Napsal Otokar Fischer
(Echos, 13. 10. 2014)První léta Otokara Fischera (1883–1938) byla moderována otcovským „idealismem, ba fanatismem českého cítění“ (K „Přemyslovcům“, Cesta 1, 1918/1919, č. 6, červenec 1918, s. 160–161, zde s. 161); rodným jazykem jeho matky Herminy i řady dalších příbuzných (žijících např. ve Vídni či Berlíně) však byla němčina. Schopnost pohybovat se s lehkostí mezi oběma jazyky a prostředími spoluzakládala ambivalenci a budoucí napětí Fischerova života (srov. příspěvek Václava Petrboka přednesený v květnu 2013 na sympoziu „Otokar Fischer: V rozhraních“).
Roku 1901 se Fischer stal řádným posluchačem pražské české filozofické fakulty, současně se externě účastnil germanistické a romanistické výuky na univerzitě německé; především v prostředí seminárních cvičení Augusta Sauera se mohl blíže seznámit s řadou osobností pražského, později i středoevropského intelektuálního, učeneckého provozu. Hned v semestru 1901/1902 kupříkladu Fischer stejně jako Victor Hadwiger, Paul Kisch, Wilhelm Kosch, Ferdinand Josef Schneider, August Ströbel či Paul Zincke sledoval Sauerovu přednášku Dějiny německé literatury v éře osvícenské, na jaře a v létě si Fischer (tak jako Franz Kafka) zapsal Sauerova Německá stylistická cvičení a čtení o Gerstenbergových Dopisech o pozoruhodnostech literatury. Dispozicemi rodovými i vzdělanostními Fischer nenáležel jedinému světu a tradici, ostatně i jeho nejstarší básnické pokusy (rukopisy dochované v LA PNP, f. Otokar Fischer) jsou z velké části psány německy, podstatná část jeho germanistických prací byla v dalších letech německy publikována a také první Fischerův zaměstnanecký poměr byl z principu bilingvní – v univerzitní knihovně se vídal (jako s kolegy-knihovníky) např. s filozofem a spisovatelem Hugo Bergmannem či hebraistou Isidorem Pollakem a obsluhoval všechny studenty bez ohledu na jazyk, který preferovali.
Programovým zprostředkovatelem německojazyčné literatury vznikající v Praze a jiných oblastech českých zemí se nicméně Fischer v letech před první světovou válkou nestal, psal o ní zřídka. V červnu 1903 publikoval v Naší době článek Z německojazyčné poezie, věnovaný knihám Huga Saluse, Rainera Marii Rilkeho a Antona Ohorna, v říjnu téhož roku zde recenzoval Rilkovu Das Buch der Bilder, v únoru 1908 v Národních listech věnoval pozornost Gustavu Meyrinkovi. A teprve za dalších více než šest let, v červnu 1914, v témže deníku zveřejnil text Neznámá Praha (Národní listy 54, č. 149, 2. 6. 1914, s. 1–2, podepsáno O. F.), který zde zpřístupňujeme.
mt
Neznámá Praha
Náš průměrný inteligent, pohybující se výhradně v české společnosti, nevšímá si valně, pokud zvláštní příhody neupoutají jeho pozornosti, německé minority pražského obyvatelstva, necítí jejích problémů, nevyzná se v odstínech a třenicích druhého tábora, neví mnoho o uměleckých a kulturních rozporech dnešní německé Prahy. Ale ještě cizejší jevívá se mu obraz jeho vlastního českého prostředí, setká-li se s ním v německém osvětlení, a to nejen v tendenčně zabarvených zprávách zahraničního tisku o událostech dne, nýbrž i v sympaticky míněných pokusech našich německých spoluobčanů, zachycujících český život do románových, novelistických i jiných prací. Praha přichází jako nově objevený a nadmíru vděčný předmět do módy v německém písemnictví; politickými našimi zápasy zabývají se nacionálně zahrocené povídky ze života zdejších německých studentů (např. Václavbude a Schipkapass od Strobla), Praha je vyhledávána za vhodnou lokalitu k umístění napínavých příběhů, dramatikům lahodí upravovat dobrodružství v hradčanském rámci (Levetzowova Sfinx) a třebas i přibásnit si staroměstský orloj na věž svatého Víta (Roda-Rodovy Hodiny). Tajemství židovského města a vymírající svůdná spleť křivolakých uliček kolem Klementina i na Malé Straně, dějiště to exotických dobrodružství, senzačně využité anglickým románem Crawfordovým o pražské čarodějce, nalezlo a nalézá teď znovu mnohem umělečtějšího zpracovatele v Gustavu Meyrinkovi, ctiteli a žáku magie i teosofie, autoru řady povídek s bizarními náměty a výsměšnými šlehy.
Němečtí autoři nepřestávají však na pouhém dějovém, látkovém a místním zájmu, nýbrž snaží se svým způsobem přiblížiti si otázky českého života a zaujímají k nim stanovisko chápajících a příznivých posuzovatelů. Ty tam jsou ovšem doby, kdy, jako před r. 1848, bylo lze v německé řeči skládati účty z českého vlastenectví; ostrý národnostní boj, rozmach našich národních sil a v neposlední řadě přísně provedené rozštěpení univerzity dřív utrakvistické, činí spojování dvojího národního vědomí a citu prostou nemožností; ale přece od devadesátých let minulého století je v uměleckých kruzích obou táborů pozorovati jisté sbližovací tendence. Tím si vysvětlíme, že před třinácti lety mohla česká sbírka Symposion, vydávaná českým nakladatelstvím, přinésti knihu pražského Němce v originále; že Hugo Salus příležitostnými básněmi a milými pražskými motivy, F. Adler pak překladatelskou činností vyslovovali uznání českým krajanům a vzdávali hold především básníku Vrchlickému. Sympatický poměr k slovanským krajanům, podmíněný cituplnými vzpomínkami z dětství a snad i příbuzným naladěním duševním, projevoval se pak nejzřejměji v počátečním vývoji hlubokého lyrika R. M. Rilkeho: Rilke, jenž vděčně pohnut naslouchá našim národním písním, podal ve svých dvou Pražských povídkách cenné příspěvky k naší národnostní psychologii, spolu pak na nejednom místě nepřímo se přiznává k zvláštnímu smutku rakouského němectví, k tesknému vědomí, že je pozdním výhonkem přezrálého kmene, hledajícího omládnutí v cizí, svěží, neznavené rase.
Čímsi takovým jako touhou po občerstvení je patrně z valné části způsoben silný dnešní zájem o české poměry v německém Rakousku. Za hranicemi přistupuje kulturní zvědavost, Němcům vlastní, zabočující dnes, po zvládnutí skandinávské a ruské literatury, také na přezírané dosud české území. V Rakousku však Němci hledají něco nového, co by jevytrhlo z jejich vídeňské letargie a bylo útěchou v izolovanosti: tomu alespoň nasvědčuji jak pronikavé analýzy Bahrovy, tak veřejné stesky pražských literátů, že je jim dusno a těsno a že od styku se slovanským živlem očekávají vzrůst vlastní energie: odtud as i horování pro Dalmácii a nadšení pro temperamentní jihoslovanské drama. Zdůrazňuje a vyhledává se samorostlý svéráz našich lidových slavností a zvyků, upozorňuje se na domněle expanzivní naše choutky, na dobyvačné (též arivistické) stránky naší povahy; v revui, burcující německé vědomí, čtou se výstražné články o české podnikavosti, dává se Němcům za vzor organizace Sokolstva ap.
Ovšem, příznivé úsudky o Češích vycházívají z prarůzných pohnutek, mohou být diktovány láskou a zájmem, bývají častěji vynuceny nenávistnými obavami a vystřídány štvavě polemickými poznámkami. Nebylo by správné pražské Němce nebo i pražskou německou literaturu představovat si jako jednolitou vrstvu: skoro jako u nás, tak i v druhém táboře jsou nepřeklenutelné rozpory a mezi divadlem a částí kritiky, mezi nacionály a směrem Dürerova spolku, mezi oficiální Deutsche Arbeit a skupinou mladých lyriků je plno napětí či neshod a nedorozumění; stejně i víceméně mírumilovné vztahy k českému národnímu životu bývají výsledkem protichůdných snah. Poměrně nejvřelejší sympatie chovají k Čechům a vyslovují jim židovští literáti, kteří do nedávna byli seskupeni kolem časopisu, vydávaného Herderovým sdružením a z nichž někteří výslovně se hlásí k sionismu. Je přirozeno, že ti, kteří necítí německy šovinisticky a vyšli snad z prostředí napolo českého, popřípadě z českého venkova, vnášejí do svého myšlení leckteré české prvky a přiznávají se k přijatým popudům nebo k sourodému cítění; vniká tak oklikou do německého básnictví slovanská citovost a snaha o zvláštní kontaminaci různých, leckdy disonujících kulturních složek, jak ji např. vystihuje mladý vídeňský lyrik Sonnenschein, cítící slovácky a básnící německy skoro v českém duchu.
Že rakouští a zvláště pražští Němci cítí kletbu kulturní i rodové staroby a mdloby, projevuje se též docela konkrétním způsobem a má vzápětí zvláštní řešení erotických aryze senzuálních otázek, jimž za dějiště určují dnešní Prahu. Mám na mysli tři romány pražských Němců: Max Brod, nejvšestrannějšísnad ze zdejších německých literátů, vydal před šesti lety „malý román“ Ein tschechisches Dienstmädchen; letos vyšel Severins Gang in die Finsternis, výslovně označený svým autorem, pozdním romantikem P. Leppinem, za „pražský strašidelný román“; před měsícem pak vyšel (a dožil se již stejně jako Leppinova kniha druhého vydání) román Der Mädchenhirt od čiperného novináře Egona Ervina Kische. Tyto tři práce, nestejné technikou i kvalitami, hodně kontrastují churavou touhu německého překultivovaného dekadenta s dravým pudovým životem českých služek, milenek a holek. Brod píše, jemněa duchaplně, duševní monolog senzitivního bezvýznamného mladíka, jejž okouzluje prostota a smyslnost našich lidových písní, krojů a barev a jenž poprvé (a patrně naposled) zapřede se do všedního dobrodružství a vybájí si z něho příběh ohromné důležitosti a poetické něhy; Leppin vypisuje nepřetržitý sled vyčerpávajících a nikdy neukojujících erotických vítězství, jimž posléze podléhá neurastenický snílek, pojímající Prahu za svůdné, dráždivé a hrůzyplné město morbidních sklonů a otravných vášní, za romantické dějiště tajemných zločinů, snad příbuzné s Prahou v pojetí Karáskových románů; Kisch posléze dává potomku bohaté vyžilé rodiny, snícímu o nejčistší lásce, se sprostou ženskou zplodit dítě alíčí brutální mluvou faktů, kterak takto zplozený míšenec dekadence a nízkosti brodí se nejsprostším kalem velkoměstských spodin. Všechny tři romány shodují se ve výlučném akcentování milostného, vlastně: pohlavního života, který ve své předrážděnosti určuje a zkresluje obraz Prahy. Ale kdežto Brod a Leppin – a onen snad přesvědčivěji než tento – opřádají Prahu závojem touhy a nálad, úmyslně pozměňujíce představu města dle záchvěvů nervstva i smyslů, odhazuje Kisch takřka vše, co není referujícím naturalismem, je tedy pouhým reportérem vypravovaného děje – a kupodivu: právě Kischova Praha, líčená s úsilím o topografický detail, s překvapujícím odbornictvím a s tolika vložkami českých úsloví, přezdívek, jmen a výrazů, má nejméně lokálního koloritu – právě jeho Praha působí dojmem lhostejného, neznámého města.
Vysvětlivky (mt)
● Zmíněny knihy: Karl Hans Strobl: Die Vaclavbude ([Brloh U Václava] Leipzig, 1902), Der Schipkapaß ([Průsmyk Šipka], Leipzig, 1908); Karl Michael von Levetzow: Der Bogen des Philoktet ([Filoktétův luk] tragédie o třech aktech, Berlin, 1909); Alexander Roda Roda – Gustav Meyrink: Die Uhr ([Hodiny] dvouaktovka, Berlin, 1914); Francis Marion Crafword: The Witch of Prague. A Fantastic Tale (Leipzig, 1891; č. Pražská čarodějka, Praha, 1912, přel. Karel Vratislav); Gustav Meyrink: Des deutschen Spießers Wunderhorn ([Kouzelný roh německého šosáka] München, 1913); Paul Leppin: Die Thüren des Lebens ([Dveře života] Praha, H. Kosterka 1901; 12. sv. řady Symposion); Gedichte von Jaroslav Vrchlický ([Básně Jaroslava Vrchlického] vybral a přeložil Friedrich Adler, Leipzig, 1894); Rainer Maria Rilke: Zwei Prager Geschichten (Stuttgart, 1899, č. Dvě pražské povídky, Praha, 1908, přel. Jan Löwenbach); Max Brod: Ein tschechisches Dienstmädchen(Berlin – Stuttgart, 1909, č. Česká služka, Praha, 1910, přel. Jan Osten); Paul Leppin: Severins Gang in die Finsternis (München, 1914, č. Severinova cesta do temnot, přel. Alena Bláhová, Praha 1993) – jako „pražský strašidelný román“ byla kniha označena na přání nakladatelovo, nikoli autorovo; Egon Erwin Kisch: Der Mädchenhirt (Berlin, 1914, č. Pasák, poprvé jako Pasák holek, Praha 1922, přel. Josef Bláha). ● Sdružení J. G. Herdera vydávalo časopis Herder-Blätter (4 sešity, od dubna 1911 do října 1912). ● Dürerbund (Dürerův svaz) – v říjnu 1902 jej v Drážďanech založili Ferdinand Avenarius a Paul Schumann jako kulturně-politický, vzdělávací spolek, na organizaci jeho pražské odnože se podíleli především Richard Batka a (později) též Hermann Ullmann. ● Deutsche Arbeit – měsíčník vycházející v Praze od října 1901, v redakci Richarda Batky, Augusta Sauera, od r. 1912 Hermanna Ullmanna.
