora publikujeme tento týden stať Michaely Vašíčkové o kritické edici staročeského překladu pozdně středověkého textu Tabule veteris et novi coloris (Tabule staré a nové barvy) Mikuláše z Drážďan. Edice vznikla na základě spolupráce Centra medievistických studií a Ústavu pro jazyk český AV ČR. „Pozoruhodnost obou těchto rukopisů tkví především ve zjevné intermedialitě sdělení. Textovou složku – která spíše adaptuje, než aby věrně překládala latinský originál – v nich totiž doplňuje složka výtvarná. Čtenář má tak možnost volně „přecházet“ mezi textem a obrazem, případně se soustředit výhradně na složku obrazovou, která bohatě čerpá z dobové křesťanské imaginace a využívá typicky středověkou symboliku. Iluminace znázorňují především výjevy z evangelií, s jejichž interpretací se i negramotné vrstvy setkávaly prostřednictvím kázání. Hlavně díky textu však dochází k aktualizaci témat a zdůrazňování jejich návaznosti na aktuální dění.“

Manfred Weinberg píše o Franzi Kafkovi (11. 9. 2019)

Dnešním dnem zahajujeme dvoudílnou sérii příspěvků pro germano-bohemistické E*forum od Manfreda WeinbergaFranzi Kafkovi. Prvním z nich je recenze k publikaci Franz Kafka: Der ‚Landarzt‘-Zyklus. Freiheit – Schrift – Judentum od Marcela Kringse, která vyšla před dvěma lety v Heidelbergu. „Manfred Engel shrnul průsečík různých interpretačních metod, jimiž bádání ke Kafkovi na tuto potíž reagovala, takto: Jejich společným rysem je, „že [...] to ‚podstatné‘ ‚za‘ nebo ‚pod‘ ‚nepodstatným‘ textovým povrchem nehledají, nýbrž že už to našli. Před každou interpretací vědí, kam text směřuje, směřovat musí – a akt interpretace spočívá především ve vytvoření (více či méně) srozumitelného vztahu mezi povrchem textu a tímto ‚významem‘“ (Kafka lesen – Verstehensprobleme und Forschungsparadigmen [Číst Kafku – Problémy s porozuměním a výzkumná paradigmata]. In: Bernd Auerochs / Manfred Engel: Kafka-Handbuch [Kompendium ke Kafkovi], Stuttgart: Metzler, 2010, s. 424). Takovým způsobem lze do Kafkových textů interpretovat vše. Studie, která zde bude prodiskutována (Marcel Krings: Franz Kafka: Der ‚Landarzt‘-Zyklus. Freiheit – Schrift – Judentum [Franz Kafka: Cyklus ‚Venkovský lékař‘. Svoboda – písmo – židovství]. Heidelberg:Universitätsverlag Winter, 2017), ukazuje alespoň toto velice výstižně ve svých přehledech dosavadního výzkumu na začátku každé jednotlivé interpretace.“

Arnošt Procházka napal o Karlu Hlaváčkovi (4. 9. 2019)

V rámci bohemistického E*fora přinášíme tento týden stať z pera Arnošta Procházky k malířskému dílu Karla Hlaváčka s názvem Ex libris a knižní výzdoby Karla Hlaváčka, která vyšla 1923 v prvním ročníku Sborníku pro ex libris a jinou užitkovou grafiku. „Hlaváčkova ex libris a jeho ornamentace knižní jsou jenom nepatrnou a z jeho hlediště i málo významnou částí jeho malířského díla, jež zůstalo jedině troskou – troskou dříve, než je mohl vybudovati aspoň ve význačnějších a nesmazatelnějších rysech. Několik knižních značek, které nakreslil pro své literární přátele, jeví společný rys: úsilí podati psychologického souhrnu, zhustiti na malou plochu kresebnou psychický ráz člověka, který tímto vlastnickým znakem opatřuje své knihy. Není pochyby, že se časem, usiluje podati příliš mnoho, rozbil a vyzněl do prázdna, ale nelze zneuznati, že i tam, kde se pomýlil, poskytl věci invenčně nešablonovité.“

Václav Maidl píše o polabských básnících (28. 8. 2019)

V tomto týdnu přinášíme v rámci česko-německého E*fora příspěvek Václava Maidla o publikaci Lenky Kusákové s názvem Rovinám rodným náleží písně mé... Výbor z tvorby polabských židovských básníků. „Publikace se tak mimoděk stává příspěvkem k areálovému, nikoli jazykovému pojímání literatury (v edici Polabští básníci, vydávané výše uvedeným nakladatelstvím, se jedná již o 16. svazek, z toho o čtvrtý mapující literární paměť kraje). Přesto o ten jazykový aspekt škobrtneme (literatura se prostě píše v nějakém jazyce): polabští německy píšící básníci si svou literární slávu získali spíše v kulturních centrech, čeští spoluobčané v jejich rodných městech (Kolín, Poděbrady) ji patrně tolik neregistrovali. Vázanost na jazyk představuje větší překážku, než si myslíme.“

Mariana Prouzová píše o Josefu Šímovi (21. 8. 2019)

Nejnovější příspěvek bohemistického E*fora pojednává o publikaci k výstavě s názvem Josef Šíma: Cesta k Vysoké hře, kterou loni vydali Anna Pravdová, Petr IngerleBertrand Schmitt. „Autoři publikace považují setkání a spolupráci Josefa Šímy s Rogerem Gilbert-Lecomtem, René Daumalem a dalšími členy Vysoké hry za ‚klíčový impuls pro jeho tvorbu‘ (s. 7). Soustředí se jednak na zmapování kontextu, totiž dobové konstelace velice plodné kulturní výměny mezi Francií a Československem, na níž měl vedle Richarda Weinera nemalý podíl právě Šíma; jednak se snaží na základě vybraných obrazů a textů vytyčit hlavní filosofické a umělecké premisy a motivy, které Šíma s básníky Vysoké hry sdílel a dále rozvíjel.“

Josef Vojvodík píše o Petru Holmanovi (14. 8. 2019)

V aktuálním příspěvku bohemistického E*fora přinášíme vzpomínku Josefa Vojvodíka na nedávno zesnulého literárního historika, indologa, editora, bohemistu a cestovatele Petra Holmana. „V Březinově velkolepé Ranní modlitbě (ve sbírce Svítání na západě) jsou tvůrčí osobnosti oslovovány ‚Dělníci moci!‘: ti, kteří pokračují – v podmínkách země – na nekončícím díle, které sice začíná již v pozemském čase lidského života, ale dokončeno bude až v (eschatologické) budoucnosti. Petr Holman byl březinovským ‚dělníkem‘ v krásném a silném smyslu této metafory.“

Lenka Vodrážková srovnává češtinu a němčinu jako odborné jazyky   (7. 8. 2019)

 V aktuálním příspěvku česko-německého E*fora se Lenka Vodrážková věnuje publikaci Tschechische und deutsche Wissenschaftssprache im Vergleich. Wissenschaftliche Artikel der Linguistik autorky Agnes Goldhahn, která srovnává češtinu a němčinu jako odborný jazyk. „Německo-česká konfrontace je ovšem ztížena především množstvím současných unilingválních popisů, vycházejících z různých teorií a spojených s různou metodologií a terminologií. V konfrontačním výzkumu se také v důsledku změn ve vývoji jazykovědného bádání, kde se již od sedmdesátých let zřetelně projevuje přechod od systémového popisu jazyka k parolovému, tím i k textu a k jazykovému jednání, přesunul zájem od srovnání jazykových struktur k textově lingvistickým a pragmatickým problémům.“

Tereza Šnellerová píše o Spisech Jiřího Ortena (31. 7. 2019)

Nejnovější příspěvek bohemistického E*fora přináší pojednání Terezy Šnellerové o osmém svazku Spisů Jiřího Ortena vydaném Marií Havránkovou v loňském roce. „Editorka Marie Havránková za východisko z této materiálové nekompaktnosti zvolila abecední seřazení korespondence dle adresátů (potažmo odesilatelů, k nimž přidružila i dopisy psané Ortenem: např. Václav Černý a Jiří Orten); v rámci takto určených oddílů rekonstruovala relativní chronologii a dopisy bez možnosti časového určení zařadila na jejich konec.“

Franz Schulz napsal o matce Praze (24. 7. 2019)

Nejnovější příspěvek česko-německého E*fora je věnován spisovateli a scénáristovi Franzi Schulzovi a jeho textu o Praze z roku 1921. „Víme, že Praha může působit i jinak, než se obecně očekává. Psali o ní mnozí, naposledy Suarès. A je jasné, že nezaujatý návštěvník bude při její návštěvě reagovat jinak než Apollinaire. Hermann Bang vnímal u Vltavy tichou, nikoliv ovšem klidnou romantiku města; nebezpečné, znepokojující ticho. Já si ostatně myslím, že – odhlédneme-li od náhodného ovlivnění či nezaujatosti – lze v uzpůsobení fantastiky a bizarnosti, s nimiž je v tomto městě konfrontován každý citlivý návštěvník, vysledovat sklony k fantastice, které se ukrývají v tom kterém pozorovateli.“

Jan Pišna píše o českém knihtisku (17. 7. 2019)

V aktuálním příspěvku bohemistického E*fora se dočtete o publikaci Počátek českého knihtisku autora Kamila Boldana, která vyšla loni v pražském nakladatelství Scriptorium. „Boldanovi se podařilo napsat odbornou knihu založenou na původním výzkumu, která čtenáře dokáže zaujmout jak uhrančivou poutavostí tématu, tak i čtivostí a srozumitelností mimo úzký metajazykový okruh knihovědy. Velkou devízou knihy je též nebývale bohatý obrazový doprovod, sestavený z prvotisků a rukopisů z našich i zahraničních sbírek. Jak mocně tyto fotografie z knih dokážou působit na dálku několika staletí, vidíme na jednom konkrétním případě. Vedle sebe se tak objeví stránky z dochovaných tří exemplářů Kroniky trojánské, které se takto naposledy potkaly v dílně plzeňského prvotiskaře. V tom spočívá kouzlo knih o knihách.“

Zuzana Jürgens píše o lipském knižním veletrhu (10. 7. 2019)

Česko-německé E*forum přináší zprávu Zuzany Jürgens o letošním knižním veletrhu v Lipsku, kde hostující zemí byla Česká republika. „Pozornost recenzentů se soustředila na již známá jména jako Jáchym Topol, Radka Denemarková, Kateřina Tučková a Jaroslav Rudiš (který na sebe upozornil nominací na Cenu Lipského knižního veletrhu za svůj německy psaný román Winterbergs letzte Reise). Zatímco J. Rudiš je už pár let díky svým knihám a jiným aktivitám v německých médiích zřejmě nejznámějším současným českým spisovatelem v Německu, s ostatními zmíněnými autory je to trochu jinak.“

Peter Bugge odpovídá na otázky Lucie Merhautové (3. 7. 2019)

Bohemistické E*forum přináší v tomto týdnu rozhovor Lucie Merhautové s dánským historikem, bohemistou a překladatelem Peterem Bugge, který svými posledními dvěma překlady nově převádí dílo Karla Čapka do dánštiny. „Karel Čapek je vedle Milana Kundery asi nejpřekládanějším českým autorem do dánštiny, ale zájem o jeho dílo vyvrcholil krátce před válkou a v prvním desetiletí po ní. Jeho jméno proto rezonuje především u starších generací, a to především kvůli Válce s Mloky a částečně i Zahradníkovu roku. U obou knih došlo k několika novým vydáním. Dánové občas spojují jméno Čapek s původem slova „robot“, i když u nás v Dánsku asi málokdo zná hru RUR. O meziválečném Československu se nic moc neví, možná jen, že bylo demokratickým státem a obětí Mnichovské dohody.“

Lucie Merhautová píše o dvojpublikaci Petera Drewse (27. 6. 2019)

Nový příspěvek česko-německého E*fora se zabývá dvěma publikacemi Petera Drewse Die slavische Rezeption deutscher Literatur. Die Aufnahme deutscher Belletristik in den slavischen Literaturen von den Anfängen bis 1945 Die deutschsprachige Rezeption slavischer Literatur. Die Aufnahme slavischer Belletristik im deutschsprachigen Raum von den Anfängen bis 1945 z roku 2017. „Vzájemné německo-české a česko-německé vztahy v českých zemích jsou pro Drewse záležitostí dvou oddělených skupin, Čechů a českých Němců. V potaz příliš nebere proměny kulturních a jazykových preferencí či fenomén vícejazyčnosti. Zcela zarážející je potlačení či zamlčení role židovských prostředníků, jejich specifického postavení, zvláštních motivací a rostoucího podílu na zprostředkovatelských snahách, v seznamech literatury také takřka nenajdeme práce, které se jimi v posledních letech zabývají.“

Michal Topor píše o Turečkově Sumáři (19. 6. 2019)

Nový text E*fora je věnován svazku, který Dalibor Tureček předložil jako ohlédnutí za prací vykonanou v rámci pětiletého projektu „Diskurzivita literatury 19. století v česko-slovenském kontextu“. „Turečkův bilanční komprimát vzhledem k výkladům usazeným v již vydaných knihách mnoho nového nepřináší, zhuštěně zato nechává vystoupit některé zarážející (sebe)projekce.“

Sara Hauserová píše o fejetonistické konferenci ze září 2018 (12. 6. 2019)

Česko-německé E*forum přináší tentokrát zprávu o konferenci s názvem Prag im / Feuilleton / in Prag [Praha ve fejetonu, fejeton v Praze], kterou v září 2018 zorganizovali Irina Wutsdorffová a Ulrike Mascherová společně s Manfredem Weinbergem a Štěpánem Zbytovským. „Paralelita a dialog různých fejetonistických přístupů k urbánnímu pražskému prostoru ozřejmily především jedno: Jak mnohostranně fejetony umožňují komprimovanou četbu moderní intelektuální historie. Aby bylo možné bádání v těchto dobách změn lépe diferencovat, je v budoucnu třeba odstranit mezery v digitalizaci a dále podporovat bohemisticko-germanistický dialog – na této konferenci podařený – o zatím stále mladém fejetonistickém výzkumu.“

Jiří Hubáček píše o divadelních hrách V. K. Klicpery (5. 6. 2019)

Aktuální příspěvek bohemistického E*fora je věnován divadelním hrám V. K. Klicpery v publikaci vydané Petrou Hesovou, Františkem Martínkem a Lucií Vránovou v loňském roce. „Nejnovější výbor z Klicpery je cenný hlavně edičním zpracováním, Rutův komentář má mezery více než značné. Též koncepce svazku může být předmětem rozsáhlých diskusí a námitek, jimž by snad odpomohlo vydání doplňujícího svazku (jejž by si dnes neprávem zapomínané Klicperovo dílo zasloužilo), obsahujícího ony oblasti autorovy (nejen dramatické) činnosti, na něž ‚v archivu‘ sedá prach…“

Záviš Šuman píše o bořiteli vzdušných zámků (29. 5. 2019)

V rámci česko-německého E*fora publikujeme v tomto týdnu příspěvek Záviše Šumana o knize Josefa Čermáka „I do daleka vede cesta…“ Vybrané studie z literární komparatistiky a moderní německé literatury, vydanou v roce 2017 v nakladatelství FF UK. „Čermákova metoda se uplatňuje tu větším, tu menším dílem napříč všemi jeho žánrově rozmanitými texty. Ať už čteme portréty Kafkových přátel či známých, nebo ty, jež zachycují významné (ani zdaleka ne jen ty nejvýznamnější) osobnosti české předválečné germanistiky, včetně charakteristik kulturního milieu pražské židovské komunity a prací translatologických či vzpomínek a svědectví, Čermák se vždy opírá o spolehlivou (a tedy ověřitelnou) faktografii, kterou vytěžil často z usilovného bádání v archivech. Tato materiálová základna mu pak umožňuje, aby v polemickém duchu neúnavně vyvracel pokřivené a sekundární literaturou znovu a znovu setrvale opakované soudy o Kafkově znalosti češtiny, jeho vztazích k radikálnímu anarchismu, jeho politických postojích a znalostech české literatury atp. Tyto Čermákovy poznatky, umocněné mimořádnou obeznámeností s domácím i zahraničním kafkologickým bádáním, mu pak většinou neslouží coby odrazový můstek k dalším spekulacím.“

Konference Found in Translation? – Estetické a socio-kulturní funkce literárního překladu mezi lety 1890 a 1939 v Evropě (28. 5. 2019)

Institut pro studium literatury srdečně zve na mezinárodní konferenci Found in translation? - Estetické a sociokulturní funkce literárního překladu v Evropě mezi lety 1890-1939, pořádanou Masarykovým ústavem a Archivem AV ČR a IPSL, která se koná tento čtvrtek a pátek (30. – 31. 5. 2019) v pražském Rakouském kulturním fóru. Cílem konference je zkoumat roli překladatelské činnosti nejen z literárně-historické, ale i ze sociokulturní a politické perspektivy, jednacími jazyky budou němčina a angličtina.

Tomáš Havelka píše o Komenského Kancionálu (22. 5. 2019)

V nejnovějším příspěvku bohemistického E*fora se Tomáš Havelka věnuje Komenského Kancionálu z roku 1659. „Kancionál je v nové době zatím jen velmi neúplně analyzovaným a zpřístupněným dílem – nejdůkladněji se mu věnoval právě Antonín Škarka, ovšem zaměřil se vlastně jen na Komenského autorské písně (viz zejména jeho edici Jan Amos Komenský: Duchovní písně, Praha, 1952). V témž duchu přistoupila k edici Kancionálu i Olga Settari, která vydala obdobně koncipovaný výbor (Jan Amos Komenský: Kancionál, Praha, 1992). Otázky týkající se Komenského edičního přístupu ke Kancionálu i koncepce souboru tak stále zůstávají nedořešeny.“

Veronika Jičínská a Claus Zittel píší o knize Handbuch der deutschen Literatur Prags und der Böhmischen Länder (16. 5. 2019)

Tentokrát v rámci česko-německého E*fora nabízíme dva příspěvky, oba se vztahují k publikaci Handbuch der deutschen Literatur Prags und der Böhmischen Länder vydané kolektivem autorů v roce 2017.

Příručka německy psané literatury z Prahy a českých zemí je první příručkou tohoto druhu o německy psané literatuře v českých zemích od 18. do poloviny 20. století. Vyšla v prestižní řadě Handbuch německého nakladatelství J. B. Metzler. Podle vydavatelů je Příručka určena odbornému publiku i širší veřejnosti se zájmem o literární historii, a to nejen v německy mluvících zemích.“ (z textu Veroniky Jičínské

„Hodnotná literatura vždy vzniká v mnohohlasém textovém univerzu. Literární historiografie, jež se soustředí na rádoby vlastní národní tradici a postuluje například dějiny švýcarské nebo rakouské literatury, zneuznává, že vlastní literatura je vždy hybridem pocházejícím z mnoha světů a literární systém odkazování nikdy nekončí státní hranicí. Národní literární dějiny selektují, izolují a zkreslují svůj předmět zájmu. Každá seriózní literární věda je literární vědou srovnávací. Vezmeme-li si ale k ruce skvělou novou Příručku německy psané literatury z Prahy a českých zemí, s potěšením zjistíme, že zde není zase jednoduše připojena další rozhled zužující perspektiva ke kanonickým pohledům a už vůbec není provozována vlastivěda a památková péče, nýbrž že publikace napadá obvyklé historiografické modely a relativizuje jejich dominantní stanoviska.“ (z textu Clause Zittela)

Jiří Brabec píše o Literární kronice první republiky (8. 5. 2019)

Aktuální příspěvek bohemistického E*fora se zabývá publikací Literární kronika první republiky. „Předmětem je ‚literární dění‘ jednadvaceti let trvání republiky (ohraničené daty 28. října 1918 a 30. září 1938). Nejen české. Kniha nabízí vhledy i do tvůrčích aktivit jednotlivých národů, které Československou republiku obývaly – Slováků, Němců, Rusínů, Ukrajinců, Rusů, Poláků a Maďarů. Tento pohled na skrytou i zjevnou spolupráci, vzájemnou ignoranci nebo polemická odmítání jazykově odlišné kultury je v tak rozsáhlém časovém úseku uplatněn poprvé.“

Václav Petrbok píše o Kurtu Krolopovi (1. 5. 2019)

V tomto týdnu již podruhé přicházíme v rámci E*fora s příspěvkem k osobnosti Kurta Krolopa. V tom následujícím se Václav Petrbok věnuje nedávno vydanému českojazyčnému výboru z jeho prací Studie o německé literatuře. „Předmětem následujících poznámek nebude Krolopův odborný odkaz jako takový, tak jak je ve svazku prezentován, ale ta jeho část, již lze vztáhnout k pojmu celostního, areálového studia literatury a kultury českých zemí. Jakkoliv patřil jeho odborný zájem i ‚čistě‘ germanistickým tématům (editor připomíná nepodepsané kapitoly o rakouské i německé literatuře 19. století, jež vyšly v šestém až osmém díle syntetických Geschichte der deutschen Literatur von den Anfängen bis zur Gegenwart východoberlínského nakladatelství Volk und Wissen), obě slovesné kultury (tedy českého i německého jazyka) přirozeně a spontánně tvořily celistvý horizont autorových úvah.“

Kurt Krolop o Pavlu Eisnerovi (29. 4. 2019)

Jako předmluvu k zítřejší debatě věnované osobnosti Kurta Krolopa publikujeme  v rámci E*fora jeden z jeho textů o Pavlu Eisnerovi. „Když listujeme v korespondenci Paula-Pavla Eisnera, zvláště v jeho dopisech Otokaru Fischerovi, můžeme zjistit, že četné z těchto leitmotivů interpretace, jako je trojí ghetto, pokusy o útěk nebo únik z tohoto ghetta, pocit nepříslušnosti, nezakotvenosti, odloučenosti, odcizení od tzv. skutečného života, ať českého, německého nebo židovského, že takové leitmotivy jsou nejenom interpretačního, nýbrž i projekčního rázu. I čechofilství i čechožroutství, i obdiv němectví, i odpor proti všemu německému, i filosemitismus, ba hrdost na odkaz ‚židovské krve‘, i tzv. židovský antisemitismus, pro všechny složky těchto antitezí by se daly při troše dobré či ‚zlé‘ vůle uvést doklady Eisnerových výroků.“ 

Jan Münzer napsal o Karlu Krausovi (24. 4. 2019)

V aktuálním příspěvku bohemistického E*fora přinášíme text Jana Münzera o Karlu Krausovi a českém vytěsňování německých kulturních podnětů. „V českém kulturním životě zeje a stále ještě je uměle rozšiřována mezera, jejíž vznik lze pochopit, jejíž vyplnění by však koncem prvního desítiletí po válce, kdy se všech stran je usilováno o likvidaci válečných sporů, mělo býti samozřejmostí. Tato mezera vznikla vědomým pomíjením téměř všeho kulturního dění v sousedním Německu, úzkostlivým uhýbáním před každým výkonem německého ducha, jenž by nutil k doznání, že ne všechno, co z tohoto ducha vzniká, je zavržitelné a škodlivé. Došli jsme tímto způsobem k situaci dvojnásobně groteskní: jednak proto, že jsme zavírali oči před výkony, jimž se obdivoval svět, jednak proto, že zatímco organické ovlivňování našeho kulturního života kulturou německou (v umění výtvarném, architektuře, ve filozofii, divadelnictví atd.) bylo veřejným tajemstvím, každý, kdo nechtěl být dán v klatbu jako zrádce národní věci, musil veřejně vyznávat svoje pohrdání touto kulturou.“

Ladislav Futtera píše o knize Jiřího Kořalky (17. 4. 2019)

V nejnovějším příspěvku česko-německého E*fora se Ladislav Futtera věnuje publikaci Jiřího Kořalky Tschechen und Deutschland im langen 19. Jahrhundert. Studien zum gegenseitigen Verhältnis 1800–1918, která vyšla tři roky po autorově smrti. „Kniha, ač se nejedná o syntézu, nýbrž o soubor relativně samostatných studií, nabízí vskutku syntetizující, strukturovaný pohled do Kořalkova uvažování o problematice česko-německých vztahů a na repertoár témat, která jej zaměstnávala takřka celoživotně. Do značné míry tak struktura práce připomíná Kořalkovu přinejmenším v českém kontextu nejznámější monografii Češi v habsburské říši a v Evropě 1815–1914 (Praha: Argo, 1996; německy vyšla již roku 1991 pod titulem Tschechen im Habsburgerreich und in Europa 1815–1914), v níž se do popředí dostaly otázky vytváření novodobých národů a jeho souvislosti s formováním občanské společnosti, pokusů o politické řešení česko-německé národnostní otázky, českého dělnického hnutí v kontextu dělnického hnutí rakouského a konečně mezinárodního zakotvení české politiky. Rozptyl témat je v případě Čechů a Německa přeci jen značnější: Celkem devatenáct studií je zde sdruženo do sedmi větších tematických celků.“

Luboš Merhaut píše o korespondenci T. G. Masaryka a J. S. Machara (10. 4. 2019)

Aktuální příspěvek bohemistického E*fora upozorňuje na další svazek Korespondence T. G. Masaryk – Josef Svatopluk Machar, který připravily Helena KokešováIrena Kraitlová. „Jde o doklad názorového souznění pisatelů, zároveň o dialog zrcadlící – v denních starostech, zprávách a strategických poradách – dobové společensko-politické a kulturní síly, snahy, tužby a polemiky. Charakter korespondence a tematické vrstvy přítomného svazku postihuje úvodní studie Heleny Kokešové. Připomíná práce obou protagonistů a události, jež tvořily významové pozadí a jichž se dopisy dotýkají […].“

Vyšlo Čtení o Marii Majerové (9. 4. 2019)

Jako 12. svazek řady Antologie právě vyšlo Čtení o Marii Majerové, které připravili Dana Hůlková Nývltová a Radek Hylmar. Přináší ohlasy na literární tvorbu Marie Majerové v jejím hlavním tvůrčím období. Podtitul publikace „Od Panenství k Robinsonce“ odkazuje nejen na časové vymezení od prvního románu (1907) po poslední významnou literární práci (1940), ale naznačuje také inklinaci Majerové k tématům dívčího dospívání a k narušování a převracení genderových stereotypů. Právě jejího feministického zaměření a důrazu na sociální otázky si literární kritici všímali nejvíc, jejich recenze a jiné ohlasy ovšem přispívají také do diskusí o smyslu a podobě tendenčního umění, o sociálním a komunistickém románu, o sexualitě, tělesnosti a citovosti v literatuře, o ženském a mužském principu nebo o volné lásce a „nové ženě“. – Kniha je k dostání u knihkupců či za zvýhodněnou cenu přímo v IPSL.

Aleš Urválek píše o německy psané literatuře pražské, moravské a židovské (3. 4. 2019)

V novém příspěvku česko-německého E*fora se Aleš Urválek věnuje publikaci Ingeborg Fialové-Fürstové O německy psané literatuře pražské, moravské a židovské, která vyšla před dvěma lety v Olomouci. „Kniha čítající sedmnáct studií, úvod, shrnutí a německojazyčné resumé, působí kompaktním dojmem; jakkoli nevznikala jedním tahem, výsledný dojem je celistvý. Tematická kompaktnost je dána tím, že se zde střídají makroskopická pojednání věnovaná tu pražské německé literatuře, tu moravské německé literatuře. Jednou se pohled zúží na moravskou literaturu židovskou, jindy na její romantickou fázi, nebo pro změnu na expresionistickou fázi literatury německé i české.“

Ferdinand Peroutka napsal o vydávání spisů TGM (1. 4. 2019)

V předzvěsti zítřejší debaty na téma idea „spisů“ Ferdinanda Peroutky jako živý problém publikujeme stať T. G. Masaryk představuje plukovníka Cunninghama, jíž se Peroutka počátkem roku 1936 v Přítomnosti opřel do „vydavatelstva“ Spisů Masarykových. „[...] Ale nejméně štěstí měl Masaryk s vydavateli svých spisů. Toto vydavatelstvo položilo se na jeho osobnost jako mlha, která zahaluje krajinu. [...]“, konstatoval Peroutka, dovozuje poté svou invektivu výčtem konkrétních deficitů, kupř.: „Dědové vyprávějí vnukům, že T. G. Masaryk měl jakousi účast na jakýchsi rukopisných bojích – nikomu není dáno si to přečíst, kdo náhodou nemá za známého nějakého učeného starce, jenž si zachoval v knihovně ročníky Athenaea. Vskutku se o Masarykově působení v českém národě lépe informujete u sběratelů kuriozit než u vydavatelstva jeho spisů. […]“. Co se týče Masaryka, Peroutkova nespokojenost už dnes naštěstí platnost nemá; jak si však stojíme v případě Peroutkově?

Kateřina Smyčková píše o jezuitské kultuře (27. 3. 2019)

Nový příspěvek bohemistického E*fora je věnován publikaci Jezuitská kultura v českých zemích / Jesuitische Kultur in den böhmischen Ländernvydané Gertraude Zand a Stefanem M. Newerklou v loňském roce. „Jak vyplývá už z titulu knihy, jejím cílem je představit přínos jezuitů v různých oblastech české kultury, ať už se jedná o literaturu, jazykovědu, překladatelství, či dokonce pedagogiku. […] Autoři a editoři tedy navazují na dlouhodobější snahy komplexně ocenit úlohu Tovaryšstva v dějinách české kultury (přestože opomíjejí oblast výtvarného umění a architektury, což není u pojmu „kultura“ zcela samozřejmé). Jejich úmyslem není upozornit na tvorbu několika málo vybraných osobností a dokázat, že také mezi jezuity byli vlastenečtí pěstitelé českého jazyka a literatury – jak tomu bylo v počátcích bádání o českém baroku.“

Matouš Turek píše o středověké německé literatuře (20. 3. 2019)

Nový příspěvek česko-německého E*fora se zabývá edicí středohornoněmeckého veršovaného románu Ulricha von Etzenbach Wilhelm von Wenden Wilhalm von Wenden. Text, Übersetzung, Kommentar (ed. Mathias Herweg). „Ulrich von Etzenbach, básník ve službách Václava II. a dříve i Přemysla Otakara II., vypráví melodramatický příběh pohanského slovanského krále Viléma a jeho ženy Bene. Osiřelý Vilém nastupuje ve dvanácti letech na trůn a ožení se se svou vrstevnicí Bene. V osmnácti podnikne v přestrojení pouť za Kristem, během níž se od ženy tajně odloučí a prodá čerstvě narozené syny, aby se sám dostal do Jeruzaléma, kde se nechá pokřtít a bojuje se Saracény. Podivuhodnými peripetiemi v různých koutech světa procházejí i Bene a dvojčata, než tři dějové linky opět splynou a dojdou k dobrému konci: rodina se shledá a navrátí do vlasti vládnout – kam nadto přinese pravou víru.“

IPSL hledá novou spolupracovnici / nového spolupracovníka (19. 3. 2019)

Institut pro studium literatury hledá na částečný úvazek spolupracovnici / spolupracovníka na pozici tajemnice / tajemník. Podrobné informace zde.

Vyšlo Čtení o Jiřím Kolářovi (18. 3. 2019)

Jako 11. svazek řady Antologie právě vyšlo Čtení o Jiřím Kolářovi, které připravil Petr Šrámek. Přináší práce vesměs bilančního charakteru a převážně esejistického rázu, jako jsou portrét, nástin, příběh apod. Důraz kladený na Kolářovu básnickou tvorbu spolu s kunsthistorickými a teatrologickými akcenty tvoří z antologie pomyslný monografický celek a – s trochou nadsázky – portrét umělce v nenormálním věku. V těchto dobově nepříznivých historických a kulturně-společenských podmínkách dokázali zahlédnout kontury Kolářova díla a podržet vědomí jeho celku jen nejvýznamnější interpreti. – Kniha je k dostání u knihkupců či za zvýhodněnou cenu přímo v IPSL.

Rudolf Černý napsal o Janu Zahradníčkovi (13. 3. 2019)

Nejnovější bohemistické E*forum je věnováno Janu Zahradníčkovi, přináší článek Rudolfa Černého Barokní moderna z roku 1935, doplněný dvěma reprodukcemi: karikaturou Františka Bidla Jan Zahradníček píše šifrovaný deník… (z roku 1936) a fotografií Jana Zahradníčka spolu s Františkem Halasem, Miloslavem Nohejlem, Karlem Tomanem a Boženou Benešovou (z roku 1934). „I když přicházejí básníci se sebebouřlivějšími hesly převratu a revoluce, nepřicházejí, aby zrušili zákon, nýbrž aby jej naplnili. Aby zmnožili svou hřivnu bohatství poezie, aby ukázali nové možnosti slova, aby odkryli závoj všednosti z věcí, aby mezi věcmi odhalili nové vztahy a objevili dosud skrytý poměr. […] Jan Zahradníček se vydal na svou cestu sám, se svým osudem lidským i básnickým.“

Václav Fronk píše o Napínavé době (6. 3. 2019)

V nejnovějším příspěvku česko-německého E*fora se Václav Fronk zabývá loňskou publikací Petra Karlíčka s názvem Napínavá doba. Politické karikatury (a satira) Čechů, Slováků a českých Němců (1933–1953). „Nejrůznější přešlapy proti základním pravidlům publikovaného odborného textu jsou natolik frekventované a očividné, až provokují k myšlence, zda se vlastně nejedná o poťouchlou schválnost. Kniha je v každém případě dobrou příležitostí k zamyšlení nad smyslem historikovy práce ve 21. století. Osobně jej spatřuji ve dvou základních dovednostech: Klást otázky a správně užívat pojmy v době, kdy vůle vést skutečný dialog z veřejného prostoru mizí a smysl slov se stírá. Napínavá doba Petra Karlíčka ovšem výmluvně dokládá, že se bez obojího lze docela dobře obejít. Dokonce je pak možné se až geniálně jednoduše vypořádat s tématem, které by jinak patřilo k těm vůbec nejnáročnějším.“

Milan Jankovič napsal o A. M. Ripellinovi (27. 2. 2019)

V posledním příspěvku bohemistického E*fora se dočítáme, jak hodnotil Milan Jankovič Ripellinovu Magickou Prahu ve stati Zamyšlení nad Ripellinovou Magickou Prahou, která vyšla 1993 v Literárních novinách. „Jeden z mnoha podnětů Ripellinovy knihy Magická Praha je metodologický. Vidím jej ve využití přístupu, který klade důraz na koexistenci minulého a přítomného, na jejich vrstvení a propojování, které má svůj vlastní, nelineární čas. Je to „dlouhý čas“ interpretace, čas přibývajícího, vracejícího se, rozrušovaného a znovu skládaného smyslu. Je to čas-prostor sbližování významů navzájem vzdálených a nesourodých. Dnes nám může být Ripellinova zkušenost srozumitelnější než v době, kdy se svou koncepcí přicházel a kdy pro ni ještě nevykrystalizovalo odpovídající označení: postmoderna.“

Jan Budňák píše o Laboratořích moderny (20. 2. 2019)

Aktuální příspěvek česko-německého E*fora přináší pohled Jana Budňáka na sborník z roku 2016 s názvem Laboratoře moderny, který k vydání připravili Bernd Stiegler a Sylwia Werner. „Zhruba třísetstránková publikace samozřejmě nemůže obsáhnout všechny středo- a východoevropské moderny, které krystalizovaly v jejích jednotlivých, dosud více či méně – minimálně z německé perspektivy – opomíjených menších, výrazně pluralitních centrech. Dvakrát nemožný je tento záměr kvůli svému široce kulturněvědnému založení. V užším, např. germanobohemistickém rámci však z textů i z koncepce Laboratoří moderny vyplývá mnoho inspirativních, a hlavně řešitelných tázání: Jak s brodovskou „teorií neurčitosti“ souvisí kupříkladu studie Otokara Fischera O nevyslovitelném, která vyšla česky v roce 1909, německy v roce 1910 a pracuje s podobnými zdroji jako Brod a Weltsch (Hofmannsthal, Mauthner)? Je výrazem téhož „prostoru vědění“, který představuje místně specifickou formu modernity?“

Miroslav Marcelli píše o slovníku strukturalismu (13. 2. 2019)

V aktuálním příspěvku bohemistického E*fora se Miroslav Marcelli věnuje Slovníku literárněvědného strukturalismu, který vyšel loni v nakladatelství Host. „Nesporný prínos slovníka spočíva v tom, že v týchto zoskupeniach zachytáva nielen osobnosti, ktoré formovali príslušné teoretické smerovania (Jakobson, Mukařovský, Lotman alebo hoci hlavný predstaviteľ Nitrianskej školy F. Miko), čím sa spoločný teoretický rámec konkretizuje v individuálnych príspevkoch, ale aj a predovšetkým v tom, že na pozadí tohto historického obrazu v heslách venovaných základným pojmom načrtáva teoreticko-metodologický fundament skúmaní voľne združených pod názvom ‚štrukturalizmus‘. Vzhľadom na to sa dá povedať, že zámer predstaviť štrukturalizmus ako metodický postoj charakterizovaný dôrazom na systémový a racionálne kritický prístup k jazyku, literatúre a umeniu sa v slovníku náležite naplnil.“

Lucie Antošíková píše o konferenci Wie schreibt man transkulturelle Literaturgeschichte? (6. 2. 2019)

V příspěvku česko-německého E*fora referuje Lucie Antošíková tentokrát o listopadové konferenci loňského roku s názvem Wie schreibt man transkulturelle Literaturgeschichte? „Ačkoliv jak tyto, tak titulní otázka konference Jak psát transkulturní literární dějiny? zůstaly až do konce nezodpovězené, jednotlivé prezentace i reakce z publika daly jasně znát, že potřeba nového uchopení literárních dějin v odborné komunitě existuje. Zřetelná však byla i všeobecná skepse vůči naplnění této potřeby v podobě dějin, které obsáhnou českou literaturu v celé době existence a současně i v celé její šíři, tedy včetně všech národnostních přesahů.“

Michaela Vašíčková píše o Historii pravdivé (30. 1. 2019)

V novém bohemistickém E*foru se Michaela Vašíčková zabývá Čejkovou edicí Historie pravdivé o některých zvláštních věcech a divných Božích skutcích v světě, obzvlaštně pak při Jednotě bratrské stálých (Historie pravdivá Jana Augusty a Jakuba Bílka) vydanou v roce 2018. „Pečlivost lze vypozorovat i ve způsobu, jakým Čejka přistupuje k otázce ortografie. Charakterizuje pravopis Historie jako typ ‚pro foro interno‘, tedy typ s relativně malým repertoárem znaků. Ten do značné míry zachovává pravopis spřežkový, často neznačí kvantitu vokálů a interpunkce je nesystematická. Brněnský rukopis, tj. verze stěžejní pro tuto edici, je nejen z hlediska pravopisu podstatně kvalitnější a relevantnější než opisy jiné (např. roudnický).“

Bibliografie Jana Zahradníčka na webu IPSL (29. 1. 2019)

Autorská bibliografie časopisecká a Bibliografie knižních a časopiseckých publikací o básníkově díle, jež sestavil Daniel Řehák, jsou posledním výstupem badatelského projektu Básnické dílo Jana Zahradníčka Josefa Vojvodíka a Jana Wiendla. Soupisy, které rozvíjejí dosud nejkomplexnější bibliografii básníkova díla publikovanou v knize Radovana Zejdy Byl básníkem! Život a dílo Jana Zahradníčka (2004) a byly oporou oběma knižním publikacím, jsou nyní volně dostupné na webu IPSL.

Marie Langerová píše o Milanu Jankovičovi (24. 1. 2019)

Druhé vzpomínkové bohemistické E*forum v tomto týdnu je věnováno nedávno zesnulému literárnímu vědci a slavistovi Milanu Jankovičovi. „Milan Jankovič byl člověk múzický, možná i proto se mu nemohlo stát to, co mnohým, že by padl do léček nacvičených, ověřených a vyprahlých badatelských metod. Jeho rozumění uměleckému dílu stálo v blízkosti filosofie, jeho analytický úhel pohledu se opíral o smysl umění – a k němu se také navracel.“

Vychází edice dopisů Angela M. Ripellina (23. 1. 2019)

Právě vychází kniha „Do vlasti české“. Z korespondence Angela M. Ripellina. Edice, kterou připravila Annalisa Cosentino, přináší vzájemné dopisy italského literárního vědce a básníka Angela Maria Ripellina s českými intelektuály, básníky a výtvarníky, jež jsou  nejen dokladem zájmu a znalosti, kterým se těšila česká kultura v Itálii, ale též důležitým svědectvím o její situaci po druhé světové válce. – Kniha je k dostání u knihkupců či za zvýhodněnou cenu přímo v IPSL.

Libuše Heczková a Tomáš Glanc proslovili smuteční řeči na pohřbu Vladimíra Svatoně (22. 1. 2019)

Bohemistické E*forum přináší v tomto týdnu dvě vzpomínky na nedávno zesnulé kolegy. Dnes jsou to smuteční řeči Libuše Heczkové a Tomáše Glance pronesené nad rakví Vladimíra Svatoně (19312018) na Olšanských hřbitovech 4. ledna 2019.

Dvojice zahradníčkovských knih v MZK (21. 1. 2019)

Institut pro studium literatury a Moravská zemská knihovna v Brně Vás srdečně zvou na představení knih Jan Zahradníček. Poezie a skutečnost existence a Jan Zahradníček. Čtení o básníkovi 1930–1960Obě knihy budou Josefem Vojvodíkem a Janem Wiendlem poprvé představeny na slavnostním uvedení v Konferenčním sále Moravské zemské knihovny v Brně ve čtvrtek 31. ledna 2019 od 17 hodin za účasti patrona knihy Jana Jakuba Zahradníčka.

 

Lena Dorn píše o literárním překladu (16. 1. 2019)

Aktuální příspěvek česko-německého E*fora je věnován literárnímu překladu v podání Radka Malého. Jeho knihu Příběhy básní a jejich překladů recenzuje Lena Dorn. „Relativně útlá kniha nám umožňuje vytušit, kolik myšlenek a poznání, které v procesu překladu hrají roli a které jsou příslibem na cestě k pravdě, nemůžeme v již hotovém textu překladu, tedy verzi, pro niž se nakonec překladatel musel rozhodnout, vnímat jako pohyblivé, nýbrž že se nám musí v daném momentu jevit jako zkamenělé, pevné a věčné. Nutnost hledání si nelze z poetiky překladu odmyslet. To ovšem znamená, že lze tuto nutnost, poetice překladu imanentní, také zprostředkovat čtenáři, jak nám ukazuje právě Radek Malý.“

Matěj Klíma píše o Ladislavu Klímovi (9. 1. 2019)

V letošním prvním příspěvku z řady bohemistického E*fora se Matěj Klíma věnuje výstavě a z ní vzešlé publikaci Filosofa L. Klímy nalézání aneb Vysočany, hotel Krása od autorské dvojice Jana a Jany Majcherových z loňského roku. „Výstava svědčila o vášnivém zájmu a badatelské preciznosti, s jakou manželé Majcherovi přistupují k odkazu autora, který považoval sám sebe za Boha a vnější svět jen za iluzi a hříčku své vlastní vůle. V úvodním slově ke katalogu Jan Majcher píše, že cílem výstavy je osobnost ‚Mistra‘, jak Klímu nazývá, ‚přiblížit nejen zasvěcencům, ale i širší veřejnosti.‘ Mělo se jednat o ‚poetizující výstavu‘, dokumentující nejen filosofův život, ale také atmosféru hotelu Krása a tehdejších Vysočan.“

Vojtěch Jirát napsal o českoněmecké literatuře (31. 12. 2018)

V posledním česko-německém příspěvku E*fora t. r. předkládá Václav Petrbok text z pera Vojtěcha Jiráta s názvem Písemnictví československých Němců. „Německá literatura v Čechách zažila svou velkou dobu kolem 1400, kdy tu vzniká nejvýznamnější dílo německé rané renesance, Der Ackermann aus Böhmen, mohutná báseň v próze, která co do historického významu i básnické hodnoty nenašla dlouho důstojného následníka; doba reformační konkuruje jen kvantitou, nikoliv kvalitou, (odmyslíme-li si kázání jáchymovského žáka Lutherova Mathesia, který do českoněmecké literatury vlastně nepatří), v dalších stoletích následuje pokles, z něhož německou literaturu v Čechách nevysvobodí ani pobyt vynikajících romantiků v našich zemích, ani přízeň ke kmenovému svérázu.“

Vychází dvě knihy o Janu Zahradníčkovi (21. 12. 2018)

Institut pro studium literatury vydává dvojici knih o Janu Zahradníčkovi. Monografie Jan Zahradníček. Poezie a skutečnost existence Josefa Vojvodíka a Jana Wiendla sleduje vlastně jediný problém, který by bylo možné formulovat následovně: Jak hluboko a jak intenzivně proniká básnické zření do skutečnosti světa a proměňuje ji v básnický obraz? A jak hluboko je básnická zkušenost zakotvena v našem světě? Kniha Jan Zahradníček. Čtení o básníkovi z let 1930–1960, která tvoří jistý pandán monografie, je komponována jako komentovaná antologie publicistických a korespondenčních textů, které se podstatným způsobem vztahují k Zahradníčkově tvorbě a různorodým způsobem komentují jeho vznikající nebo publikované básnické, ale také esejistické a překladatelské dílo. – Knihy jsou prozatím k dostání v Knihkupectví Ostrov nebo za zvýhodněnou cenu přímo v IPSL.

Jozo Džambo píše o „nových včelách cizích literatur“ (20. 12. 2018)

V novém česko-německém příspěvku E*fora se Jozo Džambo věnuje publikaci „Neue Bienen fremder Literaturen“. Der literarische Transfer zwischen den slawischen Kulturen und dem deutschsprachigen Raum im Zeitalter der Weltliteratur (17701850) vydané v roce 2016 Gertraud Marinelli-KönigPhilipp Hofeneder. „Představení sborníku jako je tento, v němž ke slovu přichází dvacet autorů nabízejících vysoce zajímavý a informativní obsah, může dopadnout jedině neuspokojivě, neboť se musí omezit na několik málo odkazů. Vědeckému „florilegiu“ jistě takováto nevyhnutelná selekce ukřivdí, ale i to málo, co bylo zmíněno, má za úkol probudit zvědavost k této výtečné, dobře promyšlené a příkladně redigované publikaci.“

Luboš Merhaut píše o výboru z textů TGM (12. 12. 2018)

V aktuálním bohemistickém příspěvku E*fora se dočteme o knize T. G. Masaryk: Národ a dějiny jako sociologický problém. (Výbor textů), kterou letos vydala Univerzita Karlova. „Nakladatelství Karolinum pořídilo tento výbor až příliš snadno a rychle. Nicméně (nejen) odborná veřejnost v něm má k dispozici jakostní průhled přímo do Masarykovy společensky směřované práce. Poskytuje odkaz na pramennou jistotu čtenářům, kteří neprahnou po ‚jiném‘ Masarykovi nebo po jeho ‚polidšťovaných‘ obrazech v komerčně publicistických výkladech (zpravidla přitom jde o kompilace starších prací, zahrnující nově nanejvýš tendenční důrazy, resp. zkreslení).“

Konference Found in Translation? Estetické a socio-kulturní funkce literárního překlady mezi léty 1890 a 1939 v Evropě (10. 12. 2018)

Ve dnech 30. a 31. května 2019 pořádají Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Institut pro studium literatury ve spolupráci s Rakouským kulturním fórem mezinárodní konferenci Found in Translation? Estetické a socio-kulturní funkce literárního překlady mezi léty 1890 a 1939 v Evropě. Ta bude zaměřena na historický kontextuální výzkum překladu, na aktivní roli překladatelů a překladatelek v interkulturní literární komunikaci, jejich motivace, které nemusí být primárně estetické, nýbrž i sociální či ekonomické. – Do 28. ledna 2019 lze zaslat název a abstrakt příspěvku, tematické okruhy a další podrobnosti zde.

Agnes Kim píše o němčině "zespodu" (5. 12. 2018)

Nový česko-německý příspěvek E*fora pojednává o němčině zespodu, jak ji ve své publikaci Deutschlernen „von unten“: Böhmakeln und Kuchldeutsch popsal tým autorů Bettina Morcinek, Veronika Opletalová, Helmut Glück a Karsten Rinas. „Tváří v tvář nedostatku autentických zdrojů se publikace zaměřuje především na literární doklady obou fenoménů (tedy tzv. „bémáklování“ a „kuchldeutsch“), zasazuje je do historického a v nejširším slova smyslu i literárněhistorického kontextu. Její součástí je i výčet jazykových fenoménů (bohatě opatřených konkrétními příklady), které autoři považují za typické pro zmíněné jazykové registry. Na vědeckou část publikace, dlouhou zhruba 150 stran a rozdělenou do šesti kapitol, navazuje rozsahově podobný souhrn vybraných zdrojů. CD přiložené k publikaci obsahuje 24 zvukových a hudebních příkladů a má zprostředkovat čtenáři, jak zněly zkoumané fenomény, které byly primárně historicky užívány v mluveném registru.“

Marie Škarpová píše o dopisech milenců (28. 11. 2018)

Nejnovější bohemistický příspěvek E*fora je věnován edici nazvané Dopisy dvou milenců, kterou připravila, přeložila a v loňském roce vydala Jana Daňhelová. „Milostný partnerský vztah patří ke skutečnostem, u nichž jsme ochotni věřit, že jde o antropologickou konstantu, přítomnou v lidské společnosti každé kultury a doby. Onen svůdný pocit důvěrné blízkosti a srozumitelnosti pravděpodobně zakusí nejeden z nás – navzdory velké časové vzdálenosti a zřejmé kulturní distanci – také při čtení souboru milostné korespondence z 12. století, původně sepsané v latině, jež je od loňského roku dostupná v čtivém českém překladu Jany Daňhelové v edici nazvané Dopisy dvou milenců. Součástí této knihy, vydané nakladatelstvím Argo, je též editorčina fundovaná průvodní studie.“

Ferdinand Deml a Julius Mader napsali o sudetoněmecké literatuře (21. 11. 2018)

Aktuální vydání česko-německého E*fora přináší texty dvou méně známých přispěvatelů časopisu Die Wahrheit k tématu „sudetoněmecká literatura“, totiž Ferdinanda DemlaJulia Madera. „Ani jeden z citovaných článků nepostuluje neproblematickou jednotu německé literatury v ČSR, nepropagují však ani zásadní propast mezi metropolí a regiony. Můžeme je tak vnímat jako podněty k diferencovanému ohledávání dobových reflexí situace literatury (v obou případech souhrnně označované jako ‚sudetoněmecká‘), pohybujících se mimo výlučnou alternativu ‚jednoty‘ vs. ‚mnohosti‘/‚podvojnosti‘.“

Michal Topor píše o knize Nachlassbewusstsein. Literatur, Archiv, Philologie 1750–2000 (14. 11. 2018)

V aktuálním příspěvku E*fora se Michal Topor věnuje sborníku Nachlassbewusstsein. Literatur, Archiv, Philologie 1750–2000 (eds. Kai SinaCarlos Spoerhase). „Do něho zařazené studie ozřejmují fenomén (literární) ‚pozůstalosti‘ jako nesamozřejmou ‚kulturní formaci‘, jež je mnohostranně vpletena do docela konkrétního souboru historicky podmíněných rámců, akcentů, podnětů, iniciativ, praktik a rozhodnutí.“

Lucie Merhautová píše o Marii Stoně (7. 11. 2018)

Nejnovější příspěvek česko-německého E*fora je věnován publikaci Martina Pelce Maria Stona und ihr Salon in Strzebowitz z roku 2014. „Kniha, zřejmě kvůli tomu, že vyšla německy v Česku a měla malou distribuci, nezaslouženě trochu zapadla. Úvodní studie by si zasloužila i české vydání a další zájem o autorku by mohl vyvolat rovněž nový výbor jejích literárních prací – poslední soubor povídek vyšel pod názvem Dorfgestalten aus dem Vorfeld von Groß-Ostrau v roce 1962 a v češtině ještě v podobě moderního překladu objevena nebyla...“

T. G. Masaryk napsal o práci (31. 10. 2018)

U příležitosti letošního významného jubilea naší republiky přinášíme v rámci bohemistického E*fora ukázky z cyklu přednášek TGM s názvem Jak pracovat?, které knižně vyšly poprvé v roce 1926. „[…] Kniha je člověk, je více, je duší člověka; jistě kniha dobrá. Na takovou dobrou knihu můžeme pohlížet jako na dopis člověka moudrého, milý, snad obšírný, ale poučný; ovšem dopis tomu, kdo dovede číst. Kniha je nejlepším přítelem. Jsme knihami spojeni s duchy všech národů a dob. V knihovně dobře vybrané jsme jako ve věčnosti; ztrácí se historie, máme tu nejstarší a nejnovější myšlenky jednu vedle druhé, postihujeme, že člověk je nejen bytostí historickou. Každý vzdělanec má mít svou zvláštní knihovnu, svou docela osobní. Pověz mi, co čteš, a já ti povím, kdo jsi.“

Štěpán Zbytovský píše o Paulu Adlerovi (24. 10. 2018)

V aktuálním příspěvku česko-německého E*fora se Štěpán Zbytovský vyjadřuje k publikaci Annette Teufelové s názvem Der ‚un-verständliche‘ Prophet. Paul Adler, ein deutsch-jüdischer Dichter. „Kniha Annette Teufelové nabízí osobitou a v Adlerových textech dobře ukotvenou interpretaci jeho díla. Ponechává prostor pro další zkoumání – lepší pozornosti může se dostat mapování Adlerova místa v kontextu pražské moderny kolem roku 1900, víceméně nepodchyceny zůstávají souvislosti jeho publicistické tvorby ve dvacátých a třicátých letech, zejména množství článků pro Prager Presse, podobně jako motivy a okolnosti vydání tematického čísla Die Aktion věnovaného Paulu Adlerovi v červnu 1916. To však nic nemění na tom, že jakýkoli další příspěvek k adlerovskému bádání bude vstupovat do nepochybně přínosného rozhovoru s touto publikací.“

Marie Škarpová píše o vydání Balbínových Rozmanitostí (17. 10. 2018)

Nejnovější bohemistický příspěvek E*fora je zaměřen na komentovaný překlad první knihy Rozmanitostí z historie Království českého Bohuslava Balbína a páté kapitoly ze spisu Mars Moravicus s názvem O poloze a přednostech Moravy Tomáše Pešiny z Čechorodu. „Edice první knihy Rozmanitostí z historie Království českého Bohuslava Balbína je tak především exemplární ukázkou toho, jak je v současné české nakladatelské praxi podceňována ediční a redakční profesionalita a jak přehlížená je filologická, resp. obecně humanitní vzdělanost. K přání S. Komárka dočkat se brzy ‚komentovaného a přesného českého překladu všech svazků Balbínových Miscellaneí‘ (s. 20) se nelze než připojit. Spolehlivé kritické vydávání Balbínových Rozmanitostí – navzdory právě vydanému svazku – totiž bohužel stále ještě nezačalo…“

Markéta Balcarová píše o Anně Seghers a Lence Reinerové (10. 10. 2018)

Nejnovější příspěvek česko-německého E*fora pojednává o sborníku „Mir hat immer die menschliche Solidarität geholfen.“ Die jüdischen Autorinnen Anna Seghers und Lenka Reinerová (2016, „Vždycky mi pomohla lidská solidarita.“ Židovské autorky Anna Seghers a Lenka Reinerová) vydaném trojicí autorek Viera Glosíková, Ilse Nagelschmidt a Sina Meißgeier. „Příspěvky se týkají autorek, které se osobně znaly, obě měly židovské kořeny, komunistické přesvědčení a podobné osudové linie (postihlo je vyvraždění rodinných příslušníků a nucený exil v Mexiku za druhé světové války). […] Sborník obsahuje celkem devět studií rozčleněných do tří sekcí s názvy Text und Kontext (Text a kontext), Existenz- und Identitätsproblematik (Problematika existence a identity) a Sprachreflexionen (Jazykové reflexe).“

Jiří Brabec píše o nové publikaci Evy Hahnové (3. 10. 2018)

Předmětem nejnovějšího bohemistického příspěvku E*fora je letos vydaná publikace Evy Hahnové Češi o Češích. Dnešní spory o dějiny, kterou recenzuje Jiří Brabec. „Značná část knihy je věnována ‚stereotypům‘, ‚předpojatým obrazům národa‘, které Hahnová nalezla u Jana Patočky, u historiků Petra Pitharta, Petra Příhody a Milana Otáhala (Podivena) a Václava Bělohradského. Jde o studie, pojednání, úvahy, které se již dávno staly předmětem veřejné diskuze. Byly odmítány i přijímány. Z těchto recepcí Hahnová sestavila jakési pásmo, které nic nového nepřináší. Autorka pouze prezentuje emotivně motivovaný souhlas či nesouhlas s přepisovanými stanovisky. I tam, kde jí kritici nabízejí klíč k hlubší analýze, nechává to bez povšimnutí.“

Walther Victor napsal o Winderově Následníku trůnu (26. 9. 2018)

V dnešním příspěvku česko-německého E*fora předkládá Ladislav Futtera recenzi z pera Waltera Victora k románu Ludwiga Windera Následník trůnu (Der Thronfolger) z roku 1937. „Vzhledem k tomu, že šíření Winderových děl v nacistickém Německu nepřicházelo s ohledem na autorův židovský původ v úvahu a v Rakousku byl Následník trůnu na základě zákona o ochraně tradic před koncem roku 1937 zakázán, reprezentuje tak Victorův hlas po obyvatelích českých zemí (české vydání v překladu Františka Šelepy vyšlo v rámci Knihovny Lidových novin v dubnu 1938) druhou nejpočetnější skupinu čtenářů románu, totiž německé exulanty. Victor, původem z poznaňské židovské rodiny, mezi nimi nepatřil k nejprominentnějším, avšak ani k těm zanedbatelným.“

Jiří Hubáček píše o Sofii Podlipské (19. 9. 2018)

Aktuální bohemistický příspěvek E*fora pojednává o monografii Jany Vrajové nazvané Umíněnkyně dobra Sofie Podlipská s podtitulem Kapitola z dějin literárního midcultu 19. století. „Kniha je rozdělena na dvě odlišné části. Po úvodních partiích, jež mají mj. za úkol osvětlit termín literárního midcultu, se autorka obsáhle věnuje dobové recepci spisovatelčina díla a pokračuje sledováním jejího odvíjení po smrti Podlipské v podstatě až do současnosti. Druhou část knihy tvoří soubor pěti případových studií, v nichž se autorka příslušnost Podlipské k literárnímu midcultu snaží prokázat interpretací jejích textů.“

Václav Maidl píše o Karlu Klostermannovi (13. 9. 2018)

V aktuálním příspěvku česko-německého E*fora se Václav Maidl věnuje knize Karla Klostermanna Velebnost, melancholie, hrůza, vydané Michalem Hořejším v roce 2016, která přináší Klostermannovu povídkovou knihu V srdci šumavských hvozdů. „Výbor z Klostermannovy povídkové knihy V srdci šumavských hvozdů nazval jeho editor Michal Hořejší v narážce na povídku Schovanec případně Velebnost, melancholie, hrůza. Těmito klíčovými slovy vystihl dojem z Klostermannova fikčního světa, jenž je po generace zakotvený v českém čtenáři. Je ovšem otázka, zda na základě čtenářského ztotožnění s fikčním světem proto dělat z Klostermanna dokumentaristu, jak to činí M. Hořejší ve své předmluvě (‚Autor svými prohlášeními stejně jako vypravěč zmíněnými postupy budí ve čtenáři dojem, že předložené dílo je především dokumentem.‘).“

Jiří Opelík odpovídá na otázky ke svým novým edičním počinům (5. 9. 2018)

V aktuálním bohemistickém příspěvku E*fora zpovídá Petr Hanuška Jiřího Opelíka na téma ediční přípravy Povídek Ladislava Grosmana a souboru korespondence Antonína Přidala a Jana Zábrany s názvem Když klec je pořád na spadnutí. „Své ediční počiny – podobně jako témata svých odborných prací – jsem vždycky potřeboval mít podepřeny i nějakým osobním důvodem, ale tady, v případě edice korespondence mezi Antonínem Přidalem a Janem Zábranou, mi má osobní motivovanost připadala dvojnásobná. Bral jsem svůj úkol nejen jako profesionální, ale přímo jako mravní povinnost, vždyť šlo o dva lidi generačně a lidsky nesmírně mi blízké, které jsem zároveň pro úroveň jejich tvorby obdivoval, kterým komunistický režim hodně ztrpčil život, ale kteří proti němu statečně prosazovali hodnoty, v něž věřili.“

Manfred Weinberg píše o kafkovské publikaci M. Nekuly (29. 8. 2018)

V aktuálním příspěvku česko-německého E*fora se Manfred Weinberg věnuje publikaci Marka Nekuly Franz Kafka and his Prague Contexts: Studies in Language and Literature (Prague: Karolinum Press, 2016), která je sborníkem autorových textů ke Kafkovu jazyku nebo Kafkovu vztahu k Praze. „Sedm studií shromážděných v knize jsou překlady již dříve publikovaných článků v rozličných časopisech či sbornících, popř. kapitol z Nekulovy monografie vydané česky i německy Jazyky Franze Kafky (Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 2003)/Franz Kafkas Sprachen (Tübingen: Niemeyer, 2003); ve dvou případech se jedná o přepracování textů, jež už anglicky vyšly.“

Martina Dragonová píše o nedělních kázáních (22. 8. 2018)

V aktuálním bohemistickém E*foru se Martina Dragonová zaměřila na nejnovější knihu Miloše Sládka Slovo ze srdce jejich… (Praha: Památník národního písemnictví 2017), která je věnována barokním nedělním kázáním. „Miloši Sládkovi se bravurně povedlo zajet na hlubinu barokního kazatelství a vylovit bohatý úlovek, jenž nejen nasytí mnoho milovníků barokní homiletiky, ale jistě dokáže oslovit také srdce mnoha čtenářů, kteří se třeba prostřednictvím tohoto díla s barokní homiletikou setkají poprvé.“

IPSL hledá spolupracovníka (21. 8. 2018)

Institut pro studium literatury přijme spolupracovníka na pozici koordinátor projektových aktivit (pracovní úvazek 0,28). Nástup možný od 1. 10. 2018, podrobné informace zde.

Václav Petrbok píše o Sidonii Nádherné (15. 8. 2018)

Česko-německé E*forum přináší zprávu o knize Gartenschönheit oder Die Zerstörung von Mitteleuropa: Sidonie Nádherny – Briefe an Václav Wagner (1942–1949) [Krása zahrady aneb zničení střední Evropy: Dopisy Sidonie Nádherné Václavu Wagnerovi (1942–49)], ve které Friedrich PfäfflinAlena Wagnerová shromáždili dosud nevydané texty k osobnosti Sidonie Nádherné. „Na rozdíl od dosavadních vydaných svazků korespondence s proslulejšími adresáty, sršících mnohdy duchaplnými debatami o smyslu umění a literatury anebo obsahujících velmi osobní vyznání, je tato edice snad méně intelektuálně zaměřená, o to však syrovější a autentičtější. Samotné vročení korespondence napovídá mnohé: jde o dobu druhé světové války, kdy Sidonie Nádherná po marných pokusech zrušit či oddálit stěhování (Janovicko patřilo k tzv. zabranému území, na němž mělo vzniknout Cvičiště vojsk SS Čechy) se odstěhovala do blízkých Voračic, kde ji zastihl konec války.“

Peter Demetz napsal o sudetoněmecké literatuře (8. 8. 2018)

V dnešním příspěvku česko-německého E*fora představuje Václav Maidl článek Petera Demetze K pojmu sudetská literatura, který vyšel v publikaci Hluboká stopa. Nezávislá revue Skutečnost 1949-1953 v roce 2008. „Je zřejmé, že název „sudetský“ má trojí platnost: zeměpisnou, ideologickou a administrativně politickou. Ovšem: nelze nahrazovat jednu druhou. Zeměpisný význam, běžný v německých učebnicích již před rokem 1918, míní řetěz pohoří od Labe do Slezska, nikoli tedy např. Krušnohoří, Šumavu a jiné oblasti. Zeměpisná platnost je základem ideologického významu, označujícího české, moravské a slezské Němce vůbec, pokud jejich politickým programem je separace od Československé republiky.“

Martina Niedhammer píše o neviditelné loajalitě (1. 8. 2018)

Aktuální příspěvek česko-německého E*fora přináší recenzi Martiny Niedhammer o sborníku Neviditelná loajalita? Rakušané, Němci, Češi v české kultuře 19. století, který v roce 2016 vydala trojice autorů Václav Petrbok , Taťána Petrasová a Pavla Machalíková. „Pro pojem loajalita je přitom charakteristická jeho šíře, která se na každý pád hodí k odkrývání vlastní sémantické komplexnosti a s ní úzce spojeného asociačního potenciálu. Strukturu do toho množství vnášejí čtyři tematicky zaměřené kapitoly, které se zabývají vztahem loajality k hranici, ke státu a poddaným, k vizuální kultuře a k jazyku. Závěrečná část se věnuje otázkám skupinového, respektive individuálního přístupu k loajalitě.“

Jiří Opelík píše o scénáři Pavla Kosatíka (25. 7. 2018)

V aktuálním bohemistickém příspěvku E*fora se Jiří Opelík zabývá ukázkou scénáře Pavla Kosatíka s titulem Ta kniha nevyjde! Co nebylo v Hovorech s TGM, která loni vyšla v brněnském Hostu a která přináší rozhovor TGM s Karlem Čapkem z jednoho zářijového dne 1928. „Z přetištěného úryvku lze usoudit, že scénář je učebnicově postaven na jednotě místa, času a děje: časem je několik hodin dne 26. září 1928, místem park Masarykova letního zámeckého sídla ve slovenských Topoľčiankách, děj je cele uložen do dialogu obou figur. Vstupní situace je takříkajíc vyšponovaná. Jak se tu dílem říká a dílem neříká, Čapkův celozářijový pobyt právě kulminuje, neboť zítra odjíždí, avšak s dobrým pocitem, že „Jsme na konci, s tou knihou“. Leč Masaryk je rozladěn, protože ho Čapek vyrušuje, právě když v altánu píše, pouštěje si na gramofonu dobový hit Ramona (!), milostný dopis své pozdní lásce Oldře Sedlmayerové, přestože ta má na zámek dorazit už pozítří.“

Miriam Löwensteinová píše o Oldřichu Královi (18. 7. 2018)

Svůj dnešní bohemistický příspěvek v rámci E*fora věnovala Miriam Löwensteinová nedávno zesnulému překladateli a sinologovi Oldřichu Královi. „Privilegium potkávat se s profesorem Oldřichem Králem měla za jeho dlouhý život spousta lidí v nejrůznějších oborech. Některým dal rámce pro další směřování, jiným kus svého ducha a energie. Bylo na konkrétním člověku, co si ze setkání odnesl, a jestli se dostal panu profesorovi blíž. Jeho velkorysost nebyla nekonečná: kdo zklamal, do jeho světa už neměl šanci vstoupit. Přitom ho snad víc zraňovalo lidské selhání než odborná nedokonalost. Rozčilovalo ho libování si v průměrnosti, šlendrián, lenost, intelektuální dutost. Nerozuměl závisti, kariérismu, odpuzovala ho bezduchost a neslušnost.“

Tereza Šnellerová píše o spisech Andreje Stankoviče (10. 7. 2018)

Příspěvek bohemistického E*fora je věnován edici Spisů Andreje Stankoviče, jež loni nakladatelství Triáda uzavřelo Knihou básní. „Vydání se soustředí na chronologii sbírek – Knihy básní poprvé umožňují číst Stankovičovo dílo nespletitě (pořadí sbírek vydaných v devadesátých letech tiskem nekorespondovalo se sledem, v jakém jednotlivé texty vznikaly) – tedy v podobě, v jaké vstupovalo do povědomí a literárního dění, ať už jako samizdat, oficiální publikace či bibliofilie.“

Radka Šustrová píše o Wenzelu Jakschovi (4. 7. 2018)

V česko-německém E*foru představuje Radka Šustrová texty sudetoněmeckého sociálnědemokratického politika v Československu Wenzela Jaksche sebrané v knize s názvem Ztracené vesnice, opuštění lidé… Reportáže z českého pohraničí 1924–1928 (Praha: Academia, 2017). „Wenzel Jaksch je postavou, která v českém historickém povědomí nejčastěji připomíná vzrůstající napětí mezi českým a německým antifašistickým odbojem za druhé světové války. Jako lídr protibenešovské opozice v druhoválečném sudetoněmeckém exilu získal tuto pověst celkem právem. Benešova teorie právní kontinuity, která prezidentovi umožnila požadovat obnovu Československa v předmnichovských hranicích, znamenala podle Jaksche také pokračování nevyřešených vnitřních problémů republiky, zejména těch národnostních. Jaksch přitom vedl dvojí boj: o jiný a lepší obraz sudetských Němců a o budoucnost Němců v osvobozeném Československu. Sílící animozity vůči českým Němcům – v důsledku separatistické činnosti stoupenců nacionálního socialismu a následné nacistické okupace Evropy – spolu s Benešovou neochotou poskytnout této národnostní menšině právo na sebeurčení (a přiklonit se tak k národnostnímu, nikoli jen národnímu pojetí Československa), dostávaly sudetoněmeckého politika do svízelné situace a předjímaly jeho politický rozchod s Benešem.“

Výroční zpráva IPSL za rok 2017 (2. 7. 2018)

První ročník Ceny Otokara Fischera, dokončení Souboru díla F. X. Šaldy, jubilejní desátý svazek ediční řady Antologie, nový výzkumný projekt věnovaný Arnoštu Procházkovi, proměna periodika E*forum, dvojí stěhování a nový ředitel – i tak by se dal v bodech shrnout rok 2017 v Institutu pro studium literatury, podrobně o tom informuje právě zveřejněná výroční zpráva.

Jakub Ivánek píše o opavské výstavě (27. 6. 2018)

V dalším příspěvku bohemistického E*fora se Jakub Ivánek věnuje výstavě Radůj se důše a buď veselá aneb Kramářské tisky z Památníku Petra Bezruče připravené Martinou DragonovouMonikou Szturcovou. „Kramářské tisky stály drahnou dobu spíš stranou vědeckého zájmu, ačkoli představují pozoruhodný a neobyčejně bohatý materiál dokládající literární preference nejširších vrstev čtenářů v době raného novověku i 19. století. Čestné výjimky představovaly průzkumy konkrétních sbírek či produkce určitých tiskáren (např. práce Štěpánky Běhalové věnované jindřichohradeckým tiskům) či etnografický zájem související s kulturou náboženských poutí (práce Markéty Holubové o poutích na Svatou Horu, ale i katalogizace sbírek Etnologického ústavu AV ČR s knižními výstupy). V poslední době se však toto téma dostává v širší míře do hledáčku mnohých odborníků z řad literárních historiků, etnografů, lingvistů, ale i knihovníků, a dokonce muzikologů.“

Ingeborg Fialová-Fürstová píše o Marii von Ebner-Eschenbachové (20. 6. 2018)

V česko-německém E*foru najde čtenář tentokrát text Ingeborg Fialové-Fürstové o biografické práci Daniely Striglové z roku 2016 věnované velké rakouské spisovatelce 19. století Marii von Ebner-Eschenbachové. „Pěkná knížka v pevné vazbě, která vyšla už v roce 2016 v nakladatelství Residenz, se v mezičase setkala s opravdu velikým ohlasem – měřeno počtem (převážně v Rakousku) publikovaných recenzí. Ačkoli většina recenzentů využívá rozbor biografické práce Daniely Striglové spíše k psaní o ‚objektu‘ jejího biografického zájmu (tedy o spisovatelce Marii Ebner von Eschenbachové) než o její biografické studii, někteří (především ti, kteří se pohybují v germanistickém řemesle a sami napsali všelijaké práce, třeba Karl Wagner nebo Karl Markus Gauss) se přece jen věnují také charakteristice její studie – a to výlučně pochvalně.“

Robert Konečný a Václav Černý napsali o FXŠ a TGM (13. 6. 2018)

Bohemistické E*forum přináší dva texty o vztahu F. X. Šalda – T. G. Masaryk, a sice esej Roberta Konečného s názvem Několik slov k otázce Šalda – Masaryk z roku 1939 a článek Václava Černého FXŠ – TGM otištěný 1967. „Tito dva muži se mohli respektovat, ale nemohli splynout. Ba, ani si plně porozumět. Čněli nad svým okolím soudobého českého života jako dva eratické balvany, v sobě celí, na sebe neredukovatelní, každý uskutečňoval výsost a čirost svého typu. Většinou k sobě mlčeli, vysílajíce si podezíravé pohledy: byli si navzájem ‚nemilými záhadami‘, ač Šalda se v Masaryka vciťoval lépe, a je to pochopitelné. A když jeden chtěl druhého stihnout kritikou, tu se kritika většinou míjela cíle, nedonášela a byla jen sebevyjádřením, výpovědí kritika o něm samém. Nu, ale přece – říkáte mi – dáváte jednomu z nich za pravdu, v té naší otázce Loutek, volíte jednoho, nebo druhého. Odpovídám, že mě to ani nenapadne: odmítám volit jednoho proti druhému, volím je oba.“

Jan Mareš píše o habsburském impériu (6. 6. 2018)

Česko-německé E*forum přináší tento týden příspěvek Jana Mareše o knize Pietera Judsona s názvem The Habsburg Empire: A New History (Harvard University Press, 2016). „Kniha je koncipována jako polemika s tradičním líčení Rakouska-Uherska jakožto státu, který musel selhat, onoho symbolického ‚žaláře národů’ – a tedy i výkladu omezeného národním rámcem bez ohledu na to, zda se se jednalo o ‚vítěze’ či ‚poražené’ poválečného uspořádání. Do svého středu nestaví kolektivního aktéra – národ –, ale instituci – stát. Ústřední linka výkladu konfrontuje intence habsburských vládců utvářet moderní stát, snahu získávat loajalitu svých podaných/občanů a zachytit, jak na tomto procesu participovali.”

Vychází ročenka E*forum 2017 (31. 5. 2018)

IPSL vydává elektronickou knihu shrnující loňský ročník E*fora pro (germano)bohemistiku, které od ledna loňského roku nahradilo dosavadní dvě paralelní řady českých Ech a česko-německých Echos. Příspěvky k literárněvědné bohemistice, které zahrnují i studium německy psané literatury z českých zemí a důsledněji zohledňují rovněž výzkumy starší literatury, jsou doplněny o přehled recenzovaných titulů, medailony přispěvatelů a jmenný heslář. – Ročenka je zdarma dostupná na stránkách IPSL i u tradičních distributorů.

Marie Škarpová píše o stati K Labyrintu světa (30. 5. 2018)

Bohemistické E*forum se tentokrát věnuje dvoudílné stati Dmytra Čyževského o Komenského Labyrintu světa a ráji srdce s názvem K Labyrintu světa. „Její česká verze sice vznikla už před téměř osmdesáti lety, vydána však byla teprve v loňském roce nakladatelstvím Filosofia. K vydání ji na základě strojopisu uchovávaného v pozůstalosti Antonína Škarky uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví připravila Jana Stejskalová.“

Konstantin Kountouroyanis píše o Berthě von Suttnerové (23. 5. 2018)

Nový příspěvek česko-německého E*fora přináší zprávu o nedávno publikovaném sborníku Suttner im Kontext – Interdisziplinäre Beiträge zu Werk und Leben der Friedensnobelpreisträgerin [Suttnerová v kontextu – Interdisciplinární příspěvky k dílu a životu nositelky Nobelovy ceny za mír] o autorce proslulého protiválečného románu Die Waffen nieder [Odzbrojte!]. „Celkově sborník sdružuje velice zajímavé příspěvky, jež osvětlují život a dílo Berthy von Suttnerové pod četnými, často dosud nepozorovanými úhly pohledu a nově uspořádávají historická fakta. Je to příručka pro germanisty, kulturology a historiky stejně jako pro instituty mírového bádání. Obzvlášť zajímavé je, že knihu lze získat jak v tištěné podobě, tak i jako PDF.“

Milan Jankovič píše o hrabalovské knize Jakuba Češky (16. 5. 2018)

V bohemistickém E*foru představuje tentokrát Milan Jankovič publikaci Jakuba Češky s titulem Hrabal – autor v množném čísle, kterou letos vydalo brněnské nakladatelství Host. „Zájem o Hrabalovo dílo nepohasl ani po roce 2000, doma ani ve světě. Něco se však přece jen změnilo: Hrabalovo dílo se stalo nepochybnou hodnotou. […] Nespotřebované energie je v Hrabalových textech více než dost, vydá doslova za několik autorů. Svazovat takovou proudící energii zaměřením na jednoho určitého biografického autora je možná krátkozraké. Vždyť ten autor sám je otevřený soubor možností, které se však stávají skutečnými možnostmi nového pohledu na svět teprve tehdy, když jsou ze své zdánlivé samozřejmosti vždy znovu vydobývány tvorbou a interpretací.“

Lena Dorn píše o české národní identitě v nové publikaci Marka Nekuly (9. 5. 2018)

V aktuálním příspěvku česko-německého E*fora se Lena Dorn věnuje nové publikaci Marka Nekuly Tod und Auferstehung einer Nation: Der Traum vom Pantheon in der tschechischen Literatur und Kultur (Wien: Böhlau, 2017) [Smrt a zmrtvýchvstání národa: Sen o Slavíně v české literatuře a kultuře. (Praha: Karolinum, 2017)]. „Nekula se věnuje detailním pozorováním české kultury, nacionálnímu úhlu pohledu jeho interpretační linie ale rozhodně poplatné nejsou. Kniha vyšla paralelně ve dvou jazycích; Kathrin Janková vytvořila překlad do němčiny s obsáhlou znalostí kontextu a stylistickou nápaditostí.“

Předání Ceny Otokara Fischera (4. 5. 2018)

Cena Otokara Fischera bude v roce 2018 udělena Noře Schmidt za monografii Flanerie in der tschechischen Literatur. Flaneure, Prager Spaziergänger und flanierende Schreibweisen von Jan Neruda bis Michal Ajvaz [Flanérství v české literatuře. Flanéři, pražští chodci a flanérující způsoby psaní od Jana Nerudy po Michala Ajvaze] (Epistemata Literaturwissenschaft, Bd. 872). Würzburg: Königshauses und Neumann, 2017, 494 S. – Slavnostní předání a přednáška laureátky se uskuteční 16. května 2018 od 18 hod. v pražském Goethe Institutu.

Kateřina Smyčková píše o hymnografech (2. 5. 2018)

Bohemistické E*forum se tento týden věnuje dlouho očekávanému Slovníku staročeských hymnografů (13.-18. století) Jana Kouby. „Koubova kniha nesměřuje pouze ke čtenářům z řad muzikologů, ale obohacuje též dějiny české literatury, dějiny německé a latinské literatury v českých zemích, případně církevní dějiny a další příbuzné obory. Ostatně interdisciplinarita hymnologie vyplývá ze samotné její podstaty – zkoumání duchovních písní nemůže opomenout ani jejich texty, ani jejich hudební stránku.“

Uvedení Čtení o Richardu Weinerovi (25. 4. 2018)

Institut pro studium literatury a knihkupectví Ostrov Vás srdečně zvou na prezentaci Čtení o Richardu Weinerovi. Nový svazek ediční řady Antologie představí editor Petr Málek a ukázky přečte Libuše Heczková ve středu 2. května 2018 od 18 hodin v knihkupectví Ostrov (Ostrovní 11, Praha 1).

Adéla Rossípalová píše o Hansi Natonkovi (25. 4. 2018)

Česko-německé E*forum se ve svém nejnovějším příspěvku zaměřuje na novou publikaci věnovanou osobnosti romanopisce Hanse Natonka s titulem „Ich träumte: ich saß in der Schule der Emigranten…“ Der jüdische Schriftsteller und Journalist Hans Natonek aus Prag [„Zdálo se mi, že sedím v emigrantské škole…“ židovský spisovatel a novinář Hans Natonek z Prahy] autorek Viery Glosíkové, Sině Meißgeierové a Ilse Nagelschmidtové. „Publikace je účelně, i když ne zcela přehledně, rozčleněna do tematických sekcí, ve kterých je postupně probíráno Natonkovo zařazení v literárním světě a jeho nejdůležitější životní fáze (Praha coby rodiště, Německo, Praha coby místo exilu, Amerika). Potom jsou analyzována a se skutečností porovnávána ústřední témata/motivy/koncepty/aspekty románu (fikční a autorský koncept, autobiografie, zrada, vina a odpuštění, analýza postav, „bytí židem“, antisemitismus a vlast). Mladí vědci tak zkoušejí představit širší veřejnosti nejen téměř zapomenutou osobnost Hanse Natonka, ale jejich záměrem je také vytvořit na základě románu Straße des Verrats zevrubný průzkum a solidní portrét meziválečných let.“

Jiří Opelík píše o publikaci o Karlu Čapkovi (18. 4. 2018)

V aktuálním příspěvku bohemistického E*fora se Jiří Opelík kriticky zaměřuje na nejnovější čapkologickou publikaci s názvem Karel Čapek v slzách a věčnosti (2017) autorky Michaely Košťálové. „To, že není odbornicí na literaturu a že se musí spokojit kompilátem smontovaným (takto vlastně i její kniha přispívá k pověsti současné ČR jakožto montovny) z citací, parafrází a převyprávění poznatků sekundární literatury, kompenzuje autorka programově partiemi, v nichž se prezentuje jako odbornice na život, tj. v nichž psychologizuje, mudruje a po svém ‚domýšlí‘ předkládaná fakta.“

Martin Hořák píše o rudolfinském umění (11. 4. 2018)

V novém příspěvku česko-německého E*fora nechává Martin Hořák nahlédnout do dizertační práce Evelyn Reitzové s názvem Discordia Concors. Zkušenost kulturní odlišnosti a vytváření estetické jednoty v pražském umění kolem roku 1600, která je věnována předním umělcům rudolfinské doby. „Základní teze, s níž přichází – vnitřní souvislost mezi exilem nizozemských umělců a formálními i obsahovými znaky rudolfinského umění – bude v odborných kruzích jistě ještě předmětem diskusí. I sama Reitzová připouští, že paradigma „kulturní odlišnosti“ nemusí být jediným klíčem k interpretaci rudolfinského umění. Její pokus o celostní uchopení tohoto složitého fenoménu však rozhodně stojí za pozornost a jeho podnětnost ještě zvyšuje, že se dotýká nyní tak aktuálních otázek migrace, aniž bychom autorku vzhledem k době vzniku její práce měli právo podezírat z násilných aktualizací.“

Napsal Emil Saudek (4. 4. 2018)

E*forum přináší text, jímž se vídeňský bankovní úředník a propagátor české literatury Emil Saudek několik týdnů před vyhlášením samostatného československého státu obrátil ke svým židovským „bratřím a sestrám“. „S českou přísahou slibuje naše těžce zkoušené plémě, že chce společně s česko-slovenským národem žíti životem svobodným a samostatným. I my přísaháme rádi, že vytrváme, až pozdravíme samostatnost českého národa. Takový slib jest naší povinností k národu, s nímž žijeme, ale povinností, již snadno si ukládáme. Nemůžeme jinak při lásce k dějinám předků, duchových bratří všech průkopníků české minulosti, jevící se z výšin věčnosti jako jediný boj všelidský pro blaho příštího osvobozeného lidstva.“

Luis Carlos Cuevas píše o sborníku věnovaném Egonu Erwinu Kischovi (30. 3. 2018)

Poslední příspěvek česko-německého E*fora představuje sborník Im Einzelschicksal die Weltgeschichte: Egon Erwin Kisch und seine literarischen Reportagen [Dějiny světa v osudu jednotlivce: Egon Erwin Kisch a jeho literární reportáže], vydaný Vierou Glosíkovou, Sinou MeißgeierovouIlse Nagelschmidtovou. „Dílu německojazyčného pražského autora Egona Erwina Kische (1885–1948) se v germanistice ještě nedostalo místa, které zasluhuje. Jedním z důvodů by mohlo být veřejně proklamované komunistické smýšlení tohoto takzvaného „zuřivého reportéra“. To během studené války i po ní komplikovalo recepci jeho textů a předurčovalo (potencionálního) čtenáře k nálepkování Kischových literárních reportáží coby programatických, a tím k jejich systematickému zanedbávání. Protože Kischovy texty měly z tohoto úhlu pohledu sloužit výlučně šíření politického smýšlení, byly často buď pouze oslavovány, nebo ignorovány, zřídkakdy ale čteny ve svých rozmanitých dimenzích. Kischovy beletristické snahy nicméně nezačaly až roku 1925 se vstupem do strany a politická dimenze rozhodně není jedinou zajímavou dimenzí jeho díla.“

Libuše Heczková píše o Vladimíru Svatoňovi (21. 3. 2018)

V novém příspěvku bohemistického E*fora se Libuše Heczková zaměřuje na osobnost Vladimíra Svatoně coby komparatistu tolerance. „Nová kniha jednoho z nejvýznamnějších českých slavistů a literárních vědců Vladimíra Svatoně Na cestě evropským literárním polem je souborem statí, který vznikl přepracováním již dříve porůznu otištěných textů. Publikaci s podtitulem Studie z komparatistiky vydalo Vydavatelství Filozofické fakulty v roce 2017. Jde vlastně o syntézu úvah našeho předního překladatele, rusisty, komparatisty, teoretika literatury, skvělého diskutéra a vlídného učitele.“

Radek Malý píše o Victoru Hadwigerovi (15. 3. 2018)

V novém příspěvku česko-německého E*fora se Radek Malý věnuje publikaci představující tvorbu německého pražského básníka Victora Hadwigera v originálním znění a v českém překladu s názvem Victor Hadwiger: Básně / Gedichte. „Nakladatelství Franze Kafky se rozhodně zasloužilo o výrazný počin přispívající k dalšímu mapování česko-německých literárních vztahů a poznání pražské německé literatury. Naprosto opodstatněná je (pro překladatele nepříliš příjemná) volba dvojjazyčné podoby básní, která umožňuje poznat Hadwigerovo dílo i v originále. Lze si naivně přát jediné: aby právě tato kniha přispěla nejen k českému poznání básní Victora Hadwigera, ale ke kultivaci odkazu multikulturního prostředí, jakým Praha kdysi byla.“

Dokončení Souboru díla F. X. Šaldy (12. 3. 2018)

Institut pro studium literatury a Ústav české literatury a komparatistiky FF UK srdečně zvou na setkání u příležitosti dokončení Souboru díla F. X. Šaldy. Román Loutky i dělníci boží, dodatkový svazek Kritických projevů a Bibliografii díla F. X. Šaldy představí editoři Jiří Flaišman, Michal Kosák, Luboš Merhaut, Michael Špirit a Jan Wiendl, dále promluví Daniel Vojtěch. Setkání proběhne ve středu 21. března od 17.30 v místnosti č. 200 na Filozofické fakultě UK (nám. Jana Palacha 2, Praha 1), podrobnosti v tiskové zprávě.

Vojtěch Bažant píše o Karlu IV. (7. 3. 2018)

Předmětem příspěvku bohemistického E*fora je tentokrát osobnost Karla IV. v podání autorů Marie Bláhové, Martina Nodla Zuzany Lukšové, kteří společně vydali svazek překladů latinských „karlovských“ textů pod názvem Karel IV. v soudobých kronikách. „Všechny tyto texty, tj. vlastní životopis Karla IV. a kroniky Františka Pražského a Beneše Krabice z Veitmile, vyšly v českém překladu pospolu ještě s kronikami Jana Marignoly, opata Neplacha a Přibíka Pulkavy z Radenína už na konci osmdesátých let v nakladatelství Svoboda jako Kroniky doby Karla IV. Již na této knize se podílela Marie Bláhová, dlouhodobě se badatelsky zaměřující na českou středověkou historiografii. I Martin Nodl na karlovská témata, a to především se zřetelem k právní kultuře a nacionalismu, publikoval řadu textů a opakovaně se rovněž vrací k terentskému snu Karla IV. popsanému ve Vita Caroli. Vlastní životopis Karla IV. nově přeložila Zuzana Lukšová, mediolatinistka z Masarykovy univerzity.“

Ladislav Futtera píše o knižním souboru studií Stefana Simoneka (28. 2. 2018)

Poslední únorový příspěvek česko-německého E*fora představuje osmnáctý svazek edice Wechselwirkungen Stefana Simoneka Von Lenau zu „Laibach“. Beiträge zu einer Kulturgeschichte Mitteleuropas [Od Lenaua k „Laibachu“. Příspěvky ke kulturním dějinám střední Evropy]. „Šestnáct studií z let 2000–2013, autorem pro knižní vydání přehlédnutých, se zabývá širokou paletou témat od recepce Nikolause Lenaua ve slovanských literaturách až po dekonstrukci národních hymen v textech kontroverzní kapely Laibach. V centru zájmu ovšem leží literární moderna přelomu 19. a 20. století ve středoevropském kontextu, tj. v zásadě v hranicích Rakousko-Uherska (za zvážení stojí vhodnost historicky zatíženého termínu ‚Mitteleuropa‘ oproti pojmu ‚Zentraleuropa‘, užívaného například Moritzem Csákym), respektive prostředkování mezi vídeňskou modernou a slovanskými středoevropskými literaturami.“

Michal Topor upozorňuje na Fischerův referát o Benjaminově knize (21. 2. 2018)

Dalším bohemistickým příspěvkem E*fora je odkaz na Fischerův referát o knize Waltera Benjamina, který přináší Michal Topor. „V recenzi, jíž Blanka Činátlová nedávno obstarala nový český překlad Benjaminova pojednání Ursprung des deutschen Trauerspiels [Původ německé truchlohry, přel. Martin Pokorný, Praha: Malvern, 2016], stojí také: ‚v roce 1928 vydává práci bez většího ohlasu tiskem‘ (Neustálé nabírání dechu. Kontemplativní trosky Waltera Benjamina, A 2, 2018, č. 3, s. 6). Vzdor tomuto patrně nakonec patřičnému klišé (byť je otázkou, co je to ‚větší ohlas‘) není od věci upozornit na to, že alespoň v Praze se o práci přece jen psalo, a tedy i vědělo. V druhé půli července 1928 ji v deníku Prager Presse – v souboru postřehů ke knižním novinkám a v souvislosti s vydáním jiné Benjaminovy knihy (Einbahnstraße) – zmínil Franz Blei (Handlungen und Abhandlungen, PP 7, 1928, č. 202, 22. 7., Dichtung und Welt, č. 30, s. I–II). Několik týdnů nato tu (č. 249, 7. 9., s. 7) Otokar Fischer referoval.“

Ingeborg Fialová-Fürstová píše o Franzi Spundovi (14. 2. 2018)

V aktuálním příspěvku česko-německého E*fora se Ingeborg Fialová-Fürstová zabývá publikací Franz Spunda (1890–1963), která shrnuje příspěvky jednodenního vídeňského kolokvia z listopadu 2015 k osobnosti a dílu olomouckého spisovatele Franze Spundy. „Spisovatel Franz Spunda, narozený roku 1890 v Olomouci, by byl zřejmě pozdějším literárním světem, čtenáři i germanistikou zcela zapomenut, kdyby roku 1971 nevznikl obsáhlý článek Wodurch hat Franz Spunda die deutschsprachige Literatur bereichert? [Čím obohatil Franz Spunda německojazyčnou literaturu?], který publikoval Ludvík Václavek v časopise Germanistica Olomucensia (což je mimochodem poslední článek, který směl v době normalizace zveřejnit pod vlastním jménem). U Ludvíka Václavka má také svůj počátek současná, chtělo by se říct ‚spundovská renesance‘, jíž nyní přibyl další příspěvek do diskuse o velmi rozvětveném díle tohoto ‚magického básníka a poutníka po Řecku‘.“

F. X. Šalda napsal o chystané Novině (7. 2. 2018)

Bohemistická řada E*fora přináší tuto středu příspěvek z pera F. X. Šaldy, v němž avizuje vznik nového kulturního čtrnáctideníku Novina s podtitulem List duševní kultury české, a jež je nyní součástí závěrečného svazku Souboru díla FXŠ (Kritické projevy 14. Dodatky z let 1898–1937). Ten právě vydal Institut pro studium literatury. „K letošnímu Novému roku dali jsme si milý prezent, dali jsme si kulturní čtrnáctideník Novinu. Dali jsme si, tím plurálem míním sebe a přátele Machara a Vodáka. Tedy: dali jsme si prezent, ustrojili jsme si radost. Podtrhuji to si, neboť netrpím křivým altruismem. Každý pořádný a cenný altruism začíná u sebe, není nic než rozšířený egoism.“

Druhý ročník Ceny Otokara Fischera (5. 2. 2018)

V návaznosti na úvodní ročník vyhlašuje Institut pro studium literatury i letos Cenu Otokara Fischera, jež má vyzdvihnout a zviditelnit nejvýznamnější německé podněty bohemistice a českým kulturním studiím publikované v uplynulém roce 2017. Titul může k ocenění navrhnout jakákoli fyzická či právnická osoba, více podrobností zde.

Poslední svazek Souboru díla F. X. Šaldy (1. 2. 2018)

Právě vychází třiadvacátý svazek Souboru díla F. X. Šaldy, Kritické projevy 14 (Dodatky z let 1898–1937). Soubor vynechaných, opomenutých či dosud neznámých Šaldových článků (plus jednoho básnického překladu a jednoho původního epigramu) je uspořádán chronologicky a prezentován v kritické, komentované edici Luboše Merhauta a Michaela Špirita. Komentář podrobně mapuje pokusy o úhrnné publikování kritikovy tvorby, zejména pak Souboru díla F. X. Šaldy, jeho původní záměry, literárněvědné vypracování a mimoliterární omezení. – Knihu žádejte u svých knihkupců nebo za zvýhodněnou cenu přímo v IPSL.

Aleš Urválek píše o první světové válce (31. 1. 2018)

Nový příspěvek česko-německého E*fora je věnován sborníku Der Erste Weltkrieg auf dem deutsch‑europäischen Literaturfeld [První světová válka na německo‑evropském literárním poli] od Bernda Neumanna a Gernota Wimmera, o kterém píše Aleš Urválek. „Jeho hlavní záměr shrnuje v úvodním eseji nejprve obecně B. Neumann, když připisuje první světové válce exkluzivitu v tom smyslu, že do té doby se nikdy nepřiklonilo ‚tolik umělců a vědců demonstrativně k jedné určité straně jako na počátku Velké války‘ (s. 15), ba že se ‚umění ještě nikdy tak výrazně a radikálně‘ (tamtéž) neproměnilo jako skrze tuto válku. Cíl obou vydavatelů nicméně získává na obrysech, až když je položena otázka po reprezentativních hlasech, přičemž se ukazuje, že ‚Franz Kafka nebyl vůbec přijat do čety válkou ohromených básníků‘ (s. 17).“

Cizinci – či krajané? (29. 1. 2018)

Nákladem Moravské zemské knihovny právě vyšla antologie Cizinci – či krajané? Reflexe německojazyčných partií Čech a Moravy v textech Arneho Nováka, kterou edičně připravil a předmluvou vybavil Michal Topor.

Jan Malura píše o Jiřím Holíkovi (24. 1. 2018)

Dnešní bohemistický příspěvek je věnován česko-německé knize Konvertita a exulant Jiří Holík. Příspěvek k dějinám exilu a problematice konverze v raném novověku. / Der Konvertit und Exulant Georg Holik. Ein Beitrag zur Geschichte des Exils und zur Konversionsproblematik in der Frühen Neuzeit historičky a archivářky Marie Ryantové. „Hlavní snahou Marie Ryantové je především zpřístupnit badatelské obci podstatnou část málo známých textů Jiřího Holíka (1635– cca 1710), vydaných v drtivé většině německy. Ty jsou úzce svázány s pohnutými životními osudy autora, který byl vychován u jezuitů, poté vstoupil do dominikánského řádu, ale znechucen poměry v katolické církvi se nakonec stal tajným evangelíkem. V roce 1666 se mu konečně podařilo emigrovat do Žitavy, bašty českého pobělohorského exilu, ale v německém luteránském prostředí vzbuzoval jako konvertita nedůvěru. Tyto a další epizody z Holíkova života Ryantová líčí v rozsáhlé úvodní studii, publikované v české a německé verzi (s. 11–198).“

Václav Petrbok píše o Josefu Führichovi (17. 1. 2018)

V aktuálním příspěvku česko-německého E*fora se Václav Petrbok zabývá osobností malíře a grafika Josefa Führicha a publikací Pavly Machalíkové a Petra Tomáška Josef Führich (1800–1876): z Chrastavy do Vídně – Joseph Führich (1800–1876): von Kratzau nach Wien. „Poutavý výklad obou autorů o celoživotním působení a recepci předního dobového výtvarného umělce potvrzuje, že Führich se pohyboval – jako jiní další četní aktéři – v myšlenkovém světě německého kulturního národa. Jeho sympatie k vlivnému myšlenkovému konceptu klasicko-romantické provenience lze postřehnout jak v jeho díle výtvarném, tak v záznamech o jeho četbě a v komentářích soudobých debat o umění.“

Vychází Čtení o Richardu Weinerovi (15. 1. 2018)

Devátý svazek ediční řady Antologií je věnován dílu Richarda Weinera. Kniha, kterou připravil Petr Málek, přináší texty z let 1917–1969, tedy z období, kdy se autorův kritický a literárněhistorický obraz formoval a kdy se utvářel fenomén nesrozumitelného, osamělého, nezařazeného či nezařaditelného Weinera, „lichého člověka“ české literatury. Svazek s podtitulem Dimenze (ne)rozumění 1917–1969 je k dostání u knihkupců či za zvýhodněnou cenu přímo v IPSL.

Tereza Šnellerová píše o knize Magor a jeho doba (10. 1. 2018)

V aktuálním bohemistickém příspěvku E*fora se Tereza Šnellerová věnuje knize Marka Švehly Magor a jeho doba, která vyšla na sklonku minulého roku a která je věnována životu Ivana Martina Jirouse a českému undergroundu. „Působivost, živelnost a odbojnost Magorova celoživotního nasazení a absence jakékoliv dosavadní soustavné biografie z knihy zkrátka činí přitažlivý podnik. Švehlův publicistický přístup však své téma vystavuje citelné zkoušce.“

Jitka Ludvová píše o korespondenci mezi Friedrichem Torbergem a Hugo Haasem (3. 1. 2018)

Česko-německé E*forum přináší ve svém letošním úvodním příspěvku recenzi Jitky Ludvové ke knize „Milá Pampeliško“ – „Lieber Hugo“. Die Korrespondenz zwischen Hugo (sowie Bibi) Haas und Friedrich Torberg vydané Katjou Karnjak v nakladatelství Univerzity Palackého v Olomouci. „Dopisy dobře zachycují oblouky, které opsaly životy obou protagonistů za dvacet let. Oba utíkali do neznáma, sužováni starostmi o své pražské rodiny, které téměř celé zahynuly v plynových komorách.“ „Většina korespondence se týká aktuálních událostí v profesním životě. Je to směs zpráv o připravovaných akcích, drobné drby, doporučení na důležité osoby, hojné zprávy o kontaktech s jinými Pražany v Americe. To vše může pomoci datovat některé knihy či filmy nebo vysvětlit některé situace.“

Růžena Vacková napsala po Šaldově smrti (27. 12. 2017)

U příležitosti 150. výročí narození F. X. Šaldy přináší dnešní příspěvek E*fora málo známý nekrolog teoretičky, historičky a kritičky umění Růženy Vackové, který vyšel ve čtrnáctideníku Tak. „Šalda nebyl vlastně kritikem; byl nesmírně jemným a citlivým filosofickým pozorovatelem, který nad záminkou umělecké a kulturní skutečnosti odvažoval své vlastní vřazení a podle toho zákonnost dění. V tom byl jeho řád, kterému se podrobil, nazíraje ostatně sám svou kriticko-esejistickou činnost jako osobnostně výběrovou. Co promluvilo k němu řečí srozumění nebo hlasem protivným, tomu odpovídal; jedině tomu.“

Ludwig Winder napsal Oesterreicheln – Rakouškování (20. 12. 2017)

V letošním závěrečném příspěvku česko-německého E*fora se Michal Topor věnuje črtě Oestereicheln (Rakouškování), který napsal Ludwig Winder roku 1917 pro Deutsche Zeitung Bohemia. „Ještě v srpnu 1915 novinář a prozaik Ludwig Winder (nar. 1889, Šafov/Schaffa) zkoušel nastoupené vládě militarismu oponovat upomínkou ke starému dobrému pojmu rakušanství. ‚Vždyť jsme přeci vždy byli ti vkusní, dobře vychovaní Rakušané (tak nás s obdivem a náznakem ironie nazývali říšskoněmečtí bratři): nechtěli bychom raději zůstat při tom? ‘, ptal se (Deutsche Zeitung Bohemia, 15. 8. 1915); cit. dle Kurt Krolop: Ludwig Winder. Sein Leben und sein Erzählerisches Frühwerk (/1967/, eds. Jörg Krappmann u. Jaromír Czmero, Olomouc, 2015, s. 54). Koncem roku 1917 již pojem rakušanství kladl jinak, se zjevnou (ironickou) nechutí k charakteristice, ustálené v pruské rozpravě. V úvahové črtě nadepsané Oestereicheln (DZB 90, 1917, č. 352, 25. 12., s. 5), již zde podáváme, vyzval k jeho nové inkarnaci, ukotvenější v realitě válečného strádání.“

Robert Dittmann píše o výboru perikop z Bible svatováclavské (13. 12. 2017)

Nový bohemistický příspěvek E*fora je věnován výboru čtení ze Svatováclavské bible vydané letos nakladatelstvím Karolinum. „Jedná se o edici tehdejších perikop na neděle a církevní svátky, tj. biblických úryvků pokrývajících významné dny liturgického roku. Vstupní slovo k celému počinu napsal kardinál Dominik Duka. Vlastní edici perikop předchází obsáhlá předmluva z pera výše zmíněného trojlístku autorů, za edicí čtení následují ukázky komentářů Svatováclavské bible, ediční poznámka, bibliografie, soupis zkratek a rejstříky.“

Olga Kovaříková píše o Friedrichu Feiglovi (6. 12. 2017)

V novém příspěvku česko-německého E*fora představuje Olga Kovaříková publikaci k osobnosti malíře, grafika a ilustrátora Bedřicha/Friedricha Feigla vydanou americkým historikem umění Nicolasem Sawickým. „Přínos monografie tak nakonec spočívá především v tom, že přináší čtyři různé, shrnující pohledy na umělce-světoběžníka s česko-německo-židovským původem a výborným organizačním talentem, který vynikal kouzlem osobnosti a obdivuhodnou adaptabilitou na prostředí, ale zároveň vykazoval zvláštní odolnost vůči proměnám (nejen uměleckých trendů) své doby.“

Michal Topor píše o vydání Johnových Večerů na slamníku v České knižnici (29. 11. 2017)

Předmětem nového bohemistického příspěvku E*fora je vydání Johnových Večerů na slamníku České knižnici, které recenzuje Michal Topor. „Tak jako nad jinými svazky řady Česká knižnice by mělo být i nad letošní edicí Johnovy knihy Večery na slamníku (poprvé 1920), kterou jako devadesátý svazek řady a za ‚vědecké redakce‘ Vlastimila Válka a Petry Hesové připravila Tereza Lojdová, možné uvažovat ve vztahu k programnímu zaklínadlu, sugerujícímu – snad v souladu s nějakou ustálenou představou o dějinách české literatury – ‚dlouhodobě koncipovanou ediční řadu, jež si klade za cíl představit v reprezentativní a textově spolehlivé podobě stěžejní díla české literatury od jejích počátků k dnešku‘.“

Steffen Höhne píše o Pražském kruhu (22. 11. 2017)

Nový příspěvek česko-německého E*fora se věnuje literárněvědné disertaci Sandy Schefflerové Operation Literatur. Zur Interdependenz von literarischem Diskurs und Schmerzdiskurs im ‚Prager Kreis‘ im Kontext der Moderne z roku 2016, jejímž předmětem je funkce bolesti ve vztahu k literatuře. „Jak se praví v úvodu, jde autorce o esenci bolesti v literárním textu (s. 11), tedy o analýzu charakteristik bolesti, respektive rekonstrukci diskursu bolesti ovlivňujícího literární text a jeho (zamýšlený) účinek na recipienta (s. 10). Bolest a vyrovnání se s ní jsou přitom podmíněny kulturněhistoricky a kontextuálně (s. 12), respektive lze je zažít pouze v kontextu kultury a doby (s. 28), tudíž může přesvědčivě působit jen taková literárněvědná analýza, jež se u textů zaměřuje na jednotlivé vyprávěcí strategie, jež reprezentují bolest, na funkce bolesti a na znalost a význam bolesti (s. 16).

Michal Bauer proslovil laudatio na Jiřího Brabce a Jiřího Opelíka (15. 11. 2017)

Nový bohemistický příspěvek E*fora přináší laudatio Michala Bauera proslovené 7. 11. 2017 v budově Městské knihovny v Praze u příležitosti předání Ceny Jaroslava Seiferta 2017 Jiřímu BrabcoviJiřímu Opelíkovi. „Oba dnešní laureáty vyznačuje mravní i myšlenková integrita, vlastnost v dnešní době jen málo vídaná. Nezažil jsem u nich přelétavost názorovou, přizpůsobení se době, aktuální situaci pro prospěch, pro dosažení nějaké výhody či lepšího postavení. Ani stěžování si, že dějiny jim ublížily, že se jim stalo příkoří. Oba se ve svém myšlení doplňují, nabízejí různé přístupy, u Jiřího Brabce je to přístup analytický, racionální, u Jiřího Opelíka je patrná vášeň pro literaturu.“

Petr Brod píše o Německy mluvící Praze (8. 11. 2017)

Nový příspěvek česko-německého E*fora se zabývá knihou Das deutschsprachige Prag, vydanou koncem minulého roku Spolkem Adalberta Stiftera, v kontextu s českou publikací z roku 2014 Německy mluvící Praha. Galerie osobností. NMP byla kolektivním dílem přibližně padesáti osmnáctiletých studentů pražského gymnázia Na Zatlance, kteří se pod vedením profesora Radka Aubrechta a v rámci vyučování delší dobu zabývali postavením Němců v pražské společnosti zhruba od 18. století do konce druhé světové války a své poznatky shrnuli do dvou oddílů – třicetistránkové narativní kapitoly o Životě německé komunity a lexikální části v délce zhruba 220 stran, nazvané Biografický slovník. Tuto publikaci vydalo gymnázium Na Zatlance ve spolupráci s Nakladatelstvím Franze Kafky a za finanční podpory několika sponzorů, včetně Česko-německého fondu budoucnosti.“

Uvedení Čtení o T. G. Masarykovi (6. 11. 2017)

Institut pro studium literatury a Masarykův ústav a Archiv AV ČR srdečně zvou na představení antologie věnované T. G. Masarykovi. Knihu uvedou její editoři Lucie Merhautová a Luboš Merhaut v úterý 14. listopadu 2017 od 17.30 v kavárně Alibi (Svatovítská 6, Praha 6 - Dejvice).

Konference o F. X. Šaldovi (3. 11. 2017)

Revolver Revue pořádá 9. listopadu 2017 konferenci věnovanou osobnosti a dílu F. X. Šaldy. S příspěvky zde vystoupí Jiří Brabec, Annalisa Cosentino, Jiří Flaišman, Libuše Heczková, Michal Kosák, Robert Krumphanzl, Lucie Malá, Miroslav Petříček, Marie Rakušanová, Michael Špirit a Marek Vajchr. Více podrobností zde.

Jakub Sichálek píše o Vladimíru Kyasovi (1. 11. 2017)

V novém bohemistickém příspěvku E*fora píše Jakub Sichálek o kolokviu uspořádaném ke stému výročí narození českého lingvisty a editora staročeské bible Vladimíra Kyase. „Ke stému výročí Kyasova narození uspořádaly Slovanský ústav AV ČR a Ústav pro jazyk český AV ČR letos v polovině května kolokvium. Sál Akademického konferenčního centra na Praze 1 byl zcela zaplněn. Během prvních referátů jsem si uvědomil, že přínos V. Kyase pro paleoslovenistiku byl větší, než jsem tušil; životopisný medailon z pera Ludmily Pacnerové ‒ obsažený v Kyasově posmrtně vydané knize Česká bible v dějinách národního písemnictví (1997), po které většina bohemistů dříve nebo později sáhne ‒ věnoval této oblasti jeho vědeckých aktivit jen málo pozornosti.“

Michal Topor píše o dvou knihách o Robertu Musilovi (25. 10. 2017)

Aktuální příspěvek česko-německého E*fora má „upozornit na dvojici knih vydaných v roce 2014 klagenfurtsko-vídeňským nakladatelstvím Kitab: jako na sondy ozřejmující dosud méně reflektovaná zázemí a rezidua Musilovy tvůrčí dráhy, navíc – hlavně v prvním případě – s českým, resp. moravským akcentem.“ Těmito knihami jsou Karl Corino: Begegnung dreier Berggipfel. Alfred, Alois a Robert Musil a Regina Schaunig: Der Dichter im Dienst des Generals. Robert Musils Propagandaschriften im Ersten Weltkrieg.

Marek Přibil píše o máchovské monografii (18. 10. 2017)

Předmětem nového bohemistického E*fora je máchovská monografie Gisely Kaben Mácha-Rezeption. Die Jubiläumsfeier 1936 in Leitmeritz und ihr Umfeld (Hamburg: Verlag Dr. Kovač, 2016). „Publikace jako celek je obtížně stravitelná; neznamená to však, že neobsahuje velmi dobré pasáže, přínosná dílčí zjištění, pronikavé analýzy jednotlivých textů (opravdu se nejedná o zdvořilostní figuru, formálně kompenzující předchozí kritické zaměření). Proto nezbývá než litovat, že autorka nezůstala u původního záměru vyjádřit se k tématu koncentrovaněji, v podobě studie.“

Michal Topor novým ředitelem IPSL (17. 10. 2017)

Vedení Institutu pro studium literatury se nově ujal literární historik a editor Michal Topor. S institutem intenzivně spolupracuje již od jeho počátků, připravil pro něj monografii Berlínské epizody (2015) a antologii Čtení o Jaroslavu Vrchlickém (2014), aktuálně dokončuje monografii o Arne Laurinovi. Ve funkci ředitele IPSL nahradí Evu Jelínkovou, která institut vedla od jeho založení v roce 2010. Správní rada IPSL přijala odstoupení dosavadní ředitelky a jmenovala Michala Topora novým ředitelem na svém zasedání 2. října 2017.

Martina Niedhammerová píše o Leopoldu Kompertovi a jeho „příbězích z ghetta“ (11. 10. 2017)

V nejnovějším příspěvku česko-německého E*fora se Martina Niedhammerová věnuje disertaci Ingrid Steiger-Schumannové Jüdisch‑christliche Liebesbeziehungen im Werk Leopold Komperts. Zu einem Zentralmotiv des böhmisch‑jüdischen Schriftstellers (1822–1886) (Židovsko‑křesťanské milostné vztahy v díle Leopolda Komperta. K ústřednímu motivu česko‑židovského spisovatele). „Autorčina metoda, s níž si vybírá za centrum své studie Kompertovo nakládání s mezináboženskou volbou partnerů a manželstvím, a tím i s otázkami po proměnách židovského sebepojetí, byla počátkem 80. let 20. století vysoce inovativní. Nutnost takových a podobných badatelských otázek podtrhuje v neposlední řadě dopis Gershoma Sholema z října roku 1981 adresovaný Steiger‑Schumannové. Pozitivní výklad Kompertova životního modelu, jak ho Ingrid Steiger‑Schumannová vyvíjí na základě autorových textů – přiblížení se nežidovskému okolí při současném přetrvání židovského pouta –, v něm Sholem z perspektivy šoa samozřejmě odmítá.“

Jana Dušek Pražáková: Lázně jako divadlo, v němž je každý hercem i divákem (4. 10. 2017)

Příspěvek česko-německého E*fora se tento týden zaměřuje na publikaci Literarischer Reiseführer Böhmisches Bäderdreieck. Karlsbad, Marienbad, Franzensbad (2016, Literární průvodce českým lázeňským trojúhelníkem. Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Františkovy Lázně) autorů Roswithy SchiebVáclava Petrboka. „Z textu jasně vyplývá, proč se Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně staly magnetem také jisté části intelektuální elity. Kniha je totiž koncipována jako multiperspektivní vyprávění o geniu loci jednoho z nejpozoruhodnějších regionů Evropy své doby, kam se sjížděli všichni, kdo tady jednak chtěli léčit své tělesné neduhy a jednak chtěli nahlédnout pod pokličku míst, o nichž se všude tolik mluvilo.“

Sympozium o Arnoštu Krausovi (3. 10. 2017)

Ve dnech 5. – 6. října se v prostorách FF UK v pořadatelské součinnosti Herder Forschung Marburg, Ústavu germánských studií FF UK, Institut für Musikwissenschaft Weimar-Jena a Ústavu pro českou literaturu AV ČR uskuteční sympozium věnované životu a dílu literárního historika, kritika a překladatele Arnošta Krause. Úvodní blok obstarají Steffen Höhne, Václav Smyčka a Ludger Udolph, v rámci sympozia přednesou své příspěvky mj. i Lucie Merhautová, Václav Petrbok a Michal Topor. Více informací zde.

Jiří Opelík odpovídal na otázky Petra Hanušky (27. 9. 2017)

V novém bohemistickém příspěvku přináší E*forum rozsáhlý rozhovor Petra Hanušky s literárním historikem, kritikem a editorem Jiřím Opelíkem, který před rokem otiskly Týnecké listy (26, 2016, č. 10. říjen, s. 27–30). Připomíná mj. monografii Josef Čapek, kterou letos znovu vydala Triáda. „Cele mne naplňuje poznávání dobré literatury, kterou vytvořili jiní. V mladých letech jsem tvrdil, že píšu jen pro sebe – tečka. To sice jaksi stále platí, i když bych dnes totéž vyjádřil takto: Píšu o literatuře, protože musím. Ale dnes, ve stáří, to potřebuji několika slovy doplnit: Píšu o literatuře, protože musím, ale chci svým psaním sloužit lidem, kteří literaturu milují.“

Oráč a smrt v Praze (25. 9. 2017)

V sobotu 14. 10. 2017 od 20 h uvidíte v pražském kostele sv. Antonína představení Oráč a smrt Jana z Teplé. Tento středověký disput pořádá ve formě scénického čtení za doprovodu varhan dr. Wolfgang Schwarz, kulturní referent pro české země Spolku Adalberta Stiftera, ve spolupráci se zastoupením Svobodného státu Bavorsko v České republice. Představení bude probíhat v německém jazyce, více informací zde.

Václav Šmidrkal píše o dvou publikačních počinech k osobnosti E. Beneše (20. 9. 2017)

V nejnovějším příspěvku česko-německého E*fora představuje Václav Šmidrkal dva výstupy projektu MÚA AV ČR „Edvard Beneš, Němci a Německo“, jednak německy psanou monografii editorů Oty Konráda a René Küppera Edvard Beneš. Vorbild und Feindbild (Göttingen, 2013) jako sborník mezinárodní vědecké konference, jednak třídílnou edici v pěti svazcích Edvard Beneš, Němci a Německo. „Pro pochopení Benešovy politiky, politického myšlení a politického stylu v národnostní otázce a česko-německých vztazích tato edice pramenů bezpochyby na jednom místě shromažďuje dosud největší množství klíčových textů vztahujících se k období předcházejícímu radikální řešení, která přinesla 40. léta. Jsem přesvědčen, že výstupy tohoto výzkumného projektu na dlouhou dobu dopředu ovlivní výzkum Benešovy osobnosti, jeho politiky a v širším kontextu také politických dějin střední Evropy první poloviny 20. století.“

Korespondence T. G. Masaryka a J. S. Machara (18. 9. 2017)

Ve čtvrtek 21. září bude v Knihovně Václava Havla od 19.00 uveden právě vydaný první svazek vzájemné korespondence T. G. Masaryka a J. S. Machara z let 1893–1895. Knihu představí editoři Helena Kokešová, Petr Kotyk a Irena Kraitlová a o formování základů reformního modernismu promluví autoři úvodní studie Vratislav Doubek a Lucie Merhautová. Další informace zde.

J. L. Fischer napsal o T. G. Masarykovi glosu Osamělý balvan (13. 9. 2017)

V mimořádném příspěvku nového česko-německého E*fora se Luboš Merhaut a Lucie Merhautová věnují glose Osamělý balvan, kterou napsal J. L. Fischer o T. G. Masarykovi a která je součástí Čtení o T. G. Masarykovi, s podtitulem Literatura – člověk – svět (1910–1938), 10. svazku edice Antologie, kterou právě vydal IPSL. „K osmdesátinám Tomáše Garrigua Masaryka (7. 3. 1850 – 14. 9. 1937) publikoval filozof a sociolog, analytik a syntetik kultury, kritik, esejista a publicista Josef Ludvík Fischer (1894–1973) metaforickou glosu Osamělý balvan (Čin 1, 1929/30, č. 19, 6. 3. 1930, s. 448–449), v níž zdůraznil Masarykovu výlučnost znamenající obtíž pro následovníky.“

Vychází Čtení o T. G. Masarykovi (11. 9. 2017)

Nejnovější antologie vychází těsně před 80. výročím úmrtí T. G. Masaryka a v reprezentativním výběru reakcí významných literárních kritiků, historiků a myslitelů na jeho názory na literaturu a umění připomíná komplexnost Masarykova estetického myšlení i jeho mezioborovou souvztažnost. Svazek s podtitulem Literatura – člověk – svět, který připravili Lucie Merhautová a Luboš Merhaut, vychází ve spolupráci s Masarykovým ústavem a Archivem AV ČR a je k dostání u knihkupců či za zvýhodněnou cenu přímo v IPSL.

Přednáška Tilmana Kastena v Českém centru v Mnichově (8. 9. 2017)

Ve čtvrtek 14. září představí v Českém centru v Mnichově německý literární a kulturní vědec Tilman Kasten knihu o valdštejnských románech Alfreda Döblina a Jaroslava Durycha, za niž obdržel první Cenu Otokara Fischera. Monografii  Historismuskritik versus Heilsgeschichte – Die Wallenstein-Romane von Alfred Döblin und Jaroslav Durych [Kritika historismu vs. dějiny spásy – Valdštejnské romány Alfreda Döblina a Jaroslava Durycha] vydalo v roce 2016 nakladatelství Böhlau, Cena byla udělena 29. června 2017 v Museu Kampa. Další informace zde.

IPSL hledá novou ředitelku/nového ředitele (6. 9. 2017)

Institut pro studium literatury vypisuje výběrové řízení na pozici ředitelky/ředitele organizace. Nabízíme dobré finanční ohodnocení, částečný pracovní úvazek; nástup možný ihned. Další informace a požadavky pro zájemce zde. Přihlášky posílejte do 21. 9. 2017.

Jan Pišna píše o edici Theatrum neolatinum (6. 9. 2017)

E*forum se tento týden svým bohemistickým příspěvkem zaměřuje na dva svazky edice Theatrum neolatinum, která si klade za cíl zpřístupnit tiskem dosud nevydané texty raně novověkých bohemikálních dramat. „Latinské hry provozované na jezuitských školách v první polovině 18. století, a to jak v latinském originále, tak i českém překladu, přinášejí dva různobarevné svazky nové edice Theatrum neolatinum nakladatelství Academia. První svazek modrošedé barvy s titulem Svatý Jan Nepomucký na jezuitských školních scénách (2015) se soustředí na dramata vzniklá především v období kolem světcovy kanonizace ve dvacátých letech 18. století, druhý, kanárkově žlutý svazek Nejmírnější Pallas (2016) sleduje tematicky různorodé dramatické kusy provozované žáky tzv. gramatikálních tříd přibližně z téže doby.“

Otokar Fischer a Pavel Eisner napsali o budoucnosti české germanistiky (30. 8. 2017)

V novém česko-německém E*foru přináší Štěpán Zbytovský dvě odpovědi na otázku „Co bude s českou germanistikou?“, které se věnovali dvě významné osobnosti české literatury a překladu, a sice Otokar Fischer („[Německá literatura] Dramaturgické problémy“, 1919) a Pavel Eisner (K nové české germanistice, 1946). „Odpovědi obou aktérů na otázku „Co bude s českou germanistikou?“ nakonec překračují obvyklý rámec česko-německých vztahů a ukazují, že obor chápali v těchto okamžicích mj. jako zprostředkovatele myšlení o českých kulturních dějinách a úloze české vědy ve světě. To je zvlášť důležité poznání vzhledem ke stále přetrvávající „péči“ části dnešních českých politiků o negativní obraz Německa dějin německé kultury v českých zemích – i k činnosti české germanistiky, která jen v některých aspektech mohla splnit Eisnerovo přání.“

Lucie Merhautová píše o edici dopisů A. M. Ripellinovi ve Slově a smyslu (23. 8. 2017)

Nový bohemistický příspěvek E*fora se soustředí na soubor dopisů, které přibližují pozadí vzniku práce italského literárního vědce a básníka A. M. Ripellina Dějiny současné české poezie (Storia della poesia ceca contemporanea, 1950), a které k tisku připravila Annalisa Cosentino. Edici představila retrospektiva Dopisy A. M. Ripellinovi 1948–1952 aktuálního čísla časopisu Slovo a smysl. „Tento fond obsahuje množství dopisů od českých literátů a kulturních osobností počínaje sklonkem čtyřicátých let 20. století, kdy tehdy mladý italský bohemista připravoval svou první monografickou práci a řadu událostí, vztahů a významů korespondenčně konzultoval s vůdčími představiteli surrealistů a Skupiny 42 i literárními historiky – Romanem Jakobsonem, Ludvíkem Kunderou, Karlem Teigem, Jindřichem Chalupeckým, Halasovým přítelem Janem Jelínkem, René Wellekem, italským slavistou Renatem Poggiolim, s Oldřichem Králíkem a Albertem Pražákem.“

Lena Dorn píše o překladatelských procesech v Kakánii (16. 8. 2017)

Tentokrát se E*forum věnuje studii Michaely Wolfové Die vielsprachige Seele Kakaniens: Übersetzen und Dolmetschen in der Habsburgermonarchie 1848–1918 (Vícejazyčná duše Kakánie: Překládání a tlumočení v habsburské monarchii v letech 1848 – 1918, Wien: Böhlau, 2012), která se prostřednictvím analýzy překladatelských procesů snaží ozřejmit společenské mocenské poměry v habsburské monarchii v průběhu posledních 70 let jejího trvání. „Wolfová se […] zajímá o překládání do němčiny, a to principiálně ze všech ostatních jazyků. Koncept knihy klade do středu pozornosti překládání z italštiny, současně je ale její ambicí propracovat aspekty překladatelské kultury, které se týkají celého habsburského prostoru a které ho tak mohou i charakterizovat. Michaela Wolfová se tak zas a znovu zabývá otázkou: Jak spolu souvisí překladatelská činnost a identifikace kultur?“

Marie Škarpová píše o dominikánských barokních kázáních (9. 8. 2017)

V novém bohemistickém příspěvku E*fora představuje Marie Škarpová edici Jany Maroszové Vera mundi lumina s podtitulem Výbor dominikánských barokních kázání, kterou loni vydalo nakladatelství Karolinum. Z fondu konventní knihovny dominikánského kláštera u Sv. Jiljí na Starém Městě pražském „se J. Maroszová zaměřila pouze na jednu část svatojilského knižního fondu, a sice na soubor více než pěti set příležitostných a svátečních kázání v latině, češtině či němčině, vytištěných v období 1656–1832. Z něj pak připravila výbor celkem čtyř českých a čtyř německých kázání z rozmezí let 1715–1761. Jedna promluva, která se dochovala jak v české, tak německé verzi, je v edici otištěna v obojím jazykovém znění, ostatní německá kázání dala editorka k dispozici jak v originálním jazyce, tak v překladu do češtiny, to vše ve čtenářsky pohodlném zrcadlovém vydání.“

Ingeborg Fialová-Fürstová píše o Gertrudě Urzidilové (2. 8. 2017)

Nový česko-německý příspěvek E*fora představuje biografii Gertrudy Urzidilové, kterou napsali Christiana PuschakováJürgen Krämer – kniha připomínající malé obrazové monografie nakladatelství Rowohlt vyšla pod názvem „Ein Herzstück blieb in Prag zurück. In Amerika leb ich auf Reisen“ – Ein Lebensbild der Dichterin Gertrude Urzidil (1898–1977) zwischen Prag und New York ([Kus srdce jsem nechala v Praze. V Americe žiji na cestách – Životní příběh básnířky Gertrudy Urzidilové (1898–1977) mezi Prahou a New Yorkem] Wien: Praesens Verlag, 2016). „Puschaková a Krämer splňují svůj v úvodu formulovaný slib ‚ukázat člověka v jeho dobových poměrech‘: načrtávají kulisu německo‑židovsko‑české Prahy i mezinárodního New Yorku a nadto neustále připojují krátké medailonky nejbližších přátel manželů Urzidilových (Friedrich Thieberger, Friedrich Adler, Robert Weltsch, Hedda Sauerová, Ernst Sommer, Ludwig Winder, Winifred Ellerman‑Bryher, Mimi Grossbergová, Hertha Pauli a mnoho dalších), a přispívají tak cenným a navíc zábavným a čtivým dílkem k historii pražské německé a rakouské exilové literatury.“

Miloš Marten napsal o Péladanově studii Réfutation esthétique de Taine (26. 7. 2017)

V dnešním E*foru se věnujeme „referátu či glose“ Miloše Martena o studii Réfutation esthétique de Taine z pera J. Péladana zaměřené proti pozitivistické metodě H. Taina (Moderní revue, sv. 19, 1906/1907, s. 52–55). „Studie Péladanova Réfutation esthétique de Taine (Paříž, Mercure de France) nevyvrací předpokladů a logiky Tainova systému jedině. Je psána proti celému pozitivistickému pojetí a výkladu umění, proti racionalistické formulaci základních kritických otázek a zkoumá a soudí její smysl. Ani ne tak nový, jako jasně myšlený a svěže vyslovený výraz idealistické renesance našeho vztahu ke kráse. Tainovský pozitivismus uvádí umění na jev, zpola historický, zpola psychologický, stejně vývojově podmíněný, stejně vniterně organizovaný jako všecky ostatní v přirozeném řádu.

Kristýna Solomon píše o českých překladech německého Prosaromanu (19. 7. 2017)

Dnešní příspěvek E*fora se zabývá monografií Jana K. Hona s názvem Übersetzung und Poetik. Der deutsche Prosaroman im Spiegel tschechischer Übersetzungen der Frühen Neuzeit ([Překlad a poetika. Německý román v próze ve světle českých překladů raného novověku] Heidelberg: Winter, 2016). Kniha se věnuje poetice žánru, který v Německu prosperoval v 15. a 16. století, a snaží se jí přiblížit pomocí analýzy a interpretace českých překladů německých předloh – monografie se tedy situuje na pomezí mezi českou a německou literární medievistikou. „Na pozadí moderních naratologických teorií (Bachtin, Lugowski, Stierle) si autor klade otázku, jakou roli hrají překlady německých románů ve vztahu k poetice cílové formy žánru Prosaroman. K rysům moderního románu patří emancipování vypravěče, jasné oddělení roviny textu (deixis) od paratextů, otevřená sémantika, která vybízí čtenáře k vlastní interpretaci. Komparací předloh a překladů dochází autor k zajímavému zjištění: nejméně překladatelé zasahovali do textů, které v největší míře vykazovaly výše zmíněné rysy a byly tak na cestě k modernímu románu nejprogresivnější. […] A právě v inovativním pojetí nahlížení na poetiku překladu tkví největší přínos publikace: překlady, coby jevy spíše okrajové, mají důležitou výpovědní hodnotu pro uchopení jádra, tj. výchozích textů a jejich poetiky. Mají tedy moc žánr (de)stabilizovat, normu (ne)ukotvit, (ne)posunout žánr směrem k cílové formě.“

Tilman Kasten a Václav Petrbok k Ceně Otokara Fischera (12. 7. 2017)

E*foru dnes přinášíme proslovy Tilmana Kastena a Václava Petrboka, které zazněly při slavnostním předání Ceny Otokara Fischera 29. června 2017 v Museu Kampa. Německý literární a kulturní vědec Tilman Kasten získal Cenu Otokara Fischera za knihu o valdštejnských románech Alfreda Döblina a Jaroslava Durycha Historismuskritik versus Heilsgeschichte – Die Wallensteinromane von Alfred Döblin und Jaroslav Durych (Kritika historismu versus dějiny spásy, Böhlau 2016). Publikujeme autorův proslov s krátkými ukázkami z jeho knihy a laudatio napsané a proslovené Václavem Petrbokem. Další informace o Ceně Otokara Fischera a oceněné práci na www.ipsl.cz/cof.

Kateřina Svatoňová a Josef Vojvodík k Ceně F. X. Šaldy (10. 7. 2017)

Ve čtvrtek 29. června 2017 byla v Museu Kampa slavnostně předána Cena F. X. Šaldy za uměleckou kritiku. V jedenadvacátém ročníku cenu získala Kateřina Svatoňová za knihu Mezi-obrazy: Mediální praktiky kameramana Jaroslava Kučery (FF UK, NFA, MasterFilm 2016), která je kritickým zpracováním zcela neznámé pozůstalosti jednoho z předních českých kameramanů Jaroslava Kučery, spolupracovníka Věry Chytilové, Vojtěcha Jasného, či Karla Kachyni. V E*foru přinášíme autorčino krátké představení oceněné práce a laudatio Josefa Vojvodíka, které během slavnostním aktu přednesl Jan Wiendl.

Recenze vítězné knihy v Ceně Otokara Fischera (28. 6. 2017)

„Kniha Tilmana Kastena Historismuskritik versus Heilsgeschichte (Kritika historismu versus dějiny spásy, Böhlau 2016) je komparatistickou prací, jakých by si člověk v česko-německém kontextu přál mnohem více,“ píše Kathrin Janka v E*foru o knize, za niž Tilman Kasten obdrží Cenu Otokara Fischera. Autor svou monografii, která srovnává dvě monumentální historická románová díla – román Wallenstein (Valdštejn) od Alfreda Döblina (1920, česky 1931) a Bloudění od Jaroslava Durycha (1929, německy 1933), představí dnes v Goethe-Institutu v Praze; slavnostní předání Ceny Otokara Fischera proběhne zítra v Museu Kampa (další informace zde).

Cena Gratias agit pro Jürgena Serkeho (21. 6. 2017)

Německý literární publicista Jürgen Serke (nar. 1938) zasvětil své životní dílo pronásledovaným a dlouho opomíjeným umělcům, mezi nimiž významné místo náleží moderním spisovatelům českým (v knize Die verbannten Dichter [Vypuzení básníci], 1982) a spisovatelům německým z českých zemí (Böhmische Dörfer, 1987, česky 2001). Jürgen Serke obdrží v pátek 23. června 2017 Cenu Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Svými články a knihami otevřel Serke řadě lidí cestu k důležitým čtenářským i osobním setkáním a objevům. Jedno z takových setkání dokumentuje i text‑příběh o spisovateli a překladateli Ivana Blatného Franku‑Wolfu Matthiesovi, který Serke napsal pro E*forum a který dnes publikujeme.

Vyhlášení Cen F. X. Šaldy a Otokara Fischera (20. 6. 2017)

Slavnostní předání Ceny F. X. Šaldy a Ceny Otokara Fischera za rok 2016, jež pořádají Nadační fond Společnosti F. X. Šaldy a Institut pro studium literatury, se uskuteční ve čtvrtek 29. června 2017 od 17 hod. v Museu Kampa, U Sovových mlýnů 2, Praha 1 (pozvánka zde; prosíme o potvrzení účasti na fischer@ipsl.cz). O den dříve, ve středu 28. června 2017 od 18 hod., představí v pražském Goethe-Institutu oceněné knihy jejich autoři Kateřina Svatoňová (Cena F. X. Šaldy: Mezi-obrazy. Mediální praktiky kameramana Jaroslava Kučery) a Tilman Kasten (Cena Otokara Fischera: Historismuskritik versus Heilsgeschichte – Die Wallensteinromane von Alfred Döblin und Jaroslav Durych). Informace o oceněné práci T. Kastena zde, program večera zde. .

Michal Topor píše o knize Kateřiny Piorecké Psaní na dotek (14. 6. 2017)

Nový příspěvek E*fora se věnuje knize Psaní na dotek. Materialita a proces psaní v české literární kultuře 1885–1989, kterou napsala Kateřina Piorecká (Praha: Academia, 2016). „Dle autorky ‚materiální podstatu psaní musíme akceptovat, abychom byli s to ocenit podstatu literární tvorby‘. Co je (alespoň v naznačené souvislosti) ‚podstatou literární tvorby‘, naštěstí Piorecká v knize řešit nezkouší; podstatu ‚materiální‘ nastoluje právě v úvodních kapitolkách, ve zkratce: tesalo se do kamene, rylo se do hliněných tabulek, a pak se psalo jinak, přičemž některé techniky si konkurovaly. To se různě projevovalo i literárně, zdůrazněna je střída a alternativa pera apod. a psacího stroje. Ironizující konsekvencí digitálního nynějška, jehož povahy se autorka několikrát dovolává jako srovnávacího horizontu, jsou doslovné replikace částí textu na ploše cca třiceti úvodních stran.“

Cena F. X. Šaldy a Cena Otokara Fischera 2017 (7. 6. 2017)

Spolu s Cenou F. X. Šaldy za mimořádný publikační výkon v oblasti české umělecké kritiky bude poprvé slavnostně předána rovněž Cena Otokara Fischera pro německé bohemistky a bohemisty, která klade obdobný důraz na „pronikavost pohledu, dar hodnotící, schopnost vidět a položit problém, přetavování imaginace, povyšování a zpředmětňování nálady“ (O. Fischer in Na rozhraní, 1914). V E*foru dnes představujeme finalisty obou cen: na Cenu F. X. Šaldy jsou navrženy monografie Ivana Klimeše, Lucie Merhautové a Kateřiny Svatoňové, v nejužším výběru Ceny Otokara Fischera jsou knihy Urse Heftricha, Tilmana Kastena a Evelyn Reitz.

Luboš Merhaut píše o výboru z díla Mileny Jesenské (31. 5. 2017)

E*foru dnes přibližujeme Křižovatky Mileny Jesenské: pod tímto názvem vydala editorka Marie Jirásková obsáhlý výbor z publicistiky vynikající české novinářky. „Po rostoucím zájmu o Milenu Jesenskou v posledních desetiletích, na jehož probuzení se editorka ostatně podstatně podílela, již není třeba opakovaně upozorňovat, že Milena nebyla ‚pouze‘ jednou z přítelkyň (posléze) světového Franze Kafky, ženou rozporuplné a poněkud tajemné pověsti či matkou provokativní Jany (Honzy) Krejcarové. Stvrzením je tato fundovaná olbřímí edice, která její svébytné a rozsáhlé dílo konečně představuje komplexně i objevně, na základě pracně dokončené bibliografie. Zahrnuje to nejpodstatnější, žánrovou a tematickou pestrost a zároveň konstanty psaní Mileny Jesenské. Jeho soustředěnost a jednotu určuje podivuhodná názorová a morální pevnost silné osobnosti, nepateticky účastná obětavost jako spojení nekonvenčnosti a vědomí sounáležitosti.“

Výroční zpráva IPSL za rok 2016 (29. 5. 2017)

Rok 2016 se v Institutu pro studium literatury vedle již tradičních Ech a Echos nesl především ve znamení vydavatelské činnosti – reprezentativní komentovaný výbor z díla Růženy Grebeníčkové, revidovaná a doplněná Bibliografie F. X. Šaldy, román Loutky i dělníci boží knižně i elektronicky a v neposlední řadě další dva svazky literárněvědných Antologií, tentokráte hrabalovský a dantovský. O loňské činnosti IPSL podrobně informuje právě zveřejněná výroční zpráva.

Václav Smyčka píše o výboru z Arnošta Krause (24. 5. 2017)

E*foru se dnes věnujeme nedávno vydané edici textů Arnošta Krause, prvního literárněvědného germanisty na pražské české univerzitě; pod názvem Arnošt Vilém Kraus (1859–1943) a počátky české germanobohemistiky ji pro nakladatelství Academia připravil Václav Petrbok. Rozsáhlá antologie zahrnuje rané Krausovy texty o skladbách středověkých básníků na dvorech českých knížat a králů, pozdější stati zaměřené na literaturu přelomu 18. a 19. století i Krausovy literárněhistorické syntézy, jimž dominuje studie Německá literatura na půdě Československé republiky do roku 1848 publikovaná v prvorepublikové Československé vlastivědě (1933). Václav Smyčka klade nad Krausovými texty řadu kritických otázek, například „zda za onu heroickou snahu o překonání národnostních konfliktů, a tedy jak českého, tak i německého romantického modelu literárních dějin, nezaplatil příliš tím, že nikdy nevytvořil vlastní, koncepčně skutečně inovativní model koexistence české a německé literatury v českých zemích. Mohl Krausův nehistorizující a vůči literatuře vnějškový čechoslovakismus vytvořit páteř literárních dějin, které by oslovily i české Němce a dokázaly vysvětlit odborné veřejnosti vývoj estetických hodnot v čase?“.

Martin Hořák píše o Hugu Boettingerovi (17. 5. 2017)

Nový příspěvek E*fora přibližuje nedávnou výstavu Západočeské galerie v Plzni věnovanou dílu Huga Boettingera (1880–1934), známého pod pseudonymem Dr. Desiderius. Ve své době populární kreslíř a malíř Boettinger tu byl – jakož i v doprovodné publikaci Ivany Jonákové – označen jako Kronikář nových časů, a to „díky své dlouhodobé spolupráci s prestižními periodiky jako Lidové noviny, Prager Presse či Světozor, v nichž uplatnil mimo jiné i svá oblíbená témata měšťáka bez vkusu, konjunkturalistického umělce či moderní dívky. Tato spolupráce mu zajistila širokou popularitu, odrážející se v hojné návštěvnosti jeho výstav. … Boettinger však nebyl ve výtvarných kruzích považován za typického karikaturistu: jeho kresby byly po obsahové i formální stránce shledávány málo radikální. Stranickost, útočnost a sžíravost, která se od karikatury očekávala, nebyla dobromyslnému Boettingerovi vlastní, a svá díla pod dojmem kritiky mladších kolegů raději označoval jako ‚veselé kresby‘. K jednomu z mála ostřejších výpadů se nechal vyprovokovat, když Zdeněk Nejedlý obvinil skladatele Josefa Suka, Boettingerova dlouholetého přítele, z přílišné loajality k rakouským úřadům v době první světové války. Muzikolog se za to dočkal karikatury v podobě zákeřného plaza, ‚zmije nejedlé‘, jež se ‚živí smetanou‘.“

Arnošt Kraus napsal o studiu české literatury (10. 5. 2017)

E*foru dnes přinášíme ukázky z rozsáhlé odborné a recenzní činnosti zakladatele české germanobohemistiky Arnošta Krause (1859–1943), které dokumentují jeho zájem o prohloubené studium česko-německých literárních a kulturních vztahů konce 18. a počátku 19. století. Již od počátků české germanistiky je tento komparativní rozměr takřka u každého dalšího badatele a badatelky všudypřítomný, a nepochybně souvisí s bezprostředním prožíváním a hodnocením „konfliktního“ česko-německého společenství a sousedství. Kraus v roce 1888 napsal: „Dokud dějiny duševního života našeho přestanou na prozkoumání děl česky psaných, dotud nebude možná učiniti si uspokojivý obraz o probuzení literatury české na hranici našeho století. K literatuře české patří zajisté také předcházející literatura německá, zvláště pokud vystupuje směrem provinciálním, předchůdcem to směru národního u nás jako jinde. Tato literatura jest naše; pozdější literatura německá v Čechách jest jenom jedním z obou proudů, ve které se vlastenecká literatura dřívější rozdělila. O této přípravné době, pro nás přinejmenším tak důležité jako literatura pěstovaná jazykem latinským, jest pracováno pramálo, i jest úkolem této práce, obrátiti pozornost našich literárních dějepisců k těmto pramenům naší nové národní literatury.“

Jan K. Hon píše o Praze v době Lucemburků (3. 5. 2017)

E*foru dnes referujeme o medievistické konferenci uspořádané loni Lucemburskou univerzitou ke karlovskému výročí – zaměřená byla převážně na literaturu v českých zemích v době Lucemburků. „Celkové koncepci konference by se z vnějšího pohledu dalo leccos vytknout: Vzhledem k zuboženému stavu, v jakém se v současné době nachází literárněvědná bohemistická medievistika, je škoda, že se tohoto setkání neúčastnil ani jeden z jejích vzácných představitelů, rozptýlených mezi Freiburgem, Prahou a Vídní. Naopak hojné zastoupení příspěvků zabývajících se moderní recepcí lucemburských Čech vyvolávalo klamný dojem, jako by k epoše samé už nebylo možné říct mnoho nového. … Přesto šlo o konferenci důležitou a v lecčem úspěšnou. Mezi českou a německou medievistikou je stále ještě znát silnou zeď,“ píše Jan K. Hon, ale na konferenci Praha v době Lucemburků „bylo patrné, že si oba stále se od sebe vzdalující filologické tábory mají co říct, ba že se vzájemně potřebují, chtějí-li si být vědomy historické specifičnosti jak svého materiálu, tak svých explicitních či implicitních východisek“.

Murray G. Hall píše o spisovatelích ve službách prvoválečné propagandy (26. 4. 2017)

E*foru se dnes vracíme k publikacím vydaným sto let po začátku první světové války, a to recenzí knihy Elisabeth Buxbaumové Des Kaisers Literaten [Císařovi literáti] o institucích a spisovatelích sloužících v letech 1914–1918 válečné propagandě (Wien: Edition Steinbauer, 2014). „Jako nejvyšší, všudypřítomná morální instance tu figuruje Karl Kraus, který jednotlivé válečné propagandisty náležitě kritizoval,“ píše autor příspěvku a vyzdvihuje dále „výklady o válečných autorech Franzi Karlu Ginzkeyovi a Stefanu Zweigovi (kterého Buxbaumová popisuje jako ‚ulejváka‘). Rudolf Hans Bartsch byl doposud možná méně známý. Jeho válečné romány a inklinace k nakladatelství Staackmann umožňují udělat si obrázek o jeho světonázoru. Zato Alfred Polgar je popsán jako typ literáta, který by s válečnou propagandou nejraději neměl vůbec nic společného. Naopak o ‚pisálkovi‘ a válečném fanatikovi Felixi Saltenovi se píše, že ‚produkoval patriotisticko‑nacionalistické texty na běžícím páse‘.“

Arne Laurin napsal o prostředkování české literatury (19. 4. 2017)

Arne Laurin (vl. jm. Arnošt Lustig, 1889–1945), jehož životní dráhy a dílo jsou předmětem monografie vznikající v rámci jednoho z výzkumných projektů IPSL, je dnes znám především jako významný prvorepublikový novinář a šéfredaktor Prager Presse (1921–1938). V E*foru dnes publikujeme jeho text Češství jako problém, kterým Laurin v roce 1913 v týdeníku Národní obzor komentoval německé překlady Šrámkových próz vydané s předmluvou Hermanna Bahra. Laurin, který se již v této době profiloval jako literární a výtvarný kritik se sklonem k polemice, tu odmítá „kulturní filantropii“ zastírající nedostatečnou znalost českého jazyka a literatury ve prospěch prostředníků s českou kulturou důkladně obeznámených: „Žije v Praze mladý entuziast, Otto Pick se jmenuje, a jeho práce je záslužná, záslužnější než celý život různých nemotorů, kteří referují o našem životě a kultuře do německých a francouzských listů, a o kulturách Francouzů a Němců do listů našich.“ Pick „nezačal problematickým povídáním o věcech, které zná z třetí ruky, poznal český jazyk a snad všechny složky české kultury. To, co je poslednímu ‚kritikovi‘ u nás nejprvnější povinností, vlastní poznání, se v požadavcích, které klademe na naše cizí propagátory, zcela nepochopitelným způsobem anuluje.“

Lucie Antošíková píše o nacistické kulturní politice v protektorátu (12. 4. 2017)

Nový příspěvek E*fora je věnován obsáhlé studii Volkera Mohna přibližující nacistickou kulturní politiku v Protektorátu Čechy a Morava, jež vyšla německy pod názvem NS-Kulturpolitik im Protektorat Böhmen und Mähren, Konzepte, Praktiken, Reaktionen (Essen: Klartext, 2014). Autor v ní „přibližuje jednotlivé aktéry, tedy německé i české úřady a instituce s oddělením kulturněpolitických záležitostí Úřadu říšského protektora v čele, prostředky, jimiž k dosažení svých cílů disponovali, ale také paradoxní situace, které vznikaly, a překážky, které musela okupační síla ve své snaze o ovládnutí českého prostoru překonávat. Většina z těchto překážek přitom pramenila z výchozího politického zájmu: okupantům záleželo v první řadě na tom, aby v protektorátu vládl klid a tuzemská výroba (především zbrojního průmyslu) plynule pokračovala. Proto byli ochotni dovolit zdánlivě autonomní správu pod hlavičkou české vlády a načrtli tak silové pole, ve kterém se odehrával každodenní život, včetně všech kulturních událostí.“ Kniha je jedním z titulů nominovaných na Cenu Otokara Fischera 2017.

Brémská profesura pro čs. kulturní dějiny v ohrožení (6. 4. 2017)

Univerzita v Brémách plánuje zrušení teprve nedávno ustavené profesury pro „Kulturní dějiny střední a východní Evropy s těžištěm v dějinách ČSSR“, jediného takto speciálně zaměřeného pracoviště ve Spolkové republice Německo – s poukazem na to, že příliš málo přispívá k profilování univerzity. Domníváme se, že zřízením nesamozřejmé, o to však cennější profesury se brémská univerzita naopak stala pro celý region jasně profilovanou institucí, jež prokazovala odvahu vedení působit navzdory tendencím k postupnému redukování až eliminaci malých oborů. Zrušením profesury by tedy z našeho pohledu mohla dosáhnout opaku toho, co si přeje: o svůj nezaměnitelný profil by přišla. IPSL adresoval v tomto smyslu vedení univerzity otevřený dopis; zachování pracoviště prof. Martiny Winklerové, jíž tato profesura náleží, je možné podpořit v petici dostupné na Change.org. IPSL spolupracuje s prof. Winklerovou v rámci připravované Ceny Otokara Fischera.

Libuše Heczková píše o knize Lucie Merhautové Paralely a průniky (5. 4. 2017)

Nový příspěvek E*fora analyzuje práci Lucie Merhautové Paralely a průniky. Česká literatura v časopisech německé moderny (1880–1910), vydanou v roce 2016 Masarykovým ústavem a Archivem AV ČR. Kniha od počátku osmdesátých let do předválečného desetiletí sleduje pět německých časopisů, jejich vydavatele a prostředníky, kteří o české literatuře psali, překladatele a překladatelky. Historický výklad doplňuje antologie článků o české literatuře v těchto časopisech a samozřejmě nechybí jejich podrobná bibliografie a obsažný soupis pramenů a literatury. Lucie Merhautová se zaměřuje na „vrstevnatý problém prostředkování, jde o transfer mezi jazyky v určité historické chvíli nerovnocennými (v tehdejším pohledu), které existují topograficky vedle sebe a zároveň jeden z nich své místo mnohonásobně přesahuje, druhý je s místem tohoto historického území spjat fatálně.“ Autorce se daří „vysvětlit postavení jazykově české kultury uvnitř německé a způsoby překonávání této marginálnosti, na druhou stranu objasňuje vznik nové německé kultury, tzv. Heimatkultur, v níž byla mnohem více akcentována i příslušnost k českému regionu“.

Tituly nominované na Cenu Otokara Fischera 2017 (30. 3. 2017)

Cena Otokara Fischera pro německé bohemisty a bohemistky, již od roku 2017 vyhlašuje Institut pro studium literatury, má své finalisty. Česko-německá porota stanovila v prvním kole hodnocení užší výběr titulů pro první ročník. Mezi šesticí německy psaných knih, jež byly vydány v rozmezí let 2014–2016, jsou práce k dějinám české i německy psané literatury, dějinám umění i kultury. Informace o nich jsou zveřejněny na webové stránce Ceny. Vítězný titul představí jeho autor či autorka 28. června 2017 v pražském Goethe-Institutu, o den později proběhne v Museu Kampa slavnostní předání Ceny.

Jakub Raška píše o malé monografii Alfreda Meißnera (29. 3. 2017)

Nový česko-německý příspěvek E*fora se zabývá knížkou amerického germanisty Jeffreyho L. Sammonse, která je vůbec první monografií věnovanou německy píšícímu spisovateli narozenému v Teplicích Alfredu Meißnerovi (1822–1885). Podle autora recenze Sammons podává spíše komentovaný přehled Meißnerových děl, zatímco zásadní badatelské otázky povětšinou obchází: „Odbývá toliko jednou větou Meißnerovo vyrovnávání se vztahem Němců a Čechů i jeho neúspěšný pokus o utvoření společné koalice obou etnik v revoluci 1848, který byl však odmítnut českými národními liberály v čele s Františkem Palackým. Přitom byl Meißner krátce před emigrací do Lipska jedním z kmenových autorů pražského časopisu Ost und West, jenž se kromě nesporných intelektuálních kvalit snažil právě o stavění mostů mezi německým a českým etnikem v Čechách. Meißnerův postoj ke vzmáhajícímu se nacionalismu poloviny 19. století by si zasloužil vlastní analýzu.“

Program Jana Lehára na vydávání starší české literatury v nakladatelství Odeon (22. 3. 2017)

E*foru dnes přinášíme dosud nepublikovaný Program vydávání starší české literatury v Odeonu, jejž zpracoval tehdejší odeonský redaktor Jan Lehár na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. „Nechceme vydávat českou literaturu v Živých dílech minulosti ze starožitnických zálib,“ píše zde Jan Lehár. „Jazyk i obraznost literatury starších období jsou rezervoár, z něhož se obohacuje moderní literární život. Jak plodné může být toto obohacování, ukazuje dílo Vladislava Vančury.“ Ediční řada budovaná s cílem „přispívat k vytváření české literární tradice“ by podle Lehára měla zaplnit prázdná místa v dřívější nakladatelské praxi a současně se zaměřit „na konfrontaci starší české literatury se slovesnými bohemiky latinskými a německými i s výtvarným uměním“. Lehárova obšírná koncepce i konkrétní plán nových svazků starší literatury v knižních řadách Živá díla minulosti a Světová četba nabízí podle Jakuba Sichálka a Marie Škarpové, kteří text pro E*forum připravili k vydání, „stále inspirativní podněty k uvažování o tom, jak zpřístupňovat tzv. starší českou literaturu ne ryze odbornému čtenářskému publiku“.

Martin Hořák píše o Německočeské výstavě v Liberci 1906 a 2016 (15. 3. 2017)

Deutschböhmische Ausstellung, výstava, která proběhla v Liberci v roce 1906, měla „přinést důkaz, že právě německý lid v Čechách je nejpřednějším nositelem hospodářského blahobytu říše“, a tím „stvrdit oprávněnost politických a národních požadavků našeho lidu v Čechách“. Nový česko-německý příspěvek E*fora přibližuje liberecké expozice a zvláště pak publikaci  Německočeská výstava Liberec 1906 / Deutschböhmische Ausstellung Reichenberg 1906 (ed. Anna Habánová), které se této rozsáhlé výstavě věnovaly v roce 2016. Podle autora příspěvku lze ve výstavě „spatřovat autentickou výpověď o politické, hospodářské a kulturní situaci významné části německojazyčných obyvatel Čech v poslední dekádě před první světovou válkou. V souvislosti s aktuální reflexí někdejší výstavy je třeba vyzdvihnout další prohloubení poznání výtvarné scény českých Němců od přelomu 19. a 20. století do meziválečného období, k němuž počínaje výstavou Mladí lvi v kleci z roku 2013 v posledních letech zásadně přispěli historici umění Anna a Ivo Habánovi.“

Michal Topor píše o knize M. Hrdiny Mezi ideálem a nahou pravdou (8. 3. 2017)

Nový e*příspěvek analyzuje knihu Martina Hrdiny věnovanou pojmu realismu a diskusím o jeho české podobě Mezi ideálem a nahou pravdou. Realismus v českých diskusích o literatuře 1858–1891 (Praha, Academia 2015). „Chvályhodná ochota porozumět dobové řeči o umění vázne ve slepé skvrně rádoby spravedlivé metody, která pozornost zaměřenou k uměleckým projevům samotným nahrazuje – vyjímaje několik vykročení – soustředěním ke komentářům či obecným proklamacím. Nasazená optika postrádá rozměr, tak důležitý pro pochopení kritické a posléze i literárněhistorické distance: problém diskrepance mezi idealizující rozpravou, jejíž logiku se autor pokusil zkonstruovat, a estetickou úrovní, působivostí výsledků s touto rozpravou souznějících.“

Alfred Endler napsal o Paulu Leppinovi (1. 3. 2017)

Krátkým článkem z roku 1921 představujeme dnes v E*foru libereckého rodáka Alfreda Endlera (1897 – ?). Prozaik a dramatik přispíval literárními ukázkami i kritikami do Prager Presse, Prager Tagblattu a pražského čtrnáctideníku Die Wahrheit, spolupracoval však pravděpodobně i s Berliner Börsen-Courier. Leppinovo dílo představuje podle Endlera přechodovou formu, „totiž přechod mezi dekadencí a expresionismem. Když dekadent postaví před adjektivum slovo ‚hodně‘, nejde ani o kaligrafii, ani o pózu. Prostě a věcně tím vyjadřuje stupeň zdůraznění svých citů, intenzitu svého vnímání. Píše ‚hodně‘, protože hodně vidí, slyší, je hodně zaujat nebo dotčen. Toto je definice dekadenta: na maximum snížený práh dráždivosti. Vidí něco i tam, kde ostatní už nic nevidí. Je ohlušen, oslepen a nadmíru vzrušen tím, co ostatní vnímají ‚normálně‘ a co je nechává lhostejnými. […] Až konečně nastane proměna od dekadenta k expresionistickému člověku, od slabosti vůle k hladu po vzrušení, od ‚zahradní pohody‘ k potlačení, ale tím i záchraně nestřídmého srdce.“

Představení Bibliografie díla F. X. Šaldy (27. 2. 2017)

Institut pro studium literatury a knihkupectví Ostrov srdečně zvou na prezentaci Bibliografie díla F. X. Šaldy, kterou představí editoři Michael Špirit, Luboš Merhaut a Jan Wiendl. Uvedení proběhne ve čtvrtek 9. března od 18 hodin v knihkupectví Ostrov (Ostrovní 17, Praha 1).

Cena Otokara Fischera pro německé bohemisty (24. 2. 2017)

Institut pro studium literatury bude od letošního roku udělovat cenu za mimořádně přínosnou německou práci k dějinám české literatury, jazyka a kultury. Cílem ceny určené německy píšícím bohemistům je ocenit a zviditelnit nejvýznamnější německy psané a v Německu vydávané odborné práce s českými tématy. Cena pojmenovaná po významném bohemistovi, germanistovi a podporovateli tzv. „germanoslavik“ bude za účasti laureáta i česko-německé poroty slavnostně předána v červnu 2017 v pražském Museu Kampa, a to spolu s renomovanou Cenou F. X. Šaldy za uměleckou kritiku. Více informací na www.ipsl.cz/cof, tisková zpráva zde.

F. X. Šalda o T. G. Masarykovi (22. 2. 2017)

E*foru dnes publikujeme rozhovor Josefa Hory s F. X. Šaldou o jeho stycích s T. G. Masarykem, který vyšel v Literárních novinách roku 1930. Toto interview i Šaldovy další „masarykovské“ texty, jež se ve své době nestaly součástí Souboru díla F. X. Šaldy, zahrnuje dokončovaný svazek Kritických projevů 14 (Dodatky 1898–1937), který vydá IPSL. Šaldovo hodnocení T. G. Masaryka připomene rovněž připravovaný svazek řady Čtení – o TGM (eds. Lucie a Luboš Merhautovi). „Jako literární kritik dovedl se často podívat na věc po svém – to se mně na něm nejvíc líbilo a tím, myslím, na mne i nejvíc působil,“ říká v rozhovoru Šalda. „Vedl nás k samostatnému myšlení a soudu. Nebyl z těch, kteří papouškují věci vyčtené, a neměl rád školské a papírové učenosti. Vlastní pozorování, vlastní zkušenost, to stále zdůrazňoval. To mně bylo na něm nejsympatičtější.“

Vycházejí ročenky Echa 2016 a Echos 2016 (16. 2. 2017)

IPSL vydává elektronické knihy shrnující šestý ročník Ech a třetí ročník Echos. Oba soubory původních autorských článků přinášejí kritické reflexe literárněvědného dění a odborných publikací, a to se zaměřením na bohemistiku (Echa) a germanobohemistiku (Echos). Od začátku roku 2017 navázalo na dosavadní oddělené řady Echos a bohemistických Ech literárněvědné online E*forum pro (germano)bohemistiku, jež se zaměřuje na teritoriálně pojatou bohemistiku a klade rovněž důraz na starší literaturu. Ročenky Echa a Echos 2016 zahrnují vedle článků obou rubrik Píší a Napsali též přehledy recenzovaných titulů a dalších témat, medailony přispěvatelů a jmenné hesláře. – Echa 2016 i Echos 2016 jsou zdarma dostupná na stránkách IPSL i u tradičních distributorů.

Nikola Mizerová píše o experimentální poezii (15. 2. 2017)

Nový česko-německý příspěvek E*fora přibližuje sborník studií věnovaný experimentální poezii středoevropského prostoru Experimentelle Poesie in Mitteleuropa (eds. Klaus Schenk, Anne Hultsch, Alice Stašková; Göttingen: V&R, 2016). „Významným přínosem svazku je úvodem zmíněné otevření středoevropské perspektivy. Ta je v tomto případě relevantní již z toho důvodu, že středoevropské země, v nichž byl literární experiment ve druhé polovině 20. století z politických důvodů komunistickým režimem potlačován, čerpaly podněty právě z německojazyčného prostředí, čímž ve středoevropské oblasti došlo k těsnému propojení mezi zeměmi východního bloku na straně jedné a BRD a Rakouskem na straně druhé.“ Obzvláště objevný pro bohemistiku je podle autorky recenze příspěvek Alice Staškové, který se zabývá obsáhlou korespondencí průkopníků československého experimentu Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala s Helmutem Heißenbüttelem, Reinhardem Döhlem či Friederike Mayröckerovou.

Jan Wiendl představí ztracený sešit básní Jana Zahradníčka (13. 2. 2017)

Sešit vězeňské poezie Jan Zahradníček z. č. 1870 – Verše –, o jehož nálezu a podobě pojednalo echo z 13. 4. 2016, právě vydala Moravská zemská knihovna. Ve středu 15. 2. 2017 knihu představí editor Jan Wiendl a ředitel MZK Tomáš Kubíček. Více podrobností zde.

Martin Dekarli píše o překladech z latinského Husa (8. 2. 2017)

Pozornost všech zájemců o literární díla naší minulosti si podle nového příspěvku E*fora zasluhuje soubor nových českých překladů několika Husových latinských kázání, polemických textů i promočních promluv od autorské dvojice Jany Nechutové a Jany Fuchsové, který pod názvem Mistr Jan Hus v polemice a za katedrou vyšel u příležitosti šesti set let od smrti nejvýznamnějšího českého náboženského reformátora (Brno, Masarykova univerzita 2015). „Velmi citlivý a čtivý výběr představuje slavného českého reformátora nejenom v tradičně známých rolích moralistního karatele a ostrého polemika, nýbrž zároveň ukazuje také jeho doposud méně známé tváře, kupř. starostlivého učitele či bodrého i velmi vtipného společníka, kterému není cizí smysl pro humor.“ Autor e*příspěvku oceňuje i překladatelskou metodu obou brněnských klasických filoložek, díky níž „přeložené texty udržely soudržnost s původními latinskými originály a zároveň jim nechybí potřebná srozumitelnost pro současné čtenáře“.

Václav Smyčka píše o osvícenství a německém 18. století (1. 2. 2017)

Nový česko-německý e*příspěvek je věnován mohutné, avšak čtivé monografii o německém osvícenství: Steffen Martus komponoval svoji práci Aufklärung, das deutsche 18. Jahrhundert – ein Epochenbild (Berlin: Rowohlt, 2015) „nikoli jako další teoretický příspěvek k tématu, ale jako literárně skvěle zvládnuté a poutavé líčení epochy. Podává osvícenství prostřednictvím mnoha drobných příběhů, které se vzájemně splétají a doplňují jako v dobře napsaném románu. […] Zadíváme-li se do spleti drobných příběhů, postřehneme na jejich pozadí poměrně jasný velký příběh rozchodu s tradicí, který se však v průběhu 18. století stále více proměňoval ve skepsi vůči lidským schopnostem a možnostem dosáhnout tohoto slibovaného osvobození. Celé úsilí emancipovat člověka z jeho sociálních, náboženských a kulturních podmínek tak podle Martuse v průběhu 18. století ústí v odhalení jeho ještě větší závislosti na tradici a neschopnosti rozejít se s ní.“

Vychází Bibliografie díla F. X. Šaldy (31. 1. 2017)

Institut pro studium literatury vydává Bibliografii díla F. X. Šaldy. Dosud nejúplnější, do současnosti dovedený a anotovaný soupis prací zakladatele moderní české umělecké kritiky vychází z předchozích Šaldových bibliografií od Jiřího Pistoria (Melantrich 1948) a Emanuela Macka (in Z období zápisníku II, Odeon 1988). Celek bibliografie sjednotili, revidovali a o dohledané položky doplnili Michael Špirit, Luboš Merhaut a Jan Wiendl. Kniha vychází v návaznosti na edici románu Loutky i dělníci boží (IPSL 2016), chybějící čtvrtý svazek Souboru díla F. X. Šaldy. IPSL v roce 2017 vydá ještě dodatkový svazek Souboru Kritické projevy 14. – Knihu žádejte u svých knihkupců nebo za zvýhodněnou cenu přímo v IPSL.

Michal Topor píše o edici korespondence Spire – Fischer (25. 1. 2017)

Nový příspěvek E*fora přibližuje dvousvazkovou – francouzskou a překladovou českou – komentovanou edici korespondence Otokara Fischera a básníka a sionisty André Spira, již připravila docentka srovnávací literární vědy na univerzitě v Lyonu Marie-Odile Thirouin. Kniha „Ze srdce váš…“ André Spire a Otokar Fischer 1922–1938, resp. «À vous de cœur…» André Spire et Otokar Fischer 1922–1938, je podle autora článku „důležitou zastávkou v editorčině soustavném a nesamozřejmě důkladném studiu česko-francouzských, zejména meziválečných umělecko-intelektuálních vazeb, motivovaném jistě v průběhu let objevovanými příležitostmi, jež české archivy a nejen českojazyčné prameny zdejší provenience skýtají pro porozumění dějinám písemnictví německého, francouzského i jiných. Dokládá zároveň, že i dějepiscům českého umělecko-intelektuálního pole se pátrání za hranicemi může vyplatit: nález konvolutu Fischerových dopisů v archivu Spirovy rodiny se – se zřetelem k tázání po Fischerově životní a tvůrčí dráze – rovná nálezu zlaté žíly.“

Ladislav Futtera píše o Ploučnických květech (18. 1. 2017)

Dnešní česko-německý příspěvek v E*foru pojednává o nejnovější dvojjazyčné antologii německy píšících spisovatelů z území dnešního Libereckého kraje: Ploučnické květy / Polzenblumen vydali v Krajské vědecké knihovně v Liberci Marek Sekyra, Otokar Simm a Tomáš Cidlina (2015). Čítanka je již čtvrtou v řadě, vyšla po Ještědských, Jizerských a Frýdlantských květech. „Takto zevrubné mapování a představení německy píšících spisovatelů v určitém českém regionu je vskutku ojedinělé. […] Ve všech svazcích defiluje pestrá skladba plodných spisovatelů i příležitostných, dávno zapomenutých veršotepců. Jen v Ploučnických květech se setkávají slavný básník Hugo Salus, filmový scénárista Ludwig Nerz, liberecký starosta a příležitostný dramatik Karl Kostka, hraběnka Christiane Thun-Hohenstein, jejíž povídky byly na přelomu 19. a 20. století překládány i do češtiny, anebo početný okruh přispěvatelů českolipského vlastivědného periodika Mitteilungen des Nordböhmischen Excursions-Clubs.“

Jan Zahradníček napsal o situaci básníka (11. 1. 2017)

Při příležitosti připravovaného vydání básnického sešitu, který si Jan Zahradníček vedl v době svého věznění na Mírově a v Leopoldově v letech 1958–1960, zveřejňujeme jako nový e*příspěvek text básníkovy přednášky Útěk před Bohem, psané patrně v druhé polovině čtyřicátých let. „Ale přes nejistotu všech měřítek a vah dovedeme určit hranici, za kterou poslání básníka už zcela jistě přestává. Tam také přestává jakákoli omluva a jakékoli smlouvání, tam prostě básník nemá a neměl nikdy co dělat, chce-li dále zůstat básníkem. Tam se také básník ocitá co nejdále […] od rodiny a jejího tajemství, které je tajemstvím věrnosti a naděje, ale zato v samém jícnu jejího protinožce, té obludy, která se odedávna živí slzami, potem a krví lidských rodin, molocha studeného a lživého, žádajícího si stále hojnějších obětí, stále bezmeznější pocty, stále krutějšího otroctví, modly hrozné a obávané, která má jméno moderní, totalitní stát. Aby bylo jasno: říkám-li moderní stát, nemíním tím stát určitý, nýbrž stát vůbec. Všechny moderní státy se vyvíjejí k totalitě, liší se jen stupněm vývoje.“

IPSL otevírá E*forum (4. 1. 2017)

Literárněvědné online fórum IPSL mění od začátku nového roku svou podobu a jméno: příspěvky, které dosud dle svého tématu vycházely ve dvou oddělených rubrikách Ech a Echos (řízených samostatnými redakčními týmy), budou od ledna 2017 publikovány pod společným redakčním vedením na jednom místě. Na adrese E*fora budou dostupné veškeré příspěvky k bohemistice pojaté v širokém, teritoriálním smyslu: vedle článků k výzkumům moderní česky psané literatury bude fórum klást silnější důraz na často opomíjenou starší literaturu a především také na německy psanou literaturu z českých zemí, resp. česko-německé literární a kulturní kontakty. – Otázkou, jak s jinojazyčným bohemikálním písemnictvím starší doby nakládala literárněvědná bohemistika v druhé polovině 20. století, se zabývá úvaha Jakuba Sichálka, kterou publikujeme jako první letošní e*příspěvek.

IPSL hledá nové spolupracovníky (4. 1. 2017)

Institut pro studium literatury přijme spolupracovníky na pozice koordinátor projektových aktivit (pracovní úvazek 0,5) a administrativní pracovník (DPP). Nástup možný od 1. 2. 2017. Podrobné informace zde.

Joseph Roth napsal ke smrti Karla Čapka (27. 12. 2016)

Jako poslední česko-německé echo v roce 2016 publikujeme nekrolog za Karlem Čapkem, jejž Joseph Roth publikoval v deníku německých emigrantů Pariser Tageszeitung 27. prosince 1938, týž den, kdy se objevily první nekrology v českém tisku. Elegické vyznění nekrologu a jeho hněvivý patos jsou neodmyslitelně spojeny s fatálními událostmi roku 1938, především pak s březnovým anšlusem Rakouska a Mnichovskou dohodou čtyř velmocí o odstoupení pohraničních oblastí Československa „pruským holinkám“. Roth píše: „Oplakáváme šlechetné oběti moru, jenž zjevně nezabíjí pouze baktériemi, z nichž sestává, nýbrž také zprostředkovaně potupou a studem. Zpronevěření se závazkům – nedodržení daného slova – zrada. Hanba z otupělého světa, jenž svůj zánik urychluje nečestností, pod záminkou, že jej chce zastavit, je příliš velká, než aby těmto šlechetným lidem vehnala pouze krev do tváře: vžene je rovnou do smrti.“

Luboš Merhaut píše o knize Jak se píšou dějiny (21. 12. 2016)

Nové echo se zamýšlí nad příručkou Jak se píšou dějiny (angl. 2003, český překlad 2016). Editoři v ní „soustředili práce mezinárodního týmu historiků, zabývajících se jinak dějinami britskými, německými, francouzskými, americkými či italskými, staršími, novověkými i současnými, komparativními evropskými dějinami, kulturními studiemi, historií oboru, zaměřených na otázky genderu, jednání, ctižádostí, kreativních praktik atp. ... Kniha chce podat přehled teoretických přístupů podkládajících ve vzájemných kontradikcích studium dějin a nastínit výklad jejich praktického užití a působení – při psaní dějin. Vychází z předpokladu, že ‚i tehdy, nezabývají-li se historici výslovně teorií, bude jejich psaní rafinovaně utvářeno teoretickými předpoklady, které přijímají‘.“ - Literárněvědná Echa, řada započatá 8. 11. 2010, se tímto příspěvkem uzavírají.

Jiří Brabec hovořil o Šaldově románu (14. 12. 2016)

Jako nové echo publikujeme proslov u příležitosti uvedení kritické edice Šaldovy prózy Loutky i dělníci boží dne 23. 11. 2016 v knihkupectví Ostrov. „Podtitul Šaldovy knihy zní – ‚milostný román‘. Na prvních patnácti, dvaceti stránkách představí šest hrdinů. Tři ženy a tři muže. Vnějšek žen je charakterizován s detailní podrobností, jejich vnitřní život těmto tvárným postupům jako by stále unikal. Muži jsou představeni v jednotě obou sfér. Jsou proto zřejmější, žena složitější. Všichni jsou však neúplní, ať již je to jen neurčitý pocit nenaplněnosti, nebo drastické poznání ztráty integrity. Před všemi se otevírá prázdno, ztráta smyslu existence. Je to obraz intelektuála dvacátého století, nad nímž dnešní intelektuál nevěřícně kroutí hlavou. Mechanismus světa se zdokonalil natolik, že spíše než odpor proti prázdnotě cítí člověk marnost hledání možnosti vzpoury. Také ona touha po umění nadosobním, které překonává časovost a subjektivnost, ztratila onen patos záchrany. Ale touha vyjít z věku neodpovědnosti zůstává.“

Stefan Michael Newerkla píše o analýze Kafkova literárního jazyka (12. 12. 2016)

Monografie Borise Blahaka o literárním jazyce Franze Kafky Franz Kafkas Literatursprache. Deutsch im Kontext des Prager Multilingualismus (Köln – Weimar – Wien, Böhlau 2015) podle nového česko-německého echa „zpochybňuje, relativizuje a částečně dokonce reviduje dosavadní, mnohdy předpojaté a často celá desetiletí tradované názory na Kafkův literární jazyk a na jeho ‚nejosobnější spisovnou němčinu‘“. Kniha poskytuje „nejen přehled o jazykově sociologickém kontextu, vlivu tvůrčího procesu na užitý jazyk a podobu textu a Kafkově individuálním, s časem a prostorem spjatém postoji ke standardnímu, resp. spisovnému jazyku a substandardnímu jazyku, resp. dialektu. Blahak nabízí především i mimořádně podrobnou korpusovou analýzu regionalismů v Kafkově literární němčině, jakousi ‚gramatiku chyb‘ jeho literárního jazyka na fonetické a morfosyntaktické úrovni.“

Michael Špirit píše o České cikánské rapsodii (7. 12. 2016)

Nové echo zpravuje o edici ústních vzpomínek Josefa Serinka a o badatelsko-vykladačské práci Jana Tesaře, díky němuž vznikly a zachovaly se, a v ohromující péči byly nyní v nakladatelství Triáda pod názvem Česká cikánská rapsodie vydány. Publikaci „tvoří tři svazky (celkem přes 1300 stran) podepisované jednotně dvojicí autorů Josef Serinek – Jan Tesař. První z nich, český Rom (1900–1974), se po útěku z koncentračního tábora v Letech v září 1942 stal významným odbojářem-partyzánem na českomoravské Vysočině. Druhý z autorů, historik (nar. 1932) a od roku 1961 člen Československého výboru pro dějiny protifašistického odboje, ustaveného ve Vojenském historickém ústavu, zaznamenal v letech 1963–1964 během osmnácti setkání Serinkovy ústní vzpomínky od první světové války do posledních měsíců války druhé, s těžištěm v letech 1942–1945, jimž vypravěč věnoval nejzevrubnější pozornost.“

Jiří Flaišman a Michal Kosák promluvili o Šaldově románu (30. 11. 2016)

Jako nové echo publikujeme proslov editorů románu F. X. Šaldy Loutky i dělníci boží, který vydal IPSL a dokončil tím Soubor díla F. X. Šaldy započatý v roce 1947 a přerušený v roce 1963, resp. 1997. „Chtěli jsme přispět k uzavření této skvělé ediční řady, kterou před sedmdesáti lety daly do pohybu osobnosti jako Jiří Pistorius či Felix Vodička. Přáli jsme si spolupracovat s přáteli ze Společnosti F. X. Šaldy, s nimiž jsme před šesti lety zakládali IPSL, a projekt Šaldových spisů byl tehdy jedním z prvních plánů rodící se organizace. Na pověst, že Šaldovy Loutky jsou ‚textologická noční můra‘, jak o tom mluvil Emanuel Macek, a mínění, že nejadekvátnější by bylo vydat souběžně znění první (1917) a poslední ruky (1935), jsme pohlíželi od začátku podezřívavě. Rozhodli jsme se pro nové vydání Loutek i dělníků božích vyjít z textu posledního vydání za autorova života a ten textově ošetřit, a současně pak využít možností digitálního média a ... připravit texty dalších znění románu tak, aby byly prostřednictvím internetu k dispozici v nástroji, který umožní přehledně zobrazit textové posuny mezi jednotlivými verzemi.“

Bernd Hamacher píše o korespondenci germanistů (28. 11. 2016)

Modelový charakter si pro výzkum dějin germanistiky může podle nového česko-německého echa nárokovat komentovaná edice korespondence Wilhelma Scherera s Augustem Sauerem, Bernhardem Seuffertem a Richardem Mariou Wernerem z let 1876 až 1886 – pod titulem Disziplinentwicklung als community of practice (Vývoj disciplíny jako community of practice) ji vydali Hans‑Harald MüllerMirko Nottscheid (Stuttgart: Hirzel 2016). Edice dokládá, že dějiny novější německé literatury se jako obor výrazněji konstituovaly teprve jako „community of practice“ v rámci Schererovy školy – Schererových seminářů a sítě jeho žáků. „Vlastní zásluha svazku – a tím také oprávnění skončit Schererovou smrtí – spočívá v tom, že se během pouhého desetiletí mezi lety 1876 a 1886 ‚vytvořily podstatné obrysy »typického« profilu literárního historika Schererovy školy‘, které jsou významné i nad rámec vědeckých biografií tří zde zmíněných osobností. Náleží sem mj. ‚»hledání životního básníka« následující po etablování na akademické půdě.‘“

Emanuel Macek napsal o Šaldově slovníku naučném (23. 11. 2016)

Jako nové echo publikujeme u příležitosti dnešního uvedení kritické edice Šaldova románu Loutky i dělníci boží text vynikajícího znalce kritikova díla, literárního historika, editora a bibliografa Emanuela Macka (1924–1997). Jeho recenze z roku 1989 pojednává o knižním výboru z Šaldových hesel psaných pro Ottův slovník naučný. „Název edice Šaldův slovník naučný je poněkud nadnesený. Předně nejde o slovník, ale o výběr z torza slovníkových hesel od písmene E do Z. Za druhé nejde o slovník naučný, nýbrž o vybraná hesla z několika oborů. A konečně za třetí nejde v plném smyslu ani o dílo Šaldovo jako jednotně koncipovaný celek; vždyť ani heslář romanistických hesel, která si jakžtakž určoval Šalda sám, není bez mezery; a hesla z ostatních oborů si už vůbec nevybíral, byla mu pouze tu a tam nabídnuta.“

Markéta Szyszkowiczová píše o 14. svazku Díla J. Seiferta (16. 11. 2016)

Nové echo informuje o předposledním dílu Seifertových spisů, Publicistika (1939–1986) – Dubia – Společná prohlášení. „Novinové příspěvky z daného období představují Seifertovy texty z prvních let okupace 1939–1942, z deníku Národní práce a časopisu nakladatelství Družstevní práce Panorama. Po nich následují příspěvky z deníku Práce z let 1945–1949. Dalších patnáct let mohl autor publikovat sporadicky, změna nastala až v polovině šedesátých let. ... Do deníků a časopisů začal přispívat znovu, ale publikované žánry se proměnily. Šlo především o rozhovory, doslovy, odpovědi na anketní otázky a veřejné projevy. V rozhovorech Seifert reaguje nejen na aktuální politické a kulturní dění, ale také hodně vzpomíná na své dětství, komentuje své nové sbírky a proměnu tvorby. ... Poslední oddíl Společná prohlášení je tvořen výzvami a manifesty, u kterých se Seifert nepodílel na jejich textaci, ale jejich konečné znění podepsal. Jsou to různorodé texty: první čtyři pocházejí z roku 1946, zbylé příspěvky jsou z let 1955–1977, převážná většina z roku 1968. Můžeme zde číst mj. Otevřený dopis ÚV KSČ, Provolání českých umělců, vědců a publicistů a kulturních pracovníků či Chartu 77.“

Hans-Harald Müller píše o monografii k Franzi Janowitzovi (14. 11. 2016)

První odborné monografii k nedlouhé životní dráze a jen zčásti dochovanému dílu Franze Janowitze (1892–1917) se věnuje nové česko-německé echo. Jaromír Czmero opatřil svou knihu příznačným titulem Der bekannteste Unbekannte der Prager deutschen Literatur (Nejznámější neznámý pražské německé literatury): „Janowitz nepatří k těm ‚neprávem zapomenutým‘, ale do skupiny částečně známých – což nebylo ve 20. století žádnou výjimkou –, téměř kanonizovaných autorů, kteří v dějinách literatury (ještě) nenalezli jasně ohraničené místo. Janowitz nemohl zůstat neznámým, protože byl ještě za svého života v kontaktu se souputníky pražského a vídeňského literárního života – mj. s Maxem Brodem, Franzem Werfelem, Willy Haasem, Karlem Krausem. Místo v dějinách literatury nemohl (dosud) nalézt mj. proto, že se jeho pozůstalost ztratila a dochované texty nebyly dlouho přístupné.“

Uvedení nových edic Loutek i dělníků božích (10. 11. 2016)

Institut pro studium literatury a knihkupectví Ostrov Vás srdečně zvou na uvedení Loutek i dělníků božích. „Román milostný“ představí Jiří Brabec, o edici a elektronické edici promluví Jiří Flaišman a Michal Kosák ve středu 23. listopadu 2016 od 18 hodin v knihkupectví Ostrov (Ostrovní 17, Praha 1).

 

Magdaléna Jacková píše o životopisu sv. Jana Nepomuckého (9. 11. 2016)

Nové echo představuje knihu Aleny Bočkové Historia S. Joannis Nepomuceni. Zpráva historická o životě sv. Jana Nepomuckého aneb Podoby barokního překladu (2015). Kniha má „předpoklady zaujmout širší okruh recipientů. Na své si přijdou nejen klasičtí filologové, literární a jazykoví historici, ale i zájemci o problematiku editování raně novověkých děl nebo o překladatelství v této epoše (obě skupiny zde najdou shrnutí dosavadního stavu bádání a odkazy na další literaturu). Knihu jistě ocení i další, ať už je upoutají půvaby češtiny či latiny 18. století nebo barvité líčení pozemského i posmrtného osudu neohroženého zpovědníka, jehož socha dodnes zdobí nejeden most.“

Michal Kosák píše o konferenci ESTS (2. 11. 2016)

Nové echo zpravuje o zahraniční textologické konferenci, kterou v prostorách antverpské univerzity ve dnech 5. až 7. října uspořádala jako každý rok na podzim ESTS (The European Society for Textual Studies). „Tento ročník, který ESTS pořádala ve spolupráci s DiXiT (Digital Scholarly Editing Initial Training Network), měl za téma problematiku vědeckých elektronických edic. Populární téma = hojná účast. Příspěvky lze pro účely našeho souhrnu rozčlenit do třech okruhů. Jedna část vystupujících představovala vlastní elektronické edice, jejich problematiku a někdy také metodologická východiska. ... Druhá skupina referátů se věnovala technickým otázkám a elektronickým nástrojům, jak problematice kódování v TEI, tak třeba některým programům, například pro automatickou či poloautomatickou kolaci Collate X, Juxta Commons. ... Třetí vrstvu tvořily přednášky zaměřené teoreticky, k otázkám textové geneze, k delimitační problematice archiv versus edice, k terminologii či k zobecňující reflexi současného stavu disciplíny. Snad ke každému z referátů byla hojná diskuse.“

Václav Maidl píše o Německé písni o Libuši L. Futtery (31. 10. 2016)

Nové česko-německé echo se věnuje knize jednoho z našich přispěvatelů Ladislava Futtery, která vyšla pod názvem Německá píseň o Libuši. Obraz českého dávnověku v české a německé literatuře 19. století (Příbram, Pistorius & Olšanská 2015). „Autor v ní v komparativním rámci shromáždil známé i méně známé texty s postavou Libuše, které analyzuje a srovnává, umí je vysvětlit z kontextu, ve kterém vznikaly, a propojit je i s kontexty jinými, což do jeho zkoumání přináší také určitý vývojový aspekt. […] Umělecké projevy artikulující dané téma na jazykově české straně zůstávají v pozadí jako to, co je předpokládané a známé (Kosmova a Hájkova kronika, RKZ, Smetanova Libuše, Zeyerův Vyšehrad, symbolika výzdoby Národního divadla), a těžiště práce se soustřeďuje na literární výtvory s tématem Libuše v jazyce německém.“

Marie Škarpová píše o Slovech, obrazech a středověké úzkosti (26. 10. 2016)

Nové echo uvažuje nad knihou Herberta L. Kesslera Ani Bůh, ani člověk s podtitulem Slova, obrazy a středověká úzkost z výtvarného umění (angl. 2007, česky 2016).  Autora knihy „přednostně zajímá ne obraz sám o sobě, nýbrž jeho spojení s (psaným) slovem, resp. vkládání slov či textů do obrazů: jak toto spojení vypadalo a jaká jeho podoba se považovala za ‚správnou‘. Zejména u posvátných obrazů to není vůbec záležitost jednoduchá, neboť každý pokus o vizualizaci Boha s sebou nese jisté nebezpečí idolatrie. V křesťanství byla sice legitimita zobrazování Boha a posvátna vůbec obhájena christologicky vedenou argumentací, především pomocí nauky o vtělení, v němž se neviditelné Boží Slovo stalo (zrakem postižitelným) tělem, a Kristus je koneckonců již v kanonickém biblickém textu pojat přímo jako ‚obraz (eikón) neviditelného Boha‘, ovšem zároveň s tím se objevil problém jiný: jak správně či zda vůbec lze obrazem vyjádřit tajemství Bohočlověka, a to zejména Kristovy božské přirozenosti.“

Jiří Flaišman píše o Slovníku bibliofila (19. 10. 2016)

Nové echo je vhledem do publikace, která navazuje na Malý slovník bibliofila, jejž v roce 1989 sestavil Václav M. Kimák. Dnešní Slovník bibliofila, pod nímž jsou podepsáni Josef Čejka a Gustav Erhart (vydal letos Spolek českých bibliofilů jako první svazek nově založené Knihovny bibliofila) na Kimákovu práci navazuje. Autoři „výchozí materiál s veškerou úctou k původnímu tvaru důkladně přepracovali, zpřesnili a doplnili. Heslář pak následně obohatili nejen o hesla naší době časově bližší (osobnosti, instituce, edice atd.), zapojili však nově i řadu hesel z oblasti bibliofilie řekněme světové. … Tematické rozvržení hesel slovníku je modelováno odpověďmi na nevyslovenou otázku ‚Čeho že by mohlo být bibliofilovi ku potřebě‘. Ten zjevně potřebuje být orientován v oblasti polygrafické (akcentovány jsou přirozeně polygrafické materiály, hlavně typy papíru užívané v bibliofilckých tiscích, ale i např. kůže, dále pak techniky tisku, typy písem, vazeb atd.), následně pak musí mít přehled o významných tiskařích či tiskárnách. Samozřejmé je pak zmapování vydavatelů bibliofilií a jejich edic, zahuštěnou oblast představují hesla výtvarníků a grafiků bibliofilií.“

Soubor díla F. X. Šaldy se po 70 letech uzavře (18. 10. 2016)

V komentované edici právě vychází jediný román Františka Xavera Šaldy (1867–1937) Loutky i dělníci boží. Kniha je součástí dvaadvacetisvazkového Souboru díla F. X. Šaldy, spisů, jež začaly vycházet již v roce 1947. Šaldův román tvořící ve spisech svazek č. 4 dodnes chyběl. Institut pro studium literatury připravuje k vydání ještě dodatkový závěrečný svazek Kritických projevů a revidovanou a doplněnou Bibliografii díla F. X. Šaldy. Knižní edice Loutek i dělníků božích (knižně poprvé 1916) přináší kriticky ověřený text vydání z roku 1935, posledního knižního vydání, které prošlo konečnou autorovou úpravou. Knihu doprovází ediční komentář analyzující historii textu. Editoři svazku Jiří Flaišman a Michal Kosák připravili vedle knižního vydání rovněž unikátní elektronickou edici umožňující detailní srovnání všech existujících variant textu. – Knihu žádejte u svých knihkupců nebo za zvýhodněnou cenu přímo v IPSL, elektronická edice je přístupná z webu. Tisková zpráva zde.

Lucie Merhautová píše o monografii k Sacher-Masochovi (17. 10. 2016)

V tematické návaznosti na poslední česko-německý příspěvek v rubrice Napsali publikujeme nové echo o životopisné monografii Sacher-Masoch (18361895) od francouzského historika středoevropských dějin Bernarda Michela (Praha, Dybbuk 2015). Český překlad vyšel více než pětadvacet let po francouzském originálu – biografie nebyla přeložena ani do němčiny, v níž ovšem k osobnosti a dílu Leopolda von Sacher-Masoch existuje na rozdíl od českého prostředí řada odborných monografií i studií. „Michel cituje podle německých originálů, ale i podle třísvazkového francouzského vydání próz – o ně a další edice se opíral i Gilles Deleuze ve slavné studii Présentation de Sacher-Masoch. Le froid et le cruel. Deleuzovo čtení sadistické a masochistické situace ovlivnilo řadu dalších interpretů, Michel se od něj snaží emancipovat a zdůrazňuje historický úhel pohledu: ‚Aby jej člověk pochopil, musí hlavně důvěrně znát habsburskou monarchii devatenáctého století, nejen německý svět, ale též svět slovanský: ukrajinský, polský, český s jejich jazyky, zvyklostmi a společenskými rituály‘“.

Luboš Merhaut píše o „Deníku dekadentního intelektuála“ (12. 10. 2016)

Nové echo představuje stejnojmennou knihu Jana Gebauera ml. (ed. Martin Kučera, 2016). Autor, „syn význačného jazykovědce a filologa (1838–1907), rovněž autor esejů a kritik uveřejňovaných časopisecky, psal dochované zápisky od ledna 1905 do května 1907, v době, kdy především dokončoval svá studia na vídeňské univerzitě (předtím vystudoval historii u Jaroslava Golla v Praze 1902) a citlivě prožíval období příznačně mladické a moderní nejistoty duchovní a zejména milostné, zachycoval odpovídající proměnlivost nálad, rozpory osobní i profesionální a jejich promýšlení. ... Označení Deník dekadentního intelektuála je pádné i v mnohém odůvodněné. ‚Žiji tak nesmírně tupě. Nic na světě nemá pro mne významu. Nic mne nedovede uchvátiti. Odumírám. Jen ten úsměšek mi zbyl, vtip, výsměch – ale to jsou trpké argumenty. Jak dlouho mohu ještě vydržet svou pózu, která tolika (lidem) imponuje a tak se líbí? – Čekejme na zázrak. Haha!‘ (27. 3. 1907).“

Vychází Čtení o Bohumilu Hrabalovi (11. 10. 2016)

Annalisa Cosentino připravila pro ediční řadu Antologií sedmý svazek věnovaný Bohumilu Hrabalovi. Kniha s podtitulem Rukověť otevřeného díla přináší hlavně práce, jež se věnují obecnějším problémům literární poetiky a snaží se autorovy texty i myšlení analyzovat v souvislosti s evropskou kulturní a literární tradicí 20. století. Zároveň však nezůstává stranou ani charakteristika jednotlivých autorových děl. Čtení o Bohumilu Hrabalovi představí editorka ve středu 19. října 2016 ve Šporkově paláci. – Kniha je k dostání u knihkupců či za zvýhodněnou cenu přímo v IPSL.

Michal Kosák a Jiří Flaišman promluvili u hrobu Petra Bezruče (5. 10. 2016)

Jako nové echo publikujeme řeč proslovenou 15. 9. na opavském městském hřbitově, v rámci Vzpomínky na Petra Bezruče, jež byla součástí programu 59. ročníku festivalu Bezručova Opava. „Pokud bychom se na dílo Petra Bezruče podívali skrze to, co se o něm dnes široce publikuje, dojdeme k nepěknému závěru. V poslední době se na ně pohlíželo především ze dvou hledisek, obě jsou sama o sobě profánní. Prvním aspektem je vlastně letité rozvíjení hypotézy, že autorem či spoluautorem Slezských písní je někdo jiný. Tato domněnka je, jak už domněnky bývají, nejistá, a proto se jí zřejmě vždy tak dobře dařilo. Nepřešla do stádia shromáždění a rozboru rozhodujících důkazů a její autoři ani o tento krok nejeví zájem.“ Srov. též echa z 15. 2. 2012 a 12. 6. 2013.

Leopold von Sacher Masoch napsal Svatopluku Čechovi (3. 10. 2016)

Nové česko-německé echo přibližuje aktivity Leopolda von Sacher Masoch v souvislosti s lipským časopisem Auf der Höhe (1881–1885), ve své době jediným periodikem v Německu, které cíleně prostředkovalo soudobé dění v české literatuře. Jeho vydavatel Sacher Masoch se tehdy kvůli českým příspěvkům obrátil na široce uznávaného Svatopluka Čecha dopisem, který publikujeme. Sonda do historie jednoho z časopisů, jimž je věnována nová kniha Lucie Merhautové Paralely a průniky (MÚA AV ČR 2016), ukazuje v echu podmínky pro úspěšné prostředkování české literatury v německých časopisech – to „předpokládalo souběh několika faktorů, který se v Auf der Höhe naplnil: internacionální program zaměřený nejen na velké literatury, zájem redakce o menší slovanské literatury, kontakty na vhodné prostředníky s dobrým přehledem o soudobé české literatuře a ochotou německy referovat či překládat – nejlépe obé a opakovaně“.

Jan Malura píše o Vyznáních sv. Augustina (28. 9. 2016)

Nové echo se zastavuje u klasického díla evropské literatury („Vyznání, která se pohybují mezi autobiografickým vyprávěním, modlitbou, osobní zpovědí a meditací, jsou založena na introspektivním ponoru, velmi blízkém moderní subjektivitě. ... Na dílo pozdně starověké či raně středověké se Confessiones vyznačují nezvyklou psychologickou ostrostí. Augustin líčí své obrácení, která má charakter bolestně prožívaného vnitřního konfliktu, retrospektivně se noří do své úzkostné, ‚mezní‘ situace, z níž se rodí osobní převrat“) a představuje jeho nový český překlad („Čeští čtenáři dosud nejčastěji sahali po mnohokrát vydávaném překladu Mikuláše Levého. Málokdo z nás, kdo jsme tuto verzi opakovaně četli, si uvědomoval její stáří – pochází z r. 1926. Šlo o překlad, který měl své literární kvality a na který jsme byli zvyklí. ... Na mladší generace už ovšem musí tyto verze nutně působit zastarale. Už jen proto nelze pochybovat o potřebnosti nového tlumočení Augustinovy klasické knihy. ... Výsledkem je živý, přirozený a jazykově elegantní text, významově přesnější než starší tlumočení. Překladatelé postupovali citlivě, a proto mj. nesáhli k radikální modernizaci, neboť si byli vědomi, že pro tlumočení duchovních textů se hodí jistá stylová a jazyková archaičnost“).

Uvedení nové antologie IPSL (22. 9. 2016)

Institut pro studium literatury a knihkupectví Ostrov Vás srdečně zvou na prezentaci Čtení o Dantovi Alighierim. Nový svazek ediční řady Antologie představí editor Martin Pokorný Jiří Pelán v úterý 4. října 2016 od 18 hodin v knihkupectví Ostrov (Ostrovní 11, Praha 1).

Jan Šulc píše o Zině Trochové (21. 9. 2016)

Nové echo je nekrologem za literární historičkou, editorkou a textoložkou Zinou Trochovou (30. 1. 1924 – 28. 8. 2016). Z desítek knih české literatury, které odborně připravila k vydání, připomeňme texty Viktora Dyka (Anebo a jiné básně, 1980, dva svazky pro Českou knižnici v letech 2002 a 2003), Karla Hlaváčka (Pozdě k ránu – Mstivá kantiléna, 1964), Jindřicha Chalupeckého (Cestou necestou, 1999), Václava Navrátila (O smutku, lásce a jiných věcech, 2003), Fráni Šrámka (Výbor z díla 1, 1977), Karla Tomana (Básně, 1977 a 1997) nebo Jiřího Wolkera (Mladistvé práce veršem, 1954, Dopisy, 1984), a vícero komentovanými svazky se podílela na náročných řadách Spisů různých autorů (např. Karla Čapka, Jana Nerudy, S. K. Neumanna, Karla Poláčka, F. X. Šaldy, Richarda Weinera). „Patřila ke generaci, která vytvořila poválečnou českou textologickou školu. V archivech a knihovnách vyhledala, přepsala a textologicky zpracovala desetitisíce stran literárních textů. ... Její entuziasmus byl obdivuhodný, energie měla k nevyčerpání. Udivovalo mne, jak přesně a přitom rychle dokáže pracovat. Poznal jsem ji v době, kdy již byla v důchodu. Nikdy neodmítla žádnou práci, nezpochybnila žádný ediční nápad. Byla radost s ní mluvit o literatuře: neustále četla nové knihy, o nichž jsme spolu diskutovali. Neznala nudu, zahálení, nestěžovala si, stále byla plná elánu a zájmu o svět.“

Jakub Sichálek píše o reflexi starší německé literatury z českých zemí (19. 9. 2016)

Nové česko-německé echo přibližuje proměny a problémy literárněhistorické reflexe německé literatury vzniklé v českých zemích ve středověku, resp. reflexi německo-českých literárních kontaktů ve 20. století. Významné období v náhledu na dějiny české středověké literatury ve dvacátých a třicátých letech 20. století, pro něž je mj. charakteristické reflektované zapojení církevněslovanského, latinského a německého bohemikálního písemnictví do dějin české literatury, „ukončili v předvečer 2. světové války svým přístupem k problematice německo-českých kontaktů Konrad Bittner a jeho nejvýraznější oponent Roman Jakobson. Přední slavista pražské německé univerzity, moravský Němec Bittner […], viděl závislost české literatury na německé a německé literární vlivy i tam, kde nejsou – a ruský slavista Jakobson je, v reakci na Bittnera a válečné události, zase nechtěl vidět ani tam, kde jsou.“ Echo Jakuba Sichálka bude mít pokračování v dalším ročníku Echos.

Michal Topor píše o knize věnované Brněnskému Devětsilu (14. 9. 2016)

Nové echo přibližuje publikaci Brněnský Devětsil a multimediální přesahy umělecké avantgardy (2014). „Brněnský Devětsil, soudružská paralela ke sdružení pražskému, byl založen koncem roku 1923, úředně v druhé polovině ledna 1924. Jeden z autorů knihy, Petr Ingerle jej svým výkladem ... skutečně představuje jako ohnisko i dílo vyjednávání (kulturně-politické taktiky), organizace, dočasného soustředění sil, sdílení (také mezinárodního), (sebe)propagace, performance časopisecké, přednáškové, výstavní, kabaretní, večírkové aj., tedy ‚multimediální‘. Načrtává význam brněnského deníku Rovnost jako prvotní spojující platformy, průběžně také Teigovu a Seifertovu roli v utváření brněnského spolku a jeho podniků, klíčové party jsou nicméně dány Artuši Černíkovi a Jaroslavu B. Svrčkovi, ovšem v rámci mnohem lidnatější scény zahrnující např. i Jiřího Mahena, jemuž je věnována speciální sonda, podobně jako afinitě i kontroverzi ve vztahu k brněnské Literární skupině.“

Vychází Čtení o Dantovi Alighierim (13. 9. 2016)

Osmým svazkem, který právě vychází, rozšiřuje ediční řada Antologie svůj tematický záběr i mimo českou literaturu. Čtení o Dantovi Alighierim, jež připravil Martin Pokorný, nabízí v sérii jasně zaměřených sond seznámení s poetikou a obsahovou výstavbou Božské komedie. Čím se svítí v pekle, proč Vergilius zuří mezi kouzelníky a jak to, že se i v ráji nadává? – Žádejte u svých knihkupců či za zvýhodněnou cenu přímo v IPSL.

Michael Špirit píše o Vladimíru Binarovi (7. 9. 2016)

Nové echo pojednává o editorské práci Vladimíra Binara. „‚Písemné‘, tedy publikované vyrovnávání se s Binarovým literárněhistorickým přístupem bylo obtížné neméně. Jeho vydavatelskou a vykladačskou práci mnoho přímých ohlasů neprovázelo. Ty nepřímé, ztajené, v nichž autorovo jméno často ani nebylo vyslovováno, provázela bohužel zvláštní ostenze spolu s odtažitostí, a tedy nepochopením, a nakonec ostych, nechuť nebo neschopnost vyrovnávat se s jeho způsobem čelně. Možná si o to Binarova force trochu říkala tím, že nad daným tématem jako by připouštěla jen jedinou možnost vypracování.“

Václav Smyčka píše o českých dějinách J. Bahlckeho (5. 9. 2016)

„Napsat mnohosvazkovou syntézu dějin jednoho státu představuje pro historika jednu z největších intelektuálních výzev. Napsat dějiny s ohledem na laického čtenáře a na omezeném prostoru jediného útlého svazku však považuji za ještě odvážnější počin. Pokusem o takovouto koncentrovanou syntézu českých dějin na minimálním prostoru je kniha profesora dějin raného novověku na univerzitě ve Stuttgartu Joachima Bahlckeho Geschichte Tschechiens, která vyšla v edici Wissen mnichovského nakladatelství Beck (2014). Autor si zde vytknul za cíl vyložit čtenáři české dějiny ‚od středověku po současnost‘, jak praví podtitul knihy, na pouhých sto dvaceti stranách téměř osmerkového formátu.“ O tom, jak se s úskalími takového záměru J. Bahlcke vyrovnal, pojednává nové česko-německé echo.

Matouš Jaluška píše o knize Libora Jana (31. 8. 2016)

Nové echo se zabývá obsáhlou biografií Libora Jana Václav II. Král na stříbrném trůnu, 1283–1305 (Argo 2015). „V centru autorova zájmu leží moc a její distribuce, mocenské akty různých činitelů na různých úrovních i moc, již má subjekt nad prezentací sebe sama. Tomu odpovídá i chronologické vymezení v názvu knihy, od návratu dvanáctiletého krále do Prahy na jaře roku 1283 po jeho smrt. Právě přemyslovské království se svým systémem zemského práva, střeženým šlechtou čerpající příjmy ze soustavy svobodných statků de facto vyvázaných z lenních vazeb, představuje velmi zajímavý případ středověké pyramidy moci, na kterou lze poznatky získané v říši aplikovat jen s velkou opatrností. Tuto rozdílnost si autor velmi dobře uvědomuje a věnuje se jí podrobně zejména ve druhé části knihy, nazvané Mechanismy královské vlády. Pojednává se tu o správě panovnické domény či o způsobu nakládání s mocí materializovanou do kutnohorského stříbra, ale zastaví se také u problematiky organizace královského dvora jakožto centra politické i kulturní moci a zamýšlí se nad pozicí, již v soustavě pozdně přemyslovské moci zaujímaly projevy dvorské kultivovanosti, zejména turnaje a dvorská poezie.“

Jiří Flaišman píše o masarykovské studii M. Pojara (24. 8. 2016)

Nové echo představuje posmrtně publikovanou práci Miloše Pojara (1940–2012) Masaryk a židovství (ed. Richard Vašek, Academia 2016). „Přestože literatura pojednávající vztah našeho prvního prezidenta k židovství je značně bohatá, Pojarova kniha je již svým rozsahem (přes tři sta stran) zdaleka nejrozsáhlejší prací z poslední doby traktující toto téma, a má tak ambice – taktéž již identitou názvů – přiřadit se k zásadní publikaci z počátku let třicátých, sborníku redigovanému Ernstem Rychnovským. Zvolené téma ostatně Pojar usiluje vyčerpat zúplna, když v devíti kapitolách představuje Masarykovy kontakty s židovstvím v dětství a mládí, shrnuje jeho první odborná studia, v nichž se poprvé setkal s židovskou otázkou, věnuje se vztahu Marxe a židovství, pojednává Masarykovy názory na judaismus, referuje o Hilsnerově aféře, mapuje Masarykovy postoje k českožidovskému hnutí a k sionismu, shrnuje Masarykovy zásluhy o postavení Židů v Československé republice a konečně přináší informace o prezidentově inkognito cestě do Palestiny v roce 1927.“

Štěpán Zbytovský píše o grotesknosti v literatuře N. Mizerové (22. 8. 2016)

Nové česko-německé echo je věnováno publikované disertaci Nikoly Mizerové Das Groteske in der deutschen Literatur aus den böhmischen Ländern 1900–1930 (Arco 2014), která prověřuje v literatuře předmětu častěji opakovanou tezi, že zejména pražská německá literatura je specificky spjata s kategorií groteskna. „Mizerová mimo jiné ukazuje na širokém korpusu textů autorů působivších v Praze, českém pohraničí a na Moravě (i na dějinách žánrového označení ‚groteska‘, k jehož prvním uživatelům patřil například Karl Hans Strobl), že popularita stylové polohy groteskna i žánru grotesky v prvních třech dekádách 20. století nijak zřetelně nevybočuje z obecného vývoje ve středoevropském kontextu a svědčí spíše o propojenosti zdejší literatury s tímto širším kontextem.“

Michal Kosák píše o genetické edici Díla P. Juráčka (17. 8. 2016)

Nové echo se zastavuje u 4. svazku řady, Postava k podpírání (ed. Pavel Hájek, Knihovna Václava Havla 2016). „Kniha s podtitulem Groteska a vymezením datace vzniku textů lety 1962–1963 obsahuje podle předmluvy všechny dostupné a známé verze textu Postavy k podpírání (s výjimkou technického scénáře) – v chronologickém pořadu skicu, synopsi, povídku a tři varianty scénáře. Celek je doplněn explikací, již zřejmě v jiné podobě předložil Juráček umělecké radě, a výběrem ze zápisů z let 1963 až 1981, jež se vztahují k scénáři a stejnojmennému filmu natočeném Juráčkem a Janem Schmidtem v roce 1963. Spolu s úvodním textem editora seznamujícím s historií vzniku textové předlohy a přípravou filmu, a komentářem, kde se stručně informuje o provenienci a dataci textů, se tedy jedná o typ vydání, které není v české vydavatelské praxi zvláště časté – tj. o genetickou edici.“

Pavel Eisner a Jan Mukařovský napsali o A. S. Mágrovi (10. 8. 2016)

V novém echu připomínáme práci slavisty Antonína Stanislava Mágra (1887–1960). Od svých tří let vyrůstal s rodinou v Lipsku, „nakročen do několika národních sfér – vztah k českému světu živil také v prostředí lipské krajanské obce, zájezdy do Čech, v navázaných přátelstvích. Definitivně se do Čech vrátil teprve počátkem dvacátých let, aby posílil redakci deníku Prager Presse, s níž beztak od jejího vzniku spolupracoval (podobně jako jiný vinohradský krajan, lipský novinář Hans Natonek). Klíčovým členem redakce potom zůstal až do jeho zániku, do posledního dne roku 1938. Pro osvětlení významu Mágrova zdejšího působení publikujeme dvojici profilů, jež mu ve sborníku k padesátinám vystavili Pavel Eisner (I) a Jan Mukařovský (II) (in A. St. Mágrovi k padesátým narozeninám. 6. dubna, Orbis 1937).“

Jan Budňák píše o českém a německém literárním obrazu venkova (8. 8. 2016)

Nové česko-německé echo analyzuje knihu Český a německý sedlák v zrcadle krásné literatury 1848–1948. Diskurz mezi historií a literární vědou na téma selského a hraničářského románu (eds. Eduard Kubů, Jiří Šouša a Aleš Zářický, Dokořán – Ostravská univerzita 2014). Autor echa vyjadřuje pochybnosti nad předkládaným názorem, že „česká literatura má pouze několik bojovně hraničářských výstřelků mimo ‚hlavní proud národní literatury‘, který jinak venkovské prostředí líčí víceméně esteticky kvalitně a národnostně umírněně, kdežto v ‚sudetoněmeckém‘ líčení venkova dominuje žánr hraničářský.“ Podotýká k tomu, že „se zde srovnává nerovné. Venkovský román, jak ho píší Stašek nebo Rais, typologicky daleko více odpovídá prózám Ebner-Eschenbachové, J. J. Davida, Gustava Leutelta nebo třeba Fritze Jurditsche (Ein Dorfbürgermeister, 1927) než konfrontativním textům z národního pomezí.“

Jakub Říha píše o překladu knihy K. Clarkové (3. 8. 2016)

Nové echo hodnotí českou verzi knihy Kateriny Clarkové Sovětský román. Dějiny jako rituál (1981, přel. Vít Schmarc, 2015). Po příkladech nejvýraznějších nešvarů se zastavuje „u překladu ústředního pojmu knihy ‚master plot‘ (autorkou definován na s. 5: ‚master plot, which itself represents a synthesis of the plots of several of the official models‘). Schmarc za jeho český ekvivalent volí spojení ‚generální dějová linie‘. Tuto volbu vysvětluje v překladatelské poznámce: ‚autorčin klíčový termín Master Plot překládáme tak, aby a) volně korespondoval s terminologií socialistického realismu [sic!] b) reflektoval jeho «oficiálně závaznou» genealogickou povahu (generální linie jako princip uspořádání společnosti jako celku)‘ [s. 21]. Odhlédneme-li od toho, že body a) a b) vyjadřují v podstatě to samé, rozdíl je pouze v míře obecnosti, vnucuje se otázka: Proč? Proč by měl metajazyk popisu mimovat jazyk popisovaného předmětu nebo ho nějak (jak?) reflektovat. Není to spíš nežádoucí? Nevýhody zvolené podoby jsou nasnadě: termín s obecnějším významem je takto omezen na jedinou oblast – socrealismus –, je zastřena souvislost s přiléhajícím termínem ‚plot‘, trojslovné pojmenování je neohrabané a v textu na sebe zbytečně upozorňuje, atd. atd.“

Luboš Merhaut píše o nové čapkovské knize Jiřího Opelíka (27. 7. 2016)

Nové echo se zamýšlí nad druhým čapkovským souborem studií a statí Jiřího Opelíka Uklizený stůl aneb Moje druhá knížka o Karlu Čapkovi (a opět s jedním přívažkem o Josefovi) (2016). „Opelík se trvale soustřeďuje na originalitu textu, autorského postupu a přemýšlení; zvažuje za jakých okolností, z jakých východisek a proč autor píše, o co usiluje. Podstatné je hledání měřítek a obohacujících zdrojů a témat, jež se vracejí a k nimž stojí za to se vracet. ... Příkladem jsou příspěvky zveřejněné zde poprvé, soustředěné nejprve na otázku ‚O Čapkově vztahu k Bohu a náboženství‘ a v nejnovější studii (označené příznačně skromně jako ‚Skica‘) ‚Škola Lidových novin‘ pátrající po významu tohoto periodika pro tvorbu Karla Čapka: v jiné perspektivě, s důrazem na zvláštní typ praktické zkušenosti a lidovosti, v rámci utváření specifického (i dobově symptomatického) stylu a útvaru novinářské prózy jako rozlišujícího fenoménu.“

Leopold Silberstein napsal o T. G. Masarykovi (25. 7. 2016)

Německý filozof, sociolog a literární vědec židovského původu Leopold Silberstein (1900 Berlín – 1941 Tartu) „patří mezi četné aktéry německého intelektuálního emigračního prostředí, kteří v Československu po roce 1933 za mimořádně složitých legislativních a materiálních podmínek rozvíjeli rozsáhlé publicistické a odborné aktivity, rozšiřující intelektuální a kulturní základnu československého prostředí“. Nové česko-německé echo je věnováno této dnes takřka neznámé osobnosti, jejíž život a dílo lze dobře rekonstruovat díky soustavným výzkumům Berlíňana Konrada Herrmanna; v rubrice Napsali přinášíme úryvek ze Silbersteinovy přednášky o T. G. Masarykovi, již pronesl v roce 1936 na přednáškovém turné v Pobaltí a ve Finsku, financovaném československou vládou.

Daniel Soukup píše o českém překladu hebrejské kroniky (20. 7. 2016)

Nové echo rozebírá kroniku Cemach David renesančního učence Davida ben Šlomo Ganse (1541–1613). „Běžnému čtenáři, ale také odborníkům na dějiny raného novověku, kteří nemají hebraistické vzdělání, zůstalo toto zásadní dílo židovské historiografie skutečně doposud ‚skryto‘ a teprve český překlad Jiřiny Šedinové, který vyšel v nakladatelství Academia spolu s doprovodnou monografií, jej poprvé zpřístupňuje širší veřejnosti. Kronika Davida Ganse, jejíž název v českém překladu zní Ratolest Davidova, nemá v kontextu aškenázské literatury obdoby – historik, astronom a matematik, jenž pocházel z Vestfálska, ale významnou část života prožil v rudolfínské Praze, totiž nahlédl na dějiny Židů a okolních národů z odlišné perspektivy, než na jakou byla do té doby židovská společnost zvyklá. Šlo o první skutečně dějepisnou knihu z pera židovského intelektuála, která vznikla na sever od Alp, v geograficko-kulturním prostoru tradičně označovaném jako Aškenáz. Světová kronika Cemach David, rozdělená do dvou částí, z nichž první popisuje posvátné dějiny Židů a druhá pak mezníky profánní nežidovské historie od stvoření světa do roku vydání (1592), však vybočuje i z rámce sefardské historiografie.“

Annalisa Cosentino píše o dopisech z Čech A. M. Ripellinovi (13. 7. 2016)

„Nepokládejte mne, prosím, za neskromného, ale bez cizí literatury se někdy těžko žije,“ připojil k prosbě o francouzskou knihu Jindřich Chalupecký v dopise A. M. Rippellinovi z roku 1949. Nové echo informuje o objevu dopisů, které čeští umělci a intelektuálové napsali Angelu Mariovi Ripellinovi na přelomu čtyřicátých a padesátých let – v době vzniku a vydání jeho Dějin současné české poezie, pojednání o hlavních osobnostech a tendencích české poezie první poloviny dvacátého století. Komentovaná edice dopisů uložených v římském univerzitním archivu vyjde v podzimním čísle časopisu Slovo a smysl. „Dopisy adresované Ripellinovi umožní lepší porozumění jak koncepci jeho první knihy, tak přístupu italského vědce k literárněhistorické práci. Kromě toho představují pozoruhodné svědectví o situaci, v níž se česká umělecká a vůbec intelektuální společnost ocitla ke konci čtyřicátých let, kdy ‚spadla klec‘.“

Lenka Penkalová píše o biografiích Mileny Jesenské (11. 7. 2016)

Nové česko-německé echo zhodnocuje způsob pojednání dvou biografií novinářky Mileny Jesenské, jež vyšly v roce 2015 v revidovaných vydáních: Aleny Wagnerové Milena Jesenská v Argu a Jaroslavy Vondráčkové Kolem Mileny Jesenské v Torstu. „Obě tyto knihy zpracovávají shodné téma naprosto odlišně a nijak si nekonkurují, spíše se doplňují. Jedna z autorek volí velmi osobní tón založený na vlastních vzpomínkách a rozhovorech s pamětníky, druhá se snaží spíše o objektivní pohled, i když výsledkem je velmi specifická psychologizující interpretace osobnosti Mileny Jesenské a románový příběh, v němž je novinářce přisouzena role hlavní hrdinky.“ Analýza Lenky Penkalové ukazuje, že „ i v případě natolik známé osobnosti, jako je Milena Jesenská, je stále co objevovat“.

Michael Špirit hovoří o Terezii Pokorné (7. 7. 2016)

Jako nové echo otiskujeme laudatio proslovené u příležitosti předávání Ceny F. X. Šaldy za rok 2015 Terezii Pokorné a její knize Kritické chvíle v Museu Kampa ve čtvrtek, 30. června 2016. „25 let psaní, během něhož vznikaly texty, ze kterých Terezie Pokorná skládala svou knihu, je 25 let zápasu o vymezení a pojmenování vlastní starosti. Zdá se, že touto starostí je dějinný čas, v němž autorka vyrůstala, dospívala a studovala a který z našich životů a z uměleckých děl ne a ne uplynout, vymizet, ztratit se a udělat místo svízelům tzv. dnešním. ... Jenže v kritice nejsou včerejší a dnešní starosti.“

Libuše Heczková a Kateřina Svatoňová píší o Ceně F. X. Šaldy za rok 2015 (29. 6. 2016)

Nové echo představuje kandidáty na letošní udělení ceny za kritiku. „V polovině devadesátých let se uvnitř společnosti zrodila idea udělování ceny F. X. Šaldy, tentokrát však – navzdory Šaldově závěti – chtěla jeho jméno materializovat, zachytit samu podstatu kritičnosti a obrátit pozornost k samotnému kritickému řemeslu, jež přes všechna protivenství přece jen žije. Devatenáct laureátů, kteří cenu zatím získali (Josef Vohryzek, Milan Jungmann, Vladimír Just, Jiří Cieslar, Lubomír Dorůžka, Karel Kraus, Karel Thein, Zdeněk Vašíček, Jiří Opelík, Jarmila Vacková, Jan Štolba, Jindřich Černý, Miloslav Topinka, Jiří Brabec, Věra Linhartová, Hana Rousová, Milena Bartlová, Martina Pachmanová a Petr Rezek), reprezentuje různorodé pohledy a názory, tu bližší, tu vzdálenější dědictví F. X. Šaldy. Snad naplňují imperativ Šaldova ‚učitele‘ Friedricha Nietzscheho: ‚Chceš-li jít za mnou, následuj sebe!‘“ – Cena F. X. Šaldy bude předána Terezii Pokorné (za knihu Kritické chvíle) zítra, 30. 6. v 17 hodin v Muzeu Kampa.

Michal Topor píše o monografii o Eduardu Albertovi (27. 6. 2016)

Česko-německé echo se zabývá monografií Heleny Kokešové Eduard Albert (1841–1900). Český intelektuál ve Vídni (Praha, Academia 2014). Prominentní chirurg působící nejprve v Innsbrucku, později ve Vídni, dvorní rada, člen panské sněmovny říšské rady a prostředník české literatury v německojazyčném prostředí „je autorce ‚českým intelektuálem ve Vídni‘ […] Některými využitými svědectvími (včetně několika sebe-charakteristik hlavního aktéra) autorka sice dál podporuje představu jakési lišácké vídeňské taktiky: vystupovat jako Rakušan, tj. neutrálně a solidně, etablovat se (také jazykově) a z této pevniny, jak jen možno, a přitom neokázale, podporovat ‚českou věc‘. Dalšími partiemi výkladu nicméně naštěstí sama tento obraz komplikuje […]“.

Marcela Poučová píše o čepovské monografii (22. 6. 2016)

Nové echo zpravuje o monografii Jana Zatloukala L’exil de Jan Čep; Un écrivain tchèque en France (Paris 2014). Jejím tématem je „dvacet let aktivního Čepova života v exilu. V první části monografie líčí autor spisovatelův život a doplňuje jej o řadu dosud neznámých faktů. Zatloukal zde zasazuje Čepův příběh do historického kontextu českého poválečného exilu, kterému jsou česká historiografie a literární kritika stále mnohé dlužny. Druhou část monografie tvoří sondy do Čepových děl vytvořených v tomto období. ... Kapitola, která práci uzavírá, pojednává o spisovatelově vztahu k francouzštině.“

Michael Špirit referuje o lopatkovské konferenci (15. 6. 2016)

Nové echo je ohlédnutím za sympoziem o literárním kritikovi, redaktorovi a editorovi Janu Lopatkovi (1940–1993), které minulý týden (8. a 9. 6. 2016) uspořádala redakce časopisu pro literaturu a výtvarné umění Revolver Revue (ve spolupráci s Ústavem české literatury a komparatistiky FF UK). „Šéfredaktorka časopisu zdůvodnila pořádání konference naléhavostí výzvy, kterou ztělesňuje jak Lopatkův kriticismus, tak občanské angažmá, a neuspokojivým stavem poznání a pojmenování autorovy práce.“ Na zdařilý průběh hojně navštíveného sympozia navázalo udělení Ceny RR Janu Lopatkovi in memoriam večer 9. 6. 2016 v klubu FAMU.

Zuzana Jürgens píše o „Postavách jiných“ K. Kovačkové (13. 6. 2016)

Nové česko-německé echo přibližuje disertaci Kateřiny Kovačkové věnovanou postavám „jiných“ v německy psaných románech Josefa Holuba, Gerolda Tietze a Johannese Urzidila. Práci vydalo mnichovské nakladatelství Rogeon pod názvem Figuren der Anderen in der deutschböhmischen Exilliteratur v roce 2015. Podle Zuzany Jürgens bylo východiskem k disertaci patrně „setkání s literárním dílem Gerolda Tietze, jež autorku okouzlilo a jehož si vysoce cení. […] Lze se jenom dohadovat, proč se – místo aby se věnovala pouze jemu – rozhodla svůj záběr rozšířit. Výsledná práce je ale bohužel těkáním od jednoho tématu k druhému, kterému padají za oběť i veskrze podnětné postřehy“.

Michal Topor píše o edici korespondence A. Nováka a M. Veselíkové (8. 6. 2016)

Nové echo představuje vydání listů z let 1901–1938 Krb neporušitelného přátelství. „Středem knihy je ‚listář‘, umožňující přetržitě sledovat odvíjení jednoho vztahu, počínaje obdobím radostné družnosti a Novákovy dvornosti, zprvu euforické, postupně upadající v melancholii s vrcholem v rozhodnutí bolestnou vazbu rázně rozetnout. Následují měsíce a léta nalézaného a nalezeného přátelství: v posledním kusu ‚listáře‘ z konce října 1938 mu psala mj.: ‚Děkuji Vám, drahý příteli, že v těch nejsmutnějších dnech jste si na mne vzpomněl svým překrásným povzbuzujícím článkem Zoufalství a víra. Čtla jsem i Vaši vroucí recenzi podivuhodných básní Fischerových, v nichž jako by byl již tušil, co nás čeká: «A přijde chvíle, jež se bude ptát: Cos činil, aby zadržen byl pád, pád tvůj i lidstva, stud a katastrofa.» Čtla jsem Váš mužný slib rektorský […].‘“

Nalezený sešit Jana Zahradníčka se dočká vydání (6. 6. 2016)

echu z 13. 4. 2016 jsme upozornili na nález „leopoldovského sešitu“ Jana Zahradníčka v souvislosti s prací na výzkumném projektu, který v IPSL řeší Josef Vojvodík a Jan Wiendl. Sešit vězeňské poezie nadepsaný Jan Zahradníček z. č. 1870 – Verše – nyní Jan Wiendl připravuje k vydání ve spolupráci se synem Jana Zahradníčka, Moravskou zemskou knihovnou v Brně a pod záštitou Ministerstva kultury ČR (tisková zpráva zde).

Michael Špirit píše o poctě Janu Hančovi (1. 6. 2016)

Jako nové echo publikujeme proslov při odhalení souboru sedmi reliéfů Viktora Karlíka Cesta Jana Hanče v den 100. výročí Hančových narozenin (30. května 2016) ve spisovatelově rodném městě Plzni, v Křižíkových sadech u Masných krámů. „Umístění litinových reliéfů situuje literaturu do prostoru, který si obvykle s vysokým uměním nespojujeme. V mnoha svých textech Hanč srovnává písemnictví s věcmi denní potřeby. … Usazení reliéfů na chodník, po němž se šlape, na nějž se plive nebo spontánně vykonává činnost ještě více znesvěcující, tak ve výmluvné zkratce souzní s Hančovým neiluzivním životním postojem i estetikou.“

Ladislav Futtera píše o Ludwigu Winderovi K. Krolopa (30. 5. 2016)

Česko-německé echo analyzuje monografii o raném díle Ludwiga Windera – disertace Kurta Krolopa (1930–2016) obhájená v roce 1967 ve východoněmeckém Halle vyšla jako poslední dílo za autorova života v Olomouci. Vydání knihy Ludwig Winder. Sein Leben und sein erzählerisches Frühwerk. Ein Beitrag zur Geschichte der Prager deutschen Literatur (Univerzita Palackého v Olomouci, 2015) připravili Jörg Krappmann a Jaromír Czmero u příležitosti Krolopových loňských 85. narozenin. Vydání desítky let staré disertace, jak je přesvědčen autor echa, „rozhodně není toliko aktem úcty k jejímu autorovi, ale jedná se především o vítané zpřístupnění těžko dostupného textu zájemcům o českoněmeckou literaturu. Lze jedině litovat, že titul bohužel nebyl uvolněn do běžné distribuce, a tak se jeho cesta ke čtenáři zbytečně omezí na nepočetné vědecké knihovny. Škoda tím spíše, že Kurt Krolop se zde představuje jako erudovaný odborník, který suverénně provádí čtenáře po spletitých cestách Winderova života a díla, aniž by k tomu potřeboval mnohasetstránkový opus“.

Jiří Flaišman píše o Václavu Černém v LN (25. 5. 2016)

Nové echo se zabývá edicí příspěvků Václava Černého (1905–1987) do Lidových novin 1936–1939 (2016). „Svazek je rozčleněn do dvou částí, z nichž první přináší autorovy texty psané pro rubriku Literární pondělí a druhý pak články (rozsahem kratší a povahou méně analytické) pro rubriku Kulturní kronika. Editorka nepodlehla svodům tematického uspořádání svazku, což by se přirozeně nabízelo: Černý má ‚svá‘ témata, jako je např. původní poezie (zvl. autorů mladší generace), nové překlady z románských jazyků, aktuálně vydávané práce literárněvědné, publikace spojené s občanskou válkou ve Španělsku, autoři jako Čapkové, Gide, Halas, Šalda ad., podobně by k tomu mohly svádět i texty, jako jsou na pokračování zveřejňované recenze jednotlivých dílů Romainsových Lidí dobré vůle či proslulá série Zapomenutých básníků. Uvnitř těchto dvou částí pak editorka dodržuje přísné chronologické členění – jdouc tak vstříc povaze textů psaných pro novinovou rubriku. Záslužná edice tak představuje cca 150 autorových textů, které svého autora charakterizují jako kritika s obdivuhodným rozhledem, jasným kritickým postojem a formulačním umem.“

Jan Lopatka psal o lži v literatuře (18. 5. 2016)

Jako nové echo zveřejňujeme stať literárního kritika Jana Lopatky (1940–1993), kterou autor v době vzniku (1966) nemohl publikovat. „Na banálních mystifikacích historických, záměnách části a celku, propagace a faktů, je založeno snad nejrozšířenější současné pojetí literárního vývoje od padesátých let k dnešku. Tkví v zasvěceném rozpomenutí na špatné poměry v padesátých letech a na postupné a podstatné zlepšování. A v případném rozhořčení na ty, kteří to postupné zlepšování obligátně nerespektují. ... Vztahovat tento evolucionismus na proměnu produkce a hovořit tím o růstu a diferenciaci hodnot je – nejde-li už o nemoc z nakladatelského povolání – buď dětinské, nebo lživé. Takové prisma se ukáže trapně provizorní, podíváme-li se například na to, jak se to mělo a má s nakladatelstvími a vydáváním beletrie, kolik nepostižitelných fíglů zabránilo vydání různých textů, kolik úhybných jednání přimělo unavené autory k přepracování, ohlazování, tendenčnímu doplňování textů.“ Článek publikujeme mj. jako upozornění na blížící se konferenci o Janu Lopatkovi plánovanou 8. a 9. června.

K. Krolop o K. Čapkovi, E. Jelínková o K. Krolopovi (16. 5. 2016)

V rubrice Napsali přinášíme dnes raný článek Kurta Krolopa (1930–2016), jímž poprvé zaměřil svou pozornost na českého autora. Popěvek „Solche Erfolche erreichen nur deutsche Molche“ z Čapkova románu Válka s mloky vyzdvihuje Krolop jako doklad produktivní recepce Karla Krause a jeho satirické metody citování. – Na (germano)bohemistická témata v pracích Kurta Krolopa a některé aspekty jeho odborné práce se zaměřuje doprovodné echo Evy Jelínkové. „Krolopova znalost dobové pražské, vídeňské i berlínské literární krajiny kombinovaná s ochotou neúnavně vypisovat řadu zdánlivě okrajových jevů a údajů tak přečasto vyjevuje limity výsledků mnohaletých literárněhistorických bádání a týmových edičních projektů, realizovaných za zcela jiných institucionálních podmínek, než ve kterých pracoval on. Solitérem byl z donucení, ale při pohledu zpět patrně i svým založením. Jeho klidná koncentrace na detail vyjevuje nejen nesamozřejmost a principiální neuzavřenost pramenné základny jako velkého rizika výzkumů, ale dokládá rovněž nekončící možnosti tázání a hledání odpovědí.“

Konference o Janu Lopatkovi (13. 5. 2016)

Ve dnech 8. a 9. června 2016 pořádá Revolver Revue ve spolupráci s ÚČLK FF UK konferenci věnovanou dílu a osobnosti Jana Lopatky. S příspěvky zde vystoupí např. Jiří Brabec, Michal Kosák, Robert Krumphanzl, Marie Langerová, Jan Pospíšil, Marie Smějsíková, Michael Špirit, Daniel Vojtěch či Eva Vrabcová. Více podrobností zde.

Michal Kosák píše o krausovských studiích (11. 5. 2016)

Nové echo se zamýšlí nad smyslem dvou nových studií věnovaných Otu B. Krausovi (v Literárním archivu č. 47/2015). „Předmětem výzkumu je tvorba autora u nás již dnes lépe známého – Kraus knižně debutoval prózou Země bez Boha (1948), další jeho texty se tu mohly vydávat až po roce 1989, kdy zde vychází v krátkém sledu několik jeho knih, vedle reedice Země bez Boha (1992) především próza Můj bratr dým (1993), resp. překlad z anglického originálu s titulem The Diary, který pořídil Pavel Stránský, po smrti pak kniha povídek Obchodník se sny a jiné galilejské povídky (2009) a naposled z pozůstalosti román Cesta pouští (2014).“ První studie „vyvolává otázky nad způsobem, jak se zde operuje s pojmem autenticity“, u druhé „není ani zřejmé, co je jejím vlastním cílem, proč se Krausovým dílem zabývá, jaká tu stojí otázka. Staví-li se rozsáhlé citace vedle sebe, analýza tím sama o sobě nevzniká.“

Ročenky Echa 2015 a Echos 2015 (9. 5. 2016)

Právě vychází kompletní pátý ročník Ech a druhý ročník Echos
v podobě elektronických knih. Ročenky přináší kromě shrnutí všech publikovaných textů též přehledy recenzovaných titulů a dalších témat, medailony přispěvatelů a jmenné hesláře. – Echa 2015 i Echos 2015 jsou zdarma dostupná na stránkách IPSL i u tradičních distributorů.

Marie Škarpová píše o objevech jezuitů v zámoří (4. 5. 2016)

Nové echo pojednává o edici Čeští jezuité objevují Nový svět (2015) s podtitulem Dopisy a zprávy o plavbách, cestách a živobytí z Ameriky, Filipín a Marián (1657–1741). „Psaní dopisů do domácí řádové provincie pojímali jezuitští misionáři také jako plnění povinnosti pravidelného referování nadřízenému. … Vedle pasáží popisujících zvláštnosti cizích krajů, exotickou faunu a flóru, zvyky domorodců či misijní úspěchy i neúspěchy však korespondence obsahuje též záznamy jedinečných událostí, a to mnohdy událostí velmi nečekaných, jaké umí vytvořit jen sám život. A tak se např. při čtení dopisů z pera první skupiny českých jezuitů do španělského zámoří začne před našima očima odvíjet příběh vpravdě pozoruhodný: kvůli zdržení nepříznivými větry ve Středozemním moři jim odpluje z Cádizu zámořská flotila takříkajíc přímo před očima, po roce nuceného čekání v jižním Španělsku se při vyplouvání flotily z cádizského přístavu jejich loď nevratně poškodí a odsoudí část výpravy k dalšímu roku čekání, vyplněnému mj. řáděním moru a zemětřesením; při následném pokusu odplout do zámoří se celá flotila záhy octne uprostřed ničivého tajfunu atd. Kniha tedy nabízí i čtení napínavých a strhujících příběhů, jež jsou nadto většinou podány vytříbeným stylem, svědčícím o tom, že jejich vypravěči byli mistři slova, cvičení v umění rétoricky působivého projevu.“

Václav Maidl píše o Kurtu Krolopovi (2. 5. 2016)

Tři následující česko-německá echa budou věnována českoněmeckému germanistovi Kurtu Krolopovi (25. 5. 1930 Kravaře – 22. 3. 2016 Praha). Jako první z nich publikujeme vzpomínkový text člena redakčního kruhu Echos Václava Maidla, který se s Kurtem Krolopem setkával od devadesátých let minulého století. „Jednou jsme tak vyrazili s KK do jeho rodného kraje, aby nám ukázal, odkud pocházel. Prošli jsme si Litoměřice, kde chodil do gymnázia, zajeli do jeho rodných Kravař (Graber) a auty se přesunuli do vesnice, kde ještě stál rychtářský dům ze 17. století s klenbami spočívajícími na jediném svorníku – někdejší sídlo rychtáře Krolopa. Hrdě nám ho ukázal (nynější majitelé umožnili, abychom šli dovnitř) a bylo vidět, že je hrdý jak na dům, tak na rychtářského předka. Nikdy to neformuloval slovně, ale bylo jasné, že je místní a navzdory všem historickým zádrhelům také zemský patriot. Zkrátka Deutschböhme.“

Tilman Kasten píše o edici Durychova Bloudění (27. 4. 2016)

Nové echo se věnuje komentované čtenářské edici historického románu Jaroslava Durycha Bloudění (Česká knižnice 2015). „Publikační historie Bloudění je poměrně komplikovaná a je dobře, že ji editoři v komentáři ke knize líčí. Poprvé vydal román Ladislav Kuncíř v roce 1929 – v prvním bibliofilském a také druhém standardním vydání. Už v těchto verzích, které byly tištěny ve dvou různých tiskárnách, se najdou některé rozdíly například na úrovni pravopisné nebo odlišné podoby vlastních jmen. Ohlas na Durychův román byl velký: na jedné straně literární kritika považovala Bloudění za odklon od žánrové tradice zosobněné historickými romány Aloise Jiráska, na druhé straně se rozvinula ostrá polemika kolem Durychovy interpretace českých dějin ze specificky katolické perspektivy.“

Daniel Vojtěch píše o Zbyňku Sedláčkovi (20. 4. 2016)

Nové echo přibližuje průběh večera v Galerii města Loun v tamním Vrchlického divadle, kde byla 17. 3. představena kniha Prostory a místa Zbyňka Sedláčka, kterou z autorových (1966–2014) textů uspořádali jeho kolegové z ústecké univerzity. „Večer byl skromnou, ale o to důstojnější poctou člověku, který byl lokálním patriotem v nejlepším smyslu: lounským umělcům věnoval soustavnou kritickou a kurátorskou pozornost a několik let po absolutoriu pracoval v místní Galerii Benedikta Rejta (nakonec jako zástupce ředitele). Vskutku adekvátní zázemí večeru poskytla končící výstava z díla Vladislava Mirvalda (s podtitulem Ze soukromých sbírek probíhala v Galerii města Loun od 30. listopadu 2015 do 23. března 2016), jehož výtvarný projev Zbyněk Sedláček analyzoval při několika příležitostech. Na začátku byly promítány fotografie, jež Zbyňka zpřítomnily v příznačných situacích, a videozáznam jednoho z jeho projevů.“

Uvedení Čtení o Elišce Krásnohorské (19. 4. 2016)

Institut pro studium literatury a knihkupectví Ostrov srdečně zvou na představení antologie věnované Elišce Krásnohorské. Knihu uvede editorka Libuše Heczkové ve středu 4. května 2016 od 18 hodin v knihkupectví Ostrov (Ostrovní 11, Praha 1). Další informace ke Čtení o Elišce Krásnohorské zde.

Manfred Weinberg píše o Kafkovi Reinera Stacha (18. 4. 2016)

Nové česko-německé echo představuje knihu Reinera Stacha Kafka. Die frühen Jahre (Raná léta), první svazek třídílné kafkovské monografie, vydaný v roce 2014 v pořadí jako poslední (Frankfurt a. M.: Fischer). „Obzvláště je potřeba vyzdvihnout, že Stach na rozdíl od prozatím úspěšnější biografie Petera‑André Alta Franz Kafka. Der ewige Sohn nenásleduje monokauzální interpretační schéma: podle Alta se vše v Kafkově životě (a tvorbě) odvíjí od vztahu s otcem, což nakonec není zcela přesvědčivé. Další kvalita vyplývá z nedostatku pramenů [k ranému období Kafkova života], který Stach kompenzuje důkladným rozborem sociokulturních poměrů v tehdejší Praze, které v jiných Kafkových biografiích zpravidla přišly zkrátka. Stach správně píše: ‚Žádný intelektuální životopis, který se odvíjí před kulisami české metropole, není srozumitelný bez historie tohoto města a jeho regionu.‘ […] Při snaze přiblížit se ke Kafkovým textům ale bohužel toto téma opět opouští. Jeho obraz Prahy je navíc místy ve výsledku příliš zjednodušený, protože zcela přejímá výkladový model protikladného střetávání Čechů a Němců.“

Jan Wiendl píše o Zahradníčkově sešitu z vězení (13. 4. 2016)

Nové echo zpravuje o nálezu sešitu vězeňské poezie Jana Zahradníčka v archivu Sboru vězeňské a justiční stráže v Leopoldově na Slovensku. „O existenci ‚leopoldovského sešitu‘ se Jan Zahradníček zmínil své manželce bezprostředně po svém propuštění v květnu 1960; o jeho vydání Marie Zahradníčková po básníkově smrti dvakrát (v říjnu a listopadu 1960) žádala správu leopoldovské věznice, odpovědí jí však bylo omluvné konstatování, že sešit byl s největší pravděpodobností po básníkově propuštění skartován. ... Jde o sešit s černými zpevněnými deskami nadepsaný: Jan Zahradníček z. č. 1870 – Verše –. Sešit se žlutošedou předsádkou a s linkovanými listy má rozměr 28,5 x 20,5 cm, verše jsou psány černou tuší, vpisky a korektury textu jsou dány tužkou. Na předsádce je vepsána informace o povolení držení sešitu velitelstvím leopoldovské věznice, jsou tu uvedena data 4. VI. 1958 a 29. 10. 1958 s podpisy náčelníka věznice a pověřeného pracovníka vězeňské stráže.“

IPSL po pěti letech – výroční zpráva 2015 (7. 4. 2016)

Právě zveřejněná výroční zpráva informuje o činnosti Institutu pro studium literatury po prvních pěti letech jeho existence. Číslice pět se symbolicky odráží v počtu završených ročníků Ech, dosud řešených výzkumných projektů či monografií a edic, které IPSL vydal nebo se na jejich přípravě podílel. – IPSL začal v loňském roce realizovat nové badatelské projekty zaměřené na Arne Laurina a Jana Zahradníčka, zveřejnil ojedinělou elektronickou edici sbírky Rozcestí Richarda Weinera, vydal pátý a šestý svazek v řadě antologií – Čtení o Karlu Teigovi a Čtení o Elišce Krásnohorské – a k tisku na sklonku roku připravil rovněž výbor z díla Růženy Grebeníčkové a doprovodný svazek Michaela Špirita.

Adéla Petruželková píše o výzkumu cenzury (6. 4. 2016)

Nové echo pojednává o kompendiu V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749−2014 (2 sv., Ústav pro českou literaturu AV ČR 2015), resp. o těch jeho částech, které se zabývají obdobím 1949−1989 (s podtitulem V zájmu pracujícího lidu. Literatura v době centrálního plánování a paralelních oběhů). „Je to období, v němž se výrazně uplatnil fenomén vyjednávání, resp. obcházení (příp. vědomé subverze) cenzury; v případě sedmdesátých a osmdesátých let lze prý hovořit dokonce o tom, že existence a šíře strukturních mezer je vlastně systémovým rysem normalizační literární cenzury – stejně jako je systémovým jevem charakteristickým pro fungování literatury v podmínkách autoritativního typu literární cenzury ustavení paralelních oběhů, jimž je oficiální kultura referenčním rámcem. Takové pojetí nivelizuje význam cenzurních mechanismů jako nástroje k politickému ‚obnovení pořádku‘ a vede k dalším zkreslením.“

Ingeborg Fialová-Fürstová píše o L. A. Franklovi (4. 4. 2016)

Česko-německé echo přibližuje knihu statí o Ludwigu Augustu Franklovi (1810–1894), desátý svazek ediční řady nakladatelství Böhlau věnované pražským intelektuálům 19. a 20. století. „L. A. Frankl byl ‚polyfonní‘ osobnost ‚mezi okcidentem a orientem‘“, píše autorka echa s odkazem na podtitul knihy vydané Louisou Hecht, „žid mezi ortodoxií a asimilací, básník německého jazyka a rakouský patriot mezi Němci a Čechy, novinář a vydavatel mezi revolucí a konzervativní restaurací, historik mezi básní a pravdou, postava, z jejíchž rozmanitých aktivit a bohatého díla fiktivního i nefiktivního charakteru lze vyčíst téměř veškerou problematiku 19. století.“

Luboš Merhaut píše o Foucaultovi Paula Veyna (30. 3. 2016)

Nové echo představuje monografii Foucault, jeho myšlení, jeho osobnost (česky 2015), jejímž autorem francouzský archeolog a dějepisec Paul Veyne. Usiluje v ní „o názorné osvětlení Foucaultovy metody i o její očištění od nepochopení či zneužití. Píše tak samozřejmě i o sobě a o svém pojetí, jak v doslovu připomíná překladatel; zřetelně je to vidět v kapitolách zdánlivě odbočujících k (příkladovým) tématům, jako jsou počátek křesťanství či vztah přírodních a humanitních věd. Píše rovněž o tom, jak se vypovídá o Foucaultovi, jak se tento ‚diskurs‘ proměňuje, jak se transponované foucaultovství může stát prázdným vehiklem, nebo naopak inspirací pro sílící proud pojetí světa a historie, jejž právě Veyne reprezentuje. Z těchto rozličných a doplňujících se pohledů se v jedenácti kapitolách věnuje nejprve jedinečnosti v univerzálních dějinách; konkrétněji pak místu Foucaultových knih v kontextu francouzské historie.“

Zemřel Kurt Krolop (24. 3. 2016)

V úterý 22. března zemřel českoněmecký germanista Kurt Krolop. Německy píšící literární historik a editor, narozený v roce 1930 v severočeských Kravařích, spojil svou odbornou dráhu především s tzv. pražskou německou literaturou a dílem Karla Krause. Krolop patří od přelomu 50. a 60. let minulého století k prvním a stále nejvýznamnějším badatelům, kteří se v Praze zaměřili na širší oblast německy psané literatury z českých zemí. V Karlu Krausovi, jak napsal Jiří Stromšík ve své slavnostní přednášce k badatelovým pětaosmdesátinám, nalezl Krolop „nejpřesvědčivější ztělesnění kritického myšlení – takového, které se nedá ošálit žádnými klišé nebo stereotypy, ale ani zlákat věroukami nebo ideologiemi, nýbrž neustále usiluje proniknout pod povrch textu, aby tam našlo novou, jinými dosud nepoznanou pravdu. – Něco však Krolopa od Krause podstatně odlišuje: jeho kritičnost není nesena krausovskou útočností, či přímo agresivitou, a už vůbec ne soudcovským, extatickým moralismem; Krolopova kritičnost nechce předmět kritiky ‚demolovat‘, nýbrž lépe pochopit“. České publikum se s nejdůležitějšími pracemi Kurta Krolopa bude moci seznámit díky rozsáhlému výboru, jejž pro nakladatelství Triáda připravuje Jiří Stromšík (srov. rovněž echo k publikaci O pražské německé literatuře). K osobnosti Kurta Krolopa se v germanobohemistických Echos brzy vrátíme, mj. recenzí nedávno vydané knihy o Ludwigu Winderovi.

Hana Šimková Enderlová píše o Vladimíru Binarovi (23. 3. 2016)

Nové echo se obrací za pedagogickou činností a inspirujícím působením literárního historika, básníka, prozaika, editora a překladatele Vladimíra Binara (6. 10. 1941 – 13. 1. 2016). „Na jeho seminářích jsme se učili porozumět poezii, pochopit provázanost a souvislosti jejích jednotlivých rovin – rytmu, instrumentace verše, básnických figur a tropů –, učili jsme se porozumět jejich funkcím a významům, přesné výstavbě básnického textu, tomu, jak na základě všech těchto rovin vyrůstá básnická sémantika. Četli jsme verše našich oblíbených básníků ve světle motta: ‚Jen díky tomu, že básník pořádá slabiky, může tvořit světy‘ (J.-P. Chausserie-Laprée). Nikdy jsem nepoznala pedagoga, který by měl takový dar umět studentům poezii zpřístupnit. Nejednalo se o pouhé čtení básní nebo jejich interpretaci – poezií jsme na Binarových seminářích žili, a kdo chtěl, pokračoval v dlouhých hovorech o básnících s panem doktorem i hodiny a hodiny po konci vyučování, ať už v kabinetě na fakultě nebo v zapadlém bistru v Nuslích nad sklenicí vína.“ – K osobnosti a práci Vladimíra Binara srov. též texty z ledna a února t. r.

Hana Šmahelová píše o Velkých dějinách (21. 3. 2016)

Nové česko-německé echo zkoumá pojetí českého národního obrození v rámci mnohasvazkových Velkých dějin zemí koruny české (sv. XIa a XIb). Autorka echa kritizuje nedostatečnou reflexi klíčových pojmů a téměř důsledné vytěsnění kulturního a zvláště literárního charakteru národního či emancipačního hnutí, přičemž jeho jednotící koncept vznikal právě „v intelektuální sféře, ve světě vědy (historiografie, filologie) a zejména literatury, která byla na počátku 19. století stále otevřená evropské kultuře, včetně německé. Toto prostředí nejenže zformulovalo ideový základ českého národního hnutí, ale poskytlo mu také prostředky, které zajistily jeho komunikaci ve společnosti.“ Přístup českých dějepisců v důsledku zabraňuje vytvořit souvislý a vnitřně soudržný obraz tohoto hnutí: „Prezentace národního hnutí je […] založena hlavně na popisu jednotlivostí, které korespondují s jakousi obecnou představou o různých vlastenecky motivovaných aktivitách směřujících k záchraně (‚vzkříšení‘) české literatury, podněcujících antagonismus vůči Němcům a vyzdvihujících vše české apod.“ 

Michal Topor píše o knize Historia litteraria... (16. 3. 2016)

Nové echo informuje o kolektivní monografii Historia litteraria v českých zemích od 17. do počátku 19. století (Filosofia 2015). Vznikla v rámci grantového projektu Johann Peter Cerroni (1753 Uherské Hradiště – 1826 Brno) a historia litteraria jeho doby. „Příprava edice části Cerroniho lexikografických Scriptores Regni Bohemiae (zhruba z let 1792–1825) a snaha porozumět jejich místu v dobovém kontextu byly východiskem kolokvia konaného v listopadu 2014, některé z příspěvků, které tam zazněly, byly zařazeny do nynější knihy. Ta vedle profilu ‚života a díla‘ ústřední figury, Cerroniho, podává také nástin filozofického pozadí a rozvoje modelu historia litteraria neboli ‚dějin vzdělanosti‘.“

Michael Špirit píše o právně „volných“ autorech (9. 3. 2016)

Nové echo pojednává o stavu, v jakém se letošním rokem ocitají nakladatelsky „vděčná“ literární díla po uplynutí sedmdesátileté ochranné lhůty autorských práv. „Objektem nakladatelské vášně se zatím stala Poláčkova próza Bylo nás pět. Během prvních dvou měsíců se na ni slétly nejméně tři nakladatelské firmy, jejichž jména jsou celkem zaměnitelná. Ani jedna z těchto firem přirozeně v copyrightech nebo tirážích neuvádí, podle jakého zdroje své vydání pořídila. Péče o to, zdali knížka, o níž prohlašuju, že ji napsal třeba Karel Poláček, opravdu přináší text, který napsal Karel Poláček, není u těchto nakladatelů na prvním, druhém ani třetím místě. ... Ideologií takovýchto nakladatelů je, že ,na nějakém tom slovíčku přece nezáleží‘. Éda Kemlink ani expedice do Indie v horečnatém snění Petra Bajzy v knize nechybí, tak co? A jestli je někde ve větě ‚bych‘ místo správně chybného ‚bysem‘ nebo když cirkusoví šašci mají kloboučky ‚malinké‘, přestože Poláček napsal ‚malilinké‘, to je přece jedno. Jistě – ale je to jedno asi tak, jako kdyby se nechal zbourat Karlštejn a místo něho by developeři vztyčili billboard v životní velikosti, na nějž by pohled od Berounky skýtal požitek srovnatelný s patřením na dnešní ‚originál‘.“

Ladislav Drůbek napsal o literatuře českých Němců (7. 3. 2016)

Jako nové česko-německé echo publikujeme článek Ladislava Drůbka (1883–1968) Kdo je předním básníkem čs. Němců? z roku 1926. Dnes patrně neznámý publicista, překladatel z němčiny a středoškolský učitel působil nejprve v Praze, později v Liberci. Drůbkův článek, otištěný původně česky v Lidových novinách, nastiňuje tehdy vládnoucí napětí mezi kosmopolitně smýšlející pražskou německou literární enklávou a nacionálně orientovanými „soukmenovci z pohraničních německých krajů“: „Nechybí dokladů na potvrzení faktu, že mezi Prahou, kde přece jen kolem vysokých škol se soustřeďuje výkvět německého kulturního světa, a mezi německým venkovem, jenž rád zdůrazňuje ostřeji své německé sudetskonacionální uvědomění a intransigeantnost, nevládne jen odcizení, ale často i úplné nepřátelství spojené jako vždy s naprostou vzájemnou neznalostí a soustavným umlčováním. Venkovská žurnalistika německá ignoruje soustavně produkci pražských literátů, i když nejsou Semité, jako vynikající lyrik R. Maria Rilke, který letos místo oslavy svého 50letí dočkal se nedávno slavnostního vyloučení z německého národa pro to, že napsal několik francouzských básní.“

Jiří Flaišman píše o výboru z K. Kapouna (2. 3. 2016)

Nové echo věnuje kritickou pozornost výboru z poezie Karla Kapouna (1902–1963) nazvanému Básník (2015). Jeho pořadatelé „se rozhodli v chronologickém sledu přinést ukázky ze všech (více jak dvaceti) Kapounových sbírek z let 1930–1965, včetně ukázek z tvorby pro děti. Autorovo dílo bychom tak měli mít pěkně proporčně rozparcelováno před sebou v jeho celistvosti. Tak doznalo naplnění první z kritérií – o prospěšnosti jeho mechanické aplikace lze však s úspěchem pochybovat. Pravděpodobně proto, aby byl výbor ‚čtenářsky atraktivní‘, obklopuje vybrané původní básnické texty změť fotografií, ilustrací (povětšinou nehezkých), citací a faksimilií dopisů, dokumentů či dobových ohlasů. Chtěli-li vydavatelé, aby tento materiál působil jako pêle-mêle – povedlo se.“

Michal Kosák píše o korespondenci E. Juliše (24. 2. 2016)

Nové echo se zabývá edicí dopisů Emila Juliše a Josefa Krále z let 1983–2006 Dokud ještě žijeme... (Liberec, Bor 2015). „Celkem sympatickou ambicí vydavatele bylo podat čtenáři básníkovy dopisy, a mimo jeho obzor zůstalo, že nejde jen o vybraná básníkova slova, ale i o cenný literárněhistorický a poetologický materiál. A tím Julišovy dopisy bezpochyby jsou: umožňují bezpečněji kótovat některé chronologické údaje k tvorbě z let normalizace a pomáhají dotvářet představu o množství i distribuci různých verzí některých Julišových textů, především MULTITEXTU A a Zóny. Vedle již poněkud omletých autointerpretací k vlastním začátkům, příchodu na sever Čech, čteme zde například vyjádření pochyb a též charakteristiku vlastní práce nad návratem k experimentu v roce 1984.“

Lukáš Pěchula píše o románu Josepha Wechsberga (22. 2. 2016)

Nové česko-německé echo představuje ostravského rodáka Josepha Wechsberga (1907–1983) a jeho anglicky psaný román Homecoming, nově přeložený do němčiny (Heimkehr, Wien, Arco 2015). „Hlavní postava díla rozhodně není typickým navrátilcem,“ píše autor echa, neshoduje se s prototypem protagonistů dobové literatury vracejících se z války a neschopných znovu nalézt domov a své místo ve světě: Wechsbergův Návrat domů nese „zcela jiné poselství, poselství spočinutí, usmíření, nalezení domova. Celé dílo je prostoupeno ‚poetikou odcizení‘, která ještě zesiluje atmosféru prázdnoty, zmaru a nesounáležitosti […]. Jejím hlavním smyslem je umožnění procesu odpoutání, protože pouze svobodný hrdina může pochopit, kde se vlastně nachází jeho skutečný domov: fyzická realita bezprostředně poválečné Ostravy pro hlavního hrdinu již mnoho neznamená, její genius loci se rozplynul, místa v rodné Ostravě nezůstávají nadále domovem, nýbrž jen ruinou minulosti, kterou člověk nemůže žít, protože by žít ve skutečnosti zapomněl.“

Annalisa Cosentino připraví antologii o Hrabalovi (20. 2. 2016)

Jeden z dalších svazků edice Antologie IPSL bude v letošním roce věnován Bohumilu Hrabalovi. Připravuje jej italská bohemistka a překladatelka Annalisa Cosentino zabývající se českou literaturou a literární kritikou převážně 20. století. A. Cosentino je spoluvydavatelka téměř dvoutisícistránkového výboru z díla Bohumila Hrabala a překladatelka řady jeho próz (Kouzelná flétna, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar, Rukověť pábitelského učně, Morytáty a legendy, Kain). V roce 2005 uspořádala mezinárodní hrabalovskou konferenci na univerzitě v Udine (sborník Intorno a Bohumil Hrabal, česky Hrabaliana rediviva). – Lidové noviny publikovaly minulou sobotu v příloze Orientace celostránkový rozhovor s G. Diernou, v němž se objevují nepravdivé informace a znevažující výroky mj. právě na adresu profesorky Cosentinové. Redakce Lidových novin se dnes od rozhovoru připraveného R. Kopáčem distancovala, a otiskla jak reakci italských bohemistů, tak ohrazení Jana Wiendla, ředitele Ústavu české literatury FF UK a místopředsedy správní rady IPSL. Distancování ze strany LN je to ovšem pouze polovičaté, protože Josef Chuchma polemiku v tištěných LN uzavírá tím, že dává poslední slovo autorovi neredigovaného rozhovoru i samotnému hlasateli očividných nepravd. 

Michael Špirit píše o edici Růženy Grebeníčkové (17. 2. 2016)

Jako nové echo publikujeme výtah z ediční poznámky ke knize R. G.  O literatuře výpravné, která bude dnes, 17. 2. 2016, v 18 hodin uvedena v pražském knihkupectví Ostrov. „Sama autorka se k souhrnnějšímu představení studií, esejí a kritik během své vědecké dráhy v druhé polovině dvacátého století nedostala. Pokud se nějaká nakladatelská nabídka či možnost naskytla, například na přelomu šedesátých a sedmdesátých let či v polovině let osmdesátých, zmařila ji nakonec mstivě motivovaná rozhodnutí komunistických úředníků, zaměřená buď přímo proti R. Grebeníčkové, anebo z edičních plánů v politicky ‚choulostivých‘ dobách plošně škrtající připravované či nasmlouvané rukopisy kriticky uvažujících spisovatelů.“

Vladimír Binar napsal o Bedřichu Fučíkovi (10. 2. 2016)

Jako nové echo přetiskujeme medailon, jejž Vladimír Binar publikoval v Lidových novinách 5. 1. 1991 k nedožitým jednadevadesátým narozeninám Bedřicha Fučíka, jehož Dílo uspořádal a publikoval v samizdatu (1986–1989), později pak za změněných poměrů tiskem (1992–2006). „Přes všechny tragické životní zvraty a předěly je kritická a esejistická tvorba B. Fučíka vzácně jednotná a téměř jakoby nepřerušovaná. Svědčí o tom již oblouk klenoucí se od jeho první otištěné stati Programy (1926) až k jeho Písni o zemi (1984). Mezi počátečním intuitivním přichýlením k zemi, touhou ‚růst z naší země‘ a závěrečným máchovsky milostným přilnutím k ‚zemi milované‘, k veškerému jejímu přírodnímu i lidskému prostoru, se odehrává Fučíkovo celoživotní drama kritika a vykladače básnického díla.“

Marek Fapšo píše o antologii Evy Hahnové (8. 2. 2016)

Nové česko-německé echo analyzuje knihu Od Palackého k Benešovi, pro niž Eva Hahnová vybrala a komentářem doprovodila velké množství německých textů o Češích a Němcích a předložila je v překladu českému publiku (Praha, Academia 2014). Antologie podle autora recenze „pokulhává“ především v metodologické rovině: „Kniha Evy Hahnové přináší velké množství pozoruhodných textů. Nehraje však se čtenářem férovou hru. Vytváří na první pohled dojem autentického představení textů, které jako by evidentně ukazovaly nějaký ‚směr‘ dějin, o němž autorka v posledku vlastně nepochybuje, ale ve skutečnosti čtenáře k tomuto směru dílčími komentáři a názvy kapitol navádí.“

Uvedení nových knih IPSL (4. 2. 2016)

IPSL, nakladatelství Torst a knihkupectví Ostrov Vás srdečně zvou na uvedení knih O literatuře výpravné a Růžena Grebeníčková a její rukopis.
O výboru z díla Růženy Grebeníčkové a svém vlastním svazku se studií, komentářem a bibliografií promluví editor a autor Michael Špirit. Večer proběhne v knihkupectví Ostrov (Ostrovní 17, Praha 1) ve středu 17. února 2016 od 18 hod. Podrobnější informace o knihách zde.

 

Michal Kosák a Jiří Flaišman píší o V. Binarovi (3. 2. 2016)

Nové echo připomíná étos editorské práce Vladimíra Binara (1941–2016). Ten je pokračovatelem „tradice, která prostřednictvím edice usilovala odhalit intenci básníkova díla, ‚pochopit jeho zákonitost, jeho vývoj, nenarušit ho, a dokonce ho tím odkrýt‘ a s vědomím rizika ‚mu dát strukturu, modelaci, postavit jeho základní stavbu‘. ... Takový editor, ‚muž-lodivod‘, klade někdy jednotlivé ‚diamanty do šperkovnice‘, jindy je veden nalezením symetrie v rozvrhu díla do svazků, odhalením předělů a zlomů, vždy se však dílo snaží osvobodit z ‚mlhoviny‘, najít pro ně tvar, a tedy také titul, název knihy, který by čtenáře na jeho cestě orientoval. Je ve službě ‚dílu‘ a s textem nepracuje ‚jako se zbožnou relikvií‘, chce podat čtenářům živý tvar a nikoli ‚chuchvalec‘.“

Nová bibliografie na www.ipsl.cz (1. 2. 2016)

Bibliografie měsíčníku Mladá kultura (1935–1938) přináší chronologicky pořádaný soupis všech příspěvků v časopisu otištěných. Sestavila ji Lucie Bartochová jako součást své bakalářské práce (vedoucí J. Flaišman), kterou obhájila v Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK v červnu 2015. „Mladá kultura se stavěla programově proti fašismu, její hlavní snahy mířily k uvědomění středoškoláků a jejich připojení k pokrokové vrstvě mládeže. Zveřejňovala literární tvorbu nejmladší generace, reflektovala avantgardní divadlo, hudbu (zejména jazz), výtvarné umění. Objevuje se zde juvenilní poezie několika pozdějších významných básníků (Jiří Orten, Ivan Blatný, Jiří Daniel, Josef Lederer, Kamil Bednář, Josef Hiršal, Ludvík Kundera, Zbyněk Vavřín), próza (Bohuslav Březovský, Jan Drda), umělecká kritika (Karel Brušák, Lumír Čivrný), publicistické články (Jiří Hájek), ojediněle i překlady (Erich Kästner, Heinrich Heine, Bertolt Brecht).“

Jan Wiendl hovořil o Vladimíru Binarovi (27. 1. 2016)

Jako nové echo přinášíme smuteční řeč pronesenou na pohřbu Vladimíra Binara (1941–2016) v kapli sv. Václava na Vinohradském hřbitově 22. ledna 2016. „První setkání s Vladimírem Binarem zapadá do omamného světla měsíců na prahu roku 1990, kdy na fakultu přišli lidé, kteří přednášeli a diskutovali o tématech, která ještě nedávno hraničila s vyhazovem z fakulty. To, co bylo dříve urputně potíráno, stalo se skutečností doprovázenou úžasným pocitem svobodné volby. ... Jednalo se o garanci osobního stanoviska, které představovalo takový postoj k diskutovanému tématu, za který se ručí vším – odbornou průpravou, individuálním postojem svázaným s pevnými etickými kritérii, s vědomím, že s vybraným tématem se nežongluje podle aktuální metodologické módy a utilitárních potřeb, že zkrátka literatura jsou především lidé, jejich osudy, jejich úsilí, jejich hledání.“ – Po Janu Wiendlovi promluvil vydavatel knih Vladimíra Binara, Robert Krumphanzl z nakladatelství Triáda.

Marie Rakušanová píše o zářícím Mnichově umění (25. 1. 2016)

V návaznosti na vydařenou výstavu v rámci loňského projektu Plzeň – Evropské město kultury pojednává nové česko-německé echo dvoujazyčnou doprovodnou publikaci Mnichov. Zářící metropole umění 1870–1918 (eds. Aleš Filip a Roman Musil, Plzeň – Lomnice nad Popelkou 2015). Odpovědi na otázku, proč si Mnichov v 19. století zasluhuje označení křižovatka evropské kultury, v ní snášejí čeští i němečtí historikové umění. „Dnešní návštěvník by z toho upjatou bavorskou metropoli nepodezříval,“ píše Marie Rakušanová, „na přelomu 19. a 20. století se však jednalo o kosmopolitní, životem překypující kulturní centrum. Umělci z Čech, Polska, Ruska, Slovenska, Maďarska, Slovinska a z mnoha dalších zemí přicházeli do Mnichova mimo jiné proto, že liberální politika rodu Wittelsbachů zde vytvořila podmínky pro rozkvět mezinárodní kulturní scény. […] Mnichovské školení, ať už na Akademii, nebo na některé ze soukromých škol, předstihovalo v přitažlivosti Berlín, Drážďany a Vídeň. Umělci ze střední Evropy viděli v Mnichově důstojnou alternativu studia v Paříži, nebo minimálně chápali mnichovskou zkušenost jako přirozený předstupeň pařížské mise.“ Kniha zaměřená speciálně také na klima Mnichova a statut umělce v každodenním kulturním a městském provozu podle autorky překračuje „myšlenku hegemonických dějin umění, stopujících vlivy vysílané z center do kulturních periferií“.

Jakub Sichálek píše o jakobsonovských edicích (20. 1. 2016)

Nové echo analyzuje vydání eseje Romana Jakobsona Moudrost starých Čechů (1943). „Téměř současně s korigovaným přetiskem v rámci Selected Writings (2014) vyšel kontroverzní esej i v zemi, s níž je geneticky i obsahově spjat (2015). Jmenované edice se pochopitelně liší koncepcí, ambicemi i edičním řešením. ... Připomeňme, že Jakobsonova kniha z r. 1943 vyvolala záhy po svém zveřejnění polemiku v českých emigrantských kruzích; po letech pak vzbuzovala rozpaky jak u autora samého (Jakobson ji do svého rozvrhu Selected Writings nezařadil), tak u jeho příznivců. Z určitých rozpaků se koneckonců vyznává i editor ‚mezinárodního‘ svazku Jindřich Toman. Přetiskem Moudrosti chce připomenout Jakobsona jako ‚veřejného intelektuála‘ a jmenovaný esej umisťuje do sousedství řady autorových publicistických textů věnovaných cyrilo-metodějskému kulturnímu dědictví, domácím ideovým tradicím a orientaci československé kultury. Při pozorném čtení svazku tak vyniknou zřetelné mezitextové souvislosti mezi Jakobsonovým esejem z r. 1943 a jeho staršími časopiseckými a novinovými texty.“

Zemřel Vladimír Binar (15. 1. 2016)

Ve středu 13. ledna 2016 zemřel ve svých 74 letech během operace srdce literární historik a editor, básník a prozaik, překladatel, vysokoškolský pedagog a především náš drahý přítel Vladimír Binar. Na bohatost jeho osobnosti ukazuje výčet jednotlivých literárních „profesí“. Jsou spojeny zejména se svobodným prostředím samizdatu sedmdesátých a osmdesátých let a spoluprací s Bedřichem Fučíkem, od nového tisíciletí pak s nakladatelstvím Triáda, kde zatím vyšlo šest jeho knih a CD, na němž čte ze svého románu Playback. Co bibliograficky zaznamenat nebo vyhledat v knihovnách či knihkupectvích nelze, je jeho čtvrtstoleté působení v Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK, kam se v roce 1990 mohl vrátit po politicky motivované výpovědi v polovině sedmdesátých let. Svými přednáškami a semináři o poetice literárního textu nebo interpretaci uměleckého díla zanechal živou stopu u stovek studentů, z nichž mnohé ovlivnil v jejich odborné orientaci rozhodujícím způsobem. K jeho práci se v budoucích Echách budeme vracet. Dnes si ji letmo připomeňme portrétem napsaným k jeho sedmdesátým narozeninám pro Bubínek Revolver Revue.

Annalisa Cosentino píše o zábranovské konferenci (13. 1. 2016)

Nové echo zpravuje o sympoziu Jan Zábrana – básník, překladatel, čtenář, které proběhlo 6. a  7. listopadu 2015 v Praze. „Jakkoli to zní neuvěřitelně, toto téma dosud nevstoupilo na akademickou půdu a – jak bylo připomínáno – předchozí setkání věnovaná Janu Zábranovi měla vesměs vzpomínkový charakter. Kromě toho, konference měla neobvyklou strukturu, dalo by se říct ,prakticky‘ orientovanou. … Mezi účastníky široce pojaté konference – jak vyplývá z názvu – byli nejen translatologové, anglisté a rusisté, ale také znalci dalších literatur a bohemisté: mezi nimi například Libuše Heczková, která poutavě mluvila o rytmických stránkách Zábranovy poezie, a Urs Heftrich, jehož referát pojednával o poetice Zábranově a Mandelštamově.“

Vycházejí nové knihy IPSL (12. 1. 2016)

Právě vychází výbor z celoživotní tvorby literární historičky, kritičky, překladatelky a editorky Růženy Grebeníčkové (1925–1997) O literatuře výpravné a kniha Michaela Špirita Růžena Grebeníčková a její rukopis. První svazek přináší 80 autorčiných prací rozptýlených po odborných časopisech a sbornících nebo samizdatech, v nichž se Grebeníčková zabývá českou, francouzskou, ruskou a německy psanou literaturou posledních dvou století. – Druhý titul přibližuje autorčin způsob psaní z několika perspektiv a s ohledem na různě zaměřené čtenářské potřeby: v analytické studii, v literárněhistorickém komentáři a v anotované bibliografii publikovaných i nezveřejněných textů. Kniha tak otevírá přístup nejen k edici studií Růženy Grebeníčkové, ale k celému autorčinu dílu. – Oba svazky, vydané ve spolupráci s nakladatelstvím Torst, žádejte u svých knihkupců nebo za zvýhodněnou cenu přímo v IPSL. Tisková zpráva zde.

Jitka Ludvová píše o kritikách Oskara Bauma (11. 1. 2016)

„Přestože je Oskar Baum řazen do ‚užšího pražského kruhu‘ Maxe Broda a pojilo jej celoživotní přátelství s Franzem Kafkou, patří na rozdíl od těchto a dalších pražských německých autorů meziválečné doby k osobnostem, které je dnes třeba představit“ – píše o nevidomém romanopisci a hudebním kritikovi autorka nového česko-německého echa. Výběr z Baumových kritických textů o hudbě a literatuře z let 1922–1938 přinesl v nedávné době svazek Oskar Baum. Der Blinde als Kritiker (Slepec jako kritik, eds. Wolfgang Jacobsen a Wolfgang Pardey, München 2014). Jitka Ludvová vítá zpřístupnění dosud zasutých textů, pozastavuje se však nad nedostatečným přiblížením kontextu jejich vzniku a sporým a neuspokojivým vysvětlivkám konkrétních reálií, jež se v kritikách objevují. Hudební kritiky zahrnuté do antologie ovšem umožňují „zrekonstruovat ‚estetický profil‘ Oskara Bauma jako hudebníka“, a Ludvová poznamenává: „Dnešní čtenář vidí se závistí, kolik prostoru vyhrazoval meziválečný denní tisk ‚vysoké kultuře‘.“ 

Luboš Merhaut píše o Cestách za smyslem II (6. 1. 2016)

Nové echo upozorňuje na knihu Milana Jankoviče Cesty za smyslem literárního díla II (2015). Rozsáhlý výbor soustřeďuje práce z let 1999–2014. „Celek propojuje hlediska literárněteoretická a estetická s potřebou ‚být při díle‘, jejímž výsledkem jsou svébytné interpretační výkony. Dialog teoretických a interpretačních perspektiv se děje ve všech částech knihy: Od teoretických úvah a zpřesňování k interpretaci (Juliš) v prvním oddílu nadepsaném ‚Dění smyslu jako teoretický a interpretační problém‘; od interpretací (Hrabal, Ajvaz, Hodrová) k teoretickým podnětům v druhém oddílu ‚Dílo v pohybu‘; v pestrosti třetího oddílu ‚Průzkumy a průhledy‘, který zahrnuje jak stati pojednávající o teoretických problémech literatury, a to především v návratech k Mukařovskému a v reflexi některých novějších ohlasů českého strukturalismu (Schmidová, Mathauser), tak články o Hrabalově poetice a studie o tzv. postmoderní próze (Hodrová).

Bernd Hamacher píše o knize Jindřicha Manna (28. 12. 2015)

„Pozdravte se v Praze! Sám sebe! […] Napište si psaní a v něm se v Praze pěkně přivítejte,“ radí vypravěči váhajícímu s návratem do okupovaného Československa v roce 1968 recepční mnichovského hotelu. Kniha Jindřicha Manna Prag, poste restante (v českém vydání z roku 2012 pouze Poste restante) vyšla v roce 2007 v německém nakladatelství Rowohlt s upřesňujícím podtitulem Neznámý příběh rodiny Mannových. „Avšak rodinný příběh vnuka Heinricha Manna,“ píše autor posledního letošního česko-německého echa, „je jen jednou z rovin knihy, která může být nepochybně označena za román a jako taková patří v rámci německé současné literatury do populárního žánru autofikce. […] Jindřich Mann nezpracovává ve své knize jen faktuální vzpomínky a rodinné dokumenty, ale skládá je kolem snů a kontrafaktických imaginací, které nejčastěji začínají v Praze, a sice v určitých konkrétních budovách a vycházejí z topografie města. […]  Přídavné jméno „neznámý“ v podtitulu rodinného příběhu Mannových neznamená tedy jen to, že jsou prezentována dosud neznámá fakta na základě nových dokumentů a archivních nálezů. Přinejmenším stejně důležitý je aspekt, že to neznámé v tomto příběhu je také jeho fikcionalita. Tak vzniká literatura jako ambivalentní struktura kamene a duše, skutečnosti a snu, normality a fantastiky, pořádku a anarchie.“

Jan Mareš píše o Waicových dějinách českého sportu (21. 12. 2015)

Nové česko-německé echo představuje knihu Marka Waice Tělovýchova a sport ve službách české národní emancipace (Praha, Karolinum 2013), věnovanou českému tělovýchovnému spolku Sokol a českým sportovním aktivitám druhé poloviny 19. století. Téma s významným potenciálem pro poznání utváření nacionálních stereotypů zůstává podle autora recenze nevyužito: „Kniha vyniká absencí reflexivního a dialogického rozměru, jenž by měl být vědeckému textu vlastní. Deskripce převažuje nad interpretacemi a často je i ubíjí. […] Zdá se, jako by bylo již řečeno (a popsáno) vše, komplikovaný vztah národní emancipace a sportu není třeba shrnout či alespoň načrtnout otázky pro další výzkum. […] Pokud by Waic […]  sledoval by utváření nacionalistických argumentů a jejich ne/naplňování v konkrétních politikách či systematicky představil tiskové platformy utvářející tělovýchovnou, sportovní a nacionální veřejnost, jednalo-li by se bezpochyby o cenný přínos pro (českou) historickou vědu. Místo toho si čtenář může přečíst dějiny sportu v čase nacionalismu, jež svou nacionální optiku přejaly z řeči svých pramenů a nepodrobily ji elementární kritické reflexi.“

Michal Topor píše o edici dopisů Bedřicha Hrozného (16. 12. 2015)

Nové echo je věnováno Dopisům Bedřicha Hrozného literárním osobnostem (Památník národního písemnictví 2015). Svazek přináší dopisy proslulého orientalisty adresované např. Františku Drtinovi, Otokaru Fischerovi, Zdeňku Kalistovi, Janu Mukařovskému aj. Celku nicméně dominují dopisy romanistovi a překladateli Otokaru Šimkovi. „Nesporný přínos edice komplikují krom jiného i některá sporná edičně-kompoziční rozhodnutí. Omezení jmenného rejstříku na jména osob bez uvedení životních dat a profesní charakteristiky vede k tomu, že velká část průběžných vysvětlivek k jednotlivým dopisům spočívá právě v těchto informacích. Podstatnou vrstvu objasňujícího, kontextualizujícího výkladu editorka současně namísto v průběžných vysvětlivkách uplatnila v úvodním Komentáři, jímž vydávaný materiál rozčlenila a využila se zřetelem k tomu, co dokládá.“

Vánoční nákupy v IPSL (10. 12. 2015)

Institut pro studium literatury vydal letos pátý a šestý svazek edice Antologie, Čtení o Karlu Teigovi – a o Elišce Krásnohorské. K dispozici jsou rovněž všechny předchozí antologie, věnované Václavu Havlovi, Jaroslavu Vrchlickému, Jaroslavu Haškovi a Jaroslavu Seifertovi. Knihy nabízíme našim odběratelům se slevou 20 %. Všichni, kdo zakoupí či již dříve zakoupili alespoň tři knihy z edice Antologie, mají možnost získat každý další svazek s 30% slevou. Informace o Antologiích zde, informace o dalších publikacích IPSL zde.

Michael Špirit píše o německo-českém J. Čapkovi (9. 12. 2015)

Nové echo představuje německo-český výbor z veršů Josefa Čapka. Texty, jež psal autor pro své spoluvězně v nacistickém táboře v Sachsenhausenu mezi červnem 1942 a únorem 1945, se dochovaly (J. Čapek zahynul zřejmě v Bergen-Belsenu v dubnu 1945) a knižně vyšly v roce 1946 jako Básně z koncentračního tábora. Výbor Gedichte aus dem KZ uspořádali Jiří Opelík a Urs Heftrich, první ho doprovodil doslovem, druhý přeložil do němčiny. V knižnici Bibliothek der Böhmischen Länder ho nakladatelství Arco vydalo jako 10. číslo s vročením 2016. „Publikace je mimořádná v několikerém směru. Po meziválečných překladech Povídání o pejskovi a kočičce (Schrupp und Schlipp, 1933) a Stínu kapradiny (Schatten der Farne, 1936) je to první samostatná kniha Josefa Čapka v němčině. Jde o dvojjazyčnou edici, která je objevná jak pro německého, tak českého čtenáře. ... Výběr podnikli Opelík s Heftrichem s ohledem na německé publikum, ale přitažlivý je také pro českou veřejnost. ... Originály Čapkových lístků s texty básní jsou reprodukovány jako barevná faksimile. Rukopis je dobře čitelný a významy autorových veršů psaných ve vzrůstajícím ohrožení života jsou tak umocňovány fyzickou podobou písma, která je dobře přístupná nejen rodilému mluvčímu, ale svou úsporností, jasnými tahy a hledáním žádoucího umístění některých výrazů je srozumitelná i pro toho, kdo česky nečte.“

Paul Leppin napsal o Pražské bohémě (7. 12. 2015)

Vzpomínkovým echem na Pražskou bohému, otištěným v Prager Presse v roce 1921, připomínáme pražského německého spisovatele Paula Leppina (1878–1945). Prozaik a básník „se  po celý život pokoušel navázat kontakty s česky píšícími kolegy. Už v mladých letech začal pro německý tisk recenzovat českou literaturu, sám si dokonce troufl na překlady (např. báseň Tělo od Otokara Březiny) a stal se mimo jiné spolupracovníkem Moderní revue. Příčilo se mu, že ‚se německá spisovatelská kolonie zahrabala v zádumčivě-melancholickém podivínství na nepřátelském území slovanského města‘.“ O pražské – ne výlučně německé – bohémě Leppin píše: „Tenkrát po nocích hýřila ve staropražských pivnicích a nálevnách společnost hrubšího zrna. Postrádajíc pevné principy, nezakotvená, bez společně sdílených uměleckých měřítek se shodovala v jakémsi  extatickém přitakání životu, což bylo její nejmenší měšťanskou ctností. Doprovodným projevem a vlastní náplní všech jejích setkání byl humor, pramenící z velké části z mladické opovážlivosti, a jejím nepostradatelným průvodcem prázdná kapsa, která držela chuť k halasným dobrodružstvím na uzdě.“

Vychází Čtení o Elišce Krásnohorské (3. 12. 2015)

V nové antologii s podtitulem V bojích o Smetanu, Hálka a Minervu představuje editorka Libuše Heczková dílo a působení Elišky Krásnohorské ve čtyřech obdobích jejího života: od raných libret a básnických sbírek, přes soustavnou činnost literárněkritickou a vrcholné překlady poezie až k pozdním sbírkám a jejím feministickým vzdělávacím a politickým snahám. – Tento i všechny přechozí svazky literárněvědné řady Antologií IPSL je možné zakoupit u knihkupců či za zvýhodněnou cenu přímo v IPSL. Majitelé předešlých svazků edice mohou využít speciální cenové nabídky – viz zde.

Zbyněk Sedláček napsal o kolážích E. Juliše (2. 12. 2015)

Jako nové echo publikujeme – u příležitosti vydání svazku Básní Emila Juliše – text Zbyňka Sedláčka Juliš obrazem. Pojednává o spisovatelově výtvarném díle a byl otištěn v katalogu Emil Juliš: Poezie – koláže – dokumenty k výstavě konané ve dnech 17. října až 3. listopadu 1995 v Okresní knihovně v Lounech. „Koláže se nepodřizují literarizaci a uchovávají si autonomní výtvarné kvality, ačkoli je lze jak vnímat v podobě syntetického výtvarného znaku, tak i ‚číst‘ po jednotlivých prvcích a jejich vzájemných vztazích, což zároveň odkazuje ke genezi – přiřazování a rozvíjení primárně zvolených významů. Na rozdíl od Kolářových kreací nejsou tyto koláže striktně uspořádané podle systémových pravidel a často odrážejí neuspořádanost a dynamickou protikladnost širokého repertoáru osob a předmětů střetávajících se v prostoru díla. Strukturní princip výstavby koláží určuje pouze dílčí, ale podstatná omezení, např. traktování obrazových segmentů trháním, barevnost omezenou na úzkou škálu šedí v případě černobílých fotografií či méně komplikované uspořádání v řadách.“

Miroslav Červenka napsal o básních P. Janského (25. 11. 2015)

Jako nové echo zveřejňujeme výběr z nakladatelských posudků literárního teoretika a básníka Miroslava Červenky, od jehož úmrtí uplynulo nedávno již deset let (5. listopadu 1932 – 19. listopadu 2005), na rukopisné sbírky Pavla Janského (1929–2006) z 60. let 20. století. „Kde volný verš, včetně patřičné prozaizace, plyne hlaďounce jako nejakademičtější metrum; kde metaforky jako vojáčci se stavějí do řad podle velikosti a jako cvičenci na spartakiádě vytvářejí úhledné symetrické obrazce; kde motivy jsou tak akorát v paritním zastoupení – trochu nevýbojného civilismu, trochu filosofické hantýrky, trochu poetické konvence. Všechno je tu srozumitelné na první pohled, všechno se vemlouvá, všechno je tak názorné a evidentní, ale život se někam poděl, nejde o něj. Janského kniha patří k těm, jež jsou tím horší, čím více řemesla autor dovede; a Janský ho bohužel dovede poměrně mnoho.“ – Osobnost a tvorbu M. Č. připomíná také výstava Ústavu české literatury a komparatistiky ve 4. patře FF UK na nám. J. Palacha v Praze. Na její vernisáži 23. 11. 2015 promluvili Jan Wiendl, Petr A. Bílek, Jiří Holý a Květa Sgallová, Červenkovy verše přednesla Libuše Heczková.

 

Tilman Kasten o Adlerovi, Canettim a Steinerovi (23. 11. 2015)

Nové česko-německé echo představuje sborník Literatur und Anthropologie,věnovaný londýnskému období a vzájemným vztahům H. G. Adlera, Eliase Canettiho a Franze Baermanna Steinera (eds. Jeremy Adler a Gesa Dane, Göttingen: Wallstein Verlag, 2014). Užší historický kontext sociální antropologie a etnologie zohledňuje přitom podle autora recenze jen několik studií. Sborník uzavírají dvě stati věnované pražským světům: „Hans Dieter Zimmermann rekapituluje aspekty sociálních dějin prostředí pražské německojazyčné židovské literatury a [...] zastává tezi, že ‚antropologický pohled‘ lze rozpoznat až u pražské generace H. G. Adlera a Steinera; zástupci starší generace naproti tomu podle něj upřednostňovali estetické, filozofické, teologické či politické úvahy.“ T. Kasten vyzývá k systematičtější a hlubší reflexi těchto otázek: „Nezakládá se snad kniha Maxe Broda a Felixe Weltsche Anschauung und Begriff (Názor a pojem) v nejširším smyslu na antropologických aspektech? Nebylo by možné právě v Kafkových dílech považovat za ústřední moment antropologické zájmy?“

Marie Smějsíková píše o Díle Jiřího Gruši (18. 11. 2015)

Nové echo představuje druhý svazek Díla Jiřího Gruši Eseje a studie o literatuře a kultuře I (2015). „Obecně se Gruša povětšinou zaobírá soudobým kulturním a literárním životem, v některých se ale úžeji zaměřuje na literaturu, např. v recenzích vycházejících děl. V esejích vznikajících v německém exilu komentuje také rozdílnou recepci těchto děl v Československu a na Západě, častěji se obrací k dřívější české literatuře se snahou postihnout dobové fenomény a usouvztažnit je s vybranými díly a osudy spisovatelů. ... Pro Grušovy eseje je příznačná především pozornost věnovaná jazyku, jakého využívají totalitní systémy, a snaha vyvázat slova z této ‚mimo-řeči‘, např. obracením se k etymologii a původnímu významu některých výrazů nebo využitím cizojazyčných pojmů, na které se v češtině neváže příliš konotací. Charakteristická je také výrazná ironičnost, reflektovaná subjektivnost (Gruša často upozorňuje na omezenost svých soudů), sugestivní otázky i vysoká míra užívání sebevysvětlujícího a specifikujícího výkladu v závorkách.“

Jan Wiendl představuje Čtení o Teigovi (11. 11. 2015)

Jako nové echo publikujeme úvodní slovo editora další antologie IPSL, Čtení o Karlu Teigovi. Vize, realizace, divergence 1919‒1938, pronesené v knihkupectví Ostrov v Praze 21. října 2015. „Kniha zprostředkovává jak texty známější, tak méně známé či pozapomenuté. Cílem je vytvořit obraz – mozaiku dobového názorového spektra, profilujícího se v kontaktu a na pozadí proměn Teigova díla. Spolu s tímto názorovým spektrem kniha formou medailonů zachycuje osobnostní profily jednotlivých kritiků a publicistů, soustředí se v nich rovněž na vystižení jejich dobového postavení ve vztahu k Teigovi. ... Novinkou je prezentace vybraných teigovských citátů, zpravidla umístěných u ilustrací nebo na počátcích jednotlivých oddílů, jejichž cílem je přiblížit specifickou polohu Teigovy argumentace, která se přímo či zprostředkovaně odráží v textech komentujících tyto názory a stanoviska.“

Jan Budňák píše o německé moravské antologii (9. 11. 2015)

„Lze koncipovat antologie zcela mimoběžně ke kanonickým textům?“ ptá se v česko-německém echu věnovaném Antologii německé moravské literatury (eds. Lukáš Motyčka a Barbora Veselá, UP Olomouc 2014) Jan Budňák, a přibližuje strategii představované knihy: „Ano, zní zde předkládaná odpověď, totiž jako antologie ‚pod kánonem‘, jako archeologii nových jmen, a současně ‚nad kánonem‘, jako důraz kladený na nové rozměry známých jmen.“ Dvojjazyčně vydaná publikace, připravená v Centru pro výzkum německé moravské literatury v Olomouci, zahrnuje kratší prozaické texty téměř tří desítek autorů, mezi nimi etablovaných hvězd jako je Robert Musil i například téměř neznámého Eduarda Kulkeho. – Autor echa Jan Budňák vystoupí zítra, 10. 11., v pražském Rakouském kulturním fóru s přednáškou o „Brněnských románech ‚moravské moderny‘“.

Libuše Heczková píše o konferenci o Janu Zábranovi (4. 11. 2015)

Nové echo upozorňuje na mezinárodní konferenci Jan Zábrana – básník, překladatel, čtenář. Pořádá ji 6. a 7. listopadu Ústav translatologie Filozofické fakulty UK v Praze. „Konference, za jejíž přípravou stojí hlavně aktivita překladatelky a translatoložky Evy Kalivodové, by měla připomenout především Zábranovu překladatelskou práci a také jeho aktivity v nakladatelství Odeon. Přestože nejde o setkání nijak olbřímí, ale spíše komorní a pracovní, zúčastní se jí dva význační zahraniční bohemisté a znalci české poezie – prof. Annalisa Cosentino z La Sapienza v Římě a prof. Urs Heftrich z Univerzity v Heidelbergu, které je vždy škoda při jejich nečetných vystoupeních v Praze minout. Konferenční vystoupení a diskuse se budou také jistě hojně navracet k Zábranově poezii, k jeho osobnímu nasazení, etice a estetice překladu. Je v logice věci, že ji doprovázejí překladatelské dílny. Další informace zde.“

90 let Růženy Grebeníčkové (1. 11. 2015)

Po životních výročích Jiřího Opelíka (21. 10. 1930) a Jiřího Brabce (28. 10. 1929), badatelů, jejichž dílo stále vzniká a vysokými parametry vzdělanosti a literárněhistorické zkušenosti představuje pro další pokolení otevřenou inspiraci, připomeňme též dnešní nedožité devadesáté narozeniny Růženy Grebeníčkové (1. 11. 1925 Sušice – 21. 7. 1997 Praha). Její práce z oboru srovnávací literatury, pohybující se zejména v prostoru románského, slovanského a germánského písemnictví, znepokojují dodnes duchaplným stylem, přesahem do příbuzných věd psychologie, sociologie nebo filosofie, jednoznačně formulovanými soudy a často polemickým, ironickým hodnocením. Po knihách Tělo a tělesnost v novověkém myšlení (1997) a Máchovské studie (2010) se čtenáři mohou těšit na výbor prací o písemnictví posledních dvou století O literatuře výpravné, který chystá k vydání IPSL a nakladatelství Torst.

Jiří Brabec napsal o díle E. Juliše Caput mortuum (28. 10. 2015)

Jako nové echo publikujeme text Jiřího Brabce ze strojopisného časopisu Spektrum (1978) věnovaný tvorbě Emila Juliše. Zveřejňujeme ho v den narozenin J. B. (1929) a chceme tím upozornit na přednosti autorova uvažování o literárním díle. „Julišova poezie byla vždy vytvářena, velmi zhruba řečeno, ze tří vrstev, jejich vzájemný vztah se v průběhu vývoje proměňoval, přičemž nikdy trvale nemizela žádná z nich. Jednu vrstvu tvoří Julišovo upnutí k reáliím, v nichž žije, uchvácení simultaneitou dění, člověkem uzavřeným a situovaným do konkrétního časoprostoru, jenž však ukazuje za svou „uzavřenost“; dimenze času a prostoru se stále rozpínají a dynamizují každodennost, zachycenou jako fragmentární a konečnou. Druhou rovinu tvoří reflexe, dokumentující přímo úzkou spjatost básnické promluvy s osudem mluvčího; projevuje se akcentem na vztah sféry subjektu a objektu, přímým postojem, „komentářem“ aj. Třetí vrstva je charakteristická soustřeďováním se k jednomu motivu, obrazu, obratu, jejichž významové roviny jsou nově objevovány přemisťováním, novým situováním a konfrontováním jednotlivých částí.“

Ladislav Futtera píše o významných bibliografiích (26. 10. 2015)

Nové germanobohemistické echo přibližuje potenciál rozsáhlých komentovaných bibliografií k českým zemím ve vídeňských časopisech doby předbřeznové Die böhmischen Länder in den Wiener Zeitschriften des Vormärz (dosud 3 sv., Wien, Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften 2011–2014), připravené Gertraud Marinelli-Königovou. „Práce dává z dosud opomíjeného úhlu pohledu nahlédnout do období tříbení a postupné emancipace jednotlivých národních kultur, jež ale v mnohonárodnostní monarchii dosud nestojí uzavřeně vedle sebe, ale jsou vzájemně propustné. Z pramenů zřetelně vyplývá, že mezi českými zeměmi a Vídní panovaly čilé kulturní kontakty. Vídeňské časopisy si mimo jiné pravidelně všímaly programu pražských divadel a přinášely též referáty o představeních v českém jazyce. Totéž platí o prolínání kultur obou zemských jazyků v Čechách.“

Jiří Opelík napsal Jaroslavu Seifertovi (21. 10. 2015)

Jako nové echo publikujeme text literárního historika, editora a kritika Jiřího Opelíka, napsaný v roce 1971 k sedmdesátinám Jaroslava Seiferta a zařazený do strojopisného sborníku Pozdravy Jaroslavu Seifertovi (dostupný je v knihovně Libri prohibiti). „Před lety, dávno ještě bez chuti stárnutí na jazyku, jsem Vás neměl rád pro způsob, jakým jste se bránil stárnutí: zdálo se mi, že jen slastným zavíjením do vzpomínek, tesknými návraty do mladosti, svoláváním lásek-oveček rozeběhlých po strmých a pichlavých stráních světa. Tolik krásné melodie zrádné jako vír. Teprve poslední sbírky, počínaje ‚Koncertem na ostrově‘, mě k Vaší poezii doopravdy připoutaly a teprve sub specie těchto knížek dovedl jsem také jinýma očima přečíst všecko, co jste napsal před nimi.“ – Zdravici tehdy čtyřicetiletého autora otiskujeme u příležitosti jeho dnešních skvělých pětaosmdesátin a doprovázíme ji aktualizovanou bibliografií J. O. 

Prezentace Čtení o Karlu Teigovi (19. 10. 2015)

Institut pro studium literatury Vás srdečně zve na představení nově vydané antologie věnované Karlu Teigovi. Koncept knihy představí její editor Jan Wiendl, vybrané ukázky přečte Tereza Hofová. Prezentace proběhne v knihkupectví Ostrov (Ostrovní 11, Praha 1) ve středu 21. 10. 2015 od 18 hod. Bližší informace ke Čtení o Karlu Teigovi zde.

Michal Kosák píše o julišovské studii M. Jankoviče (14. 10. 2015)

Nové echo se zastavuje u studie Milana Jankoviče pojednávající o poezii Emila Juliše a zařazené do knihy M. J. Cesty za smyslem literárního díla II (2015). „Práce se snaží důkladně rozebrat dosud publikovaný celek Julišova básnického díla, a představuje tak základní text pro jeho poznání. Jankovič zde v chronologickém sledu analyzuje proměny Julišova postupu: od příspěvků v almanachu Život je všude (1956), přes šestici sbírek z období 1965–1971 až po tvorbu, již ve většině charakterizuje odklon od experimentu, návrat k ‚nespoutaným možnostem intuitivního volného verše‘. … Jankovič studuje vztah poezie a prózy, verše a věty v celém rozsahu Julišova básnického díla a s akcentem na jeho proměny, oscilace a přecházení mezi volným veršem a básnickou prózou.“

Vychází Čtení o Karlu Tegovi (13. 10. 2015)

Mnohovrstevný obraz přijetí programových a teoretických prací Karla Teiga
i jeho kulturněpolitických postojů přináší nová antologie IPSL, již připravil Jan Wiendl. Kniha s podtitulem Vize, realizace, divergence 1919–1938 sleduje reakce na Teigovo často provokativní působení od jeho počátků spojených se sdružením Devětsil až do postupné ztráty pozice mluvčího generace v třicátých letech. Čtení o Karlu Teigovi představí jeho editor
ve středu 21. 10. 2015 v knihkupectví Ostrov. – Tento i starší svazky literárněvědné řady Antologií IPSL je možné zakoupit u knihkupců či za zvýhodněnou cenu přímo v IPSL. Majitelé předešlých svazků edice mohou
v IPSL využít speciální cenové nabídky – 
viz zde.

Michal Topor píše o studiích k jazyku a národu (12. 10. 2015)

Nové česko-německé echo představuje sborník Sprache, Gesellschaft und Nation in Ostmitteleuropa (ed. Klaas-Hinrich Ehlers, Marek Nekula, Martina Niedhammer a Hermann Scheuringer, Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht 2014). „Obecnému tématu jazyka, společnosti a národa, vymezenému v titulu pouze geograficky na areál východní části střední Evropy, vytyčuje nosnou dialektiku podtitul (Institucionalizace a každodenní praxe): jazyk, resp. jazyková situace a praxe, budou sledovány jako předmět ideově, politicky motivovaných úředních či jiných plánů a intervence, domněle optimalizujících, zpřehledňujících, kultivujících či standardardizujících reglementací.“ 

Jiří Flaišman píše o lektoru A. M. Píšovi (7. 10. 2015)

Nové echo upozorňuje na svazek Lektor A. M. Píša (PNP 2015), který přináší výbor z literárních posudků z let 1954–1965, „kdy byl jejich autor vedle své činnosti ediční de facto lektorem na plný úvazek“. Píša „staví v prvé řadě na gruntovním rozboru posuzovaného díla, u četných posudků prozaických textů detailně sleduje fabuli, pečlivě odkrývá vypravěčské lapsy, vzhledem k době, kdy byly posudky psány, jsou jeho hodnocení uvážená, až komisní, v případě ideových konfrontací působí dnes opatrnicky, zašedle. Nechceme ovšem sugerovat, že je výběr Píšových posudků bez rozpětí, naopak: Píša je představen jako literární historik (v posudcích např. Kautmanovy neumannovské monografie, pokusu o reedici Chalupného J. V. Sládka), jako vstřícný a vnímavý recipient soudobé nejmladší poezie (za upozornění stojí zvláště hodnocení Brouskova debutu), opatrný taktik (posudek Hrabalových próz), ale také jako polemik (vzpomínky J. Svobody na Nezvala či Z. Kalisty na Wolkera).“

Luboš Merhaut píše o knize Pierra Bourdieu (30. 9. 2015)

Nové echo představuje práci Pierra Bourdieu Co se chce říct mluvením. Ekonomie jazykové směny (2014). „Nelehkou knihu lze číst nejen s lingvistickou specializací, ale i jako součást rozměrného díla vlivného francouzského sociologa a filozofa (1930–2002). Dotváří obraz učence, který svůj koncept budoval kriticky a prověřoval komplexně: vedle obecně sociologických prací např. zaměřením na jazyk jako ústřední bod analýzy politické praxe, na vzdělávací systém, akademický svět, na tzv. elity, na žurnalismus, televizi, fotografii, na etnické a náboženské praktiky, významně rovněž na materiál literární.“

Výlet IPSL již tuto sobotu (29. 9. 2015)

Podzimní výlet IPSL z Loun do Slavětína se blíží: v sobotu 3. 10. jedeme autobusem z aut. nádraží Praha-Florenc (sraz 8.45 hod. na nástupišti č. 25, odjezd busu Student Agency v 9.00 hod.) do Loun. Trasa vede Hazmburskou tabulí částečně podél Ohře a kolem keltského menhiru Baba do Slavětína. Po prohlídce místních pamětihodností (viz např. zde) se občerstvíme v Restauraci U Kraťasů. Návrat ze Slavětína, příp. Peruce do Loun a Prahy busem či vlakem. Doporučujeme vybavit se větší svačinou. Při nahlášení účasti do 1. října na info@ipsl.cz nebo 774 431 234 zajistíme rezervaci jízdenky. 

 

Fritz Mauthner napsal o Berlíně (29. 9. 2015)

Nové česko-německé echo přináší jeden z „Berlínských dopisů“, jimiž po přesídlení z Prahy do Berlína přispíval Fritz Mauthner (1849–1923) do pražské Bohemie. Ačkoli fakt tehdejšího Mauthnerova přesídlení je znám a často připomínán, kontakt s Čechami, který spisovatel a filozof původem z východočeských Hořic pomocí těchto „dopisů“ udržoval ještě půldruhého roku (do začátku roku 1878), zůstával kupodivu dosud stranou pozornosti. Součástí echa, jež přinášíme nedlouho před chystaným sympoziem Fritz Mauthner im deutsch-tschechischen Kontext (Ústí nad Labem, 16.–17. 10. 2015), je rovněž bibliografický soupis těchto článků.

Michal Topor píše o literárním parnasismu (23. 9. 2015)

Nové echo věnuje pozornost kolektivnímu svazku Český a slovenský literární parnasismus (2015), který je pokusem o nové zhodnocení pojmu, jehož prostřednictvím lze rozumět uměleckým projevům kultury 19. století. Hlavní příspěvky A. Hamana a D. Turečka „spojuje pozoruhodný narcismus, přesvědčení o podstatnosti předložených výkladů, jimiž autoři usilují ‚o etablování parnasismu v české literární historii‘. Jejich konstrukce jsou přitom leda pohybem v několika kruzích, podobny nakonec tomu, co vypočítávají jako slabinu jiných pojetí. Porůznu, prostřednictvím dokonale dekontextualizovaných úryvků, tj. cizích postřehů na polích literární kritiky či historie, jsou shledávány a do ‚katalogu‘ shrnuty znaky ‚parnasistní‘ ‚události‘: ‚říše krásy‘, ‚virtuozita formy a rétoričnost‘, ‚dekorativní malebnost‘. Tyto znaky jsou poté nalézány – metodou poněkud houbařskou – v textech básnických, literárněkritických, ve výtvarných dílech, z čehož lze obratem vyvodit faktičnost výchozího rámce, atd.“

Michael Špirit píše o Věře Saudkové „pokrývající“ (16. 9. 2015)

Nové echo se u příležitosti úmrtí nakladatelské redaktorky a překladatelky Věry Saudkové (1921–2015) zastavuje u utajené spolupráce s Růženou Grebeníčkovou. Její smrt „v požehnaných 94 letech by se mohla stát dalším podnětem k znovuotevření otázky nebo zintenzivnění zájmu literárních historiků a knihovníků o pravé autorství překladů a průvodních textů k nim, které z nejrůznějších důvodů nemohli jejich původci podepisovat vlastními jmény. ‚Nejrůznější důvody‘ měly do roku 1989 společný základ v praxi vlády jedné politické strany, a reakcí na osobní, společenskou, profesní a jinou ostrakizaci byl aktivní odpor vyžadující vlastnosti nutné k životu v okupované zóně: vědomí solidarity, odvahu, vtip a schopnost udržet tajemství. Je těžko uvěřitelné – řečeno s trochou hořkého patosu –, že čtvrt století k ‚rozkrytí‘ této intelektuální zakonspirované činnosti nestačilo.“

První podzimní výlet IPSL (15. 9. 2015)

IPSL Vás zve na První podzimní výlet, který se uskuteční 3. října 2015. Trasa povede z Loun do Slavětína (příp. dále do Peruce), je nenáročná a vhodná i pro děti. Vycházíme v 10 hod. z Loun, doprava z Prahy autobusem (sraz v 8.45 hod. na autobusovém nádraží Florenc) nebo autem (sraz v 10.00 hod. na autobusovém nádraží Louny). Prosíme zájemce, aby se do 1. října přihlásili (mj. kvůli rezervaci jízdenek) na adresu info@ipsl.cz nebo na tel. 774 431 234. – Informace o výletu budou aktualizovány na webu IPSL a rovněž na Facebooku. Všechny dotazy za pořadatele rád zodpoví Jiří Homoláč.

Manfred Weinberg píše o Johannesu Urzidilovi (14. 9. 2015)

V etablované řadě nakladatelství Böhlau zaměřené na pražské intelektuály 19. a 20. století vyšel s podtitulem Zanárodní“ spisovatel mezi Čechami a New Yorkem svazek věnovaný Johannesu Urzidilovi (eds. Steffen Höhne, Klaus Johann a Mirek Němec, 2013). „Spolu s Maxem Brodem a nakonec Lenkou Reinerovou byl Urzidil současníkem ‚pražské německé literatury‘, který o ní později podal svědectví a byl tak i spolutvůrcem jejího obrazu. V době, kdy se výzkum snaží o novou profilaci této literatury, by proto bylo na místě tuto Urzidilovu roli ještě jednou prověřit,“ píše autor nového česko-německého echa, a konstatuje: „Je až pozoruhodné, že nejsrozumitelnější slova, která k tomu ve svazku najdeme, jsou citáty Petera Demetze z roku 1999 (!).“

Představení Berlínských epizod (11. 9. 2015)

IPSL srdečně zve na představení monografie Michala Topora. Knihu Berlínské epizody s podtitulem Příspěvek k dějinám filologie v Čechách
a na Moravě 1878–1914 představí ve středu 30. září autor v prostorách Pražského literárního domu. Večerem provede Luboš Merhaut, další informace v pozvánce.

Libuše Heczková píše o Zuzaně Brabcové (9. 9. 2015)

Nové echo je nekrologem za prozaičkou Zuzanou Brabcovou (1959–2015). „Zuzana Brabcová nenapsala za svůj život mnoho textů. Všechny byly nějakým pokusem o stvrzení existence a také o záchranu sebe samé, všechny jsou částečným zmoudřením, a současně ale také onou těsnou maskou ženy. První román Daleko od stromu (1984 v samizdatu, 1987 v exilovém nakladatelství, 1991 tiskem v Čechách) je dramatem samoty v rodině, druhá Zlodějina (1995) samoty v dějinách, třetí Rok perel (2000) samoty v těle a čtvrtý Stropy (2012) samoty v nemoci. (Poslední kniha Voliéry by měla vyjít v roce 2016.) O všech těchto románech lze společně s básníkem Liu Xiem říci, že jde o zkušenost ve slově, která je u dnešních českých prozaiků vzácná.“

Jaroslav Seifert napsal o Karlu Tomanovi (2. 9. 2015)

Jako nové echo publikujeme u příležitosti dnešního vydání 14. svazku Díla Jaroslava Seiferta, přinášejícího publicistiku z let 1939–1986, jeden ze Seifertových (1901–1986) článků o Karlu Tomanovi (1877–1946). Publikován byl v deníku Práce v březnu 1947. „Toman vyprávěl nám kdysi sám, jak píše. Ne, to slovo není to pravé. Neboť tu nejde o kupy bílých čtvrtek, které ruka chvatně popisuje a vzápětí roztrhané hází pod stůl. Není tu rukopisu, který je plný škrtů a přepisů. Toman vyprávěl, že chodí s myšlenkou básně v hlavě tak dlouho a tak dlouho říká si verš za veršem, dokud celá báseň nevyplyne mu bez kazu. Pak usedne a hotové verše opíše prostě podle své paměti. / F. X. Šalda ve své studii o Tomanovi, která mimochodem má platnost vědecky zjištěné pravdy, poznal a popsal tento tvůrčí proces velmi přesně. Šalda píše: Cítíš, že tyto Tomanovy verše byly skandovány na dalekých toulkách a procházkách, na nekonečných silnicích a že dřív, než je básník napsal, uměl je zpaměti.“

Martin Vavroušek píše o pražské židovské moderně (31. 8. 2015)

Nové česko-německé echo informuje o workshopu Pražské figurace židovské moderny, který proběhl v únoru tohoto roku v Tübingen. Setkání uspořádané Slovanským seminářem univerzity v Tübingen ve spolupráci s Ústavem germánských studií Univerzity Karlovy se zabýval aspekty židovské moderny v Praze, propojení a ovlivňování české literatury německým kulturním kontextem v Čechách okolo roku 1900 jakož i analýzou a transferem charakteristických látek a motivů do československého undergroundu a současné české literatury. V diskusi zaznělo, „že důležitým – avšak často opomíjeným – aspektem české a židovsko-německé kultury v Čechách je její provázanost s technickým, hospodářským a ekonomickým rozmachem v tehdejším Československu. Teprve zevrubná  rekonstrukce dobového kontextu nám pak umožní provést adekvátní analýzu myšlenkových figur a pozic Židů mezi českou kulturou a německou kulturou v Čechách“.

Marie Smějsíková píše o knihách Josepha Conrada (26. 8. 2015)

Nové echo provází dvěma knihami esejí J. C. vydanými v loňském roce, Poznámky o životě a literatuře a Zrcadlo moře. „Při úvahách o charakteru tvorby jiných autorů Conrad často dospívá k různým obecně platným konstatováním a závěrům, např. o svobodě autorovy imaginace nebo upřímném vnímání života a jeho zobrazení. V první řadě ho však zajímá smysl daných děl, do jaké blízkosti se postavy dostávají k ‚pravdě našeho společného údělu‘, tedy bolestnosti a zajímavosti života, ale i jeho ukončenosti. Toto hledisko vysvítá také z Conradových textů o vlastních prózách, které často začínají jako reakce na recenzi nebo jiný ohlas. Autor v nich nejen osvětluje vlastní inspirace, ale i vyjevuje, co bylo při psaní jeho cílem. Vztahuje se ale pouze k postupům a fázi tvorby, nikdy ne k účinku, jaký dílo má nebo má mít – několikrát uvádí své dojmy z četby vlastních děl, s tím, že jeho slovo má však stejnou váhu jako slovo jakéhokoliv jiného čtenáře.“ 

Eliška Krásnohorská napsala o vzdělání (19. 8. 2015)

Jako nové echo publikujeme podstatný výtah z eseje Elišky Krásnohorské, uveřejněné v roce 1889 v červnovém čísle prvního ročníku Časopisu českého studenstva. Úvaha s názvem Vzdělání pro vzdělání nezaslouženě zapadla, snad i proto, že její autorka je příliš spojována se Smetanovými librety a povšechným obrazem vlastenecké ideoložky. Břitké postřehy Elišky Krásnohorské, jíž bude věnována jedna z letošních antologií IPSL, však nijak nezestárly. – „Pěstuje se vzdělání pro profesi, pro zlepšení hmotného blahobytu, pro snazší konkurenci v pověstném boji o žití, pro urovnání vyšších kariér, pro vyniknutí ve společnosti i na trhu života; – vzdělání pro všemožné praktické účely, jenom ne vzdělání pro svůj význam ideální, pro ušlechtění člověka, pro rozmnožení nejčistšího, duševního blaha mezi lidmi, pro zobecnění poznání a pravdy, pro uhájení názorů svobodnějších a spravedlivějších, – slovem: jenom ne vzdělání pro vzdělání, a přece jesti vzdělání sobě samého účelem nejvlastnějším.“

Marie Rakušanová píše o Sawického Osmě (17. 8. 2015)

Nové germanobohemistické echo se zabývá česko-německými aspekty knihy amerického historika a teoretika umění Nicolase Sawického Na cestě k modernosti (Praha, FF UK 2014) o uměleckém sdružení Osma, jež do českého prostředí v prvním desetiletí 20. století vneslo moderní evropské směry. „Nejpoutavější jsou ty pasáže,“ píše Marie Rakušanová, „ve kterých Sawického zvídavost cizince rozkrývá historické souvislosti kulturního života Prahy a českých zemí v době nástupu umělců Osmy na uměleckou scénu. Jeho podrobné analýzy kulturních vztahů Čechů, Němců a Židů detailně vykreslují pozadí, s nímž novátorství Osmy velmi ostře kontrastovalo. České uměleckohistorické bádání výsledky podobných rozborů považuje za samozřejmost, Sawicki však dokazuje, že má cenu zažité představy ověřovat. […] Sawicki na základě analýzy uměleckých děl a díky důkladnému rozboru dobových recenzí a polemik názorně ukázal, jak nesamozřejmé bylo česko-německo-židovské společenství Osmy v rámci pražské kulturní situace začátku 20. století.“ 

Marie Škarpová píše o Komenském v Knižnici (12. 8. 2015)

Nové echo se zastavuje nad způsobem vydávání a komentování českého písemnictví předobrozenských dob v řadě Česká knižnice. „V loňském roce opětně vydán Labyrint světa a ráj srdce Jana Amose Komenského. Nejde však o pouhý reprint prvního vydání České knižnice z roku 1998. Stojí tedy za to, podívat se blíže na změny, jež byly v edici pro toto nové, druhé vydání (pořízené již nakladatelstvím Host) učiněny. / Obě vydání se nejnápadněji liší tím, že vydání první bylo dvojedicí: kromě Labyrintu (jehož editorem byl Jaroslav Kolár) obsahovalo také jiný Komenského útěšný spis vzniklý ve stejné době jako Labyrint a – obdobně jako Labyrint – v průběhu života Komenským několikrát přepracovaný, tedy spis Truchlivý (jeho editorkou byla Věra Petráčková). Nově byl ovšem vydán pouze Labyrint světa a ráj srdce. Proč k této redukci došlo, se nikde nedovídáme, a tak lze o jejích příčinách jen spekulovat. Rozsah editovaného textu to jistě nebyl (formát knižnice se nadto po převzetí nakladatelstvím Host ještě zvětšil). Nebo snad už Truchlivý nepatří mezi kanonická díla české literatury a nezaslouží si být v České knižnici znovu vydán? Či bylo jeho vypuštění zapříčiněno obavami, aby se snad současný čtenář nezalekl příliš ‚dlouhé‘ dvojedice, a tak se mu raději nabídlo jen jedno Komenského dílo?“

Lucie Malá píše o Kritické Příloze RR (5. 8. 2015)

Nové echo připomíná profil a působení časopisu z let 1995–2004. „Deset ročníků časopisu obsahuje rozsáhlý a různorodý materiál a charakteristika publikované literární kritiky zde bude ilustrativní. V KP převažují dvě ‚metody‘, které jsou pro časopis příznačné a poukazovaly na ně s odpovídající intenzitou i dobové ohlasy. Zaprvé je to zaměření na strukturu a stavbu konkrétního uměleckého nebo odborného textu. ... Druhý a v kritickém časopise z dnešního pohledu o něco méně samozřejmý rozměr literární kritiky KP se odvíjí od poměrů panujících v literárním provozu s požadavkem jisté etiky a odpovědnosti kulturních činitelů. To přirozeně vylučovalo toleranci k projevům oportunismu, zdánlivé nestrannosti či upřednostňování vlastních zájmů před kvalitou výsledků. Tento typ napření se v praxi projevoval např. nesmlouvavým upozorňováním na plytké a ‚bezpečné‘ texty v literárních časopisech a kongresovou turistiku nebo kritikou nedůsledně odvedené ediční práce.“

Václav Maidl píše o skriptech k německé literatuře (3. 8. 2015)

„Co je lepší – informace odpovídající jen zčásti, nebo informace žádná?“ ptá se nad vysokoškolskými skripty Jaroslava Kováře o autorech a dílech „německy psané literatury od roku 1933 do současnosti“ (Deutschsprachige Literatur seit 1933 bis zur Gegenwart, 2014) pisatel nového česko-německého echa. Sedmdesátistránkové pojednání určené pro posluchače brněnské germanistiky se pokouší „v krátkých přehledových kapitolkách seznámit studenty s jednotlivými typy německy psané literatury charakteristickými pro určitá časová období (např. pro období 1933–1945 zvrhlé umění – literatura půdy a krve – ‚vnitřní‘ emigrace – exilová literatura) a snaží se vystihnout odlišnosti literatury vzniklé v jednotlivých zemích (Německo, Rakousko, Švýcarsko, literatura NDR)“. Zvláštní kapitola je věnována německy píšícím autorům z českých zemí. Nutně výběrový a kusý výklad má podle V. Maidla svoje oprávnění: „[…] čeští studenti se s německy psanou literaturou setkávají při zahájení studia germanistiky vlastně poprvé. Autor se proto snaží svými skripty vytvořit úplně první, základní rastr, vytyčuje první orientační mezníky v nepřehledném, resp. pro studenty dosud neznámém poli“.

Jiří Flaišman píše o spisech R. Jakobsona (29. 7. 2015)

Nové echo zpravuje o devátém dílu Selected Writings Romana Jakobsona. Ve dvou svazcích (Uncollected Works, 2013–2014) ho k vydání připravil slavista Jindřich Toman působící na Michiganské univerzitě. Počin „shrnuje všechny texty z autorova ‚československého období‘ publikované vesměs v periodickém tisku s výjimkou těch, jež jsou součástí větších prací nebo které autor později přepracoval. Jak je charakteristické pro celý projekt, i v devátém díle najdeme texty v jejich původních jazykových zněních, v tomto případě texty psané rusky, německy, francouzsky a česky (tj. bez sjednocujícího překladu do některého ze světových jazyků, nejlépe angličtiny, v komentáři). Oba svazky, mající charakter doplňků k jádru ustavenému prvním až osmým dílem SW, představují Jakobsona v mnoha polohách a ve škále žánrů (studiích, recenzích, zprávách, nekrolozích, polemikách, anketních odpovědích, rozhovorech atd.), přispěvatele časopisů úzce odborných (Slovo a slovesnost, Slavische Rundschau), kulturních revuí (Listy pro umění a kritiku, Index), deníků (Tribuna, Lidové noviny, Prager Presse) nebo sborníků a almanachů.“

Michal Kosák píše o komentáři v České knižnici (22. 7. 2015)

Nové echo věnuje pozornost formě komentáře v řadě Česká knižnice u příležitosti edice Básní Konstantina Biebla. Ke snaze o závazné vodítko pro podobu doprovodného aparátu se staví skepticky: „Je ovšem otázka, zda je něco takového vůbec prospěšné požadovat. Jako jsou texty a jejich autoři různí, liší se často také charakter variant, odlišná je pak samozřejmě též kvalita dosavadních edic. Jestliže v díle převažují složité kompoziční změny (např. proměny pořadí slok), určuje to i volbu podoby aparátu, a ta bude také jiná nežli u básníka, který provádí např. malé škrty a nahrazuje eliminované místo proporčně stejně rozsáhlým novým textem. Jinak se bude uvažovat a také uvažuje o edici Máchy v rámci České knižnice a odlišně zas o edici Konstantina Biebla, jehož dosavadní soubory nebyly na odpovídající úrovni.“

Hans Natonek napsal o strašidelné Praze (20. 7. 2015)

Sérii česko-německých natonkovských ech uzavírá esej Strašidelná Praha, jejž pražský německý autor publikoval začátkem května 1939 v exilovém listě Österreichische Post, vydávaném v Paříži. Julia Hadwiger upozorňuje v úvodu na četné odchylky ve znění textu, které je obsaženo ve výboru z Natonkovy publicistiky Letzter Tag in Europa. Natonek v textu připomíná atmosféru Prahy s její česko-německo-židovskou literaturou a exponuje důkladnou proměnu ovzduší, které zavládlo po okupaci Československa německými vojsky: „15. březen 1939 byl dnem smrti této literatury; doslova. Hnány strachem vrhly se tisíce lidí, antikváři, knihkupci, sběratelé a čtenáři, do dobrovolného autodafé této a veškeré ‚podezřelé‘ literatury. Nemusel přijít Goebbels a knihy pálit. Hořely samy od sebe. Tisíce pecí dýmaly ve stejnou ranní hodinu; kotle ústředních topení dostávaly literární potravu. Roztrhaná literatura ucpala tisíce toalet. Smrdělo to do nebe, byl 15. březen... Se vstupem německých vojsk se otevřela kloaka a lidé posedlí strachem setřepávali svou minulost, své já do záchodové mísy. Instalatéři pak měli co dělat. Tak vypadá děs, který předchází tyto dobyvatele.“

Jindřich Veselý napsal o loutkovém divadle (15. 7. 2015)

Jako nové echo publikujeme článek Jindřicha Veselého o postavení „maňáskových“ loutek v českých zemích (Národní listy 7. 11. 1913): „V Čechách měly slavnou tradici jen loutky na drátku. ... Naproti tomu ‚bramborové divadlo nezaujalo u nás nikdy širších vrstev, nemělo vlivu na současnou dramatickou produkci, ani z ní nečerpalo, jak tomu bylo u marionet. Milovníci jeho vyskytli se u nás jen ojediněle, jako akad. malíři Brunner, Skála, ak. sochař Šejnost (předváděl zkarikované populární současníky), spisovatelka A. Lauermannová (Felix Téver), vždy přístupno bylo bramborové divadlo jen několika zasvěcencům, kteří se účastnili uměleckého dýchánku nebo zábavy v uzavřeném kruhu. Povrchně byly známy loutky na prsty skoro pouze z jarmarků, kde byly úplně němé a tak smutné v průvodu opelichaného králíčka nebo pejska (ve Francii lidoví loutkáři užívají k témuž údělu kočičky) – i ta nezbytná rakvička jako by byla symbolem úpadku tohoto uměníčka u nás…“

Luboš Merhaut píše o Ženské práci (8. 7. 2015)

Nové echo představuje knihu O ženské práci (2014), kterou připravily Marie Bahenská, Libuše HeczkováDana Musilová. Antologie je rozčleněna do 47 kapitol a zahrnuje 73 textů z rozmezí let 1869–1956. „Jde o žánrově i názorově pestrý výběr časopiseckých a novinových článků, zpráv, dokumentů, anket, úvah, osvětových a programových textů, odborných zamyšlení, profilových článků ženských periodik, ale i vzpomínkových textů či úryvků z rozsáhlejších pojednání. Zachycuje perspektivy a vývody mnohdy protikladné, a to z pramenů různého založení, společensko-politické orientace. Lze v něm vyznačovat i relativně soudržné linie, např. v souvislosti se změnami koncepce ženství a feministické sebereflexe prostřednictvím řady jmen literátek a představitelek ženského hnutí.“ 

Jiří Stromšík píše o Kurtu Krolopovi (6. 7. 2015)

Nové česko-německé echo přináší text slavnostní přednášky, kterou u příležitosti 85. narozenin Kurta Krolopa pronesl Jiří Stromšík při otevření Centra Kurta Krolopa pro německou literaturu v Čechách. Českoněmecký germanista, k jehož poctě bylo pojmenováno nové centrum usilující o výzkum pražské německé literatury, resp. německy psané literatury z Čech v kontextu středoevropských kulturních dějin, se v šedesátých letech 20. století podílel na založení systematického výzkumu německy psané literatury z českých zemí. Vedle této oblasti se Kurt Krolop celoživotně věnuje dílu Karla Krause – Jiří Stromšík píše: „Karl Kraus zřejmě pro Kurta Krolopa představoval a představuje nejpřesvědčivější ztělesnění kritického myšlení – takového, které se nedá ošálit žádnými klišé nebo stereotypy, ale ani zlákat věroukami nebo ideologiemi, nýbrž neustále usiluje proniknout pod povrch textu, aby tam našlo novou, jinými dosud nepoznanou pravdu. – Něco však Krolopa od Krause podstatně odlišuje: jeho kritičnost není nesena krausovskou útočností, či přímo agresivitou, a už vůbec ne soudcovským, extatickým moralismem; Krolopova kritičnost nechce předmět kritiky ‚demolovat‘, nýbrž lépe pochopit.“

Martin Pokorný píše o Petru Rezkovi (1. 7. 2015)

Jako nové echo zveřejňujeme laudatio proslovené u příležitosti udělení Ceny F. X. Šaldy za rok 2014 Petru Rezkovi a jeho knize Proklouznutí neboli smrt v Museu Kampa v pondělí, 29. června 2015. „Kdo pronáší laudatio, hovoří jménem instituce, která titul uděluje, a jménem nároků, kterým instituce slouží. Avšak co by v našem případě bylo institucí? Sám F. X. Šalda? Šalda institucí nepochybně byl, avšak přiřazovat k němu texty Petra Rezka právě v tomto směru by bylo zřejmým omylem, a volba mne jakožto laudátora by tento omyl mohla jedině zvýraznit. Má tedy být institucí sama Cena F. X. Šaldy? Musím svou chválu pronášet tak, abych současně nepřímo chválil všech předchozích osmnáct laureátů? Nutno doznat, že k tak obsáhlému úkolu se necítím povolán. Nuže, měl bych chválit garanta kontinuity ceny, sám udělující výbor? Má být předmětem mé chvály sám fakt, že cena byla udělena?“

Udělení Ceny F. X. Šaldy za rok 2014 (29. 6. 2015)

Dnes, v pondělí 29. června 2015, proběhne slavnostní udělení Ceny F. X. Šaldy, která je od roku 1995 udělována za vynikající výkon v oblasti umělecké kritiky (zejména literární, divadelní, výtvarné, filmové, televizní, hudební atd.), za mimořádné ediční počiny a práce uměleckohistorické. Za rok 2014 navrhlo odborné grémium pod vedením předsedkyně Libuše Heczkové udělit Cenu F. X. Šaldy Petru Rezkovi za knihu Proklouznutí neboli smrt (Galerie Ztichlá klika, 2014) s přihlédnutím k celoživotní tvorbě. Slavnostním aktem, který započne v 17 hod. v prostorách Sovových mlýnů v Museu Kampa, bude provázet básník Jaromír Typlt. Informace o laureátovi i nominovaných a jejich knihách lze najít na stránkách https://www.facebook.com/cenafxsaldy

Michal Topor píše o monografii o Karlu Horkém (24. 6. 2015)

Nové echo referuje o bezmála tisícistránkové biografii Štěpána Filípka Karel Horký – rytíř ulice (2015). „Základním stavivem chronologicky vedeného výkladu byly Horkého dopisy rozptýlené dnes v řadě pozůstalostních fondů. Úryvky z nich autor bohatě dokládá a ilustruje peripetie Horkého života, vydatně cituje z jeho časopiseckých a novinových textů a také z textů vzpomínkových. Horkého perspektiva, již Filípek nejednou kriticky koriguje, relativizuje, poměřuje jinými, třebas i alternativními náhledy, logicky výslednému výkladu dominuje.“

Tilman Kasten píše o knize K. Lahlové (22. 6. 2015)

Do debaty relativizující ostrou dichotomii pražské a regionální, periferní „sudetoněmecké“ literatury ve prospěch jedné německojazyčné literatury Čech a Moravy přispěla Kristina Lahlová disertací Das Individuum im transkulturellen Raum (Individuum v transkulturním prostoru), již s podtitulem Koncept identity v německojazyčné literatuře Čech a Moravy 1918–1938 vydalo bielefeldské nakladatelství Transcript (2014). Tilman Kasten v česko-německém echu rozvádí, že „pojednání pražské i ‚sudetoněmecké‘ literatury v kontextu jednoho teritoriálního literárněhistorického přístupu dává principiálně smysl, ale způsob, jakým Lahlová odůvodňuje přináležitost textů k příslušnému prostoru (a tím kongruenci textů patřících k jedné literární krajině), je přesvědčivý méně.“ U velmi rozdílných textů autorů s rozdílným vztahem k prostoru českých zemí se Lahlové „pouze na základě abstraktního obsahového hlediska problematiky individuality a nezávisle na výskytu českých nebo moravských reálií“ daří postulované prostorové specifikum objasnit jen stěží. 

Michael Špirit píše o přijetí antologií IPSL (17. 6. 2015)

Nové echo se zabývá ohlasy na některé z vydaných svazků edice Antologie IPSL. „Mezi rámcová nebo shrnující měřítka kladená na knižní výběry článků o tvorbě nějakého spisovatele by měla patřit otázka, jaký je výsledek předmětného výběru – výběru omezeného na cca 150 stran malého formátu a určeného předně pro zaujatou neodbornou veřejnost –, jaký obraz o dotyčném spisovateli skládají texty různých autorů sloučené do jednoho svazku. Je to zároveň otázka oprávněnosti a srozumitelnosti editorských kritérií a jejich realizace. V malém českém prostředí ohrožují takový typ tázání přinejmenším dvě úskalí: nepřítomnost živé tradice (chrestomatie tohoto typu v literatuře posledního půlstoletí s výjimkou antologií o eseji přelomu století a prvních desetiletích 20. věku neexistují) a mylný dojem, že realizovaný počin má normativní povahu, že je všeobecně závazný; vědomí, že vedle sebe mohou existovat různé rozvrhy příslušného tématu, jejichž právoplatnost není zjevená, ale utvářejí ji odlišné osobnosti vydavatelů, není v Čechách právě běžné.“

Růžena Grebeníčková napsala o znakovosti (10. 6. 2015)

Jako nové echo zveřejňujeme strojopis Růženy Grebeníčkové (1925–1997), napsaný zřejmě na počátku sedmdesátých let 20. století a souvisící s rovněž dosud nepublikovanými studiemi Fiktivní autobiografie a literární text a Znakovost v českém divadle. „Shoda vět z textů R. Walsera a K. H. Máchy svádí pozornost k  aspektům literární stylizace, kterou vzdálené si texty implikují: v obou případech se končí návratem domů, zatímco předchozí vyprávění je evidentně literárně motivováno jako autobiografické, neboli předstírá význam vlastního zážitku (literatura finguje, že je jen prostředkem sebevýpovědi, zatímco výpověď o sobě je prostě dílem literatury, to jest vyplňuje mezeru, prázdno, mluví o neexistujícím, nesděluje nic o tom, co je, nýbrž o tom, co není). Protiklad stylizovaného a nestylizovaného, literatury a života je po svém v próze tematizován. … Interpretování literárního, dramatického textu formou divadelního předvádění je možné pouze za cenu paradoxu, za cenu toho, že dialogický nebo monologický projev (přednášení napsaného slova) bude ‚zneškodněn‘: jde o to, že právě básník, autor textu se připraví o možnost intervenovat do významové struktury jeho jevištního provedení.“

Štěpán Zbytovský píše o záhadě F. Kafky (8. 6. 2015)

Nové česko-německé echo analyzuje knihu Gerharda Riecka Kafkas Rätsel (Kafkova záhada; Würzburg, Königshausen & Neumann 2014), která dle podtitulu nabízí k životu, dílu a jeho výkladu nejen otázky, ale rovněž také odpovědi. Publikace rakouského publicisty a kafkologa na volné noze s ambicí na komplexní a zcela původní interpretační výkon se „uchyluje ke konstruktu spisovatelovy psyché jako centrální vztažné veličině“ výkladu: Kafkovo údajné „trauma odcizení ve vztahu k rodičům, trauma sexuální […] a z nich vyplývající napětí mezi Nadjá a Já a sado-masochistická dialektika Kafkových sklonů“ vnáší do textů prostřednictvím „terapeutické sublimace [...] prakticky všechny myslitelné konstelace a charaktery postav: asketismus, incest, homoerotické náznaky, K. se stává šifrou pro Krista a pro ventilaci traumatického vztahu k vlastním židovským kořenům.“ Štěpán Zbytovský závěrem podotýká: „Skutečnost, že knihu do svého edičního plánu přijalo nakladatelství, považované za kompetentní pro oblast humanitních věd, lze si vykládat jako jeden z viditelných důsledků masivní redukce lektorské práce v mnoha nakladatelstvích.“       

Jiří Flaišman píše o Návratu ze SSSR (3. 6. 2015)

Nové echo vítá „titul, na nějž se na knižním trhu čekalo od listopadu 1989“. Po překladu Bohumila Mathesia (1936) se v novém převodu Zuzany Tomanové „objevuje zásadní dílo podávající doklad o meziválečném střetávání Evropy s tehdejším sovětským Ruskem, proslulý Návrat ze SSSR (1936, spojený do jednoho svazku s  bezprostředně navazujícími Poopraveními „Návratu ze SSSR“) francouzského prozaika a dramatika André Gida. ... Autor Návratu ze SSSR odjížděl na východ jako přesvědčený komunista, navrátil se jako člověk pochybující, byť stále věřící v „odražení ode dna“, které se sovětské společnosti musí po hrůzách spáchaných Stalinovým režimem podařit (připomeňme, že se jedná o období tzv. moskevských procesů). ... U četby tohoto díla dnešnímu čtenáři chtě nechtě vyvstanou spojnice mezi Stalinovou říší a dnešním Putinovým Ruskem, a to nejen např. při Gidově tvrdé kritice sovětského režimu generujícího novou vládnoucí třídu (úzký aparát mocných, nedotknutelných), ale i při charakteristice a hledání základních rysů ruské společnosti, která si v době stalinismu vypěstovala – řečeno s Gidem – komplex nadřazenosti.“

Michal Kosák píše o metodě kolací (27. 5. 2015)

Nové echo si klade otázku, jaké jsou způsoby ověřování textu při přípravě k vydání, jakými technikami se děje porovnávání předlohy a opisu (tedy kolace). „U nás se metodě kolací nevěnovala taková pozornost jako jinde: například B. M. Ejchenbaum s K. I. Chalabajevem podle vzpomínek Ejchenbaumovy dcery experimentovali a hlavně následně analyzovali kolacionování textu ve dvojici pomocí telefonního aparátu, vytvořili si údajně i ustálená a takřka kódová spojení pro signalizaci interpunkce. Zkoušelo se čtení textu odzadu, zkoumala se délka úseku, již si lze bezpečně zapamatovat. … Dá se říci, že pro kolaci je charakteristické napětí mezi mechaničností, zvykovostí, garantující bezpečný proces kolace, a současně postupy, které mají zajistit co největší míru koncentrace, soustředění na význam textu. Proto si většinou editoři vyznačují i jevy, které jsou k řešení v jiných fázích edičního zpracování. Kolace je … totiž nejen prostředkem k zajištění spolehlivého textu, ale vede, i díky své pomalosti, k zvláštnímu, detailnímu a někdy i opakovanému poznávání textu, jež by mělo být pevnou součástí úvazku editora.“

Ingeborg Fiala-Fürst píše o Praze a periferii (25. 5. 2015)

V příspěvcích sborníku Prag – Provinz (Praha – periferie), prověřujících relevanci tradované hranice mezi pražským centrem a česko-moravskými provinčními oblastmi, shledává autorka nového česko-německého echa cenné pokusy o ‚redefinici‘ německy psané literatury (včetně literatury pražské) jako předmětu výzkumu“.  Ingeborg Fialová Fürstová spatřuje ve sborníku příspěvků z konference uspořádané v Liberci v roce 2011 (Arco Verlag, 2014) součást diskuse, v níž se v posledních letech realizuje „posun, oslabení nebo dokonce odstranění hranic mezi ‚tou‘ pražskou německou literaturou a okolní ‚regionální‘ německou literaturou v českých zemích“, zároveň na něm dokládá „obohacení badatelských metod o otázky z oblasti kulturních dějin, literární sociologie, recepční estetiky a dějin médií“ a „rozhodující rozšíření korpusu diskutovaných textů“.

Luboš Merhaut píše o tzv. Historii (moudrého) vola (20. 5. 2015)

Nové echo věnuje pozornost knížce Jaroslav Hašek: Historie moudrého vola (ed. Radko Pytlík, 2015). Je to „výbor z Haškových povídek a črt, v jehož čele stojí cyklus Ze staré drogerie, doplněný dalšími 16 texty, které původně vyšly v letech 1909–1910 v časopisech a novinách (především ve Veselé Praze a v Karikaturách). To si čtenář ovšem musí dohledat sám, neboť žádné přesnější bibliografické údaje ani běžné ediční informace zde nenajde; jen náznaky.“ Editor však výbor prezentuje jako „Pokus o rekonstrukci životopisného románu Jaroslava Haška“ a „tváří se, že rekonstruuje nerekonstruovatelné, … záhadu zjevně neexistujícího románu. … Hledání neexistujících textů je – zdá se – jakési dnešní ‚pražské dada‘. Radko Pytlík ovšem mystifikuje čtenáře – předkládá svůj nový nápad, z něhož poněkud zmateně, textologicky neprofesionálně a zároveň nakladatelsky utilitárně udělal ‚novou‘ knihu (obestřenou navíc tajemstvím) autora, jenž se pořád těší čtenářskému zájmu.“

Přednáška o česko-německém literárním transferu (18. 5. 2015)

O osobnostech a časopisech, jež stály v centru česko-německého prostředkování na přelomu 19. a 20. století, promluví dnes Lucie Merhautová z Masarykova ústavu AV ČR. Častá přispěvatelka Ech i česko-německých Echos představí svůj aktuální výzkumný záměr v prostorách ÚČL AV ČR. Podrobnosti v pozvánce zde.

Michal Topor píše o knize Franca Morettiho (13. 5. 2015)

Nové echo se zabývá knihou italského literárního historika Franca Morettiho Grafy, mapy, stromy s podtitulem Abstraktní modely literární historie (2007, česky 2014). Moretti „konstatuje pozvolný ústup zájmu o ‚studium literatury‘ a své teze předkládá jako pokus o ‚záchranu‘ disciplíny, cestu k jejímu ‚novému smyslu a uplatnění‘. ... Moretti radí zaujmout takovou vzdálenost, jež umožní sice pominout ‚jednotlivé detaily‘,zato však odhalit ‚jejich širší propojení, jejich vztahy, vzorce a formy‘, dovolává se jako inspirace ‚oborů, s nimiž literární historie jako taková neměla dosud takřka nic společného‘ (kvantitativní historie, geografie a evoluční teorie), dále přírodních věd a marxismem podloženého uvažování italského filozofa Galvana Della Volpe, jen o několik řádek dříve nicméně píše o ‚respektu ke konkrétnímu textu‘“.

Jan Budňák píše o Češích a vídeňské Die Zeit (11. 5. 2015)

Nové germanobohemistické echo přibližuje dvě komplementárně pojaté publikace zaměřené na souvislosti mezi vídeňským modernistickým časopisem Die Zeit a českou, resp. středoevropskou modernou: hlavními autory a vydavateli knih z let 2011 a 2013, nadepsaných v první části titulu shodně Die Wiener Wochenschrift Die Zeit (1894–1904) jsou Lucie Merhautová a Kurt Ifkovits. „Otázku transferu, o kterou tu běží,“ píše v echu Budňák, „chápou spoluvydavatelé nejen jako literární problém, ale v širokém, i politickém a světonázorovém smyslu, jako problém kulturní. […]  Merhautová a Ifkovits však nepodléhají idealizované představě o hladkém přenosu kulturních statků mezi centrem a ‚provinciemi‘, mezi různými národními kulturními jednotkami nebo dominujícími a progresivními diskursy […]. ‚Nedorozumění, odlišná očekávání a z nich plynoucí zklamání, rozchody a návraty, vědomé využívání partnerů a nalézání vlastních strategií jsou pro proces transferu často symptomatičtější než vůle ke sbližování stanovisek ve smyslu patosu kulturního prostřednictví‘.“ 

Michael Špirit píše o Terezii Pokorné (6. 5. 2015)

Nové echo se u příležitosti blížících se kulatých narozenin Terezie Pokorné zastavuje u autorčina koncepčního, redakčního, kritického a organizačního vkladu, který zdobí zdejší kulturní život. „Od roku 1993 je šéfredaktorkou časopisu pro literaturu a výtvarné umění Revolver Revue. Nejvýmluvnější vizitkou její práce je plynule a nekonjunkturálně se měnící podoba tohoto našeho nejlepšího kulturního periodika (včetně jeho Kritické Přílohy vydávané v letech 1995–2004 a knižní Edice RR čítající dnes více než 80 titulů), jež vyplývá z věrojatného zájmu redakce o témata a autory, kteří je jsou s to pojednat. Různé rysy časopisu například let 1994, 1999, 2004, 2010 a dnes přitom spojují konstanty, které si člověk těžko může vytknout programově.“

Richard Weiner napsal o Šaldově románu (29. 4. 2015)

Jako nové echo publikujeme recenzi Richarda Weinera o románu F. X. Šaldy Loutky i dělníci boží ze 7. 12. 1916. „Kdokoliv jen poněkud sledoval Šaldovu působnost kritickou, všímal si jeho mnohonásobně formulovaných požadavků, které kladl na básnický život i na básnické dílo, kdokoliv zná jeho názory o tvorbě umělecké ..., pozná na první pohled, že ve veliké této románové skladbě nejde o nic menšího než o umělecké, o básnické zkonkretizování Šaldovy filozofie umělecké a životní, a to způsobem, který nedovoluje již couvnouti. Tedy jakési ‚poslední slovo‘, čímž má býti řečeno tolik, že to je slovo neodčinitelné a neodvolatelné. Loutky i dělníci boží jsou pro Šaldu knihou nejosobnější, osobnější než cokoliv z toho, co napsal, byť za vším stál celou svou bytostí: neboť tentokráte hodlal se vypořádati se svým problémem básnickým činem.“

Kniha germanobohemistických Echos (28. 4. 2015)

Vychází elektronická kniha Echos 2014, která shrnuje první ročník recenzních příspěvků a článků k česko-německým literárním a kulturním vztahům. Institut pro studium literatury spolupracuje při vydávání Echos s Ústavem germánských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Rakouským kulturním fórem v Praze. Germanobohemistické příspěvky, zveřejňované v průběhu loňského roku v češtině a němčině na stránkách Institutu pro studium literatury, se zabývají převážně podněty k problematice německy psané literatury v českých zemích, ať už se jedná o aktuální knižní tituly či výstavní a dramatické realizace. – Kniha je zdarma dostupná na stránkách IPSL i u českých distributorů Kosmas, eReading a Palmknihy.

Lucie Merhautová píše o Rilkovi a Vrchlickém (27. 4. 2015)

Explicitní doklady vztahu R. M. RilkehoJaroslavu Vrchlickému byly dosud dva: báseň nesoucí Vrchlického jméno ve sbírce Obětiny lárům (1895) a Rilkův dopis z ledna 1896. Lucie Merhautová přináší v novém germanobohemistickém echu v rubrice Napsali třetí, v Rilkových sebraných spisech nevydaný a sekundární literaturou dosud pravděpodobně nereflektovaný text – sonet vepsaný do exempláře Obětin lárům, který Rilke zaslal Vrchlickému spolu s dopisem. V samostatném echu Merhautová konfrontuje pozitivní ohlas na Vrchlického poezii ze strany německých autorů a kritiků s vzrůstajícím odstupem kritiky české: „Rilkova stylizace vděčného učedníka se zcela míjela s postoji představitelů české literární moderny k Vrchlickému. […]. Ve stejném roce, kdy Rilke věnoval Vrchlickému Obětiny lárům, odmítl srovnání s Goethem F. X. Šalda […]. Šaldova kritika měla dalekosáhlé důsledky, byla přímo protikladná Albertovu úsilí o prokázání vysokého stupně české literatury a potažmo kultury před německým publikem. Vrchlického eklekticismus odmítala nejen jako estetický, nýbrž hlavně morální problém (‚duševní bezzásadnost‘), který se dotýká celé české společnosti.“

Vychází Echa 2014 (23. 4. 2015)

Čtvrtý ročník Ech vychází nyní v podobě elektronické knihy. Echa 2014 přináší shrnutí všech publikovaných textů doplněných o přehled recenzovaných knih a dalších témat, biogramy autorů a jmenný heslář. Tématem příspěvků je nejčastěji reflexe aktuálně vydávaných publikací relevantních pro literární vědu, konstantní pozornost je věnována též edičnímu zpracování či ediční historii vydávaných textů. Echa zahrnují též nekrology a texty věnované významným výročím osobností literárního života – ve čtvrtém ročníku je to mj. pásmo příspěvků věnovaných životnímu jubileu literárního vědce a vysokoškolského pedagoga Jiřího Brabce. – Kniha je zdarma přístupná na stránkách IPSL i u distributorů Kosmas, eReading a Palmknihy.

Jiří Flaišman píše o knize Digitální kritické edic (22. 4. 2015)

Nové echo představuje kolektivní publikaci Digitální kritické edice (University of Illinois Press 2014) badatelů pod záštitou pracovišť zejména z norského Bergenu a francouzského Lyonu. „Publikace je rozvržena do tří částí (celkově knihu tvoří devět samostatných kapitol), věnujících se v logické následnosti třem oblastem spojeným s aplikací digitálních technologií. V prvním bloku textů je pozornost zaměřena na historický kontext oboru a na resumé výzev, se kterými se editoři i uživatelé setkávají při zapojení digitálních médií v oblasti vydávání kritických edic. Druhá část shrnuje technické, často speciálně programátorské problémy při elektronickém zpracování textů. A závěrečný blok představuje otázky vyplývající z důsledků aplikace moderních technologií pro organizační, institucionální statut digitálních edic.“

Výroční zpráva IPSL za rok 2014 (21. 4. 2015)

Činnost Institutu pro studium literatury z minulého roku shrnuje právě zveřejněná výroční zpráva. IPSL v roce 2014 úspěšně završil výzkumný projekt, jenž zkraje roku 2015 vyústil ve vydání monografie Berlínské epizody; řada literárněvědných antologií se v loňském roce rozrostla o nové svazky věnované Jaroslavu Haškovi a Jaroslavu Seifertovi. Vedle již tradičních Ech publikovaných i nadále na stránkách IPSL v týdenním rytmu se první tři ročníky příspěvků dočkaly též podoby elektronických knih. Dále přibyla samostatná germanobohemistická Echos vydávaná v němčině i češtině a orientující se na problematiku německy psané literatury v českých zemích.

Michal Kosák píše o nových edicích České knižnice (15. 4. 2015)

Nové echo se zabývá dvěma tituly řady Česká knižnice, které přinášejí vybrané sbírky Konstantina Biebla a Antonína Sovy. V prvním případě „zvolil Jiří Holý za výchozí texty poslední samostatná zveřejnění sbírek, tedy ta vydání, která předcházela souborné edici v Díle Konstantina Biebla, jehož první svazek (1951) připravil sám autor. Holý se tak nepřiklonil ani k prvním otiskům jako Zdeněk Pešat (1979), ani ke znění poslední ruky jako Vladimír Justl (1985), svou volbu postavil zaprvé na kritice nesystematičnosti předchozích řešení a zadruhé na odmítnutí vydání poslední ruky, jež bylo, jak uvádí, zasaženo cenzurou a autocenzurou. … U Sovy stanovil Václav Vaněk jako výchozí text vydání poslední ruky, tj. aventinské Dílo Antonína Sovy (1922–1930). Tato volba, podložená sice hezkou vzpomínkou Otakara Štorcha-Mariena na spolupráci nakladatele a básníka, je ovšem v nesouladu s tím, jak chce, alespoň podle Komentáře, editor básníka podat.“

Elektronická edice sbírky Rozcestí R. Weinera (14. 4. 2015)

Institut pro studium literatury dnes zveřejňuje elektronickou edici sbírky Rozcestí Richarda Weinera. Ojedinělá edice s podtitulem Verze – edice – komentáře přináší nejen nové kritické vydání sbírky, ale též znění všech autorských verzí. Edice tak dále umožňuje paralelní čtení rukopisu, časopiseckých otisků i knižního vydání z roku 1918. Tyto verze lze prohlížet rovněž v obrazové podobě. Elektronická edice, iniciovaná Jiřím Flaišmanem a Michalem Kosákem, vznikla po nové revizi dochovaného relevantního materiálu (rozšířila též např. soubor časopiseckých otisků a evidovala kritickou recepci sbírky) a zpřístupňuje Weinerovu sbírku poprvé elektronicky a s odpovídajícím kritickým aparátem – poslední její edice vyšla v roce 1997 v rámci básníkových Spisů (Básně, ed. Zina Trochová). – Edice je hlavním výstupem práce studentů semináře Textologie v digitálním věku, jehož koncepci a výuku zajistil IPSL v rámci projektu Inovace bakalářského studia v ÚČLK FF UK v akademickém roce 2013/2014. 

Julia Hadwiger píše znovu o Hansi Natonkovi (13. 4. 2015)

V dalším echu věnovaném Hansi Natonkovi přibližuje Julia Hadwiger výbor z autorovy publicistiky z let 1933–1963 Letzter Tag in Europa (Leipzig, Lehmstedt 2013), nazvaný podle Posledního dne v Evropě, jednoho z Natonkových nejznámějších esejů. Do svazku vešly na základě editorčiných sporně zdůvodněných kritérií především aktuální politické texty a jen výběrově práce literární. V obou typech zařazených textů (zvláště z let 1933–1938) přichází často ke slovu český domov, resp. Praha: „Natonek zde zpracovává kromě politické situace a zvláštností města také problematiku exilu: ‚Mnoho toho republika ztratila, ale v jádru zůstala nedotčena. Němci ale, kteří se hlásili ke své nedělitelné české domovině, ztratili všechno; to poslední, co může člověk ztratit: svůj domov. Mohou teď zpívat onu píseň, nejmocněji rozechvívající píseň, jaká kdy vzešla ze srdcí mnohonásobně zkoušeného národa: Kde domov můj?‘“

Luboš Merhaut píše o monografii o karikatuře (8. 4. 2015)

Nové echo přibližuje monografii Karikatura a její příbuzní. Obrazový humor v českém prostředí 19. století (2014), vydanou u příležitosti stejnojmenné výstavy konané v Západočeské galerii v Plzni od října 2014 do ledna 2015. „Autor koncepce knihy a také její nejrozsáhlejší části Roman Prahl vymezil téma a základní pojmy ve značné šíři. Pod titulem se skrývá ‚mnohotvárný fenomén‘, jehož hlavním médiem byl ve sledovaném období humoristický časopis. Vedle karikatury s tradičně shledávaným komickým, kritickým nebo satirickým určením a působením zahrnuje grotesku, alegorii, hádanku, anekdotu, parafrázi a parodii, ironii atd. V jedenácti kapitolách Prahl sleduje historické formy a proměny kresleného humoru a satiry chronologicky od konce 18. století do začátku století minulého. Přitom se přínosně a ve vzájemných souvislostech pohybuje v několika rovinách: obecně humoristické, výtvarné, časopisecké a kontextové (hlavně s ohledem na česko-německé vztahy).“

Michal Topor píše o sborníku Uzel na kapesníku (1. 4. 2015)

Nové echo se zabývá sborníkem Uzel na kapesníku (2014) s příspěvky o tzv. narativních konstrukcích dějin: „Jednou ze styčných ‚hvězd‘ knihy je Walter Benjamin. Alena Tesková, označená za ‚naši největší odbornici na Waltera Benjamina‘, nechala kritika vystoupit v příspěvku, přehrávajícím filozofická rezidua myšlení pojmů času, paměti a vzpomínky, prostřednictvím četby jeho Dějinně-filozofických tezí. Jiří Růžička interpretaci téhož textu zasvětil druhou část studie, věnované jinak Lukácsovu a Benjaminovu pojetí dějin a dějinnosti ve srovnání s jinými koncepty historického materialismu. Ani jeden z vykladačů však bohužel nevykročil z hájemství ‚tezí‘ do širé oblasti Benjaminových konkrétních zkoumání minulosti. Pokus o řešení důležitých záhad je tak veden pouze v úzkém rámci a bez zřetele k Benjaminově archivářské píli a jejím vzrušujícím emanacím.“

Vychází druhý svazek Literárních studií a statí (31. 3. 2015)

Ve Vydavatelství FF UK právě vychází druhá část vybraných studií Otokara Fischera. Svazek Literárních studií a statí II přináší práce germanistické (Goethe, Nietzsche, Wedekind ad.) a komparativní, články o překladech a stati o ostatních literaturách (např. Shakespeare či románské a severské literatury), dále studie k otázkám literární formy a osobněji laděné články a vzpomínky. Překlady původně německy a francouzsky psaných textů pro vydání přítomné edice zajistil IPSL.

Veronika Tuckerová píše o překládání Kafky (30. 3. 2015)

V centru česko-německého echa stojí starší i novější překlady Franze Kafky od Mileny Jesenské, Willy Muirové, Marka Harmana a Michaela Hofmanna, o nichž v knize Kafka Translated (New York, Bloomsbury, 2014) píše anglistka Michelle Woods. Spíše než zdařilosti těchto překladů či oprávněnosti konkrétních překladatelských řešení autorka „dává prostor a ‚viditelnost‘ jejich autorům, umožňuje, aby nás informovali o svém přístupu a překladatelských volbách“. Woodsová se mj. pokouší rehabilitovat vůbec první překlady Kafkových děl do jiného jazyka z pera Mileny Jesenské, s poukazem na jejich věrnost coby překladatelčinu „otevřenost vůči literárnímu experimentu a stylistické ‚transgresi‘“. Podle V.  Tuckerové však autorka „nebere v potaz dlouhou tradici překladu z němčiny do češtiny s jejich specifickými stylistickými a syntaktickými problémy a se sympatiemi vůči Jesenské hodnotí její překlad dnešními měřítky, která vyžadují přesnost“.

Michael Špirit píše o rukopisu P. Blažíčka (25. 3. 2015)

Nové echo přibližuje rukopis pěti monografií Přemysla Blažíčka psaných od konce padesátých do počátku devadesátých let 20. století a nově dostupných v rámci souborného vydání autorových prací (2011 Knihy o poezii, studie o V. Holanovi a K. Tomanovi; 2014 Knihy o epice, práce o románech J. Holečka, J. Haška a J. Škvoreckého). „Z podoby rukopisu vyplývá, že až na několik pasáží vznikaly texty monografií chronologicky, a že tedy Blažíček musel mít přesnou představu o celku svého pojednání už ve chvíli, kdy k psaní usedal. Vzhledem k hutnému způsobu výkladu, v němž na sebe jednotlivé partikule logicky navazují, a vzhledem k nenápadné, ale o to pevněji působící kompozici každé z knih to konstatujeme jako jev, který pokládáme za vzácný.“

Marie Smějsíková píše o knize J. Vondráčkové (18. 3. 2015)

Nové echo se věnuje vzpomínkám Jaroslavy Vondráčkové na Jiřího Weila Mrazilo – tálo (ps. 1970, samizdat 1979, tiskem 2014). „Obraz Weilovy osobnosti, jeho inspirace, vzory a obavy nesestavuje Vondráčková pouze z trsů vlastních vzpomínek, ale prokládá a dokládá je dalšími texty – jeho rodným listem, anketní odpovědí z U-Bloku, kádrovým posudkem atd. Vondráčková také Weilův životní příběh poutavě proplétá ukázkami z jeho tvorby, s níž je důvěrně a chápavě obeznámena; vkládání dopisů Weilových a listů jemu adresovaných pak k autorčiným vzpomínkám připojuje pohledy dalších Weilových přátel. Přitom jde stále ale o vzpomínky Vondráčkové, hlas a postava vypravěčky se nikde neztrácí ani nerozmělňuje, např. vedle proměny Weilova vztahu k Rusku rovněž sledujeme, jak se vyvíjely autorčiny názory, jak postupoval její život a obměňoval se okruh lidí okolo ní i Weila.“

Olga Zitová píše o knize T. Pavlíčkové (16. 3. 2015)

Česko-německé echo Olgy Zitové představuje publikaci věnovanou vývoji národnostního konfliktu ve znojemském německém tisku v letech 1850–1938 (vyšlo v roce 2013 německy pod názvem Die Entwicklung des Nationalitätenkonflikts in der Znaimer deutschen Presse 1850–1938). Monografie Terezy Pavlíčkové o regionálním periodickém tisku z poměrně dlouhého časového období podle autorky často odbíhá od tématu: ve značně rozsáhlých částech „se soustředí i na ty oblasti, které byly z výzkumu původně vyloučeny (český tisk) nebo byly označeny za okrajové (lidový kalendář, spolkový tisk). […] Prostor a interpretační úsilí, které Pavlíčková soustředila do zmiňovaných oblastí, mohly být vloženy spíše do závěrečné třetí kapitoly, věnované letům první republiky. […] Zde se výklad na rozdíl od let 1850–1919 soustředí již pouze na jediné periodikum […]“.

Jindřich Vodák napsal o Richardu Weinerovi (11. 3. 2015)

V návaznosti na minulý týden publikujeme jako nové echo recenzi prvního knižního vydání sbírky Richarda Weinera Rozcestí od Jindřicha Vodáka (Lidové noviny 12. 7. 1918): „Kdo by znal Richarda Weinera jen z jeho novinářské činnosti, mohl by se snadno mýlit a domnívat se, že je to časem zlý člověk. ... Ale ve skutečnosti není ve Weinerovi hněvu ani za mák, je to tak roztomilý člověk a zejména roztomilý básník, jak jen si lze myslit. Roztomilým básníkem byl už v Usměvavém odříkání a jeho roztomilosti neubylo ani v Rozcestí, nové sbírce čtyřiadvaceti básní, kterou vydal Fr. Borový. Týž Weiner, který se zdá jindy zásadně nesnášenlivým, prochází celou sbírkou v podobě měkkého, dojatého dobráčka, jehož mladá duše přetéká něhou, oddaností, skromností, pokorou, ústupností, trpělivostí, vděčností, odpouštěním.“

Nový výklad Švejka (5. 3. 2015)

Na stranách 1–17 nového čísla Souvislostí (4/2014), ale také zde, vyšla studie komparatisty a překladatele Martina Pokorného nazvaná Švejk: otázka techniky. Autor odvíjí výklad od nedávno vydané antologie IPSL Čtení o Jaroslavu Haškovi Luboše Merhauta, jejíž mnohé texty se pokoušejí o postižení ústřední postavy Švejka. Pokorný předkládá vlastní interpretaci Švejka jako transponovaného obrazu tzv. principu Bretschneider; ten je charakterizován jako „ochrana majestátu“ prováděná tak, že je „současně vykotláním majestátu a jeho odhalením jakožto brutality“: „Švejkovy historky vyhlodávají vlastní téma, přitom si ale vydobývají plnou posluchačskou pozornost. […] již samotným vyprávěním historek jakožto činností Švejk podniká cosi strukturně analogického k Bretschneidrově podlosti.“ 

Michal Kosák píše o vydávání spisů R. Weinera (4. 3. 2015)

Nové echo přibližuje spletitou historii různých návrhů na výběrovou/soubornou edici díla Richarda Weinera, která měla v druhé polovině šedesátých let 20. století básníka, prozaika a publicistu po třicetiletém vyobcování z nakladatelských plánů takříkajíc vrátit do literatury. „Spisy Richarda Weinera začaly být připravovány jako tzv. čtenářské vydání od roku 1966 nakladatelstvím Odeon a Ústavem pro českou literaturu. Po letech, kdy se, slovy Jindřicha Chalupeckého, ‚Weinerovy knihy ztratily. Nebyly ani ve veřejných knihovnách, nesehnaly se ani po antikvariátech‘, měly představit autorovo dílo v rozsáhlejším výboru. ... Mimo koncepční proměny rozvrhu Spisů Richarda Weinera byla dynamika edičního podniku utvářena i vyjednáváním o typu edice a edičním aparátu. Od roku 1969 se podle zápisů z jednání ediční rady Spisů však začalo smlouvat především o pořadí vydávání svazků (ačkoli byl svazek poezie z ‚druhého období‘ odevzdán nakladatelství již v roce 1969, jako první byl k vydání určen v té době stále ještě připravovaný svazek próz Lazebník, Hra doopravdy, na poezii mělo dojít ‚snad‘ v roce 1971) a také o doprovodných textech. Pro nejbližší svazky měl být autorem doslovu k Weinerovým prózám Zbyněk Hejda a pro svazek poezie Zdeněk Pešat. Vydávání díla Richarda Weinera se však až na jedinou odchylku v době normalizace zastavilo.“

Arne Novák napsal jako student německé filologie (2. 3. 2015)

Nové germanobohemistické echo připomíná literárního historika a kritika Arne Nováka, od jehož narození uplynulo právě dnes 135 let. Pozdější brněnský profesor české literatury (2. 3. 1880 – 26. 11. 1939) své pražské a berlínské vysokoškolské studium profiloval především se zřetelem k  filologii „germánské“ (byť již v té době poslouchal i přednášky o české literatuře a v recenzích komentoval českojazyčnou literární produkci), setrvale pozorný k německému písemnictví (také provenience české či moravské) a germanobohemistickým souvislostem zůstal i v dalších desetiletích. V rubrice Napsali publikujeme dopis, jejž Novák napsal jako dvacetiletý student z Berlína spisovatelce Růženě Svobodové. Pln obdivu k „vzrůstu a rozvoji německé filologie“ píše: „A to nám chybí v Čechách: chybí nám věda, jež by zachycovala a reprodukovala českou kulturu jako takovou, jež by podávala obraz našeho duchovního života v jednotě a celkem, jež by velikou osobnost národa viděla za vším, jako mocné movens.“

Jiří Flaišman píše o knize J. Řehounka (25. 2. 2015)

Nové echo představuje knihu Rytíř smutné postavy (Nymburk 2014), v níž publicista, regionální pracovník a nakladatel v jedné osobě Jan Řehounek podal portrét básníka Jana z Wojkowicz (1880–1944). Práce „přináší v prvé řadě chronologicky sestavený životopis, anotovaný soupis knižně vydaných Wojkowiczových prací, antologii jeho básnických textů, a to vše doprovozeno bohatým obrazovým materiálem. Kniha svědčí o značném zaujetí pro zvoleného autora, zejména z perspektivy Wojkowicze-Nymburčana. Těžiště Řehounkovy heuristiky leží tak především v dokumentech k rodinnému zázemí autorovu a jeho výklad usiluje o zachycení životních peripetií Jana z Wojkowicz za využití korespondence a dalších archivních materiálů. ... J. Řehounek má řadu příležitostí k vylíčení netypické povahy a ne právě běžných životních osudů sebestředné osobnosti, člověka neustále se pozorujícího, hypochondrického, což často činí s potřebným nadhledem, například když líčí, jak se Jan Nebeský odmítl oženit jinde než v posteli: ‚Několik dnů před svatbou se píchl do prstu (pravděpodobně úmyslně), ranka se mu zanítila a on se zdůvodněním, že se jedná o tetanus, že má křeče a horečku, odmítl vstát z postele.‘“

35. ročník plzeňského sympozia (23. 2. 2015)

Ve dnech 26.–28. února 2015 proběhne již 35. ročník plzeňského sympozia k problematice 19. století, tentokrát na téma Neviditelná loajalita? Rakušané, Němci, Češi v české kultuře 19. století. Michal Topor zde vystoupí s příspěvkem o Alfredu Klaarovi (1848–1927), spisovateli a divadelním kritikovi německé Prahy, jehož kulturní a politické působení bylo spjato především se spolkem Concordia a deníkem Bohemia. Více informací zde.

Luboš Merhaut píše o knize Petry Ježkové (18. 2. 2015)

Nové echo se zabývá prací Obležen národem dramatiků, pojednávající zejména o divadelním a výtvarném kritikovi, fejetonistovi a prozaikovi lumírovského ražení, publicistovi a překladateli, dramaturgovi a lektorovi Janu Lierovi (1852–1917), resp. autorčin „výklad zjevuje podstatnou roli toho, jak psala, četla a vnímala většina, přetlačovaná vždy nutně jen radikalitou menšiny či jednotlivců, jež ‚vítězila‘ zpravidla se zpožděním a až ve fázi vlastní únavy, tedy většinové přijatelnosti, činící z bývalé modernity současnou módnost. …  Kniha Petry Ježkové je příkladem materiálově fundované a přesvědčivě argumentující uměleckohistorické práce. Je pozoruhodná schopností postihovat posuny ve vnímání problémů a osobností, konfrontační situace, projevující se přirozeně v diskusích a polemikách, průsečíky směrů, sil, vlivů a ambicí.“

Mieke Bal v Národní galerii (17. 2. 2015)

V pátek 20. února bude ve Veletržním paláci přednášet nizozemská teoretička a kritička umění Mieke Balová – u příležitosti otevření výstavy Jak je důležité býti v (pohyblivém) obraze. Výstava orientovaná v Národní galerii nově na média filmu a videa se otevřeně hlásí právě ke konceptu Mieke Balové a její stejnojmenné přednášce. O Mieke Balové psaly ve Slově a smyslu č. 19/2013 Libuše Heczková a Kateřina Svatoňová.

Michal Topor píše znovu o Maxi Brodovi (16. 2. 2015)

Nejnovější germanobohemistické echo je zaměřeno na Maxe Broda, jehož Vybrané spisy postupně od roku 2013 vydává nakladatelství Wallstein. V minulém roce vyšly mj. svazky s eseji o umění Über die Schönheit häßlicher Bilder (O půvabu ošklivých obrazů) a románem Stefan Rott oder Das Jahr der Entscheidung (Stefan Rott aneb Rok rozhodnutí). Podle Lothara Müllera, autora předmluvy k prvně jmenované knize, spoluvytvářel Brod právě svojí fejetonistikou s pozorným postřehem vůči okolí a současně těkavým způsobem psaní nový typ (velkoměstského) literáta. Michal Topor tu upozorňuje na nedostatečný výzkum Brodova působení právě v pražské kulturní oblasti před první světovou válkou a vyslovuje pochybnosti nad Müllerovou tezí, že Brod směřoval své texty k„publiku dalece přesahujícímu Prahu, celé německy mluvící veřejnosti“. Navzdory vítanému novému vydání zůstává podle Topora lítost nad náhodností výboru a absencí odborné přípravné práce.

Michal Topor píše o výkladech Tylovy Fidlovačky (11. 2. 2015)

Nové echo se věnuje knize statí Fidlovačka aneb Cokoli chcete (2014). Studie od různých autorů se zastavují u „významových faset původního textu i jeho inscenační realizace (premiéru 21. prosince 1834 následovala jediná repríza). Tyto a další souvislosti jsou sledovány v konfrontaci s rozrušením výchozí celistvosti v následných výňatcích a novodobých adaptacích, s výrazným a určujícím momentem v Hilarově vinohradské inscenaci v r. 1917 (v úpravě Adolfa Weniga). V ní bylo původní mnohořečí již takřka dokonale přepsáno, učiněno jazykově i jinak srozumitelným; redukována byla – samozřejmě krom písně Kde domov můj? – i hudební složka, nesená kdysi Škroupovou instrumentací. Tento přizpůsobivý trend nezvrátilo ani dvojí kritické vydání textu Fidlovačky (1926, ed. Miloslav Hýsek; 1957, ed. Vladimír Štěpánek v rámci Spisů Josefa Kajetána Tyla), k návratu k původnímu provedení hry v r. 1834 se již nikdo z inscenátorů neodhodlal.“

Vycházejí Literární studie a stati O. Fischera (5. 2. 2015)

Ve Vydavatelství FF UK vyšel první ze dvou svazků Literárních studií a statí Otokara Fischera (1883–1938). Výbor Josefa Čermáka koncipovaný původně pro tzv. velkou bílou řadu nakladatelství Odeon v 80. letech 20. století vychází ze strojopisu Emanuela Macka a k definitivnímu vydání jej připravil Michael Špirit. Institut pro studium literatury, který v roce 2013 spolupořádal mezinárodní konferenci věnovanou Fischerovu odkazu, se na edici podílel přípravou překladů původně německy a francouzsky psaných Fischerových textů.

Adéla Petruželková píše o Spisech Jana Patočky (4. 2. 2015)

Nové echo představuje další díl řady, zahájené v roce 1996, vydaný pod číslem 8/1 a nazvaný Nitro a svět. Je to „první ze svazků, které mají obsáhnout Patočkovy nepublikované fenomenologické práce, jež kvůli rozdílným žánrům a rozsahu bylo třeba rozdělit do tří knih. V nich jsou členěny chronologicky: první díl zahrnuje texty ze 40. let, druhý obsáhne náčrty a zlomky pozdějšího data, především ze 70. let, a poslední přinese Patočkovy univerzitní přednášky z let 1968−1972. ... Nepublikované fenomenologické práce ze 40. let, které Nitro a svět přináší, se dochovaly v tzv. strahovské pozůstalosti. Jde o soubor rukopisů, jež autor v roce 1971 daroval Literárnímu archivu Památníku národního písemnictví. Tato pozůstalost je ohraničena lety 1929−1963, nejrozsáhlejší je soubor prací z období druhé světové války.“

Vychází nová kniha IPSL (3. 2. 2015)

Právě vychází kniha Michala Topora Berlínské epizody. Monografie s podtitulem Příspěvek k dějinám filologie v Čechách a na Moravě 1878–1914 mapuje prostřednictvím dosud nezpracovaných a v naprosté většině nepublikovaných archivních materiálů (univerzitních matrik, korespondencí, zápisků, apod.) berlínské cesty a pobyty česky i německy mluvících studentů a badatelů pocházejících z Čech a Moravy. Kniha završující výzkumný projekt řešený Michalem Toporem v IPSL v letech 2012–2014 je příspěvkem k dějinám jednotlivých vědních oborů na konci 19. a počátku 20. století, především filologie a literární historie. – Knihu žádejte u svých knihkupců nebo za zvýhodněnou cenu přímo v IPSL.

Julia Hadwiger píše o Hansi Natonkovi (2. 2. 2015)

Nové česko-německé echo připomíná Hanse Natonka (1892 v Praze – 1963 v Tucsonu v Arizoně), sdílejícího osud pozapomenutých autorů, kteří museli po nástupu nacistů k moci odejít do exilu a jejichž knihy již v poválečné době nebyly znovu vydávány. Lipské nakladatelství Lehmstedt se nyní již několik let zasluhuje o znovuobjevení tohoto židovského spisovatele, a Steffi Böttgerovéautorce biografie Navždy cizincem (Für immer fremd, 2013), se podle Julie Hadwigerové daří přistoupit k tématu živě a neotřele. Vytknout lze knize ovšem některé nepřesnosti, kupříkladu „co se týče rodinných kořenů, jsou v biografii mezery. […] Tento nedostatek by se dal snadno napravit rešeršemi v českých archivech, např. studiem konskripcí pražského policejního ředitelství, které jsou uchovány v Národním archivu v Praze, před časem prošly digitalizací a jsou dostupné online“.

Marie Langerová píše o výstavě Zbyňka Sekala (28. 1. 2015)

Nové echo, připsané Josefu Vojvodíkovi (8. 11. oslavil padesátiny), pojednává o tvorbě významného výtvarníka a překladatele u příležitosti výstavy Zbyněk Sekal a Japonsko, instalované v Plzni v létě minulého roku. „Výstava Zbyněk Sekal a Japonsko upozornila na jev, který je důležitou součástí českého moderního poválečného umění. Nejde tu jen o ‚orientalismus‘ jako jedno z témat ‚západní‘ kultury, nýbrž o hledání nového jazyka umění v poavantgardní době, kterého se dobírala generace umělců padesátých let. ... Ze Sekalových prací dýchá odpovědnost umělce ke kulturnímu kontextu, ze kterého tvoří a do kterého své dílo zpět vkládá. A tak je to i s přístupem k japonskému prostředí, s průzkumem jeho řádu, příbuzností a odlišností, detailů, na něž naráží mimo oficiality, na ulici, v umění řemeslné práce. Jsou to výpravy do uspořádání běžného života, z jehož pozorování postupně vznikají návaznosti. Je příznačné, že Sekalovy práce inspirované japonskou kulturou spočívají právě v navazování, přepracování či dotváření jeho starších projektů.“

Michael Špirit píše ještě o Spisech B. Hrabala (22. 1. 2015)

Nové echo navazuje na minulé a nad komentáři k novým Spisům Bohumila Hrabala si klade otázku, zda „porozumění spisovatelovu narativu spočívá ve znalosti reálií a kolokviálních výrazů. Hrabal totiž nepoužívá takové jednotky jako šifry, nýbrž jako ilustrace, u nichž k adekvátnímu vnímání postačí základní, obecný význam, a ten je zřejmý z textu samého. ... Mezi stovkami vysvětlivek mladofrontovního čtenářského vydání o osobách, uměleckých dílech, místech, firmách, výrobcích nebo pokrmech a mezi výkladovými hesly o významu slovních archaismů či jinojazyčných výrazů nalezneme i méně časté postřehy o rytmu daného Hrabalova textu, dobové poetice nebo o souvislosti s jinými autorovými díly, a to na nejrůznějších rovinách: textově vývojové, motivické, sémantické, intertextové apod. Pro poznání a pochopení Hrabalových děl jde o podstatnější typ komentářů.“

Václav Petrbok píše o pražských textech J. Rotha (19. 1. 2015)

Nové česko-německé echo je věnováno pražské publicistice Josefa Rotha, totiž „fejetonům, glosám a reportážím pro Prager Tagblatt“, které s titulem Stesk po Praze (Heimweh nach Prag) vydalo nakladatelství Wallstein (ed. H. Nürnberger, 2012). „Význam Prager Tagblattu,“ píše Václav Petrbok, „v tehdejším středoevropském a zejména německojazyčném literárním kontextu i pro Rotha samotného podtrhuje ta okolnost, že pro žádné noviny Roth nenapsal tolik textů jako právě pro toto periodikum. O tomto listu přitom existuje pouze jedna monografická práce […]. Prager Tagblatt byl Rothovi především platformou sociálně kritického psaní, reflektujícího hospodářskou a politickou situaci Výmarské republiky, přičemž některé vyhraněně levicově profilované články (např. o prezidentu F. Ebertovi či o nacionálně socialistickém hnutí) mohly vyjít zdá se bez potíží právě zde.“ 

Michael Špirit píše o nových Spisech B. Hrabala (14. 1. 2015)

Nové echo, desáté z volné řady příspěvků připisovaných od 29. 10. 2014 literárnímu historikovi a vysokoškolskému učiteli Jiřímu Brabcovi u příležitosti jeho narozenin (28. 10. 1929), představuje „nově koncipovaný relativní celek Hrabalovy tvorby. Nakladatelství Mladá fronta zveřejnilo svůj záměr zhruba před rokem. Formulovalo ho ústy svého redaktora poněkud konfuzně: řeč byla jak o ‚ čtenářsky vstřícném výboru‘, tak o ‚souborném, nikoli kritickém vydání‘, o ‚vydání čtenářsky zajímavém, přehledném a uživatelsky přístupném‘, o ‚kompletu‘, resp. o tom, ‚co je skutečně pro Hrabala podstatné, nepominutelné a čtenářsky vděčné‘. Terminologická nejistota propletená s reklamními slogany budila spíše obavy než dychtivá očekávání, ale ze zveřejněného rozvrhu a z prvního vydaného svazku je možné mít v zásadě radost.“

Hana Šmahelová píše o recenzi na knihu Ivo Říhy (7. 1. 2015)

Nové echo, deváté z volné řady příspěvků připisovaných od 29. 10. 2014 literárnímu historikovi a vysokoškolskému učiteli Jiřímu Brabcovi u příležitosti jeho narozenin (28. 10. 1929), pojednává o recenzi na knihu Ivo Říhy Možnosti četby (2012), publikované v časopise Česká literatura (2014, č. 4). „Nad tím, aby recenze nestavěly falešné piedestaly, ale prokazovaly službu oboru, aby byly důvěryhodným zdrojem věcných informací, nikoli zkreslující svévolnou parafrází posuzovaného díla, měla by bdít redakce každého odborného časopisu. V případě časopisu ‚impaktovaného‘, který má prezentovat špičkovou publikační činnost, za niž se udělují tolik žádané body, je péče o kvalitu veškerých příspěvků, a tedy i recenzí, přímo zakotvena ve statutu takového periodika. Učí-li se už studenti, že jedno z prvních pravidel, které by měl recenzent dodržet, je podání věcné – nezaujaté – informace o tématu, struktuře a metodologických východiscích sledovaného díla, potom je nasnadě, že minimálně totéž by měla chtít po autorech recenzí redakce. Měla by to být samozřejmost, realita je však bohužel jiná.“

Lucie Merhautová píše o Bahrovi a Hofmannsthalovi (5. 1. 2015)

Vztah dvou velkých osobností vídeňské moderny, Hermanna Bahra Huga von Hofmannsthala, opsal Karl Kraus v únoru 1901 mystifikační anketou, v níž byl Hofmannsthal dotazován: „Jak Vás podporoval pan Bahr, když se všeobecně uznává, že si objevování a podporu mladých talentů tento velký muž zvolil jako svůj životní úkol?“ – a kde měl tehdy čerstvě sedmadvacetiletý básník a dramatik odpovědět: „Pokud vím, byl pan Bahr podporován mnou“. Velmi barvitý vhled do osobního a intelektuálního života a vztahů obou spisovatelů podává tisícistránková edice jejich vzájemné korespondence (Briefwechsel 1891–1934, ed. E. Dangel-Pelloquin, Wallstein 2013) – této knize a v jejím rámci českým tématům je věnováno česko-německé echo Lucie Merhautové.

Jan Lehár napsal k Čtveročasí básnictví českého (30. 12. 2014)

Poslední letošní echo připomíná významného českého literárního historika a editora, medievistu Jana Lehára, od jehož smrti uplynulo deset let. Publikujeme v něm texty vydané jako doprovod k rozsáhlému audiosouboru Čtveročasí básnictví českého (1981–1982), sestaveném Vladimírem Justlem a Janem Lehárem. Lehárovo stručné, obecné i precizní pojednání shrnuje cestu české poezie od středověku po Máchu a mohlo se stát východiskem dalších pozdějších odborných prací, až po syntetický nástin dějin starší české literatury pro potřebu studentů z roku 1997 (přetiskovaný jako součást příručky Česká literatura od počátků k dnešku).

Vánoční anketa 1913 (22. 12. 2014)

Předvánoční germanobohemistické echo připomíná snahy o česko-německé vyrovnání v Čechách, k nimž se před sto a jedním rokem vyslovili němečtí autoři z českých zemí Fritz Mauthner, Alfred Klaar, Hugo Salus a Karl Hans Strobl v anketě vídeňského listu Neue Freie Presse. Zveřejňujeme jak jejich dopisy zaslané redakci do Vídně (v německém echu), tak shrnutí anketních odpovědí v Národních listech (v echu českém).

IPSL přeje všem čtenářům Ech*Echos pěkné a klidné vánoční svátky a hodně dobrého čtení v novém roce.

Libuše Heczková píše o patosu a knize J. V. (17. 12. 2014)

Nové echo, další z volné řady příspěvků, věnovaných od 29. 10. 2014 literárnímu historikovi a vysokoškolskému učiteli Jiřímu Brabcovi u příležitosti jeho narozenin (28. 10. 1929), evokuje v čase vzdálený umělecký zážitek a vztahuje ho k nové knize Josefa Vojvodíka (a Marie Langerové) Patos v českém umění, poezii a umělecko-estetickém myšlení čtyřicátých let 20. století. L. Heczkové se Tarkovského film Oběť v roce 1988 propojil „s tehdejší Moskvou, a zároveň to byla setkání se sebou samotnou, hodiny v kině a hodiny poté, hodiny nevolnosti a hodiny slasti, hodiny vytržení a sdílení. ... Vojvodíkova kniha se nevěnuje jen zapuzené obecné kategorii patosu, hlavně patosu umění čtyřicátých let, ale také patosu lidských gest uměnovědců a vědců pod tlakem totalitních ideologických normalizací, když norma se stává nebezpečím a diktátem, kdy narušuje lidské vztahy, schopnost pochopit druhého.“

Echa jako knihy (16. 12. 2014)

Jednotlivé ročníky Ech zpřístupňuje IPSL nově jako samostatné elektronické knihy. Dosavadní Echa 2010–20112012 a 2013, připravená v běžných elektronických formátech, zahrnují vedle vlastních textů medailony přispěvatelů, soupisy recenzovaných titulů a jmenné hesláře. Knihy jsou zdarma dostupné na stránkách IPSL i u distributorů eReading a Palmknihy.

M. Kosák a J. Flaišman píší o edici Loutek FXŠ (10. 12. 2014)

Nové echo, sedmé z volné řady příspěvků, věnovaných od 29. 10. 2014 literárnímu historikovi a vysokoškolskému učiteli Jiřímu Brabcovi u příležitosti jeho narozenin (28. 10. 1929), pojednává o charakteru změn v různých vydáních románu F. X. Šaldy Loutky i dělníci boží (poprvé 1917). „Dosavadní představa o míře přepracování – Emanuel Macek o románu v této souvislosti mluvil jako o textologické ‚noční můře‘ – byla patrně vyvozena jednak z porovnání těchto exponovaných částí, ale mohl ji způsobit i optický klam, jenž byl vyvolán vnějším vypravením románu původně dvousvazkového ve svazku jediném (v plánech pro melantrišské vydání operoval přitom Šalda také s vydáním o dvou svazcích). Přitom rozsah románu je téměř totožný (rozdíl dělá přibližně 4 normostrany), základní odlišnost je v úspornosti sazby vydání v Melantrichu.“

Zuzana Jürgens píše o Německy mluvící Praze (8. 12. 2014)

Nové česko-německé echo je věnováno svého druhu encyklopedii, kterou připravili studenti pražského gymnázia. Kniha Německy mluvící Praha (ed. Radek Aubrecht a kol., Gymnázium Na Zatlance ve spolupráci s Nakladatelstvím Franze Kafky 2014, 268 s.) zahrnuje přes 450 stručných biografických hesel německy hovořících spisovatelů, architektů, hudebníků, herců, výtvarníků, ale i vědců a podnikatelů, kteří působili v Praze. Knihu uvádějí stručné kapitoly věnované společenským, kulturním, vědeckým a sportovním institucím pražské německojazyčné menšiny. Jak uvádí Zuzana Jürgens, mají tyto úvodní texty v roce 2015 vyjít v německém překladu. „Pro základní orientaci v problematice a zvláště pro pedagogické účely na středních školách jsou výbornou pomůckou. K širší české veřejnosti se však Německy mluvící Praha zřejmě bohužel nedostane – ze záhadných důvodů se v běžné distribuci nedá sehnat.“ 

Jan Jakubec napsal T. G. Masarykovi (3. 12. 2014)

Jako nové echo přinášíme čtyři dosud nepublikované dopisy, jež literární historik Jan Jakubec adresoval v letech 1898–1903 a 1925 T. G. Masarykovi. „Prosím Vás, nechtěl byste pro příští číslo Nové doby napsat o Macharových Fejetonech? Ve většině případů Machar bojoval Vám po boku, pro Konfese znáte jej osobně jako nikdo z nás, dovedete základ psychologický vystihnout jako nikdo jiný. Kdo by tedy byl povolanější psáti o nich nežli Vy. A Macharovi byste tím jistě udělal radost a nám byste vrhl na Machara nový paprsek. Mně kromě toho není tak snadno najíti referenta: sám psát nemohu – a kdybych i měl čas, nebylo by to asi Macharovi tak milé, protože jsem o něm psal již několikrát; a jiný by mně napsal buď prostý hymnus na Machara, nebo odsouzení jeho – jak se to jeví ve většině z kritik o Fejetonech.“­­ – Edice Michala Topora je šestým z volné řady příspěvků, od 29. 10. 2014 věnovaných literárnímu historikovi a vysokoškolskému učiteli Jiřímu Brabcovi u příležitosti jeho narozenin (28. 10. 1929).

Komplet antologií za zvýhodněnou cenu (2. 12. 2014)

Komplet všech čtyř svazků ediční řady Antologie (Čtení o Václavu Havlovi, Čtení o Jaroslavu Vrchlickém, Čtení o Jaroslavu Haškovi, Čtení o Jaroslavu Seifertovi) si nyní můžete pořídit za zvýhodněnou cenu 500 Kč. Nabídka platí do 19. prosince 2014, knihy objednávejte přímo v Institutu pro studium literatury.

Antologie o Havlovi a Vrchlickém jako e-knihy (27. 11. 2014)

Čtení o Václavu Havlovi a Čtení o Jaroslavu Vrchlickém, první svazky ediční řady Antologie IPSL, je možné nyní číst též jako e-knihy. Oba svazky jsou dostupné v oblíbených formátech (ePUB, MOBI, PDF) za 169 Kč. E-knihy Institutu pro studium literatury žádejte u distributorů eReading a Palmknihy.

Lucie Merhautová píše o dopisech Masaryk – Machar (26. 11. 2014)

Nové echo, další v řadě věnovaných literárnímu historiku a vysokoškolskému učiteli Jiřímu Brabcovi, pojednává o dosud nezveřejněné (ale k vydání připravované) vzájemné korespondenci TGM a JSM z let 1893–1932. „Dopisy (zejména z let 1893–1907, které putovaly mezi Prahou a Vídní) obsahují množství stanovisek k nejrůznějším osobnostem, dílům, kulturním, literárním i politickým událostem. Přibližují rozvrhování a promyšlené prosazování modernismu zacíleného k horizontu přítomnosti, k bezohledně kritické reflexi všech oblastí národního života. Toto angažované myšlenkové, umělecké a organizační úsilí mělo svou cenu a důsledky – dopisy jsou dialogem mezi filosofem a básníkem rozvíjeným v situaci doléhající duchovní tísně a izolace. Dialogem, jenž nabízel možný způsob překonávání existenciální osamělosti, desiluze a pochyb o smyslu vlastní práce, jimiž prošli všichni představitelé rané české moderny.“

A. Jakubcová a E. Jelínková o knize Jitky Ludvové (24. 11. 2014)

Nové česko-německé echo se věnuje monografii Jitky Ludvové  k hořkému konci. Pražské německé divadlo 1845–1945 (Academia 2012). Tato publikace se stala vyvrcholením dlouholeté práce Jitky Ludvové v oblasti historického výzkumu divadla – a autorce za ni byla 22. října 2014 v Saské Kamenici (Chemnitz) udělena Čestná cena česko-německého porozumění. Divadlo se ve výkladu J. Ludvové „zcela přirozeně objevuje v průsečíku všech významných historických událostí dějin daného období jako jejich zrcadlo a spolutvůrce. Toto vystižení funkce divadla jako citlivého indikátoru nejrůznějších tendencí a konfliktů nejen v českých zemích, ale v celoevropském kontextu je vedle všech konkrétních a podrobných zjištění k dějinám divadelního provozu nejcennějším přínosem.“ Ludvová „ozřejmuje, v jak těsných vztazích, zprvu závislostech, se vyvíjelo divadlo české a německé […]. Rozdělení pražského divadelnictví, tj. společného souboru Stavovského divadla podle jazyků v roce 1862 bylo pro německé divadlo ‚počátkem katastrofy‘: ‚Krize samostatného německého souboru dostoupila vrcholu právě v době, kdy české divadlo získávalo půdu pod nohama‘ – v sedmdesátých letech 19. století, zvláště kvůli ztrátě českého publika, které nadobro přestalo navštěvovat německá představení.“

Jaroslav Jirsa napsal o J. Brabcovi (19. 11. 2014)

V rámci cyklu příspěvků k narozeninám Jiřího Brabce přinášíme jako nové echo vzpomínku jeho přítele Jaroslava Jirsy (1943–2010), pedagoga, antikváře a v letech 1994–2009 ředitele nakladatelství Karolinum. Text, podepsaný J. Kogan, prokurista fy Bondy & spol., byl poprvé zveřejněn před deseti lety v jubilejním sborníku k narozeninám Jiřího Brabce Docela i sborník. „S existencí díla jsem se seznámil na jaře 1982. Bylo to úterý, kdy mi J. Brabec oznámil, že mi ve čtvrtek přinese rukopis. Je pravdou, že se ve čtvrtek dostavil, ovšem v roce 1984, a rukopis opravdu nepřinesl. Během dalších sedmi let mi sděloval, že široce pojatý první díl nazvaný Protektorát nemůže dát z ruky, dokud mu nebudou zcela jasné převodní poměry mezi místní lasturovou měnou a librou v 90. letech 19. století v britském protektorátu Aden. Kvitoval jsem šíři jeho záběru, zejména když mne ujistil, že jinak je již vše hotovo a zbývá jen doplnit bibliografii.“

Den pro Hrabala (17. 11. 2014)

V sobotu 15. 11. proběhla v berlínském Domě literatury série moderovaných rozhovorů o tvorbě Bohumila Hrabala. O spisovateli a jeho díle promluvili postupně Xavier Galmiche, Michael Špirit a filmový režisér Juraj Herz. Program, který byl jednou z průvodních akcí k dvouměsíční výstavě o Hrabalovi (instalované předtím na jaře a v létě v pražském letohrádku Hvězda), připravily Alfrun Kliems a Heike Winkel z Humboldtovy, resp. Svobodné univerzity.

Josef Vojvodík píše o básni Paula Celana (12. 11. 2014)

Nové echo pojednává o básni In memoriam Paula Eluarda, datované 21. 11. 1952. Celanovo básnické Já v ní „pozvedá svůj hlas za a pro nepřítomného a neslyšitelného třetího; píšíc zde promlouvá také za násilně umlčený hlas zbavený práva, jenž však není hlasem básníka Eluarda. Je to hlas historika a publicisty Záviše Kalandry, který se ve třicátých letech 20. století přátelil jako blízký spolupracovník pražské Skupiny surrealistů také s André Bretonem a Paulem Eluardem.“ Příspěvek, dnes rozsáhlejší než obvyklý formát Ech, je další v řadě textů věnovaných, tentokrát explicitně, literárnímu historiku a vysokoškolskému učiteli Jiřímu Brabcovi.

Štěpán Zbytovský píše o Kafkovi (10. 11. 2014)

Nové česko-německé echo analyzuje publikaci Franz Kafka. Wirkung und Wirkungsverhinderung (Možnosti a znemožňování recepce), kterou v edici Intelektuální Praha v 19. a 20. století nakladatelství Böhlau vydali Steffen Höhne a Ludger Udolph (2014). Nad sborníkem příspěvků ze stejnojmenné pražské konference z roku 2011 Štěpán Zbytovský píše: „Reflexe dějin působení a ne-působení nepochybně může přispět mj. k identifikaci a rozrušení mýtů a omylů spjatých s daným literárním fenoménem, ne snad ve smyslu návratu k původnímu, nýbrž ve smyslu odstranění recepčních šablon a formulí, pod nimiž se dílo může dokonale ztratit. Může iniciovat nové směřování, novou recepční produktivitu. Nebo může opakovat známá fakta a (meta)výkladová klišé. To první tento sborník činí v mnoha ohledech, to druhé v několika příspěvcích zajímavě naznačuje, to třetí – bohužel – činí některé příspěvky v míře překvapivé.“

Jiří Brabec napsal o poezii J. Seiferta (5. 11. 2014)

Jako nové echo zveřejňujeme přednášku „Tanec dívčích košil“, s níž 3. 7. 2002 vystoupil J. Brabec v rámci 46. ročníku Šrámkovy Sobotky. Text jeho přednášky pak ve formě resumé vyšel ve Zpravodaji Šrámkovy Sobotky (2003, č. 3), odkud jej přebíráme. „Redukovat Seiferta na pouze milostného básníka by byl velký omyl. To, že ve všech proměnách své poetiky se vždy vracel k lásce, nikterak neznamená, že jde o básníka motivicky jednostranného. Naopak. I tu nejintimnější sféru vždy integroval do svého obrazu dějin, v nichž žil. Nereagoval na svou dobu, ale ze skrytých i zjevných pohybů historie vytvářel básnický obraz živého, konkrétního člověka v dějinách.“

Luboš Merhaut hovoří o Čtení o Haškovi (29. 10. 2014)

Jako nové echo přinášíme proslov jednoho z editorů při představení nových antologií IPSL (o J. Haškovi a J. Seifertovi) v knihkupectví Ostrov 23. října 2014. Otevíráme tím řadu příspěvků věnovaných včerejším 85. narozeninám literárního historika a vysokoškolského učitele Jiřího Brabce. Jeho práce (z poslední doby např. autorská účast na druhém dílu Dějin nové moderny [vydalo nakl. Academia v uplynulých dnech] a hlavní redakce Masarykových a Seifertových spisů) představuje pro přispěvatele Ech IPSL nejen trvalou, ale také překvapivě obnovovanou a kriticky dopadající inspiraci.

Michal Topor píše o monografii V. Jičínské (27. 10. 2014)

Nové česko-německé echo upozorňuje na knihu germanistky Veroniky Jičínské Böhmische Themen bei Fritz Mauthner und Auguste Hauschner (Česká témata u Fritze Mauthnera a Auguste Hauschnerové), kterou letos vydala Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. V románech F. Mauthnera se Jičínská zaměřuje na „manifestaci odporu vůči projevům českému šovinismu; tři vybrané románové prózy A. Hauschnerové interpretuje autorka především jako „trojí reflexi židovství v dějinách“.  Michal Topor soudí, že práce V. Jičínské „svou věcností může prospět další debatě o skutečném poměru obou pojednaných autorů k českojazyčnému prostředí, k českojazyčným kulturním výkonům, podnikům a snahám“. 

Urs Heftrich, „překladatel měsíce“, o Holanovi (24. 10. 2014)

Mezinárodní překladatelský projekt TransStar představil na svých webových stránkách německého literárního historika a překladatele Urse Heftricha, který se už víc než deset let zabývá mj. kompletním, dvojjazyčným a komentovaným vydáním básnického díla Vladimíra Holana. Rozhovor s ním vedl Martin Mutschler.

Michal Topor píše o knize Jeana Starobinského (22. 10. 2014)

Nové echo představuje český překlad knihy švýcarského historika (nar. 1920), vydanou francouzsky v roce 1974. „V centru analýzy odvíjené ve Třech figurách posedlosti se postupně ocitají partie dvou děl písemných, Sofoklovy tragéde Aiás a Markova evangelia, a olejomalba J. H. Füssliho Noční můra z let 1790–1791. V jednotlivých scénách Starobinski stopuje způsoby zpodobení toho, co se perspektivě rozumu a tedy i analýze obvykle fatálně vymyká. ... Nepominutelnou, stále znovu exponovanou linkou autorova výkladu je meta-kritické odbočování, reflektující ‚současnou‘, ‚moderní‘ (psáno na přelomu let šedesátých a sedmdesátých) praxi četby, resp. interpretování.“

Vychází Čtení o Jaroslavu Seifertovi (21. 10. 2014)

V ediční řadě Antologií IPSL dnes vychází čtvrtý svazek,
Čtení o Jaroslavu Seifertovi. Editor Jiří Flaišman