Aktuality

Václav Smyčka píše o výboru z Arnošta Krause (24. 5. 2017)

E*foru se dnes věnujeme nedávno vydané edici textů Arnošta Krause, prvního literárněvědného germanisty na pražské české univerzitě; pod názvem Arnošt Vilém Kraus (1859–1943) a počátky české germanobohemistiky ji pro nakladatelství Academia připravil Václav Petrbok. Rozsáhlá antologie zahrnuje rané Krausovy texty o skladbách středověkých básníků na dvorech českých knížat a králů, pozdější stati zaměřené na literaturu přelomu 18. a 19. století i Krausovy literárněhistorické syntézy, jimž dominuje studie Německá literatura na půdě Československé republiky do roku 1848 publikovaná v prvorepublikové Československé vlastivědě (1933). Václav Smyčka klade nad Krausovými texty řadu kritických otázek, například „zda za onu heroickou snahu o překonání národnostních konfliktů, a tedy jak českého, tak i německého romantického modelu literárních dějin, nezaplatil příliš tím, že nikdy nevytvořil vlastní, koncepčně skutečně inovativní model koexistence české a německé literatury v českých zemích. Mohl Krausův nehistorizující a vůči literatuře vnějškový čechoslovakismus vytvořit páteř literárních dějin, které by oslovily i české Němce a dokázaly vysvětlit odborné veřejnosti vývoj estetických hodnot v čase?“.

Martin Hořák píše o Hugu Boettingerovi (17. 5. 2017)

Nový příspěvek E*fora přibližuje nedávnou výstavu Západočeské galerie v Plzni věnovanou dílu Huga Boettingera (1880–1934), známého pod pseudonymem Dr. Desiderius. Ve své době populární kreslíř a malíř Boettinger tu byl – jakož i v doprovodné publikaci Ivany Jonákové – označen jako Kronikář nových časů, a to „díky své dlouhodobé spolupráci s prestižními periodiky jako Lidové noviny, Prager Presse či Světozor, v nichž uplatnil mimo jiné i svá oblíbená témata měšťáka bez vkusu, konjunkturalistického umělce či moderní dívky. Tato spolupráce mu zajistila širokou popularitu, odrážející se v hojné návštěvnosti jeho výstav. … Boettinger však nebyl ve výtvarných kruzích považován za typického karikaturistu: jeho kresby byly po obsahové i formální stránce shledávány málo radikální. Stranickost, útočnost a sžíravost, která se od karikatury očekávala, nebyla dobromyslnému Boettingerovi vlastní, a svá díla pod dojmem kritiky mladších kolegů raději označoval jako ‚veselé kresby‘. K jednomu z mála ostřejších výpadů se nechal vyprovokovat, když Zdeněk Nejedlý obvinil skladatele Josefa Suka, Boettingerova dlouholetého přítele, z přílišné loajality k rakouským úřadům v době první světové války. Muzikolog se za to dočkal karikatury v podobě zákeřného plaza, ‚zmije nejedlé‘, jež se ‚živí smetanou‘.“

Arnošt Kraus napsal o studiu české literatury (10. 5. 2017)

E*foru dnes přinášíme ukázky z rozsáhlé odborné a recenzní činnosti zakladatele české germanobohemistiky Arnošta Krause (1859–1943), které dokumentují jeho zájem o prohloubené studium česko-německých literárních a kulturních vztahů konce 18. a počátku 19. století. Již od počátků české germanistiky je tento komparativní rozměr takřka u každého dalšího badatele a badatelky všudypřítomný, a nepochybně souvisí s bezprostředním prožíváním a hodnocením „konfliktního“ česko-německého společenství a sousedství. Kraus v roce 1888 napsal: „Dokud dějiny duševního života našeho přestanou na prozkoumání děl česky psaných, dotud nebude možná učiniti si uspokojivý obraz o probuzení literatury české na hranici našeho století. K literatuře české patří zajisté také předcházející literatura německá, zvláště pokud vystupuje směrem provinciálním, předchůdcem to směru národního u nás jako jinde. Tato literatura jest naše; pozdější literatura německá v Čechách jest jenom jedním z obou proudů, ve které se vlastenecká literatura dřívější rozdělila. O této přípravné době, pro nás přinejmenším tak důležité jako literatura pěstovaná jazykem latinským, jest pracováno pramálo, i jest úkolem této práce, obrátiti pozornost našich literárních dějepisců k těmto pramenům naší nové národní literatury.“

Jan K. Hon píše o Praze v době Lucemburků (3. 5. 2017)

E*foru dnes referujeme o medievistické konferenci uspořádané loni Lucemburskou univerzitou ke karlovskému výročí – zaměřená byla převážně na literaturu v českých zemích v době Lucemburků. „Celkové koncepci konference by se z vnějšího pohledu dalo leccos vytknout: Vzhledem k zuboženému stavu, v jakém se v současné době nachází literárněvědná bohemistická medievistika, je škoda, že se tohoto setkání neúčastnil ani jeden z jejích vzácných představitelů, rozptýlených mezi Freiburgem, Prahou a Vídní. Naopak hojné zastoupení příspěvků zabývajících se moderní recepcí lucemburských Čech vyvolávalo klamný dojem, jako by k epoše samé už nebylo možné říct mnoho nového. … Přesto šlo o konferenci důležitou a v lecčem úspěšnou. Mezi českou a německou medievistikou je stále ještě znát silnou zeď,“ píše Jan K. Hon, ale na konferenci Praha v době Lucemburků „bylo patrné, že si oba stále se od sebe vzdalující filologické tábory mají co říct, ba že se vzájemně potřebují, chtějí-li si být vědomy historické specifičnosti jak svého materiálu, tak svých explicitních či implicitních východisek“.

Murray G. Hall píše o spisovatelích ve službách prvoválečné propagandy (26. 4. 2017)

E*foru se dnes vracíme k publikacím vydaným sto let po začátku první světové války, a to recenzí knihy Elisabeth Buxbaumové Des Kaisers Literaten [Císařovi literáti] o institucích a spisovatelích sloužících v letech 1914–1918 válečné propagandě (Wien: Edition Steinbauer, 2014). „Jako nejvyšší, všudypřítomná morální instance tu figuruje Karl Kraus, který jednotlivé válečné propagandisty náležitě kritizoval,“ píše autor příspěvku a vyzdvihuje dále „výklady o válečných autorech Franzi Karlu Ginzkeyovi a Stefanu Zweigovi (kterého Buxbaumová popisuje jako ‚ulejváka‘). Rudolf Hans Bartsch byl doposud možná méně známý. Jeho válečné romány a inklinace k nakladatelství Staackmann umožňují udělat si obrázek o jeho světonázoru. Zato Alfred Polgar je popsán jako typ literáta, který by s válečnou propagandou nejraději neměl vůbec nic společného. Naopak o ‚pisálkovi‘ a válečném fanatikovi Felixi Saltenovi se píše, že ‚produkoval patriotisticko‑nacionalistické texty na běžícím páse‘.“

Arne Laurin napsal o prostředkování české literatury (19. 4. 2017)

Arne Laurin (vl. jm. Arnošt Lustig, 1889–1945), jehož životní dráhy a dílo jsou předmětem monografie vznikající v rámci jednoho z výzkumných projektů IPSL, je dnes znám především jako významný prvorepublikový novinář a šéfredaktor Prager Presse (1921–1938). V E*foru dnes publikujeme jeho text Češství jako problém, kterým Laurin v roce 1913 v týdeníku Národní obzor komentoval německé překlady Šrámkových próz vydané s předmluvou Hermanna Bahra. Laurin, který se již v této době profiloval jako literární a výtvarný kritik se sklonem k polemice, tu odmítá „kulturní filantropii“ zastírající nedostatečnou znalost českého jazyka a literatury ve prospěch prostředníků s českou kulturou důkladně obeznámených: „Žije v Praze mladý entuziast, Otto Pick se jmenuje, a jeho práce je záslužná, záslužnější než celý život různých nemotorů, kteří referují o našem životě a kultuře do německých a francouzských listů, a o kulturách Francouzů a Němců do listů našich.“ Pick „nezačal problematickým povídáním o věcech, které zná z třetí ruky, poznal český jazyk a snad všechny složky české kultury. To, co je poslednímu ‚kritikovi‘ u nás nejprvnější povinností, vlastní poznání, se v požadavcích, které klademe na naše cizí propagátory, zcela nepochopitelným způsobem anuluje.“

Lucie Antošíková píše o nacistické kulturní politice v protektorátu (12. 4. 2017)

Nový příspěvek E*fora je věnován obsáhlé studii Volkera Mohna přibližující nacistickou kulturní politiku v Protektorátu Čechy a Morava, jež vyšla německy pod názvem NS-Kulturpolitik im Protektorat Böhmen und Mähren, Konzepte, Praktiken, Reaktionen (Essen: Klartext, 2014). Autor v ní „přibližuje jednotlivé aktéry, tedy německé i české úřady a instituce s oddělením kulturněpolitických záležitostí Úřadu říšského protektora v čele, prostředky, jimiž k dosažení svých cílů disponovali, ale také paradoxní situace, které vznikaly, a překážky, které musela okupační síla ve své snaze o ovládnutí českého prostoru překonávat. Většina z těchto překážek přitom pramenila z výchozího politického zájmu: okupantům záleželo v první řadě na tom, aby v protektorátu vládl klid a tuzemská výroba (především zbrojního průmyslu) plynule pokračovala. Proto byli ochotni dovolit zdánlivě autonomní správu pod hlavičkou české vlády a načrtli tak silové pole, ve kterém se odehrával každodenní život, včetně všech kulturních událostí.“ Kniha je jedním z titulů nominovaných na Cenu Otokara Fischera 2017.

Brémská profesura pro čs. kulturní dějiny v ohrožení (6. 4. 2017)

Univerzita v Brémách plánuje zrušení teprve nedávno ustavené profesury pro „Kulturní dějiny střední a východní Evropy s těžištěm v dějinách ČSSR“, jediného takto speciálně zaměřeného pracoviště ve Spolkové republice Německo – s poukazem na to, že příliš málo přispívá k profilování univerzity. Domníváme se, že zřízením nesamozřejmé, o to však cennější profesury se brémská univerzita naopak stala pro celý region jasně profilovanou institucí, jež prokazovala odvahu vedení působit navzdory tendencím k postupnému redukování až eliminaci malých oborů. Zrušením profesury by tedy z našeho pohledu mohla dosáhnout opaku toho, co si přeje: o svůj nezaměnitelný profil by přišla. IPSL adresoval v tomto smyslu vedení univerzity otevřený dopis; zachování pracoviště prof. Martiny Winklerové, jíž tato profesura náleží, je možné podpořit v petici dostupné na Change.org. IPSL spolupracuje s prof. Winklerovou v rámci připravované Ceny Otokara Fischera.

Libuše Heczková píše o knize Lucie Merhautové Paralely a průniky (5. 4. 2017)

Nový příspěvek E*fora analyzuje práci Lucie Merhautové Paralely a průniky. Česká literatura v časopisech německé moderny (1880–1910), vydanou v roce 2016 Masarykovým ústavem a Archivem AV ČR. Kniha od počátku osmdesátých let do předválečného desetiletí sleduje pět německých časopisů, jejich vydavatele a prostředníky, kteří o české literatuře psali, překladatele a překladatelky. Historický výklad doplňuje antologie článků o české literatuře v těchto časopisech a samozřejmě nechybí jejich podrobná bibliografie a obsažný soupis pramenů a literatury. Lucie Merhautová se zaměřuje na „vrstevnatý problém prostředkování, jde o transfer mezi jazyky v určité historické chvíli nerovnocennými (v tehdejším pohledu), které existují topograficky vedle sebe a zároveň jeden z nich své místo mnohonásobně přesahuje, druhý je s místem tohoto historického území spjat fatálně.“ Autorce se daří „vysvětlit postavení jazykově české kultury uvnitř německé a způsoby překonávání této marginálnosti, na druhou stranu objasňuje vznik nové německé kultury, tzv. Heimatkultur, v níž byla mnohem více akcentována i příslušnost k českému regionu“.

Tituly nominované na Cenu Otokara Fischera 2017 (30. 3. 2017)

Cena Otokara Fischera pro německé bohemisty a bohemistky, již od roku 2017 vyhlašuje Institut pro studium literatury, má své finalisty. Česko-německá porota stanovila v prvním kole hodnocení užší výběr titulů pro první ročník. Mezi šesticí německy psaných knih, jež byly vydány v rozmezí let 2014–2016, jsou práce k dějinám české i německy psané literatury, dějinám umění i kultury. Informace o nich jsou zveřejněny na webové stránce Ceny. Vítězný titul představí jeho autor či autorka 28. června 2017 v pražském Goethe-Institutu, o den později proběhne v Museu Kampa slavnostní předání Ceny.

Jakub Raška píše o malé monografii Alfreda Meißnera (29. 3. 2017)

Nový česko-německý příspěvek E*fora se zabývá knížkou amerického germanisty Jeffreyho L. Sammonse, která je vůbec první monografií věnovanou německy píšícímu spisovateli narozenému v Teplicích Alfredu Meißnerovi (1822–1885). Podle autora recenze Sammons podává spíše komentovaný přehled Meißnerových děl, zatímco zásadní badatelské otázky povětšinou obchází: „Odbývá toliko jednou větou Meißnerovo vyrovnávání se vztahem Němců a Čechů i jeho neúspěšný pokus o utvoření společné koalice obou etnik v revoluci 1848, který byl však odmítnut českými národními liberály v čele s Františkem Palackým. Přitom byl Meißner krátce před emigrací do Lipska jedním z kmenových autorů pražského časopisu Ost und West, jenž se kromě nesporných intelektuálních kvalit snažil právě o stavění mostů mezi německým a českým etnikem v Čechách. Meißnerův postoj ke vzmáhajícímu se nacionalismu poloviny 19. století by si zasloužil vlastní analýzu.“

Program Jana Lehára na vydávání starší české literatury v nakladatelství Odeon (22. 3. 2017)

E*foru dnes přinášíme dosud nepublikovaný Program vydávání starší české literatury v Odeonu, jejž zpracoval tehdejší odeonský redaktor Jan Lehár na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. „Nechceme vydávat českou literaturu v Živých dílech minulosti ze starožitnických zálib,“ píše zde Jan Lehár. „Jazyk i obraznost literatury starších období jsou rezervoár, z něhož se obohacuje moderní literární život. Jak plodné může být toto obohacování, ukazuje dílo Vladislava Vančury.“ Ediční řada budovaná s cílem „přispívat k vytváření české literární tradice“ by podle Lehára měla zaplnit prázdná místa v dřívější nakladatelské praxi a současně se zaměřit „na konfrontaci starší české literatury se slovesnými bohemiky latinskými a německými i s výtvarným uměním“. Lehárova obšírná koncepce i konkrétní plán nových svazků starší literatury v knižních řadách Živá díla minulosti a Světová četba nabízí podle Jakuba Sichálka a Marie Škarpové, kteří text pro E*forum připravili k vydání, „stále inspirativní podněty k uvažování o tom, jak zpřístupňovat tzv. starší českou literaturu ne ryze odbornému čtenářskému publiku“.

Martin Hořák píše o Německočeské výstavě v Liberci 1906 a 2016 (15. 3. 2017)

Deutschböhmische Ausstellung, výstava, která proběhla v Liberci v roce 1906, měla „přinést důkaz, že právě německý lid v Čechách je nejpřednějším nositelem hospodářského blahobytu říše“, a tím „stvrdit oprávněnost politických a národních požadavků našeho lidu v Čechách“. Nový česko-německý příspěvek E*fora přibližuje liberecké expozice a zvláště pak publikaci  Německočeská výstava Liberec 1906 / Deutschböhmische Ausstellung Reichenberg 1906 (ed. Anna Habánová), které se této rozsáhlé výstavě věnovaly v roce 2016. Podle autora příspěvku lze ve výstavě „spatřovat autentickou výpověď o politické, hospodářské a kulturní situaci významné části německojazyčných obyvatel Čech v poslední dekádě před první světovou válkou. V souvislosti s aktuální reflexí někdejší výstavy je třeba vyzdvihnout další prohloubení poznání výtvarné scény českých Němců od přelomu 19. a 20. století do meziválečného období, k němuž počínaje výstavou Mladí lvi v kleci z roku 2013 v posledních letech zásadně přispěli historici umění Anna a Ivo Habánovi.“

Michal Topor píše o knize M. Hrdiny Mezi ideálem a nahou pravdou (8. 3. 2017)

Nový e*příspěvek analyzuje knihu Martina Hrdiny věnovanou pojmu realismu a diskusím o jeho české podobě Mezi ideálem a nahou pravdou. Realismus v českých diskusích o literatuře 1858–1891 (Praha, Academia 2015). „Chvályhodná ochota porozumět dobové řeči o umění vázne ve slepé skvrně rádoby spravedlivé metody, která pozornost zaměřenou k uměleckým projevům samotným nahrazuje – vyjímaje několik vykročení – soustředěním ke komentářům či obecným proklamacím. Nasazená optika postrádá rozměr, tak důležitý pro pochopení kritické a posléze i literárněhistorické distance: problém diskrepance mezi idealizující rozpravou, jejíž logiku se autor pokusil zkonstruovat, a estetickou úrovní, působivostí výsledků s touto rozpravou souznějících.“

Alfred Endler napsal o Paulu Leppinovi (1. 3. 2017)

Krátkým článkem z roku 1921 představujeme dnes v E*foru libereckého rodáka Alfreda Endlera (1897 – ?). Prozaik a dramatik přispíval literárními ukázkami i kritikami do Prager Presse, Prager Tagblattu a pražského čtrnáctideníku Die Wahrheit, spolupracoval však pravděpodobně i s Berliner Börsen-Courier. Leppinovo dílo představuje podle Endlera přechodovou formu, „totiž přechod mezi dekadencí a expresionismem. Když dekadent postaví před adjektivum slovo ‚hodně‘, nejde ani o kaligrafii, ani o pózu. Prostě a věcně tím vyjadřuje stupeň zdůraznění svých citů, intenzitu svého vnímání. Píše ‚hodně‘, protože hodně vidí, slyší, je hodně zaujat nebo dotčen. Toto je definice dekadenta: na maximum snížený práh dráždivosti. Vidí něco i tam, kde ostatní už nic nevidí. Je ohlušen, oslepen a nadmíru vzrušen tím, co ostatní vnímají ‚normálně‘ a co je nechává lhostejnými. […] Až konečně nastane proměna od dekadenta k expresionistickému člověku, od slabosti vůle k hladu po vzrušení, od ‚zahradní pohody‘ k potlačení, ale tím i záchraně nestřídmého srdce.“

Představení Bibliografie díla F. X. Šaldy (27. 2. 2017)

Institut pro studium literatury a knihkupectví Ostrov srdečně zvou na uvedení Bibliografie díla F. X. Šaldy. Knihu představí editoři Michael Špirit, Luboš Merhaut a Jan Wiendl ve čtvrtek 9. března 2017 od 18 hodin v knihkupectví Ostrov (Ostrovní 17, Praha 1).

Cena Otokara Fischera pro německé bohemisty (24. 2. 2017)

Institut pro studium literatury bude od letošního roku udělovat cenu za mimořádně přínosnou německou práci k dějinám české literatury, jazyka a kultury. Cílem ceny určené německy píšícím bohemistům je ocenit a zviditelnit nejvýznamnější německy psané a v Německu vydávané odborné práce s českými tématy. Cena pojmenovaná po významném bohemistovi, germanistovi a podporovateli tzv. „germanoslavik“ bude za účasti laureáta i česko-německé poroty slavnostně předána v červnu 2017 v pražském Museu Kampa, a to spolu s renomovanou Cenou F. X. Šaldy za uměleckou kritiku. Více informací na www.ipsl.cz/cof, tisková zpráva zde.

F. X. Šalda o T. G. Masarykovi (22. 2. 2017)

E*foru dnes publikujeme rozhovor Josefa Hory s F. X. Šaldou o jeho stycích s T. G. Masarykem, který vyšel v Literárních novinách roku 1930. Toto interview i Šaldovy další „masarykovské“ texty, jež se ve své době nestaly součástí Souboru díla F. X. Šaldy, zahrnuje dokončovaný svazek Kritických projevů 14 (Dodatky 1898–1937), který vydá IPSL. Šaldovo hodnocení T. G. Masaryka připomene rovněž připravovaný svazek řady Čtení – o TGM (eds. Lucie a Luboš Merhautovi). „Jako literární kritik dovedl se často podívat na věc po svém – to se mně na něm nejvíc líbilo a tím, myslím, na mne i nejvíc působil,“ říká v rozhovoru Šalda. „Vedl nás k samostatnému myšlení a soudu. Nebyl z těch, kteří papouškují věci vyčtené, a neměl rád školské a papírové učenosti. Vlastní pozorování, vlastní zkušenost, to stále zdůrazňoval. To mně bylo na něm nejsympatičtější.“

Vycházejí ročenky Echa 2016 a Echos 2016 (16. 2. 2017)

IPSL vydává elektronické knihy shrnující šestý ročník Ech a třetí ročník Echos. Oba soubory původních autorských článků přinášejí kritické reflexe literárněvědného dění a odborných publikací, a to se zaměřením na bohemistiku (Echa) a germanobohemistiku (Echos). Od začátku roku 2017 navázalo na dosavadní oddělené řady Echos a bohemistických Ech literárněvědné online E*forum pro (germano)bohemistiku, jež se zaměřuje na teritoriálně pojatou bohemistiku a klade rovněž důraz na starší literaturu. Ročenky Echa a Echos 2016 zahrnují vedle článků obou rubrik Píší a Napsali též přehledy recenzovaných titulů a dalších témat, medailony přispěvatelů a jmenné hesláře. – Echa 2016 i Echos 2016 jsou zdarma dostupná na stránkách IPSL i u tradičních distributorů.

Nikola Mizerová píše o experimentální poezii (15. 2. 2017)

Nový česko-německý příspěvek E*fora přibližuje sborník studií věnovaný experimentální poezii středoevropského prostoru Experimentelle Poesie in Mitteleuropa (eds. Klaus Schenk, Anne Hultsch, Alice Stašková; Göttingen: V&R, 2016). „Významným přínosem svazku je úvodem zmíněné otevření středoevropské perspektivy. Ta je v tomto případě relevantní již z toho důvodu, že středoevropské země, v nichž byl literární experiment ve druhé polovině 20. století z politických důvodů komunistickým režimem potlačován, čerpaly podněty právě z německojazyčného prostředí, čímž ve středoevropské oblasti došlo k těsnému propojení mezi zeměmi východního bloku na straně jedné a BRD a Rakouskem na straně druhé.“ Obzvláště objevný pro bohemistiku je podle autorky recenze příspěvek Alice Staškové, který se zabývá obsáhlou korespondencí průkopníků československého experimentu Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala s Helmutem Heißenbüttelem, Reinhardem Döhlem či Friederike Mayröckerovou.

Jan Wiendl představí ztracený sešit básní Jana Zahradníčka (13. 2. 2017)

Sešit vězeňské poezie Jan Zahradníček z. č. 1870 – Verše –, o jehož nálezu a podobě pojednalo echo z 13. 4. 2016, právě vydala Moravská zemská knihovna. Ve středu 15. 2. 2017 knihu představí editor Jan Wiendl a ředitel MZK Tomáš Kubíček. Více podrobností zde.

Martin Dekarli píše o překladech z latinského Husa (8. 2. 2017)

Pozornost všech zájemců o literární díla naší minulosti si podle nového příspěvku E*fora zasluhuje soubor nových českých překladů několika Husových latinských kázání, polemických textů i promočních promluv od autorské dvojice Jany Nechutové a Jany Fuchsové, který pod názvem Mistr Jan Hus v polemice a za katedrou vyšel u příležitosti šesti set let od smrti nejvýznamnějšího českého náboženského reformátora (Brno, Masarykova univerzita 2015). „Velmi citlivý a čtivý výběr představuje slavného českého reformátora nejenom v tradičně známých rolích moralistního karatele a ostrého polemika, nýbrž zároveň ukazuje také jeho doposud méně známé tváře, kupř. starostlivého učitele či bodrého i velmi vtipného společníka, kterému není cizí smysl pro humor.“ Autor e*příspěvku oceňuje i překladatelskou metodu obou brněnských klasických filoložek, díky níž „přeložené texty udržely soudržnost s původními latinskými originály a zároveň jim nechybí potřebná srozumitelnost pro současné čtenáře“.

Václav Smyčka píše o osvícenství a německém 18. století (1. 2. 2017)

Nový česko-německý e*příspěvek je věnován mohutné, avšak čtivé monografii o německém osvícenství: Steffen Martus komponoval svoji práci Aufklärung, das deutsche 18. Jahrhundert – ein Epochenbild (Berlin: Rowohlt, 2015) „nikoli jako další teoretický příspěvek k tématu, ale jako literárně skvěle zvládnuté a poutavé líčení epochy. Podává osvícenství prostřednictvím mnoha drobných příběhů, které se vzájemně splétají a doplňují jako v dobře napsaném románu. […] Zadíváme-li se do spleti drobných příběhů, postřehneme na jejich pozadí poměrně jasný velký příběh rozchodu s tradicí, který se však v průběhu 18. století stále více proměňoval ve skepsi vůči lidským schopnostem a možnostem dosáhnout tohoto slibovaného osvobození. Celé úsilí emancipovat člověka z jeho sociálních, náboženských a kulturních podmínek tak podle Martuse v průběhu 18. století ústí v odhalení jeho ještě větší závislosti na tradici a neschopnosti rozejít se s ní.“

Vychází Bibliografie díla F. X. Šaldy (31. 1. 2017)

Institut pro studium literatury vydává Bibliografii díla F. X. Šaldy. Dosud nejúplnější, do současnosti dovedený a anotovaný soupis prací zakladatele moderní české umělecké kritiky vychází z předchozích Šaldových bibliografií od Jiřího Pistoria (Melantrich 1948) a Emanuela Macka (in Z období zápisníku II, Odeon 1988). Celek bibliografie sjednotili, revidovali a o dohledané položky doplnili Michael Špirit, Luboš Merhaut a Jan Wiendl. Kniha vychází v návaznosti na edici románu Loutky i dělníci boží (IPSL 2016), chybějící čtvrtý svazek Souboru díla F. X. Šaldy. IPSL v roce 2017 vydá ještě dodatkový svazek Souboru Kritické projevy 14. – Knihu žádejte u svých knihkupců nebo za zvýhodněnou cenu přímo v IPSL.

Michal Topor píše o edici korespondence Spire – Fischer (25. 1. 2017)

Nový příspěvek E*fora přibližuje dvousvazkovou – francouzskou a překladovou českou – komentovanou edici korespondence Otokara Fischera a básníka a sionisty André Spira, již připravila docentka srovnávací literární vědy na univerzitě v Lyonu Marie-Odile Thirouin. Kniha „Ze srdce váš…“ André Spire a Otokar Fischer 1922–1938, resp. «À vous de cœur…» André Spire et Otokar Fischer 1922–1938, je podle autora článku „důležitou zastávkou v editorčině soustavném a nesamozřejmě důkladném studiu česko-francouzských, zejména meziválečných umělecko-intelektuálních vazeb, motivovaném jistě v průběhu let objevovanými příležitostmi, jež české archivy a nejen českojazyčné prameny zdejší provenience skýtají pro porozumění dějinám písemnictví německého, francouzského i jiných. Dokládá zároveň, že i dějepiscům českého umělecko-intelektuálního pole se pátrání za hranicemi může vyplatit: nález konvolutu Fischerových dopisů v archivu Spirovy rodiny se – se zřetelem k tázání po Fischerově životní a tvůrčí dráze – rovná nálezu zlaté žíly.“

Ladislav Futtera píše o Ploučnických květech (18. 1. 2017)

Dnešní česko-německý příspěvek v E*foru pojednává o nejnovější dvojjazyčné antologii německy píšících spisovatelů z území dnešního Libereckého kraje: Ploučnické květy / Polzenblumen vydali v Krajské vědecké knihovně v Liberci Marek Sekyra, Otokar Simm a Tomáš Cidlina (2015). Čítanka je již čtvrtou v řadě, vyšla po Ještědských, Jizerských a Frýdlantských květech. „Takto zevrubné mapování a představení německy píšících spisovatelů v určitém českém regionu je vskutku ojedinělé. […] Ve všech svazcích defiluje pestrá skladba plodných spisovatelů i příležitostných, dávno zapomenutých veršotepců. Jen v Ploučnických květech se setkávají slavný básník Hugo Salus, filmový scénárista Ludwig Nerz, liberecký starosta a příležitostný dramatik Karl Kostka, hraběnka Christiane Thun-Hohenstein, jejíž povídky byly na přelomu 19. a 20. století překládány i do češtiny, anebo početný okruh přispěvatelů českolipského vlastivědného periodika Mitteilungen des Nordböhmischen Excursions-Clubs.“

Jan Zahradníček napsal o situaci básníka (11. 1. 2017)

Při příležitosti připravovaného vydání básnického sešitu, který si Jan Zahradníček vedl v době svého věznění na Mírově a v Leopoldově v letech 1958–1960, zveřejňujeme jako nový e*příspěvek text básníkovy přednášky Útěk před Bohem, psané patrně v druhé polovině čtyřicátých let. „Ale přes nejistotu všech měřítek a vah dovedeme určit hranici, za kterou poslání básníka už zcela jistě přestává. Tam také přestává jakákoli omluva a jakékoli smlouvání, tam prostě básník nemá a neměl nikdy co dělat, chce-li dále zůstat básníkem. Tam se také básník ocitá co nejdále […] od rodiny a jejího tajemství, které je tajemstvím věrnosti a naděje, ale zato v samém jícnu jejího protinožce, té obludy, která se odedávna živí slzami, potem a krví lidských rodin, molocha studeného a lživého, žádajícího si stále hojnějších obětí, stále bezmeznější pocty, stále krutějšího otroctví, modly hrozné a obávané, která má jméno moderní, totalitní stát. Aby bylo jasno: říkám-li moderní stát, nemíním tím stát určitý, nýbrž stát vůbec. Všechny moderní státy se vyvíjejí k totalitě, liší se jen stupněm vývoje.“

IPSL otevírá E*forum (4. 1. 2017)

Literárněvědné online fórum IPSL mění od začátku nového roku svou podobu a jméno: příspěvky, které dosud dle svého tématu vycházely ve dvou oddělených rubrikách Ech a Echos (řízených samostatnými redakčními týmy), budou od ledna 2017 publikovány pod společným redakčním vedením na jednom místě. Na adrese E*fora budou dostupné veškeré příspěvky k bohemistice pojaté v širokém, teritoriálním smyslu: vedle článků k výzkumům moderní česky psané literatury bude fórum klást silnější důraz na často opomíjenou starší literaturu a především také na německy psanou literaturu z českých zemí, resp. česko-německé literární a kulturní kontakty. – Otázkou, jak s jinojazyčným bohemikálním písemnictvím starší doby nakládala literárněvědná bohemistika v druhé polovině 20. století, se zabývá úvaha Jakuba Sichálka, kterou publikujeme jako první letošní e*příspěvek.

IPSL hledá nové spolupracovníky (4. 1. 2017)

Institut pro studium literatury přijme spolupracovníky na pozice koordinátor projektových aktivit (pracovní úvazek 0,5) a administrativní pracovník (DPP). Nástup možný od 1. 2. 2017. Podrobné informace zde.

Joseph Roth napsal ke smrti Karla Čapka (27. 12. 2016)

Jako poslední česko-německé echo v roce 2016 publikujeme nekrolog za Karlem Čapkem, jejž Joseph Roth publikoval v deníku německých emigrantů Pariser Tageszeitung 27. prosince 1938, týž den, kdy se objevily první nekrology v českém tisku. Elegické vyznění nekrologu a jeho hněvivý patos jsou neodmyslitelně spojeny s fatálními událostmi roku 1938, především pak s březnovým anšlusem Rakouska a Mnichovskou dohodou čtyř velmocí o odstoupení pohraničních oblastí Československa „pruským holinkám“. Roth píše: „Oplakáváme šlechetné oběti moru, jenž zjevně nezabíjí pouze baktériemi, z nichž sestává, nýbrž také zprostředkovaně potupou a studem. Zpronevěření se závazkům – nedodržení daného slova – zrada. Hanba z otupělého světa, jenž svůj zánik urychluje nečestností, pod záminkou, že jej chce zastavit, je příliš velká, než aby těmto šlechetným lidem vehnala pouze krev do tváře: vžene je rovnou do smrti.“

Luboš Merhaut píše o knize Jak se píšou dějiny (21. 12. 2016)

Nové echo se zamýšlí nad příručkou Jak se píšou dějiny (angl. 2003, český překlad 2016). Editoři v ní „soustředili práce mezinárodního týmu historiků, zabývajících se jinak dějinami britskými, německými, francouzskými, americkými či italskými, staršími, novověkými i současnými, komparativními evropskými dějinami, kulturními studiemi, historií oboru, zaměřených na otázky genderu, jednání, ctižádostí, kreativních praktik atp. ... Kniha chce podat přehled teoretických přístupů podkládajících ve vzájemných kontradikcích studium dějin a nastínit výklad jejich praktického užití a působení – při psaní dějin. Vychází z předpokladu, že ‚i tehdy, nezabývají-li se historici výslovně teorií, bude jejich psaní rafinovaně utvářeno teoretickými předpoklady, které přijímají‘.“ - Literárněvědná Echa, řada započatá 8. 11. 2010, se tímto příspěvkem uzavírají.

Jiří Brabec hovořil o Šaldově románu (14. 12. 2016)

Jako nové echo publikujeme proslov u příležitosti uvedení kritické edice Šaldovy prózy Loutky i dělníci boží dne 23. 11. 2016 v knihkupectví Ostrov. „Podtitul Šaldovy knihy zní – ‚milostný román‘. Na prvních patnácti, dvaceti stránkách představí šest hrdinů. Tři ženy a tři muže. Vnějšek žen je charakterizován s detailní podrobností, jejich vnitřní život těmto tvárným postupům jako by stále unikal. Muži jsou představeni v jednotě obou sfér. Jsou proto zřejmější, žena složitější. Všichni jsou však neúplní, ať již je to jen neurčitý pocit nenaplněnosti, nebo drastické poznání ztráty integrity. Před všemi se otevírá prázdno, ztráta smyslu existence. Je to obraz intelektuála dvacátého století, nad nímž dnešní intelektuál nevěřícně kroutí hlavou. Mechanismus světa se zdokonalil natolik, že spíše než odpor proti prázdnotě cítí člověk marnost hledání možnosti vzpoury. Také ona touha po umění nadosobním, které překonává časovost a subjektivnost, ztratila onen patos záchrany. Ale touha vyjít z věku neodpovědnosti zůstává.“

Stefan Michael Newerkla píše o analýze Kafkova literárního jazyka (12. 12. 2016)

Monografie Borise Blahaka o literárním jazyce Franze Kafky Franz Kafkas Literatursprache. Deutsch im Kontext des Prager Multilingualismus (Köln – Weimar – Wien, Böhlau 2015) podle nového česko-německého echa „zpochybňuje, relativizuje a částečně dokonce reviduje dosavadní, mnohdy předpojaté a často celá desetiletí tradované názory na Kafkův literární jazyk a na jeho ‚nejosobnější spisovnou němčinu‘“. Kniha poskytuje „nejen přehled o jazykově sociologickém kontextu, vlivu tvůrčího procesu na užitý jazyk a podobu textu a Kafkově individuálním, s časem a prostorem spjatém postoji ke standardnímu, resp. spisovnému jazyku a substandardnímu jazyku, resp. dialektu. Blahak nabízí především i mimořádně podrobnou korpusovou analýzu regionalismů v Kafkově literární němčině, jakousi ‚gramatiku chyb‘ jeho literárního jazyka na fonetické a morfosyntaktické úrovni.“

Michael Špirit píše o České cikánské rapsodii (7. 12. 2016)

Nové echo zpravuje o edici ústních vzpomínek Josefa Serinka a o badatelsko-vykladačské práci Jana Tesaře, díky němuž vznikly a zachovaly se, a v ohromující péči byly nyní v nakladatelství Triáda pod názvem Česká cikánská rapsodie vydány. Publikaci „tvoří tři svazky (celkem přes 1300 stran) podepisované jednotně dvojicí autorů Josef Serinek – Jan Tesař. První z nich, český Rom (1900–1974), se po útěku z koncentračního tábora v Letech v září 1942 stal významným odbojářem-partyzánem na českomoravské Vysočině. Druhý z autorů, historik (nar. 1932) a od roku 1961 člen Československého výboru pro dějiny protifašistického odboje, ustaveného ve Vojenském historickém ústavu, zaznamenal v letech 1963–1964 během osmnácti setkání Serinkovy ústní vzpomínky od první světové války do posledních měsíců války druhé, s těžištěm v letech 1942–1945, jimž vypravěč věnoval nejzevrubnější pozornost.“

Jiří Flaišman a Michal Kosák promluvili o Šaldově románu (30. 11. 2016)

Jako nové echo publikujeme proslov editorů románu F. X. Šaldy Loutky i dělníci boží, který vydal IPSL a dokončil tím Soubor díla F. X. Šaldy započatý v roce 1947 a přerušený v roce 1963, resp. 1997. „Chtěli jsme přispět k uzavření této skvělé ediční řady, kterou před sedmdesáti lety daly do pohybu osobnosti jako Jiří Pistorius či Felix Vodička. Přáli jsme si spolupracovat s přáteli ze Společnosti F. X. Šaldy, s nimiž jsme před šesti lety zakládali IPSL, a projekt Šaldových spisů byl tehdy jedním z prvních plánů rodící se organizace. Na pověst, že Šaldovy Loutky jsou ‚textologická noční můra‘, jak o tom mluvil Emanuel Macek, a mínění, že nejadekvátnější by bylo vydat souběžně znění první (1917) a poslední ruky (1935), jsme pohlíželi od začátku podezřívavě. Rozhodli jsme se pro nové vydání Loutek i dělníků božích vyjít z textu posledního vydání za autorova života a ten textově ošetřit, a současně pak využít možností digitálního média a ... připravit texty dalších znění románu tak, aby byly prostřednictvím internetu k dispozici v nástroji, který umožní přehledně zobrazit textové posuny mezi jednotlivými verzemi.“

Bernd Hamacher píše o korespondenci germanistů (28. 11. 2016)

Modelový charakter si pro výzkum dějin germanistiky může podle nového česko-německého echa nárokovat komentovaná edice korespondence Wilhelma Scherera s Augustem Sauerem, Bernhardem Seuffertem a Richardem Mariou Wernerem z let 1876 až 1886 – pod titulem Disziplinentwicklung als community of practice (Vývoj disciplíny jako community of practice) ji vydali Hans‑Harald MüllerMirko Nottscheid (Stuttgart: Hirzel 2016). Edice dokládá, že dějiny novější německé literatury se jako obor výrazněji konstituovaly teprve jako „community of practice“ v rámci Schererovy školy – Schererových seminářů a sítě jeho žáků. „Vlastní zásluha svazku – a tím také oprávnění skončit Schererovou smrtí – spočívá v tom, že se během pouhého desetiletí mezi lety 1876 a 1886 ‚vytvořily podstatné obrysy »typického« profilu literárního historika Schererovy školy‘, které jsou významné i nad rámec vědeckých biografií tří zde zmíněných osobností. Náleží sem mj. ‚»hledání životního básníka« následující po etablování na akademické půdě.‘“

Emanuel Macek napsal o Šaldově slovníku naučném (23. 11. 2016)

Jako nové echo publikujeme u příležitosti dnešního uvedení kritické edice Šaldova románu Loutky i dělníci boží text vynikajícího znalce kritikova díla, literárního historika, editora a bibliografa Emanuela Macka (1924–1997). Jeho recenze z roku 1989 pojednává o knižním výboru z Šaldových hesel psaných pro Ottův slovník naučný. „Název edice Šaldův slovník naučný je poněkud nadnesený. Předně nejde o slovník, ale o výběr z torza slovníkových hesel od písmene E do Z. Za druhé nejde o slovník naučný, nýbrž o vybraná hesla z několika oborů. A konečně za třetí nejde v plném smyslu ani o dílo Šaldovo jako jednotně koncipovaný celek; vždyť ani heslář romanistických hesel, která si jakžtakž určoval Šalda sám, není bez mezery; a hesla z ostatních oborů si už vůbec nevybíral, byla mu pouze tu a tam nabídnuta.“

Markéta Szyszkowiczová píše o 14. svazku Díla J. Seiferta (16. 11. 2016)

Nové echo informuje o předposledním dílu Seifertových spisů, Publicistika (1939–1986) – Dubia – Společná prohlášení. „Novinové příspěvky z daného období představují Seifertovy texty z prvních let okupace 1939–1942, z deníku Národní práce a časopisu nakladatelství Družstevní práce Panorama. Po nich následují příspěvky z deníku Práce z let 1945–1949. Dalších patnáct let mohl autor publikovat sporadicky, změna nastala až v polovině šedesátých let. ... Do deníků a časopisů začal přispívat znovu, ale publikované žánry se proměnily. Šlo především o rozhovory, doslovy, odpovědi na anketní otázky a veřejné projevy. V rozhovorech Seifert reaguje nejen na aktuální politické a kulturní dění, ale také hodně vzpomíná na své dětství, komentuje své nové sbírky a proměnu tvorby. ... Poslední oddíl Společná prohlášení je tvořen výzvami a manifesty, u kterých se Seifert nepodílel na jejich textaci, ale jejich konečné znění podepsal. Jsou to různorodé texty: první čtyři pocházejí z roku 1946, zbylé příspěvky jsou z let 1955–1977, převážná většina z roku 1968. Můžeme zde číst mj. Otevřený dopis ÚV KSČ, Provolání českých umělců, vědců a publicistů a kulturních pracovníků či Chartu 77.“

Hans-Harald Müller píše o monografii k Franzi Janowitzovi (14. 11. 2016)

První odborné monografii k nedlouhé životní dráze a jen zčásti dochovanému dílu Franze Janowitze (1892–1917) se věnuje nové česko-německé echo. Jaromír Czmero opatřil svou knihu příznačným titulem Der bekannteste Unbekannte der Prager deutschen Literatur (Nejznámější neznámý pražské německé literatury): „Janowitz nepatří k těm ‚neprávem zapomenutým‘, ale do skupiny částečně známých – což nebylo ve 20. století žádnou výjimkou –, téměř kanonizovaných autorů, kteří v dějinách literatury (ještě) nenalezli jasně ohraničené místo. Janowitz nemohl zůstat neznámým, protože byl ještě za svého života v kontaktu se souputníky pražského a vídeňského literárního života – mj. s Maxem Brodem, Franzem Werfelem, Willy Haasem, Karlem Krausem. Místo v dějinách literatury nemohl (dosud) nalézt mj. proto, že se jeho pozůstalost ztratila a dochované texty nebyly dlouho přístupné.“

Uvedení nových edic Loutek i dělníků božích (10. 11. 2016)

Institut pro studium literatury a knihkupectví Ostrov Vás srdečně zvou na uvedení Loutek i dělníků božích. „Román milostný“ představí Jiří Brabec, o edici a elektronické edici promluví Jiří Flaišman a Michal Kosák ve středu 23. listopadu 2016 od 18 hodin v knihkupectví Ostrov (Ostrovní 17, Praha 1).

 

Magdaléna Jacková píše o životopisu sv. Jana Nepomuckého (9. 11. 2016)

Nové echo představuje knihu Aleny Bočkové Historia S. Joannis Nepomuceni. Zpráva historická o životě sv. Jana Nepomuckého aneb Podoby barokního překladu (2015). Kniha má „předpoklady zaujmout širší okruh recipientů. Na své si přijdou nejen klasičtí filologové, literární a jazykoví historici, ale i zájemci o problematiku editování raně novověkých děl nebo o překladatelství v této epoše (obě skupiny zde najdou shrnutí dosavadního stavu bádání a odkazy na další literaturu). Knihu jistě ocení i další, ať už je upoutají půvaby češtiny či latiny 18. století nebo barvité líčení pozemského i posmrtného osudu neohroženého zpovědníka, jehož socha dodnes zdobí nejeden most.“

Michal Kosák píše o konferenci ESTS (2. 11. 2016)

Nové echo zpravuje o zahraniční textologické konferenci, kterou v prostorách antverpské univerzity ve dnech 5. až 7. října uspořádala jako každý rok na podzim ESTS (The European Society for Textual Studies). „Tento ročník, který ESTS pořádala ve spolupráci s DiXiT (Digital Scholarly Editing Initial Training Network), měl za téma problematiku vědeckých elektronických edic. Populární téma = hojná účast. Příspěvky lze pro účely našeho souhrnu rozčlenit do třech okruhů. Jedna část vystupujících představovala vlastní elektronické edice, jejich problematiku a někdy také metodologická východiska. ... Druhá skupina referátů se věnovala technickým otázkám a elektronickým nástrojům, jak problematice kódování v TEI, tak třeba některým programům, například pro automatickou či poloautomatickou kolaci Collate X, Juxta Commons. ... Třetí vrstvu tvořily přednášky zaměřené teoreticky, k otázkám textové geneze, k delimitační problematice archiv versus edice, k terminologii či k zobecňující reflexi současného stavu disciplíny. Snad ke každému z referátů byla hojná diskuse.“

Václav Maidl píše o Německé písni o Libuši L. Futtery (31. 10. 2016)

Nové česko-německé echo se věnuje knize jednoho z našich přispěvatelů Ladislava Futtery, která vyšla pod názvem Německá píseň o Libuši. Obraz českého dávnověku v české a německé literatuře 19. století (Příbram, Pistorius & Olšanská 2015). „Autor v ní v komparativním rámci shromáždil známé i méně známé texty s postavou Libuše, které analyzuje a srovnává, umí je vysvětlit z kontextu, ve kterém vznikaly, a propojit je i s kontexty jinými, což do jeho zkoumání přináší také určitý vývojový aspekt. […] Umělecké projevy artikulující dané téma na jazykově české straně zůstávají v pozadí jako to, co je předpokládané a známé (Kosmova a Hájkova kronika, RKZ, Smetanova Libuše, Zeyerův Vyšehrad, symbolika výzdoby Národního divadla), a těžiště práce se soustřeďuje na literární výtvory s tématem Libuše v jazyce německém.“

Marie Škarpová píše o Slovech, obrazech a středověké úzkosti (26. 10. 2016)

Nové echo uvažuje nad knihou Herberta L. Kesslera Ani Bůh, ani člověk s podtitulem Slova, obrazy a středověká úzkost z výtvarného umění (angl. 2007, česky 2016).  Autora knihy „přednostně zajímá ne obraz sám o sobě, nýbrž jeho spojení s (psaným) slovem, resp. vkládání slov či textů do obrazů: jak toto spojení vypadalo a jaká jeho podoba se považovala za ‚správnou‘. Zejména u posvátných obrazů to není vůbec záležitost jednoduchá, neboť každý pokus o vizualizaci Boha s sebou nese jisté nebezpečí idolatrie. V křesťanství byla sice legitimita zobrazování Boha a posvátna vůbec obhájena christologicky vedenou argumentací, především pomocí nauky o vtělení, v němž se neviditelné Boží Slovo stalo (zrakem postižitelným) tělem, a Kristus je koneckonců již v kanonickém biblickém textu pojat přímo jako ‚obraz (eikón) neviditelného Boha‘, ovšem zároveň s tím se objevil problém jiný: jak správně či zda vůbec lze obrazem vyjádřit tajemství Bohočlověka, a to zejména Kristovy božské přirozenosti.“

Jiří Flaišman píše o Slovníku bibliofila (19. 10. 2016)

Nové echo je vhledem do publikace, která navazuje na Malý slovník bibliofila, jejž v roce 1989 sestavil Václav M. Kimák. Dnešní Slovník bibliofila, pod nímž jsou podepsáni Josef Čejka a Gustav Erhart (vydal letos Spolek českých bibliofilů jako první svazek nově založené Knihovny bibliofila) na Kimákovu práci navazuje. Autoři „výchozí materiál s veškerou úctou k původnímu tvaru důkladně přepracovali, zpřesnili a doplnili. Heslář pak následně obohatili nejen o hesla naší době časově bližší (osobnosti, instituce, edice atd.), zapojili však nově i řadu hesel z oblasti bibliofilie řekněme světové. … Tematické rozvržení hesel slovníku je modelováno odpověďmi na nevyslovenou otázku ‚Čeho že by mohlo být bibliofilovi ku potřebě‘. Ten zjevně potřebuje být orientován v oblasti polygrafické (akcentovány jsou přirozeně polygrafické materiály, hlavně typy papíru užívané v bibliofilckých tiscích, ale i např. kůže, dále pak techniky tisku, typy písem, vazeb atd.), následně pak musí mít přehled o významných tiskařích či tiskárnách. Samozřejmé je pak zmapování vydavatelů bibliofilií a jejich edic, zahuštěnou oblast představují hesla výtvarníků a grafiků bibliofilií.“

Soubor díla F. X. Šaldy se po 70 letech uzavře (18. 10. 2016)

V komentované edici právě vychází jediný román Františka Xavera Šaldy (1867–1937) Loutky i dělníci boží. Kniha je součástí dvaadvacetisvazkového Souboru díla F. X. Šaldy, spisů, jež začaly vycházet již v roce 1947. Šaldův román tvořící ve spisech svazek č. 4 dodnes chyběl. Institut pro studium literatury připravuje k vydání ještě dodatkový závěrečný svazek Kritických projevů a revidovanou a doplněnou Bibliografii díla F. X. Šaldy. Knižní edice Loutek i dělníků božích (knižně poprvé 1916) přináší kriticky ověřený text vydání z roku 1935, posledního knižního vydání, které prošlo konečnou autorovou úpravou. Knihu doprovází ediční komentář analyzující historii textu. Editoři svazku Jiří Flaišman a Michal Kosák připravili vedle knižního vydání rovněž unikátní elektronickou edici umožňující detailní srovnání všech existujících variant textu. – Knihu žádejte u svých knihkupců nebo za zvýhodněnou cenu přímo v IPSL, elektronická edice je přístupná z webu. Tisková zpráva zde.

Lucie Merhautová píše o monografii k Sacher-Masochovi (17. 10. 2016)

V tematické návaznosti na poslední česko-německý příspěvek v rubrice Napsali publikujeme nové echo o životopisné monografii Sacher-Masoch (18361895) od francouzského historika středoevropských dějin Bernarda Michela (Praha, Dybbuk 2015). Český překlad vyšel více než pětadvacet let po francouzském originálu – biografie nebyla přeložena ani do němčiny, v níž ovšem k osobnosti a dílu Leopolda von Sacher-Masoch existuje na rozdíl od českého prostředí řada odborných monografií i studií. „Michel cituje podle německých originálů, ale i podle třísvazkového francouzského vydání próz – o ně a další edice se opíral i Gilles Deleuze ve slavné studii Présentation de Sacher-Masoch. Le froid et le cruel. Deleuzovo čtení sadistické a masochistické situace ovlivnilo řadu dalších interpretů, Michel se od něj snaží emancipovat a zdůrazňuje historický úhel pohledu: ‚Aby jej člověk pochopil, musí hlavně důvěrně znát habsburskou monarchii devatenáctého století, nejen německý svět, ale též svět slovanský: ukrajinský, polský, český s jejich jazyky, zvyklostmi a společenskými rituály‘“.

Luboš Merhaut píše o „Deníku dekadentního intelektuála“ (12. 10. 2016)

Nové echo představuje stejnojmennou knihu Jana Gebauera ml. (ed. Martin Kučera, 2016). Autor, „syn význačného jazykovědce a filologa (1838–1907), rovněž autor esejů a kritik uveřejňovaných časopisecky, psal dochované zápisky od ledna 1905 do května 1907, v době, kdy především dokončoval svá studia na vídeňské univerzitě (předtím vystudoval historii u Jaroslava Golla v Praze 1902) a citlivě prožíval období příznačně mladické a moderní nejistoty duchovní a zejména milostné, zachycoval odpovídající proměnlivost nálad, rozpory osobní i profesionální a jejich promýšlení. ... Označení Deník dekadentního intelektuála je pádné i v mnohém odůvodněné. ‚Žiji tak nesmírně tupě. Nic na světě nemá pro mne významu. Nic mne nedovede uchvátiti. Odumírám. Jen ten úsměšek mi zbyl, vtip, výsměch – ale to jsou trpké argumenty. Jak dlouho mohu ještě vydržet svou pózu, která tolika (lidem) imponuje a tak se líbí? – Čekejme na zázrak. Haha!‘ (27. 3. 1907).“

Vychází Čtení o Bohumilu Hrabalovi (11. 10. 2016)

Annalisa Cosentino připravila pro ediční řadu Antologií sedmý svazek věnovaný Bohumilu Hrabalovi. Kniha s podtitulem Rukověť otevřeného díla přináší hlavně práce, jež se věnují obecnějším problémům literární poetiky a snaží se autorovy texty i myšlení analyzovat v souvislosti s evropskou kulturní a literární tradicí 20. století. Zároveň však nezůstává stranou ani charakteristika jednotlivých autorových děl. Čtení o Bohumilu Hrabalovi představí editorka ve středu 19. října 2016 ve Šporkově paláci. – Kniha je k dostání u knihkupců či za zvýhodněnou cenu přímo v IPSL.

Michal Kosák a Jiří Flaišman promluvili u hrobu Petra Bezruče (5. 10. 2016)

Jako nové echo publikujeme řeč proslovenou 15. 9. na opavském městském hřbitově, v rámci Vzpomínky na Petra Bezruče, jež byla součástí programu 59. ročníku festivalu Bezručova Opava. „Pokud bychom se na dílo Petra Bezruče podívali skrze to, co se o něm dnes široce publikuje, dojdeme k nepěknému závěru. V poslední době se na ně pohlíželo především ze dvou hledisek, obě jsou sama o sobě profánní. Prvním aspektem je vlastně letité rozvíjení hypotézy, že autorem či spoluautorem Slezských písní je někdo jiný. Tato domněnka je, jak už domněnky bývají, nejistá, a proto se jí zřejmě vždy tak dobře dařilo. Nepřešla do stádia shromáždění a rozboru rozhodujících důkazů a její autoři ani o tento krok nejeví zájem.“ Srov. též echa z 15. 2. 2012 a 12. 6. 2013.

Leopold von Sacher Masoch napsal Svatopluku Čechovi (3. 10. 2016)

Nové česko-německé echo přibližuje aktivity Leopolda von Sacher Masoch v souvislosti s lipským časopisem Auf der Höhe (1881–1885), ve své době jediným periodikem v Německu, které cíleně prostředkovalo soudobé dění v české literatuře. Jeho vydavatel Sacher Masoch se tehdy kvůli českým příspěvkům obrátil na široce uznávaného Svatopluka Čecha dopisem, který publikujeme. Sonda do historie jednoho z časopisů, jimž je věnována nová kniha Lucie Merhautové Paralely a průniky (MÚA AV ČR 2016), ukazuje v echu podmínky pro úspěšné prostředkování české literatury v německých časopisech – to „předpokládalo souběh několika faktorů, který se v Auf der Höhe naplnil: internacionální program zaměřený nejen na velké literatury, zájem redakce o menší slovanské literatury, kontakty na vhodné prostředníky s dobrým přehledem o soudobé české literatuře a ochotou německy referovat či překládat – nejlépe obé a opakovaně“.

Jan Malura píše o Vyznáních sv. Augustina (28. 9. 2016)

Nové echo se zastavuje u klasického díla evropské literatury („Vyznání, která se pohybují mezi autobiografickým vyprávěním, modlitbou, osobní zpovědí a meditací, jsou založena na introspektivním ponoru, velmi blízkém moderní subjektivitě. ... Na dílo pozdně starověké či raně středověké se Confessiones vyznačují nezvyklou psychologickou ostrostí. Augustin líčí své obrácení, která má charakter bolestně prožívaného vnitřního konfliktu, retrospektivně se noří do své úzkostné, ‚mezní‘ situace, z níž se rodí osobní převrat“) a představuje jeho nový český překlad („Čeští čtenáři dosud nejčastěji sahali po mnohokrát vydávaném překladu Mikuláše Levého. Málokdo z nás, kdo jsme tuto verzi opakovaně četli, si uvědomoval její stáří – pochází z r. 1926. Šlo o překlad, který měl své literární kvality a na který jsme byli zvyklí. ... Na mladší generace už ovšem musí tyto verze nutně působit zastarale. Už jen proto nelze pochybovat o potřebnosti nového tlumočení Augustinovy klasické knihy. ... Výsledkem je živý, přirozený a jazykově elegantní text, významově přesnější než starší tlumočení. Překladatelé postupovali citlivě, a proto mj. nesáhli k radikální modernizaci, neboť si byli vědomi, že pro tlumočení duchovních textů se hodí jistá stylová a jazyková archaičnost“).

Uvedení nové antologie IPSL (22. 9. 2016)

Institut pro studium literatury a knihkupectví Ostrov Vás srdečně zvou na prezentaci Čtení o Dantovi Alighierim. Nový svazek ediční řady Antologie představí editor Martin Pokorný Jiří Pelán v úterý 4. října 2016 od 18 hodin v knihkupectví Ostrov (Ostrovní 11, Praha 1).

Jan Šulc píše o Zině Trochové (21. 9. 2016)

Nové echo je nekrologem za literární historičkou, editorkou a textoložkou Zinou Trochovou (30. 1. 1924 – 28. 8. 2016). Z desítek knih české literatury, které odborně připravila k vydání, připomeňme texty Viktora Dyka (Anebo a jiné básně, 1980, dva svazky pro Českou knižnici v letech 2002 a 2003), Karla Hlaváčka (Pozdě k ránu – Mstivá kantiléna, 1964), Jindřicha Chalupeckého (Cestou necestou, 1999), Václava Navrátila (O smutku, lásce a jiných věcech, 2003), Fráni Šrámka (Výbor z díla 1, 1977), Karla Tomana (Básně, 1977 a 1997) nebo Jiřího Wolkera (Mladistvé práce veršem, 1954, Dopisy, 1984), a vícero komentovanými svazky se podílela na náročných řadách Spisů různých autorů (např. Karla Čapka, Jana Nerudy, S. K. Neumanna, Karla Poláčka, F. X. Šaldy, Richarda Weinera). „Patřila ke generaci, která vytvořila poválečnou českou textologickou školu. V archivech a knihovnách vyhledala, přepsala a textologicky zpracovala desetitisíce stran literárních textů. ... Její entuziasmus byl obdivuhodný, energie měla k nevyčerpání. Udivovalo mne, jak přesně a přitom rychle dokáže pracovat. Poznal jsem ji v době, kdy již byla v důchodu. Nikdy neodmítla žádnou práci, nezpochybnila žádný ediční nápad. Byla radost s ní mluvit o literatuře: neustále četla nové knihy, o nichž jsme spolu diskutovali. Neznala nudu, zahálení, nestěžovala si, stále byla plná elánu a zájmu o svět.“

Jakub Sichálek píše o reflexi starší německé literatury z českých zemí (19. 9. 2016)

Nové česko-německé echo přibližuje proměny a problémy literárněhistorické reflexe německé literatury vzniklé v českých zemích ve středověku, resp. reflexi německo-českých literárních kontaktů ve 20. století. Významné období v náhledu na dějiny české středověké literatury ve dvacátých a třicátých letech 20. století, pro něž je mj. charakteristické reflektované zapojení církevněslovanského, latinského a německého bohemikálního písemnictví do dějin české literatury, „ukončili v předvečer 2. světové války svým přístupem k problematice německo-českých kontaktů Konrad Bittner a jeho nejvýraznější oponent Roman Jakobson. Přední slavista pražské německé univerzity, moravský Němec Bittner […], viděl závislost české literatury na německé a německé literární vlivy i tam, kde nejsou – a ruský slavista Jakobson je, v reakci na Bittnera a válečné události, zase nechtěl vidět ani tam, kde jsou.“ Echo Jakuba Sichálka bude mít pokračování v dalším ročníku Echos.

Michal Topor píše o knize věnované Brněnskému Devětsilu (14. 9. 2016)

Nové echo přibližuje publikaci Brněnský Devětsil a multimediální přesahy umělecké avantgardy (2014). „Brněnský Devětsil, soudružská paralela ke sdružení pražskému, byl založen koncem roku 1923, úředně v druhé polovině ledna 1924. Jeden z autorů knihy, Petr Ingerle jej svým výkladem ... skutečně představuje jako ohnisko i dílo vyjednávání (kulturně-politické taktiky), organizace, dočasného soustředění sil, sdílení (také mezinárodního), (sebe)propagace, performance časopisecké, přednáškové, výstavní, kabaretní, večírkové aj., tedy ‚multimediální‘. Načrtává význam brněnského deníku Rovnost jako prvotní spojující platformy, průběžně také Teigovu a Seifertovu roli v utváření brněnského spolku a jeho podniků, klíčové party jsou nicméně dány Artuši Černíkovi a Jaroslavu B. Svrčkovi, ovšem v rámci mnohem lidnatější scény zahrnující např. i Jiřího Mahena, jemuž je věnována speciální sonda, podobně jako afinitě i kontroverzi ve vztahu k brněnské Literární skupině.“

Vychází Čtení o Dantovi Alighierim (13. 9. 2016)

Osmým svazkem, který právě vychází, rozšiřuje ediční řada Antologie svůj tematický záběr i mimo českou literaturu. Čtení o Dantovi Alighierim, jež připravil Martin Pokorný, nabízí v sérii jasně zaměřených sond seznámení s poetikou a obsahovou výstavbou Božské komedie. Čím se svítí v pekle, proč Vergilius zuří mezi kouzelníky a jak to, že se i v ráji nadává? – Žádejte u svých knihkupců či za zvýhodněnou cenu přímo v IPSL.

Michael Špirit píše o Vladimíru Binarovi (7. 9. 2016)

Nové echo pojednává o editorské práci Vladimíra Binara. „‚Písemné‘, tedy publikované vyrovnávání se s Binarovým literárněhistorickým přístupem bylo obtížné neméně. Jeho vydavatelskou a vykladačskou práci mnoho přímých ohlasů neprovázelo. Ty nepřímé, ztajené, v nichž autorovo jméno často ani nebylo vyslovováno, provázela bohužel zvláštní ostenze spolu s odtažitostí, a tedy nepochopením, a nakonec ostych, nechuť nebo neschopnost vyrovnávat se s jeho způsobem čelně. Možná si o to Binarova force trochu říkala tím, že nad daným tématem jako by připouštěla jen jedinou možnost vypracování.“

Václav Smyčka píše o českých dějinách J. Bahlckeho (5. 9. 2016)

„Napsat mnohosvazkovou syntézu dějin jednoho státu představuje pro historika jednu z největších intelektuálních výzev. Napsat dějiny s ohledem na laického čtenáře a na omezeném prostoru jediného útlého svazku však považuji za ještě odvážnější počin. Pokusem o takovouto koncentrovanou syntézu českých dějin na minimálním prostoru je kniha profesora dějin raného novověku na univerzitě ve Stuttgartu Joachima Bahlckeho Geschichte Tschechiens, která vyšla v edici Wissen mnichovského nakladatelství Beck (2014). Autor si zde vytknul za cíl vyložit čtenáři české dějiny ‚od středověku po současnost‘, jak praví podtitul knihy, na pouhých sto dvaceti stranách téměř osmerkového formátu.“ O tom, jak se s úskalími takového záměru J. Bahlcke vyrovnal, pojednává nové česko-německé echo.

Matouš Jaluška píše o knize Libora Jana (31. 8. 2016)

Nové echo se zabývá obsáhlou biografií Libora Jana Václav II. Král na stříbrném trůnu, 1283–1305 (Argo 2015). „V centru autorova zájmu leží moc a její distribuce, mocenské akty různých činitelů na různých úrovních i moc, již má subjekt nad prezentací sebe sama. Tomu odpovídá i chronologické vymezení v názvu knihy, od návratu dvanáctiletého krále do Prahy na jaře roku 1283 po jeho smrt. Právě přemyslovské království se svým systémem zemského práva, střeženým šlechtou čerpající příjmy ze soustavy svobodných statků de facto vyvázaných z lenních vazeb, představuje velmi zajímavý případ středověké pyramidy moci, na kterou lze poznatky získané v říši aplikovat jen s velkou opatrností. Tuto rozdílnost si autor velmi dobře uvědomuje a věnuje se jí podrobně zejména ve druhé části knihy, nazvané Mechanismy královské vlády. Pojednává se tu o správě panovnické domény či o způsobu nakládání s mocí materializovanou do kutnohorského stříbra, ale zastaví se také u problematiky organizace královského dvora jakožto centra politické i kulturní moci a zamýšlí se nad pozicí, již v soustavě pozdně přemyslovské moci zaujímaly projevy dvorské kultivovanosti, zejména turnaje a dvorská poezie.“

Jiří Flaišman píše o masarykovské studii M. Pojara (24. 8. 2016)

Nové echo představuje posmrtně publikovanou práci Miloše Pojara (1940–2012) Masaryk a židovství (ed. Richard Vašek, Academia 2016). „Přestože literatura pojednávající vztah našeho prvního prezidenta k židovství je značně bohatá, Pojarova kniha je již svým rozsahem (přes tři sta stran) zdaleka nejrozsáhlejší prací z poslední doby traktující toto téma, a má tak ambice – taktéž již identitou názvů – přiřadit se k zásadní publikaci z počátku let třicátých, sborníku redigovanému Ernstem Rychnovským. Zvolené téma ostatně Pojar usiluje vyčerpat zúplna, když v devíti kapitolách představuje Masarykovy kontakty s židovstvím v dětství a mládí, shrnuje jeho první odborná studia, v nichž se poprvé setkal s židovskou otázkou, věnuje se vztahu Marxe a židovství, pojednává Masarykovy názory na judaismus, referuje o Hilsnerově aféře, mapuje Masarykovy postoje k českožidovskému hnutí a k sionismu, shrnuje Masarykovy zásluhy o postavení Židů v Československé republice a konečně přináší informace o prezidentově inkognito cestě do Palestiny v roce 1927.“

Štěpán Zbytovský píše o grotesknosti v literatuře N. Mizerové (22. 8. 2016)

Nové česko-německé echo je věnováno publikované disertaci Nikoly Mizerové Das Groteske in der deutschen Literatur aus den böhmischen Ländern 1900–1930 (Arco 2014), která prověřuje v literatuře předmětu častěji opakovanou tezi, že zejména pražská německá literatura je specificky spjata s kategorií groteskna. „Mizerová mimo jiné ukazuje na širokém korpusu textů autorů působivších v Praze, českém pohraničí a na Moravě (i na dějinách žánrového označení ‚groteska‘, k jehož prvním uživatelům patřil například Karl Hans Strobl), že popularita stylové polohy groteskna i žánru grotesky v prvních třech dekádách 20. století nijak zřetelně nevybočuje z obecného vývoje ve středoevropském kontextu a svědčí spíše o propojenosti zdejší literatury s tímto širším kontextem.“

Michal Kosák píše o genetické edici Díla P. Juráčka (17. 8. 2016)

Nové echo se zastavuje u 4. svazku řady, Postava k podpírání (ed. Pavel Hájek, Knihovna Václava Havla 2016). „Kniha s podtitulem Groteska a vymezením datace vzniku textů lety 1962–1963 obsahuje podle předmluvy všechny dostupné a známé verze textu Postavy k podpírání (s výjimkou technického scénáře) – v chronologickém pořadu skicu, synopsi, povídku a tři varianty scénáře. Celek je doplněn explikací, již zřejmě v jiné podobě předložil Juráček umělecké radě, a výběrem ze zápisů z let 1963 až 1981, jež se vztahují k scénáři a stejnojmennému filmu natočeném Juráčkem a Janem Schmidtem v roce 1963. Spolu s úvodním textem editora seznamujícím s historií vzniku textové předlohy a přípravou filmu, a komentářem, kde se stručně informuje o provenienci a dataci textů, se tedy jedná o typ vydání, které není v české vydavatelské praxi zvláště časté – tj. o genetickou edici.“

Pavel Eisner a Jan Mukařovský napsali o A. S. Mágrovi (10. 8. 2016)

V novém echu připomínáme práci slavisty Antonína Stanislava Mágra (1887–1960). Od svých tří let vyrůstal s rodinou v Lipsku, „nakročen do několika národních sfér – vztah k českému světu živil také v prostředí lipské krajanské obce, zájezdy do Čech, v navázaných přátelstvích. Definitivně se do Čech vrátil teprve počátkem dvacátých let, aby posílil redakci deníku Prager Presse, s níž beztak od jejího vzniku spolupracoval (podobně jako jiný vinohradský krajan, lipský novinář Hans Natonek). Klíčovým členem redakce potom zůstal až do jeho zániku, do posledního dne roku 1938. Pro osvětlení významu Mágrova zdejšího působení publikujeme dvojici profilů, jež mu ve sborníku k padesátinám vystavili Pavel Eisner (I) a Jan Mukařovský (II) (in A. St. Mágrovi k padesátým narozeninám. 6. dubna, Orbis 1937).“

Jan Budňák píše o českém a německém literárním obrazu venkova (8. 8. 2016)

Nové česko-německé echo analyzuje knihu Český a německý sedlák v zrcadle krásné literatury 1848–1948. Diskurz mezi historií a literární vědou na téma selského a hraničářského románu (eds. Eduard Kubů, Jiří Šouša a Aleš Zářický, Dokořán – Ostravská univerzita 2014). Autor echa vyjadřuje pochybnosti nad předkládaným názorem, že „česká literatura má pouze několik bojovně hraničářských výstřelků mimo ‚hlavní proud národní literatury‘, který jinak venkovské prostředí líčí víceméně esteticky kvalitně a národnostně umírněně, kdežto v ‚sudetoněmeckém‘ líčení venkova dominuje žánr hraničářský.“ Podotýká k tomu, že „se zde srovnává nerovné. Venkovský román, jak ho píší Stašek nebo Rais, typologicky daleko více odpovídá prózám Ebner-Eschenbachové, J. J. Davida, Gustava Leutelta nebo třeba Fritze Jurditsche (Ein Dorfbürgermeister, 1927) než konfrontativním textům z národního pomezí.“

Jakub Říha píše o překladu knihy K. Clarkové (3. 8. 2016)

Nové echo hodnotí českou verzi knihy Kateriny Clarkové Sovětský román. Dějiny jako rituál (1981, přel. Vít Schmarc, 2015). Po příkladech nejvýraznějších nešvarů se zastavuje „u překladu ústředního pojmu knihy ‚master plot‘ (autorkou definován na s. 5: ‚master plot, which itself represents a synthesis of the plots of several of the official models‘). Schmarc za jeho český ekvivalent volí spojení ‚generální dějová linie‘. Tuto volbu vysvětluje v překladatelské poznámce: ‚autorčin klíčový termín Master Plot překládáme tak, aby a) volně korespondoval s terminologií socialistického realismu [sic!] b) reflektoval jeho «oficiálně závaznou» genealogickou povahu (generální linie jako princip uspořádání společnosti jako celku)‘ [s. 21]. Odhlédneme-li od toho, že body a) a b) vyjadřují v podstatě to samé, rozdíl je pouze v míře obecnosti, vnucuje se otázka: Proč? Proč by měl metajazyk popisu mimovat jazyk popisovaného předmětu nebo ho nějak (jak?) reflektovat. Není to spíš nežádoucí? Nevýhody zvolené podoby jsou nasnadě: termín s obecnějším významem je takto omezen na jedinou oblast – socrealismus –, je zastřena souvislost s přiléhajícím termínem ‚plot‘, trojslovné pojmenování je neohrabané a v textu na sebe zbytečně upozorňuje, atd. atd.“

Luboš Merhaut píše o nové čapkovské knize Jiřího Opelíka (27. 7. 2016)

Nové echo se zamýšlí nad druhým čapkovským souborem studií a statí Jiřího Opelíka Uklizený stůl aneb Moje druhá knížka o Karlu Čapkovi (a opět s jedním přívažkem o Josefovi) (2016). „Opelík se trvale soustřeďuje na originalitu textu, autorského postupu a přemýšlení; zvažuje za jakých okolností, z jakých východisek a proč autor píše, o co usiluje. Podstatné je hledání měřítek a obohacujících zdrojů a témat, jež se vracejí a k nimž stojí za to se vracet. ... Příkladem jsou příspěvky zveřejněné zde poprvé, soustředěné nejprve na otázku ‚O Čapkově vztahu k Bohu a náboženství‘ a v nejnovější studii (označené příznačně skromně jako ‚Skica‘) ‚Škola Lidových novin‘ pátrající po významu tohoto periodika pro tvorbu Karla Čapka: v jiné perspektivě, s důrazem na zvláštní typ praktické zkušenosti a lidovosti, v rámci utváření specifického (i dobově symptomatického) stylu a útvaru novinářské prózy jako rozlišujícího fenoménu.“

Leopold Silberstein napsal o T. G. Masarykovi (25. 7. 2016)

Německý filozof, sociolog a literární vědec židovského původu Leopold Silberstein (1900 Berlín – 1941 Tartu) „patří mezi četné aktéry německého intelektuálního emigračního prostředí, kteří v Československu po roce 1933 za mimořádně složitých legislativních a materiálních podmínek rozvíjeli rozsáhlé publicistické a odborné aktivity, rozšiřující intelektuální a kulturní základnu československého prostředí“. Nové česko-německé echo je věnováno této dnes takřka neznámé osobnosti, jejíž život a dílo lze dobře rekonstruovat díky soustavným výzkumům Berlíňana Konrada Herrmanna; v rubrice Napsali přinášíme úryvek ze Silbersteinovy přednášky o T. G. Masarykovi, již pronesl v roce 1936 na přednáškovém turné v Pobaltí a ve Finsku, financovaném československou vládou.

Daniel Soukup píše o českém překladu hebrejské kroniky (20. 7. 2016)

Nové echo rozebírá kroniku Cemach David renesančního učence Davida ben Šlomo Ganse (1541–1613). „Běžnému čtenáři, ale také odborníkům na dějiny raného novověku, kteří nemají hebraistické vzdělání, zůstalo toto zásadní dílo židovské historiografie skutečně doposud ‚skryto‘ a teprve český překlad Jiřiny Šedinové, který vyšel v nakladatelství Academia spolu s doprovodnou monografií, jej poprvé zpřístupňuje širší veřejnosti. Kronika Davida Ganse, jejíž název v českém překladu zní Ratolest Davidova, nemá v kontextu aškenázské literatury obdoby – historik, astronom a matematik, jenž pocházel z Vestfálska, ale významnou část života prožil v rudolfínské Praze, totiž nahlédl na dějiny Židů a okolních národů z odlišné perspektivy, než na jakou byla do té doby židovská společnost zvyklá. Šlo o první skutečně dějepisnou knihu z pera židovského intelektuála, která vznikla na sever od Alp, v geograficko-kulturním prostoru tradičně označovaném jako Aškenáz. Světová kronika Cemach David, rozdělená do dvou částí, z nichž první popisuje posvátné dějiny Židů a druhá pak mezníky profánní nežidovské historie od stvoření světa do roku vydání (1592), však vybočuje i z rámce sefardské historiografie.“

Annalisa Cosentino píše o dopisech z Čech A. M. Ripellinovi (13. 7. 2016)

„Nepokládejte mne, prosím, za neskromného, ale bez cizí literatury se někdy těžko žije,“ připojil k prosbě o francouzskou knihu Jindřich Chalupecký v dopise A. M. Rippellinovi z roku 1949. Nové echo informuje o objevu dopisů, které čeští umělci a intelektuálové napsali Angelu Mariovi Ripellinovi na přelomu čtyřicátých a padesátých let – v době vzniku a vydání jeho Dějin současné české poezie, pojednání o hlavních osobnostech a tendencích české poezie první poloviny dvacátého století. Komentovaná edice dopisů uložených v římském univerzitním archivu vyjde v podzimním čísle časopisu Slovo a smysl. „Dopisy adresované Ripellinovi umožní lepší porozumění jak koncepci jeho první knihy, tak přístupu italského vědce k literárněhistorické práci. Kromě toho představují pozoruhodné svědectví o situaci, v níž se česká umělecká a vůbec intelektuální společnost ocitla ke konci čtyřicátých let, kdy ‚spadla klec‘.“

Lenka Penkalová píše o biografiích Mileny Jesenské (11. 7. 2016)

Nové česko-německé echo zhodnocuje způsob pojednání dvou biografií novinářky Mileny Jesenské, jež vyšly v roce 2015 v revidovaných vydáních: Aleny Wagnerové Milena Jesenská v Argu a Jaroslavy Vondráčkové Kolem Mileny Jesenské v Torstu. „Obě tyto knihy zpracovávají shodné téma naprosto odlišně a nijak si nekonkurují, spíše se doplňují. Jedna z autorek volí velmi osobní tón založený na vlastních vzpomínkách a rozhovorech s pamětníky, druhá se snaží spíše o objektivní pohled, i když výsledkem je velmi specifická psychologizující interpretace osobnosti Mileny Jesenské a románový příběh, v němž je novinářce přisouzena role hlavní hrdinky.“ Analýza Lenky Penkalové ukazuje, že „ i v případě natolik známé osobnosti, jako je Milena Jesenská, je stále co objevovat“.

Michael Špirit hovoří o Terezii Pokorné (7. 7. 2016)

Jako nové echo otiskujeme laudatio proslovené u příležitosti předávání Ceny F. X. Šaldy za rok 2015 Terezii Pokorné a její knize Kritické chvíle v Museu Kampa ve čtvrtek, 30. června 2016. „25 let psaní, během něhož vznikaly texty, ze kterých Terezie Pokorná skládala svou knihu, je 25 let zápasu o vymezení a pojmenování vlastní starosti. Zdá se, že touto starostí je dějinný čas, v němž autorka vyrůstala, dospívala a studovala a který z našich životů a z uměleckých děl ne a ne uplynout, vymizet, ztratit se a udělat místo svízelům tzv. dnešním. ... Jenže v kritice nejsou včerejší a dnešní starosti.“

Libuše Heczková a Kateřina Svatoňová píší o Ceně F. X. Šaldy za rok 2015 (29. 6. 2016)

Nové echo představuje kandidáty na letošní udělení ceny za kritiku. „V polovině devadesátých let se uvnitř společnosti zrodila idea udělování ceny F. X. Šaldy, tentokrát však – navzdory Šaldově závěti – chtěla jeho jméno materializovat, zachytit samu podstatu kritičnosti a obrátit pozornost k samotnému kritickému řemeslu, jež přes všechna protivenství přece jen žije. Devatenáct laureátů, kteří cenu zatím získali (Josef Vohryzek, Milan Jungmann, Vladimír Just, Jiří Cieslar, Lubomír Dorůžka, Karel Kraus, Karel Thein, Zdeněk Vašíček, Jiří Opelík, Jarmila Vacková, Jan Štolba, Jindřich Černý, Miloslav Topinka, Jiří Brabec, Věra Linhartová, Hana Rousová, Milena Bartlová, Martina Pachmanová a Petr Rezek), reprezentuje různorodé pohledy a názory, tu bližší, tu vzdálenější dědictví F. X. Šaldy. Snad naplňují imperativ Šaldova ‚učitele‘ Friedricha Nietzscheho: ‚Chceš-li jít za mnou, následuj sebe!‘“ – Cena F. X. Šaldy bude předána Terezii Pokorné (za knihu Kritické chvíle) zítra, 30. 6. v 17 hodin v Muzeu Kampa.

Michal Topor píše o monografii o Eduardu Albertovi (27. 6. 2016)

Česko-německé echo se zabývá monografií Heleny Kokešové Eduard Albert (1841–1900). Český intelektuál ve Vídni (Praha, Academia 2014). Prominentní chirurg působící nejprve v Innsbrucku, později ve Vídni, dvorní rada, člen panské sněmovny říšské rady a prostředník české literatury v německojazyčném prostředí „je autorce ‚českým intelektuálem ve Vídni‘ […] Některými využitými svědectvími (včetně několika sebe-charakteristik hlavního aktéra) autorka sice dál podporuje představu jakési lišácké vídeňské taktiky: vystupovat jako Rakušan, tj. neutrálně a solidně, etablovat se (také jazykově) a z této pevniny, jak jen možno, a přitom neokázale, podporovat ‚českou věc‘. Dalšími partiemi výkladu nicméně naštěstí sama tento obraz komplikuje […]“.

Marcela Poučová píše o čepovské monografii (22. 6. 2016)

Nové echo zpravuje o monografii Jana Zatloukala L’exil de Jan Čep; Un écrivain tchèque en France (Paris 2014). Jejím tématem je „dvacet let aktivního Čepova života v exilu. V první části monografie líčí autor spisovatelův život a doplňuje jej o řadu dosud neznámých faktů. Zatloukal zde zasazuje Čepův příběh do historického kontextu českého poválečného exilu, kterému jsou česká historiografie a literární kritika stále mnohé dlužny. Druhou část monografie tvoří sondy do Čepových děl vytvořených v tomto období. ... Kapitola, která práci uzavírá, pojednává o spisovatelově vztahu k francouzštině.“

Michael Špirit referuje o lopatkovské konferenci (15. 6. 2016)

Nové echo je ohlédnutím za sympoziem o literárním kritikovi, redaktorovi a editorovi Janu Lopatkovi (1940–1993), které minulý týden (8. a 9. 6. 2016) uspořádala redakce časopisu pro literaturu a výtvarné umění Revolver Revue (ve spolupráci s Ústavem české literatury a komparatistiky FF UK). „Šéfredaktorka časopisu zdůvodnila pořádání konference naléhavostí výzvy, kterou ztělesňuje jak Lopatkův kriticismus, tak občanské angažmá, a neuspokojivým stavem poznání a pojmenování autorovy práce.“ Na zdařilý průběh hojně navštíveného sympozia navázalo udělení Ceny RR Janu Lopatkovi in memoriam večer 9. 6. 2016 v klubu FAMU.

Zuzana Jürgens píše o „Postavách jiných“ K. Kovačkové (13. 6. 2016)

Nové česko-německé echo přibližuje disertaci Kateřiny Kovačkové věnovanou postavám „jiných“ v německy psaných románech Josefa Holuba, Gerolda Tietze a Johannese Urzidila. Práci vydalo mnichovské nakladatelství Rogeon pod názvem Figuren der Anderen in der deutschböhmischen Exilliteratur v roce 2015. Podle Zuzany Jürgens bylo východiskem k disertaci patrně „setkání s literárním dílem Gerolda Tietze, jež autorku okouzlilo a jehož si vysoce cení. […] Lze se jenom dohadovat, proč se – místo aby se věnovala pouze jemu – rozhodla svůj záběr rozšířit. Výsledná práce je ale bohužel těkáním od jednoho tématu k druhému, kterému padají za oběť i veskrze podnětné postřehy“.

Michal Topor píše o edici korespondence A. Nováka a M. Veselíkové (8. 6. 2016)

Nové echo představuje vydání listů z let 1901–1938 Krb neporušitelného přátelství. „Středem knihy je ‚listář‘, umožňující přetržitě sledovat odvíjení jednoho vztahu, počínaje obdobím radostné družnosti a Novákovy dvornosti, zprvu euforické, postupně upadající v melancholii s vrcholem v rozhodnutí bolestnou vazbu rázně rozetnout. Následují měsíce a léta nalézaného a nalezeného přátelství: v posledním kusu ‚listáře‘ z konce října 1938 mu psala mj.: ‚Děkuji Vám, drahý příteli, že v těch nejsmutnějších dnech jste si na mne vzpomněl svým překrásným povzbuzujícím článkem Zoufalství a víra. Čtla jsem i Vaši vroucí recenzi podivuhodných básní Fischerových, v nichž jako by byl již tušil, co nás čeká: «A přijde chvíle, jež se bude ptát: Cos činil, aby zadržen byl pád, pád tvůj i lidstva, stud a katastrofa.» Čtla jsem Váš mužný slib rektorský […].‘“

Nalezený sešit Jana Zahradníčka se dočká vydání (6. 6. 2016)

echu z 13. 4. 2016 jsme upozornili na nález „leopoldovského sešitu“ Jana Zahradníčka v souvislosti s prací na výzkumném projektu, který v IPSL řeší Josef Vojvodík a Jan Wiendl. Sešit vězeňské poezie nadepsaný Jan Zahradníček z. č. 1870 – Verše – nyní Jan Wiendl připravuje k vydání ve spolupráci se synem Jana Zahradníčka, Moravskou zemskou knihovnou v Brně a pod záštitou Ministerstva kultury ČR (tisková zpráva zde).

Michael Špirit píše o poctě Janu Hančovi (1. 6. 2016)

Jako nové echo publikujeme proslov při odhalení souboru sedmi reliéfů Viktora Karlíka Cesta Jana Hanče v den 100. výročí Hančových narozenin (30. května 2016) ve spisovatelově rodném městě Plzni, v Křižíkových sadech u Masných krámů. „Umístění litinových reliéfů situuje literaturu do prostoru, který si obvykle s vysokým uměním nespojujeme. V mnoha svých textech Hanč srovnává písemnictví s věcmi denní potřeby. … Usazení reliéfů na chodník, po němž se šlape, na nějž se plive nebo spontánně vykonává činnost ještě více znesvěcující, tak ve výmluvné zkratce souzní s Hančovým neiluzivním životním postojem i estetikou.“

Ladislav Futtera píše o Ludwigu Winderovi K. Krolopa (30. 5. 2016)

Česko-německé echo analyzuje monografii o raném díle Ludwiga Windera – disertace Kurta Krolopa (1930–2016) obhájená v roce 1967 ve východoněmeckém Halle vyšla jako poslední dílo za autorova života v Olomouci. Vydání knihy Ludwig Winder. Sein Leben und sein erzählerisches Frühwerk. Ein Beitrag zur Geschichte der Prager deutschen Literatur (Univerzita Palackého v Olomouci, 2015) připravili Jörg Krappmann a Jaromír Czmero u příležitosti Krolopových loňských 85. narozenin. Vydání desítky let staré disertace, jak je přesvědčen autor echa, „rozhodně není toliko aktem úcty k jejímu autorovi, ale jedná se především o vítané zpřístupnění těžko dostupného textu zájemcům o českoněmeckou literaturu. Lze jedině litovat, že titul bohužel nebyl uvolněn do běžné distribuce, a tak se jeho cesta ke čtenáři zbytečně omezí na nepočetné vědecké knihovny. Škoda tím spíše, že Kurt Krolop se zde představuje jako erudovaný odborník, který suverénně provádí čtenáře po spletitých cestách Winderova života a díla, aniž by k tomu potřeboval mnohasetstránkový opus“.

Jiří Flaišman píše o Václavu Černém v LN (25. 5. 2016)

Nové echo se zabývá edicí příspěvků Václava Černého (1905–1987) do Lidových novin 1936–1939 (2016). „Svazek je rozčleněn do dvou částí, z nichž první přináší autorovy texty psané pro rubriku Literární pondělí a druhý pak články (rozsahem kratší a povahou méně analytické) pro rubriku Kulturní kronika. Editorka nepodlehla svodům tematického uspořádání svazku, což by se přirozeně nabízelo: Černý má ‚svá‘ témata, jako je např. původní poezie (zvl. autorů mladší generace), nové překlady z románských jazyků, aktuálně vydávané práce literárněvědné, publikace spojené s občanskou válkou ve Španělsku, autoři jako Čapkové, Gide, Halas, Šalda ad., podobně by k tomu mohly svádět i texty, jako jsou na pokračování zveřejňované recenze jednotlivých dílů Romainsových Lidí dobré vůle či proslulá série Zapomenutých básníků. Uvnitř těchto dvou částí pak editorka dodržuje přísné chronologické členění – jdouc tak vstříc povaze textů psaných pro novinovou rubriku. Záslužná edice tak představuje cca 150 autorových textů, které svého autora charakterizují jako kritika s obdivuhodným rozhledem, jasným kritickým postojem a formulačním umem.“

Jan Lopatka psal o lži v literatuře (18. 5. 2016)

Jako nové echo zveřejňujeme stať literárního kritika Jana Lopatky (1940–1993), kterou autor v době vzniku (1966) nemohl publikovat. „Na banálních mystifikacích historických, záměnách části a celku, propagace a faktů, je založeno snad nejrozšířenější současné pojetí literárního vývoje od padesátých let k dnešku. Tkví v zasvěceném rozpomenutí na špatné poměry v padesátých letech a na postupné a podstatné zlepšování. A v případném rozhořčení na ty, kteří to postupné zlepšování obligátně nerespektují. ... Vztahovat tento evolucionismus na proměnu produkce a hovořit tím o růstu a diferenciaci hodnot je – nejde-li už o nemoc z nakladatelského povolání – buď dětinské, nebo lživé. Takové prisma se ukáže trapně provizorní, podíváme-li se například na to, jak se to mělo a má s nakladatelstvími a vydáváním beletrie, kolik nepostižitelných fíglů zabránilo vydání různých textů, kolik úhybných jednání přimělo unavené autory k přepracování, ohlazování, tendenčnímu doplňování textů.“ Článek publikujeme mj. jako upozornění na blížící se konferenci o Janu Lopatkovi plánovanou 8. a 9. června.

K. Krolop o K. Čapkovi, E. Jelínková o K. Krolopovi (16. 5. 2016)

V rubrice Napsali přinášíme dnes raný článek Kurta Krolopa (1930–2016), jímž poprvé zaměřil svou pozornost na českého autora. Popěvek „Solche Erfolche erreichen nur deutsche Molche“ z Čapkova románu Válka s mloky vyzdvihuje Krolop jako doklad produktivní recepce Karla Krause a jeho satirické metody citování. – Na (germano)bohemistická témata v pracích Kurta Krolopa a některé aspekty jeho odborné práce se zaměřuje doprovodné echo Evy Jelínkové. „Krolopova znalost dobové pražské, vídeňské i berlínské literární krajiny kombinovaná s ochotou neúnavně vypisovat řadu zdánlivě okrajových jevů a údajů tak přečasto vyjevuje limity výsledků mnohaletých literárněhistorických bádání a týmových edičních projektů, realizovaných za zcela jiných institucionálních podmínek, než ve kterých pracoval on. Solitérem byl z donucení, ale při pohledu zpět patrně i svým založením. Jeho klidná koncentrace na detail vyjevuje nejen nesamozřejmost a principiální neuzavřenost pramenné základny jako velkého rizika výzkumů, ale dokládá rovněž nekončící možnosti tázání a hledání odpovědí.“

Konference o Janu Lopatkovi (13. 5. 2016)

Ve dnech 8. a 9. června 2016 pořádá Revolver Revue ve spolupráci s ÚČLK FF UK konferenci věnovanou dílu a osobnosti Jana Lopatky. S příspěvky zde vystoupí např. Jiří Brabec, Michal Kosák, Robert Krumphanzl, Marie Langerová, Jan Pospíšil, Marie Smějsíková, Michael Špirit, Daniel Vojtěch či Eva Vrabcová. Více podrobností zde.

Michal Kosák píše o krausovských studiích (11. 5. 2016)

Nové echo se zamýšlí nad smyslem dvou nových studií věnovaných Otu B. Krausovi (v Literárním archivu č. 47/2015). „Předmětem výzkumu je tvorba autora u nás již dnes lépe známého – Kraus knižně debutoval prózou Země bez Boha (1948), další jeho texty se tu mohly vydávat až po roce 1989, kdy zde vychází v krátkém sledu několik jeho knih, vedle reedice Země bez Boha (1992) především próza Můj bratr dým (1993), resp. překlad z anglického originálu s titulem The Diary, který pořídil Pavel Stránský, po smrti pak kniha povídek Obchodník se sny a jiné galilejské povídky (2009) a naposled z pozůstalosti román Cesta pouští (2014).“ První studie „vyvolává otázky nad způsobem, jak se zde operuje s pojmem autenticity“, u druhé „není ani zřejmé, co je jejím vlastním cílem, proč se Krausovým dílem zabývá, jaká tu stojí otázka. Staví-li se rozsáhlé citace vedle sebe, analýza tím sama o sobě nevzniká.“

Ročenky Echa 2015 a Echos 2015 (9. 5. 2016)

Právě vychází kompletní pátý ročník Ech a druhý ročník Echos
v podobě elektronických knih. Ročenky přináší kromě shrnutí všech publikovaných textů též přehledy recenzovaných titulů a dalších témat, medailony přispěvatelů a jmenné hesláře. – Echa 2015 i Echos 2015 jsou zdarma dostupná na stránkách IPSL i u tradičních distributorů.

Marie Škarpová píše o objevech jezuitů v zámoří (4. 5. 2016)

Nové echo pojednává o edici Čeští jezuité objevují Nový svět (2015) s podtitulem Dopisy a zprávy o plavbách, cestách a živobytí z Ameriky, Filipín a Marián (1657–1741). „Psaní dopisů do domácí řádové provincie pojímali jezuitští misionáři také jako plnění povinnosti pravidelného referování nadřízenému. … Vedle pasáží popisujících zvláštnosti cizích krajů, exotickou faunu a flóru, zvyky domorodců či misijní úspěchy i neúspěchy však korespondence obsahuje též záznamy jedinečných událostí, a to mnohdy událostí velmi nečekaných, jaké umí vytvořit jen sám život. A tak se např. při čtení dopisů z pera první skupiny českých jezuitů do španělského zámoří začne před našima očima odvíjet příběh vpravdě pozoruhodný: kvůli zdržení nepříznivými větry ve Středozemním moři jim odpluje z Cádizu zámořská flotila takříkajíc přímo před očima, po roce nuceného čekání v jižním Španělsku se při vyplouvání flotily z cádizského přístavu jejich loď nevratně poškodí a odsoudí část výpravy k dalšímu roku čekání, vyplněnému mj. řáděním moru a zemětřesením; při následném pokusu odplout do zámoří se celá flotila záhy octne uprostřed ničivého tajfunu atd. Kniha tedy nabízí i čtení napínavých a strhujících příběhů, jež jsou nadto většinou podány vytříbeným stylem, svědčícím o tom, že jejich vypravěči byli mistři slova, cvičení v umění rétoricky působivého projevu.“

Václav Maidl píše o Kurtu Krolopovi (2. 5. 2016)

Tři následující česko-německá echa budou věnována českoněmeckému germanistovi Kurtu Krolopovi (25. 5. 1930 Kravaře – 22. 3. 2016 Praha). Jako první z nich publikujeme vzpomínkový text člena redakčního kruhu Echos Václava Maidla, který se s Kurtem Krolopem setkával od devadesátých let minulého století. „Jednou jsme tak vyrazili s KK do jeho rodného kraje, aby nám ukázal, odkud pocházel. Prošli jsme si Litoměřice, kde chodil do gymnázia, zajeli do jeho rodných Kravař (Graber) a auty se přesunuli do vesnice, kde ještě stál rychtářský dům ze 17. století s klenbami spočívajícími na jediném svorníku – někdejší sídlo rychtáře Krolopa. Hrdě nám ho ukázal (nynější majitelé umožnili, abychom šli dovnitř) a bylo vidět, že je hrdý jak na dům, tak na rychtářského předka. Nikdy to neformuloval slovně, ale bylo jasné, že je místní a navzdory všem historickým zádrhelům také zemský patriot. Zkrátka Deutschböhme.“

Tilman Kasten píše o edici Durychova Bloudění (27. 4. 2016)

Nové echo se věnuje komentované čtenářské edici historického románu Jaroslava Durycha Bloudění (Česká knižnice 2015). „Publikační historie Bloudění je poměrně komplikovaná a je dobře, že ji editoři v komentáři ke knize líčí. Poprvé vydal román Ladislav Kuncíř v roce 1929 – v prvním bibliofilském a také druhém standardním vydání. Už v těchto verzích, které byly tištěny ve dvou různých tiskárnách, se najdou některé rozdíly například na úrovni pravopisné nebo odlišné podoby vlastních jmen. Ohlas na Durychův román byl velký: na jedné straně literární kritika považovala Bloudění za odklon od žánrové tradice zosobněné historickými romány Aloise Jiráska, na druhé straně se rozvinula ostrá polemika kolem Durychovy interpretace českých dějin ze specificky katolické perspektivy.“

Daniel Vojtěch píše o Zbyňku Sedláčkovi (20. 4. 2016)

Nové echo přibližuje průběh večera v Galerii města Loun v tamním Vrchlického divadle, kde byla 17. 3. představena kniha Prostory a místa Zbyňka Sedláčka, kterou z autorových (1966–2014) textů uspořádali jeho kolegové z ústecké univerzity. „Večer byl skromnou, ale o to důstojnější poctou člověku, který byl lokálním patriotem v nejlepším smyslu: lounským umělcům věnoval soustavnou kritickou a kurátorskou pozornost a několik let po absolutoriu pracoval v místní Galerii Benedikta Rejta (nakonec jako zástupce ředitele). Vskutku adekvátní zázemí večeru poskytla končící výstava z díla Vladislava Mirvalda (s podtitulem Ze soukromých sbírek probíhala v Galerii města Loun od 30. listopadu 2015 do 23. března 2016), jehož výtvarný projev Zbyněk Sedláček analyzoval při několika příležitostech. Na začátku byly promítány fotografie, jež Zbyňka zpřítomnily v příznačných situacích, a videozáznam jednoho z jeho projevů.“

Uvedení Čtení o Elišce Krásnohorské (19. 4. 2016)

Institut pro studium literatury a knihkupectví Ostrov srdečně zvou na představení antologie věnované Elišce Krásnohorské. Knihu uvede editorka Libuše Heczkové ve středu 4. května 2016 od 18 hodin v knihkupectví Ostrov (Ostrovní 11, Praha 1). Další informace ke Čtení o Elišce Krásnohorské zde.

Manfred Weinberg píše o Kafkovi Reinera Stacha (18. 4. 2016)

Nové česko-německé echo představuje knihu Reinera Stacha Kafka. Die frühen Jahre (Raná léta), první svazek třídílné kafkovské monografie, vydaný v roce 2014 v pořadí jako poslední (Frankfurt a. M.: Fischer). „Obzvláště je potřeba vyzdvihnout, že Stach na rozdíl od prozatím úspěšnější biografie Petera‑André Alta Franz Kafka. Der ewige Sohn nenásleduje monokauzální interpretační schéma: podle Alta se vše v Kafkově životě (a tvorbě) odvíjí od vztahu s otcem, což nakonec není zcela přesvědčivé. Další kvalita vyplývá z nedostatku pramenů [k ranému období Kafkova života], který Stach kompenzuje důkladným rozborem sociokulturních poměrů v tehdejší Praze, které v jiných Kafkových biografiích zpravidla přišly zkrátka. Stach správně píše: ‚Žádný intelektuální životopis, který se odvíjí před kulisami české metropole, není srozumitelný bez historie tohoto města a jeho regionu.‘ […] Při snaze přiblížit se ke Kafkovým textům ale bohužel toto téma opět opouští. Jeho obraz Prahy je navíc místy ve výsledku příliš zjednodušený, protože zcela přejímá výkladový model protikladného střetávání Čechů a Němců.“

Jan Wiendl píše o Zahradníčkově sešitu z vězení (13. 4. 2016)

Nové echo zpravuje o nálezu sešitu vězeňské poezie Jana Zahradníčka v archivu Sboru vězeňské a justiční stráže v Leopoldově na Slovensku. „O existenci ‚leopoldovského sešitu‘ se Jan Zahradníček zmínil své manželce bezprostředně po svém propuštění v květnu 1960; o jeho vydání Marie Zahradníčková po básníkově smrti dvakrát (v říjnu a listopadu 1960) žádala správu leopoldovské věznice, odpovědí jí však bylo omluvné konstatování, že sešit byl s největší pravděpodobností po básníkově propuštění skartován. ... Jde o sešit s černými zpevněnými deskami nadepsaný: Jan Zahradníček z. č. 1870 – Verše –. Sešit se žlutošedou předsádkou a s linkovanými listy má rozměr 28,5 x 20,5 cm, verše jsou psány černou tuší, vpisky a korektury textu jsou dány tužkou. Na předsádce je vepsána informace o povolení držení sešitu velitelstvím leopoldovské věznice, jsou tu uvedena data 4. VI. 1958 a 29. 10. 1958 s podpisy náčelníka věznice a pověřeného pracovníka vězeňské stráže.“

IPSL po pěti letech – výroční zpráva 2015 (7. 4. 2016)

Právě zveřejněná výroční zpráva informuje o činnosti Institutu pro studium literatury po prvních pěti letech jeho existence. Číslice pět se symbolicky odráží v počtu završených ročníků Ech, dosud řešených výzkumných projektů či monografií a edic, které IPSL vydal nebo se na jejich přípravě podílel. – IPSL začal v loňském roce realizovat nové badatelské projekty zaměřené na Arne Laurina a Jana Zahradníčka, zveřejnil ojedinělou elektronickou edici sbírky Rozcestí Richarda Weinera, vydal pátý a šestý svazek v řadě antologií – Čtení o Karlu Teigovi a Čtení o Elišce Krásnohorské – a k tisku na sklonku roku připravil rovněž výbor z díla Růženy Grebeníčkové a doprovodný svazek Michaela Špirita.

Adéla Petruželková píše o výzkumu cenzury (6. 4. 2016)

Nové echo pojednává o kompendiu V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749−2014 (2 sv., Ústav pro českou literaturu AV ČR 2015), resp. o těch jeho částech, které se zabývají obdobím 1949−1989 (s podtitulem V zájmu pracujícího lidu. Literatura v době centrálního plánování a paralelních oběhů). „Je to období, v němž se výrazně uplatnil fenomén vyjednávání, resp. obcházení (příp. vědomé subverze) cenzury; v případě sedmdesátých a osmdesátých let lze prý hovořit dokonce o tom, že existence a šíře strukturních mezer je vlastně systémovým rysem normalizační literární cenzury – stejně jako je systémovým jevem charakteristickým pro fungování literatury v podmínkách autoritativního typu literární cenzury ustavení paralelních oběhů, jimž je oficiální kultura referenčním rámcem. Takové pojetí nivelizuje význam cenzurních mechanismů jako nástroje k politickému ‚obnovení pořádku‘ a vede k dalším zkreslením.“

Ingeborg Fialová-Fürstová píše o L. A. Franklovi (4. 4. 2016)

Česko-německé echo přibližuje knihu statí o Ludwigu Augustu Franklovi (1810–1894), desátý svazek ediční řady nakladatelství Böhlau věnované pražským intelektuálům 19. a 20. století. „L. A. Frankl byl ‚polyfonní‘ osobnost ‚mezi okcidentem a orientem‘“, píše autorka echa s odkazem na podtitul knihy vydané Louisou Hecht, „žid mezi ortodoxií a asimilací, básník německého jazyka a rakouský patriot mezi Němci a Čechy, novinář a vydavatel mezi revolucí a konzervativní restaurací, historik mezi básní a pravdou, postava, z jejíchž rozmanitých aktivit a bohatého díla fiktivního i nefiktivního charakteru lze vyčíst téměř veškerou problematiku 19. století.“

Luboš Merhaut píše o Foucaultovi Paula Veyna (30. 3. 2016)

Nové echo představuje monografii Foucault, jeho myšlení, jeho osobnost (česky 2015), jejímž autorem francouzský archeolog a dějepisec Paul Veyne. Usiluje v ní „o názorné osvětlení Foucaultovy metody i o její očištění od nepochopení či zneužití. Píše tak samozřejmě i o sobě a o svém pojetí, jak v doslovu připomíná překladatel; zřetelně je to vidět v kapitolách zdánlivě odbočujících k (příkladovým) tématům, jako jsou počátek křesťanství či vztah přírodních a humanitních věd. Píše rovněž o tom, jak se vypovídá o Foucaultovi, jak se tento ‚diskurs‘ proměňuje, jak se transponované foucaultovství může stát prázdným vehiklem, nebo naopak inspirací pro sílící proud pojetí světa a historie, jejž právě Veyne reprezentuje. Z těchto rozličných a doplňujících se pohledů se v jedenácti kapitolách věnuje nejprve jedinečnosti v univerzálních dějinách; konkrétněji pak místu Foucaultových knih v kontextu francouzské historie.“

Zemřel Kurt Krolop (24. 3. 2016)

V úterý 22. března zemřel českoněmecký germanista Kurt Krolop. Německy píšící literární historik a editor, narozený v roce 1930 v severočeských Kravařích, spojil svou odbornou dráhu především s tzv. pražskou německou literaturou a dílem Karla Krause. Krolop patří od přelomu 50. a 60. let minulého století k prvním a stále nejvýznamnějším badatelům, kteří se v Praze zaměřili na širší oblast německy psané literatury z českých zemí. V Karlu Krausovi, jak napsal Jiří Stromšík ve své slavnostní přednášce k badatelovým pětaosmdesátinám, nalezl Krolop „nejpřesvědčivější ztělesnění kritického myšlení – takového, které se nedá ošálit žádnými klišé nebo stereotypy, ale ani zlákat věroukami nebo ideologiemi, nýbrž neustále usiluje proniknout pod povrch textu, aby tam našlo novou, jinými dosud nepoznanou pravdu. – Něco však Krolopa od Krause podstatně odlišuje: jeho kritičnost není nesena krausovskou útočností, či přímo agresivitou, a už vůbec ne soudcovským, extatickým moralismem; Krolopova kritičnost nechce předmět kritiky ‚demolovat‘, nýbrž lépe pochopit“. České publikum se s nejdůležitějšími pracemi Kurta Krolopa bude moci seznámit díky rozsáhlému výboru, jejž pro nakladatelství Triáda připravuje Jiří Stromšík (srov. rovněž echo k publikaci O pražské německé literatuře). K osobnosti Kurta Krolopa se v germanobohemistických Echos brzy vrátíme, mj. recenzí nedávno vydané knihy o Ludwigu Winderovi.

Hana Šimková Enderlová píše o Vladimíru Binarovi (23. 3. 2016)

Nové echo se obrací za pedagogickou činností a inspirujícím působením literárního historika, básníka, prozaika, editora a překladatele Vladimíra Binara (6. 10. 1941 – 13. 1. 2016). „Na jeho seminářích jsme se učili porozumět poezii, pochopit provázanost a souvislosti jejích jednotlivých rovin – rytmu, instrumentace verše, básnických figur a tropů –, učili jsme se porozumět jejich funkcím a významům, přesné výstavbě básnického textu, tomu, jak na základě všech těchto rovin vyrůstá básnická sémantika. Četli jsme verše našich oblíbených básníků ve světle motta: ‚Jen díky tomu, že básník pořádá slabiky, může tvořit světy‘ (J.-P. Chausserie-Laprée). Nikdy jsem nepoznala pedagoga, který by měl takový dar umět studentům poezii zpřístupnit. Nejednalo se o pouhé čtení básní nebo jejich interpretaci – poezií jsme na Binarových seminářích žili, a kdo chtěl, pokračoval v dlouhých hovorech o básnících s panem doktorem i hodiny a hodiny po konci vyučování, ať už v kabinetě na fakultě nebo v zapadlém bistru v Nuslích nad sklenicí vína.“ – K osobnosti a práci Vladimíra Binara srov. též texty z ledna a února t. r.

Hana Šmahelová píše o Velkých dějinách (21. 3. 2016)

Nové česko-německé echo zkoumá pojetí českého národního obrození v rámci mnohasvazkových Velkých dějin zemí koruny české (sv. XIa a XIb). Autorka echa kritizuje nedostatečnou reflexi klíčových pojmů a téměř důsledné vytěsnění kulturního a zvláště literárního charakteru národního či emancipačního hnutí, přičemž jeho jednotící koncept vznikal právě „v intelektuální sféře, ve světě vědy (historiografie, filologie) a zejména literatury, která byla na počátku 19. století stále otevřená evropské kultuře, včetně německé. Toto prostředí nejenže zformulovalo ideový základ českého národního hnutí, ale poskytlo mu také prostředky, které zajistily jeho komunikaci ve společnosti.“ Přístup českých dějepisců v důsledku zabraňuje vytvořit souvislý a vnitřně soudržný obraz tohoto hnutí: „Prezentace národního hnutí je […] založena hlavně na popisu jednotlivostí, které korespondují s jakousi obecnou představou o různých vlastenecky motivovaných aktivitách směřujících k záchraně (‚vzkříšení‘) české literatury, podněcujících antagonismus vůči Němcům a vyzdvihujících vše české apod.“ 

Michal Topor píše o knize Historia litteraria... (16. 3. 2016)

Nové echo informuje o kolektivní monografii Historia litteraria v českých zemích od 17. do počátku 19. století (Filosofia 2015). Vznikla v rámci grantového projektu Johann Peter Cerroni (1753 Uherské Hradiště – 1826 Brno) a historia litteraria jeho doby. „Příprava edice části Cerroniho lexikografických Scriptores Regni Bohemiae (zhruba z let 1792–1825) a snaha porozumět jejich místu v dobovém kontextu byly východiskem kolokvia konaného v listopadu 2014, některé z příspěvků, které tam zazněly, byly zařazeny do nynější knihy. Ta vedle profilu ‚života a díla‘ ústřední figury, Cerroniho, podává také nástin filozofického pozadí a rozvoje modelu historia litteraria neboli ‚dějin vzdělanosti‘.“

Michael Špirit píše o právně „volných“ autorech (9. 3. 2016)

Nové echo pojednává o stavu, v jakém se letošním rokem ocitají nakladatelsky „vděčná“ literární díla po uplynutí sedmdesátileté ochranné lhůty autorských práv. „Objektem nakladatelské vášně se zatím stala Poláčkova próza Bylo nás pět. Během prvních dvou měsíců se na ni slétly nejméně tři nakladatelské firmy, jejichž jména jsou celkem zaměnitelná. Ani jedna z těchto firem přirozeně v copyrightech nebo tirážích neuvádí, podle jakého zdroje své vydání pořídila. Péče o to, zdali knížka, o níž prohlašuju, že ji napsal třeba Karel Poláček, opravdu přináší text, který napsal Karel Poláček, není u těchto nakladatelů na prvním, druhém ani třetím místě. ... Ideologií takovýchto nakladatelů je, že ,na nějakém tom slovíčku přece nezáleží‘. Éda Kemlink ani expedice do Indie v horečnatém snění Petra Bajzy v knize nechybí, tak co? A jestli je někde ve větě ‚bych‘ místo správně chybného ‚bysem‘ nebo když cirkusoví šašci mají kloboučky ‚malinké‘, přestože Poláček napsal ‚malilinké‘, to je přece jedno. Jistě – ale je to jedno asi tak, jako kdyby se nechal zbourat Karlštejn a místo něho by developeři vztyčili billboard v životní velikosti, na nějž by pohled od Berounky skýtal požitek srovnatelný s patřením na dnešní ‚originál‘.“

Ladislav Drůbek napsal o literatuře českých Němců (7. 3. 2016)

Jako nové česko-německé echo publikujeme článek Ladislava Drůbka (1883–1968) Kdo je předním básníkem čs. Němců? z roku 1926. Dnes patrně neznámý publicista, překladatel z němčiny a středoškolský učitel působil nejprve v Praze, později v Liberci. Drůbkův článek, otištěný původně česky v Lidových novinách, nastiňuje tehdy vládnoucí napětí mezi kosmopolitně smýšlející pražskou německou literární enklávou a nacionálně orientovanými „soukmenovci z pohraničních německých krajů“: „Nechybí dokladů na potvrzení faktu, že mezi Prahou, kde přece jen kolem vysokých škol se soustřeďuje výkvět německého kulturního světa, a mezi německým venkovem, jenž rád zdůrazňuje ostřeji své německé sudetskonacionální uvědomění a intransigeantnost, nevládne jen odcizení, ale často i úplné nepřátelství spojené jako vždy s naprostou vzájemnou neznalostí a soustavným umlčováním. Venkovská žurnalistika německá ignoruje soustavně produkci pražských literátů, i když nejsou Semité, jako vynikající lyrik R. Maria Rilke, který letos místo oslavy svého 50letí dočkal se nedávno slavnostního vyloučení z německého národa pro to, že napsal několik francouzských básní.“

Jiří Flaišman píše o výboru z K. Kapouna (2. 3. 2016)

Nové echo věnuje kritickou pozornost výboru z poezie Karla Kapouna (1902–1963) nazvanému Básník (2015). Jeho pořadatelé „se rozhodli v chronologickém sledu přinést ukázky ze všech (více jak dvaceti) Kapounových sbírek z let 1930–1965, včetně ukázek z tvorby pro děti. Autorovo dílo bychom tak měli mít pěkně proporčně rozparcelováno před sebou v jeho celistvosti. Tak doznalo naplnění první z kritérií – o prospěšnosti jeho mechanické aplikace lze však s úspěchem pochybovat. Pravděpodobně proto, aby byl výbor ‚čtenářsky atraktivní‘, obklopuje vybrané původní básnické texty změť fotografií, ilustrací (povětšinou nehezkých), citací a faksimilií dopisů, dokumentů či dobových ohlasů. Chtěli-li vydavatelé, aby tento materiál působil jako pêle-mêle – povedlo se.“

Michal Kosák píše o korespondenci E. Juliše (24. 2. 2016)

Nové echo se zabývá edicí dopisů Emila Juliše a Josefa Krále z let 1983–2006 Dokud ještě žijeme... (Liberec, Bor 2015). „Celkem sympatickou ambicí vydavatele bylo podat čtenáři básníkovy dopisy, a mimo jeho obzor zůstalo, že nejde jen o vybraná básníkova slova, ale i o cenný literárněhistorický a poetologický materiál. A tím Julišovy dopisy bezpochyby jsou: umožňují bezpečněji kótovat některé chronologické údaje k tvorbě z let normalizace a pomáhají dotvářet představu o množství i distribuci různých verzí některých Julišových textů, především MULTITEXTU A a Zóny. Vedle již poněkud omletých autointerpretací k vlastním začátkům, příchodu na sever Čech, čteme zde například vyjádření pochyb a též charakteristiku vlastní práce nad návratem k experimentu v roce 1984.“

Lukáš Pěchula píše o románu Josepha Wechsberga (22. 2. 2016)

Nové česko-německé echo představuje ostravského rodáka Josepha Wechsberga (1907–1983) a jeho anglicky psaný román Homecoming, nově přeložený do němčiny (Heimkehr, Wien, Arco 2015). „Hlavní postava díla rozhodně není typickým navrátilcem,“ píše autor echa, neshoduje se s prototypem protagonistů dobové literatury vracejících se z války a neschopných znovu nalézt domov a své místo ve světě: Wechsbergův Návrat domů nese „zcela jiné poselství, poselství spočinutí, usmíření, nalezení domova. Celé dílo je prostoupeno ‚poetikou odcizení‘, která ještě zesiluje atmosféru prázdnoty, zmaru a nesounáležitosti […]. Jejím hlavním smyslem je umožnění procesu odpoutání, protože pouze svobodný hrdina může pochopit, kde se vlastně nachází jeho skutečný domov: fyzická realita bezprostředně poválečné Ostravy pro hlavního hrdinu již mnoho neznamená, její genius loci se rozplynul, místa v rodné Ostravě nezůstávají nadále domovem, nýbrž jen ruinou minulosti, kterou člověk nemůže žít, protože by žít ve skutečnosti zapomněl.“

Annalisa Cosentino připraví antologii o Hrabalovi (20. 2. 2016)

Jeden z dalších svazků edice Antologie IPSL bude v letošním roce věnován Bohumilu Hrabalovi. Připravuje jej italská bohemistka a překladatelka Annalisa Cosentino zabývající se českou literaturou a literární kritikou převážně 20. století. A. Cosentino je spoluvydavatelka téměř dvoutisícistránkového výboru z díla Bohumila Hrabala a překladatelka řady jeho próz (Kouzelná flétna, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar, Rukověť pábitelského učně, Morytáty a legendy, Kain). V roce 2005 uspořádala mezinárodní hrabalovskou konferenci na univerzitě v Udine (sborník Intorno a Bohumil Hrabal, česky Hrabaliana rediviva). – Lidové noviny publikovaly minulou sobotu v příloze Orientace celostránkový rozhovor s G. Diernou, v němž se objevují nepravdivé informace a znevažující výroky mj. právě na adresu profesorky Cosentinové. Redakce Lidových novin se dnes od rozhovoru připraveného R. Kopáčem distancovala, a otiskla jak reakci italských bohemistů, tak ohrazení Jana Wiendla, ředitele Ústavu české literatury FF UK a místopředsedy správní rady IPSL. Distancování ze strany LN je to ovšem pouze polovičaté, protože Josef Chuchma polemiku v tištěných LN uzavírá tím, že dává poslední slovo autorovi neredigovaného rozhovoru i samotnému hlasateli očividných nepravd. 

Michael Špirit píše o edici Růženy Grebeníčkové (17. 2. 2016)

Jako nové echo publikujeme výtah z ediční poznámky ke knize R. G.  O literatuře výpravné, která bude dnes, 17. 2. 2016, v 18 hodin uvedena v pražském knihkupectví Ostrov. „Sama autorka se k souhrnnějšímu představení studií, esejí a kritik během své vědecké dráhy v druhé polovině dvacátého století nedostala. Pokud se nějaká nakladatelská nabídka či možnost naskytla, například na přelomu šedesátých a sedmdesátých let či v polovině let osmdesátých, zmařila ji nakonec mstivě motivovaná rozhodnutí komunistických úředníků, zaměřená buď přímo proti R. Grebeníčkové, anebo z edičních plánů v politicky ‚choulostivých‘ dobách plošně škrtající připravované či nasmlouvané rukopisy kriticky uvažujících spisovatelů.“

Vladimír Binar napsal o Bedřichu Fučíkovi (10. 2. 2016)

Jako nové echo přetiskujeme medailon, jejž Vladimír Binar publikoval v Lidových novinách 5. 1. 1991 k nedožitým jednadevadesátým narozeninám Bedřicha Fučíka, jehož Dílo uspořádal a publikoval v samizdatu (1986–1989), později pak za změněných poměrů tiskem (1992–2006). „Přes všechny tragické životní zvraty a předěly je kritická a esejistická tvorba B. Fučíka vzácně jednotná a téměř jakoby nepřerušovaná. Svědčí o tom již oblouk klenoucí se od jeho první otištěné stati Programy (1926) až k jeho Písni o zemi (1984). Mezi počátečním intuitivním přichýlením k zemi, touhou ‚růst z naší země‘ a závěrečným máchovsky milostným přilnutím k ‚zemi milované‘, k veškerému jejímu přírodnímu i lidskému prostoru, se odehrává Fučíkovo celoživotní drama kritika a vykladače básnického díla.“

Marek Fapšo píše o antologii Evy Hahnové (8. 2. 2016)

Nové česko-německé echo analyzuje knihu Od Palackého k Benešovi, pro niž Eva Hahnová vybrala a komentářem doprovodila velké množství německých textů o Češích a Němcích a předložila je v překladu českému publiku (Praha, Academia 2014). Antologie podle autora recenze „pokulhává“ především v metodologické rovině: „Kniha Evy Hahnové přináší velké množství pozoruhodných textů. Nehraje však se čtenářem férovou hru. Vytváří na první pohled dojem autentického představení textů, které jako by evidentně ukazovaly nějaký ‚směr‘ dějin, o němž autorka v posledku vlastně nepochybuje, ale ve skutečnosti čtenáře k tomuto směru dílčími komentáři a názvy kapitol navádí.“

Uvedení nových knih IPSL (4. 2. 2016)

IPSL, nakladatelství Torst a knihkupectví Ostrov Vás srdečně zvou na uvedení knih O literatuře výpravné a Růžena Grebeníčková a její rukopis.
O výboru z díla Růženy Grebeníčkové a svém vlastním svazku se studií, komentářem a bibliografií promluví editor a autor Michael Špirit. Večer proběhne v knihkupectví Ostrov (Ostrovní 17, Praha 1) ve středu 17. února 2016 od 18 hod. Podrobnější informace o knihách zde.

 

Michal Kosák a Jiří Flaišman píší o V. Binarovi (3. 2. 2016)

Nové echo připomíná étos editorské práce Vladimíra Binara (1941–2016). Ten je pokračovatelem „tradice, která prostřednictvím edice usilovala odhalit intenci básníkova díla, ‚pochopit jeho zákonitost, jeho vývoj, nenarušit ho, a dokonce ho tím odkrýt‘ a s vědomím rizika ‚mu dát strukturu, modelaci, postavit jeho základní stavbu‘. ... Takový editor, ‚muž-lodivod‘, klade někdy jednotlivé ‚diamanty do šperkovnice‘, jindy je veden nalezením symetrie v rozvrhu díla do svazků, odhalením předělů a zlomů, vždy se však dílo snaží osvobodit z ‚mlhoviny‘, najít pro ně tvar, a tedy také titul, název knihy, který by čtenáře na jeho cestě orientoval. Je ve službě ‚dílu‘ a s textem nepracuje ‚jako se zbožnou relikvií‘, chce podat čtenářům živý tvar a nikoli ‚chuchvalec‘.“

Nová bibliografie na www.ipsl.cz (1. 2. 2016)

Bibliografie měsíčníku Mladá kultura (1935–1938) přináší chronologicky pořádaný soupis všech příspěvků v časopisu otištěných. Sestavila ji Lucie Bartochová jako součást své bakalářské práce (vedoucí J. Flaišman), kterou obhájila v Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK v červnu 2015. „Mladá kultura se stavěla programově proti fašismu, její hlavní snahy mířily k uvědomění středoškoláků a jejich připojení k pokrokové vrstvě mládeže. Zveřejňovala literární tvorbu nejmladší generace, reflektovala avantgardní divadlo, hudbu (zejména jazz), výtvarné umění. Objevuje se zde juvenilní poezie několika pozdějších významných básníků (Jiří Orten, Ivan Blatný, Jiří Daniel, Josef Lederer, Kamil Bednář, Josef Hiršal, Ludvík Kundera, Zbyněk Vavřín), próza (Bohuslav Březovský, Jan Drda), umělecká kritika (Karel Brušák, Lumír Čivrný), publicistické články (Jiří Hájek), ojediněle i překlady (Erich Kästner, Heinrich Heine, Bertolt Brecht).“

Jan Wiendl hovořil o Vladimíru Binarovi (27. 1. 2016)

Jako nové echo přinášíme smuteční řeč pronesenou na pohřbu Vladimíra Binara (1941–2016) v kapli sv. Václava na Vinohradském hřbitově 22. ledna 2016. „První setkání s Vladimírem Binarem zapadá do omamného světla měsíců na prahu roku 1990, kdy na fakultu přišli lidé, kteří přednášeli a diskutovali o tématech, která ještě nedávno hraničila s vyhazovem z fakulty. To, co bylo dříve urputně potíráno, stalo se skutečností doprovázenou úžasným pocitem svobodné volby. ... Jednalo se o garanci osobního stanoviska, které představovalo takový postoj k diskutovanému tématu, za který se ručí vším – odbornou průpravou, individuálním postojem svázaným s pevnými etickými kritérii, s vědomím, že s vybraným tématem se nežongluje podle aktuální metodologické módy a utilitárních potřeb, že zkrátka literatura jsou především lidé, jejich osudy, jejich úsilí, jejich hledání.“ – Po Janu Wiendlovi promluvil vydavatel knih Vladimíra Binara, Robert Krumphanzl z nakladatelství Triáda.

Marie Rakušanová píše o zářícím Mnichově umění (25. 1. 2016)

V návaznosti na vydařenou výstavu v rámci loňského projektu Plzeň – Evropské město kultury pojednává nové česko-německé echo dvoujazyčnou doprovodnou publikaci Mnichov. Zářící metropole umění 1870–1918 (eds. Aleš Filip a Roman Musil, Plzeň – Lomnice nad Popelkou 2015). Odpovědi na otázku, proč si Mnichov v 19. století zasluhuje označení křižovatka evropské kultury, v ní snášejí čeští i němečtí historikové umění. „Dnešní návštěvník by z toho upjatou bavorskou metropoli nepodezříval,“ píše Marie Rakušanová, „na přelomu 19. a 20. století se však jednalo o kosmopolitní, životem překypující kulturní centrum. Umělci z Čech, Polska, Ruska, Slovenska, Maďarska, Slovinska a z mnoha dalších zemí přicházeli do Mnichova mimo jiné proto, že liberální politika rodu Wittelsbachů zde vytvořila podmínky pro rozkvět mezinárodní kulturní scény. […] Mnichovské školení, ať už na Akademii, nebo na některé ze soukromých škol, předstihovalo v přitažlivosti Berlín, Drážďany a Vídeň. Umělci ze střední Evropy viděli v Mnichově důstojnou alternativu studia v Paříži, nebo minimálně chápali mnichovskou zkušenost jako přirozený předstupeň pařížské mise.“ Kniha zaměřená speciálně také na klima Mnichova a statut umělce v každodenním kulturním a městském provozu podle autorky překračuje „myšlenku hegemonických dějin umění, stopujících vlivy vysílané z center do kulturních periferií“.

Jakub Sichálek píše o jakobsonovských edicích (20. 1. 2016)

Nové echo analyzuje vydání eseje Romana Jakobsona Moudrost starých Čechů (1943). „Téměř současně s korigovaným přetiskem v rámci Selected Writings (2014) vyšel kontroverzní esej i v zemi, s níž je geneticky i obsahově spjat (2015). Jmenované edice se pochopitelně liší koncepcí, ambicemi i edičním řešením. ... Připomeňme, že Jakobsonova kniha z r. 1943 vyvolala záhy po svém zveřejnění polemiku v českých emigrantských kruzích; po letech pak vzbuzovala rozpaky jak u autora samého (Jakobson ji do svého rozvrhu Selected Writings nezařadil), tak u jeho příznivců. Z určitých rozpaků se koneckonců vyznává i editor ‚mezinárodního‘ svazku Jindřich Toman. Přetiskem Moudrosti chce připomenout Jakobsona jako ‚veřejného intelektuála‘ a jmenovaný esej umisťuje do sousedství řady autorových publicistických textů věnovaných cyrilo-metodějskému kulturnímu dědictví, domácím ideovým tradicím a orientaci československé kultury. Při pozorném čtení svazku tak vyniknou zřetelné mezitextové souvislosti mezi Jakobsonovým esejem z r. 1943 a jeho staršími časopiseckými a novinovými texty.“

Zemřel Vladimír Binar (15. 1. 2016)

Ve středu 13. ledna 2016 zemřel ve svých 74 letech během operace srdce literární historik a editor, básník a prozaik, překladatel, vysokoškolský pedagog a především náš drahý přítel Vladimír Binar. Na bohatost jeho osobnosti ukazuje výčet jednotlivých literárních „profesí“. Jsou spojeny zejména se svobodným prostředím samizdatu sedmdesátých a osmdesátých let a spoluprací s Bedřichem Fučíkem, od nového tisíciletí pak s nakladatelstvím Triáda, kde zatím vyšlo šest jeho knih a CD, na němž čte ze svého románu Playback. Co bibliograficky zaznamenat nebo vyhledat v knihovnách či knihkupectvích nelze, je jeho čtvrtstoleté působení v Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK, kam se v roce 1990 mohl vrátit po politicky motivované výpovědi v polovině sedmdesátých let. Svými přednáškami a semináři o poetice literárního textu nebo interpretaci uměleckého díla zanechal živou stopu u stovek studentů, z nichž mnohé ovlivnil v jejich odborné orientaci rozhodujícím způsobem. K jeho práci se v budoucích Echách budeme vracet. Dnes si ji letmo připomeňme portrétem napsaným k jeho sedmdesátým narozeninám pro Bubínek Revolver Revue.

Annalisa Cosentino píše o zábranovské konferenci (13. 1. 2016)

Nové echo zpravuje o sympoziu Jan Zábrana – básník, překladatel, čtenář, které proběhlo 6. a  7. listopadu 2015 v Praze. „Jakkoli to zní neuvěřitelně, toto téma dosud nevstoupilo na akademickou půdu a – jak bylo připomínáno – předchozí setkání věnovaná Janu Zábranovi měla vesměs vzpomínkový charakter. Kromě toho, konference měla neobvyklou strukturu, dalo by se říct ,prakticky‘ orientovanou. … Mezi účastníky široce pojaté konference – jak vyplývá z názvu – byli nejen translatologové, anglisté a rusisté, ale také znalci dalších literatur a bohemisté: mezi nimi například Libuše Heczková, která poutavě mluvila o rytmických stránkách Zábranovy poezie, a Urs Heftrich, jehož referát pojednával o poetice Zábranově a Mandelštamově.“

Vycházejí nové knihy IPSL (12. 1. 2016)

Právě vychází výbor z celoživotní tvorby literární historičky, kritičky, překladatelky a editorky Růženy Grebeníčkové (1925–1997) O literatuře výpravné a kniha Michaela Špirita Růžena Grebeníčková a její rukopis. První svazek přináší 80 autorčiných prací rozptýlených po odborných časopisech a sbornících nebo samizdatech, v nichž se Grebeníčková zabývá českou, francouzskou, ruskou a německy psanou literaturou posledních dvou století. – Druhý titul přibližuje autorčin způsob psaní z několika perspektiv a s ohledem na různě zaměřené čtenářské potřeby: v analytické studii, v literárněhistorickém komentáři a v anotované bibliografii publikovaných i nezveřejněných textů. Kniha tak otevírá přístup nejen k edici studií Růženy Grebeníčkové, ale k celému autorčinu dílu. – Oba svazky, vydané ve spolupráci s nakladatelstvím Torst, žádejte u svých knihkupců nebo za zvýhodněnou cenu přímo v IPSL. Tisková zpráva zde.

Jitka Ludvová píše o kritikách Oskara Bauma (11. 1. 2016)

„Přestože je Oskar Baum řazen do ‚užšího pražského kruhu‘ Maxe Broda a pojilo jej celoživotní přátelství s Franzem Kafkou, patří na rozdíl od těchto a dalších pražských německých autorů meziválečné doby k osobnostem, které je dnes třeba představit“ – píše o nevidomém romanopisci a hudebním kritikovi autorka nového česko-německého echa. Výběr z Baumových kritických textů o hudbě a literatuře z let 1922–1938 přinesl v nedávné době svazek Oskar Baum. Der Blinde als Kritiker (Slepec jako kritik, eds. Wolfgang Jacobsen a Wolfgang Pardey, München 2014). Jitka Ludvová vítá zpřístupnění dosud zasutých textů, pozastavuje se však nad nedostatečným přiblížením kontextu jejich vzniku a sporým a neuspokojivým vysvětlivkám konkrétních reálií, jež se v kritikách objevují. Hudební kritiky zahrnuté do antologie ovšem umožňují „zrekonstruovat ‚estetický profil‘ Oskara Bauma jako hudebníka“, a Ludvová poznamenává: „Dnešní čtenář vidí se závistí, kolik prostoru vyhrazoval meziválečný denní tisk ‚vysoké kultuře‘.“ 

Luboš Merhaut píše o Cestách za smyslem II (6. 1. 2016)

Nové echo upozorňuje na knihu Milana Jankoviče Cesty za smyslem literárního díla II (2015). Rozsáhlý výbor soustřeďuje práce z let 1999–2014. „Celek propojuje hlediska literárněteoretická a estetická s potřebou ‚být při díle‘, jejímž výsledkem jsou svébytné interpretační výkony. Dialog teoretických a interpretačních perspektiv se děje ve všech částech knihy: Od teoretických úvah a zpřesňování k interpretaci (Juliš) v prvním oddílu nadepsaném ‚Dění smyslu jako teoretický a interpretační problém‘; od interpretací (Hrabal, Ajvaz, Hodrová) k teoretickým podnětům v druhém oddílu ‚Dílo v pohybu‘; v pestrosti třetího oddílu ‚Průzkumy a průhledy‘, který zahrnuje jak stati pojednávající o teoretických problémech literatury, a to především v návratech k Mukařovskému a v reflexi některých novějších ohlasů českého strukturalismu (Schmidová, Mathauser), tak články o Hrabalově poetice a studie o tzv. postmoderní próze (Hodrová).

Bernd Hamacher píše o knize Jindřicha Manna (28. 12. 2015)

„Pozdravte se v Praze! Sám sebe! […] Napište si psaní a v něm se v Praze pěkně přivítejte,“ radí vypravěči váhajícímu s návratem do okupovaného Československa v roce 1968 recepční mnichovského hotelu. Kniha Jindřicha Manna Prag, poste restante (v českém vydání z roku 2012 pouze Poste restante) vyšla v roce 2007 v německém nakladatelství Rowohlt s upřesňujícím podtitulem Neznámý příběh rodiny Mannových. „Avšak rodinný příběh vnuka Heinricha Manna,“ píše autor posledního letošního česko-německého echa, „je jen jednou z rovin knihy, která může být nepochybně označena za román a jako taková patří v rámci německé současné literatury do populárního žánru autofikce. […] Jindřich Mann nezpracovává ve své knize jen faktuální vzpomínky a rodinné dokumenty, ale skládá je kolem snů a kontrafaktických imaginací, které nejčastěji začínají v Praze, a sice v určitých konkrétních budovách a vycházejí z topografie města. […]  Přídavné jméno „neznámý“ v podtitulu rodinného příběhu Mannových neznamená tedy jen to, že jsou prezentována dosud neznámá fakta na základě nových dokumentů a archivních nálezů. Přinejmenším stejně důležitý je aspekt, že to neznámé v tomto příběhu je také jeho fikcionalita. Tak vzniká literatura jako ambivalentní struktura kamene a duše, skutečnosti a snu, normality a fantastiky, pořádku a anarchie.“

Jan Mareš píše o Waicových dějinách českého sportu (21. 12. 2015)

Nové česko-německé echo představuje knihu Marka Waice Tělovýchova a sport ve službách české národní emancipace (Praha, Karolinum 2013), věnovanou českému tělovýchovnému spolku Sokol a českým sportovním aktivitám druhé poloviny 19. století. Téma s významným potenciálem pro poznání utváření nacionálních stereotypů zůstává podle autora recenze nevyužito: „Kniha vyniká absencí reflexivního a dialogického rozměru, jenž by měl být vědeckému textu vlastní. Deskripce převažuje nad interpretacemi a často je i ubíjí. […] Zdá se, jako by bylo již řečeno (a popsáno) vše, komplikovaný vztah národní emancipace a sportu není třeba shrnout či alespoň načrtnout otázky pro další výzkum. […] Pokud by Waic […]  sledoval by utváření nacionalistických argumentů a jejich ne/naplňování v konkrétních politikách či systematicky představil tiskové platformy utvářející tělovýchovnou, sportovní a nacionální veřejnost, jednalo-li by se bezpochyby o cenný přínos pro (českou) historickou vědu. Místo toho si čtenář může přečíst dějiny sportu v čase nacionalismu, jež svou nacionální optiku přejaly z řeči svých pramenů a nepodrobily ji elementární kritické reflexi.“

Michal Topor píše o edici dopisů Bedřicha Hrozného (16. 12. 2015)

Nové echo je věnováno Dopisům Bedřicha Hrozného literárním osobnostem (Památník národního písemnictví 2015). Svazek přináší dopisy proslulého orientalisty adresované např. Františku Drtinovi, Otokaru Fischerovi, Zdeňku Kalistovi, Janu Mukařovskému aj. Celku nicméně dominují dopisy romanistovi a překladateli Otokaru Šimkovi. „Nesporný přínos edice komplikují krom jiného i některá sporná edičně-kompoziční rozhodnutí. Omezení jmenného rejstříku na jména osob bez uvedení životních dat a profesní charakteristiky vede k tomu, že velká část průběžných vysvětlivek k jednotlivým dopisům spočívá právě v těchto informacích. Podstatnou vrstvu objasňujícího, kontextualizujícího výkladu editorka současně namísto v průběžných vysvětlivkách uplatnila v úvodním Komentáři, jímž vydávaný materiál rozčlenila a využila se zřetelem k tomu, co dokládá.“

Vánoční nákupy v IPSL (10. 12. 2015)

Institut pro studium literatury vydal letos pátý a šestý svazek edice Antologie, Čtení o Karlu Teigovi – a o Elišce Krásnohorské. K dispozici jsou rovněž všechny předchozí antologie, věnované Václavu Havlovi, Jaroslavu Vrchlickému, Jaroslavu Haškovi a Jaroslavu Seifertovi. Knihy nabízíme našim odběratelům se slevou 20 %. Všichni, kdo zakoupí či již dříve zakoupili alespoň tři knihy z edice Antologie, mají možnost získat každý další svazek s 30% slevou. Informace o Antologiích zde, informace o dalších publikacích IPSL zde.

Michael Špirit píše o německo-českém J. Čapkovi (9. 12. 2015)

Nové echo představuje německo-český výbor z veršů Josefa Čapka. Texty, jež psal autor pro své spoluvězně v nacistickém táboře v Sachsenhausenu mezi červnem 1942 a únorem 1945, se dochovaly (J. Čapek zahynul zřejmě v Bergen-Belsenu v dubnu 1945) a knižně vyšly v roce 1946 jako Básně z koncentračního tábora. Výbor Gedichte aus dem KZ uspořádali Jiří Opelík a Urs Heftrich, první ho doprovodil doslovem, druhý přeložil do němčiny. V knižnici Bibliothek der Böhmischen Länder ho nakladatelství Arco vydalo jako 10. číslo s vročením 2016. „Publikace je mimořádná v několikerém směru. Po meziválečných překladech Povídání o pejskovi a kočičce (Schrupp und Schlipp, 1933) a Stínu kapradiny (Schatten der Farne, 1936) je to první samostatná kniha Josefa Čapka v němčině. Jde o dvojjazyčnou edici, která je objevná jak pro německého, tak českého čtenáře. ... Výběr podnikli Opelík s Heftrichem s ohledem na německé publikum, ale přitažlivý je také pro českou veřejnost. ... Originály Čapkových lístků s texty básní jsou reprodukovány jako barevná faksimile. Rukopis je dobře čitelný a významy autorových veršů psaných ve vzrůstajícím ohrožení života jsou tak umocňovány fyzickou podobou písma, která je dobře přístupná nejen rodilému mluvčímu, ale svou úsporností, jasnými tahy a hledáním žádoucího umístění některých výrazů je srozumitelná i pro toho, kdo česky nečte.“

Paul Leppin napsal o Pražské bohémě (7. 12. 2015)

Vzpomínkovým echem na Pražskou bohému, otištěným v Prager Presse v roce 1921, připomínáme pražského německého spisovatele Paula Leppina (1878–1945). Prozaik a básník „se  po celý život pokoušel navázat kontakty s česky píšícími kolegy. Už v mladých letech začal pro německý tisk recenzovat českou literaturu, sám si dokonce troufl na překlady (např. báseň Tělo od Otokara Březiny) a stal se mimo jiné spolupracovníkem Moderní revue. Příčilo se mu, že ‚se německá spisovatelská kolonie zahrabala v zádumčivě-melancholickém podivínství na nepřátelském území slovanského města‘.“ O pražské – ne výlučně německé – bohémě Leppin píše: „Tenkrát po nocích hýřila ve staropražských pivnicích a nálevnách společnost hrubšího zrna. Postrádajíc pevné principy, nezakotvená, bez společně sdílených uměleckých měřítek se shodovala v jakémsi  extatickém přitakání životu, což bylo její nejmenší měšťanskou ctností. Doprovodným projevem a vlastní náplní všech jejích setkání byl humor, pramenící z velké části z mladické opovážlivosti, a jejím nepostradatelným průvodcem prázdná kapsa, která držela chuť k halasným dobrodružstvím na uzdě.“

Vychází Čtení o Elišce Krásnohorské (3. 12. 2015)

V nové antologii s podtitulem V bojích o Smetanu, Hálka a Minervu představuje editorka Libuše Heczková dílo a působení Elišky Krásnohorské ve čtyřech obdobích jejího života: od raných libret a básnických sbírek, přes soustavnou činnost literárněkritickou a vrcholné překlady poezie až k pozdním sbírkám a jejím feministickým vzdělávacím a politickým snahám. – Tento i všechny přechozí svazky literárněvědné řady Antologií IPSL je možné zakoupit u knihkupců či za zvýhodněnou cenu přímo v IPSL. Majitelé předešlých svazků edice mohou využít speciální cenové nabídky – viz zde.

Zbyněk Sedláček napsal o kolážích E. Juliše (2. 12. 2015)

Jako nové echo publikujeme – u příležitosti vydání svazku Básní Emila Juliše – text Zbyňka Sedláčka Juliš obrazem. Pojednává o spisovatelově výtvarném díle a byl otištěn v katalogu Emil Juliš: Poezie – koláže – dokumenty k výstavě konané ve dnech 17. října až 3. listopadu 1995 v Okresní knihovně v Lounech. „Koláže se nepodřizují literarizaci a uchovávají si autonomní výtvarné kvality, ačkoli je lze jak vnímat v podobě syntetického výtvarného znaku, tak i ‚číst‘ po jednotlivých prvcích a jejich vzájemných vztazích, což zároveň odkazuje ke genezi – přiřazování a rozvíjení primárně zvolených významů. Na rozdíl od Kolářových kreací nejsou tyto koláže striktně uspořádané podle systémových pravidel a často odrážejí neuspořádanost a dynamickou protikladnost širokého repertoáru osob a předmětů střetávajících se v prostoru díla. Strukturní princip výstavby koláží určuje pouze dílčí, ale podstatná omezení, např. traktování obrazových segmentů trháním, barevnost omezenou na úzkou škálu šedí v případě černobílých fotografií či méně komplikované uspořádání v řadách.“

Miroslav Červenka napsal o básních P. Janského (25. 11. 2015)

Jako nové echo zveřejňujeme výběr z nakladatelských posudků literárního teoretika a básníka Miroslava Červenky, od jehož úmrtí uplynulo nedávno již deset let (5. listopadu 1932 – 19. listopadu 2005), na rukopisné sbírky Pavla Janského (1929–2006) z 60. let 20. století. „Kde volný verš, včetně patřičné prozaizace, plyne hlaďounce jako nejakademičtější metrum; kde metaforky jako vojáčci se stavějí do řad podle velikosti a jako cvičenci na spartakiádě vytvářejí úhledné symetrické obrazce; kde motivy jsou tak akorát v paritním zastoupení – trochu nevýbojného civilismu, trochu filosofické hantýrky, trochu poetické konvence. Všechno je tu srozumitelné na první pohled, všechno se vemlouvá, všechno je tak názorné a evidentní, ale život se někam poděl, nejde o něj. Janského kniha patří k těm, jež jsou tím horší, čím více řemesla autor dovede; a Janský ho bohužel dovede poměrně mnoho.“ – Osobnost a tvorbu M. Č. připomíná také výstava Ústavu české literatury a komparatistiky ve 4. patře FF UK na nám. J. Palacha v Praze. Na její vernisáži 23. 11. 2015 promluvili Jan Wiendl, Petr A. Bílek, Jiří Holý a Květa Sgallová, Červenkovy verše přednesla Libuše Heczková.

 

Tilman Kasten o Adlerovi, Canettim a Steinerovi (23. 11. 2015)

Nové česko-německé echo představuje sborník Literatur und Anthropologie,věnovaný londýnskému období a vzájemným vztahům H. G. Adlera, Eliase Canettiho a Franze Baermanna Steinera (eds. Jeremy Adler a Gesa Dane, Göttingen: Wallstein Verlag, 2014). Užší historický kontext sociální antropologie a etnologie zohledňuje přitom podle autora recenze jen několik studií. Sborník uzavírají dvě stati věnované pražským světům: „Hans Dieter Zimmermann rekapituluje aspekty sociálních dějin prostředí pražské německojazyčné židovské literatury a [...] zastává tezi, že ‚antropologický pohled‘ lze rozpoznat až u pražské generace H. G. Adlera a Steinera; zástupci starší generace naproti tomu podle něj upřednostňovali estetické, filozofické, teologické či politické úvahy.“ T. Kasten vyzývá k systematičtější a hlubší reflexi těchto otázek: „Nezakládá se snad kniha Maxe Broda a Felixe Weltsche Anschauung und Begriff (Názor a pojem) v nejširším smyslu na antropologických aspektech? Nebylo by možné právě v Kafkových dílech považovat za ústřední moment antropologické zájmy?“

Marie Smějsíková píše o Díle Jiřího Gruši (18. 11. 2015)

Nové echo představuje druhý svazek Díla Jiřího Gruši Eseje a studie o literatuře a kultuře I (2015). „Obecně se Gruša povětšinou zaobírá soudobým kulturním a literárním životem, v některých se ale úžeji zaměřuje na literaturu, např. v recenzích vycházejících děl. V esejích vznikajících v německém exilu komentuje také rozdílnou recepci těchto děl v Československu a na Západě, častěji se obrací k dřívější české literatuře se snahou postihnout dobové fenomény a usouvztažnit je s vybranými díly a osudy spisovatelů. ... Pro Grušovy eseje je příznačná především pozornost věnovaná jazyku, jakého využívají totalitní systémy, a snaha vyvázat slova z této ‚mimo-řeči‘, např. obracením se k etymologii a původnímu významu některých výrazů nebo využitím cizojazyčných pojmů, na které se v češtině neváže příliš konotací. Charakteristická je také výrazná ironičnost, reflektovaná subjektivnost (Gruša často upozorňuje na omezenost svých soudů), sugestivní otázky i vysoká míra užívání sebevysvětlujícího a specifikujícího výkladu v závorkách.“

Jan Wiendl představuje Čtení o Teigovi (11. 11. 2015)

Jako nové echo publikujeme úvodní slovo editora další antologie IPSL, Čtení o Karlu Teigovi. Vize, realizace, divergence 1919‒1938, pronesené v knihkupectví Ostrov v Praze 21. října 2015. „Kniha zprostředkovává jak texty známější, tak méně známé či pozapomenuté. Cílem je vytvořit obraz – mozaiku dobového názorového spektra, profilujícího se v kontaktu a na pozadí proměn Teigova díla. Spolu s tímto názorovým spektrem kniha formou medailonů zachycuje osobnostní profily jednotlivých kritiků a publicistů, soustředí se v nich rovněž na vystižení jejich dobového postavení ve vztahu k Teigovi. ... Novinkou je prezentace vybraných teigovských citátů, zpravidla umístěných u ilustrací nebo na počátcích jednotlivých oddílů, jejichž cílem je přiblížit specifickou polohu Teigovy argumentace, která se přímo či zprostředkovaně odráží v textech komentujících tyto názory a stanoviska.“

Jan Budňák píše o německé moravské antologii (9. 11. 2015)

„Lze koncipovat antologie zcela mimoběžně ke kanonickým textům?“ ptá se v česko-německém echu věnovaném Antologii německé moravské literatury (eds. Lukáš Motyčka a Barbora Veselá, UP Olomouc 2014) Jan Budňák, a přibližuje strategii představované knihy: „Ano, zní zde předkládaná odpověď, totiž jako antologie ‚pod kánonem‘, jako archeologii nových jmen, a současně ‚nad kánonem‘, jako důraz kladený na nové rozměry známých jmen.“ Dvojjazyčně vydaná publikace, připravená v Centru pro výzkum německé moravské literatury v Olomouci, zahrnuje kratší prozaické texty téměř tří desítek autorů, mezi nimi etablovaných hvězd jako je Robert Musil i například téměř neznámého Eduarda Kulkeho. – Autor echa Jan Budňák vystoupí zítra, 10. 11., v pražském Rakouském kulturním fóru s přednáškou o „Brněnských románech ‚moravské moderny‘“.

Libuše Heczková píše o konferenci o Janu Zábranovi (4. 11. 2015)

Nové echo upozorňuje na mezinárodní konferenci Jan Zábrana – básník, překladatel, čtenář. Pořádá ji 6. a 7. listopadu Ústav translatologie Filozofické fakulty UK v Praze. „Konference, za jejíž přípravou stojí hlavně aktivita překladatelky a translatoložky Evy Kalivodové, by měla připomenout především Zábranovu překladatelskou práci a také jeho aktivity v nakladatelství Odeon. Přestože nejde o setkání nijak olbřímí, ale spíše komorní a pracovní, zúčastní se jí dva význační zahraniční bohemisté a znalci české poezie – prof. Annalisa Cosentino z La Sapienza v Římě a prof. Urs Heftrich z Univerzity v Heidelbergu, které je vždy škoda při jejich nečetných vystoupeních v Praze minout. Konferenční vystoupení a diskuse se budou také jistě hojně navracet k Zábranově poezii, k jeho osobnímu nasazení, etice a estetice překladu. Je v logice věci, že ji doprovázejí překladatelské dílny. Další informace zde.“

90 let Růženy Grebeníčkové (1. 11. 2015)

Po životních výročích Jiřího Opelíka (21. 10. 1930) a Jiřího Brabce (28. 10. 1929), badatelů, jejichž dílo stále vzniká a vysokými parametry vzdělanosti a literárněhistorické zkušenosti představuje pro další pokolení otevřenou inspiraci, připomeňme též dnešní nedožité devadesáté narozeniny Růženy Grebeníčkové (1. 11. 1925 Sušice – 21. 7. 1997 Praha). Její práce z oboru srovnávací literatury, pohybující se zejména v prostoru románského, slovanského a germánského písemnictví, znepokojují dodnes duchaplným stylem, přesahem do příbuzných věd psychologie, sociologie nebo filosofie, jednoznačně formulovanými soudy a často polemickým, ironickým hodnocením. Po knihách Tělo a tělesnost v novověkém myšlení (1997) a Máchovské studie (2010) se čtenáři mohou těšit na výbor prací o písemnictví posledních dvou století O literatuře výpravné, který chystá k vydání IPSL a nakladatelství Torst.

Jiří Brabec napsal o díle E. Juliše Caput mortuum (28. 10. 2015)

Jako nové echo publikujeme text Jiřího Brabce ze strojopisného časopisu Spektrum (1978) věnovaný tvorbě Emila Juliše. Zveřejňujeme ho v den narozenin J. B. (1929) a chceme tím upozornit na přednosti autorova uvažování o literárním díle. „Julišova poezie byla vždy vytvářena, velmi zhruba řečeno, ze tří vrstev, jejich vzájemný vztah se v průběhu vývoje proměňoval, přičemž nikdy trvale nemizela žádná z nich. Jednu vrstvu tvoří Julišovo upnutí k reáliím, v nichž žije, uchvácení simultaneitou dění, člověkem uzavřeným a situovaným do konkrétního časoprostoru, jenž však ukazuje za svou „uzavřenost“; dimenze času a prostoru se stále rozpínají a dynamizují každodennost, zachycenou jako fragmentární a konečnou. Druhou rovinu tvoří reflexe, dokumentující přímo úzkou spjatost básnické promluvy s osudem mluvčího; projevuje se akcentem na vztah sféry subjektu a objektu, přímým postojem, „komentářem“ aj. Třetí vrstva je charakteristická soustřeďováním se k jednomu motivu, obrazu, obratu, jejichž významové roviny jsou nově objevovány přemisťováním, novým situováním a konfrontováním jednotlivých částí.“

Ladislav Futtera píše o významných bibliografiích (26. 10. 2015)

Nové germanobohemistické echo přibližuje potenciál rozsáhlých komentovaných bibliografií k českým zemím ve vídeňských časopisech doby předbřeznové Die böhmischen Länder in den Wiener Zeitschriften des Vormärz (dosud 3 sv., Wien, Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften 2011–2014), připravené Gertraud Marinelli-Königovou. „Práce dává z dosud opomíjeného úhlu pohledu nahlédnout do období tříbení a postupné emancipace jednotlivých národních kultur, jež ale v mnohonárodnostní monarchii dosud nestojí uzavřeně vedle sebe, ale jsou vzájemně propustné. Z pramenů zřetelně vyplývá, že mezi českými zeměmi a Vídní panovaly čilé kulturní kontakty. Vídeňské časopisy si mimo jiné pravidelně všímaly programu pražských divadel a přinášely též referáty o představeních v českém jazyce. Totéž platí o prolínání kultur obou zemských jazyků v Čechách.“

Jiří Opelík napsal Jaroslavu Seifertovi (21. 10. 2015)

Jako nové echo publikujeme text literárního historika, editora a kritika Jiřího Opelíka, napsaný v roce 1971 k sedmdesátinám Jaroslava Seiferta a zařazený do strojopisného sborníku Pozdravy Jaroslavu Seifertovi (dostupný je v knihovně Libri prohibiti). „Před lety, dávno ještě bez chuti stárnutí na jazyku, jsem Vás neměl rád pro způsob, jakým jste se bránil stárnutí: zdálo se mi, že jen slastným zavíjením do vzpomínek, tesknými návraty do mladosti, svoláváním lásek-oveček rozeběhlých po strmých a pichlavých stráních světa. Tolik krásné melodie zrádné jako vír. Teprve poslední sbírky, počínaje ‚Koncertem na ostrově‘, mě k Vaší poezii doopravdy připoutaly a teprve sub specie těchto knížek dovedl jsem také jinýma očima přečíst všecko, co jste napsal před nimi.“ – Zdravici tehdy čtyřicetiletého autora otiskujeme u příležitosti jeho dnešních skvělých pětaosmdesátin a doprovázíme ji aktualizovanou bibliografií J. O. 

Prezentace Čtení o Karlu Teigovi (19. 10. 2015)

Institut pro studium literatury Vás srdečně zve na představení nově vydané antologie věnované Karlu Teigovi. Koncept knihy představí její editor Jan Wiendl, vybrané ukázky přečte Tereza Hofová. Prezentace proběhne v knihkupectví Ostrov (Ostrovní 11, Praha 1) ve středu 21. 10. 2015 od 18 hod. Bližší informace ke Čtení o Karlu Teigovi zde.

Michal Kosák píše o julišovské studii M. Jankoviče (14. 10. 2015)

Nové echo se zastavuje u studie Milana Jankoviče pojednávající o poezii Emila Juliše a zařazené do knihy M. J. Cesty za smyslem literárního díla II (2015). „Práce se snaží důkladně rozebrat dosud publikovaný celek Julišova básnického díla, a představuje tak základní text pro jeho poznání. Jankovič zde v chronologickém sledu analyzuje proměny Julišova postupu: od příspěvků v almanachu Život je všude (1956), přes šestici sbírek z období 1965–1971 až po tvorbu, již ve většině charakterizuje odklon od experimentu, návrat k ‚nespoutaným možnostem intuitivního volného verše‘. … Jankovič studuje vztah poezie a prózy, verše a věty v celém rozsahu Julišova básnického díla a s akcentem na jeho proměny, oscilace a přecházení mezi volným veršem a básnickou prózou.“

Vychází Čtení o Karlu Tegovi (13. 10. 2015)

Mnohovrstevný obraz přijetí programových a teoretických prací Karla Teiga
i jeho kulturněpolitických postojů přináší nová antologie IPSL, již připravil Jan Wiendl. Kniha s podtitulem Vize, realizace, divergence 1919–1938 sleduje reakce na Teigovo často provokativní působení od jeho počátků spojených se sdružením Devětsil až do postupné ztráty pozice mluvčího generace v třicátých letech. Čtení o Karlu Teigovi představí jeho editor
ve středu 21. 10. 2015 v knihkupectví Ostrov. – Tento i starší svazky literárněvědné řady Antologií IPSL je možné zakoupit u knihkupců či za zvýhodněnou cenu přímo v IPSL. Majitelé předešlých svazků edice mohou
v IPSL využít speciální cenové nabídky – 
viz zde.

Michal Topor píše o studiích k jazyku a národu (12. 10. 2015)

Nové česko-německé echo představuje sborník Sprache, Gesellschaft und Nation in Ostmitteleuropa (ed. Klaas-Hinrich Ehlers, Marek Nekula, Martina Niedhammer a Hermann Scheuringer, Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht 2014). „Obecnému tématu jazyka, společnosti a národa, vymezenému v titulu pouze geograficky na areál východní části střední Evropy, vytyčuje nosnou dialektiku podtitul (Institucionalizace a každodenní praxe): jazyk, resp. jazyková situace a praxe, budou sledovány jako předmět ideově, politicky motivovaných úředních či jiných plánů a intervence, domněle optimalizujících, zpřehledňujících, kultivujících či standardardizujících reglementací.“ 

Jiří Flaišman píše o lektoru A. M. Píšovi (7. 10. 2015)

Nové echo upozorňuje na svazek Lektor A. M. Píša (PNP 2015), který přináší výbor z literárních posudků z let 1954–1965, „kdy byl jejich autor vedle své činnosti ediční de facto lektorem na plný úvazek“. Píša „staví v prvé řadě na gruntovním rozboru posuzovaného díla, u četných posudků prozaických textů detailně sleduje fabuli, pečlivě odkrývá vypravěčské lapsy, vzhledem k době, kdy byly posudky psány, jsou jeho hodnocení uvážená, až komisní, v případě ideových konfrontací působí dnes opatrnicky, zašedle. Nechceme ovšem sugerovat, že je výběr Píšových posudků bez rozpětí, naopak: Píša je představen jako literární historik (v posudcích např. Kautmanovy neumannovské monografie, pokusu o reedici Chalupného J. V. Sládka), jako vstřícný a vnímavý recipient soudobé nejmladší poezie (za upozornění stojí zvláště hodnocení Brouskova debutu), opatrný taktik (posudek Hrabalových próz), ale také jako polemik (vzpomínky J. Svobody na Nezvala či Z. Kalisty na Wolkera).“

Luboš Merhaut píše o knize Pierra Bourdieu (30. 9. 2015)

Nové echo představuje práci Pierra Bourdieu Co se chce říct mluvením. Ekonomie jazykové směny (2014). „Nelehkou knihu lze číst nejen s lingvistickou specializací, ale i jako součást rozměrného díla vlivného francouzského sociologa a filozofa (1930–2002). Dotváří obraz učence, který svůj koncept budoval kriticky a prověřoval komplexně: vedle obecně sociologických prací např. zaměřením na jazyk jako ústřední bod analýzy politické praxe, na vzdělávací systém, akademický svět, na tzv. elity, na žurnalismus, televizi, fotografii, na etnické a náboženské praktiky, významně rovněž na materiál literární.“

Výlet IPSL již tuto sobotu (29. 9. 2015)

Podzimní výlet IPSL z Loun do Slavětína se blíží: v sobotu 3. 10. jedeme autobusem z aut. nádraží Praha-Florenc (sraz 8.45 hod. na nástupišti č. 25, odjezd busu Student Agency v 9.00 hod.) do Loun. Trasa vede Hazmburskou tabulí částečně podél Ohře a kolem keltského menhiru Baba do Slavětína. Po prohlídce místních pamětihodností (viz např. zde) se občerstvíme v Restauraci U Kraťasů. Návrat ze Slavětína, příp. Peruce do Loun a Prahy busem či vlakem. Doporučujeme vybavit se větší svačinou. Při nahlášení účasti do 1. října na info@ipsl.cz nebo 774 431 234 zajistíme rezervaci jízdenky. 

 

Fritz Mauthner napsal o Berlíně (29. 9. 2015)

Nové česko-německé echo přináší jeden z „Berlínských dopisů“, jimiž po přesídlení z Prahy do Berlína přispíval Fritz Mauthner (1849–1923) do pražské Bohemie. Ačkoli fakt tehdejšího Mauthnerova přesídlení je znám a často připomínán, kontakt s Čechami, který spisovatel a filozof původem z východočeských Hořic pomocí těchto „dopisů“ udržoval ještě půldruhého roku (do začátku roku 1878), zůstával kupodivu dosud stranou pozornosti. Součástí echa, jež přinášíme nedlouho před chystaným sympoziem Fritz Mauthner im deutsch-tschechischen Kontext (Ústí nad Labem, 16.–17. 10. 2015), je rovněž bibliografický soupis těchto článků.

Michal Topor píše o literárním parnasismu (23. 9. 2015)

Nové echo věnuje pozornost kolektivnímu svazku Český a slovenský literární parnasismus (2015), který je pokusem o nové zhodnocení pojmu, jehož prostřednictvím lze rozumět uměleckým projevům kultury 19. století. Hlavní příspěvky A. Hamana a D. Turečka „spojuje pozoruhodný narcismus, přesvědčení o podstatnosti předložených výkladů, jimiž autoři usilují ‚o etablování parnasismu v české literární historii‘. Jejich konstrukce jsou přitom leda pohybem v několika kruzích, podobny nakonec tomu, co vypočítávají jako slabinu jiných pojetí. Porůznu, prostřednictvím dokonale dekontextualizovaných úryvků, tj. cizích postřehů na polích literární kritiky či historie, jsou shledávány a do ‚katalogu‘ shrnuty znaky ‚parnasistní‘ ‚události‘: ‚říše krásy‘, ‚virtuozita formy a rétoričnost‘, ‚dekorativní malebnost‘. Tyto znaky jsou poté nalézány – metodou poněkud houbařskou – v textech básnických, literárněkritických, ve výtvarných dílech, z čehož lze obratem vyvodit faktičnost výchozího rámce, atd.“

Michael Špirit píše o Věře Saudkové „pokrývající“ (16. 9. 2015)

Nové echo se u příležitosti úmrtí nakladatelské redaktorky a překladatelky Věry Saudkové (1921–2015) zastavuje u utajené spolupráce s Růženou Grebeníčkovou. Její smrt „v požehnaných 94 letech by se mohla stát dalším podnětem k znovuotevření otázky nebo zintenzivnění zájmu literárních historiků a knihovníků o pravé autorství překladů a průvodních textů k nim, které z nejrůznějších důvodů nemohli jejich původci podepisovat vlastními jmény. ‚Nejrůznější důvody‘ měly do roku 1989 společný základ v praxi vlády jedné politické strany, a reakcí na osobní, společenskou, profesní a jinou ostrakizaci byl aktivní odpor vyžadující vlastnosti nutné k životu v okupované zóně: vědomí solidarity, odvahu, vtip a schopnost udržet tajemství. Je těžko uvěřitelné – řečeno s trochou hořkého patosu –, že čtvrt století k ‚rozkrytí‘ této intelektuální zakonspirované činnosti nestačilo.“

První podzimní výlet IPSL (15. 9. 2015)

IPSL Vás zve na První podzimní výlet, který se uskuteční 3. října 2015. Trasa povede z Loun do Slavětína (příp. dále do Peruce), je nenáročná a vhodná i pro děti. Vycházíme v 10 hod. z Loun, doprava z Prahy autobusem (sraz v 8.45 hod. na autobusovém nádraží Florenc) nebo autem (sraz v 10.00 hod. na autobusovém nádraží Louny). Prosíme zájemce, aby se do 1. října přihlásili (mj. kvůli rezervaci jízdenek) na adresu info@ipsl.cz nebo na tel. 774 431 234. – Informace o výletu budou aktualizovány na webu IPSL a rovněž na Facebooku. Všechny dotazy za pořadatele rád zodpoví Jiří Homoláč.

Manfred Weinberg píše o Johannesu Urzidilovi (14. 9. 2015)

V etablované řadě nakladatelství Böhlau zaměřené na pražské intelektuály 19. a 20. století vyšel s podtitulem Zanárodní“ spisovatel mezi Čechami a New Yorkem svazek věnovaný Johannesu Urzidilovi (eds. Steffen Höhne, Klaus Johann a Mirek Němec, 2013). „Spolu s Maxem Brodem a nakonec Lenkou Reinerovou byl Urzidil současníkem ‚pražské německé literatury‘, který o ní později podal svědectví a byl tak i spolutvůrcem jejího obrazu. V době, kdy se výzkum snaží o novou profilaci této literatury, by proto bylo na místě tuto Urzidilovu roli ještě jednou prověřit,“ píše autor nového česko-německého echa, a konstatuje: „Je až pozoruhodné, že nejsrozumitelnější slova, která k tomu ve svazku najdeme, jsou citáty Petera Demetze z roku 1999 (!).“

Představení Berlínských epizod (11. 9. 2015)

IPSL srdečně zve na představení monografie Michala Topora. Knihu Berlínské epizody s podtitulem Příspěvek k dějinám filologie v Čechách
a na Moravě 1878–1914 představí ve středu 30. září autor v prostorách Pražského literárního domu. Večerem provede Luboš Merhaut, další informace v pozvánce.

Libuše Heczková píše o Zuzaně Brabcové (9. 9. 2015)

Nové echo je nekrologem za prozaičkou Zuzanou Brabcovou (1959–2015). „Zuzana Brabcová nenapsala za svůj život mnoho textů. Všechny byly nějakým pokusem o stvrzení existence a také o záchranu sebe samé, všechny jsou částečným zmoudřením, a současně ale také onou těsnou maskou ženy. První román Daleko od stromu (1984 v samizdatu, 1987 v exilovém nakladatelství, 1991 tiskem v Čechách) je dramatem samoty v rodině, druhá Zlodějina (1995) samoty v dějinách, třetí Rok perel (2000) samoty v těle a čtvrtý Stropy (2012) samoty v nemoci. (Poslední kniha Voliéry by měla vyjít v roce 2016.) O všech těchto románech lze společně s básníkem Liu Xiem říci, že jde o zkušenost ve slově, která je u dnešních českých prozaiků vzácná.“

Jaroslav Seifert napsal o Karlu Tomanovi (2. 9. 2015)

Jako nové echo publikujeme u příležitosti dnešního vydání 14. svazku Díla Jaroslava Seiferta, přinášejícího publicistiku z let 1939–1986, jeden ze Seifertových (1901–1986) článků o Karlu Tomanovi (1877–1946). Publikován byl v deníku Práce v březnu 1947. „Toman vyprávěl nám kdysi sám, jak píše. Ne, to slovo není to pravé. Neboť tu nejde o kupy bílých čtvrtek, které ruka chvatně popisuje a vzápětí roztrhané hází pod stůl. Není tu rukopisu, který je plný škrtů a přepisů. Toman vyprávěl, že chodí s myšlenkou básně v hlavě tak dlouho a tak dlouho říká si verš za veršem, dokud celá báseň nevyplyne mu bez kazu. Pak usedne a hotové verše opíše prostě podle své paměti. / F. X. Šalda ve své studii o Tomanovi, která mimochodem má platnost vědecky zjištěné pravdy, poznal a popsal tento tvůrčí proces velmi přesně. Šalda píše: Cítíš, že tyto Tomanovy verše byly skandovány na dalekých toulkách a procházkách, na nekonečných silnicích a že dřív, než je básník napsal, uměl je zpaměti.“

Martin Vavroušek píše o pražské židovské moderně (31. 8. 2015)

Nové česko-německé echo informuje o workshopu Pražské figurace židovské moderny, který proběhl v únoru tohoto roku v Tübingen. Setkání uspořádané Slovanským seminářem univerzity v Tübingen ve spolupráci s Ústavem germánských studií Univerzity Karlovy se zabýval aspekty židovské moderny v Praze, propojení a ovlivňování české literatury německým kulturním kontextem v Čechách okolo roku 1900 jakož i analýzou a transferem charakteristických látek a motivů do československého undergroundu a současné české literatury. V diskusi zaznělo, „že důležitým – avšak často opomíjeným – aspektem české a židovsko-německé kultury v Čechách je její provázanost s technickým, hospodářským a ekonomickým rozmachem v tehdejším Československu. Teprve zevrubná  rekonstrukce dobového kontextu nám pak umožní provést adekvátní analýzu myšlenkových figur a pozic Židů mezi českou kulturou a německou kulturou v Čechách“.

Marie Smějsíková píše o knihách Josepha Conrada (26. 8. 2015)

Nové echo provází dvěma knihami esejí J. C. vydanými v loňském roce, Poznámky o životě a literatuře a Zrcadlo moře. „Při úvahách o charakteru tvorby jiných autorů Conrad často dospívá k různým obecně platným konstatováním a závěrům, např. o svobodě autorovy imaginace nebo upřímném vnímání života a jeho zobrazení. V první řadě ho však zajímá smysl daných děl, do jaké blízkosti se postavy dostávají k ‚pravdě našeho společného údělu‘, tedy bolestnosti a zajímavosti života, ale i jeho ukončenosti. Toto hledisko vysvítá také z Conradových textů o vlastních prózách, které často začínají jako reakce na recenzi nebo jiný ohlas. Autor v nich nejen osvětluje vlastní inspirace, ale i vyjevuje, co bylo při psaní jeho cílem. Vztahuje se ale pouze k postupům a fázi tvorby, nikdy ne k účinku, jaký dílo má nebo má mít – několikrát uvádí své dojmy z četby vlastních děl, s tím, že jeho slovo má však stejnou váhu jako slovo jakéhokoliv jiného čtenáře.“ 

Eliška Krásnohorská napsala o vzdělání (19. 8. 2015)

Jako nové echo publikujeme podstatný výtah z eseje Elišky Krásnohorské, uveřejněné v roce 1889 v červnovém čísle prvního ročníku Časopisu českého studenstva. Úvaha s názvem Vzdělání pro vzdělání nezaslouženě zapadla, snad i proto, že její autorka je příliš spojována se Smetanovými librety a povšechným obrazem vlastenecké ideoložky. Břitké postřehy Elišky Krásnohorské, jíž bude věnována jedna z letošních antologií IPSL, však nijak nezestárly. – „Pěstuje se vzdělání pro profesi, pro zlepšení hmotného blahobytu, pro snazší konkurenci v pověstném boji o žití, pro urovnání vyšších kariér, pro vyniknutí ve společnosti i na trhu života; – vzdělání pro všemožné praktické účely, jenom ne vzdělání pro svůj význam ideální, pro ušlechtění člověka, pro rozmnožení nejčistšího, duševního blaha mezi lidmi, pro zobecnění poznání a pravdy, pro uhájení názorů svobodnějších a spravedlivějších, – slovem: jenom ne vzdělání pro vzdělání, a přece jesti vzdělání sobě samého účelem nejvlastnějším.“

Marie Rakušanová píše o Sawického Osmě (17. 8. 2015)

Nové germanobohemistické echo se zabývá česko-německými aspekty knihy amerického historika a teoretika umění Nicolase Sawického Na cestě k modernosti (Praha, FF UK 2014) o uměleckém sdružení Osma, jež do českého prostředí v prvním desetiletí 20. století vneslo moderní evropské směry. „Nejpoutavější jsou ty pasáže,“ píše Marie Rakušanová, „ve kterých Sawického zvídavost cizince rozkrývá historické souvislosti kulturního života Prahy a českých zemí v době nástupu umělců Osmy na uměleckou scénu. Jeho podrobné analýzy kulturních vztahů Čechů, Němců a Židů detailně vykreslují pozadí, s nímž novátorství Osmy velmi ostře kontrastovalo. České uměleckohistorické bádání výsledky podobných rozborů považuje za samozřejmost, Sawicki však dokazuje, že má cenu zažité představy ověřovat. […] Sawicki na základě analýzy uměleckých děl a díky důkladnému rozboru dobových recenzí a polemik názorně ukázal, jak nesamozřejmé bylo česko-německo-židovské společenství Osmy v rámci pražské kulturní situace začátku 20. století.“ 

Marie Škarpová píše o Komenském v Knižnici (12. 8. 2015)

Nové echo se zastavuje nad způsobem vydávání a komentování českého písemnictví předobrozenských dob v řadě Česká knižnice. „V loňském roce opětně vydán Labyrint světa a ráj srdce Jana Amose Komenského. Nejde však o pouhý reprint prvního vydání České knižnice z roku 1998. Stojí tedy za to, podívat se blíže na změny, jež byly v edici pro toto nové, druhé vydání (pořízené již nakladatelstvím Host) učiněny. / Obě vydání se nejnápadněji liší tím, že vydání první bylo dvojedicí: kromě Labyrintu (jehož editorem byl Jaroslav Kolár) obsahovalo také jiný Komenského útěšný spis vzniklý ve stejné době jako Labyrint a – obdobně jako Labyrint – v průběhu života Komenským několikrát přepracovaný, tedy spis Truchlivý (jeho editorkou byla Věra Petráčková). Nově byl ovšem vydán pouze Labyrint světa a ráj srdce. Proč k této redukci došlo, se nikde nedovídáme, a tak lze o jejích příčinách jen spekulovat. Rozsah editovaného textu to jistě nebyl (formát knižnice se nadto po převzetí nakladatelstvím Host ještě zvětšil). Nebo snad už Truchlivý nepatří mezi kanonická díla české literatury a nezaslouží si být v České knižnici znovu vydán? Či bylo jeho vypuštění zapříčiněno obavami, aby se snad současný čtenář nezalekl příliš ‚dlouhé‘ dvojedice, a tak se mu raději nabídlo jen jedno Komenského dílo?“

Lucie Malá píše o Kritické Příloze RR (5. 8. 2015)

Nové echo připomíná profil a působení časopisu z let 1995–2004. „Deset ročníků časopisu obsahuje rozsáhlý a různorodý materiál a charakteristika publikované literární kritiky zde bude ilustrativní. V KP převažují dvě ‚metody‘, které jsou pro časopis příznačné a poukazovaly na ně s odpovídající intenzitou i dobové ohlasy. Zaprvé je to zaměření na strukturu a stavbu konkrétního uměleckého nebo odborného textu. ... Druhý a v kritickém časopise z dnešního pohledu o něco méně samozřejmý rozměr literární kritiky KP se odvíjí od poměrů panujících v literárním provozu s požadavkem jisté etiky a odpovědnosti kulturních činitelů. To přirozeně vylučovalo toleranci k projevům oportunismu, zdánlivé nestrannosti či upřednostňování vlastních zájmů před kvalitou výsledků. Tento typ napření se v praxi projevoval např. nesmlouvavým upozorňováním na plytké a ‚bezpečné‘ texty v literárních časopisech a kongresovou turistiku nebo kritikou nedůsledně odvedené ediční práce.“

Václav Maidl píše o skriptech k německé literatuře (3. 8. 2015)

„Co je lepší – informace odpovídající jen zčásti, nebo informace žádná?“ ptá se nad vysokoškolskými skripty Jaroslava Kováře o autorech a dílech „německy psané literatury od roku 1933 do současnosti“ (Deutschsprachige Literatur seit 1933 bis zur Gegenwart, 2014) pisatel nového česko-německého echa. Sedmdesátistránkové pojednání určené pro posluchače brněnské germanistiky se pokouší „v krátkých přehledových kapitolkách seznámit studenty s jednotlivými typy německy psané literatury charakteristickými pro určitá časová období (např. pro období 1933–1945 zvrhlé umění – literatura půdy a krve – ‚vnitřní‘ emigrace – exilová literatura) a snaží se vystihnout odlišnosti literatury vzniklé v jednotlivých zemích (Německo, Rakousko, Švýcarsko, literatura NDR)“. Zvláštní kapitola je věnována německy píšícím autorům z českých zemí. Nutně výběrový a kusý výklad má podle V. Maidla svoje oprávnění: „[…] čeští studenti se s německy psanou literaturou setkávají při zahájení studia germanistiky vlastně poprvé. Autor se proto snaží svými skripty vytvořit úplně první, základní rastr, vytyčuje první orientační mezníky v nepřehledném, resp. pro studenty dosud neznámém poli“.

Jiří Flaišman píše o spisech R. Jakobsona (29. 7. 2015)

Nové echo zpravuje o devátém dílu Selected Writings Romana Jakobsona. Ve dvou svazcích (Uncollected Works, 2013–2014) ho k vydání připravil slavista Jindřich Toman působící na Michiganské univerzitě. Počin „shrnuje všechny texty z autorova ‚československého období‘ publikované vesměs v periodickém tisku s výjimkou těch, jež jsou součástí větších prací nebo které autor později přepracoval. Jak je charakteristické pro celý projekt, i v devátém díle najdeme texty v jejich původních jazykových zněních, v tomto případě texty psané rusky, německy, francouzsky a česky (tj. bez sjednocujícího překladu do některého ze světových jazyků, nejlépe angličtiny, v komentáři). Oba svazky, mající charakter doplňků k jádru ustavenému prvním až osmým dílem SW, představují Jakobsona v mnoha polohách a ve škále žánrů (studiích, recenzích, zprávách, nekrolozích, polemikách, anketních odpovědích, rozhovorech atd.), přispěvatele časopisů úzce odborných (Slovo a slovesnost, Slavische Rundschau), kulturních revuí (Listy pro umění a kritiku, Index), deníků (Tribuna, Lidové noviny, Prager Presse) nebo sborníků a almanachů.“

Michal Kosák píše o komentáři v České knižnici (22. 7. 2015)

Nové echo věnuje pozornost formě komentáře v řadě Česká knižnice u příležitosti edice Básní Konstantina Biebla. Ke snaze o závazné vodítko pro podobu doprovodného aparátu se staví skepticky: „Je ovšem otázka, zda je něco takového vůbec prospěšné požadovat. Jako jsou texty a jejich autoři různí, liší se často také charakter variant, odlišná je pak samozřejmě též kvalita dosavadních edic. Jestliže v díle převažují složité kompoziční změny (např. proměny pořadí slok), určuje to i volbu podoby aparátu, a ta bude také jiná nežli u básníka, který provádí např. malé škrty a nahrazuje eliminované místo proporčně stejně rozsáhlým novým textem. Jinak se bude uvažovat a také uvažuje o edici Máchy v rámci České knižnice a odlišně zas o edici Konstantina Biebla, jehož dosavadní soubory nebyly na odpovídající úrovni.“

Hans Natonek napsal o strašidelné Praze (20. 7. 2015)

Sérii česko-německých natonkovských ech uzavírá esej Strašidelná Praha, jejž pražský německý autor publikoval začátkem května 1939 v exilovém listě Österreichische Post, vydávaném v Paříži. Julia Hadwiger upozorňuje v úvodu na četné odchylky ve znění textu, které je obsaženo ve výboru z Natonkovy publicistiky Letzter Tag in Europa. Natonek v textu připomíná atmosféru Prahy s její česko-německo-židovskou literaturou a exponuje důkladnou proměnu ovzduší, které zavládlo po okupaci Československa německými vojsky: „15. březen 1939 byl dnem smrti této literatury; doslova. Hnány strachem vrhly se tisíce lidí, antikváři, knihkupci, sběratelé a čtenáři, do dobrovolného autodafé této a veškeré ‚podezřelé‘ literatury. Nemusel přijít Goebbels a knihy pálit. Hořely samy od sebe. Tisíce pecí dýmaly ve stejnou ranní hodinu; kotle ústředních topení dostávaly literární potravu. Roztrhaná literatura ucpala tisíce toalet. Smrdělo to do nebe, byl 15. březen... Se vstupem německých vojsk se otevřela kloaka a lidé posedlí strachem setřepávali svou minulost, své já do záchodové mísy. Instalatéři pak měli co dělat. Tak vypadá děs, který předchází tyto dobyvatele.“

Jindřich Veselý napsal o loutkovém divadle (15. 7. 2015)

Jako nové echo publikujeme článek Jindřicha Veselého o postavení „maňáskových“ loutek v českých zemích (Národní listy 7. 11. 1913): „V Čechách měly slavnou tradici jen loutky na drátku. ... Naproti tomu ‚bramborové divadlo nezaujalo u nás nikdy širších vrstev, nemělo vlivu na současnou dramatickou produkci, ani z ní nečerpalo, jak tomu bylo u marionet. Milovníci jeho vyskytli se u nás jen ojediněle, jako akad. malíři Brunner, Skála, ak. sochař Šejnost (předváděl zkarikované populární současníky), spisovatelka A. Lauermannová (Felix Téver), vždy přístupno bylo bramborové divadlo jen několika zasvěcencům, kteří se účastnili uměleckého dýchánku nebo zábavy v uzavřeném kruhu. Povrchně byly známy loutky na prsty skoro pouze z jarmarků, kde byly úplně němé a tak smutné v průvodu opelichaného králíčka nebo pejska (ve Francii lidoví loutkáři užívají k témuž údělu kočičky) – i ta nezbytná rakvička jako by byla symbolem úpadku tohoto uměníčka u nás…“

Luboš Merhaut píše o Ženské práci (8. 7. 2015)

Nové echo představuje knihu O ženské práci (2014), kterou připravily Marie Bahenská, Libuše HeczkováDana Musilová. Antologie je rozčleněna do 47 kapitol a zahrnuje 73 textů z rozmezí let 1869–1956. „Jde o žánrově i názorově pestrý výběr časopiseckých a novinových článků, zpráv, dokumentů, anket, úvah, osvětových a programových textů, odborných zamyšlení, profilových článků ženských periodik, ale i vzpomínkových textů či úryvků z rozsáhlejších pojednání. Zachycuje perspektivy a vývody mnohdy protikladné, a to z pramenů různého založení, společensko-politické orientace. Lze v něm vyznačovat i relativně soudržné linie, např. v souvislosti se změnami koncepce ženství a feministické sebereflexe prostřednictvím řady jmen literátek a představitelek ženského hnutí.“ 

Jiří Stromšík píše o Kurtu Krolopovi (6. 7. 2015)

Nové česko-německé echo přináší text slavnostní přednášky, kterou u příležitosti 85. narozenin Kurta Krolopa pronesl Jiří Stromšík při otevření Centra Kurta Krolopa pro německou literaturu v Čechách. Českoněmecký germanista, k jehož poctě bylo pojmenováno nové centrum usilující o výzkum pražské německé literatury, resp. německy psané literatury z Čech v kontextu středoevropských kulturních dějin, se v šedesátých letech 20. století podílel na založení systematického výzkumu německy psané literatury z českých zemí. Vedle této oblasti se Kurt Krolop celoživotně věnuje dílu Karla Krause – Jiří Stromšík píše: „Karl Kraus zřejmě pro Kurta Krolopa představoval a představuje nejpřesvědčivější ztělesnění kritického myšlení – takového, které se nedá ošálit žádnými klišé nebo stereotypy, ale ani zlákat věroukami nebo ideologiemi, nýbrž neustále usiluje proniknout pod povrch textu, aby tam našlo novou, jinými dosud nepoznanou pravdu. – Něco však Krolopa od Krause podstatně odlišuje: jeho kritičnost není nesena krausovskou útočností, či přímo agresivitou, a už vůbec ne soudcovským, extatickým moralismem; Krolopova kritičnost nechce předmět kritiky ‚demolovat‘, nýbrž lépe pochopit.“

Martin Pokorný píše o Petru Rezkovi (1. 7. 2015)

Jako nové echo zveřejňujeme laudatio proslovené u příležitosti udělení Ceny F. X. Šaldy za rok 2014 Petru Rezkovi a jeho knize Proklouznutí neboli smrt v Museu Kampa v pondělí, 29. června 2015. „Kdo pronáší laudatio, hovoří jménem instituce, která titul uděluje, a jménem nároků, kterým instituce slouží. Avšak co by v našem případě bylo institucí? Sám F. X. Šalda? Šalda institucí nepochybně byl, avšak přiřazovat k němu texty Petra Rezka právě v tomto směru by bylo zřejmým omylem, a volba mne jakožto laudátora by tento omyl mohla jedině zvýraznit. Má tedy být institucí sama Cena F. X. Šaldy? Musím svou chválu pronášet tak, abych současně nepřímo chválil všech předchozích osmnáct laureátů? Nutno doznat, že k tak obsáhlému úkolu se necítím povolán. Nuže, měl bych chválit garanta kontinuity ceny, sám udělující výbor? Má být předmětem mé chvály sám fakt, že cena byla udělena?“

Udělení Ceny F. X. Šaldy za rok 2014 (29. 6. 2015)

Dnes, v pondělí 29. června 2015, proběhne slavnostní udělení Ceny F. X. Šaldy, která je od roku 1995 udělována za vynikající výkon v oblasti umělecké kritiky (zejména literární, divadelní, výtvarné, filmové, televizní, hudební atd.), za mimořádné ediční počiny a práce uměleckohistorické. Za rok 2014 navrhlo odborné grémium pod vedením předsedkyně Libuše Heczkové udělit Cenu F. X. Šaldy Petru Rezkovi za knihu Proklouznutí neboli smrt (Galerie Ztichlá klika, 2014) s přihlédnutím k celoživotní tvorbě. Slavnostním aktem, který započne v 17 hod. v prostorách Sovových mlýnů v Museu Kampa, bude provázet básník Jaromír Typlt. Informace o laureátovi i nominovaných a jejich knihách lze najít na stránkách https://www.facebook.com/cenafxsaldy

Michal Topor píše o monografii o Karlu Horkém (24. 6. 2015)

Nové echo referuje o bezmála tisícistránkové biografii Štěpána Filípka Karel Horký – rytíř ulice (2015). „Základním stavivem chronologicky vedeného výkladu byly Horkého dopisy rozptýlené dnes v řadě pozůstalostních fondů. Úryvky z nich autor bohatě dokládá a ilustruje peripetie Horkého života, vydatně cituje z jeho časopiseckých a novinových textů a také z textů vzpomínkových. Horkého perspektiva, již Filípek nejednou kriticky koriguje, relativizuje, poměřuje jinými, třebas i alternativními náhledy, logicky výslednému výkladu dominuje.“

Tilman Kasten píše o knize K. Lahlové (22. 6. 2015)

Do debaty relativizující ostrou dichotomii pražské a regionální, periferní „sudetoněmecké“ literatury ve prospěch jedné německojazyčné literatury Čech a Moravy přispěla Kristina Lahlová disertací Das Individuum im transkulturellen Raum (Individuum v transkulturním prostoru), již s podtitulem Koncept identity v německojazyčné literatuře Čech a Moravy 1918–1938 vydalo bielefeldské nakladatelství Transcript (2014). Tilman Kasten v česko-německém echu rozvádí, že „pojednání pražské i ‚sudetoněmecké‘ literatury v kontextu jednoho teritoriálního literárněhistorického přístupu dává principiálně smysl, ale způsob, jakým Lahlová odůvodňuje přináležitost textů k příslušnému prostoru (a tím kongruenci textů patřících k jedné literární krajině), je přesvědčivý méně.“ U velmi rozdílných textů autorů s rozdílným vztahem k prostoru českých zemí se Lahlové „pouze na základě abstraktního obsahového hlediska problematiky individuality a nezávisle na výskytu českých nebo moravských reálií“ daří postulované prostorové specifikum objasnit jen stěží. 

Michael Špirit píše o přijetí antologií IPSL (17. 6. 2015)

Nové echo se zabývá ohlasy na některé z vydaných svazků edice Antologie IPSL. „Mezi rámcová nebo shrnující měřítka kladená na knižní výběry článků o tvorbě nějakého spisovatele by měla patřit otázka, jaký je výsledek předmětného výběru – výběru omezeného na cca 150 stran malého formátu a určeného předně pro zaujatou neodbornou veřejnost –, jaký obraz o dotyčném spisovateli skládají texty různých autorů sloučené do jednoho svazku. Je to zároveň otázka oprávněnosti a srozumitelnosti editorských kritérií a jejich realizace. V malém českém prostředí ohrožují takový typ tázání přinejmenším dvě úskalí: nepřítomnost živé tradice (chrestomatie tohoto typu v literatuře posledního půlstoletí s výjimkou antologií o eseji přelomu století a prvních desetiletích 20. věku neexistují) a mylný dojem, že realizovaný počin má normativní povahu, že je všeobecně závazný; vědomí, že vedle sebe mohou existovat různé rozvrhy příslušného tématu, jejichž právoplatnost není zjevená, ale utvářejí ji odlišné osobnosti vydavatelů, není v Čechách právě běžné.“

Růžena Grebeníčková napsala o znakovosti (10. 6. 2015)

Jako nové echo zveřejňujeme strojopis Růženy Grebeníčkové (1925–1997), napsaný zřejmě na počátku sedmdesátých let 20. století a souvisící s rovněž dosud nepublikovanými studiemi Fiktivní autobiografie a literární text a Znakovost v českém divadle. „Shoda vět z textů R. Walsera a K. H. Máchy svádí pozornost k  aspektům literární stylizace, kterou vzdálené si texty implikují: v obou případech se končí návratem domů, zatímco předchozí vyprávění je evidentně literárně motivováno jako autobiografické, neboli předstírá význam vlastního zážitku (literatura finguje, že je jen prostředkem sebevýpovědi, zatímco výpověď o sobě je prostě dílem literatury, to jest vyplňuje mezeru, prázdno, mluví o neexistujícím, nesděluje nic o tom, co je, nýbrž o tom, co není). Protiklad stylizovaného a nestylizovaného, literatury a života je po svém v próze tematizován. … Interpretování literárního, dramatického textu formou divadelního předvádění je možné pouze za cenu paradoxu, za cenu toho, že dialogický nebo monologický projev (přednášení napsaného slova) bude ‚zneškodněn‘: jde o to, že právě básník, autor textu se připraví o možnost intervenovat do významové struktury jeho jevištního provedení.“

Štěpán Zbytovský píše o záhadě F. Kafky (8. 6. 2015)

Nové česko-německé echo analyzuje knihu Gerharda Riecka Kafkas Rätsel (Kafkova záhada; Würzburg, Königshausen & Neumann 2014), která dle podtitulu nabízí k životu, dílu a jeho výkladu nejen otázky, ale rovněž také odpovědi. Publikace rakouského publicisty a kafkologa na volné noze s ambicí na komplexní a zcela původní interpretační výkon se „uchyluje ke konstruktu spisovatelovy psyché jako centrální vztažné veličině“ výkladu: Kafkovo údajné „trauma odcizení ve vztahu k rodičům, trauma sexuální […] a z nich vyplývající napětí mezi Nadjá a Já a sado-masochistická dialektika Kafkových sklonů“ vnáší do textů prostřednictvím „terapeutické sublimace [...] prakticky všechny myslitelné konstelace a charaktery postav: asketismus, incest, homoerotické náznaky, K. se stává šifrou pro Krista a pro ventilaci traumatického vztahu k vlastním židovským kořenům.“ Štěpán Zbytovský závěrem podotýká: „Skutečnost, že knihu do svého edičního plánu přijalo nakladatelství, považované za kompetentní pro oblast humanitních věd, lze si vykládat jako jeden z viditelných důsledků masivní redukce lektorské práce v mnoha nakladatelstvích.“       

Jiří Flaišman píše o Návratu ze SSSR (3. 6. 2015)

Nové echo vítá „titul, na nějž se na knižním trhu čekalo od listopadu 1989“. Po překladu Bohumila Mathesia (1936) se v novém převodu Zuzany Tomanové „objevuje zásadní dílo podávající doklad o meziválečném střetávání Evropy s tehdejším sovětským Ruskem, proslulý Návrat ze SSSR (1936, spojený do jednoho svazku s  bezprostředně navazujícími Poopraveními „Návratu ze SSSR“) francouzského prozaika a dramatika André Gida. ... Autor Návratu ze SSSR odjížděl na východ jako přesvědčený komunista, navrátil se jako člověk pochybující, byť stále věřící v „odražení ode dna“, které se sovětské společnosti musí po hrůzách spáchaných Stalinovým režimem podařit (připomeňme, že se jedná o období tzv. moskevských procesů). ... U četby tohoto díla dnešnímu čtenáři chtě nechtě vyvstanou spojnice mezi Stalinovou říší a dnešním Putinovým Ruskem, a to nejen např. při Gidově tvrdé kritice sovětského režimu generujícího novou vládnoucí třídu (úzký aparát mocných, nedotknutelných), ale i při charakteristice a hledání základních rysů ruské společnosti, která si v době stalinismu vypěstovala – řečeno s Gidem – komplex nadřazenosti.“

Michal Kosák píše o metodě kolací (27. 5. 2015)

Nové echo si klade otázku, jaké jsou způsoby ověřování textu při přípravě k vydání, jakými technikami se děje porovnávání předlohy a opisu (tedy kolace). „U nás se metodě kolací nevěnovala taková pozornost jako jinde: například B. M. Ejchenbaum s K. I. Chalabajevem podle vzpomínek Ejchenbaumovy dcery experimentovali a hlavně následně analyzovali kolacionování textu ve dvojici pomocí telefonního aparátu, vytvořili si údajně i ustálená a takřka kódová spojení pro signalizaci interpunkce. Zkoušelo se čtení textu odzadu, zkoumala se délka úseku, již si lze bezpečně zapamatovat. … Dá se říci, že pro kolaci je charakteristické napětí mezi mechaničností, zvykovostí, garantující bezpečný proces kolace, a současně postupy, které mají zajistit co největší míru koncentrace, soustředění na význam textu. Proto si většinou editoři vyznačují i jevy, které jsou k řešení v jiných fázích edičního zpracování. Kolace je … totiž nejen prostředkem k zajištění spolehlivého textu, ale vede, i díky své pomalosti, k zvláštnímu, detailnímu a někdy i opakovanému poznávání textu, jež by mělo být pevnou součástí úvazku editora.“

Ingeborg Fiala-Fürst píše o Praze a periferii (25. 5. 2015)

V příspěvcích sborníku Prag – Provinz (Praha – periferie), prověřujících relevanci tradované hranice mezi pražským centrem a česko-moravskými provinčními oblastmi, shledává autorka nového česko-německého echa cenné pokusy o ‚redefinici‘ německy psané literatury (včetně literatury pražské) jako předmětu výzkumu“.  Ingeborg Fialová Fürstová spatřuje ve sborníku příspěvků z konference uspořádané v Liberci v roce 2011 (Arco Verlag, 2014) součást diskuse, v níž se v posledních letech realizuje „posun, oslabení nebo dokonce odstranění hranic mezi ‚tou‘ pražskou německou literaturou a okolní ‚regionální‘ německou literaturou v českých zemích“, zároveň na něm dokládá „obohacení badatelských metod o otázky z oblasti kulturních dějin, literární sociologie, recepční estetiky a dějin médií“ a „rozhodující rozšíření korpusu diskutovaných textů“.

Luboš Merhaut píše o tzv. Historii (moudrého) vola (20. 5. 2015)

Nové echo věnuje pozornost knížce Jaroslav Hašek: Historie moudrého vola (ed. Radko Pytlík, 2015). Je to „výbor z Haškových povídek a črt, v jehož čele stojí cyklus Ze staré drogerie, doplněný dalšími 16 texty, které původně vyšly v letech 1909–1910 v časopisech a novinách (především ve Veselé Praze a v Karikaturách). To si čtenář ovšem musí dohledat sám, neboť žádné přesnější bibliografické údaje ani běžné ediční informace zde nenajde; jen náznaky.“ Editor však výbor prezentuje jako „Pokus o rekonstrukci životopisného románu Jaroslava Haška“ a „tváří se, že rekonstruuje nerekonstruovatelné, … záhadu zjevně neexistujícího románu. … Hledání neexistujících textů je – zdá se – jakési dnešní ‚pražské dada‘. Radko Pytlík ovšem mystifikuje čtenáře – předkládá svůj nový nápad, z něhož poněkud zmateně, textologicky neprofesionálně a zároveň nakladatelsky utilitárně udělal ‚novou‘ knihu (obestřenou navíc tajemstvím) autora, jenž se pořád těší čtenářskému zájmu.“

Přednáška o česko-německém literárním transferu (18. 5. 2015)

O osobnostech a časopisech, jež stály v centru česko-německého prostředkování na přelomu 19. a 20. století, promluví dnes Lucie Merhautová z Masarykova ústavu AV ČR. Častá přispěvatelka Ech i česko-německých Echos představí svůj aktuální výzkumný záměr v prostorách ÚČL AV ČR. Podrobnosti v pozvánce zde.

Michal Topor píše o knize Franca Morettiho (13. 5. 2015)

Nové echo se zabývá knihou italského literárního historika Franca Morettiho Grafy, mapy, stromy s podtitulem Abstraktní modely literární historie (2007, česky 2014). Moretti „konstatuje pozvolný ústup zájmu o ‚studium literatury‘ a své teze předkládá jako pokus o ‚záchranu‘ disciplíny, cestu k jejímu ‚novému smyslu a uplatnění‘. ... Moretti radí zaujmout takovou vzdálenost, jež umožní sice pominout ‚jednotlivé detaily‘,zato však odhalit ‚jejich širší propojení, jejich vztahy, vzorce a formy‘, dovolává se jako inspirace ‚oborů, s nimiž literární historie jako taková neměla dosud takřka nic společného‘ (kvantitativní historie, geografie a evoluční teorie), dále přírodních věd a marxismem podloženého uvažování italského filozofa Galvana Della Volpe, jen o několik řádek dříve nicméně píše o ‚respektu ke konkrétnímu textu‘“.

Jan Budňák píše o Češích a vídeňské Die Zeit (11. 5. 2015)

Nové germanobohemistické echo přibližuje dvě komplementárně pojaté publikace zaměřené na souvislosti mezi vídeňským modernistickým časopisem Die Zeit a českou, resp. středoevropskou modernou: hlavními autory a vydavateli knih z let 2011 a 2013, nadepsaných v první části titulu shodně Die Wiener Wochenschrift Die Zeit (1894–1904) jsou Lucie Merhautová a Kurt Ifkovits. „Otázku transferu, o kterou tu běží,“ píše v echu Budňák, „chápou spoluvydavatelé nejen jako literární problém, ale v širokém, i politickém a světonázorovém smyslu, jako problém kulturní. […]  Merhautová a Ifkovits však nepodléhají idealizované představě o hladkém přenosu kulturních statků mezi centrem a ‚provinciemi‘, mezi různými národními kulturními jednotkami nebo dominujícími a progresivními diskursy […]. ‚Nedorozumění, odlišná očekávání a z nich plynoucí zklamání, rozchody a návraty, vědomé využívání partnerů a nalézání vlastních strategií jsou pro proces transferu často symptomatičtější než vůle ke sbližování stanovisek ve smyslu patosu kulturního prostřednictví‘.“ 

Michael Špirit píše o Terezii Pokorné (6. 5. 2015)

Nové echo se u příležitosti blížících se kulatých narozenin Terezie Pokorné zastavuje u autorčina koncepčního, redakčního, kritického a organizačního vkladu, který zdobí zdejší kulturní život. „Od roku 1993 je šéfredaktorkou časopisu pro literaturu a výtvarné umění Revolver Revue. Nejvýmluvnější vizitkou její práce je plynule a nekonjunkturálně se měnící podoba tohoto našeho nejlepšího kulturního periodika (včetně jeho Kritické Přílohy vydávané v letech 1995–2004 a knižní Edice RR čítající dnes více než 80 titulů), jež vyplývá z věrojatného zájmu redakce o témata a autory, kteří je jsou s to pojednat. Různé rysy časopisu například let 1994, 1999, 2004, 2010 a dnes přitom spojují konstanty, které si člověk těžko může vytknout programově.“

Richard Weiner napsal o Šaldově románu (29. 4. 2015)

Jako nové echo publikujeme recenzi Richarda Weinera o románu F. X. Šaldy Loutky i dělníci boží ze 7. 12. 1916. „Kdokoliv jen poněkud sledoval Šaldovu působnost kritickou, všímal si jeho mnohonásobně formulovaných požadavků, které kladl na básnický život i na básnické dílo, kdokoliv zná jeho názory o tvorbě umělecké ..., pozná na první pohled, že ve veliké této románové skladbě nejde o nic menšího než o umělecké, o básnické zkonkretizování Šaldovy filozofie umělecké a životní, a to způsobem, který nedovoluje již couvnouti. Tedy jakési ‚poslední slovo‘, čímž má býti řečeno tolik, že to je slovo neodčinitelné a neodvolatelné. Loutky i dělníci boží jsou pro Šaldu knihou nejosobnější, osobnější než cokoliv z toho, co napsal, byť za vším stál celou svou bytostí: neboť tentokráte hodlal se vypořádati se svým problémem básnickým činem.“

Kniha germanobohemistických Echos (28. 4. 2015)

Vychází elektronická kniha Echos 2014, která shrnuje první ročník recenzních příspěvků a článků k česko-německým literárním a kulturním vztahům. Institut pro studium literatury spolupracuje při vydávání Echos s Ústavem germánských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Rakouským kulturním fórem v Praze. Germanobohemistické příspěvky, zveřejňované v průběhu loňského roku v češtině a němčině na stránkách Institutu pro studium literatury, se zabývají převážně podněty k problematice německy psané literatury v českých zemích, ať už se jedná o aktuální knižní tituly či výstavní a dramatické realizace. – Kniha je zdarma dostupná na stránkách IPSL i u českých distributorů Kosmas, eReading a Palmknihy.

Lucie Merhautová píše o Rilkovi a Vrchlickém (27. 4. 2015)

Explicitní doklady vztahu R. M. RilkehoJaroslavu Vrchlickému byly dosud dva: báseň nesoucí Vrchlického jméno ve sbírce Obětiny lárům (1895) a Rilkův dopis z ledna 1896. Lucie Merhautová přináší v novém germanobohemistickém echu v rubrice Napsali třetí, v Rilkových sebraných spisech nevydaný a sekundární literaturou dosud pravděpodobně nereflektovaný text – sonet vepsaný do exempláře Obětin lárům, který Rilke zaslal Vrchlickému spolu s dopisem. V samostatném echu Merhautová konfrontuje pozitivní ohlas na Vrchlického poezii ze strany německých autorů a kritiků s vzrůstajícím odstupem kritiky české: „Rilkova stylizace vděčného učedníka se zcela míjela s postoji představitelů české literární moderny k Vrchlickému. […]. Ve stejném roce, kdy Rilke věnoval Vrchlickému Obětiny lárům, odmítl srovnání s Goethem F. X. Šalda […]. Šaldova kritika měla dalekosáhlé důsledky, byla přímo protikladná Albertovu úsilí o prokázání vysokého stupně české literatury a potažmo kultury před německým publikem. Vrchlického eklekticismus odmítala nejen jako estetický, nýbrž hlavně morální problém (‚duševní bezzásadnost‘), který se dotýká celé české společnosti.“

Vychází Echa 2014 (23. 4. 2015)

Čtvrtý ročník Ech vychází nyní v podobě elektronické knihy. Echa 2014 přináší shrnutí všech publikovaných textů doplněných o přehled recenzovaných knih a dalších témat, biogramy autorů a jmenný heslář. Tématem příspěvků je nejčastěji reflexe aktuálně vydávaných publikací relevantních pro literární vědu, konstantní pozornost je věnována též edičnímu zpracování či ediční historii vydávaných textů. Echa zahrnují též nekrology a texty věnované významným výročím osobností literárního života – ve čtvrtém ročníku je to mj. pásmo příspěvků věnovaných životnímu jubileu literárního vědce a vysokoškolského pedagoga Jiřího Brabce. – Kniha je zdarma přístupná na stránkách IPSL i u distributorů Kosmas, eReading a Palmknihy.

Jiří Flaišman píše o knize Digitální kritické edic (22. 4. 2015)

Nové echo představuje kolektivní publikaci Digitální kritické edice (University of Illinois Press 2014) badatelů pod záštitou pracovišť zejména z norského Bergenu a francouzského Lyonu. „Publikace je rozvržena do tří částí (celkově knihu tvoří devět samostatných kapitol), věnujících se v logické následnosti třem oblastem spojeným s aplikací digitálních technologií. V prvním bloku textů je pozornost zaměřena na historický kontext oboru a na resumé výzev, se kterými se editoři i uživatelé setkávají při zapojení digitálních médií v oblasti vydávání kritických edic. Druhá část shrnuje technické, často speciálně programátorské problémy při elektronickém zpracování textů. A závěrečný blok představuje otázky vyplývající z důsledků aplikace moderních technologií pro organizační, institucionální statut digitálních edic.“

Výroční zpráva IPSL za rok 2014 (21. 4. 2015)

Činnost Institutu pro studium literatury z minulého roku shrnuje právě zveřejněná výroční zpráva. IPSL v roce 2014 úspěšně završil výzkumný projekt, jenž zkraje roku 2015 vyústil ve vydání monografie Berlínské epizody; řada literárněvědných antologií se v loňském roce rozrostla o nové svazky věnované Jaroslavu Haškovi a Jaroslavu Seifertovi. Vedle již tradičních Ech publikovaných i nadále na stránkách IPSL v týdenním rytmu se první tři ročníky příspěvků dočkaly též podoby elektronických knih. Dále přibyla samostatná germanobohemistická Echos vydávaná v němčině i češtině a orientující se na problematiku německy psané literatury v českých zemích.

Michal Kosák píše o nových edicích České knižnice (15. 4. 2015)

Nové echo se zabývá dvěma tituly řady Česká knižnice, které přinášejí vybrané sbírky Konstantina Biebla a Antonína Sovy. V prvním případě „zvolil Jiří Holý za výchozí texty poslední samostatná zveřejnění sbírek, tedy ta vydání, která předcházela souborné edici v Díle Konstantina Biebla, jehož první svazek (1951) připravil sám autor. Holý se tak nepřiklonil ani k prvním otiskům jako Zdeněk Pešat (1979), ani ke znění poslední ruky jako Vladimír Justl (1985), svou volbu postavil zaprvé na kritice nesystematičnosti předchozích řešení a zadruhé na odmítnutí vydání poslední ruky, jež bylo, jak uvádí, zasaženo cenzurou a autocenzurou. … U Sovy stanovil Václav Vaněk jako výchozí text vydání poslední ruky, tj. aventinské Dílo Antonína Sovy (1922–1930). Tato volba, podložená sice hezkou vzpomínkou Otakara Štorcha-Mariena na spolupráci nakladatele a básníka, je ovšem v nesouladu s tím, jak chce, alespoň podle Komentáře, editor básníka podat.“

Elektronická edice sbírky Rozcestí R. Weinera (14. 4. 2015)

Institut pro studium literatury dnes zveřejňuje elektronickou edici sbírky Rozcestí Richarda Weinera. Ojedinělá edice s podtitulem Verze – edice – komentáře přináší nejen nové kritické vydání sbírky, ale též znění všech autorských verzí. Edice tak dále umožňuje paralelní čtení rukopisu, časopiseckých otisků i knižního vydání z roku 1918. Tyto verze lze prohlížet rovněž v obrazové podobě. Elektronická edice, iniciovaná Jiřím Flaišmanem a Michalem Kosákem, vznikla po nové revizi dochovaného relevantního materiálu (rozšířila též např. soubor časopiseckých otisků a evidovala kritickou recepci sbírky) a zpřístupňuje Weinerovu sbírku poprvé elektronicky a s odpovídajícím kritickým aparátem – poslední její edice vyšla v roce 1997 v rámci básníkových Spisů (Básně, ed. Zina Trochová). – Edice je hlavním výstupem práce studentů semináře Textologie v digitálním věku, jehož koncepci a výuku zajistil IPSL v rámci projektu Inovace bakalářského studia v ÚČLK FF UK v akademickém roce 2013/2014. 

Julia Hadwiger píše znovu o Hansi Natonkovi (13. 4. 2015)

V dalším echu věnovaném Hansi Natonkovi přibližuje Julia Hadwiger výbor z autorovy publicistiky z let 1933–1963 Letzter Tag in Europa (Leipzig, Lehmstedt 2013), nazvaný podle Posledního dne v Evropě, jednoho z Natonkových nejznámějších esejů. Do svazku vešly na základě editorčiných sporně zdůvodněných kritérií především aktuální politické texty a jen výběrově práce literární. V obou typech zařazených textů (zvláště z let 1933–1938) přichází často ke slovu český domov, resp. Praha: „Natonek zde zpracovává kromě politické situace a zvláštností města také problematiku exilu: ‚Mnoho toho republika ztratila, ale v jádru zůstala nedotčena. Němci ale, kteří se hlásili ke své nedělitelné české domovině, ztratili všechno; to poslední, co může člověk ztratit: svůj domov. Mohou teď zpívat onu píseň, nejmocněji rozechvívající píseň, jaká kdy vzešla ze srdcí mnohonásobně zkoušeného národa: Kde domov můj?‘“

Luboš Merhaut píše o monografii o karikatuře (8. 4. 2015)

Nové echo přibližuje monografii Karikatura a její příbuzní. Obrazový humor v českém prostředí 19. století (2014), vydanou u příležitosti stejnojmenné výstavy konané v Západočeské galerii v Plzni od října 2014 do ledna 2015. „Autor koncepce knihy a také její nejrozsáhlejší části Roman Prahl vymezil téma a základní pojmy ve značné šíři. Pod titulem se skrývá ‚mnohotvárný fenomén‘, jehož hlavním médiem byl ve sledovaném období humoristický časopis. Vedle karikatury s tradičně shledávaným komickým, kritickým nebo satirickým určením a působením zahrnuje grotesku, alegorii, hádanku, anekdotu, parafrázi a parodii, ironii atd. V jedenácti kapitolách Prahl sleduje historické formy a proměny kresleného humoru a satiry chronologicky od konce 18. století do začátku století minulého. Přitom se přínosně a ve vzájemných souvislostech pohybuje v několika rovinách: obecně humoristické, výtvarné, časopisecké a kontextové (hlavně s ohledem na česko-německé vztahy).“

Michal Topor píše o sborníku Uzel na kapesníku (1. 4. 2015)

Nové echo se zabývá sborníkem Uzel na kapesníku (2014) s příspěvky o tzv. narativních konstrukcích dějin: „Jednou ze styčných ‚hvězd‘ knihy je Walter Benjamin. Alena Tesková, označená za ‚naši největší odbornici na Waltera Benjamina‘, nechala kritika vystoupit v příspěvku, přehrávajícím filozofická rezidua myšlení pojmů času, paměti a vzpomínky, prostřednictvím četby jeho Dějinně-filozofických tezí. Jiří Růžička interpretaci téhož textu zasvětil druhou část studie, věnované jinak Lukácsovu a Benjaminovu pojetí dějin a dějinnosti ve srovnání s jinými koncepty historického materialismu. Ani jeden z vykladačů však bohužel nevykročil z hájemství ‚tezí‘ do širé oblasti Benjaminových konkrétních zkoumání minulosti. Pokus o řešení důležitých záhad je tak veden pouze v úzkém rámci a bez zřetele k Benjaminově archivářské píli a jejím vzrušujícím emanacím.“

Vychází druhý svazek Literárních studií a statí (31. 3. 2015)

Ve Vydavatelství FF UK právě vychází druhá část vybraných studií Otokara Fischera. Svazek Literárních studií a statí II přináší práce germanistické (Goethe, Nietzsche, Wedekind ad.) a komparativní, články o překladech a stati o ostatních literaturách (např. Shakespeare či románské a severské literatury), dále studie k otázkám literární formy a osobněji laděné články a vzpomínky. Překlady původně německy a francouzsky psaných textů pro vydání přítomné edice zajistil IPSL.

Veronika Tuckerová píše o překládání Kafky (30. 3. 2015)

V centru česko-německého echa stojí starší i novější překlady Franze Kafky od Mileny Jesenské, Willy Muirové, Marka Harmana a Michaela Hofmanna, o nichž v knize Kafka Translated (New York, Bloomsbury, 2014) píše anglistka Michelle Woods. Spíše než zdařilosti těchto překladů či oprávněnosti konkrétních překladatelských řešení autorka „dává prostor a ‚viditelnost‘ jejich autorům, umožňuje, aby nás informovali o svém přístupu a překladatelských volbách“. Woodsová se mj. pokouší rehabilitovat vůbec první překlady Kafkových děl do jiného jazyka z pera Mileny Jesenské, s poukazem na jejich věrnost coby překladatelčinu „otevřenost vůči literárnímu experimentu a stylistické ‚transgresi‘“. Podle V.  Tuckerové však autorka „nebere v potaz dlouhou tradici překladu z němčiny do češtiny s jejich specifickými stylistickými a syntaktickými problémy a se sympatiemi vůči Jesenské hodnotí její překlad dnešními měřítky, která vyžadují přesnost“.

Michael Špirit píše o rukopisu P. Blažíčka (25. 3. 2015)

Nové echo přibližuje rukopis pěti monografií Přemysla Blažíčka psaných od konce padesátých do počátku devadesátých let 20. století a nově dostupných v rámci souborného vydání autorových prací (2011 Knihy o poezii, studie o V. Holanovi a K. Tomanovi; 2014 Knihy o epice, práce o románech J. Holečka, J. Haška a J. Škvoreckého). „Z podoby rukopisu vyplývá, že až na několik pasáží vznikaly texty monografií chronologicky, a že tedy Blažíček musel mít přesnou představu o celku svého pojednání už ve chvíli, kdy k psaní usedal. Vzhledem k hutnému způsobu výkladu, v němž na sebe jednotlivé partikule logicky navazují, a vzhledem k nenápadné, ale o to pevněji působící kompozici každé z knih to konstatujeme jako jev, který pokládáme za vzácný.“

Marie Smějsíková píše o knize J. Vondráčkové (18. 3. 2015)

Nové echo se věnuje vzpomínkám Jaroslavy Vondráčkové na Jiřího Weila Mrazilo – tálo (ps. 1970, samizdat 1979, tiskem 2014). „Obraz Weilovy osobnosti, jeho inspirace, vzory a obavy nesestavuje Vondráčková pouze z trsů vlastních vzpomínek, ale prokládá a dokládá je dalšími texty – jeho rodným listem, anketní odpovědí z U-Bloku, kádrovým posudkem atd. Vondráčková také Weilův životní příběh poutavě proplétá ukázkami z jeho tvorby, s níž je důvěrně a chápavě obeznámena; vkládání dopisů Weilových a listů jemu adresovaných pak k autorčiným vzpomínkám připojuje pohledy dalších Weilových přátel. Přitom jde stále ale o vzpomínky Vondráčkové, hlas a postava vypravěčky se nikde neztrácí ani nerozmělňuje, např. vedle proměny Weilova vztahu k Rusku rovněž sledujeme, jak se vyvíjely autorčiny názory, jak postupoval její život a obměňoval se okruh lidí okolo ní i Weila.“

Olga Zitová píše o knize T. Pavlíčkové (16. 3. 2015)

Česko-německé echo Olgy Zitové představuje publikaci věnovanou vývoji národnostního konfliktu ve znojemském německém tisku v letech 1850–1938 (vyšlo v roce 2013 německy pod názvem Die Entwicklung des Nationalitätenkonflikts in der Znaimer deutschen Presse 1850–1938). Monografie Terezy Pavlíčkové o regionálním periodickém tisku z poměrně dlouhého časového období podle autorky často odbíhá od tématu: ve značně rozsáhlých částech „se soustředí i na ty oblasti, které byly z výzkumu původně vyloučeny (český tisk) nebo byly označeny za okrajové (lidový kalendář, spolkový tisk). […] Prostor a interpretační úsilí, které Pavlíčková soustředila do zmiňovaných oblastí, mohly být vloženy spíše do závěrečné třetí kapitoly, věnované letům první republiky. […] Zde se výklad na rozdíl od let 1850–1919 soustředí již pouze na jediné periodikum […]“.

Jindřich Vodák napsal o Richardu Weinerovi (11. 3. 2015)

V návaznosti na minulý týden publikujeme jako nové echo recenzi prvního knižního vydání sbírky Richarda Weinera Rozcestí od Jindřicha Vodáka (Lidové noviny 12. 7. 1918): „Kdo by znal Richarda Weinera jen z jeho novinářské činnosti, mohl by se snadno mýlit a domnívat se, že je to časem zlý člověk. ... Ale ve skutečnosti není ve Weinerovi hněvu ani za mák, je to tak roztomilý člověk a zejména roztomilý básník, jak jen si lze myslit. Roztomilým básníkem byl už v Usměvavém odříkání a jeho roztomilosti neubylo ani v Rozcestí, nové sbírce čtyřiadvaceti básní, kterou vydal Fr. Borový. Týž Weiner, který se zdá jindy zásadně nesnášenlivým, prochází celou sbírkou v podobě měkkého, dojatého dobráčka, jehož mladá duše přetéká něhou, oddaností, skromností, pokorou, ústupností, trpělivostí, vděčností, odpouštěním.“

Nový výklad Švejka (5. 3. 2015)

Na stranách 1–17 nového čísla Souvislostí (4/2014), ale také zde, vyšla studie komparatisty a překladatele Martina Pokorného nazvaná Švejk: otázka techniky. Autor odvíjí výklad od nedávno vydané antologie IPSL Čtení o Jaroslavu Haškovi Luboše Merhauta, jejíž mnohé texty se pokoušejí o postižení ústřední postavy Švejka. Pokorný předkládá vlastní interpretaci Švejka jako transponovaného obrazu tzv. principu Bretschneider; ten je charakterizován jako „ochrana majestátu“ prováděná tak, že je „současně vykotláním majestátu a jeho odhalením jakožto brutality“: „Švejkovy historky vyhlodávají vlastní téma, přitom si ale vydobývají plnou posluchačskou pozornost. […] již samotným vyprávěním historek jakožto činností Švejk podniká cosi strukturně analogického k Bretschneidrově podlosti.“ 

Michal Kosák píše o vydávání spisů R. Weinera (4. 3. 2015)

Nové echo přibližuje spletitou historii různých návrhů na výběrovou/soubornou edici díla Richarda Weinera, která měla v druhé polovině šedesátých let 20. století básníka, prozaika a publicistu po třicetiletém vyobcování z nakladatelských plánů takříkajíc vrátit do literatury. „Spisy Richarda Weinera začaly být připravovány jako tzv. čtenářské vydání od roku 1966 nakladatelstvím Odeon a Ústavem pro českou literaturu. Po letech, kdy se, slovy Jindřicha Chalupeckého, ‚Weinerovy knihy ztratily. Nebyly ani ve veřejných knihovnách, nesehnaly se ani po antikvariátech‘, měly představit autorovo dílo v rozsáhlejším výboru. ... Mimo koncepční proměny rozvrhu Spisů Richarda Weinera byla dynamika edičního podniku utvářena i vyjednáváním o typu edice a edičním aparátu. Od roku 1969 se podle zápisů z jednání ediční rady Spisů však začalo smlouvat především o pořadí vydávání svazků (ačkoli byl svazek poezie z ‚druhého období‘ odevzdán nakladatelství již v roce 1969, jako první byl k vydání určen v té době stále ještě připravovaný svazek próz Lazebník, Hra doopravdy, na poezii mělo dojít ‚snad‘ v roce 1971) a také o doprovodných textech. Pro nejbližší svazky měl být autorem doslovu k Weinerovým prózám Zbyněk Hejda a pro svazek poezie Zdeněk Pešat. Vydávání díla Richarda Weinera se však až na jedinou odchylku v době normalizace zastavilo.“

Arne Novák napsal jako student německé filologie (2. 3. 2015)

Nové germanobohemistické echo připomíná literárního historika a kritika Arne Nováka, od jehož narození uplynulo právě dnes 135 let. Pozdější brněnský profesor české literatury (2. 3. 1880 – 26. 11. 1939) své pražské a berlínské vysokoškolské studium profiloval především se zřetelem k  filologii „germánské“ (byť již v té době poslouchal i přednášky o české literatuře a v recenzích komentoval českojazyčnou literární produkci), setrvale pozorný k německému písemnictví (také provenience české či moravské) a germanobohemistickým souvislostem zůstal i v dalších desetiletích. V rubrice Napsali publikujeme dopis, jejž Novák napsal jako dvacetiletý student z Berlína spisovatelce Růženě Svobodové. Pln obdivu k „vzrůstu a rozvoji německé filologie“ píše: „A to nám chybí v Čechách: chybí nám věda, jež by zachycovala a reprodukovala českou kulturu jako takovou, jež by podávala obraz našeho duchovního života v jednotě a celkem, jež by velikou osobnost národa viděla za vším, jako mocné movens.“

Jiří Flaišman píše o knize J. Řehounka (25. 2. 2015)

Nové echo představuje knihu Rytíř smutné postavy (Nymburk 2014), v níž publicista, regionální pracovník a nakladatel v jedné osobě Jan Řehounek podal portrét básníka Jana z Wojkowicz (1880–1944). Práce „přináší v prvé řadě chronologicky sestavený životopis, anotovaný soupis knižně vydaných Wojkowiczových prací, antologii jeho básnických textů, a to vše doprovozeno bohatým obrazovým materiálem. Kniha svědčí o značném zaujetí pro zvoleného autora, zejména z perspektivy Wojkowicze-Nymburčana. Těžiště Řehounkovy heuristiky leží tak především v dokumentech k rodinnému zázemí autorovu a jeho výklad usiluje o zachycení životních peripetií Jana z Wojkowicz za využití korespondence a dalších archivních materiálů. ... J. Řehounek má řadu příležitostí k vylíčení netypické povahy a ne právě běžných životních osudů sebestředné osobnosti, člověka neustále se pozorujícího, hypochondrického, což často činí s potřebným nadhledem, například když líčí, jak se Jan Nebeský odmítl oženit jinde než v posteli: ‚Několik dnů před svatbou se píchl do prstu (pravděpodobně úmyslně), ranka se mu zanítila a on se zdůvodněním, že se jedná o tetanus, že má křeče a horečku, odmítl vstát z postele.‘“

35. ročník plzeňského sympozia (23. 2. 2015)

Ve dnech 26.–28. února 2015 proběhne již 35. ročník plzeňského sympozia k problematice 19. století, tentokrát na téma Neviditelná loajalita? Rakušané, Němci, Češi v české kultuře 19. století. Michal Topor zde vystoupí s příspěvkem o Alfredu Klaarovi (1848–1927), spisovateli a divadelním kritikovi německé Prahy, jehož kulturní a politické působení bylo spjato především se spolkem Concordia a deníkem Bohemia. Více informací zde.

Luboš Merhaut píše o knize Petry Ježkové (18. 2. 2015)

Nové echo se zabývá prací Obležen národem dramatiků, pojednávající zejména o divadelním a výtvarném kritikovi, fejetonistovi a prozaikovi lumírovského ražení, publicistovi a překladateli, dramaturgovi a lektorovi Janu Lierovi (1852–1917), resp. autorčin „výklad zjevuje podstatnou roli toho, jak psala, četla a vnímala většina, přetlačovaná vždy nutně jen radikalitou menšiny či jednotlivců, jež ‚vítězila‘ zpravidla se zpožděním a až ve fázi vlastní únavy, tedy většinové přijatelnosti, činící z bývalé modernity současnou módnost. …  Kniha Petry Ježkové je příkladem materiálově fundované a přesvědčivě argumentující uměleckohistorické práce. Je pozoruhodná schopností postihovat posuny ve vnímání problémů a osobností, konfrontační situace, projevující se přirozeně v diskusích a polemikách, průsečíky směrů, sil, vlivů a ambicí.“

Mieke Bal v Národní galerii (17. 2. 2015)

V pátek 20. února bude ve Veletržním paláci přednášet nizozemská teoretička a kritička umění Mieke Balová – u příležitosti otevření výstavy Jak je důležité býti v (pohyblivém) obraze. Výstava orientovaná v Národní galerii nově na média filmu a videa se otevřeně hlásí právě ke konceptu Mieke Balové a její stejnojmenné přednášce. O Mieke Balové psaly ve Slově a smyslu č. 19/2013 Libuše Heczková a Kateřina Svatoňová.

Michal Topor píše znovu o Maxi Brodovi (16. 2. 2015)

Nejnovější germanobohemistické echo je zaměřeno na Maxe Broda, jehož Vybrané spisy postupně od roku 2013 vydává nakladatelství Wallstein. V minulém roce vyšly mj. svazky s eseji o umění Über die Schönheit häßlicher Bilder (O půvabu ošklivých obrazů) a románem Stefan Rott oder Das Jahr der Entscheidung (Stefan Rott aneb Rok rozhodnutí). Podle Lothara Müllera, autora předmluvy k prvně jmenované knize, spoluvytvářel Brod právě svojí fejetonistikou s pozorným postřehem vůči okolí a současně těkavým způsobem psaní nový typ (velkoměstského) literáta. Michal Topor tu upozorňuje na nedostatečný výzkum Brodova působení právě v pražské kulturní oblasti před první světovou válkou a vyslovuje pochybnosti nad Müllerovou tezí, že Brod směřoval své texty k„publiku dalece přesahujícímu Prahu, celé německy mluvící veřejnosti“. Navzdory vítanému novému vydání zůstává podle Topora lítost nad náhodností výboru a absencí odborné přípravné práce.

Michal Topor píše o výkladech Tylovy Fidlovačky (11. 2. 2015)

Nové echo se věnuje knize statí Fidlovačka aneb Cokoli chcete (2014). Studie od různých autorů se zastavují u „významových faset původního textu i jeho inscenační realizace (premiéru 21. prosince 1834 následovala jediná repríza). Tyto a další souvislosti jsou sledovány v konfrontaci s rozrušením výchozí celistvosti v následných výňatcích a novodobých adaptacích, s výrazným a určujícím momentem v Hilarově vinohradské inscenaci v r. 1917 (v úpravě Adolfa Weniga). V ní bylo původní mnohořečí již takřka dokonale přepsáno, učiněno jazykově i jinak srozumitelným; redukována byla – samozřejmě krom písně Kde domov můj? – i hudební složka, nesená kdysi Škroupovou instrumentací. Tento přizpůsobivý trend nezvrátilo ani dvojí kritické vydání textu Fidlovačky (1926, ed. Miloslav Hýsek; 1957, ed. Vladimír Štěpánek v rámci Spisů Josefa Kajetána Tyla), k návratu k původnímu provedení hry v r. 1834 se již nikdo z inscenátorů neodhodlal.“

Vycházejí Literární studie a stati O. Fischera (5. 2. 2015)

Ve Vydavatelství FF UK vyšel první ze dvou svazků Literárních studií a statí Otokara Fischera (1883–1938). Výbor Josefa Čermáka koncipovaný původně pro tzv. velkou bílou řadu nakladatelství Odeon v 80. letech 20. století vychází ze strojopisu Emanuela Macka a k definitivnímu vydání jej připravil Michael Špirit. Institut pro studium literatury, který v roce 2013 spolupořádal mezinárodní konferenci věnovanou Fischerovu odkazu, se na edici podílel přípravou překladů původně německy a francouzsky psaných Fischerových textů.

Adéla Petruželková píše o Spisech Jana Patočky (4. 2. 2015)

Nové echo představuje další díl řady, zahájené v roce 1996, vydaný pod číslem 8/1 a nazvaný Nitro a svět. Je to „první ze svazků, které mají obsáhnout Patočkovy nepublikované fenomenologické práce, jež kvůli rozdílným žánrům a rozsahu bylo třeba rozdělit do tří knih. V nich jsou členěny chronologicky: první díl zahrnuje texty ze 40. let, druhý obsáhne náčrty a zlomky pozdějšího data, především ze 70. let, a poslední přinese Patočkovy univerzitní přednášky z let 1968−1972. ... Nepublikované fenomenologické práce ze 40. let, které Nitro a svět přináší, se dochovaly v tzv. strahovské pozůstalosti. Jde o soubor rukopisů, jež autor v roce 1971 daroval Literárnímu archivu Památníku národního písemnictví. Tato pozůstalost je ohraničena lety 1929−1963, nejrozsáhlejší je soubor prací z období druhé světové války.“

Vychází nová kniha IPSL (3. 2. 2015)

Právě vychází kniha Michala Topora Berlínské epizody. Monografie s podtitulem Příspěvek k dějinám filologie v Čechách a na Moravě 1878–1914 mapuje prostřednictvím dosud nezpracovaných a v naprosté většině nepublikovaných archivních materiálů (univerzitních matrik, korespondencí, zápisků, apod.) berlínské cesty a pobyty česky i německy mluvících studentů a badatelů pocházejících z Čech a Moravy. Kniha završující výzkumný projekt řešený Michalem Toporem v IPSL v letech 2012–2014 je příspěvkem k dějinám jednotlivých vědních oborů na konci 19. a počátku 20. století, především filologie a literární historie. – Knihu žádejte u svých knihkupců nebo za zvýhodněnou cenu přímo v IPSL.

Julia Hadwiger píše o Hansi Natonkovi (2. 2. 2015)

Nové česko-německé echo připomíná Hanse Natonka (1892 v Praze – 1963 v Tucsonu v Arizoně), sdílejícího osud pozapomenutých autorů, kteří museli po nástupu nacistů k moci odejít do exilu a jejichž knihy již v poválečné době nebyly znovu vydávány. Lipské nakladatelství Lehmstedt se nyní již několik let zasluhuje o znovuobjevení tohoto židovského spisovatele, a Steffi Böttgerovéautorce biografie Navždy cizincem (Für immer fremd, 2013), se podle Julie Hadwigerové daří přistoupit k tématu živě a neotřele. Vytknout lze knize ovšem některé nepřesnosti, kupříkladu „co se týče rodinných kořenů, jsou v biografii mezery. […] Tento nedostatek by se dal snadno napravit rešeršemi v českých archivech, např. studiem konskripcí pražského policejního ředitelství, které jsou uchovány v Národním archivu v Praze, před časem prošly digitalizací a jsou dostupné online“.

Marie Langerová píše o výstavě Zbyňka Sekala (28. 1. 2015)

Nové echo, připsané Josefu Vojvodíkovi (8. 11. oslavil padesátiny), pojednává o tvorbě významného výtvarníka a překladatele u příležitosti výstavy Zbyněk Sekal a Japonsko, instalované v Plzni v létě minulého roku. „Výstava Zbyněk Sekal a Japonsko upozornila na jev, který je důležitou součástí českého moderního poválečného umění. Nejde tu jen o ‚orientalismus‘ jako jedno z témat ‚západní‘ kultury, nýbrž o hledání nového jazyka umění v poavantgardní době, kterého se dobírala generace umělců padesátých let. ... Ze Sekalových prací dýchá odpovědnost umělce ke kulturnímu kontextu, ze kterého tvoří a do kterého své dílo zpět vkládá. A tak je to i s přístupem k japonskému prostředí, s průzkumem jeho řádu, příbuzností a odlišností, detailů, na něž naráží mimo oficiality, na ulici, v umění řemeslné práce. Jsou to výpravy do uspořádání běžného života, z jehož pozorování postupně vznikají návaznosti. Je příznačné, že Sekalovy práce inspirované japonskou kulturou spočívají právě v navazování, přepracování či dotváření jeho starších projektů.“

Michael Špirit píše ještě o Spisech B. Hrabala (22. 1. 2015)

Nové echo navazuje na minulé a nad komentáři k novým Spisům Bohumila Hrabala si klade otázku, zda „porozumění spisovatelovu narativu spočívá ve znalosti reálií a kolokviálních výrazů. Hrabal totiž nepoužívá takové jednotky jako šifry, nýbrž jako ilustrace, u nichž k adekvátnímu vnímání postačí základní, obecný význam, a ten je zřejmý z textu samého. ... Mezi stovkami vysvětlivek mladofrontovního čtenářského vydání o osobách, uměleckých dílech, místech, firmách, výrobcích nebo pokrmech a mezi výkladovými hesly o významu slovních archaismů či jinojazyčných výrazů nalezneme i méně časté postřehy o rytmu daného Hrabalova textu, dobové poetice nebo o souvislosti s jinými autorovými díly, a to na nejrůznějších rovinách: textově vývojové, motivické, sémantické, intertextové apod. Pro poznání a pochopení Hrabalových děl jde o podstatnější typ komentářů.“

Václav Petrbok píše o pražských textech J. Rotha (19. 1. 2015)

Nové česko-německé echo je věnováno pražské publicistice Josefa Rotha, totiž „fejetonům, glosám a reportážím pro Prager Tagblatt“, které s titulem Stesk po Praze (Heimweh nach Prag) vydalo nakladatelství Wallstein (ed. H. Nürnberger, 2012). „Význam Prager Tagblattu,“ píše Václav Petrbok, „v tehdejším středoevropském a zejména německojazyčném literárním kontextu i pro Rotha samotného podtrhuje ta okolnost, že pro žádné noviny Roth nenapsal tolik textů jako právě pro toto periodikum. O tomto listu přitom existuje pouze jedna monografická práce […]. Prager Tagblatt byl Rothovi především platformou sociálně kritického psaní, reflektujícího hospodářskou a politickou situaci Výmarské republiky, přičemž některé vyhraněně levicově profilované články (např. o prezidentu F. Ebertovi či o nacionálně socialistickém hnutí) mohly vyjít zdá se bez potíží právě zde.“ 

Michael Špirit píše o nových Spisech B. Hrabala (14. 1. 2015)

Nové echo, desáté z volné řady příspěvků připisovaných od 29. 10. 2014 literárnímu historikovi a vysokoškolskému učiteli Jiřímu Brabcovi u příležitosti jeho narozenin (28. 10. 1929), představuje „nově koncipovaný relativní celek Hrabalovy tvorby. Nakladatelství Mladá fronta zveřejnilo svůj záměr zhruba před rokem. Formulovalo ho ústy svého redaktora poněkud konfuzně: řeč byla jak o ‚ čtenářsky vstřícném výboru‘, tak o ‚souborném, nikoli kritickém vydání‘, o ‚vydání čtenářsky zajímavém, přehledném a uživatelsky přístupném‘, o ‚kompletu‘, resp. o tom, ‚co je skutečně pro Hrabala podstatné, nepominutelné a čtenářsky vděčné‘. Terminologická nejistota propletená s reklamními slogany budila spíše obavy než dychtivá očekávání, ale ze zveřejněného rozvrhu a z prvního vydaného svazku je možné mít v zásadě radost.“

Hana Šmahelová píše o recenzi na knihu Ivo Říhy (7. 1. 2015)

Nové echo, deváté z volné řady příspěvků připisovaných od 29. 10. 2014 literárnímu historikovi a vysokoškolskému učiteli Jiřímu Brabcovi u příležitosti jeho narozenin (28. 10. 1929), pojednává o recenzi na knihu Ivo Říhy Možnosti četby (2012), publikované v časopise Česká literatura (2014, č. 4). „Nad tím, aby recenze nestavěly falešné piedestaly, ale prokazovaly službu oboru, aby byly důvěryhodným zdrojem věcných informací, nikoli zkreslující svévolnou parafrází posuzovaného díla, měla by bdít redakce každého odborného časopisu. V případě časopisu ‚impaktovaného‘, který má prezentovat špičkovou publikační činnost, za niž se udělují tolik žádané body, je péče o kvalitu veškerých příspěvků, a tedy i recenzí, přímo zakotvena ve statutu takového periodika. Učí-li se už studenti, že jedno z prvních pravidel, které by měl recenzent dodržet, je podání věcné – nezaujaté – informace o tématu, struktuře a metodologických východiscích sledovaného díla, potom je nasnadě, že minimálně totéž by měla chtít po autorech recenzí redakce. Měla by to být samozřejmost, realita je však bohužel jiná.“

Lucie Merhautová píše o Bahrovi a Hofmannsthalovi (5. 1. 2015)

Vztah dvou velkých osobností vídeňské moderny, Hermanna Bahra Huga von Hofmannsthala, opsal Karl Kraus v únoru 1901 mystifikační anketou, v níž byl Hofmannsthal dotazován: „Jak Vás podporoval pan Bahr, když se všeobecně uznává, že si objevování a podporu mladých talentů tento velký muž zvolil jako svůj životní úkol?“ – a kde měl tehdy čerstvě sedmadvacetiletý básník a dramatik odpovědět: „Pokud vím, byl pan Bahr podporován mnou“. Velmi barvitý vhled do osobního a intelektuálního života a vztahů obou spisovatelů podává tisícistránková edice jejich vzájemné korespondence (Briefwechsel 1891–1934, ed. E. Dangel-Pelloquin, Wallstein 2013) – této knize a v jejím rámci českým tématům je věnováno česko-německé echo Lucie Merhautové.

Jan Lehár napsal k Čtveročasí básnictví českého (30. 12. 2014)

Poslední letošní echo připomíná významného českého literárního historika a editora, medievistu Jana Lehára, od jehož smrti uplynulo deset let. Publikujeme v něm texty vydané jako doprovod k rozsáhlému audiosouboru Čtveročasí básnictví českého (1981–1982), sestaveném Vladimírem Justlem a Janem Lehárem. Lehárovo stručné, obecné i precizní pojednání shrnuje cestu české poezie od středověku po Máchu a mohlo se stát východiskem dalších pozdějších odborných prací, až po syntetický nástin dějin starší české literatury pro potřebu studentů z roku 1997 (přetiskovaný jako součást příručky Česká literatura od počátků k dnešku).

Vánoční anketa 1913 (22. 12. 2014)

Předvánoční germanobohemistické echo připomíná snahy o česko-německé vyrovnání v Čechách, k nimž se před sto a jedním rokem vyslovili němečtí autoři z českých zemí Fritz Mauthner, Alfred Klaar, Hugo Salus a Karl Hans Strobl v anketě vídeňského listu Neue Freie Presse. Zveřejňujeme jak jejich dopisy zaslané redakci do Vídně (v německém echu), tak shrnutí anketních odpovědí v Národních listech (v echu českém).

IPSL přeje všem čtenářům Ech*Echos pěkné a klidné vánoční svátky a hodně dobrého čtení v novém roce.

Libuše Heczková píše o patosu a knize J. V. (17. 12. 2014)

Nové echo, další z volné řady příspěvků, věnovaných od 29. 10. 2014 literárnímu historikovi a vysokoškolskému učiteli Jiřímu Brabcovi u příležitosti jeho narozenin (28. 10. 1929), evokuje v čase vzdálený umělecký zážitek a vztahuje ho k nové knize Josefa Vojvodíka (a Marie Langerové) Patos v českém umění, poezii a umělecko-estetickém myšlení čtyřicátých let 20. století. L. Heczkové se Tarkovského film Oběť v roce 1988 propojil „s tehdejší Moskvou, a zároveň to byla setkání se sebou samotnou, hodiny v kině a hodiny poté, hodiny nevolnosti a hodiny slasti, hodiny vytržení a sdílení. ... Vojvodíkova kniha se nevěnuje jen zapuzené obecné kategorii patosu, hlavně patosu umění čtyřicátých let, ale také patosu lidských gest uměnovědců a vědců pod tlakem totalitních ideologických normalizací, když norma se stává nebezpečím a diktátem, kdy narušuje lidské vztahy, schopnost pochopit druhého.“

Echa jako knihy (16. 12. 2014)

Jednotlivé ročníky Ech zpřístupňuje IPSL nově jako samostatné elektronické knihy. Dosavadní Echa 2010–20112012 a 2013, připravená v běžných elektronických formátech, zahrnují vedle vlastních textů medailony přispěvatelů, soupisy recenzovaných titulů a jmenné hesláře. Knihy jsou zdarma dostupné na stránkách IPSL i u distributorů eReading a Palmknihy.

M. Kosák a J. Flaišman píší o edici Loutek FXŠ (10. 12. 2014)

Nové echo, sedmé z volné řady příspěvků, věnovaných od 29. 10. 2014 literárnímu historikovi a vysokoškolskému učiteli Jiřímu Brabcovi u příležitosti jeho narozenin (28. 10. 1929), pojednává o charakteru změn v různých vydáních románu F. X. Šaldy Loutky i dělníci boží (poprvé 1917). „Dosavadní představa o míře přepracování – Emanuel Macek o románu v této souvislosti mluvil jako o textologické ‚noční můře‘ – byla patrně vyvozena jednak z porovnání těchto exponovaných částí, ale mohl ji způsobit i optický klam, jenž byl vyvolán vnějším vypravením románu původně dvousvazkového ve svazku jediném (v plánech pro melantrišské vydání operoval přitom Šalda také s vydáním o dvou svazcích). Přitom rozsah románu je téměř totožný (rozdíl dělá přibližně 4 normostrany), základní odlišnost je v úspornosti sazby vydání v Melantrichu.“

Zuzana Jürgens píše o Německy mluvící Praze (8. 12. 2014)

Nové česko-německé echo je věnováno svého druhu encyklopedii, kterou připravili studenti pražského gymnázia. Kniha Německy mluvící Praha (ed. Radek Aubrecht a kol., Gymnázium Na Zatlance ve spolupráci s Nakladatelstvím Franze Kafky 2014, 268 s.) zahrnuje přes 450 stručných biografických hesel německy hovořících spisovatelů, architektů, hudebníků, herců, výtvarníků, ale i vědců a podnikatelů, kteří působili v Praze. Knihu uvádějí stručné kapitoly věnované společenským, kulturním, vědeckým a sportovním institucím pražské německojazyčné menšiny. Jak uvádí Zuzana Jürgens, mají tyto úvodní texty v roce 2015 vyjít v německém překladu. „Pro základní orientaci v problematice a zvláště pro pedagogické účely na středních školách jsou výbornou pomůckou. K širší české veřejnosti se však Německy mluvící Praha zřejmě bohužel nedostane – ze záhadných důvodů se v běžné distribuci nedá sehnat.“ 

Jan Jakubec napsal T. G. Masarykovi (3. 12. 2014)

Jako nové echo přinášíme čtyři dosud nepublikované dopisy, jež literární historik Jan Jakubec adresoval v letech 1898–1903 a 1925 T. G. Masarykovi. „Prosím Vás, nechtěl byste pro příští číslo Nové doby napsat o Macharových Fejetonech? Ve většině případů Machar bojoval Vám po boku, pro Konfese znáte jej osobně jako nikdo z nás, dovedete základ psychologický vystihnout jako nikdo jiný. Kdo by tedy byl povolanější psáti o nich nežli Vy. A Macharovi byste tím jistě udělal radost a nám byste vrhl na Machara nový paprsek. Mně kromě toho není tak snadno najíti referenta: sám psát nemohu – a kdybych i měl čas, nebylo by to asi Macharovi tak milé, protože jsem o něm psal již několikrát; a jiný by mně napsal buď prostý hymnus na Machara, nebo odsouzení jeho – jak se to jeví ve většině z kritik o Fejetonech.“­­ – Edice Michala Topora je šestým z volné řady příspěvků, od 29. 10. 2014 věnovaných literárnímu historikovi a vysokoškolskému učiteli Jiřímu Brabcovi u příležitosti jeho narozenin (28. 10. 1929).

Komplet antologií za zvýhodněnou cenu (2. 12. 2014)

Komplet všech čtyř svazků ediční řady Antologie (Čtení o Václavu Havlovi, Čtení o Jaroslavu Vrchlickém, Čtení o Jaroslavu Haškovi, Čtení o Jaroslavu Seifertovi) si nyní můžete pořídit za zvýhodněnou cenu 500 Kč. Nabídka platí do 19. prosince 2014, knihy objednávejte přímo v Institutu pro studium literatury.

Antologie o Havlovi a Vrchlickém jako e-knihy (27. 11. 2014)

Čtení o Václavu Havlovi a Čtení o Jaroslavu Vrchlickém, první svazky ediční řady Antologie IPSL, je možné nyní číst též jako e-knihy. Oba svazky jsou dostupné v oblíbených formátech (ePUB, MOBI, PDF) za 169 Kč. E-knihy Institutu pro studium literatury žádejte u distributorů eReading a Palmknihy.

Lucie Merhautová píše o dopisech Masaryk – Machar (26. 11. 2014)

Nové echo, další v řadě věnovaných literárnímu historiku a vysokoškolskému učiteli Jiřímu Brabcovi, pojednává o dosud nezveřejněné (ale k vydání připravované) vzájemné korespondenci TGM a JSM z let 1893–1932. „Dopisy (zejména z let 1893–1907, které putovaly mezi Prahou a Vídní) obsahují množství stanovisek k nejrůznějším osobnostem, dílům, kulturním, literárním i politickým událostem. Přibližují rozvrhování a promyšlené prosazování modernismu zacíleného k horizontu přítomnosti, k bezohledně kritické reflexi všech oblastí národního života. Toto angažované myšlenkové, umělecké a organizační úsilí mělo svou cenu a důsledky – dopisy jsou dialogem mezi filosofem a básníkem rozvíjeným v situaci doléhající duchovní tísně a izolace. Dialogem, jenž nabízel možný způsob překonávání existenciální osamělosti, desiluze a pochyb o smyslu vlastní práce, jimiž prošli všichni představitelé rané české moderny.“

A. Jakubcová a E. Jelínková o knize Jitky Ludvové (24. 11. 2014)

Nové česko-německé echo se věnuje monografii Jitky Ludvové  k hořkému konci. Pražské německé divadlo 1845–1945 (Academia 2012). Tato publikace se stala vyvrcholením dlouholeté práce Jitky Ludvové v oblasti historického výzkumu divadla – a autorce za ni byla 22. října 2014 v Saské Kamenici (Chemnitz) udělena Čestná cena česko-německého porozumění. Divadlo se ve výkladu J. Ludvové „zcela přirozeně objevuje v průsečíku všech významných historických událostí dějin daného období jako jejich zrcadlo a spolutvůrce. Toto vystižení funkce divadla jako citlivého indikátoru nejrůznějších tendencí a konfliktů nejen v českých zemích, ale v celoevropském kontextu je vedle všech konkrétních a podrobných zjištění k dějinám divadelního provozu nejcennějším přínosem.“ Ludvová „ozřejmuje, v jak těsných vztazích, zprvu závislostech, se vyvíjelo divadlo české a německé […]. Rozdělení pražského divadelnictví, tj. společného souboru Stavovského divadla podle jazyků v roce 1862 bylo pro německé divadlo ‚počátkem katastrofy‘: ‚Krize samostatného německého souboru dostoupila vrcholu právě v době, kdy české divadlo získávalo půdu pod nohama‘ – v sedmdesátých letech 19. století, zvláště kvůli ztrátě českého publika, které nadobro přestalo navštěvovat německá představení.“

Jaroslav Jirsa napsal o J. Brabcovi (19. 11. 2014)

V rámci cyklu příspěvků k narozeninám Jiřího Brabce přinášíme jako nové echo vzpomínku jeho přítele Jaroslava Jirsy (1943–2010), pedagoga, antikváře a v letech 1994–2009 ředitele nakladatelství Karolinum. Text, podepsaný J. Kogan, prokurista fy Bondy & spol., byl poprvé zveřejněn před deseti lety v jubilejním sborníku k narozeninám Jiřího Brabce Docela i sborník. „S existencí díla jsem se seznámil na jaře 1982. Bylo to úterý, kdy mi J. Brabec oznámil, že mi ve čtvrtek přinese rukopis. Je pravdou, že se ve čtvrtek dostavil, ovšem v roce 1984, a rukopis opravdu nepřinesl. Během dalších sedmi let mi sděloval, že široce pojatý první díl nazvaný Protektorát nemůže dát z ruky, dokud mu nebudou zcela jasné převodní poměry mezi místní lasturovou měnou a librou v 90. letech 19. století v britském protektorátu Aden. Kvitoval jsem šíři jeho záběru, zejména když mne ujistil, že jinak je již vše hotovo a zbývá jen doplnit bibliografii.“

Den pro Hrabala (17. 11. 2014)

V sobotu 15. 11. proběhla v berlínském Domě literatury série moderovaných rozhovorů o tvorbě Bohumila Hrabala. O spisovateli a jeho díle promluvili postupně Xavier Galmiche, Michael Špirit a filmový režisér Juraj Herz. Program, který byl jednou z průvodních akcí k dvouměsíční výstavě o Hrabalovi (instalované předtím na jaře a v létě v pražském letohrádku Hvězda), připravily Alfrun Kliems a Heike Winkel z Humboldtovy, resp. Svobodné univerzity.

Josef Vojvodík píše o básni Paula Celana (12. 11. 2014)

Nové echo pojednává o básni In memoriam Paula Eluarda, datované 21. 11. 1952. Celanovo básnické Já v ní „pozvedá svůj hlas za a pro nepřítomného a neslyšitelného třetího; píšíc zde promlouvá také za násilně umlčený hlas zbavený práva, jenž však není hlasem básníka Eluarda. Je to hlas historika a publicisty Záviše Kalandry, který se ve třicátých letech 20. století přátelil jako blízký spolupracovník pražské Skupiny surrealistů také s André Bretonem a Paulem Eluardem.“ Příspěvek, dnes rozsáhlejší než obvyklý formát Ech, je další v řadě textů věnovaných, tentokrát explicitně, literárnímu historiku a vysokoškolskému učiteli Jiřímu Brabcovi.

Štěpán Zbytovský píše o Kafkovi (10. 11. 2014)

Nové česko-německé echo analyzuje publikaci Franz Kafka. Wirkung und Wirkungsverhinderung (Možnosti a znemožňování recepce), kterou v edici Intelektuální Praha v 19. a 20. století nakladatelství Böhlau vydali Steffen Höhne a Ludger Udolph (2014). Nad sborníkem příspěvků ze stejnojmenné pražské konference z roku 2011 Štěpán Zbytovský píše: „Reflexe dějin působení a ne-působení nepochybně může přispět mj. k identifikaci a rozrušení mýtů a omylů spjatých s daným literárním fenoménem, ne snad ve smyslu návratu k původnímu, nýbrž ve smyslu odstranění recepčních šablon a formulí, pod nimiž se dílo může dokonale ztratit. Může iniciovat nové směřování, novou recepční produktivitu. Nebo může opakovat známá fakta a (meta)výkladová klišé. To první tento sborník činí v mnoha ohledech, to druhé v několika příspěvcích zajímavě naznačuje, to třetí – bohužel – činí některé příspěvky v míře překvapivé.“

Jiří Brabec napsal o poezii J. Seiferta (5. 11. 2014)

Jako nové echo zveřejňujeme přednášku „Tanec dívčích košil“, s níž 3. 7. 2002 vystoupil J. Brabec v rámci 46. ročníku Šrámkovy Sobotky. Text jeho přednášky pak ve formě resumé vyšel ve Zpravodaji Šrámkovy Sobotky (2003, č. 3), odkud jej přebíráme. „Redukovat Seiferta na pouze milostného básníka by byl velký omyl. To, že ve všech proměnách své poetiky se vždy vracel k lásce, nikterak neznamená, že jde o básníka motivicky jednostranného. Naopak. I tu nejintimnější sféru vždy integroval do svého obrazu dějin, v nichž žil. Nereagoval na svou dobu, ale ze skrytých i zjevných pohybů historie vytvářel básnický obraz živého, konkrétního člověka v dějinách.“

Luboš Merhaut hovoří o Čtení o Haškovi (29. 10. 2014)

Jako nové echo přinášíme proslov jednoho z editorů při představení nových antologií IPSL (o J. Haškovi a J. Seifertovi) v knihkupectví Ostrov 23. října 2014. Otevíráme tím řadu příspěvků věnovaných včerejším 85. narozeninám literárního historika a vysokoškolského učitele Jiřího Brabce. Jeho práce (z poslední doby např. autorská účast na druhém dílu Dějin nové moderny [vydalo nakl. Academia v uplynulých dnech] a hlavní redakce Masarykových a Seifertových spisů) představuje pro přispěvatele Ech IPSL nejen trvalou, ale také překvapivě obnovovanou a kriticky dopadající inspiraci.

Michal Topor píše o monografii V. Jičínské (27. 10. 2014)

Nové česko-německé echo upozorňuje na knihu germanistky Veroniky Jičínské Böhmische Themen bei Fritz Mauthner und Auguste Hauschner (Česká témata u Fritze Mauthnera a Auguste Hauschnerové), kterou letos vydala Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. V románech F. Mauthnera se Jičínská zaměřuje na „manifestaci odporu vůči projevům českému šovinismu; tři vybrané románové prózy A. Hauschnerové interpretuje autorka především jako „trojí reflexi židovství v dějinách“.  Michal Topor soudí, že práce V. Jičínské „svou věcností může prospět další debatě o skutečném poměru obou pojednaných autorů k českojazyčnému prostředí, k českojazyčným kulturním výkonům, podnikům a snahám“. 

Urs Heftrich, „překladatel měsíce“, o Holanovi (24. 10. 2014)

Mezinárodní překladatelský projekt TransStar představil na svých webových stránkách německého literárního historika a překladatele Urse Heftricha, který se už víc než deset let zabývá mj. kompletním, dvojjazyčným a komentovaným vydáním básnického díla Vladimíra Holana. Rozhovor s ním vedl Martin Mutschler.

Michal Topor píše o knize Jeana Starobinského (22. 10. 2014)

Nové echo představuje český překlad knihy švýcarského historika (nar. 1920), vydanou francouzsky v roce 1974. „V centru analýzy odvíjené ve Třech figurách posedlosti se postupně ocitají partie dvou děl písemných, Sofoklovy tragéde Aiás a Markova evangelia, a olejomalba J. H. Füssliho Noční můra z let 1790–1791. V jednotlivých scénách Starobinski stopuje způsoby zpodobení toho, co se perspektivě rozumu a tedy i analýze obvykle fatálně vymyká. ... Nepominutelnou, stále znovu exponovanou linkou autorova výkladu je meta-kritické odbočování, reflektující ‚současnou‘, ‚moderní‘ (psáno na přelomu let šedesátých a sedmdesátých) praxi četby, resp. interpretování.“

Vychází Čtení o Jaroslavu Seifertovi (21. 10. 2014)

V ediční řadě Antologií IPSL dnes vychází čtvrtý svazek,
Čtení o Jaroslavu Seifertovi. Editor Jiří Flaišman pro knihu vybral články zprostředkovávající relevantní pohledy na básnické dílo Jaroslava Seiferta, a to od dvacátých let až do konce dvacátého století. Kniha nese podtitul „Hledání proměn autorovy poetiky“ a zahrnuje jak rozsáhlejší výklady komplexního díla Jaroslava Seiferta, tak texty portrétující jeho jednotlivá tvůrčí období či bezprostřední reakce na vydání některé sbírky.
– Všechny svazky jsou k dostání u knihkupců anebo
za zvýhodněnou cenu přímo v IPSL. Nepřehlédněte též speciální cenovou nabídku při koupi kompletu všech čtyř antologií.

Nové svazky Masarykových Spisů (20. 10. 2014)

S pořadovými čísly 5 a 26 vyšly letos další díly řady, zahájené v roce 1993 a přinášející vůbec poprvé souborné dílo TGM. Sv. č. 5, Univerzitní přednášky II, přináší Masarykovými posluchači stenografovaná pojednání Stručný náčrt dějin filozofie a Dějiny antické filozofie, z osmdesátých, resp. devadesátých let 19. století. Svazek připravili J. Gabriel, H. Pavlincová a J. Zouhar. – Díl č. 26, Z bojů o náboženství a texty z let 1904–1906, obsahuje práce publikované zejména v měsíčníku Naše doba a deníku/týdeníku Čas; editorem je M. Topor. – V chronologii vydávání Masarykových Spisů, jež zajišťují Ústav T. G. Masaryka a Masarykův ústav – Archiv AV ČR, jde o 31. a 32. svazek z předpokládaných 38.

Konference o Mileně Jesenské (17. 10. 2014)

Během posledních dní pražského trvání výstavy o Mileně Jesenské, která byla jako putovní otevřena u příležitosti 70. výročí jejího úmrtí, proběhne v Rakouském kulturním fóru konference. Dvoudenní program sympozia pořádaného Památníkem Ravensbrück a Historickým servisem Praha zahrne například přednášku Marie Jiráskové o recepci osobnosti Mileny Jesenské či příspěvek Lenky Penkalové  o aktuální výstavě referovala pro Echos IPSL – o Jesenské jako novinářce.

Michael Špirit píše o sebekritice a komentáři (15. 10. 2014)

Nové echo reprodukuje otázky nad novou edicí Básní Vítězslava Nezvala a debatou, která se kolem vydání rozvinula. „Nad určitými kategoriemi je nezbytné se v pokusu o dialog shodnout. Pokud se například při srovnávání společenskovědních jevů před rokem 1990 a po něm nelze sejít na tom, že rozdíl mezi před- a polistopadovým režimem je zásadní, nemá smysl dál diskutovat. Život byl a je těžký před i po zhroucení totalitního státu, ale jakékoli argumentační srovnávání je případné jen při vědomí oné fundamentální odlišnosti. To neznamená představu pohádkového zla a dobra, ale prostě vědomí základního strukturního rozdílu.“

Nové antologie IPSL v Ostrově (13. 10. 2014)

Nedávno vydané Čtení o Jaroslavu Haškovi (ed. Luboš Merhaut) a chystané Čtení o Jaroslavu Seifertovi (ed. Jiří Flaišman) uvede Institut pro studium literatury 23. října v knihkupectví Ostrov (Ostrovní 17, Praha 1). Koncepci dalších svazků edice Antologie, které IPSL vydává po knihách věnovaných Václavu Havlovi a Jaroslavu Vrchlickému, představí jejich editoři. – Srdečně zveme.

Otokar Fischer napsal o německé Praze (13. 10. 2014)

„Nebylo by správné pražské Němce nebo i pražskou německou literaturu představovat si jako jednolitou vrstvu: skoro jako u nás, tak i v druhém táboře jsou nepřeklenutelné rozpory,“ konstatuje Otokar Fischer v červnu 1914 v článku, jejž publikujeme v rubrice Napsali jako česko-německé echo. Článek Neznámá Praha je jedním z mála textů, jimiž se literární historik a kritik píšící sám často též německy vyslovil k aktuální německy psané literatuře z Prahy. „Němečtí autoři nepřestávají na pouhém dějovém, látkovém a místním zájmu, nýbrž snaží se svým způsobem přiblížiti si otázky českého života a zaujímají k nim stanovisko chápajících a příznivých posuzovatelů. Ty tam jsou ovšem doby, kdy, jako před r. 1848, bylo lze v německé řeči skládati účty z českého vlastenectví […]; ale přece od devadesátých let minulého století je v uměleckých kruzích obou táborů pozorovati jisté sbližovací tendence.“

Jan Münzer napsal o Švejkovi v Německu (8. 10. 2014)

V novém echu připomínáme článek z roku 1928, v němž autor „dokumentuje různorodé možnosti interpretace Haškova románu a především jeho ústřední postavy, čtení literární i neliterární, a to – podobně jako v Čechách – v závislosti na proměnách společenské situace i na politické orientaci autorů. Některé z opakujících se motivů byly převzaty z českého prostředí, kde vesměs kladné zahraniční hlasy vyvolávaly nový, proměněný a stále polemický zájem o Švejka. – Münzerův příspěvek lze číst jako doplněk Čtení o Jaroslavu Haškovi, výběru textů z let 1919–1948, který právě vyšel jako třetí svazek edice Antologie.“

Vychází třetí svazek edice Antologie (1. 10. 2014)

Právě vychází Čtení o Jaroslavu Haškovi, nová antologie IPSL edičně připravená Lubošem Merhautem. Kniha s podtitulem Ohledávání 1919–1948 přináší pestrý výběr kritických, polemických a bilančních textů, které reagovaly na události posledních let života Jaroslava Haška, na jeho smrt a na vydávání, zpracovávání a recepci jeho děl. V literárněvědné ediční řadě Antologie vydává IPSL čtenářsky vstřícné čítanky, výběrově shrnující literárněkritickou či literárněhistorickou reflexi díla českých spisovatelů.
– Všechny svazky jsou k dostání u knihkupců anebo za zvýhodněnou cenu přímo v IPSL.

Jiří Flaišman píše o Eliotových Čtyřech kvartetech (1. 10. 2014)

Nové echo upozorňuje na první svazek čerstvě založené edice AAB (Angloameričtí básníci) nakladatelství Argo, vydání básnické skladby Čtyři kvartety Thomase Stearnse Eliota v dosud nepublikovaném překladu Martina Hilského. Jiří Flaišman se věnuje koncepci čtenářské edice, připomíná dřívější existující překlady Jiřího Valji, Libuše Vokrové a Zdeňka Hrona a vybízí odborníky zabývající se uměním překladu ke zhodnocení přínosu nové knihy: „Kdybychom si ke komparaci vzali například překlad z 19. století z doby májové a jiný překlad z desátých let století dvacátého – jaký bychom nalezli markantní rozdíl! V porovnání s tím je zarážející, jak sourodě vedle sebe působí překlad Eliota ze 60. let a ten pořízený dnes. Je na odbornících, aby prokázali, zda a jaký hmatatelný přínos nový převod znamená či zda jej vlastně nepotřebujeme.“

Lenka Penkalová píše o výstavě k Mileně Jesenské (29. 9. 2014)

Česko-německé echo věnuje pozornost výstavě o Mileně Jesenské (1896–1944), kterou k letošnímu 70. výročí úmrtí novinářky připravil Památník Ravensbrück ve spolupráci s českými historiky. Expozice, která je nyní k vidění v pražském Nosticově paláci, „akcentuje právě válečné osudy české novinářky – její odbojovou činnost a následující roky internace. To však poněkud zastiňuje Jesenskou jako osobnost a významnou autorku, kurátorům chybí prostor, aby mohli přesvědčivě vykreslit její profesní dráhu, charakterizovat její psaní, překladatelskou a editorskou práci nebo její tvorbu zasadit do kontextu meziválečné žurnalistiky.“ Navzdory výhradám k nedostatečné proporčnosti v pojednání osobnosti Mileny Jesenské oceňuje Lenka Penkalová jen v nejhlavnějších rysech vylíčený vztah Jesenské a Franze Kafky, svědčící o tom, „že přípravu výstavy provázela reflexe obrazu Mileny Jesenské, který získal v posledních dvou desítkách let zejména v médiích poněkud stereotypní podobu. […] Ukázat vztah s Kafkou pouze jako jeden z mnoha osudových vztahů je věcně správný, ale ještě stále velmi vzácný krok a v rámci výstavy přispívá k tomu, že se návštěvníci mohou oprostit od stereotypu Jesenské jako ‚Kafkovy přítelkyně Mileny‘ a podívat se na nepochybně významnou autorku a nekonvenční osobnost alespoň trochu novýma očima.“

Michal Kosák píše o knize Rabín G. Sicher (24. 9. 2014)

Nové echo představuje knihu věnovanou významné rabínské osobnosti 20. století – Rabín Gustav Sicher. Život, dokumenty, vzpomínky (Sefer 2014). Otevírá ji „biografická studie Daniela Polakoviče seznamující stručně s osudy G. Sichera (1880–1960): s rodinným zázemím, dětstvím a gymnaziálními studiemi v Klatovech, vídeňským školením na rabínském semináři a pražským studiem filosofie, s jeho učiteli (Adolfem Schwarzem ve Vídni a T. G. Masarykem v Praze), rabínskými působišti (hlavně v Náchodě, na Královských Vinohradech, za války v Jeruzalémě a po r. 1947 v Praze), s jeho překladatelskou činností (převod Pěti knih Mojžíšových do češtiny) i sionistickými aktivitami. … Druhou polovinu svazku tvoří antologie vzpomínkových textů, kterou připravila Z. Peterová. Tyto texty, řazené v knize chronologicky podle toho, k jaké době v životě G. Sichera se vztahují, vznikly na základě rozhovorů a korespondence, jež vedla autorka v letech 2007–2009. … Knižně nepublikované zůstávají dále např. texty, které psal Sicher před válkou do sionisticky zaměřených Židovských zpráv nebo do Židovského kalendáře, ale i do Českého slova, Času ad. V Židovských zprávách je mnoho textů, v nichž se věnoval sionismu, ale i významu jednotlivých svátků či funkci rabína, dále též aktuálnímu politickému dění, sionistickým kongresům, jednotlivým publikacím či osobnostem. Až se zas tedy bude dít další ‚pokus o připomenutí osobnosti G. Sichera, je myslím konečně na řadě jeho vlastní dílo.“

Luboš Merhaut píše o knize studií Karla Krejčího (17. 9. 2014)

Nové echo pojednává o výboru literárněvědných prací Karla Krejčího (1904–1979) Literatury a žánry v evropské dimenzi s podtitulem Nejen česká literatura v zorném poli komparatistiky (2014). „Literární historik a editor, polonista a bohemista se zaměřoval především na období 19. století, vycházel z široké materiálové znalosti a uplatňoval srovnávací postupy a sociologicky podložené hledisko funkční a kulturněhistoricky kontextové. ... Smysl pro dynamiku a proměnlivost literárněhistorických jevů může být dokládána na četných studiích (zvláště z šedesátých a sedmdesátých let), jež oživuje právě vydaný soubor, např. Antiromantická poéma u Slovanů, Satira a groteska, Některé nedořešené otázky kolem RKZ, Božena Němcová a světová literatura nebo Vznikání a život literárních termínů.“

Eva Jelínková píše o Kurtu Krolopovi v češtině (15. 9. 2014)

Širší české publikum má možnost seznamovat se s  literárněhistorickým dílem českoněmeckého germanisty Kurta Krolopa (nar. 1930 v severočeských Kravařích) teprve v poslední době. Nové echo je věnováno knížce s dvěma studiemi O pražské německé literatuře, kterou vydalo Nakladatelství Franze Kafky (ed. a přel. Jiří Stromšík, 2014, 120 s.). Pojednání zařazená do české publikace reprezentují hlavní oblasti Krolopova odborného zájmu – německy psanou literaturu pražských autorů a dílo a působení vídeňského satirika Karla Krause. „Útlý svazek s černobílou fotografií paláce Kinských s obchodem Kafkova otce na přebalu budí dojem, že se čtenáři do rukou dostává jednoduchý klíč k porozumění fenoménu německy psané literatury z Prahy. Klíč rozhodně ano, jednoduchý nikoli.“ Eva Jelínková přibližuje Krolopovu metodu a konstatuje, že historikovy studie jsou „šťastně rozbíhavé ze své převážné většiny, jejich klíčové téma je osvětleno pečlivě budovanou rozměrnou konstrukcí literárního a duchovního kosmu dané doby. […] Není to však jen Krolopova pozitivisticko-filologická metoda, co malou knížku na hony vzdaluje snadno konzumovatelnému čtení ‚v kostce‘, jež nevyžaduje koncentraci, neřkuli vlastní myšlení. Krolop si nelibuje v doslovnosti a využívá, podobně jako ‚jeho‘ velký satirik, všech stavebních možností své mateřské němčiny. […] Jiří Stromšík dokázal, že Krolopa lze číst stejně dobře i v češtině. Výsledek jeho překladatelské práce je nadto významným příspěvkem k dosud neustálené terminologii v této oblasti.“

Magorova konference (12. 9. 2014)

Sborník z loňského symposia o I. M. Jirousovi vydala v těchto dnech Revolver Revue. V pondělí 15. 9. ho přivítá v kavárně Unijazzu (Jindřišská 5, vchod z pasáže „Jindřišská“, II. schodiště, 4. patro). Těšit se můžete na publikaci, kterou bude možno na místě zakoupit za mimořádnou cenu + dobrou společnost + tradičně otevřenou RR zábavu.

Michal Topor píše o Vlastě Vostřebalové Fischerové (10. 9. 2014)

Nové echo přibližuje monografii o malířce činné ve dvacátých a třicátých letech 20. století: „Kniha o Vlastě Vostřebalové Fischerové prostřednictvím souboru reprodukcí zpřístupňuje podstatnou část jednoho výtvarného vesmíru, čítající práce nejranější, črty, malby, kresby, ba i architektonické návrhy aj., vydatně obklopené a podepřené úryvky z dopisů, dobových komentářů a především hutnými partiemi výkladovými. ... Vztahu k O. Fischerovi je věnována především kapitola Otokar Fischer, L’Homme fatal, ukazující V. Vostřebalovou nejprve – v roce 1921 – jako studentku AVU a posluchačku Fischerových přednášek na filozofické fakultě, od jara 1922 potom jako jeho partnerku, na podzim 1923 jako tu, která svoluje ke sňatku. V průběhu roku 1924 se vztah zbortil – svědectvím rozpadání jsou také tehdejší Vlastiny dopisy O. Fischerovi, připojené v závěrečné části knihy, řeč něhy i sváru, nepokrytě, jadrně, nebolestínsky pojmenovávající ohniska konfliktu – ‚už mám dost těch manželských povinností, kuchta chůva šváby necky atd. […] Čoveče, Otokare, ty vole, miláčku, buď rád, že tě po všem tom ještě chci vidět, a netýrej mne tou pedanterií a babičkami.‘“

Marie Smějsíková píše o denících I. Lefeuvreové (3. 9. 2014)

Nové echo představuje knihu Ivanky Lefeuvre Migrace 1982 (Academia 2014), deníkové záznamy, které napsala psycholožka, spolupracovnice Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a signatářka Charty 77 vystěhovaná v rámci akce „Asanace“ z Československa. „Deníkové záznamy byly pořizovány během roku 1982, v jehož první polovině se autorka spolu se svým tehdejším manželem Martinem Hyblerem a třemi malými dětmi připravovala na vystěhování do Francie. Druhá část deníku pak zachycuje snahu o sžívání se s cizím prostředím. ‚Českou‘ i ‚francouzskou‘ část zápisků spojuje téměř důsledně dodržovaný rytmus každodenního zaznamenávání pocitů a osobních i důležitých společenských událostí. Zápisky ze země, kde Lefeuvreová prožila prvních 33 let svého života, prostupují obavy z nuceného odjezdu z Československa, starosti spojené s emigrací i strach o blízké přátele a členy rodiny. ... Téměř osmdesát poznámek, kterými autorka deníky po třiceti letech doplnila, kombinuje bibliografické údaje, stručnou charakteristiku osob a periodik zmiňovaných v deníku, až dvoustránkové detailní popisy sledování pisatelčiny rodiny nebo vylíčení osudu jí blízkých osob, dodatečné komentáře, upřesnění zachycovaných událostí a také zpětné hodnocení vlastního chování nebo korekci někdejších domněnek.“

Jan Budňák píše o R. K. Scholzovi (1. 9. 2014)

Péčí olomoucké germanistiky vyšel letos dvojjazyčně Výbor z díla šumperského rodáka Romana Karla Scholze (1912–1944). Nové česko-německé echo se v návaznosti na předmluvu Jörga Krappmanna věnuje osobnosti autora, řádového kněze působícího v rakouském Klosterneuburgu, a jeho cestě k nacionálnímu socialismu i odboji proti němu. Budňák se pozastavuje nad některými kroky editorů (výběr doprovodných textů, chybějící obsah), upozorňuje na limity připojené autobiografické interpretace a vyzdvihuje kvality českého překladu Scholzova románu Goneril od Lucy Topoľské a lyriky přeložené Radkem Malým. „Radek Malý skvěle vystihuje přímočarý patos Scholzových reflexivních básní z vězení (‚Do prázdna vlekle kape čas / minuta střídá minutu. / Muka mne jako noční plaz / škrtí a dusí. Zhynu tu!‘), elegie ‚krásy‘ v české Goneril není narušena jediným skřípnutím.“

Michael Špirit píše o Jindřichu Pokorném (27. 8. 2014)

Michael Špirit se v dnešním echu ohlíží za dílem překladatele, editora, literárního historika a originálního interpreta Jindřicha Pokorného (12. 4. 1927 – 23. 8. 2014). Jeho překladatelské dílo zahrnuje zásadní hodnoty evropského literárního dědictví a sahá od nejstarších literárních památek německého písemnictví až po současnou poezii francouzskou. „S Jindřichem Pokorným,“ otvírá autor nekrolog, „odešel kulturní zájem a vzdělanost, která je pro dnešního člověka už zřejmě nedosažitelná.“ Špirit vyzdvihuje Pokorného vykladačské úsilí, jež doprovázelo jeho překlady: „Kniha o Faustovi (1982), Kniha o kabaretu (1988) a Kniha o Cyranovi (1996) nejsou monografiemi, edicemi ani sborníky, ale nápaditě koncipovanými průvodci v daném tématu pro odborníky i zaujaté laiky, a Jindřich Pokorný v nich ideálně spojil autorskou, překladatelskou a editorskou roli.“ Komentované edice dokumentů a vlastní odborné texty, jež Pokorný publikoval od 90. let, „provázel stálý kritický ohled k dnešku a k jevům, které společnost a její političtí, vědečtí a mediální reprezentanti záměrně přehlíželi nebo prostě neviděli, jako tzv. převlékání kabátů, ztráta paměti, kariérismus, alibismus apod. Takové odbočky, analogie či konfrontace v textech Jindřicha Pokorného vnímala většinová veřejnost jako umanuté nebo vzhledem k tématu recenze nesoustředěné exkursy a odmítala je, přestože – a přirozeně: protože – Pokorného stati nesl étos hrdinství, statečnosti, slušnosti, věrnosti a galantnosti, tedy vlastnosti, kterými se nejlépe odolává hrozbám jako válka, utrpení pod tyranem, věznění nebo zrada.“

Pavla Maternová napsala o potřebě kupování knih (20. 8. 2014)

Jako nové echo uveřejňujeme ukázku z projevu básnířky, překladatelky a literární kritičky Pavly Maternové (1858–1923) proslovený na Prvním sjezdu žen českoslovanských v roce 1897. Autorka v něm plaiduje pro uvědomělý kulturní postoj: „V domácnosti dámy, která věnem dostala sto tisíc jako přídavek k vychování přepečlivému, dovršenému i cestami po cizině i vzděláním hudebním a jazykovým, paní to, jež hraje velkou úlohu ve společnosti, vlastenka je na slovo vzatá a člen i funkcionářka řady spolků – v domácnosti této dámy, zařízené módním komfortem každého hraběte hodným, jsem marně hledala a ještě ani za deset let po svatbě nenalezla jediný kus nábytku – rodinnou knihovnu? A že se mi totéž stalo v řadě jiných rodin, také v rodině, jejíž hlava svým dětem dělit bude nejméně milion. Mají prý nějaké knihy, ovšem, ještě z tatínkových mladých let, ale ty jsou někde v bedně na půdě ještě od posledního stěhování. A poslední stěhování bylo právě před osmi lety. Tak dlouho nepocítila se v rodině potřeba knihy! ... Uzenáři, cukráři, pekaři, ševci, jdou-li jich výrobky dobře na odbyt, vzmohou se, postaví si domy, těžíce z výsledků svého přičinění zjednají si blahobyt a všecky s ním spojené výhody. Neboť jejich kýty a dorty, rohlíky a střevíce obecenstvo nemůže si půjčovat – ty musí kupovat – a rád kupuje každý sám. Cože z toho má dělník ducha, spisovatel, jestliže jeho kniha, jež se líbí, projde s pochvalou rukama padesáti lidí, kteří si ji půjčí?“

Manfred Weinberg píše o knize H. Bindera (18. 8. 2014)

Nové česko-německé echo pojednává o knize Hartmuta Bindera Kafkas Wien. Portrait einer schwierigen Beziehung (Kafkova Vídeň. Portrét složitého vztahu, Praha 2013). „Binder Kafkův vztah k Vídni v nejexaktnějším smyslu „proměřuje“, a to je zároveň silnou i slabou stránkou jeho knihy. Slabina spočívá v tom, že knížka má sice téma, ale neformuluje vlastní otázku. A přestože se člověk u těch neuvěřitelně precizně vedle sebe řazených faktů občas ptá, jestli musí znát ještě i tento detail, přihodí se mu při čtení přece jen něco neobvyklého: Necháme-li se autorem zavést do oněch popsaných a na více než 300 obrázcích znázorněných detailů, cítíme se být někdy skutečně „při tom“ – a místy únavná přesnost tak zároveň zprostředkovává obraz Kafky, jenž je dalek jakýmkoli klišé. ... Kromě toho, že je tematizováno vše, co spojovalo Kafku s Vídní, nesleduje kniha žádný specifický cíl – a přesto je, propojí-li člověk s Kafkou a jeho literaturou vlastní tázání, mimořádně osvětlující.“

Jiří Flaišman píše o 4. svazku Díla J. Seiferta (13. 8. 2014)

Nové echo pojednává o 4. svazku Díla J. Seiferta, jejž připravil Filip Tomáš a který přináší nejen titulní sbírku Zpíváno do rotačky (1936), ale především desítky „básní satirické a příležitostné veršované tvorby, již básník zveřejňoval vesměs na stránkách denního tisku a z jejíhož množství byl pro knížku z roku 1936 autorem vybrán jen zlomek veršované texty z let 1933 až 1938. Jsou zde shromážděny básně s rozličnou tematikou (tématem jsou události evropské i domácí politiky, kulturní provoz, ale třeba také sportovní výkony), verše příležitostné (zvl. k úmrtí významných osobností) i zcela tendenční, jež otevřeně propagují program sociálně demokratické strany – a samozřejmě zde najdeme i verše rozdílné kvality, tedy i ty méně povedené. Edici uzavírají nečetné Seifertovy překlady ze třicátých let, najdeme zde mimo jiné například převod veršů ze známé knihy Kennetha Grahama Žabákova dobrodružství.“

Michal Kosák píše o pseudonymitě K. Sidona (6. 8. 2014)

Nové echo se zabývá nepovedenou hrou na pseudonymitu románu Altschulova metoda (Torst 2014), jejž pod jménem Chaim Cigan vydal Karol Sidon. „Pokud měla být mystifikace vůbec úspěšná, je bio- a bibliografická informace v knize prvním pochybením, a to zvoleným laděním, snadnou ověřitelností nepravdivosti uvedených zpráv, nesouladem s dříve publikovanými medailony. ... Do celé věci bylo očividně zasvěceno příliš mnoho osob a byla to, jak se zdá, hlavně hra. Z hlediska metodiky určování autorství se na tomto případě není příliš co nového dovědět. Nemuselo dojít ani na stylistickou analýzu, statistické výpočty a ani na rozbor narážek, což je vlastně příznačné, jelikož k odhalení autorství přispívají patrně nejčastěji údaje vnětextové ze sféry bytování reálného autora. Z pohledu pseudonymity tak zůstává vlastně hlavně otázka, zda by k nějakým atribučním pokusům někdo vůbec přistupoval, kdyby se autor a jeho spojenci nedali při zábavné hře tolik unést.“

Zuzana Jürgens píše o novém překladu Švejka (4. 8. 2014)

Osudy dobrého vojáka Švejka Jaroslava Haška vycházely v Německu až dosud ve znění prvního německého překladu z roku 1926. Předmětem dnešního česko-německého echa je nový překlad vydaný v únoru 2014 nakladatelstvím Reclam, jejž spolu s komentářem a vysvětlivkovým aparátem pořídil Antonín Brousek (jr.). Překladatel v poznámkách upozorňuje „mj. na to, do jaké míry je Švejk protkán historickými a literárními odkazy a jak odráží vícejazyčnou realitu rakousko-uherské armády“. Hlavní úskalí při překladu tohoto díla spočívá podle Z. Jürgens v tom, „jak do jazyka, který má sice řadu lokálních dialektů, ale žádnou ‚obecnou‘, společnou nespisovnou němčinu, převést román, v němž protagonisty charakterizuje jejich čeština v přímé řeči. […] Při novém překladu se A. Brousek rozhodl, též s odkazem na Haškovu nedostatečnou znalost německého jazyka, pro ‚filologickou správnost‘. Jeho ‚hlavním záměrem‘ bylo ‚převést text do takové němčiny, která je stejně moderní a nenápadně hovorová jako čeština originálu‘.“ 

Luboš Merhaut píše o edici deníků v PNP (30. 7. 2014)

Nové echo seznamuje s publikací Z deníků Anny Lauermannové-Mikschové, kterou vydal Památník národního písemnictví v Praze (2014, 420 stran). „Svazek připravily Tereza Riedlbauchová a Eva Farková. Společně napsaly rozsáhlý úvodní Komentář, v němž se zaměřily nejen na charakteristiku autorčiny osobitosti a její literární a společenské činnosti, ale pokusily se i obecně pojednat žánr (ženského) deníku a fenomén salonu v dobovém kontextu. Především se soustředily na okolnosti vzniku a popis zvolených ukázek z ‚přibližně 70 sešitů‘, tedy většiny deníku Lauermannové-Mikschové, který dokonce označily jako ‚nejrozsáhlejší český ženský deník té doby‘ (s. 8, podle jakých kritérií? snad nejrozsáhlejší dosud známý, dochovaný?). ... Během přípravy se editorky zjevně citově přimkly ke své spisovatelce, řečené ‚bábuška‘, je jim postupně stále častěji prostě Annou. Mluví-li ovšem o nestylizovanosti jejích zápisků, mohly se samy vyhnout neobratným, matoucím nebo banalizujícím formulacím.“

Michal Topor píše o Irmě Geisslové (23. 7. 2014)

Nové echo je věnováno básnířce a prozaičce Irmě Geisslové (1855–1914), resp současným výkladům jejího života a díla. „Lze se prostřednictvím Fabianova výboru (Temno nade mnou, 2014) znovu nechat čtenářsky svádět, ba dojímat monotónní oproštěností autorčina obrazivého životního vyhnanství, aniž by však došlo k posunům v pochopení autorčiny na první pohled schizofrenní životní volby: ,zažila jako každý pravý básník bezmoc slov, strmost dokonalosti,‘ psal sugestivně Slavík (Zraněný pták, 1978), přesto – nebo snad právě proto – se rozhodla publikovat texty této dokonalosti patrně velmi vzdálené, psát pro publikum, které subtilním napětím nevyslovitelnosti … mohlo rozumět jen stěží.“

Oskar Wiener napsal o Praze (21. 7. 2014)

Téměř čtyřicet autorů přispělo ukázkami svého literárního díla do antologie Deutsche Dichter aus Prag (Němečtí básníci z Prahy), která vyšla ve Vídni a Lipsku v roce 1919. Ve spolupráci s Otto Pickem připravil sborník k vydání Oskar Wiener (1873–1944) – pojal do něj autory různých generací a uměleckých směřování, volně spojené intenzivně prociťovaným vztahem k Praze. V rubrice Napsali česko-německých Echos publikujeme Wienerův úvodní text k antologii, jenž je ambivalentním vyznáním lásky k městu jeho života: „Praha, to město podivínů a fantastů, to neklidem neúkoje se zmítající srdce střední Evropy, je mou domovinou, miluji Prahu, jak člověk může milovat jen svou domovinu. Ale ta odevzdanost je náklonnost sedmibolestná. Podobá se vášnivé lásce k unášivě krásné ženě, jež má vrtochy. ... Mnozí k tomu měli dost síly, odtrhli se od té ponuré Salome, ona vsak chtěla s hlavou každého z nich zatančit před Holofernem. I ti, kteří nezahynuli na svou vášeň, churavějí nesmrtelnou touhou po Praze.“

Michael Špirit píše o jednom sešitě Jana Hanče (16. 7. 2014)

Nové echo je de facto tiskovou opravou zmateného sloupku v Lidových novinách. „Právě vydaný kolážovaný sešit Událostí je jediný, který kombinuje rukopis s novinovými výstřižky, fotografiemi, osobními i veřejnými dokumenty apod., zatímco třináct rukopisných svazků, tvořících jádro standardní Lopatkovy edice Hanče, je textováno běžně slovesně. … Pospiszylovo ‚zjištění‘ o údajné kolážové podobě všech Hančových sešitů je zcela nepochopitelné, a jako ještě zvláštnější, abychom použili nějaké neutrální adjektivum, se jeví, pomyslíme-li na skutečnost, že vyčleněnost ilustrovaného sešitu z jiných spisovatelových děl je docela jednoduše pojmenována v obou publikacích, které autor sloupku v LN musel mít v ruce.“

Ervín Taussig napsal o divadle (a Hilar o E. T.) (9. 7. 2014)

V novém echu připomínáme divadelního kritika, esejistu a básníka Ervína Taussiga (1887–1914), a to jeho statí Jen divadlo! (1914) a vzpomínkou, kterou mu věnoval Karel Hugo Hilar (1925). Taussig o divadle napsal: „Toho dne, kdy kinematograf přejde z rukou iniciativních podnikatelů do seznamu školních pomůcek, stane se doplňkem přednáškových zevrubností a bude dětskou hračkou nebo snad i deníkovým záznamcem jednotlivcovým, kdy slovem přejde do života a nabude stejné všednosti jako automobil nebo parní stroj – neboť pramen filmových gigantismů není nevyčerpatelný a živelné katastrofy budou předváděny nákladem smělých manažerů in natura, toho dne ocitne se divadlo před velmi těžkou a rozhodující krizí, jež ukáže, zda dovedlo se dostatečně připraviti za této doby poměrného oddechu, i půjde o jeho bytí nebo nebytí.“ – Echo doprovázíme zveřejněním Taussigovy bibliografie.

Michal Topor píše o online encyklopedii YIVO (7. 7. 2014)

Nové česko-německé echo pojednává o tištěné a zvláště online přístupné příručce The YIVO Encyclopedia of Jews in Eastern Europe (2 sv. Yale University Press 2008, www.yivoencyclopedia.org), jejíž teritoriální vymezení zahrnuje i české země. Michal Topor píše: „Nesporným přínosem YIVO encyklopedie – měřeno předpokládatelným horizontem mezinárodního čtenářstva – je to, že v podobě samostatných hesel zviditelňuje řadu patrně méně známých osobností česko-moravsko-slezské politicko-intelektuální scény. Své místo tak v pomyslném východoevropském souhvězdí získali – v textech K. Čapkové, M. Frankla, W. Iggersové, D. Shumského, S. Spectora, I. Cermanové a H. Krejčové – mj. Richard Feder, Angelo Goldstein, Gustav Winter, Salomon Hugo Lieben, Alexandr Kisch, August Stein, Viktor Vohryzek, Otto Muneles.“ Michal Topor se dále věnuje především obrazu, který encyklopedie podává o české a německy psané literatuře.

Jiří Flaišman píše o knize Erica Gilla (2. 7. 2014)

Esej o typografii, zakladatelskou práci (1931) v oboru grafického designu a polygrafie, vydalo pražské nakladatelství Rubato v češtině. Eric Gill v Eseji provádí po jednotlivých stupních výroby knihy a v druhém plánu – jak píše Jiří Flaišman ve svém echu –, „podává reflexi pozice člověka v novém industrializovaném světě, člověka, který je svým vnitřním ustrojením úzce spjat se světem starým, světem před průmyslovou revolucí: ‚Oba světy jsou stále tu, kolem nás; průmyslový svět se i nadále řítí kamsi do pekla a lidský svět zůstává i nadále svou podstatou nezničitelný‘ (s. XI). Jeho pozice je proto už ze své podstaty rozpolcená, když na straně jedné je jeho pohled nostalgický, na druhé straně až obdivně perspektivistický; optimismus nové doby se mu pod tíhou sentimentu ke věku minulému rozpadá.“

Michal Kosák píše o edici Chlebnikovova textu (25. 6. 2014)

Nové echo se kriticky zastavuje u edice nakladatelství Evropské univerzity v Sankt-Peterburgu, u vydání manifestu Velimira Chlebnikova Труба марсиан (Trouba marťanů). „Provolání, vydané v létě r. 1916 nakladatelstvím Lireň v podobě složeného plakátu, je v nové edici prezentováno jako faksimile, jež je vloženo do knihy obsahující doprovodnou studii, komentář a množství ilustrativního materiálu. ... Vědecké vydání, za něž se v tiráži kniha sama prohlašuje, je pro autory průvodních textů zřejmě totožné s vydáním dělaným odborníky, a nikoli pro vědce. Naopak na pár místech spíše pro hlupce, když se například vysvětluje, co to je Cheopsova pyramida, nebo když se mnohá fakta těkavě a otravně opakují. Neutříděnost, zmatek a nestrukturovanost vedou dále k tomu, že podstatné informace o Chlebnikovově afiše sezná a poskládá čtenář až po přečtení celé knihy, nebo také nikdy.“

Jozo Džambo píše o knize Mnichov – Praha (23. 6. 2014)

Nové česko-německé echo je věnováno dvojjazyčnému sborníku Mnichov – Praha. Výtvarné umění mezi tradicí a modernou. München – Prag. Kunst zwischen Tradition und Moderne (eds. Taťána Petrasová a Roman Prahl, Praha, Academia 2012). Podle autora je v něm zohledněn ve stejné míře Mnichov jakožto místo vzdělávání českých umělců stejně jako působení „Mnichova“ v Čechách, zvláště v Praze. „Gabriel von Max (1840–1915), někdejší žák Carla Theodora von Pilotyho, se v Mnichově usadil a dokonce dosáhl nedědičného bavorského šlechtického titulu, stal se nezpochybnitelnou kapacitou a vyučoval mladé umělce, i když nezaložil vlastní ‚školu‘. Jeho soukromými žáky byli například Edvard Neumann (1862–1937) a Jakub Schikaneder (1855–1924), který se později stal učitelem na Pražské uměleckoprůmyslové škole.“ Jozo Džambo doporučuje pročíst si před samotnými příspěvky sborníku přiložené soupisy jmen umělců z Mnichova vystavujících v 19. století v Praze a umělců z českých zemí v Mnichově, které zprostředkovávají „o uměleckých vztazích mezi Prahou a Mnichovem přesvědčivý obraz“.

Libuše Heczková píše o Annalise Cosentino (18. 6. 2014)

Nové echo je věnováno narozeninám italské bohemistky Annalisy Cosentino (19. 6. 1964). Libuše Heczková píše: „Během let, která Annalisu Cosentino znám, je mi stále zřejmější, jak vzácné je její pojetí bohemistiky jako svého druhu služby spojené s vírou ve smysluplnost rozvíjet zdánlivě marginální obor. Nikdy si nevytvářela z bohemistiky svůj pašalík a nebudovala v něm jen svoji kariéru. Stejně jako řada dalších bohemistů se střetávala s nutností dostát různorodým a nespojitým úkolům, neuzavírala se do parciálních témat, a snažila se naopak jim dostát odborně a lidsky a zachovat si přitom svobodu práce, svobodu názoru a vědeckou odpovědnost, zdrženlivost a údiv.“

Hančovy další Události (16. 6. 2014)

Jako faksimile rukou psaného a osobními archiváliemi, výstřižky z novin a dobovými dotazníky kolážovaného sešitu z roku 1962 vydává Knihovna Václava Havla publikaci Jana Hanče, nazvanou – podobně jako autorova básnická sbírka z roku 1948 a další rukopisné sešity – Události. „Kvůli technické náročnosti možného vydání zůstával sešit trochu stranou dlouholetých pokusů o zveřejnění. V závěru nakladatelského návrhu z listopadu 1969 zdůrazňoval Jan Lopatka otázku ‚vztahu sazby textu a štočků z vlepovaných reálií, takového vztahu, který by nahradil původní napětí autorova rukopisu a těchto reálií‘. I z takového návrhu přirozeně po roce 1970 sešlo. Sešit pak čekal na vydání déle než ostatní Hančovy texty, ale nakonec se nemuselo nahrazovat nic: v roce 1994 ho černobíle a zmenšený na 70 procent fotograficky reprodukovala Revolver Revue ve svém 26. čísle, věnovaném mj. dalším textům Jana Hanče a osobnosti Jana Lopatky. Po dalších téměř dvaceti letech vycházejí tyto kolážované Události v originálním formátu s přepisem autorského rukopisu,“ píše editor v průvodním textu.

Luboš Merhaut píše o monografii Féliciena Ropse (11. 6. 2014)

Nové echo přibližuje práci Barbory Půtové o životě a díle belgického grafika, kreslíře, malíře a ilustrátora (1833–1898), „jenž na přelomu 19. a 20. století významně ovlivnil rovněž vyhraněné polohy českého modernismu. Autorka se opakovaně hlásí k inspiraci přednáškami a postupy svého učitele Petra Wittlicha. ... Velkoryse vypravená publikace (grafická úprava Jan d’Nan) přináší vedle množství kvalitních reprodukcí vskutku systematicky rozvržený výklad, který podrobně v chronologii prozkoumává život a tvorbu Féliciena Ropse. Autorka vychází ze studia bohaté, zvláště francouzské ropsovské literatury i z vlastní zkušenosti. Spoléhá zejména na jistoty evidence a popisu, postupuje od dětství a mládí a počátků umělecké tvorby, osvětluje Ropsovo působení v Bruselu a posléze v Paříži, věnuje se jeho tvorbě časopisecké, společensko-kritickým a politickým karikaturám, jeho krajinomalbě a vztahu k tradici, osobitému pojetí knižní grafiky, ilustracím a frontispisům i tzv. volné tvorbě; nezapomíná ani na jeho mimoumělecké zájmy.“

Štěpán Zbytovský píše o knize Jörga Krappmanna (9. 6. 2014)

Analýzy německy psané regionální literatury v Čechách a na Moravě Jörga Krappmanna, publikované pod názvem Allerhand Übergänge (Rozličné přechody, 2013), představuje nové echo Štěpána Zbytovského. Obrazem národnostních konfliktů, sociálních problémů a významu náboženské problematiky v regionální literatuře let 1890–1918 činí Krappmann zadost – mj. s oporou ve výsledcích práce domovského olomouckého Centra pro výzkum německé moravské literatury – vlastnímu požadavku rekanonizace ve smyslu zapojení „provincie“ do vědeckého diskursu, a současně realizuje „‚komplementární chápání moderny‘, jež vidí pozice ‚antimoderní‘ jako pendant moderny, jí do značné míry produkovaný a zároveň ji reflektující. Krappmannovy precizní interpretace textů ukazují podle Zbytovského „nejen jejich rozdílnou konstrukci, nýbrž velmi pozoruhodně také užší propojení a spolupůsobení nacionálního, religiózního i literárně-estetického (realistického) diskursu, než jaké dosavadní literatura připouštěla“.

Nová bibliografie na www.ipsl.cz (6. 6. 2014)

Bibliografie kritické recepce skandinávských literatur v českých zemích na přelomu 19. a 20. století (1890–1915) je soupis, který v rámci svého doktorského projektu vypracovala Lucie Maršíková. Přináší dle abecedy dánských, islandských, norských, švédských a švédsko-finských autorů díla přeložená do češtiny a ohlas na ně. Všechny položky jsou anotovány, bibliografie je doplněna předmětovým rejstříkem, rejstříkem překladatelů, rejstříkem režisérů českých divadelních inscenací a rejstříkem autorů kritických a teoretických článků, recenzí, glos, polemik či reportáží.

Michal Topor píše o knize Carlo Ginzburga (4. 6. 2014)

Nové echo pojednává o práci Mocenské vztahy: historie, rétorika, důkaz (it. 2000, česky 2013). „Spojnicí knihy Ginzburg učinil otázku po místě důkazu v badatelské praxi i v její teoretické reflexi. … Je to tradice, v níž jsou text o minulosti stejně jako jazyk, panující morálka či právo chápány a akceptovány jako projekce vítězného hlediska, případně jako hřiště. Ginzburg toto pojetí interpretace jako ‚neustálého, nerozsouditelného střetávání pravdy a lži‘ označuje za podstatu způsobu, jímž se jedinec i evropská inteligence mohou vymluvit ze svých vin, selhání.“

Výroční zpráva IPSL za rok 2013 (29. 5. 2014)

O nových i pokračujících aktivitách informuje Institut pro studium literatury ve své právě zveřejněné výroční zprávě. IPSL zahájil v roce 2013 revizi bibliografie F. X. Šaldy a práce na přípravě posledních svazků souborného vydání jeho díla, vydal první dva svazky literárněvědné edice Antologie, věnované Václavu Havlovi a Jaroslavu Vrchlickému, na FF UK zavedl nový seminář k digitální textologii. Výsledky vzdělávací i publikační činnosti, k níž patří rovněž tradiční Echa, se setkávají se stále rostoucím pozitivním ohlasem. 

Michael Špirit píše o korespondenci Havel–Hvížďala (28. 5. 2014)

V novém echu je představena Korespondence Karla Hvížďaly s Václavem Havlem ke knihám Dálkový výslech a Prosím stručně (2013). „Oproti rozsáhlým edicím jiných Havlových dopisových výměn představuje přítomná korespondence soustředěná na vznik dvou knížek sice malý (94 stran), ale pro poznání Havlova způsobu práce stejně nepostradatelný příspěvek. Karel Hvížďala vysvětluje v úvodu publikace, že zde najdeme ‚vše, co bylo možné dohledat a co se bezprostředně nás dvou a těchto knih týká. Nic nebylo vynecháno‘ (s. 7). Útlost knížky je nicméně dána tím, že autoři vyřizovali řadu věcí telefonicky nebo v případě druhého rozhovoru osobně či přes Havlův sekretariát. ... Korespondence Karla Hvížďaly s Václavem Havlem je cenná, chvílemi dokonce poutavá a zábavná publikace, graficky nápaditá, jako edice se ale tuze nepovedla.“

Lucie Merhautová píše o knize Ines Koeltzschové (26. 5. 2014)

Otázka kulturního prostředkování v česko-židovsko-německém prostředí Prahy v období první československé republiky, jak ji pojednává Ines Koeltzschová v knize Geteilte Kulturen (Rozdělené/sdílené kultury, 2012), stojí v popředí nového česko-německého echa. Lucie Merhautová se zaměřuje na intelektuály a umělce, kteří prostředkování pojímali dialogicky, především médiem tisku usilujícího o národnostní dorozumění. „Nacionálně-etnicky konstruovaná identita představovala limit prostředkujících snah mezi českou a německou, židovskou a nežidovskou kulturou, nacionálně vymezené hranice a požadované identifikace se podle Ines Koeltzschové nedařilo překročit ani židovským intelektuálům, ani těm, kteří národní dialog podporovali z německé i české strany,“ píše Merhautová a dodává, že „neúspěšnost velkých kulturně-politických cílů neumenšuje hodnotu prostředkujících snah, jejichž účinek je většinou jiný – konkrétnější a mnohdy překvapivý – než jejich programový rámec.“

Růžena Grebeníčková napsala o autobiografii (21. 5. 2014)

Nové echo přináší nález z literární pozůstalosti významné komparatistky a překladatelky (1925–1997). Jde o úvod k nepublikované práci z počátku sedmdesátých let 20. století, která se zabývá „zvláštní odrůdou básnické prózy, omylem považované za jednoduchou autorskou výpověď: řečeno jinak, v níž hovořící je zaručován autorským subjektem. Východiskem k žánrovému popisu jsou zde krátké prózy švýcarského básníka pro pražskou německou literaturu důležitého – Roberta Walsera. Analýzou textu, konkrétně pak poslední věty jeho Nedělního rána, sblíženého s poslední větou první části Máchovy Marinky, se dochází k vymezení hranice mezi textem dokumentárním, epistolárním, memoárovým, životopisným a mezi zvláštním typem autobiografismu, jenž se v evropské literatuře začíná uplatňovat od druhé generace romantické (Mácha, Nerval atd.). Rozkvět tohoto žánru souvisí s estetismem konce století, jehož typickým místem je postavení umění a života jako dvou vzájemně zaměnitelných veličin proti sobě. Tím se přechází k vlastní deskripci tzv. fiktivní autobiografické prózy, a to na příkladu jedné řady Strindbergových románových životopisů.“

Bibliografie V. Neuwirtha na www.ipsl.cz (19. 5. 2014)

Soupis díla spisovatele, překladatele, kulturního historika a organizátora kulturního života, spoluzakladatele významného exilového sdružení Opus bonum, Vladimíra Neuwirtha (12. 8. 1921 Komárov u Opavy – 22. 5. 1998 Opava), zveřejňujeme u příležitosti výročí autorova úmrtí před 16 lety.

Jiří Flaišman píše o knize Jindřicha Fantla (14. 5. 2014)

Nové echo je věnováno spletitým a dosud nevyjasněným okolnostem rukopisu monografie Jindřicha Fantla (1912–1999 v Torontu) o Edvardu Benešovi. „První díl biografie o rozsahu tří set stran měl být vydán v nakladatelství Orbis v Praze roku 1992 – vydání ovšem zkrachovalo, a to za dnes nejasných okolností a s rozporuplným výsledkem, neboť přece jen několik výtisků tohoto prvního dílu existuje (exemplář je např. dochován v knihovně Historického ústavu AV ČR). Kniha není dostupná v žádné z dalších veřejných knihoven, nebyla ve své době recenzována a takřka se s ní neoperuje v  literatuře o Mnichovu 38 či únoru 48 posledních dvou dekád. … Rukopis je dnes nezvěstný a o příčinách nepodařeného vydání lze nyní jen spekulovat, počínaje tím, že někdo nemusel mít zájem na tom, aby kniha vyšla, až po důvody čistě ekonomické, jež se dají v privatizačním období při restrukturalizaci Orbisu, který nakonec v roce 1997 zanikl, předpokládat. Je však nutné zabývat se úkolem, který tu do budoucna zůstává: vypátrat autorův rukopis, text edičně připravit a biografii jako celek vydat.“

Max Brod: Židovský básník německého jazyka (12. 5. 2014)

U příležitosti 130. výročí narození připomínáme v česko-německých Echos Maxe Broda, jemuž je ve dnech 26.–29. května v Praze věnována mezinárodní konference. V rubrice Napsali představujeme úvahu Židovský básník německého jazyka (Der jüdische Dichter deutscher Zunge), jíž Brod přispěl do sborníku O židovství (Vom Judentum, 1913). „Mým názorem je,“ píše Brod, „že na cestě hlubšího židovského národnostního cítění je židovskému básníku německého jazyka poprvé umožněn přístup k pravému německému národnímu duchu, že si teprve touto cestou začíná být plně vědom závažnosti národních jazykových hodnot a zodpovědnosti za jejich správné užívání. Radost z vlastního národního charakteru je příbuznější radosti z cizího národnostního charakteru více než pokusům o vyloudění cizího národního charakteru.“

Michal Kosák píše o knize básní Jiřího Langera (7. 5. 2014)

Nové echo přibližuje dvojjazyčné komentované vydání hebrejských básní Jiřího Mordechaje Langera (Pijutim ve-širej jedidot / Básně a písně přátelství – Meat cori / Trocha balzámu, Praha, P3K 2013). Michal Kosák se zastavuje u komentáře překladatelky a vydavatelky edice Denisy G. Goldmannové a konstatuje, že „v celku působí komentář neuspořádaně, chaoticky a libovolně. Pro samou mystiku chybějí (vedle témat, která by bylo dobré zmínit, jako např. Langerův vztah k poezii psané jidiš a k hebrejsky, ale i česky psanému soudobému básnictví, či jeho postoj k sionismu a česko-židovskému hnutí) v aparátu některé základní údaje k chronologii Langerovy básnické tvorby“.

Karel Kolařík píše o Korespondenci B. Reynka (30. 4. 2014)

V novém echu je pozornost věnována edici dopisů Bohuslava Reynka (Karolinum 2012). „Téměř devítisetstránková edice shrnuje několik básníkových korespondencí v úplnosti a některé další představuje výběrově. Editoři řadí jednotlivé konvoluty, většinou spjaté jedním korespondenčním partnerem, s ohledem k chronologii Reynkových kontaktů s dopisovateli, snaží se zachovat původní dialog zařazením listů a při absenci Reynkových dopisů alespoň dokumentují takový vztah publikováním listů přijatých. Vedle převažujících korespondencí s přáteli a spolupracovníky zahrnuje svazek i dopisy s rodinou, rodiči, manželkou či synem Jiřím, a osvětluje tak celkovou skladbu prolínajících se Reynkových ‚světů‘. Záběr se přitom neomezuje ani regionálně, a tak do domácího hovoru přirozeně zaznívají hlasy z Francie.“

Olga Zitová píše o Pražském sionismu D. Shumského (28. 4. 2014)

Specifiky tzv. pražského sionismu v období prvních tří desetiletí 20. století se zabývá kniha Dimitry Shumského Zweisprachigkeit und binationale Idee. Der Prager Zionismus 19001930 (Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht 2013), o níž v novém česko-německém echu píše Olga Zitová. U česko-německých Židů a zvláště u jejich vůdčích osobností M. Broda, H. Bergmanna, L. a H. Herrmannových, H. Kohna či R. Weltsche vyzdvihuje Shumsky jejich přirozené česko-německé sociokulturní zázemí a související dvojjazyčnost. „Tito Židé udržovali cíleně vztahy jak s německou, tak také s českou kulturou, žili v domech s českými i německými sousedy, dobrovolně v německých školách navštěvovali hodiny češtiny a později se namnoze hlásili i k českému obcovacímu jazyku. […] lineární teze o cestě pražských Židů k sionismu, která měla mít své počátky v německé asimilaci, přinejmenším pro tyto výrazné osobnosti pozbývá platnosti.“

Luboš Merhaut píše o knize Emanuela Frynty Eseje (23. 4. 2014)

Nové echo představuje soubor textů o umění významného básníka, překladatele, editora a literárního historika Emanuela Frynty (1923–1975). Kniha ukazuje „Fryntovo pojetí umění vzácně koncentrované, erudované a tvořivé. ... V období od poúnorového konce čtyřicátých let do let tzv. normalizace se rozhodl pro ústraní svobodné volby bez kompromisů, zvolil si pozici pokud jen možno nezávislého překladatele a literáta. Koncentroval se na to, co považoval za podstatné. Kultivoval a střežil vlastní perspektivu, cíl a účel života s literaturou.“ Fryntovy Eseje (Torst 2013, 796 stran) přinášejí také konečně v českém znění knihu o Haškovi, která byla dosud dostupná jen v německé a anglické verzi, vydané v roce 1965 v nakl. Artia tzv. na „export“, a o níž Přemysl Blažíček ve své monografii o Švejkovi (1991) napsal, že „je ostudné, že tato nejlepší kniha o Osudech dosud nevyšla česky“.

Vzpomínky na Zbyňka Sedláčka (16. 4. 2014)

Nové echo se v osobnější notě vrací k osobnosti historika umění a výtvarného kurátora Zbyňka Sedláčka, který před necelým měsícem zemřel ve svých 47 letech (viz echo z 2. 4. 2014). Na jeho lidské a odborné vlastnosti vzpomínají historik výtvarného umění Roman Musil, lingvista Jiří Homoláč, malíř Petr Veselý, překladatel do japonštiny Keniči Abe, básník a matematik Ladislav Nebeský a literární historikové Jan Wiendl, Vratislav Färber a Libuše Heczková.

Ingeborg Fialová-Fürstová o Johannesu Urzidilovi (14. 4. 2014)

Tématem česko-německého echa je divadelní adaptace povídky Johannese Urzidila (1896–1970), kterou pro Novou scénu Národního divadla nastudoval David Jařab. Ingeborg Fialová-Fürstová připomíná ve svém echu opožděnou českou recepci díla tohoto pražského německého autora a nad novou inscenací Kvartýr konstatuje, „že se Urzidil díky Jařabovi konečně domohl ‚domovského práva‘ v českém kulturním prostředí […] Premiéra tohoto kusu, naplánovaná na 13. 3. 2014, byla současně připomenutím 75. výročí okupace a zřízení Protektorátu. V této mimo- a nad-divadelní skutečnosti je Jařabova inscenace vpravdě revolučním činem zasluhujícím pozornost: Uvádí na divadelní jeviště první české scény pražského německého autora (který byl před 75 lety z této země vypuzen), uvádí téma dosud explozivní a proto tabuizované (vztah Čechů k okupační armádě, k holocaustu, jejich chování za Protektorátu) a činí tak – veden Urzidilovým duchem uvážlivé moudrosti – způsobem nečernobílým a nezplošťujícím“.

Robert Krumphanzl píše o Jiřím Pistoriovi (9. 4. 2014)

Nové echo je psáno jako nekrolog za významným česko-americkým romanistou, literárním historikem a kritikem (19. 3. 1922 – 15. 3. 2014). „Jiřího Pistoria charakterizuje schopnost naslouchat, i v situacích, v nichž měl nebo by snadno mohl mít profesně či lidsky převahu, a nenuceně soustředěná pozornost k partnerovi v práci či rozhovoru. Nepovažoval se za střed světa, netrpěl sentimenty ani resentimenty a nepotřeboval si s nikým ‚vyřizovat účty‘. Ani ve vztahu k zemi, v níž vyrostl a jejíž literární kultuře tolik věnoval. Dluh v tomto smyslu nepokládal za starost věřitele. ... Nepatří-li v současnosti akribičnost spojená s citlivostí k jemným předivům propojujícím jednotlivé literární dílo s celkem literatury, nepatří-li vnímavost, dávající smysl jednotlivému dílu a ozřejmující tak i smysl celkový, k příliš vyznávaným hodnotám, není to jistě z toho důvodu, že by toto pojetí zastaralo. Svědčí spíše o dnešním handicapu. Nicméně platí, že Pistoriova nabídka, jak číst a rozumět literatuře, je díky jeho přínosu trvalá; naše štěstí je, že se bezprostředně dotýká i literatury české.“

Diskuse nad Čtením o Václavu Havlovi (8. 4. 2014)

Ve čtvrtek 10. dubna od 19 hodin proběhne v Knihovně Václava Havla večer se Čtením o VH. K oživení diskuse o autorově umělecké a kritické tvorbě, stejně jako o přístupech, které k ní otevírají cestu, přispěje Michael Špirit se svými hosty.

Daniel Vojtěch píše o Zbyňku Sedláčkovi (2. 4. 2014)

Nové echo je nekrologem za historikem umění a výtvarným kurátorem Zbyňkem Sedláčkem (20. 6. 1966 – 20. 3. 2014). „Organizačně se podílel na nesčetných podnicích, s jeho nápady a koncepčními podněty byla spjata mnohá ocenění a galerijní nákupy, pořádal výstavy, redigoval jejich katalogy a především psal příznačně formulačně přesné charakteristiky množství převážně současných vizuálních projevů, jejichž nesnadnou, unikavou povahu dovedl systematizovat, osvětlit poukazy historickými i teoretickými, významově diferencovat.“ – Současně s nekrologem zveřejňujeme dva texty Zbyňka Sedláčka z devadesátých let o vztahu člověka ke krajině. K výstavě obrazů krajiny vytvořených lounskými malíři napsal v roce 1991: „Autor stojí v pozadí jako prostředník, který dává co největší prostor objektivitě přírody. ... Zřetelná elementárnost geologického utváření krajiny Lounska má své paralely v geometrické elementárnosti obrazů a v důrazu na kompoziční konstrukci obrazu – uspořádání základních tvarů a barev na ploše. Nelze z toho samozřejmě vyvozovat geografickou determinaci umělecké tvorby, ale viditelnou souvislost nalézt lze. Svou roli zde sehrálo šťastné spojení vývojových možností, individuálního zaměření autorů a vnějších podnětů.“

Manfred Weinberg píše o Pražském kruhu Maxe Broda (31. 3. 2014)

Pojmu „pražské německé literatury“ a modelu „Pražského kruhu“ Maxe Broda se věnuje echo Manfreda Weinberga. Autor poukazuje na souvislost tezí o humanistické, antišovinistické literatuře, vznikající v izolaci trojího ghetta a v protikladu k nacionalistické sudetoněmecké literatuře, s podmínkami komunistického režimu, v nichž byly formulovány, a pro dnešní bádání konstatuje: „Vlastní skandál spočívá daleko spíše v tom, že germanistika v německy mluvících zemích jednoduše převzala toto pojetí, a ani po odbourání ideologických překážek v roce 1989 nepodrobila tento model přezkoumání.“ Protějšek k těmto charakteristikám nachází Weinberg u Maxe Broda, který „vykresluje z minulosti povstalou a ve své současnosti rozmanitě propojenou pražskou německou literaturu“ a jehož Pražský kruh je „mnohem více v souladu s výsledky aktuálního historického bádání“.

Libuše Heczková píše o Cvetajevové Verších Čechám (26. 3. 2014)

Nové echo je věnováno česko-ruské edici básní Mariny Cvetajevové (Slovanská knihovna NK ČR 2014). „Malá kniha (95 stran) poezie psané v letech 1938–1939 se dnešními dny nečekaně aktualizuje a připomíná nejen jednu z nejvýznamnějších osobností moderní literatury 20. století, ale také její vnitřní, osobní protest proti tragédii jednoho národa. ... Cvetajevová, zažívající osobní krizi, se v rétorických Verších Čechám, které se nepříliš podobají fragmentární, oxymórní a kakofonické poezii jejího vrcholného období, rytmizované spíše jako křik než plynutí, vyrovnávala s tíživými paradoxními pocity mezi obdivem k německé kultuře (připomeňme jen její hluboký vztah k Raineru Marii Rilkovi) a znechucením z politiky a jednání Německa. Verše Čechám jsou spíše jakýmisi rozbuškami, jednoznačnými výzvami k odbojnosti.“

Smutný 15. březen 2014 (24. 3. 2014)

Ve stejný den zemřeli v důstojném, ba záviděníhodném věku dva čeští vzdělanci, kteří své obory ovlivnili nesrovnatelnou měrou: dramaturg a překladatel Karel Kraus (nar. 28. 1. 1920) vynikl zejména spoluprací s divadelním režisérem Otomarem Krejčou v Národním divadle a v Divadle za branou; literární kritik a historik Jiří (George) Pistorius (nar. 19. 3. 1922) se po svém odchodu do exilu v roce 1948 stal významným komparatistou a romanistou. Poznávání jejich díla pro dnešního čtenáře může začít u knižních výborů z jejich celoživotní slovesné tvorby: Divadlo ve službách dramatu (ed. autor a J. Patočková, Divadelní ústav 2001) a Doba a slovesnost (ed. Z. Jürgens a J. Pelán, Triáda 2007).

Michal Topor píše o knize Bronislavy Rokytové (19. 3. 2014)

V novém echu je představena kniha Dost tichého šepotu. Exilová výtvarná scéna v Československu (1933–1939), kterou vydal Památník národního písemnictví v roce 2013. Autorka se v ní „pustila na pole, jemuž se dotud takto soustředěné pozornosti nedostalo. Její práce představuje dílo průkopnické, spočívajíc navíc především v rekonstrukci zázemí, vazeb a osudů, dnes obtížně dopátratelných. Řada z těch, kteří pro únik z nebezpečných zón Evropy zvolili v průběhu třicátých let právě Československo, se konce války nedožila, stejně jako mnozí, kteří zde imigranty podporovali – což ovšem v podstatné části byli vedle českých, oba jazyky ovládajících prostředníků čeští Němci.“

Jörg Krappmann píše o dějinách rakouské literatury (17. 3. 2014)

Přístupu hned dvojích nových dějin rakouské literatury (W. Kriegleder 2011, K. Zeyringer/H. Gollner 2012) k německy psané literatuře z českých zemí věnuje pozornost česko-německé echo Jörga Krappmanna. „Pro účely vědeckého zkoumání literatury z českých zemí jsou oba přehledy literárních dějin nanejvýš problematické,“ píše Krappmann. I když se teoretická východiska obou příruček odlišují, autoři shodně „odmítají historickou odpovědnost za literaturu z českých zemí“, a tak „odlévají do betonu obraz kulturní oblasti, který neodpovídá skutečnosti“. Zeyringerovy dějiny vytěsňují celé epochy a s nimi i řadu reprezentantů německy psané literatury z českých zemí; Kriegleder zužuje svůj předmět zkoumání rovnou tím, že vychází z poválečných hranic Rakouska: „Jak psát o Vídeňské moderně bez Karla Krause (narozeného v Jičíně) a Sigmunda Freuda (nar. v Příboru)? To právě přece jen nelze, a proto Kriegleder všechny ty, kteří strávili delší dobu v Rakousku a byli zde zapojeni do literárního dění, prohlašuje znovu za Rakušany, kromě Krause a Freuda i autory pražské německé literatury jako Lea Perutze, Franze Werfela a Gustava Meyrinka. Ne však Maxe Broda, Paula Leppina a Hermanna Ungara, kteří jsou obvykle také považováni za představitele pražské německé literatury, zřejmě se ale nemohou prokázat dostatečnými kontakty s Rakouskem.“

Zbyněk Hejda: Prózy a překlady (14. 3. 2014)

Třetím svazkem (označeným jako č. 2) se uzavírá řada Knihy Zbyňka Hejdy, kterou nakladatelství Triáda začala systematicky zpřístupňovat autorovo básnické i esejistické dílo ještě za jeho života. Hejdovy básnické prózy Nikoho tam nepotkám a deník Cesta k Cerekvi spolu s překlady vybraných básní E. Dickinsonové, Gottfrieda Benna a Georga Trakla zde vycházejí v sjednocující ediční péči Roberta Krumphanzla. – Hejdův tvůrčí impuls, v české literatuře druhé poloviny 20. století srovnatelný s Holanovým, Kolářovým a Mikuláškovým, je kromě souborného čtenářského vydání patrný i z tematického bloku aktuálního, 94. čísla časopisu Revolver Revue, do něhož svými vstupy o básníkově pozici přispěly dvě desítky českých spisovatelů.

Michael Špirit píše o knize Oty Ulče o Škvoreckých (12. 3. 2014)

Nové echo se zaměřuje na vzpomínkovou knihu Oty Ulče o Zdeně a Josefovi Škvoreckých (nakl. Šulc–Švarc 2014). Autor (nar. 1930), do roku 1999 politolog na Newyorské státní univerzitě v Binghamtonu, byl jedním z nejbližších přátel manželů v severoamerickém exilu. „Čtyřiadvacet kapitol sleduje v zásadě chronologicky autorův více než čtyřicetiletý vztah k manželům Zdeně a Josefovi, v němž se osobní, přátelský rozměr přirozeně prolínal s pracovním. Ulčovo vyprávění je občas přerušováno ukázkami z časopiseckých statí a citáty z dopisů. Text-koláž se tak podobá 50. svazku torontského nakladatelství Sixty-Eight Publishers Samožerbuch (1977), jejž z jedné strany tvořilo ohlédnutí za vlastními díly Škvoreckých a jimi komentovaný výběr z publikovaných i interních ohlasů na nakladatelskou práci, z druhé strany (kniha se musela obrátit vzhůru nohama) Ulčova čítanka normalizačního tisku Antinostalgicum s průběžným editorovým ironizujícím výkladem. Spis o Škvoreckých není vědecké dílo nebo biografie, podtitul ‚čtyřicet let zážitků a korespondence‘ naznačuje, že má jít o osobní vzpomínky a privátní dokumenty, ale toho, v čem je Ulčův pohled nezastupitelný, přináší kniha bohužel poskrovnu.“

Rozhovor o havlovské antologii (7. 3. 2014)

„V havlovské čítance jsem volil výběrovou chronologii, od Zahradní slavnosti až po Odcházení. Ne o všech autorových dílech vznikly zajímavé texty, a naopak o některých z nich bylo těch dobrých napsáno víc,“ říká v rozhovoru, který s ním při příležitosti vydání Čtení o Václavu Havlovi připravil internetový magazín Světy literatury, editor antologie Michael Špirit. „Obávám se,“ říká Špirit dále v interview (celé je k dispozici zde), že výkon prezidentské i postprezidentské funkce je bohužel jistou extenzí té části esejistické tvorby, v níž Havel v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století politickou praxi tematizoval. A v této extenzi – která byla buď šílenou naivitou, nebo pokrytectví intelektuála navenek štítícího se politické moci, ale ve skutečnosti normálně sledujícího a prosazujícího své cíle – Havel své jinak pozitivní působení oslaboval. Tuto stránku myslitelského úsilí diagnostikují ve Čtení o Václavu Havlovi texty Petra Rezka, Petra Fidelia či Zdeňka Vašíčka stejně pronikavě, jako Jan Grossman, Sergej Machonin nebo Jana Patočková analyzují dramatikovy hry.“

Josef Svatopluk Machar napsal J. Vrchlickému (5. 3. 2014)

V novém echu zveřejňujeme dopis, jímž J. S. Machar odpovídal na přání Jaroslava Vrchlického k dvacátým sedmým narozeninám. Vzájemná korespondence, uchovaná v osobních fondech obou spisovatelů v Literárním archivu PNP, poodhaluje poměry, v nichž Macharovi žili v prvních letech svého téměř třicetiletého pobytu ve Vídni (1889–1918). Machar pracoval jako úředník v tamním Ústavu pro pozemkový úvěr, byl kvůli dluhům, jež nadělal ještě v Praze, a nevalnému platu neustále ve finanční tísni. „Mistře můj, Vídeň je mým peklem, banka je mým hrobem! Ničemným, prokletým tisíckrát, kam jsem jen proto vlezl, že nebylo nic jiného! Zlíbal bych ruku, která by mě odtud vytáhla! Považ mou situaci: Byl jsem zde rok provizorně s měsíčním platem 45 zl. O Novém roce mě tito penězoměnci povýšili: stal jsem se definitivním s ročními 500 zl. a 200 na byt. Měl bych brát tedy měsíčně 41 zl. Ale ti lotři jsou mazaní. Srážejí mi každý měsíc 5 zl. na penzi neb kterého čerta – a tak mám jako povýšený, definitivní úředník 36 zl. 25 kr.! a čtvrtletně 50 zl. na byt! Žena moje dostává měsíčně 40 zl. – A to je všecko!“

Rudolf Wolkan napsal o studiích v Praze (3. 3. 2014)

Nové česko-německé echo připomíná osobnost Rudolfa Wolkana (1860–1927), profesora literatury na vídeňské univerzitě a rodáka z české Přelouče, jenž, „‚vzdálen od domovské vlasti, ale stále s ní v duchovním spojení‘“, napsal „‚několik děl zabývajících se dějinami a literaturou Němců z Čech‘“. V rubrice Napsali publikujeme Wolkanovu vzpomínku na jeho studentská léta na pražské filozofické fakultě (1879–1882): „Praha tehdy ještě měla nerozdělenou univerzitu; Němci a Češi spolu vycházeli dobře; často jsme si vzájemně vypomáhali zapůjčováním přednáškových sešitů, dokonce bylo možné, aby se nějaký Čech, jako třeba Ernst (teď Arnošt) Kraus, stal přidruženým členem německého sdružení, aniž mu to později zabránilo v dosažení profesury na české univerzitě. Ale tyto idylické poměry se velmi rychle změnily […]“

Jiří Flaišman píše o jubilejní publikaci PNP (26. 2. 2014)

Nové echo upozorňuje na knihu Památník národního písemnictví 1953–2013, kterou k šedesátinám své existence sestavili vedoucí pracovníci této instituce. „Přes její značný rozsah najdeme v knize jen málo textu. O to větší důraz je kladen na obrazovou složku, která výroční knihu vřazuje spíše do kontextu v současnosti vydávaných výtvarných publikací-katalogů. Soupisům Památníkem vydaných publikací či realizovaných výstav a jiných akcí však už nebyl dán – evidentně vzhledem k nastavení publikace (a nutno dodat, že bohužel) – prostor. V této oblasti měla nově vydaná publikace navázat na ideově spřízněnou knihu vydanou k padesátiletému výročí PNP Záznamy času (2003), která přinesla soupisy publikační a výstavní činnosti. Tuto absenci se nová publikace snaží saturovat alespoň tím, že do své obrazové části hojně zařazuje plakáty z Památníkem pořádaných výstav či obálky vydaných publikací, byť výběr očividně do značné míry určuje jejich výtvarná složka, takže je patrná tendence ukázat jen to vizuálně pěkné.“

Vyšel další svazek Spisů Josefa Čapka (24. 2. 2014)

Beletrie pro děti je titul dalšího dílu mimořádného projektu pražského nakladatelství Triáda. S pořadovým číslem 3 navazuje na dva svazky próz „pro dospělé“ (2010, 2011) a představuje po nich, po knihách o umění (2009) a po dvou dílech publicistiky (2008, 2012) již šestý vydaný svazek Spisů Josefa Čapka. Přináší mj. pohádku O tlustém pradědečkovi a loupežnících z Devatera pohádek (1932), zdramatizovanou, samostatně knižně vydanou verzi Dobře to dopadlo aneb Tlustý pradědeček, lupiči a detektivové (z téhož roku), knihu Povídání o pejskovi a kočičce (1929) a v původním znění cyklus vyprávění Povídejme si, děti z let 1929–1933. Knihu uspořádal a komentoval Luboš Merhaut.

Michal Kosák píše o textologii u P. A. Bílka (19. 2. 2014)

Nové echo navazuje na příspěvek z 18. 12. 2013 o jazykově „modernizovaném“ textu Babičky Boženy Němcové a zastavuje se u publicistické reflexe Petra A. Bílka v Respektu č. 50/2013. „Text sám asi není nějakým strojem na interpretace, ale jsou to interpreti, kteří ony výklady ‚generují‘. Ani neměnnost textu není víc než zbožné přání. Ve vztahu k předmětu Bílkova článku, Babičce Boženy Němcové, je nejen vlastní ‚autorská‘ historie textu, ale i historie pozdějších edičních řešení naopak řadou výrazných proměn textu. A spojení ‚posvátný text‘, které u nás pro textologii aktualizoval Mojmír Otruba a které patrně stojí za Bílkovou formulací, odkazuje především k úkolu komentátora zbavit posvátný text množství různých čtení, tedy neměnný text jakožto výsledek edičního zpracování vytvořit, a tak se textu nezbytně i ‚dotýkat‘. Přitom každý další editor literárního díla nebude chápat text jako ‚neměnný‘, ale naopak bude text dále edičně zpracovávat, což znamená třeba jej po stránce pravopisu nově aktualizovat.“

Eva Jelínková píše o Mladých lvech v kleci (17. 2. 2014)

Historikové umění Anna a Ivo Habánovi, kteří se soustavně věnují výzkumu umění německy mluvících výtvarníků z Československa, „představili v závěru loňského roku výsledky své několikaleté práce: na výstavě v Oblastní galerii v Liberci shromáždili originální díla více než stovky autorů působících v Praze, Brně, Liberci i v regionech – a knihou, která je rozhodně něčím víc než výstavním katalogem, nabídli nový, celistvý pohled na tuto problematiku. Jejich knihu Mladí lvi v kleci (ed. Anna Habánová, Arbor Vitae – Oblastní galerie v Liberci 2013) přibližuje v novém česko-německém echu Eva Jelínková. 

Luboš Merhaut píše o práci věnované dandysmu (12. 2. 2014)

Nové echo se zastavuje u knihy německé literární historičky Karin Beckerové Literární dandysmus 19. století ve Francii (francouzsky 2010, česky Karolinum 2013). „Beckerová nejprve široce vymezuje – s oporou jak v pracích klasických (Barbey d’Aurevilly, Baudelaire), tak novějších (mj. Coblenceová) – ústřední pojem: jako kult jedinečnosti s rysy individualismu, nekonformního exhibicionismu, výjimečnosti, estetizace každodenního života a životního stylu, masky, kalkulace, sebestylizace, impertinence atd. ... Autorka vykládá svou látku v podstatě tradičně. Existující ‚materiál‘ je navíc omezený, nutně se tedy v četných pracích o dandysmu, které vyšly především francouzsky a anglicky, opakuje. ... Publikace Literární dandysmus 19. století ve Francii se vyznačuje spíše popisností, přehledovým a shrnujícím zacílením. Zřetelný a logicky vystavěný výklad jako by byl určen nejspíše pedagogickému účelu (což platí i pro překlad do češtiny), představuje vlastně ustálené, konsenzuální vědomí a pojetí zaznamenaných otázek, v tomto smyslu vskutku diskursivní psaní. Zároveň však důraz Karin Beckerové na vztah dandysmu ‚společenského‘ a ‚literárního‘ přináší některé dílčí postřehy, úsilí o postižení vzájemné spojitosti sociálních, uměleckých a teoretizujících oblastí či perspektiv přece jen může otevírat oživující možnosti.“

Stojí za pozornost (10. 2. 2014)

O nově vydaných knihách Milana Uhdeho a Petra Uhla píše Marek Vajchr v mimořádné recenzi, zveřejněné na dnešním webu Revolver Revue. Zaujalo ho mj., „jakým způsobem se Uhde a Uhl vztahují k několika zásadním osobnostem české kultury, které zasluhují úctu mimo jiné právě proto, s jakou samozřejmostí nebraly vážně režimní prostopravdy a lži a jak vynalézavě si všem rizikům navzdory dokázaly opatřovat režimem odpíraná fakta. ‚Postoj‘ Milana Uhdeho k Janu Zábranovi je při všem proklamovaném obdivu formován především emocemi zraněné ješitnosti, Petr Uhl se zase několikrát zmiňuje o Jiřím Němcovi a Ivanu Jirousovi z příznačné pozice jakési blahosklonné tolerance. Při vzpomínce na statečně nekompromisní zápas těchto tří mužů o právo na nezkreslené informace vyniká jak smutná grotesknost Uhdeova ‚strachu slyšet‘, tak čirá monstrozita Uhlova ‚údivu‘ – ta tím spíše, že Uhl zároveň hrdě vypočítává, kolik západoevropských zemí dokázal v šedesátých letech procestovat.“

Michal Topor píše o knize o Obecním domu (5. 2. 2014)

Nové echo pojednává o knize 1912. Sto let od otevření Obecního domu v Praze, která je dozvukem stejnojmenné výstavy, již v příslušných prostorách připravili na přelomu roku 2012/13 Otto M. Urban a Filip Wittlich. Vydaná monografie však „spíše než analytická, jasnozřivá či promyšleně zneklidňující zastavení“ nabízí „vcelku rutinní, shrnující a utřiďující výklady. Knize ve smyslu rovnovážného celku přitom neprospívají zjevné výpadky redakční, za jejichž vyústění lze považovat i přítomnost popularizačně až turisticky pojatého textu Zdeňka Lukeše o pražských stavbách, a na druhé straně odbornicky přebujelého příspěvku Adama Hnojila, který sice podnětně nabádá k oproštění úvah o podobě Obecního domu od jediné někdejší, třebas ‚modernistické‘ optiky, ve formulaci svého hlediska však dovede být ničivě krkolomný.“

Dvojí Čtení bude uvedeno na Prádle (4. 2. 2014)

Nedávno vydané knihy Čtení o Václavu Havlovi (ed. Michael Špirit) a Čtení o Jaroslavu Vrchlickém (ed. Michal Topor) budou představeny 11. února v malostranské Kavárně Na prádle. Ukázky z obou antologií přečte Ivana Uhlířová. Pozvánka na uvedení zde.

Michal Topor píše o Vybraných spisech Maxe Broda (3. 2. 2014)

V novém příspěvku Echos přibližuje Michal Topor projekt Vybraných spisů Maxe Broda (od roku 2013 je v nakl. Wallstein vydávají Hans-Gerd Koch a Hans Dieter Zimmermann). Autor upozorňuje na přetrvávající absenci úplné bibliografie Brodových – alespoň publikovaných – textů. „Tento základní nedostatek,“ píše Topor, „de facto znemožňuje představit si Brodovo dílo jako celek, předem brzdí úvahy o jeho edici kritické, jež by byla s to zohlednit textové varianty a různočtení; stín tohoto stavu nakonec nutně dopadá i na každý ‚výbor‘: je vybíráno ze souboru, jehož definitivní parametry nejsou známy, problém výchozího textu nebývá raději ani nastolován. V těchto limitujících okolnostech je třeba sledovat i aktuální pokus o zprostředkování části Brodova díla.“

Otokar Březina napsal dopis o J. Vrchlickém (29. 1. 2014)

Jako svého druhu předmluvu k právě vydané knize Čtení o Jaroslavu Vrchlickém uveřejňujeme coby nové echo text-dopis básníka a esejisty Otokara Březiny z 25. listopadu 1896, zaslaný Sigismundu Bouškovi a jím otištěný v lednu 1897 v měsíčníku Nový život. „On, jehož dílo má tragickou vinu právě v tom, že s žízní, které ani nepřítel neupře obdivu, chtěl opíti se vším, co zrálo na vinicích ducha! A který právě tím, v dobách prvního vývoje, kdy se tvoří v umělci tvůrčí metoda, nabyl jistého chvatu, improvizačního lesku, který byl odjakživa nepřítelem těžkého dobývání z hlubin a kořistění z panenských půd! Proč se diví osamělému, utlačenému člověku, který našel svou cestu k smrti a k životu daleko od jeho Babylonu, kde se mluví všemi jazyky a jehož zahrady byly svědkem tolika slavností a orgií? Upíral kdo z nás, že jeho krajiny jsou rozlehlé a bohaté? Nechci mluvit o uměleckém významu jeho díla. Dopis by na to nestačil. Nebyl dosud pojat tak definitivně, jak by se zdálo. Mramor k jeho pomníku je ještě v lomech. A bude to nádherný pomník. Také nechci mluvit o útocích, které z jeho knih se odrážejí na jeho život jako člověka. Znáte dobře, jak o tom soudím. Není nad naší lidskou pravdou jiná, vyšší? A není odvážné hnát naši lidskou pravdu až tak daleko, že z jejího hlasu dýchá namáhavý dech na smrt zápasících?“

Starosti o diskurs a jejich kritika v Babylonu II (27. 1. 2014)

Dalším textem z listopadového čísla „studentského listu pro seniory“ Babylon, na který chceme po aktualitě z 3. 1. 2014 upozornit, je pojednání Françoise Mayerové nad knihou Josefa Švédy o tzv. mašínovském mýtu Doktorát jako nástroj ideologického boje (s. 6). Mayerová ukazuje, jak se v autorově „sémiologické“ interpretaci stírá absolutní rozdíl mezi před- a polistopadovým režimem a vydává se za odlišnost toliko relativní. „Na základě křivě postavených východisek či selektivnosti empirických důkazů dospívá Švéda bez velkých problémů k jednoduchému závěru, že vyprávění po období komunismu je pouhým opakem toho, co o Mašínech znělo za komunismu. ... Mýtem může být prakticky cokoliv, skutečnost už pro Švédu neexistuje. Mýtem je paralela mezi národním socialismem a komunismem, mýtem je vůle angažovat se proti komunistickému režimu, větším mýtem je, když víc členů rodiny chce dělat totéž, převrat roku 1948 je taktéž mýtus, stejně jako následující čistky v armádě a v SNB. Mýtem je nekouření Mašína i brutalita komunistické moci, život ve strachu nebo hrozba třetí světové války... Je-li vše pouhým mýtem a vnímání žádné z těchto hrozeb ve skutečnosti neexistovalo, můžeme spokojeně souhlasit s tím, že všechny tyto příběhy jsou jen ideologií. ... Názor v této knize je předkládán jako pravda podložená vědeckým bádáním. Přitom kniha patří přesně tam, kam ji autor údajně nechce řadit – do ideologického rejstříku.“

Jakub Sichálek píše o monografii o Janu Husovi (22. 1. 2014)

Nové echo představuje práci Františka Šmahela Jan Hus (Argo 2013). „Kniha podobně jako kdysi monografie Josefa Macka (1961) necílí primárně na čtenáře-odborníka, je však pojata zřetelně ambiciózněji než Mackovo vyprávění ‚pro lid‘. ... Autor nerezignoval na poznámkový aparát, oddíl Vybrané otázky studia jej pomáhá odlehčit a tím pádem i zpřehlednit celý výklad. Neodradí-li čtenáře ‚petitový‘ text, najde mezi Vybranými otázkami studia (v podobě abecedně organizovaného hesláře, s. 261–271) poučení o atraktivních, hojně diskutovaných tématech vztahujících se k Husově osobnosti a jeho působení: přízvisko Hus, spory o Husovo rodiště, Husova podoba, Husova závislost na anglickém reformátorovi Johnu Wyclifovi, Husův podíl na českém biblickém překladu, tajné písmo v Husových listech aj. ... Snaha uchopit Husovo veřejné působení komplexně vede autora k Husovým českým textům, které dostaly přívlastek ‚literární‘ v užším slova smyslu. Ukazuje se zřetelně, že literární historie, či obecněji filologie má vůči Husovu dílu i slovesnosti husitského období narůstající dluh.“

Štěpán Zbytovský píše o nové knize P. Demetze (20. 1. 2014)

Po otevření nové řady Echos článkem Jiřího Stromšíka o povaze Kafkových textů z pozůstalosti pokračujeme echem Štěpána Zbytovského o bolzanovské knize Petera Demetze. „Bolzano (1781–1848), jenž svým dílem nejednou vstoupil do vzrušených debat o zemské historii a o národnostních poměrech v Čechách, se těší stálému zájmu badatelů; přítomnou knihu lze chápat právě jako Demetzův rozhovor s českou bolzanovskou literaturou, zejména s jejím nedávno zesnulým klasikem Jaromírem Loužilem (1926–2013).“ Také Demetzův výklad Bolzanovy rané latinské básně, stejně jako Loužilův, označuje Zbytovský za „spekulativní“, podle něj je ale u Demetze „sympatická jeho ostražitost vůči snahám zasazovat do dobového jazykového a národního diskurzu Čech projevy, které do něj patřit vůbec nemusely“.

Michael Špirit píše o vydávání Hrabala (15. 1. 2014)

V novém echu jsou rekapitulovány principy, podle nichž byly uspořádány Sebrané spisy Bohumila Hrabala (1991–1997), a současná nakladatelská politika Mladé fronty, která spisovatelova díla vydává výhradně. „O koncepčním a odborném úspěchu Hrabalových Spisů, které odpovídaly základním faktorům souhrnné edice, za něž se považují úplnost, účelnost a přehlednost, rozhodly okolnosti, které vydávání díla žijících autorů zpravidla neprovázejí: (a) průzkum dosavadního, geneticky složitě zvrstveného díla a sestavení bibliografie, (b) jednoduchý, rozloze a fasetám spisovatelovy tvorby přiměřený způsob uspořádání, (c) nakladatelská obětavost a vytrvalost. ... Za patnáct let nepřišla Mladá fronta s jediným původním nápadem, blokuje jakoukoli jinou vydavatelskou aktivitu, jež přitom s tou mladofrontovní není v žádném konfliktu, a selhává v základních otázkách vydavatelského řemesla.“

První knihy IPSL (13. 1. 2014)

Právě vychází první dva svazky ediční řady IPSL Antologie, věnované Václavu Havlovi a Jaroslavu Vrchlickému. Menší literárněvědné čítanky představují výběrově kritickou reflexi díla významných českých spisovatelů a jsou určeny i pro širší čtenářskou obec. Čtení o Václavu Havlovi (ed. Michael Špirit), které je prvním svazkem edice, shrnuje nejzajímavější bezprostřední ohlasy na Havlovu dramatickou i esejistickou tvorbu od 60. let do současnosti. Jako druhá kniha vychází Čtení o Jaroslavu Vrchlickém, jež připravil Michal Topor: antologie ukazuje nepřehlédnutelného, ovšem takřka nečteného básníka prostřednictvím kritik a statí z prvních čtyřiceti let 20. století, jimž dominovala otázka po životnosti autorova díla. Koncept řady literárněvědných antologií vznikl kvůli chronickému nedostatku kvalitní a současně čtenářsky vstřícné literatury o českých spisovatelích. – Knihy žádejte u svých knihkupců nebo za zvýhodněnou cenu přímo v IPSL.

O budoucí edici textů J. Kodíčka (13. 1. 2014)

Michal Kosák a Jan Pospíšil jsou autory studie K připravovanému výboru textů Josefa Kodíčka o divadle, publikované v Divadelní revui č. 3/2013. Autoři v ní rekapitulují dosavadní pokusy o shrnující vydání prací výrazného kritika tzv. čapkovské generace (1892–1954) v prostředí českého exilu padesátých let 20. století a informují o současném vydavatelském záměru pro knižnici České divadlo (řadu Eseje, kritiky, analýzy). „V první fázi bylo snahou editorů sestavit nový soupis veškerých textů J. K. a nahradit tak dosavadní výběrovou bibliografii pořízenou pro účely nerealizovaného vydání. Proti staršímu stavu poznání jsme rozšířili o některá další periodika, bibliografie mohla být dále obohacena o texty z nejstaršího období Kodíčkova působení (od roku 1908), kdy přispíval, především literární kritikou, pod pseudonymem Pavel Ostens (a šifrou P. Os.) do česko-židovského periodika Rozvoj. Také v období po roce 1918 se podařilo objevit velké množství dosud neznámých textů, které napsal J. K. do Tribuny pod značkou β. A právě značná šíře Kodíčkova záběru nás, stejně jako kdysi Medu Mládkovou, vede k přesvědčení, že je třeba představit Kodíčka ve větším úhrnu, a že tedy vedle výboru z textů o divadle bude v budoucnu nutné zveřejnit i výbor z jeho často polemických textů o literatuře a jeho společenskou publicistiku.“

Jiří Flaišman píše o edici Čapkových Hovorů s TGM (8. 1. 2014)

Nové echo pojednává o knize Karla Čapka Hovory s T. G. Masarykem, připravené v novém vydání Jiřím Opelíkem pro Spisy TGM. „Vydavatel Hovorů byl při své ediční práci limitován hned ze dvou stran: rozsah dochovaného materiálu ke vzniku Hovorů je extrémně velký, obsahuje vstupy nejen obou autorů, ale i dalších spolupracovníků, administrativních pracovníků, ale též členů Masarykovy rodiny. Druhým omezením pak bylo vlastní nastavení edic ve Spisech TGM, kdy je kladen důraz na zveřejnění konečné podoby textu a upřednostňuje se pouze stručný ediční aparát, který se soustřeďuje na základní rovinu vysvětlivek a komentářů. Jen okrajově se zde připouštějí generalizující informace o genezi a proměnách vydávaných textů. … Opelíkovo vydání má své těžiště zejména na rovině edičního zpracování textu. ... Tento přístup se osvědčuje nejen na rovině kritiky výchozího textu (precizní odstranění všech porušení textu), ale zejména při eliminaci kolísání, jež vzniklo často v průběhu složitého redakčního zpracování.“

Germanobohemistická Echos (6. 1. 2014)

Dnešním dnem otevíráme novou řadu příspěvků k dějinám německy psané literatury z českých zemí. Echos, na nichž s IPSL spolupracuje ÚGS FF UK a RKF v Praze, budou vycházet jednou za čtrnáct dní, a to paralelně v češtině i němčině. Řada Echa, zaměřená na aktuální dění v bohemistické literární vědě a vydavatelské praxi, pokračuje v nezměněné podobě. Pokud chcete být o publikaci nových příspěvků informováni, využijte odkazy pod záložkami redakce Ech/Echos.

Starosti o diskurs a jejich kritika v Babylonu I (3. 1. 2014)

Ospalou hladinu vod humanitních věd blahodárně zčeřilo listopadové číslo „studentského listu pro seniory“ Babylon. Dotklo se jevů, na jejichž reflexi jsou běžní účastníci akademického provozu buď příliš unaveni či zaneprázdněni, anebo si jejich znepokojivost ve své apatičnosti ani neuvědomují. Adam Drda v článku „Česká historiografie, ÚSTR – a politika“ (s. 4) podrobil kritice rozhovor, který v květnu 2013 poskytl internetovému portálu Česká pozice historik Michal Kopeček. Jeho štítivé názory o instituci, jež údajně zakotvila autoritativní, „pravicovou“ interpretaci komunistické nadvlády v Československu, komentoval Drda slovy: „Vedle ÚSTR přece vždy existovala (státem placená) akademická pracoviště a katedry historie na různých fakultách, o možnosti svobodného publikování jakýchkoli prací ani nemluvě ... Ústav se mohl zabývat jedním výkladem komunistického režimu a argumentovat v jeho prospěch, jakákoli další skupina historiků mu mohla čelit dle libosti a předkládat své vlastní výklady. Místo toho propadla česká historická obec hysterii, na ústav útočila při každé příležitosti v podivné, takřka jednotné frontě. ... Žádný ‚dominantní antikomunistický diskurs‘, který by si mohl podřídit historiografii, u nás není. Stačila změna politických sil v jedné parlamentní komoře, aby vyšlo najevo, že situace je právě opačná.“ – Dalším pronikavým příspěvkům z tohoto čísla Babylonu věnujeme příští Aktuality.

Jiří Homoláč o Janu Nerudovi (30. 12. 2013)

Pátému číslu dvouměsíčníku Česká literatura z roku 2013 dominuje studie Jiřího Homoláče Jan Neruda a židé: poznámky a doplňky. Homoláč se v ní zabývá (a) nerudovskou rozpravou, započatou na kolokviu o proti/židovských motivech ve spisovatelově tvorbě (konaném v roce 2010) a fixovanou poté ve sborníku Jan Neruda a Židé (2012), (b) rozborem Nerudových textů na dané téma. Padesátistránková studie, jejíž metodologické zaměření je patrné také z dedikace Homoláčovu učiteli Alexandru Stichovi, zbavuje debatu poněkud senzacechtivého nátěru a ústí do závěru: „Pro to, že Neruda byl z dnešního pohledu antisemita, lze podle mého názoru lépe argumentovat obsahem a četností jeho protižidovských výroků, pro které nelze najít nějakou vnější motivaci, než textem Pro strach židovský (1869), který nebyl jen protižidovským traktátem, ale s velkou pravděpodobností plnil konkrétní politický úkol.“

J. Čapek a L. Merhaut v italsko-českém znění (27. 12. 2013)

V únoru t. r. jsme informovali o tom, že udinské univerzitní nakladatelství Forum obnovilo po šestileté odmlce ediční řadu Lezioni e letture. S pořadovým číslem 20 nyní v této „Nuova Serie“ vydalo studii Luboše Merhauta Knihy Josefa Čapka o umění. Struktura sešitu zachovává formát, kterým se knižnice profilovala od svého prvního dílu v roce 2003 (byly jím dvě přednášky Jana Lehára): předmětná studie je publikována v italském znění a v jazyce originálu. V novém svazku Gli scritti sull’arte di Josef Čapek se to týká nejen Merhautovy práce, ale i jedné z analyzovaných Čapkových statí Tvář mrtvé strašná... (Terribile il volto della morta...); do italštiny vše přeložila Gaia Seminara a úvodem opatřila Annalisa Cosentino.

Michal Kosák píše o Babičce v současné češtině (18. 12. 2013)

Nové echo přináší kritiku modernizované verze Babičky Boženy Němcové, již na podzim vydalo nakladatelství Práh. „Typ vydání, kdy editor s odkazem na prospěch zvláštní čtenářské skupiny a její potřeby opravoval nejen pravopis, ale operoval i s hlubšími vrstvami jazyka uměleckého díla, má v případě Babičky Boženy Němcové sice svou tradici, ta však byla v období po roce 1945 potlačena a hrubé adaptace takříkajíc klasické literatury byly v následujících dekádách vyloučeny. … Ve vydání nakladatelství Práh se tento přístup vrací s devastující silou. ... Postup editorů, jenž proti předchůdcům vychází zřejmě z konceptu jakési maximální intervence, je tak vlastně polemický k převládající domácí ediční praxi a manifestuje se snad i proto odbornicky, což prozrazují akademické tituly u jmen uváděné v tiráži. Výsledné změny však nutně vedou k izolaci textu od jeho historického kontextu, narušení struktury autorčina jazyka a k vytvoření vnitřních konfliktů. Starost editorů o to, aby některé úpravy nenarušily ‚ráz‘ textu, svědčí o nepromyšlenosti vydavatelského úkolu a vágnosti v chápání pojmů u zúčastněných.“

Web ipsl.cz v EN a DE verzi (16. 12. 2013)

Webové stránky Institutu pro studium literatury mají nově i svou anglickou a německou podobu. Obě cizojazyčné verze webu zahrnují základní informace nejen o poslání a směřování Institutu, ale též o jeho hlavních aktivitách. Na německých stránkách IPSL budou od ledna 2014 navíc dostupné příspěvky do nové česko-německé řady Echos, zaměřené na německy psanou literaturu z českých zemí.

Dlouhá cesta k malé knize II/2 (13. 12. 2013)

Na Střední průmyslové škole grafické v Praze se v rámci projektové výuky o redakčním zacházení s textem konala včera druhá přednáška druhého cyklu IPSL. Byla věnována koncepčním a provozním krokům při sestavování a realizaci antologie a způsobu komunikace s grafickým studiem. Studenti byli seznámeni s heuristickou fází práce, s úvahami o ideálním adresátu antologie, s vnějšími „omezeními“ čítanky (např. předpokládaným rozsahem nebo nutností zajištění autorských práv), s procesem postupné krystalizace obsahu antologie a jeho odborné oponentury, se způsoby převedení vybraných textů do elektronické podoby a se zásadami přípravy rukopisu před předáním ke grafické úpravě.

Evropský sociální fond

Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti

Luboš Merhaut píše o K. Havlíčkovi od B. Doležala (11. 12. 2013)

V novém echu je představena práce Bohumila Doležala Karel Havlíček: Portrét novináře (Argo 2013), vzniklá na základě cyklu Doležalových přednášek z devadesátých let o Havlíčkovi v Institutu politických studií Fakulty sociálních věd UK. „Doležalovi jde hlavně o dnešní politické myšlení v Čechách, nikoli o Havlíčka literáta. … Jeho oživující výklad zvýznamňuje podstatné otázky, které ho dlouhodobě interesují: politickou kultivovanost a názorovou pluralitu ‚demokracie v moderním západním pojetí‘, svobodu individuálního názoru a kritiky, mravní zásadovost a nezkaženost, problémy nacionalismu. ... Shodou okolností, nikoli ovšem náhodou vyšel portrét novináře Karla Havlíčka v situaci, kdy jeho autor opět veřejně zdůrazňuje imperativ nezávislosti sledování a hodnocení stavu veřejné rozpravy a politických poměrů, zjevně inspirován též Havlíčkovou koncepcí ‚zákonního odporu‘.“

Jaroslav Kolár napsal o Karlu Dvořákovi (4. 12. 2013)

Jako nové echo publikujeme výňatek z předmluvy Jaroslava Kolára k výboru ze studií významného editora a folkloristy Karla Dvořáka (1913–1989), který pod názvem Mezi folklórem a literaturou vyšel v roce 1994. „Jméno a dílo profesora Karla Dvořáka odkazuje literární historiky i folkloristy do té vzácné a poměrně řídce zabydlené oblasti, v níž se obě naukové disciplíny stýkají a prolínají tváří v tvář problémům těžko řešitelným jinak než kombinací metodologických postupů, které jsou vlastní na jedné straně oborovému zkoumání literatury, na druhé straně folkloristice. Cesta k této dvojdomé specializaci není ovšem nikdy snadná a nebylo tomu jinak ani v případě Karla Dvořáka. Bývá zpravidla – a byla i u Dvořáka – určena nejméně dvěma činiteli, rodovým zázemím a kulturním prostředím, z něhož vědec vyšel, a odborným školením, jímž mu bylo dáno projít.“

Rozprava o vznikání textu (2. 12. 2013)

Šesté textologické kolokvium s tématem Rukopis – náčrt – tvůrčí akt proběhlo v úterý 26. 11. 2013 na FF UP Olomouc za moderování Jiřího Flaišmana. Petr Komenda pohovořil o možných souvislostech mezi osobní poetikou (F. Halas, J. Čep) a textem vznikajícím rukopisně/strojopisně; Michal Kosák vystoupil s novými nálezy o Bezručově Slezském čísle (časopisecké to verzi pozdějších Slezských písní); Jakub Sichálek pojednal náčrtu jako vzácném jevu medievistiky; Michael Špirit představil 12 verzí fragmentu R. Grebeníčkové (reakce na exposé F. Vodičky o Máchovi a romantismu z roku 1962); Marek Přibil ukázal souvislosti a nové významy tzv. náčrtu Máje; Barbora Bártová prezentovala rukopisný rozvrh Holanovy italské cesty z jara 1929 a jeho zrcadlení v autorových básních (zejm. v Toskáně). – Kolokvia pořádá od roku 2009 Oddělení ediční a textologické ÚČL AV ČR (letos ve spolupráci s Katedrou bohemistiky FF UPOL) a za překvapivého zájmu odborné a studentské veřejnosti dosud proběhla setkání: 1. Otázky současné ediční praxe (19. 11. 2009), 2. K otázkám vydávání Máchova díla (16. 12. 2010), 3. Texty a varianty (1. 12. 2011), 4. Edice korespondence (20. 9. 2012), 5. Umělecké dílo a jeho elektronická edice (3. 12. 2012).

Kateřina Smyčková píše o hájkovské konferenci (27. 11. 2013)

Nové echo informuje o sympoziu věnovaném dílu Václava Hájka z Libočan, u příležitosti první úplné novodobé edice Kroniky české (ed. Jan Linka, Academia 2013). „Hájkovo dílo, které se brzy po svém vydání stalo snad nejcitovanější českou knihou a od druhé poloviny 18. století nepřestalo být předmětem kategorických odsudků, později též i obhajob, bylo donedávna dostupné – krom původního tisku z roku 1541 – pouze v Schönfeldově přetisku prvního vydání (1819), v neúplné edici Flajšhansově (1918–1933) a ve výboru Jaroslava Kolára (1981).“ Organizátoři konference Na okraj Kroniky české, uspořádané staročeským oddělením Ústavu pro českou literaturu AV ČR ... se rozhodli upozadit zřetel kriticko-historický a vsadit na veskrze pozitivní koncept Hájka jako beletristy, umělce slova.“

Dlouhá cesta k malé knize II/1 (25. 11. 2013)

Na Střední průmyslové škole grafické v Praze se v rámci projektové výuky o redakčním zacházení s textem konala ve čtvrtek 21. 11. 2013 první přednáška druhého cyklu IPSL, a to na téma: „Co se děje s knihou do chvíle, než text dospěje ke grafické úpravě?“ Studenti byli seznámeni se smyslem přednášky, obvyklým procesem vedoucím od vzniku rukopisu až po vydání v nakladatelství a s překážkami, stojícími v této cestě, s vymezením funkcí editora (vydavatele), redaktora, korektora a nakladatele, s významem slova „edice“ a dalšími základními pojmy, a s principem komunikace mezi vydavatelem a grafickým studiem.

Evropský sociální fond

Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti

Robert Krumphanzl píše o Zbyňku Hejdovi (20. 11. 2013)

Nové echo Institutu pro studium literatury je věnováno ohlédnutí za básnickým dílem Zbyňka Hejdy (zemřel 16. 11. 2013 v Praze). Zveřejňujeme dosud nepublikovaný proslov, přednesený při Hejdově autorském čtení v rámci cyklu Básníci v prostoru Zlín 6. 5. 2011 v Domě umění ve Zlíně. „‚Poezie není zacílena k nějakému přesnému, určitému cíli. Jediný cíl je poezie sama.‘ Tato obrana svébytnosti poezie je ve vztahu k jejímu pojetí u Zbyňka Hejdy jako symbolického a obrazného vyjádření a jako vyznání, jako svědectví, důležitá právě proto, že chce její vlastní pole uchránit účelového výkladu, zneužití pro takový výklad, který by zfalšoval smysl poezie a učinil z ní něco jiného než to, co je jí nejvlastnější: totiž obracet naši vnímavost k přehlíženému, k diferencovanějšímu a pozornějšímu vnímání a pohledu.“ – Soupis Hejdova nebásnického díla souběžně zveřejňujeme v oddílu bibliografie.

Zbyněk Hejda (1930–2013) (18. 11. 2013)

Jak oznámila redakce Revolver Revue, v sobotu 16. 11. 2013 zemřel básník, překladatel, redaktor, kritik a historik Zbyněk Hejda. Vydávání jeho díla nakladatelstvím Triáda jsme věnovali aktuality z 21. 9. 2012 a 14. 6. 2013 a echo z 5. 12. 2012. K autorovu dílu se vrátíme.

Michal Topor píše o Moritzi Steinschneiderovi (13. 11. 2013)

Nové echo pojednává o sborníku Studies on Steinschneider. Moritz Steinschneider and the Emergence of the Science of Judaism in Nineteenth-Century Germany (Boston – Leiden 2012), věnovaném vědeckému dílu moravského rodáka (1816–1907), jedné z klíčových osobností vzniku evropského bádání o dějinách židovského písemnictví. „Editoři svazku konstatují v úvodní stati obří historický význam Steinschneiderova díla na poli věd o židovství, současně poukazují na to, že dosud jako by toto dílo odrazovalo svou povahou od retrospektivní reflexe. …  ‚Steinschneiderův ideál objektivity zůstává v odborné rozpravě kritickou silou; duch objektivní a kritické vědy, onen nepřemožitelný běs, má pro židovská studia stále velký význam.‘ Tato snaha přináší podnětné zisky i tomu, kdo se zajímá o dějiny areálově českých, resp. moravských učeneckých sítí. Ačkoli totiž Steinschneiderovo působení bylo nejpozději od roku 1845 existenčně spjato především s berlínskou intelektuální scénou, úvodní pasáže Steinschneiderova života byly spolupodmíněny parametry moravsko-českými.“

Program konference o I. M. Jirousovi (8. 11. 2013)

Ke konferenci o Ivanu Martinu Jirousovi byl zveřejněn podrobný program. Ve dnech 14.–15. listopadu 2013 mají zájemci možnost poznat I. M. Jirouse z různých úhlů pohledu, mj. též coby polemika (Luboš Merhaut) a osobnost působící po roce 1989 (Michael Špirit).

Texty z kolokvia (8. 11. 2013)

44. číslo sborníku Literární archiv PNP přineslo s vročením 2012 a s titulem Autor a jeho archiv většinu příspěvků z kolokvia Texty a varianty (konaného v ÚČL AV ČR 1. 12. 2011). Blok – stejně jako rozpravu, jež je součástí cyklu pořádaného od roku 2009 (srov. aktualitu IPSL z 30. 11. 2012) – připravili a úvodním slovem otevřeli Michal Kosák a Jiří Flaišman. Z publikovaných příspěvků upozorňujeme zvláště na texty Marka Přibila (Milenku jsem neměl žádnou. K jednomu specifickému případu variantnosti v Máchově díle) a Karla Kolaříka („Paměti českého tvrdohlavce“. Memoárové dílo Václava Štecha, 1859–1947).

Lucie Storchová píše o biografickém slovníku (6. 11. 2013)

Nové echo představuje u příležitosti závěrečného, šestého dílu, vydaného v roce 2011, Rukověť humanistického básnictví (Enchiridion renatae poesis Latinae in Bohemia et Moravia cultae), „precizní práci, která završuje takřka stoletou snahu české klasické filologie zmapovat dílo a životní osudy českých humanistických básníků. … V kontextu současných českých humanitních a sociálních věd kniha působí trochu jako návštěvník z jiné doby. ... Podobný projekt jako Rukověť humanistického básnictví by dnes nemohl vzniknout. Problém nespočívá ani tak v tom, že v průběhu devadesátých let došlo na poli výzkumu starší literatury v českých zemích k ‚baroknímu obratu‘ a tzv. předbělohorská literatura se dostala z centra na periferii badatelského zájmu. Významnější je, že poslední díl Rukověti vychází v době, kdy je samotná možnost výzkumu přímo propojena s představami o akademické zakázce a poptávce a politikami vykazování, což ostře kontrastuje s pojetím, díky němuž Rukověť jako celek vůbec vznikla.“

Webové stránky nakladatelství Triáda (4. 11. 2013)

Na přelomu léta a podzimu zveřejnila Triáda na svých internetových Novinkách dva důležité původní příspěvky: Václav Petrbok napsal nekrolog za literárním historikem, filosofem a překladatelem Jaromírem Loužilem, zesnulým 1. 8. 2013, a Michael Špirit pojednal o publikačním životě Devatera pohádek Karla Čapka, které Triáda nedávno vydala.

Michael Špirit píše o chystané edici O. Fischera (30. 10. 2013)

Nové echo informuje o rozsáhlém výboru z díla Otokara Fischera, který na konci 80. let uspořádal pro tzv. velkou bílou řadu nakladatelství Odeon Josef Čermák a ještě ve strojopisu edičně připravil Emanuel Macek. „Po téměř čtvrtstoletí se konvolutu o 1500 stranách ujala Filosofická fakulta, na jejíž půdě se letos v květnu konala konference k 130. výročí narození a 75. výročí úmrtí velkého germanisty a komparatisty. Texty byly převedeny do elektronické podoby a kolacionovány dle Mackova strojopisu (ve sporných případech se porovnávaly s původní tištěnou předlohou), stejně jako soupis díla O. Fischera. Institut pro studium literatury zajistil překlad statí psaných v němčině a francouzštině. Čermákův výbor obsahuje 165 textů. Zařazuje většinu prací, z kterých Fischer komponoval své knihy K dramatu (1919), Duše a slovo (1929) a Slovo a svět (1937), a dále desítky článků z Národních listů, Jeviště, Prager Presse, Lidových novin, Kritiky, příspěvky ze sborníků a knih jiných autorů.“

Michal Kosák píše k výstavě o Varlamu Šalamovovi (23. 10. 2013)

Na „uzlové momenty vskutku strastné životní pouti“ a (ve vlasti takřka mizivé) literární působení  ruského spisovatele Varlama Šalamova (1907–1982) se zaměřuje výstava v Klementinu a nové echo Michala Kosáka. „Sledováno je dále Šalamovovo dějstvování v blízkosti okruhu avantgardy, a to opět v širokém panoramatu (kontext doplňují také dobové filmové ukázky jak od Dzigy Vertova, tak ze soudobé propagandy), literární přátelství s N. Mandelštamovou, vztah k B. Pasternakovi a především k Solženicynovi.“ Proti tvorbě Alexandra Solženicyna staví kurátoři výstavy tvůrčí postup Šalamovův, který „se pohybuje kdesi na pomezí literatury a vzpomínkové prózy“.

Largo desolato (21. 10. 2013)

Dramatu Largo desolato Václava Havla (premiéra 1985 ve Vídni) je věnován čtvrteční večer 24. října v Knihovně Václava Havla. Záměrem pořadatelky Anny Freimannové je konfrontovat pohledy odborníků, kritiků, divadelníků, herců i poznámky samotného autora. – Hra napsaná po několikaletém věznění stojí též v centru pozornosti antologie Čtení o Václavu Havlovi, kterou pro IPSL připravil Michael Špirit. Do výboru z dobových literárních kritik, recenzí a článků ustalujících obraz Havlova dramatického a esejistického díla zařadil editor recenze Ivana M. Jirouse (1986, smz. vydání Larga desolata v r. 1984) a Jindřicha Černého (1990, česká premiéra v Divadle Na zábradlí).

Lucie Malá píše o reflexích děl Nerudy a Světlé (16. 10. 2013)

Nové echo pojednává o pracích Dagmar Mocné (Záludný svět Povídek malostranských, 2012) a Ivo Říhy (Možnosti četby, 2012). Mocná „v odborné rovině možná příliš neuspěla, ale byla by asi úspěšnou autorkou popularizačních článků. Záludný svět Povídek malostranských tak může obstát jako ‚rozcestí‘ k jiným přístupům a autorům, kteří se tématem zabývali zevrubněji či jinak...“ Říha propojuje „exkurs do myšlení druhé poloviny 19. století důsledně s odkazy na Světlou a připomíná průběžně její vlastní postoj i místo jejího díla. Při srovnání se stylem Mocné tak i díky tomuto zachování struktury práce, schopnosti být u tématu a důsledné práci s dřívějšími poznatky a interpretacemi působí publikace jako původnější a propracovanější a drží také více pohromadě.“

Jiří Flaišman píše o Výboru z díla Karla Teiga (9. 10. 2013)

V novém echu je kriticky nasvíceno opětovné vydání druhého svazku Výboru z díla Karla Teiga, jenž pod názvem Zápasy o smysl moderní tvorby přináší stati z 30. let. Původně vyšel v roce 1969. „Jeho náklad (3000 exemplářů) byl však na samém počátku distribuce zabaven a následně zlikvidován, přičemž se podařilo zachránit jen zlomek výtisků. … Reprint Zápasů o smysl moderní tvorby není reprintem v tom úzkém slova smyslu, tedy tiskem ze stejné formy, naskenováním původního vydání, prostě reprodukcí. … Původní edice byla dána na OCR a zhotovena byla podle původní Muzikovy osnovy nová sazba (při zachování původních rozměrů zrcadla). Jakou výhodu tato metoda má (kromě podstatně lepší čitelnosti písma samozřejmě), když už se tedy rezignuje na možnost do textu intervenovat? Nutno se doznat k tomu, že nalézt odpověď na tuto otázku se nedaří. Bezpečně ovšem nacházíme rizika, která volba tohoto přístupu přináší.“

Recenze v novém čísle časopisu Slovo a smysl (7. 10. 2013)

19. číslo časopisu pro mezioborová bohemistická studia přináší v recenzní rubrice Kritické rozhledy pojednání mj. o knihách Hany Šmahelové V síti dějin literatury národního obrození (píše V. Petrbok), Alexandra Sticha Sabina – Němcová – Havlíček a jiné textologické studie (P. Hesová, srov. též echo L. Heczkové), Pavla Chalupy Bohuslav Reynek (M. Bauer), Zbyňka Hejdy Kritiky a glosy (M. Pšenička, též echo H. Kosákové) nebo o nové edici Nezvalových sbírek (M. Špirit, který tuto recenzi slíbil v echu z ledna 2013).

Karel Janský napsal Oldřichu Králíkovi (2. 10. 2013)

Jako nové echo publikujeme výňatky z dopisové výměny ze září 1951 mezi máchovským textologem a editorem Karlem Janským (1890–1959) a jeho mladším kolegou Oldřichem Králíkem (1907–1975). Citované dopisy jsou důkazem vášně, bez níž by se textověkritické záhady řešit nedaly: „Teď jsem právě znova mluvil s doc. Apetauerem,“ píše Janský, „ptal jsem se ho, je-li možné, aby se Máchovi sen zdál nadvakrát. Je to prý možné, a dokonce se dají takové sny určitým způsobem navodit, je prý možné i jakési pokračování snu. A ještě mi řekl jednu zajímavost: sen, i ten nejstrašnější, brzo zapomínáme, kdežto skutečnou událost si dlouho pamatujeme.“

Nový svazek Masarykových Spisů (30. 9. 2013)

S pořadovým číslem 37 vyšel v létě titul, který je ve skutečnosti knihou dvou autorů: Karla Čapka trojdílné Hovory s T. G. Masarykem (poprvé 1928, 1931, 1935 a týž rok společně). Nynější vydání, celkově patnácté, připravil a komentoval Jiří Opelík, a doplnil je texty, které se k Hovorům vážou – Masarykovým Náčrtem metafyziky (zřejmě z podzimu 1927) a Čapkovým dopisem (1933) o Masarykově Stupnici a klasifikaci věd –, anebo z nich byly při závěrečné redakci vyškrtnuty (původně 7. a 13. kapitola třetího dílu o lásce a manželství a o tom, co se Masarykovi ve veřejném životě mladé republiky nelíbí). V chronologii vydávání Masarykových Spisů, publikovaných od roku 1993, jde o 30. svazek z předpokládaných nikoli 36, jak jsme uvedli v Aktualitách ze září 2012, nýbrž 38 (plán Spisů se rozrostl právě o tento titul a o Masarykovy rozmluvy s Emilem Ludwigem Duch a čin).

Germanistická ročenka (27. 9. 2013)

Mezi autory svazku brücken. Germanistisches Jahrbuch Tschechien – Slowakei pro rok 2012 jsou Michal Topor (1896–1900: Moderne im Schatten der Väter, der Professoren und der „Nationalpflicht“?) a Lucie Merhautová (Ottokar Stauf von der March als Interpret der tschechischen Literatur in der Münchner Revue Die Gesellschaft).

Luboš Merhaut píše o knize V. Effenbergera (25. 9. 2013)

V novém echu je představen spis Vratislava Effenbergera (1923–1986) napsaný v letech 1970 a 1976–1977 Republiku a varlata (Torst 2012). „Tři oddíly knihy (Několik pohledů na novější dějiny světa, Má vlast a Nepravděpodobné souvislosti) skládají zvláštní útvar mezi odborným politicko-historickým výkladem a autobiograficky syceným esejem s imaginativními (beletristickými) kapitolkami či pasážemi, jež umocňují výsměšnou nadsázku jako jeden ze stylotvorných prvků celého pojednání. … Effenberger rekapituluje vznik, proměny a fungování nejprve světových totalit s počátkem v ‚říjnovém zemětřesení‘; poté se zaměřuje na ‚domácí‘ dění. ‚Zažil jsem na vlastní kůži značnou část první republiky, německý protektorát s dvěma roky poválečného mezivládí, stalinismus a ruský protektorát, dva převraty (1938, 1948), druhou světovou válku a dvě okupace této země (1939, 1968). Měl jsem tedy dost příležitostí k tomu, abych mohl pozorovat dějiny při díle. Nemohlo mi uniknout, že historická skutečnost a její historiografické zpracování jsou dvě rozdílné věci.‘“

Michal Topor píše o knize M. Červinkové-Riegrové (18. 9. 2013)

Nové echo pojednává o memoárech dcery Františka Ladislava Riegra, významného politika 19. století, spoluzakladatele Národní (tzv. staročeské) strany. Dva dosud vydané svazky (2009 a 2013) přinášejí „vesmír, jehož středem učinila autorka svého otce; zaznamenávala (někdy takřka bezprostředně, někdy z většího odstupu, někdy z vlastního pozorování, někdy na základě hovorů a zpráv) minulost – vytvářejíc tak podklad pro své i jiné budoucí dějepisné pokusy. ... Otevřela otcův svět té podobě dějepisectví, již si uměla představit: text balancuje mezi zájmem o dění politické a jinak veřejné a záběry intimit Riegrova rodinného kruhu. Krom jiných má dnes postupně přibývající edice nesporný význam literárněhistorický; naznačuje nejednu vazbu, uchovává nejednu třebas i titěrnou událost, v neustávajícím přelévání, ba těkání mezi světem politiky a dalšími poli někdejšího života: ‚Sotva člověk stoupne na půdu pražskou, zevšad vane vstříc: hádka o Rukopis. Byl u nás p. Kalousek. Pobyla jsem v Praze jen půl dne a lítala po městě kvůli nákupům. V tramvaji sešla jsem se s Vrchlickým a jeho paní, on slíbil, že k nám přijedou co možná brzo‘ (4. srpna 1886, Zápisky II, s. 488).“

Michael Špirit píše o undergroundové „Hnědé knize“ (11. 9. 2013)

V novém echu je představeno první tištěné vydání „Hnědé knihy“ o procesech s českým undergroundem, sborníku původních textů a dokumentů o tažení české komunistické policie, justice a médií proti nezávislé kultuře a zejména undergroundu v roce 1976. „Editorem nynějšího tištěného a snad definitivního vydání je Martin Machovec, který kriticky připravil, tedy ověřil a opravil všechny texty z výchozího strojopisného znění z roku 1980, jež ve strojopisu publikoval Jaroslav Suk. ... Machovcův text, sázený petitem na s. 450–495 (některé poznámky pocházejí od F. Stárka, P. Navrátila aj.), tak tvoří další vrstvu strhujícího pásma, které sestává z (a) komentářů původních editorů (grotesk), (b) odborných posudků na písňové texty a hudbu + podrobných líčení soudních procesů a obhajob (obdivuhodná práce zejména Dany Němcové) + současných komentářů (antikva), (c) otevřených dopisů různým institucím a veřejnosti (kurzíva), (d) soudních protokolů a materiálů státní bezpečnosti, mj. legendami opředenou protokolární výpověď Egona Bondyho z března 1976 (courier), (e) ohlasů v tisku a dalších médiích (znovu antikva).“

Nový svazek edice Mnemosyne (9. 9. 2013)

V edici Mnemosyne vydávané Filosofickou fakultou UK vyšla jako devátý svazek monografie Michala Kosáka S použitím kalendáře. Kniha s podtitulem K bezručovské textologii Oldřicha Králíka vymezuje etablování a proměny textologických konceptů a edičních postupů Oldřicha Králíka a věnuje se i jejich konfrontaci s koncepty jeho oponentů.

Eva Vrabcová píše o knize Evy Forstové (4. 9. 2013)

Nové echo se věnuje monografii Knihy podle norem (Kulturní instituce v systému řízené kultury. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 2013). Její autorka, Eva Forstová, v ní „nahlíží na fungování nakladatelství prostřednictvím pravidel, která jej řídí, a východiskem jejího přístupu se stává ideologická norma. Po kapitole vymezující klíčové pojmy se kniha věnuje vzniku a prvním rokům provozu SNKLHU a zaznamenává přípravné fáze politických a hospodářských řídících procesů i tzv. typizaci, jež postupně vedla až k likvidacím a transformacím dosavadních nakladatelských subjektů v přísně tematicky profilované národní podniky. Autorka ukazuje, jak vznikal v kulturních institucích vytvářením norem a vynucováním jejich plnění kromě esteticko-ideologického tlaku též silný tlak hospodářský a jak tyto dva protikladné vlivy vedly k nefunkčnosti a deformaci knižního trhu.“

Konference o Ivanu Martinu Jirousovi (2. 9. 2013)

Ve dnech 14.–15. listopadu 2013 pořádá Revolver Revue ve spolupráci s Institutem pro studium literatury konferenci věnovanou Ivanu Martinu Jirousovi. Sympozium, které proběhne v prostorách FAMU, se soustředí na Jirousovu básnickou, kritickou a teoretickou tvorbu a její reflexi i například na problematiku undergroundu obecně. Více informací v pozvánce.

Jan Jakubec řekl o rozšířeném vydání svých Dějin (28. 8. 2013)

Jako nové echo publikujeme rozhovor, který poskytl týdeníku Světozor v roce 1934 literární historik, editor a kritik Jan Jakubec (1862–1936). Nastínil v něm cestu k rozšířenému a přepracovanému dvousvazkovému znění Dějin literatury české (Od nejstarších dob do probuzení politického, 1929 a 1934). „Rozšířil jsem zejména petitové stránky s poznámkami. V obou dílech je jich přes 400. ... Zamýšlel jsem jimi místo obvyklého výčtu bibliografických dat usnadnění pracovníkům literárněhistorickým, hlavně začátečníkům, stručné ocenění uvedených literárněhistorických prací orientaci a studium literární historie. Rozumí se, že bylo nutno z velmi bohaté literárněhistorické bibliografie vybírat. ... Slýchal jsem i od svých žáků, že prý badatelská práce literárněhistorická může přinést málo plodných výsledků, poněvadž je literárněhistoricky skoro vše důležitější již zpracováno. Je to názor laický nebo názor pracovníků ještě nezkušených v literární historii. Ani zdaleka není vyčerpána naše literární historie ani heuristicky. V Dějinách jsem ukazoval, jak se měnily a mění názory i o vedoucích postavách naší literatury.“

Důvěra v lidství (26. 8. 2013)

Dnes začíná v prostorách pražského Goethe-Institutu výstava Důvěra v lidství. Expozice v němčině i češtině přibližuje život a dílo německo-židovské myslitelky Hannah Arendtové (1906–1975), jejíž politicko-filosofické reflexe podstatným způsobem ovlivnily moderní debatu o klíčových pojmech zla, odpovědnosti nebo totalitní moci. Více informací zde.

Lucie Malá píše o Českém literárním romantičnu (21. 8. 2013)

Nové echo představuje monografii České literární romantično od kolektivu badatelů z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a z Ústavu pro českou literaturu AV ČR v Praze. „Nový literárněhistorický přístup, který prezentuje Dalibor Tureček, nesleduje kauzální a lineární vztahy a nechce romantismus ukotvit ve vývoji pojatém jako střídání různých etap. Alternativní model romantismu neopomíjí proměnlivost hranic, a tudíž neredukuje, a chápe romantismus jako vnitřně dynamickou kulturní událost. ... Středem pozornosti ve studiích, kde autoři aplikují svůj přístup na vybraných literárních dílech, jsou pretexty, intertextovost, dobové kulturní a filozofické kontexty, střety tendencí, víceznačnost nebo mnohostrannost textů.“

Heslář české avantgardy znovu oceněn (16. 8. 2013)

Kolektivní projekt Heslář české avantgardy (vydaný Filozofickou fakultou UK v edici Opera Facultatis philosophicae Universitatis Carolinae Pragensis) získal další ocenění. Po vítězství v soutěži Slovník roku 2013, o němž jsme již informovali, uspěla nyní tato publikace uspořádaná Josefem Vojvodíkem a Janem Wiendlem také v Soutěži vysoce kvalitních monografií na UK. Hlavním cílem této soutěže je podpora autorů klíčových oborových prací a jejich mateřských fakult či dalších univerzitních součástí, nominovaná díla hodnotí dvě jedenáctičlenné odborné komise jmenované Vědeckou radou UK.

Michal Kosák píše o vydání dopisů Ivana Diviše (14. 8. 2013)

V novém echu je pod kritickou lupu vystaven výbor z listů Ivana Diviše Návrat do Čech. Oproti knize úvah a zápisků Teorie spolehlivosti se zde „ve větší míře a se značnější výrazovou brutalitou exponuje vztah k domácím poměrům a otázka návratu – jak v rozměru praktickém, tak osobním –, jenž dal ostatně svazku i název (inverzní k Divišově sbírce Odchod z Čech). Dopisy se ale také týkají i dalších životních rovin a peripetií: organizací návštěv, přesunů, schůzek, ubytování, oslav, dále samotné více či méně váznoucí dopisové výměny, vlastní tvorby a publikačních okolností, zdravotních problémů, zásobení medikamenty, zvažované sebevraždy či otázky víry a náboženství.“

Jiří Flaišman píše o nových Spisech Z. Kalandry (7. 8. 2013)

Nové echo pojednává o vydavatelském diletantismu redakční rady Spisů Záviše Kalandry, resp. jeho prvního svazku (Parmenidova filosofie). „Kdyby před nějakými čtyřiceti padesáti lety ... někdo prohlásil, že ještě v roce 2013 budou elementární zásady ediční praxe ignorovány, asi by byl tehdy vykázán mimo rámec seriózní odborné diskuse. ... V nakladatelství, jehož ediční program je budován zejména na vydávání odborné literatury, vychází edice, které chybí základní ediční aparát.“

Libuše Heczková píše o Mittelfestu v Cividale (31. 7. 2013)

V novém echu je představen festival, konající se v italském městečku Cividale a přinášející hudbu, divadlo, slovo, film a tanec z okolních zemí, tj. ze střední Evropy. „Mittelfest příznačně mísí různá média a techniky, profesionální i ‚učňovské‘ výkony, poezii a populární kulturu, např. ve ‚fotbalovém‘ představení Io dico che domani Italia vince (Říkám, že Itálie zítra večer vyhraje) podle knihy Maria Sconcertiho autentické rozhlasové reportáže z mistrovství světa v roce 1982 ... Mýtus střední Evropy nereprezentoval jen Claudio Magris, ale také téměř obligatorně Kafka Project: Frontiere, Granice, Meje, Grens, Borders národního chorvatského divadla v Rijece“

Luboš Merhaut píše o werichovských reflexích (24. 7. 2013)

V novém echu je zhodnoceno druhé, rozšířené a přepracované vydání knihy Františka Cingera Smějící se slzy nebo Soukromý život Jana Wericha (2013). „Cinger se naštěstí jasně hlásí k žánru ‚populárně psané knihy‘ usilující o poctivou rekapitulaci, nehraje si na odbornost a zároveň se vyhýbá bulvárnosti. ... Cingerovy autorské, výkladové vstupy nejsou rozsáhlé, zabývají se především životopisnými událostmi; charakteru a funkci publikace odpovídá pisatelův styl s častým oslovováním čtenáře ve snaze vtáhnout ho do ‚děje‘, dramatizací některých momentů v dialozích apod. ... Rozličné projekce V+W a hlavně Jana Wericha jako zosobnění neotřesitelných hodnot a životních mouder pod nánosy sentimentality, za spikleneckého pomrkávání a ‚srandování‘ bohužel spolehlivě vyprazdňují a umrtvují původní a stále živý vtip a esprit jejich tvorby a poetiky.“

Michal Topor píše o knize Čtyřhlas Terézy Novákové (17. 7. 2013)

Nové echo pojednává o edici Blanky Svadbové, představující Terézu Novákovou ve světle rodinné korespondence (Praha, Academia 2013; ke knize je připojeno CD s širší verzí výboru). „Zatímco v případě knižního formátu lze rozhodnutí podat celek rodinné korespondence v určitém páteřním výběru respektovat, bylo-li k dispozici také médium elektronické, vybírat se neslušelo; bylo přece možné zpřístupnit vše. ... Přestože Čtyřhlasí je suma podmanivá, rozprostírající před čtenářem (byť pod editorčinou direktivní taktovkou) bohatství detailů a soudů, jež mohou prospět těm, kteří zkoušejí porozumět úkazům dané éry (‚listář‘ zahrnuje texty z let 1873–1912), zvídavý badatel chtě nechtě bude muset putovat do archivu a prověřovat.“

Michael Špirit píše o Janu Lopatkovi (10. 7. 2013)

Nové echo je věnováno literárnímu kritikovi, editorovi a redaktorovi Janu Lopatkovi, od jehož úmrtí uplynulo včera dvacet let. „V jeho kritickém díle bývá vyzdvihováno první tvůrčí období, kritické angažmá v Tváři a v době jejího zákazu ve Slovenských pohľadech. Kritikova demystifikující a stylistická energie je dodnes oslňující a v jejím silovém poli trochu zaniká – nespravedlivě – pozdější autorovo psaní. Texty z Lopatkovy druhé knihy Šifra (1983), ustavují přitom zcela původní způsob rozpravy, který oproti kritikám z šedesátých let už není polemicky vázán na převažující mínění či zvyklosti a je takřka fenomenologicky přivrácen k čtenému a promýšlenému textu; kritik konstituuje něco jako literární existenciální analýzu.“

Výroční zpráva IPSL (8. 7. 2013)

Institut pro studium literatury v právě zveřejněné výroční zprávě informuje o své činnosti a směřování v minulém roce, jenž byl pro jeho existenci a další rozvoj klíčový. V roce 2012 pokračoval Institut ve vydávání literárněvědných Ech, která se těší stále většímu zájmu, a díky navázání významných partnerství a finanční podpoře několika výzkumných a vzdělávacích záměrů mohl začít podstatně šířeji rozvíjet i další činnost.

Jiří Flaišman píše o memoárech Vlastimila Klímy (3. 7. 2013)

V novém echu jsou představeny vzpomínky bývalého poslance Národního shromáždění, válečného odbojáře a politického vězně komunistického režimu V. Klímy (1898–1987). Vznikaly od konce čtyřicátých let, finální strojopis byl datován rokem 1972. „Díky Klímově systematické práci mají nynější badatelé některé velmi cenné informace. Dozvídáme se například o jeho návštěvě Francie v létě roku 1938, kde Klíma navázal kontakt s mnoha osobnostmi tehdejšího politického a společenského života. Na základě těchto setkání po svém návratu domů podal pak obšírnou zprávu o mínění a náladě francouzského obyvatelstva přímo prezidentu Benešovi. Na tom, jak promýšlí svůj vztah k Edvardu Benešovi, jak se vymezuje vůči jeho politickým řešením v osudových okamžicích země, se nejlépe ukazuje Klímova dosti vzácná schopnost reflektovat sama sebe v dějinách, zachytit nejen dobovou atmosféru, ale též kriticky pře/hodnotit své dřívější postoje.“

Proměna literární bohemistiky na FF UK (1. 7. 2013)

Institut pro studium literatury se v partnerství s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze podílí na projektu, jehož cílem je inovace bakalářského studijního programu český jazyk a literatura v Ústavu české literatury a literární vědy. Úpravou struktury a náplně vyučovaných předmětů a zavedením projektové výuky bude dosaženo prohloubení odborné specializace a praktických kompetencí absolventů jednoho z největších oborů na FF UK a přizpůsobení tamějšího vzdělávání současným postupům odborných pracovišť. Projekt podpořený Hlavním městem Prahou v rámci Operačního programu Praha – Adaptabilita byl zahájen 1. července 2013.

Robert Saudek napsal Fritzi Mauthnerovi (26. 6. 2013)

Jako nové echo publikujeme dopis z přelomu let 1906/1907, který napsal diplomat, romanopisec a grafolog R. Saudek filosofu a spisovateli F. Mauthnerovi. „Saudkovy dopisy představují mnohostranně pozoruhodný dokument: mimo jiné ukazují Roberta Saudka jako osobnost zvídavě a činorodě rozkročenou mezi rodným a berlínským prostředím, a komplikují také obraz Mauthnera jako typicky zarputilého nepřítele všeho českého.“

Teď něco ze života (24. 6. 2013)

Ve středu 26. června se v Galerii Montmartre koná beseda nad knihou Teď něco ze života Anny Blažíčkové. Večer o historii a zázemí vzniku této prózy uvede Michael Špirit a Robert Krumphanzl, s autorkou bude hovořit Věra Koubová. Další informace zde.

Nový svazek edice FF Mnemosyne (21. 6. 2013)

V ediční řadě Vydavatelství FF UK, věnované pracím z oborů uměnovědných, vyšla jako osmý svazek monografie Evy Forstové Knihy podle norem. Publikace s podtitulem Kulturní instituce v systému řízení kultury: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění zkoumá pravidla, jimiž se řídila nakladatelství po únorovém převratu v roce 1948, a mapuje vznik a režim práce SNKLHU.

Lucie Merhautová píše o výstavě Richarda Teschnera (19. 6. 2013)

V novém echu je představena vídeňská výstava grafik, kreseb, maleb, loutek a filmů rodáka z Karlových Varů (1879–1948), který vyrostl v Litoměřicích a jehož umělecké počátky jsou v letech 1895–1909 spojeny s Prahou. „Při pohledu na Teschnerovo rané dílo vytanou vazby k Alfredu Kubinovi, Gustavu Meyrinkovi, Oscaru Wienerovi nebo Paulu Leppinovi. Teschner začal tvořit loutky již kolem roku 1904 a kurátor výstavy Ivan Ristić vede spojnici k některým prózám těchto autorů s motivy malíře loutek, loutkáře, lidí-loutek, umělého člověka apod.“ Echo dále upozorňuje na „systematičtější bádání o německých umělcích z Čech s akcentem na Prahu“ v ročence Brücken (Neue Folge 20/1–2, 2012).

Zbyněk Hejda: Básně (14. 6. 2013)

Druhým svazkem (označeným jako č. 1) pokračuje řada Knihy Zbyňka Hejdy, kterou nakladatelství Triáda systematicky zpřístupňuje autorovo básnické i esejistické dílo. Hejdovy básnické sbírky se tak ke čtenářům dostávají poprvé od souborné a již dlouho rozebrané edice z roku 1996.

Michal Kosák píše o sporech nad Slezskými písněmi (12. 6. 2013)

Nové echo je věnováno pokračujícímu zpochybňování autorství Petra Bezruče. „Blíží se léto 2013 a již rok se čeká na edici Slezských písní Ondřeje Boleslava Petra, kterou na svém přednáškovém turné po moravských univerzitách sliboval připravit Jaromír Nohavica. Vydání není a i na internetových stránkách www.petrbezruc.cz je ticho. Jak se ale vede samotné domněnce, že některá čísla Slezských písní nenapsal Vladimír Vašek, krytý pseudonymem Petr Bezruč, ale Ondřej Boleslav Petr? ... Její zastánci si vytvořili imanentní kontext, jehož myšlenková náplň se nevyvíjí, pouze se mantricky opakuje.“

Dvacet let bez Jana Lopatky (10. 6. 2013)

Ve čtvrtek 13. června proběhne v prostorách Slovenského institutu vzpomínkový večer k dvacátému výročí úmrtí významného českého literárního kritika a editora. O Janu Lopatkovi a jeho díle promluví jeho přátelé, spolupracovníci a žáci – Bohumil Doležal, Jan Nedvěd, Karel Štindl, Zbyněk Hejda, Milan Šútovec, Jiří Brabec, Ivan M. Havel, Tomáš Vrba, Jan Šulc, Zdeněk Jančařík, Terezie Pokorná a Michael Špirit. V závěru večera bude uveden filmový dokument o Janu Lopatkovi, který v roce 1990 natočil Petr Kotyk. Další informace zde.

Čestný doktorát JU Jiřímu Brabcovi (7. 6. 2013)

Rektor Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Libor Grubhoffer udělil 4. června na návrh děkana FF JU Vladimíra Papouška čestný doktorát literárnímu historikovi Jiřímu Brabcovi. Ten ve své řeči mj. řekl: „Jedno z nejfrekventovanějších slov naší doby je znepokojivé slovo ‚krize‘. Krize je sice vztahována k oblasti hospodářské, politické, ale její skutečnou podstatou je znovu vracející se krize duchovní, krize hodnot. ... Právě tváří v tvář nové podobě duchovní krize je třeba hledat postupy, které budou reflektovat otvírající se prázdnotu, v níž musí člověk žít.“

 

Luboš Merhaut píše o publikaci „Jaroslav Hašek“ (5. 6. 2013)

V novém echu je představena kniha Radko Pytlíka Jaroslav Hašek: Data – fakta – dokumenty. „Důvěřivý čtenář by mohl nabýt dojmu, že vychází pořádná, odborně fundovaná monografie o Haškovi; čtenář zvídavý nebo ostražitý mohl v řadě podobných zpráv a publicisticky povrchních rozhovorů zaznamenat i dokumentaci křtu publikace v Paláci knih Luxor a v kombinaci s příslibem přísné faktografie z dílny haškovského vypravěče znejistí. ... Pytlík sice nenapsal nejpodstatnější či nejpodnětnější práce o Haškovi, zato je autorem značně produktivním, vytěžujícím a variujícím materiál shromažďovaný po desetiletí takřka na všechny způsoby. ... Koncepce postavená na přísné chronologii je přínosná a nadějná, ovšem i náročná. Realizace tak naráží na mnohá úskalí, neboť chronologie se málo snáší s nedůsledností a nepřesností.“

Michal Topor píše o rozhovoru M. Heideggera (29. 5. 2013)

Nové echo je věnováno interview, které v roce 1966 poskytl Martin Heidegger redaktorům týdeníku Der Spiegel a které časopis zveřejnil v souladu s autorovým přáním až po jeho smrti. „Je-li výchozím podnětem rozhovoru v první řadě problém filozofova počínání v éře nacistického vzmachu, připoutává pozornost především způsob Heideggerova vysvětlování.“

Rok 1929 a čeští spisovatelé (27. 5. 2013)

Tento pátek proběhne ve studentském klubu K4 přednáška literárního historika Jiřího Brabce, v níž se bude věnovat vyloučení sedmi spisovatelů z komunistické strany v roce 1929 jako symptomu krize na intelektuální levici. Další informace zde.

Goldstücker v diskusi, filmu a sondách odborníků (24. 5. 2013)

Několik dní po konferenci věnované Otokaru Fischerovi proběhne v Rakouském kulturním fóru a na Filozofické fakultě UK sympozium věnované Fischerovu žákovi, germanistovi Eduardu Goldstückerovi (1913–2000). Ve středu 29. května připomene Goldstückera pódiová diskuse za účasti Kurta Krolopa, Jiřího Stromšíka, Ivana Klímy a Jana Mervarta, následně bude promítán film Eduarda Schreibera Ein abgebrochenes Gespräch. Sympozium bude pokračovat 30. května, v den stého výročí Goldstückerova narození, sérií odborných příspěvků. Program zde.

Jiří Stromšík a Jiří Brabec píší o O. Fischerovi (22. 5. 2013)

Při zahájení mezinárodního sympozia Otokar Fischer (1883–1938): V rozhraních, které probíhá v Praze od 20. do 22. května 2013, přednesli úvodní slova dva význační čeští literární historikové, bohemista Jiří Brabec a germanista Jiří Stromšík. Oba texty publikujeme v Echách. Jiří Stromšík o Fischerově odborném zaměření řekl: „To, že pozdější literární věda šla jinými cestami než on, samozřejmě neznamená, že jeho práce byly pozdější vědou ‚překonány‘ a nemají jí co říci. Vývoj humanitních věd se, jak všichni víme, řídí jinými zákonitostmi než vývoj věd exaktních nebo techniky: názor heliocentrický ‚překonává‘ názor geocentrický v tom smyslu, že jej zbaví platnosti a činí zajímavým již jen pro historiky oboru. V našich oborech by si jen hodně krátkozraký badatel mohl myslit, že Kant v témž smyslu ‚překonává‘ popřípadě ‚zbavuje platnosti‘ Platona nebo Roman Jakobson Jacoba Grimma.“ – Jiří Brabec upozornil na to, že Fischer „sledoval předválečné duchovní revolty, mohl se uplatnit jako iniciátor, který rozšiřuje či koriguje tehdejší snahy. Jako by české moderně, někdy utkvívající v racionálním rozvrhu umělecké tvorby (novoklasicismus, kubismus), odkrýval zdroje, které poukazovaly na sepětí emocionality a volního prvku, spontaneity a intelektuálního činitele.“

Michael Špirit píše o Antonínu Brouskovi (15. 5. 2013)

Nové echo přináší nekrolog za básníkem, kritikem a překladatelem Antonínem Brouskem (1941–2013). „Jako by ty nejlepší autorovy sbírky a články měly v sobě veškeré možnosti Brouskovy osobnosti a byly komplexním, završeným uměleckým nebo myšlenkovým činem. Můžeme litovat, že jich není víc, ale současně nemůžeme nevidět, že třeba energie kritik Na brigádě nebo řeřavý charakter Vteřinových smrtí jsou výsledkem střetu literární tradice, profesního řemesla a originálního zakládacího výboje, jenž navazování, rozvíjení nebo třeba jen pokračování autorovi nadanému sebekritičností vlastně neumožňuje, neboť je úplný.“

Zdolávaná rozhraní Otokara Fischera (14. 5. 2013)

Příští týden proběhne v Praze třídenní mezinárodní konference věnovaná literátu, literárnímu historikovi a překladateli Otokaru Fischerovi (1883–1938). Dvojí výročí, 130 let od narození a 75 od jeho smrti, vybízí k novému osvětlení mnohostranných talentů tohoto významného intelektuála a umělce. Sympozium o Otokaru Fischerovi je pořádáno s přesvědčením, že stále „potřebujeme jeho hledačský nepokoj, jeho vědeckou solidnost a úžasnou erudici, jeho seismologický střeh vůči duchovnímu dění ve světě“ (E. Goldstücker). Zde program konference a tisková zpráva s dalšími informacemi.

Libuše Heczková o Stanislavu Komárkovi ad. (7. 5. 2013)

„Jsme konečně schopni uvažovat o člověku jako o člověku?“ ptá se Libuše Heczková nad knihou Stanislava Komárka Muž jako evoluční inovace?, letos nominované na ocenění Magnesia Litera. Autorka v novém echu připomíná prvorepublikovou diskusi o otázkách vztahu mužů a žen a rozpadu tradičního patriarchálního řádu a poukazuje na zvláště na – Komárkovi paralelní – pozici Emanuela Chalupného, podle nějž je „žena z civilizačního a filosofického pohledu zcela nezajímavá, je ,protikulturní‘, ba kultuře nepřátelská“.

Jiří Opelík píše o Karlu Čapkovi a Evě Kantůrkové (30. 4. 2013)

Nové echo se zabývá pozorností, kterou ve svých memoárech Řekni mi, kdo jsi! (Torst 2012) věnuje Eva Kantůrková Karlu Čapkovi. „Bože, kde jsme to jen opakovaně četli, že je Karel Čapek kvintesencí maloměšťáctví? Ano: v komunistické kritice z dob první republiky a potom ze začátku padesátých let, kdy se – tipl bych si – autorčin názor na Karla Čapka utvářel či ustálil. ... Takové pojetí Karla Čapka pronesla E. Kantůrková jakožto dědictví po své mladosti i svými disidentskými lety a pietně je ustrážila až do současnosti.“ Text Jiřího Opelíka přejímáme s laskavým svolením redakce neprodejného tisku Zprávy Společnosti bratří Čapků, vydaného v březnu 2013.

Dlouhá cesta k malé knize (29. 4. 2013)

Na Střední průmyslové škole grafické v Praze se v rámci projektové výuky o redakčním zacházení s textem konala 25. dubna závěrečná přednáška IPSL. Přehled dosavadních setkání a tisková zpráva o projektu zde.

 

Evropský sociální fond

Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti

Růžena Grebeníčková o švýcarském spisovateli (24. 4. 2013)

Z pozůstalosti významné literární badatelky a překladatelky (1925–1997) vybíráme a jako nové echo tiskneme lektorský posudek na knihu Paula Nizona z roku 1981. Jako žádný z dosud nalezených není datován, jeho délka i zevrubnost, s níž se autorka zabývá přiblížením sujetu a tvarovou kontextualizací Nizonovy prózy, jsou u Grebeníčkové standardní.

Jiří Flaišman píše o knize próz Dušana Paly (17. 4. 2013)

V novém echu je představen svazek věnovaný dílu básníka a prozaika Dušana Paly Stromy a kamení (2013), vycházející v řadě Skrytá moderna. „Palovi vyšly dvě knihy rychle za sebou, a to sice obě posmrtně (narozen 1924 spáchal sebevraždu 14. 11. 1945): jako první byla vydána sbírka poezie z let 1940–1945 s názvem Krev a popel (J. Pávek 1946), jako druhý soubor próz Stromy a kamení (F. Topič 1947). Do ‚dějin literatury‘ se Palovo jméno dostalo především díky Václavu Černému, který ho ve Druhém sešitě o existencialismu postavil po bok Jiřího Ortena (později se k němu vrátil také v Pamětech). Po sérii recenzí na první vydání Palových knih následovalo dlouhé mlčení, s výjimkou Kunce (1957) se mu dodnes nevěnovala snad žádná slovníková příručka, mluvit se o jeho díle začalo pořádně až v 90. letech.“

Vídeňský sborník o Ivanu M. Jirousovi (15. 4. 2013)

Abbé J. Libánský a Barbara Zeidlerová vydali pod hlavičkou Ústavu kulturního odporu (Institut für kulturresistente Güter) ve vídeňském nakladatelství Braumüller publikaci Ivan M. Jirous – Leben, Werk, Zeit. Na 320 stránkách formátu A4 přináší kniha překlady vybraných Magorových statí, básní a dopisů z vězení, dokumentaci o pronásledování komunistickou tajnou policií, justicí a propagandou, stručné průvodní texty a v nápadité grafické úpravě obou vydavatelů především fotografie (Abbé Libánský, Ondřej Němec, Helena Wilsonová, Josef Haslinger, Ludvík Hradílek, Jaroslav Kukal aj.).

Michal Kosák píše o spisech Bohumila Hrabala (10. 4. 2013)

Nové echo se zabývá výzvou k novému zveřejnění Hrabalových Sebraných spisů, jak je v letech 1991–1997 v devatenácti svazcích vydalo nakladatelství Pražská imaginace. Iniciativa „se přitom obrací k držiteli licence, nakladatelství Mladá fronta, aby publikaci Sebraných spisů ‚velkoryse‘ umožnilo, a také k potenciálním mecenášům, aby vydání subvencovali. ... Hlavní díl práce, který by v ediční rovině před pořadateli reedice ležel, představuje ovšem podle textu iniciativy i názorů zúčastněných nová jazyková redakce celého korpusu textů. Tento požadavek otevírá ale v případě SSBH podstatný problém, který souvisí s proměnou jazykové kodifikace v roce 1993.“

Dlouhá cesta k malé knize (8. 4. 2013)

Na Střední průmyslové škole grafické v Praze se v rámci projektové výuky o redakčním zacházení s textem konaly 14. března a 4. dubna další přednášky IPSL. Jejich přehled a tisková zpráva o projektu zde.

Luboš Merhaut píše o sborníku Konec a počátek (4. 4. 2013)

V novém echu je pojednána kniha Konec a počátek. Literatura na přelomu dvou staletí (edd. Anna Housková a Vladimír Svatoň, 2012), která přináší komparatistický pohled na přelom 19. a 20. století. Obsahuje „texty značně různorodé, celek je pestrý, spíše rozbíhavé povahy a zahrnuje na jedné straně spíše stručné sondy či evidující teze nepřesahující horizont jednotlivých literatur, na druhé straně zde najdeme studie, jež naplňují programový důraz na zachycení vybraných aspektů a procesů proměn dobových ‚situací‘ a vyznačují se mezioborovým zřetelem“.

Michal Topor píše o německých učencích (27. 3. 2013)

Nové echo je věnováno dvěma knihám o německých vzdělancích působících kdysi v českých zemích. Publikace Petra Hlaváčka a Dušana Radovanoviče Vytěsněná elita. Zapomínaní učenci z Německé univerzity v Praze (2012) vychází z výstavy instalované na přelomu let 2011/12 v hlavní budově FF UK. – Druhou položkou je zatím poslední svazek mnichovské ročenky Stifter Jahrbuch (26/2012), pro niž připravil Václav Petrbok výbor z dopisů, jež Franz Spina (1968–1938) – průkopník bohemistických studií na pražské německé univerzitě – psal česky či německy od roku 1907 významným českým badatelům (O. Fischerovi, V. Flajšhansovi, V. Jirátovi apod.).

IPSL hledá nového spolupracovníka (26. 3. 2013)

Institut pro studium literatury hledá na částečný úvazek spolupracovníka na pozici office manager/ka. Práce je určena pro absolventy SŠ/VŠ nejlépe ekonomického zaměření a je vhodná i pro studenty před dokončením studia či rodiče na mateřské či rodičovské dovolené. Podrobné informace zde.

Bibliografie časopisu Paternoster na www.ipsl.cz (22. 3. 2013)

V březnu 1983 začala ve Vídni vycházet revue pro umění a kritiku Paternoster. U příležitosti tohoto třicetiletého výročí zveřejňujeme chronologický soupis příspěvků všech třiceti čísel časopisu. Koncipovali a vydávali jej umělci a kritici, kteří byli na počátku 80. let 20. století donuceni čs. státními orgány k odchodu do exilu a na stránkách Paternosteru pokračovali v činnosti, jež se v Československu druhé poloviny 70. let rozvinula v prostředí literárního, výtvarného a hudebního undergroundu.

Jakub Sichálek píše o Miloslavu Švábovi (20. 3. 2013)

V novém echu je u příležitosti stého výročí narození připomenuta práce literárního historika-medievisty. „Miloslav Šváb byl badatelem pramenným, jak dokládá už jeho přístup k problematice adekvátního výkladu staročeské Alexandreidy. Zde stavěl na podrobné znalosti rukopisů její latinské předlohy (nakolik mu to jen tehdejší pracovní podmínky umožnily). ... Jedinou Švábovou uveřejněnou monografií je kniha Prology a epilogy v české předhusitské literatuře (1966). Autor zde provedl topickou analýzu rámcových pasáží téměř 140 bohemikálních středověkých děl, v tradičním jazykovém vymezení starší české literatury: v dílech psaných staroslověnsky, latinsky a česky. Tato metodologicky čistá, komparativní práce, v kontextu domácí historiografie jedinečná tématem i pojetím, zde byla přijímána spíše s rozpaky; většího ocenění se jí dostalo od zahraničních slavistů.“

Vyšel pátý svazek Spisů Josefa Čapka (18. 3. 2013)

Výtvarné eseje a kritiky 1905–1920 tvoří další díl mimořádného počinu pražského nakladatelství Triáda. S pořadovým číslem 6 a s titulem Publicistika 2 představují po dvou svazcích beletrie (2010, 2011), knihách o umění (2009) a „nevýtvarné“ publicistice (2008) již pátý vydaný svazek Spisů Josefa Čapka. Po výborech Co má člověk z umění a jiné úvahy o umění z let 1912–1937 (1946), Moderní výtvarný výraz (1958) a Méně výstav a více umění! (1999) zpřístupňuje poprvé systematicky nejrozsáhlejší, dosud nejméně známou a pro výtvarné umění současně nejzávažnější oblast Čapkova literárního odkazu. Knihu uspořádaly Mariana Dufková a Pavla Pečinková, redakčně ji připravila Jitka Pelikánová.

Výstava připomínající Alexandra Sticha (15. 3. 2013)

V přízemí hlavní budovy Filozofické fakulty UK (nám. Jana Palacha 2) je do 15. dubna instalována výstava Alexandr Stich 1934–2003 o životě a práci významného českého bohemisty (viz echo z 23. 1. 2013).

Michael Špirit píše o vydávání děl Milana Kundery (13. 3. 2013)

Nové echo se zabývá způsobem, jakým Milan Kundera zpřístupňuje své texty česky čtoucímu publiku po roce 1989. „Jakmile se v Československu otevřely možnosti znovu vydávat knihy všech spisovatelů, využili je přirozeně zejména ti, jimž byl kontakt s českým publikem posledních dvacet nebo čtyřicet let znemožněn. Kundera ale na nakladatelské nabídky nereagoval a ve světle všeobecného překotného vydávání ‚opožděných‘ titulů vypadalo jeho váhání nepochopitelně. Ve skutečnosti se však spisovatel postavil ke zveřejňování svých knih stejně důsledně, jako to dělal ve světě už předchozích zhruba deset let, poté co se ve Francii postupně etabloval jako spisovatel, který může žít z vlastní ‚volné‘ literární tvorby, ze svých knih.“

Nový svazek edice FF Mnemosyne (11. 3. 2013)

V ediční řadě Vydavatelství FF UK, věnované pracím z oborů uměnovědných, vyšla jako sedmý svazek monografie Tomáše Jirsy Fyziognomie psaní. Kniha s podtitulem V záhybech literárního ornamentu propojuje literárněteoretickou a literárněhistorickou problematiku s uměnovědnou, především vizuální oblastí, a rozšiřuje tak spektrum řady, v níž dosud vyšly svazky: (1) Libuše Heczková: Píšící Minervy. Vybrané kapitoly z dějin české literární kritiky (2009); (2) František Černý: Normalizace na pražské filozofické fakultě (1968–1989). Vzpomínky (2009); (3) Eva Jelínková: Echa expresionismu. Recepce německého literárního hnutí v české avantgardě (1910–1930) (2010); (4) Michal Charypar: Máchovské interpretace (2011); (5) Annalisa Cosentino: Vědecký realismus a literatura. Česká teorie, kritika a literární historie v letech 1883–1918 (2011) a (6) Petr Mareš: Nejen jazykem českým. Studie o vícejazyčnosti v literatuře (2012).

Otokar Fischer o humanitních vědách (6. 3. 2013)

Blíží se 130. výročí narození a 75. výročí úmrtí českého germanisty Otokara Fischera (1883–1938), který do českých kulturních dějin otiskl významnou stopu jako literární a divadelní teoretik, historik i kritik, překladatel, pedagog, básník a dramaturg. Jako nové echo publikujeme děkanskou imatrikulační přednášku z počátku roku  1934, v níž Fischer představil svoji vizi „duchových věd“ založených na svobodném postoji vůči panujícím poměrům a osobní odpovědnosti. „Nestydím se přiznat,“ píše také Fischer, „že při vší touze po provedení občanské rovnosti a po odstranění výsad rodu i majetku, zvlášť pak při všem odporu proti povýšenectví a zbohatlictví jsem ve věcech ducha vyznavačem aristokracie: v tom smyslu totiž, že se skláním před duchovými velikány, že uznávám nadřaděnost a věřím v génia a v tvůrčí moc některých vyvolených.“

Heslář české avantgardy oceněn (1. 3. 2013)

V soutěži o Slovník roku 2013, pořádané Jednotou tlumočníků a překladatelů, získal hlavní cenu Heslář české avantgardy, který uspořádali Josef Vojvodík a Jan Wiendl (v anglické mutaci A Glossary of Catchwords of the Czech Avant-Garde rozšířil pořadatelský tým Petr A. Bílek). Knihu 30 studií vydala v obou jazycích Filozofická fakulta UK v edici Opera Facultatis philosophicae Universitatis Carolinae Pragensis s vročením 2011. Po ocenění projektu řekl v interview pro časopis Forum na otázku po dnešních možných podnětech pro budoucí badatele jeden z editorů Jan Wiendl: „Jediné, v co doufám, je to, že i v roce 2050 budeme žít v natolik svobodné společnosti, která umožní zažít skupince lidí natolik opojný pocit svobodné volby, kterou představuje jakoby samozřejmá realizace vědeckého nápadu a jeho dovedení do dvojjazyčné knižní prezentace, které je navíc oceňováno třeba Jednotou tlumočníků a překladatelů, tedy opět spolkem svobodných lidí, kterým touto cestou upřímně děkujeme. Nám, kteří jsme lidsky dozrávali v šedivém bezčasí komunistického režimu 80. let, na který v jeho zárodcích řada avantgardních umělců 20. a 30. let sázela a jenž jim tuto sázku zpravidla velice krutě ‚splácel‘, připadá tato zdánlivá samozřejmost stále jako malý zázrak, a přeji ho zažít i našim případným následovníkům v roce 2050.“

Jakub Sichálek píše o Jaroslavu Kolárovi (27. 2. 2013)

Nové echo je nekrologem za vynikajícím literárním historikem a editorem (18. 9. 1929 – 12. 2. 2013). Jakub Sichálek v něm píše: „Odešel poslední představitel té generace literárních historiků specializujících se na starší českou literaturu, která podstatným způsobem určovala dění v oboru od šedesátých let do konce devadesátých let 20. století. ... Sám Jaroslav Kolár patřil k těm, kteří sledovali vědecké dění i v dalších oborech a příležitostně do něj zasahovali svými pracemi (divadelní věda, dějiny výtvarného umění, etnologie či folkloristika). Kolár obohatil české intelektuální prostředí také svými překlady metodologicky a materiálově podnětných prací Petra Bogatyreva, Michaila M. Bachtina a Arona J. Gureviče.“

Vzpomínky Josefa Forbelského (25. 2. 2013)

V edici Paměť nakladatelství Academia vyšly vzpomínky významného hispanisty a překladatele Josefa Forbelského Svět se mnou, svět beze mě. Autor (nar. 1930), spjatý přes hranice svého oboru mj. s takovými periodiky jako Tvář nebo Střední Evropa, podává cenný obraz duchovní situace intelektuála v totalitním státě.

J. Čep a J. Wiendl v italsko-českém znění (22. 2. 2013)

Udinské univerzitní nakladatelství Forum obnovilo po šestileté odmlce ediční řadu Lezioni e letture. S pořadovým číslem 18 a v nové grafické úpravě vydalo studii Jana Wiendla Cesta k umění Jana Čepa (s podtitulem Zastavení nad povídkou Cesta na jitřní). Struktura svazku zachovává formát, kterým se knižnice profilovala od svého prvního dílu v roce 2003 (byly jím dvě přednášky Jana Lehára): předmětná studie je publikována v italském znění a v jazyce originálu. V novém svazku Sulla via per l’arte di Jan Čep se to týká nejen Wiendlovy práce, ale i analyzované Čepovy povídky a biografického medailonu o spisovateli; do italštiny vše přeložil Paolo Baiocchi.

Jiří Flaišman píše o osobní knihovně K. Čapka (20. 2. 2013)

V novém echu pojednává Jiří Flaišman o projektu Knihovny významných českých osobností a o publikaci Osobní knihovna Karla Čapka (2011): „Čapkova knihovna není zrovna rozsáhlá (cca dva tisíce svazků), rozhodně nelze Čapka označit za bibliomana, a proto se i s ohledem na kvantitu materiálu jeví sama jako ideální předmět podrobného soupisu. Ten je udělán vskutku precizně a velice detailně: knihy jsou sepisovány podle umístění v knihovnách vinohradské vily, jejichž rozkres v publikaci soupisu předchází, uváděn je vyčerpávající bibliografický údaj exempláře, informuje se o jeho stavu ... zachycena jsou a v plném znění uvedena věnování vepsaná do knih, podobně jako všechny materiály do knih vložené.“

Kniha o českém feministickém myšlení (18. 2. 2013)

Monografii o tomto fenoménu na území českých zemí a Československa, tj. od poloviny devatenáctého století do poloviny století dvacátého, napsaly Marie Bahenská, Libuše Heczková a Dana Musilová. Práce s titulem Iluze spásy je členěna do tří oddílů, jež mapují české feministické myšlení v evropském kontextu, otázku ženského vzdělávání spojenou s profesním uplatněním a roli ženy ve veřejném prostoru, a ústí do závěru: „Komunistický převrat v únoru 1948 připomínal revoluci jen vzdáleně, jeho důsledky však byly pro české (nyní už jednoznačně etnicky konotované) feministické myšlení zničující. Roli ‚spasitele‘ žen převzal komunistický režim. Odsoudil více než stoletý myšlenkový a organizační vývoj ženského hnutí v českých zemích, označil ženskou otázku za zbytečnou a v důsledku změny vlastnických a společenských vztahů za definitivně vyřešenou. Bonmot, který říká, že každý skutečný příběh končí smrtí, nabývá v této souvislosti na děsivé aktuálnosti.“ Knihu o 284 stranách vydalo českobudějovické nakladatelství Veduta spolu s královéhradeckou univerzitou.

Michal Kosák píše o knize textů Jana Strakoše (13. 2. 2013)

Jana Strakoše (1899–1966)  připomíná v novém echu Michal Kosák. Opomínanému literárnímu kritikovi, historikovi, pedagogovi a novináři, který byl zároveň katolickým knězem, vyšla v roce 2012 kniha kritik a recenzí O české literatuře, kritice a historii; připravil ji největší současný znalec Strakošova díla Ladislav Soldán. Edice, která zahrnula pouze texty psané do roku 1945, nechala stranou příspěvky politické a současně rezignovala na jakékoli komentování a zpřístupnění Strakošova díla čtenáři, splatila podle Kosáka z přetrvávajícího dluhu alespoň úrok.

„Hnědá kniha“ poprvé vytištěna (8. 2. 2013)

Dokumentace o procesech s českým undergroundem z roku 1976, které přinesla v samizdatu „Hnědá kniha“ (podle barvy přebalu) ve třech postupně se rozšiřujících vydáních v letech 1976–1980, o něž se v prvním vydání zasloužili V. V. Komeda a J. Kořán a ve třetím, nejúplnějším, J. Suk, vychází konečně tiskem ve vynikající edici Martina Machovce. S vročením 2012 ji vydal Ústav pro studium totalitních režimů.

Otrubův plán vydání Zeyerova díla (6. 2. 2013)

Otázkou „čtenářského uplatnění“, „čtenářského zájmu“ jsou vedeny úvahy Mojmíra Otruby o edičním uchopení díla Julia Zeyera: jeho dosud netištěnou koncepční rozvahu, psanou pro nakladatelství Československý spisovatel v roce 1973, publikujeme jako nové echo. Literární historik, lexikograf a editor Otruba (1923–2003) se v textu ohlíží za kulturní politikou padesátých a šedesátých let: „I z toho, co se vůbec ze Zeyera v posledních dvacíti letech vydávalo, můžeme soudit, že jsme si pohled na Zeyera zaclonili apriorní přehradou: vytyčili jsme nejprve to, co nás od něho odděluje a v čem je nám cizí […]. Tato bariéra pak nedovolila uvidět vlastní pozitivní umělecké hodnoty a oddělit je od přežilého a hlavně celistvě uchopit toto dílo v jeho specifické podobě, jako ,něco jiného‘ v sousedství ostatní prózy a poezie ruchovsko-lumírovské.“

Soubor díla F. X. Šaldy bude dokončen (4. 2. 2013)

Institut pro studium literatury připraví v následujících letech komentované edice Šaldových textů, jež v souborném vydání jeho díla (1946–1963, 1997) dosud nevyšly. Jde na jedné straně o svazek nebeletristických textů, uzavírající řadu Kritických projevů, a na druhé straně o svazek s románem Loutky i dělníci boží. Příprava Kritických projevů 14 naváže na důkladnou revizi a doplnění šaldovské bibliografie, sestavené Jiřím Pistoriem před více než šedesáti lety. Čtyřletý projekt zacílený na dokončení Souboru díla F. X. Šaldy je financován Grantovou agenturou České republiky a byl zahájen 1. února 2013.

Web časopisu Dějiny – teorie – kritika (1. 2. 2013)

Na konci roku 2012 byly spuštěny nové internetové stránky časopisu Dějiny – teorie – kritika. Zpřístupňují starší čísla v digitální podobě a informují o číslech nově vyšlých a plánovaných a o aktuálním konferenčním, přednáškovém a jiném dění v oboru (Kalendárium). Hlavním záměrem je však vytvořit redigovanou diskusní platformu zaměřenou v duchu časopisu, jenž programově vyšel z prudkých debat po VIII. sjezdu historiků v roce 1999, na současný stav české historiografie, na metodologické otázky stejně jako na vztah k politice, výuce, věcem veřejným, roli historika ve společnosti. Internet přitom nabízí více než dosavadní rubrika Reflexe a rozepře v tištěných číslech – aktuálnost, možnost bezprostřední reakce, větší počet příspěvků i čtenářů. Mohlo by jít o další zkoušku schopnosti a ochoty (nejen) historické obce diskutovat o názorech formulovaných mnohdy vyhroceně kriticky či explicitně programově.

Hana Kosáková o Tansellově textové kritice (30. 1. 2013)

V novém Echu píše Hana Kosáková o českém překladu knihy G. Thomase Tansella Principy textové kritiky (A Rationale of Textual Criticism, 1989), který pořídil Martin Pokorný a vydal ÚČL AV ČR v roce 2012 v Edici Varianty. „Tansellovy přednášky představují zdařilý pokus o uchopení základních problémů a dilemat textologie – tedy téma, které se zdánlivě zpěčuje hloubavé reflexi i čtivému zpracování. Oboje ale patří k autorovým přednostem. Nadto je svazek pozoruhodný ještě v dalším ohledu: znejišťuje mechanické postupy při přípravě edic, některé otázky, které se mohou zdát být jednou pro vždy vyřešeny, nastoluje jako otevřené.“

Otevřený dopis ministryni kultury ČR (28. 1. 2013)

24. lednem 2013 je datován Otevřený dopis ministryni kultury ČR, v němž zástupci 32 kulturních časopisů upozorňují na to, že v rozpočtu MK pro letošní rok je na Kulturní služby a podporu živého umění vyčleněno o 92 milionů Kč méně než v loňském roce, přestože celkový rozpočet MK je letos vyšší než loni. Signatáři dopisu konstatují, že letošní suma určená živé kultuře je likvidační, a oprávněně žádají paní ministryni o „navýšení objemu financí určených živé kultuře na úroveň před zaváděním krizových opatření z minulých let“, neboť „v porovnání s ostatními položkami státního rozpočtu i rozpočtu Ministerstva kultury jsou de facto zanedbatelné“. Tento postoj podporujeme.

Libuše Heczková o Alexandru Stichovi (23. 1. 2013)

Nové Echo věnuje Libuše Heczková u příležitosti 10. výročí úmrtí lingvistovi, literárnímu historikovi a editorovi Alexandru Stichovi (1934–2003). „Ve Stichových pracích vidíme editorovi pod ruce, ‚nuda‘ filologické práce se rozevírá jako paví ocas ve stejně skvělých a bujných barvách a i my čtenáři máme dojem, že nám na záda dýchá Karel Sabina. Stejně jako jiné Stichovy knihy jsou i jeho textologické studie o 19. století dobrodružstvím. Stich ‚oživuje hroby‘ onoho věku, které, ač vskutku vzdálené, jeví se jako blízký problém.“

Knižní výbor z prací Borise Ejchenbauma (21. 1. 2013)

Pražské nakladatelství Triáda vydalo v uspořádání a překladu Hany Kosákové výběr z literárněvědných statí Borise Ejchenbauma Jak je udělán Gogolův Plášť a jiné studie. Pokračuje tak v neporovnatelné činnosti, kterou tvoří řada základních děl srovnávací literární vědy, filosofie a estetiky, která po roce 1948 i 1989 z nejrůznějších důvodů na český překlad a komentář dosud čekala (např. E. R. Curtius: Evropská literatura a latinský středověk, 1998; H.-G. Gadamer: Pravda a metoda, 2010 a 2011; L. Spitzer: Stylistické studie z románských literatur, 2010). Výbor z Ejchenbauma, nejnápaditějšího příslušníka tzv. ruské formální školy 20. let 20. století, představuje splátku na dluh, který byl zatím otevřen nejdéle.

Dlouhá cesta k malé knize IV (18. 1. 2013)

Na Střední průmyslové škole grafické v Praze proběhly v rámci projektové výuky o redakčním zacházení s textem semináře IPSL o vydavatelských přípravách chrestomatií o Václavu Havlovi a Jaroslavu Vrchlickém, při nichž se studenti seznámili s postupnými úkony od výběru studií, přes jejich elektronické zpracování až k sestavení bibliografie, a rozvažovali možnosti grafického rozvržení textu na stránce.

Evropský sociální fond

Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti

Luboš Merhaut píše o Lidském, příliš lidském (16. 1. 2013)

V novém Echu pojednává Luboš Merhaut o prvním českém knižním překladu druhého dílu aforismů Friedricha Nietzscheho Lidské, příliš lidské (1879 a 1880), který po dílu prvním (česky 2010) přeložila Věra Koubová. Dílo „dokumentuje a osvětluje Nietzschovo ‚velké odpoutávání‘ od myšlení určovaného tradičními hodnotovými měřítky, konvencemi morálky, dogmaty křesťanství. V jeho úsilí o odlišný pohled, ‚zotavování‘ z klamnosti jazyka a iluzí pravdy a osvobozování vůle je klíčová otázka po možnosti existence a potřebě ‚svobodných duchů‘.“

Uvádění knih v Knihkupectví Ostrov (14. 1. 2013)

Na YouTube lze kromě jiných věcí zahlédnout i křty knih, jejichž autoři a nakladatelé se je rozhodli uvést v nejlepším pražském Knihkupectví Ostrov.

Rozhovor o vydání Škvoreckého románu (11. 1. 2013)

Ve středečních Lidových novinách 9. 1. vyšel rozhovor s editorem nového vydání románu Josefa Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší (viz aktualitu z 3. 12. 2012). Text interview najdete zde.

Michal Topor píše o knize věnované germanistům (9. 1. 2013)

Nové echo píše Michal Topor o publikaci Jeanette Godauové Germanistik in Prag und Jena – Universität, Stadt und Kultur um 1900. Der Briefwechsel zwischen August Sauer und Albert Leitzmann (S. Hirzel Verlag 2010). „Godauová svůj materiál – epistulární soubor čítající 452 dopisů Sauerových a 342 dopisů, jež Sauerovi adresoval germanista Albert Leitzmann , rozptýlila v rámci svého pojednání příležitostně, tj. tematicky, a to v různé podobě, od citací k parafrázím. Její první starostí je výměr kariér a specifických kontextů působení obou protagonistů, v případě Sauerově načrtává národnostně motivované napětí jako určující složku podmínek, v nichž bylo Sauerovi dáno pracovat a vystupovat. Pokračuje přitom bohužel v tradici pochopitelné, nicméně limitující: němečtí badatelé takřka nepracují s dokumenty jazykově české provenience, čímž se ochuzují se o celou dimenzi dobových hlasů.“

Nový svazek německo-českých Holanových spisů (7. 1. 2013)

S pořadovým číslem 2 vydalo heidelberské nakladatelství Universitätverlag Winter další, čtvrtý svazek německo-českého vydání spisů Vladimíra Holana Gesammelte Werke. Tvoří jej sbírky psané v letech 1937–1954, Záhřmotí, Bez názvu a Mozartiana. Nový díl Lyrik II (Lärmschatten, Ohne Titel a Mozartiana) přináší jejich text a německé přebásnění dle prvních vydání, což je podstatná okolnost zvláště pro  Záhřmotí/Lärmschatten. Prostřední část této sbírky (1940) tvoří cyklus osmi Mozartian, které Holan později z knihy vyňal a spojil s básněmi Mozartiana II z let 1952–1954 do samostatné sbírky Mozartiana (1963) a v této podobě vychází v češtině dodnes. Německé znění pořídil spoluvydavatel celé řady Urs Heftrich. Jako každý svazek je i tento doprovozen obsáhlým komentářem a překladatelovým doslovem. Holanova Gesammelte Werke, publikovaná v Německu od roku 2003, jsou na rozdíl od české řady koncipována dle chronologie básníkovy tvorby a předpokládají 14 svazků.

Michael Špirit píše o V. Nezvalovi a M. Blahynkovi (2. 1. 2013)

V novém Echu pojednává Michael Špirit o edici prvního svazku Básní Vítězslava Nezvala a o jejím vydavateli: „Vydávat Nezvala může dnes každý, nestojí-li mu v cestě autorsko-právní překážky, tedy i pan Blahynka. Pověřit ho však přípravou Nezvalových Básní v České knižnici, řadě, jejíž koncepce byla budována s odlišným vědeckým nárokem, než byla předlistopadová ediční praxe, nebylo šťastné rozhodnutí. Tento krok vyvolává dojem, že k vydavatelské činnosti nepatří prvek osobní volby, sebereflexe a integrity, že stačí jen odbornické, fachidiotské zaměření.“

M. Kosák a J. Flaišman píší o knize D. Hilarové (19. 12. 2012)

Nové Echo věnují autoři edici vzpomínek a deníkových zápisů Dagmar Hilarové (1928–1996) z let 1943–1945, kdy autorka byla internována v Terezíně. Nad jejich vydáním v nakladatelství Fragment pod titulem Nemám žádné jméno (2012) se dochází k obecným závěrům: „Deníkové či vzpomínkové texty – a materiálů, jejichž autory jsou oběti či přeživší holocaustu, se to týká kupodivu ve značné míře – vycházejí u nás vůbec v edičně rozkolísaných podobách. Vydání jsou pořizována bez přihlédnutí k originálům, na základě pozdějších opisů či překladů, bez jasných údajů k jejich genezi. Do vydávaného textu se různě intervenuje, aniž by se tyto manipulace vysvětlovaly.“

Knihy roku 2012 v IPSL (17. 12. 2012)

V anketě LN o tzv. knihu roku byla jmenována řada titulů, kterým IPSL věnoval své Echo: Povídky Jana Zábrany (zmínilo deset přispěvatelů), nový svazek Spisů Josefa Čapka (V. Binar, P. Šrámek), Světová republika literatury Pascale Casanovové (J. Brabec), Rozhovory s Josifem Brodským (F. Burda, J. Hájek, Š. Nosek), Kritiky a glosy Zbyňka Hejdy (M. Doležal, P. Onufer, Jách. Topol, P. Turek), Básnické juvenilie Jiřího Ortena (M. Kosák, M. R. Křížková, J. Pelán, P. Šrámek) nebo 5. svazek Díla Jaroslava Seiferta (M. Kosák, J. Říha, P. Šrámek).

Nový svazek edice Varianty (14. 12. 2012)

Po souboru Textologických studií (2009) Miroslava Červenky, práce Michala Kosáka a Jiřího Flaišmana o vybraných etapách novočeské textové kritiky (Podoby textologie, 2010) a souboru statí Alexandra Sticha (Sabina – Němcová – Havlíček a jiné textologické studie, 2011) vydalo Ediční a textologické oddělení ÚČL AV ČR nyní přednášky, jež G. Thomas Tanselle (nar. 1934) proslovil v dubnu 1987 na University of Pennsylvania a jež vyšly o dva roky později pod titulem A Rationale of Textual Criticism. Jako Principy textové kritiky je přeložil a komentoval Martin Pokorný.

Jiří Flaišman uvádí 5. svazek Díla J. Seiferta (12. 12. 2012)

Jako nové Echo přinášíme mírně krácený proslov editora pátého svazku Díla Jaroslava Seiferta Jaro, sbohem – Přilba hlíny – Dodatky (1939–1948), jenž zazněl na slavnostním uvedení knihy 28. listopadu 2012. „Co je základním integrujícím prvkem těchto veršů? ... Seifert tohoto období není hledačem složitého výrazu, své verše nezatěžuje finesami a neexperimentuje s rafinovanými básnickými prostředky. ... Schopnost Seifertova verše plynule promlouvat, vlastně povídat – a to neznamená, že autora tímto nařkneme z nějakého primitivismu –, patří k nejcennějším vlastnostem.“

Peter Demetz zítra na FF UK (10. 12. 2012)

V úterý 11. 12. 2012 prosloví veřejnou přednášku germanista a komparatista Peter Demetz (nar. 1922 v Praze), vyučující od roku 1956 až do svého penzionování v roce 1991 na Yale University, kde od roku 1972 působil v nejvyšším akademickém stupni, profesuře pojmenované po J. W. Sterlingovi. Do češtiny byly v posledních letech přeloženy jeho esejistické nebo vzpomínkové knihy Praha černá a zlatá (1998, angl. 1997), 1909: Aeroplány nad Bresciou (2003, angl. 2002), Dějiště: Čechy (2008, něm. 2006) nebo Praha ohrožená 1939–1945 (2010, angl. 2008). Přednáška s titulem Gymnazista jménem Bolzano prosí Libuši o ochranu a pomoc (1796) se koná na FF UK (nám. Jana Palacha 2, Praha 1) v posluchárně č. 200, 2. patro, od 16:30.

Dlouhá cesta k malé knize III (7. 12. 2012)

Na Střední průmyslové škole grafické v Praze se v rámci projektové výuky o redakčním zacházení s textem včera konala třetí přednáška IPSL, na téma: „Sebrané spisy jako pokus o definitivní obraz autora v literatuře.“

Evropský sociální fond

Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti

Hana Kosáková píše o knize Zbyňka Hejdy (5. 12. 2012)

V novém Echu pojednává Hana Kosáková o knize Kritiky a glosy (Triáda 2012), jež přináší nebásnické texty Zbyňka Hejdy z let 1965–2001. Autor v nich „opakovaně nabádá k nápravě pokřiveného obrazu literárního a kulturního kontextu, ve svých úvahách se pokouší o citlivé zvážení a posouzení některých fenoménů. ... Abych užila jeho slov, obecně mu jde o ‚kritické rozpoznání hodnoty‘.“

Nové vydání Škvoreckého románu (3. 12. 2012)

Nakladatelství Plus, které v uplynulých letech znovuvydalo prózy Josefa Škvoreckého Mirákl (2009) a Tankový prapor (2011), přichází nyní s novou edicí dvoudílného románu Příběh inženýra lidských duší, publikovaného poprvé v Torontu roku 1977. Od předchozích dvou polistopadových vydání (1992 a 2000) se liší tím, že restituuje v plném rozsahu původní znění textu a v češtině vůbec poprvé přináší román v jednom svazku.

Rozprava o elektronických edicích (30. 11. 2012)

Páté textologické kolokvium s tématem Umělecké dílo a jeho elektronická edice se bude konat v pondělí 3. 12. 2012 od 14.00 hodin v přednáškové síni Ústavu pro českou literaturu AV ČR (ulice Na Florenci 3, vchod C, 3. patro). Program zde. Kolokvia pořádá od roku 2009 Oddělení ediční a textologické a za značného zájmu odborné i širší veřejnosti dosud proběhla setkání: 1. Otázky současné ediční praxe (19. 11. 2009), 2. K otázkám vydávání Máchova díla (16. 12. 2010), 3. Texty a varianty (1. 12. 2011), 4. Edice korespondence (20. 9. 2012).

Eva Jelínková píše o Bohumile Grögerové v Berlíně (28. 11. 2012)

Nové Echo věnuje Eva Jelínková retrospektivní expozici o české autorce v berlínském Literárním domě, která je součástí řady výstav věnovaných estetikám experimentálních literatur, především z 60. let minulého století. Tvorba Bohumily Grögerové (nar. 1921) je zde představena od spolupráce s Josefem Hiršalem (1920–2003) až po současnost. „‚Výmluva na experiment,‘ souhlasili oba čeští autoři s Jeanem Clarencem Lambertem, ‚nezbavuje básníka odpovědnosti.‘ Tuto odpovědnost pociťovali skrze svou situovanost v jednom ze sovětských satelitů, kde zplanění slov dosahovalo v oficiální mluvě obludných rozměrů, nejspíše samozřejměji než autoři na Západě. Nešlo o otevřený protirežimní protest, ale snahu o původní vyjádření, jež obnažuje prázdnotu nemyslivé jazykové produkce.“

Nový svazek Seifertových spisů (26. 11. 2012)

S pořadovým číslem 5 vychází další svazek Díla Jaroslava Seiferta, přinášející v jedné knize sbírky Jaro, sbohem (1937) a Přilba hlíny (1945). Obě mají spletitý publikační život, básník je v dalších vydáních opakovaně rozšiřoval (první v letech 1942 a 1946, druhou 1946, 1948, v definitivní podobě vyšla posmrtně 1987). Tak jako každý svazek, i tento, jejž připravil Jiří Flaišman, obsahuje verše z daného období (zde 1939–1948), které Seifert do sbírek nezařadil. V chronologii vydávání autorova Díla, publikovaného v nakladatelství Akropolis od roku 2001, jde o 12. knihu z předpokládaných 16. Z básnických prací schází tak vydat už jen svazek č. 4 (Zpíváno do rotačky). Nyní publikovaný díl bude uveden ve středu 28. 11. 2012 v 18.00 hodin v Divadle Na Prádle, Besední 3, Praha 1.

Hofmannsthal a česká literatura (23. 11. 2012)

Dotyky české literatury s tvorbou Huga von Hofmannsthala od doby počátků Rakušanovy tvorby do současnosti představila v koncízním pojednání v Revolver Revui (č. 85, zima 2011) Lucie Merhautová. Otokar Fischer kvůli Hofmannsthalovi vstoupil do polemiky se Šaldou, Willy Haas jej označil za „tradicionalistu, který si vytváří vlastní tradici“, Arne Novák postavil Hofmannsthala do řady největších pogoethovských básníků spolu s Rilkem a Georgem. Charakter recepce díla Huga von Hofmannsthala v období moderny bude nyní sledovat vídeňský slavista Stefan Simonek v přednášce Blízkost s odstupem. Hofmannsthal a Češi 27. 11. v Moravské zemské knihovně v Brně (v letošním cyklu Rakouská knihovna v přednáškách).

Jiří Flaišman píše o knize Miloše Hlávky (21. 11. 2012)

V novém Echu věnuje Jiří Flaišman kritickou pozornost komponované publikaci autorských a překladových textů Miloše Hlávky (1907–1945) Písně na rozloučenou (ed. Jiří Tomáš, Akropolis 2012). „Pročítáme-li jednotlivé zařazené texty, není možné zažehnat rozpačité otázky, zda takto ambiciózně komponovaný výbor při bídné kvalitě publikovaných textů má skutečné opodstatnění, zda nebylo lépe autora připomenout jinou, méně honosnější, ale věci snad přiměřenější formou.“

Kniha 1912 (19. 11. 2012)

Nakladatelství Arbor vitae a Obecní dům vydaly publikaci s nadpisem 1912 a podtitulem 100 let od otevření Obecního domu v Praze. Příspěvky osmnácti autorů a bohatý obrazový a dobový dokumentační materiál uspořádali Otto M. Urban a Filip Wittlich. Kniha je nejen reprezentativním doprovodem stejnojmenné výstavy, ale rovněž neobvyklým mezioborovým prostorem, v němž se setkaly texty o událostech a otázkách z historie umění, architektury, literatury a divadla.

Luboš Merhaut o knize Raymonda Boudona (14. 11. 2012)

Kritice relativismu a snahám o znovuetablování hodnot a hodnocení ve společenských vědách je věnována kniha francouzského sociologa Raymonda Boudona, vydaná v českém překladu v Sociologickém nakladatelství. Podle Boudona není myšlení a jednání „důsledkem působení vnějších příčin, nýbrž výsledkem ,dobrých‘, přesvědčivých důvodů, jež zakládají hodnotové soudy a etické volby“, píše Luboš Merhaut v novém echu, kde shrnuje podněty i limity tohoto přístupu též ve vztahu k literární historii.

Otokar Fischer v rozhraních (12. 11. 2012)

Jednomu z nejvýznamnějších bohemistů a germanistů první poloviny 20. století je věnováno symposium, které se uskuteční ve dnech 20.–22. května 2013 v Praze.  Konference pořádaná Ústavem germánských studií FF UK, Institutem pro studium literatury a Institutem německé a nizozemské filologie Freie Universität Berlin se zaměří především na Fischera jakožto literárního historika, kritika, překladatele a pedagoga. Návrhy příspěvků budou přijímány do 31. prosince 2012 – další informace zde.

Kniha Anny Blažíčkové (9. 11. 2012)

Nakladatelství Triáda vydalo prózu Anny Blažíčkové Teď něco ze života. Autorka (nar. 1933), sama zakotvena v literatuře jako spisovatelka a literární historička (psala slovníková hesla pro Lexikon české literatury i Slovník českých spisovatelů od roku 1945), vypráví mj. o partnerském vztahu s Přemyslem Blažíčkem (1932–2002), jeho zdrojích inspirace a způsobu psaní o literatuře, o zaměstnání v Ústavu pro českou literaturu apod., a především reflektuje vlastní osobnostní zrání, průběh svého života i veřejných událostí ve dvacátém století od čtyřicátých let až do současnosti. – Kniha bude uvedena ve čtvrtek 15. listopadu 2012 od 17.30 hodin v Písecké bráně, K Brusce 5, Praha 6-Hradčany.

Miroslav Červenka o Janu Zábranovi (7. 11. 2012)

Jako nové Echo Institutu pro studium literatury přinášíme jeden z nakladatelských posudků literárního teoretika a básníka Miroslava Červenky (5. listopadu 1932 – 19. listopadu 2005), lektorát sbírky Jana Zábrany Utkvělé černé ikony (1965). „Také téma Zábranovo, v rozsáhlé knížce stále opakované a přece kupodivu tím neoslabené, ale naopak právě takto samo sebe potvrzující, je totožné s Máchovým citátem ‚Já miluju květinu, protože uvadne...‘ – hořkost života zvadajícího opakováním.“

Kniha o pražském německém divadle (5. 11. 2012)

Nakladatelství Academia vydalo monografii Jitky Ludvové Až k hořkému konci s podtitulem Pražské německé divadlo 1845–1945. Objevná práce podává celistvý obraz dílčí oblasti kulturních aktivit pražských Němců.

Romantici v Praze (2. 11. 2012)

Na literární a kulturní procesy charakteristické pro české prostředí v prvních desetiletích 19. století se zaměřuje v němčině pořádané symposium Romantiker in Prag, které se uskuteční 5.–7. listopadu 2012 na půdě německého velvyslanectví v Praze a v pražském Goethově institutu. Řada příspěvků českých, německých i rakouských odborníků se dotkne návazností na německou romantiku, ale třeba i vlastních pobytů Heinricha von Kleista nebo Achima von Arnima v Praze. Více informací a program konference na stránkách Goethova institutu v Praze.

Michal Topor píše o knize Uchváceni Nietzschem (31. 10. 2012)

Nové echo píše Michal Topor o publikaci, přibližující vztahy mezi berlínským germanistou R. M. Meyerem, jeho ženou Estellou a Nietzschovou sestrou Elisabeth Förster-Nietzscheovou. E. Meyerová vystupuje v těchto dopisech jako nadšená, intimní čtenářka: „Přede mnou širá luka, lemovaná vysokými kopci, jejichž temné jedle s průsvitnými korunami se nádherně vyklánějí ze sytě modrého, bezmračného nebe. Vzduch byl tak čirý, tak nepopsatelně jasný a průzračný – všechno se mi jevilo jako symbol. A byla jsem sama. S Nietzschem je třeba být sám“ (18. 10. 1899).

Vzpomínky Pavla Preisse (29. 10. 2012)

Pod názvem Na co si ještě vzpomenu vydala Filosofická fakulta UK v Praze vyprávění významného historika barokního umění Pavla Preisse (nar. 1926). Autor vzpomíná na své dětství, gymnaziální a univerzitní studia, „kariéru“ u Pomocných technických praporů a na následnou práci kunsthistorika v Národním muzeu a posléze v Národní galerii. Například: Po vydání jeho knihy o F. A. Šporkovi (Praha, Vyšehrad 1981) se ve vídeňském exilovém časopisu Paternoster „objevil článek Antonína Kratochvila, který zaujímal negativní stanovisko ke všemu, co se v socialistickém Československu dělo. Stěžoval si tehdy, že nevychází nic o baroku, na což reagoval Jiří Němec informací, že právě vyšla kniha Pavla Preisse Boje s dvouhlavou saní. Kratochvil se shovívavě usmál a napsal článek o tom, že ho nějaký ,román‘ komunisty Pavla Preisse nezajímá. Vycházel z toho, že archiváři podléhali (stejně jako dnes) Ministerstvu vnitra...“

Michael Špirit píše o Jiřím Brabcovi (24. 10. 2012)

Nové echo věnuje Michael Špirit literárnímu historikovi Jiřímu Brabcovi a jeho textům z poslední doby. Vědomí nezbytnosti sebereflexe literárního dějepisce, píše Špirit, se u Brabce projevuje „jak v odporu proti alibistickému podání literárních dějů, tak vůči svévolně, efektně budovaným vyprávěním. Příčinu deficitu obou přístupů shledává Brabec v neschopnosti samo umělecké či diskursivní dílo analyzovat a interpretovat.“ (O ediční činnosti Jiřího Brabce srov. v Echách rozhovor z listopadu 2011.)

Martin Hybler o Zdeňku Vašíčkovi (22. 10. 2012)

V druhém, říjnovém čísle letošního ročníku „studentského listu pro seniory“ Babylon vyšla mj. rozsáhlá úvaha psychologa, překladatele a literárního kritika M. Hyblera nad poslední Vašíčkovou knihou Jak se dělají filosofie (Triáda 2012). „Jestliže se Vašíček zuby nehty brání, aby nějakou filosofii napsal, přece jen za jeho snažením je možné jakousi, spíše implicitní filosofii identifikovat. Je si toho ostatně vědom, uznává nevyhnutelnost filosofií obdobně jako jejich neobhajitelnost. Jeho taktika připomíná italský fotbalový styl, což u Itala, jímž Vašíček mj. byl, neudiví: fotbal se vyhraje, když se fotbal nehraje.“

Robert Krumphanzl píše o Jiřím Němcovi (17. 10. 2012)

Nové echo Institutu pro studium literatury píše Robert Krumphanzl o osobnosti Jiřího Němce (18. 10. 1932 – 4. 10. 2001) a jeho významu pro českou kulturu a společnost v komunisty ovládaném Československu: „Němec se celoživotně snaží hledat východisko z již zcela zřetelné ztráty schopnosti či zájmu o vzájemnou komunikaci mezi uměním, filosofií a náboženstvím, přičemž každá z těchto tří oblastí je podle jeho přesvědčení oživována a posilována především, ne-li dokonce jedině konfrontací a dialogem s druhými dvěma.“

Užitečná adresa (15. 10. 2012)

Podobně jako to učinilo ve svém úvodu Echo z minulého týdne, upozorňujeme dnes na další prospěšnou bibliografickou, knihovní a badatelskou aktivitu. Na stránkách http://www.scriptum.cz/občanského sdružení Exodus v Plzni a Třemošné lze číst a studovat plná znění samizdatových (např. Kritický sborník, Paraf, Střední Evropa) a exilových (mj. Rozmluvy, Studie, Svědectví) periodik. Průběžně jsou doplňovány další tituly.

Dlouhá cesta k malé knize (12. 10. 2012)

Na Střední průmyslové škole grafické v Praze se v rámci projektové výuky o redakčním zacházení s textem včera konala první přednáška IPSL, na téma: „Co se děje s knihou do chvíle, než text dospěje ke grafické úpravě?“

Evropský sociální fond

Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti

 

Rozhovor s Arne Novákem z roku 1927 (10. 10. 2012)

Jako Echo Institutu pro studium literatury přinášíme obsáhlé výňatky z interview s literárním kritikem a historikem (1880–1939). „Vadívá mně opětovně,“ řekl v roce 1927 ke své nespokojenosti se současnou českou kritikou Arne Novák Františku Götzovi, „že Vám a Vašim mladým druhům uniká jedi­nečnost, svéprávnost, samozákonnost básnického díla, které by mu neměl upírati ani ten, kdo ví, jak mnoho­násobně jest determinováno. Vidíte v něm zpravidla nejprve projev gene­race, pak symptom společenského sta­vu, projev dobových tendencí a jiné po­dobné věci, které jsou přece jen dru­hotné a nepodstatné.“

Bibliografie V. Binara na www.ipsl.cz (5. 10. 2012)

Soupis díla literárního historika, editora, básníka a prozaika Vladimíra Binara (nar. 6. 10. 1941) zveřejňujeme u příležitosti autorových zítřejších narozenin a současně na počest udělení nejvýznamnějšího českého literárního vyznamenání, Ceny Jaroslava Seiferta. Nadace Charty 77, která CJS vyhlašuje od roku 1986, ji autorovi za knihu Číňanova pěna (Praha, Triáda 2011) předá v úterý 16. října v rezidenci pražského primátora.

Jiří Flaišman píše o knize Moderna, realisté a... (3. 10. 2012)

Nové echo Institutu pro studium literatury píše Jiří Flaišman o knize Vratislava Doubka Moderna, realisté a Die Zeit: „Autor ve svém výkladu dospívá k významné tezi, když ze styků s vídeňskými zeitisty a okruhem novorealistů vyvozuje, jaký byl vlastně Masarykův náhled na myšlenku jednotného rakouského státu. ... Právě na jeho příkladu, ale i na jednání dalších českých politiků i jejich vídeňských protějšků Doubek dokládá nemožnost sblížení v projektu mezinárodní spolupráce při budování nové politické koncepce v rámci Rakouska.“

Rozhovor s Annalisou Cosentino (1. 10. 2012)

17. číslo časopisu pro mezioborová bohemistická studia Slovo a smysl otisklo mj. interview s italskou bohemistkou, které vedl Michal Ježek. Profesorka udineské univerzity, překladatelka děl J. Skácela, B. Hrabala nebo V. Havla a autorka knihy Vědecký realismus a literatura: Česká teorie, kritika a literární historie v letech 1883–1918 (italsky 1999, česky 2011) hovoří o setkáních s českými autory, o italských knižních edicích české literatury a o ohrožené pozici humanitních oborů na italských univerzitách.

Michal Kosák píše o edici filmu Marketa Lazarová (26. 9. 2012)

Nové echo Institutu pro studium literatury píše Michal Kosák: "Na konci roku 2011 vydal Národní filmový archiv jako DVD/Blu-ray film Františka Vláčila Marketa Lazarová (1967). ... Zmiňuje se zde pár údajů, jako že bylo naskenováno a vyčištěno 714 105 polí, to hlavní ale chybí: detailní popis výchozího materiálu, referenčních zdrojů, postupu digitalizace, určení případných zásahů a především jejich argumentace. Uživatel náročné edice je tak ponechán v jakési filologické nejistotě, co má vlastně ve výsledku před sebou."

Nový svazek Masarykových Spisů (24. 9. 2012)

S pořadovým číslem 4 vychází titul Univerzitní přednášky I, který tiskem poprvé přináší semestrální cykly Praktická filozofie na základě sociologie a Etika z kursu Praktická filozofie z akademického roku 1898/99. Příloha svazku, jejž připravili J. Gabriel, M. Jelínek, H. Pavlincová a J. Zouhar, obsahuje soupis přednášek TGM na pražské univerzitě v letech 1882–1914. V chronologii vydávání Masarykových Spisů, publikovaných od roku 1993, jde, počítáme-li dobře, už o 28. svazek z předpokládaných 36.

Zbyněk Hejda: Kritiky a glosy (21. 9. 2012)

Publikace představuje první svazek (označený jako č. 3) řady Knihy Zbyňka Hejdy, kterou nakladatelství Triáda zahájilo systematické zpřístupňování autorova básnického i esejistického díla. Výbor ze statí psaných zejména v letech 1965–1969 a 1987–1998 bude uveden ve středu 26. září 2012 od 17 hodin v knihkupectví Ostrov, Ostrovní 17, Praha 1.

Bibliografie Z. Vašíčka na www.ipsl.cz (19. 9. 2012)

Soupis díla historika, kritika a filosofa Zdeňka Vašíčka (1933–2011) zveřejňujeme u příležitosti vydání autorovy nové knihy Jak se dělají filosofie (Triáda 2012), která bude uvedena dnes, ve středu 19. září 2012 od 18 hodin v Topičově salonu a klubu (Národní 9, Praha 1, 1. patro).

Rozprava o vydávání korespondence (17. 9. 2012)

Kolokvium Edice korespondence: průniky, shody a rozdíly textologického a archeografického přístupu se uskuteční 20. září od 14:00 v zasedací místnosti ÚČL AV ČR. Program zde.

Bibliografie na www.ipsl.cz (18. 10. 2011)

Na stránkách Institutu pro studium literatury nově naleznete bibliografie osobností (P. Blažíček, A. Brousek, J. Lehár, J. Lopatka, J. Vohryzek) a časopisů (Chalupeckého Listy, Orientace /první dva ročníky/, Tvář), jež sestavili spolupracovníci IPSL. Soupisy budou pravidelně aktualizovány a rozšiřovány o bibliografie dalších tvůrců, periodik či odvětví literatury.

Pozvánka na večer F. X. Šaldy (10. 12. 2010)

V pondělí 20. prosince 2010 bude v 18.00 hodin v Literární kavárně v Řetězové pod patronací Společnosti F. X. Šaldy a Institutu pro studium literatury uvedeno nové číslo Zápisníku o Šaldovi. V pořadí sedmnácté číslo Zápisníku, vydávaného každoročně Společností F. X. Šaldy, je ohlédnutím za všemi dosavadními pokusy o vydání celku Šaldova díla. Tyto ediční projekty (ať už je inicioval a podílel se na nich sám autor, ale taktéž nejrozsáhlejší edice posmrtná Soubor díla F. X. Šaldy) spojuje jejich fragmentárnost – žádný z nich nebyl dokončen podle svých výchozích propozic. Zveřejněním dobových dokumentů (původních knižních obálek, nakladatelských letáků, dopisů, smluv, článků, rozhovorů atd.) připomíná nový Zápisník o Šaldovi s názvem Šaldovy spisy – torza a výzvy historii edičních záměrů nakladatelství Unie, Aventinum, Melantrich a Společnosti F. X. Šaldy (v Melantrichu a Torstu), respektive Ústavu pro českou literaturu tehdejší ČSAV (v Československém spisovateli), a poukazuje tak na absenci úplné souborné edice díla F. X. Šaldy a stále aktuální potřebu odstranění tohoto deficitu.

O otázce dovydání chybějících svazků Souboru díla F. X. Šaldy se v minulých desetiletích několikrát diskutovalo a naprostá většina našich předních odborníků se jednoznačně vyslovovala a pléduje i dnes pro dokončení Souboru. Za dvacet let činnosti obnovené Společnosti F. X. Šaldy se podařilo realizovat jeden svazek (Básně, 1997), který spolu s Mojmírem Otrubou připravila editorka Zina Trochová. Společnost F. X. Šaldy proto pochopitelně uvítala iniciativu Institutu pro studium literatury a jeho rozsáhlý projekt věnovaný Šaldovi, v jehož rámci by měl být nejen dokončen desítky let rozpracovaný Soubor díla F. X. Šaldy, ale měla by především vzniknout zcela nová komentovaná elektronická edice souborného Šaldova díla.

 

Pozvánka