Píše Julia Hadwiger
(Echos, 2. 2. 2015)„...v poušti mlčení naděje neroste“ – touto větou končí esej Mlčení v manželství spisovatele Hanse Natonka, který se narodil v Praze v roce 1892 a zemřel v poušti (Tucson, Arizona) v roce 1963. Nemusí platit pouze v mezilidských vztazích, nýbrž i v literární vědě, a proto je více než potěšující, že dlouho trvající mlčení kolem Natonka, který byl v období Výmarské republiky velmi známým a váženým novinářem a romanopiscem, bylo v posledních letech prolomeno hned několikrát. Publicistka, dramatička a herečka na volné noze Steffi Böttgerová vzbudila vydáním knihy Im Geräusch der Zeit. Publizistik von 1914–1933 (V hluku času. Publicistika z let 1914–1933) pozornost už v roce 2006, v roce 2008 následovala korespondence se synem Wolfgangem Natonkem (Hans Natonek / Wolfgang Natonek: Briefwechsel 1946–1962, k vyd. připravila a komentářem opatřila Steffi Böttgerová; oba svazky vyšly v lipském nakladatelství Lehmstedt). V roce 2013, kdy uplynulo padesát let od Natonkovy smrti, předložila ve stejném nakladatelství jak další výbor z jeho novinářské tvorby (Letzter Tag in Europa. Publizistik von 1933–1963), tak i autorovu biografii. Přitom posledně zmiňovaná kniha vlastně vůbec nebyla v plánu; jak se dovídáme v Závěrečné poznámce, zpočátku byla zamýšlena pouze „stručná předmluva“ (s. 231) k této druhé edici Natonkových textů. Po dlouholetých rešerších se ale Böttgerová rozhodla vytvořit z hojného materiálu samostatnou publikaci, kterou opatřila názvem příhodným pro Natonka a jeho celoživotní hledání domova: Für immer fremd (Navždy cizincem).
Publikace o „životě židovského spisovatele Hanse Natonka“, jak zní podtitul, je vůbec prvním vylíčením života tohoto autora v knižní podobě. Doposud bylo možné najít nejobsáhlejší biografické informace v článku Jürgena Serkeho Hans Natonek – „Kolikrát může člověk začínat nový život?“, in: Böhmische Dörfer. Putování opuštěnou literární krajinou. Praha, Triáda 2001, s. 90–133), na který se Böttgerová několikrát odvolává. Text na přebalu slibně ohlašuje: „Steffi Böttgerová mohla pro své líčení poprvé zhodnotit obě obsáhlé části pozůstalosti v Berlíně a v Albany (stát New York) a doplnit je četnými dopisy a dokumenty z archivů v Německu, Rakousku, Švýcarsku a v Nizozemí. Obsáhlá a mnohovrstevná rekonstrukce Natonkova života a díla z pera této intimní znalkyně jeho publicistického a literárního díla představuje významný příspěvek k dějinám literárního života v Německu a v exilu.“ Začátek biografie je napsán skutečně „intimně“, v kapitole s názvem Setkání s obrazem se autorka věnuje asociacím spojeným se snímkem, na kterém je Natonek zachycen v roce 1930 v lipském fotoateliéru, a takto se o ně dělí se čtenáři: „Portrétovaného lze označit za ‚krásného muže‘, takového, po kterém ženy tajně pokukují nebo se zardí, když jim přidrží dveře. Protože tento muž přidrží dveře, přistaví židli, pomůže z kabátu a rád políbí ruku.“ (s. 7)
Po tomto neobvyklém úvodu vykresluje chronologicky Natonkovu životní pouť. Názvy kapitol, uvozených většinou dobře zvolenými – ale bohužel nedoloženými – citáty, se přitom s výjimkou oddílu věnovaného synovi Wolfgangovi dají číst jako stručný životopis: Dětství a školní léta v Praze 1892–1912, Novinářské začátky ve Vídni, Berlíně a v Halle 1912–1917, Vedoucím kulturní rubriky a romanopiscem v Lipsku 1917–1933, Bez státní příslušnosti v Lipsku a Hamburku 1933–1934, Exulantem v Praze 1934–1938, V kruhu Josepha Rotha v Paříži 1938–1940, Z Paříže přes Marseilles do Lisabonu 1940–1941, Spisovatelem a omývačem mrtvol v New Yorku 1941–1944, Přesun do Tucsonu v Arizoně 1944–1949, Romanopiscem v Tucsonu v Arizoně 1944–1963, Poslední roky života v Tucsonu v Arizoně 1958–1963. Zvláště se osvědčuje postup, kdy Böttgerová do těchto pojednání, obohacených o více než třicet vyobrazení, integruje na jedné straně výpovědi Natonkových současníků (částečně dosud nepublikované) a pasáže z dopisů a recenzí, ale i z pamětí. Na druhé straně vytváří před čtenářovýma očima veskrze živou mozaiku na základě citátů z dodnes nepublikované německy psané první verze jeho autobiografie (Hans Natonek: To Whom It May Concern. Memories and Diaries, 1942, strojopis v Natonkově pozůstalosti na University of Albany; vyšlo anglicky jako In Search of Myself. Přel. Barthold Fles. Ed. Sugden Tilley. New York: G. P. Putnam’s Sons, 1943).
Dlouholeté rešerše se vyplatily a autorce se daří předkládat poučná zjištění, např. ohledně Natonkova váhání mezi německým a anglickým jazykem v exilu (od s. 171n.). Na některých místech si ovšem dle mého soudu počíná až příliš spekulativně a subjektivně, tak např. hodnotí stav spisovatelovy mysli během jeho pražského exilu: „Sužovaly ho deprese, vztah s Erikou [Erika Wassermannová byla jeho druhá manželka, pozn. JH] hrozil rozpadem a nepomohl ani další tajný milostný poměr“ (s. 91). Nebo ohledně jeho vztahu k dceři Susanne: „Ženy jako partnerky v diskusi ale zjevně nikdy nebral moc vážně“ (s. 168).
Bohužel není vždy zcela srozumitelné, o jaké prameny se Böttgerová opírá, archiválie nejsou uvedeny zvlášť v seznamu literatury (s. 201–205), nýbrž pouze v poznámkách (většinou ale bez citace archivního fondu a vždy bez citace signatury, což platí i pro seznam vyobrazení na s. 243). Podle poznámek č. 5 a 6 (s. 207) získala velkou část biografických informací o Natonkově rodině od ještě žijící příbuzné jménem Erika Wantochová, přičemž např. co se týče rodinných kořenů, jsou v biografii mezery: „O Natonkových rodičích se toho moc neví, nelze zjistit ani data jejich narození a smrti“ (s. 12). Tento nedostatek by se dal snadno napravit rešeršemi v českých archivech, např. studiem konskripcí pražského policejního ředitelství, které jsou uchovány v Národním archivu v Praze, před časem prošly digitalizací a jsou dostupné online. Minimálně z nich lze vyčíst jak rok narození otce (1845), tak i matky (1857) (Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 413, obraz 286). Překvapivě je zde uvedeno pět sourozenců místo čtyř, které zmiňuje Böttgerová (srov. s. 11), zde by pomohla větší badatelská důslednost.
I jinde se setkáváme s malými nepřesnostmi, např. když Böttgerová připisuje vydání sborníku Das jüdische Prag (Židovská Praha), vydaného v roce 1917 redakcí židovského týdeníku Selbstwehr, „vlastním nákladem“ Maxi Brodovi (s. 15 a 81), ale v poznámkách (s. 217) velmi správně uvádí Verlag Selbstwehr. Podivně působí nedbalost ohledně správného data úmrtí (23. 10. 1963), které autorka samozřejmě zná (s. 192), ale bylo už chybně uvedeno jak v doslovu, tak i na přebalu prvního výboru z díla Im Geräusch der Zeit – totiž jako 24. 10. 1963 (s. 374) – a nyní je v Kronice, která se nachází v příloze biografie, zmiňováno datum 28. 10. 1963 (s. 200), což minulý rok způsobilo zábavný efekt v recenzích, které na Natonka vzpomínaly ve špatný den: „Zemřel před padesáti lety, 28. října 1963, cizincem je stále.“ (Klaus Bellin: Der Fremde. Blatt für Hans Natonek, in: neues deutschland, 28. 10. 2013, s. 16).
Tyto malé nedostatky přesto neumenšují záslužný pionýrský počin Böttgerové, neboť cíle „rekonstruovat biografii“ Hanse Natonka, jejž si předsevzala a objasnila v Závěrečné poznámce, bezesporu dosáhla.
Toto echo bude mít pokračování, věnované druhé publikaci nakladatelství Lehmstedt o Natonkovi – výboru z jeho publicistiky, připravenému opět Steffi Böttgerovou.
Překlad Miloslav Man
