Libuše Heczková píše o patosu a knize J. V.
(, 17. 12. 2014)Nové echo, další z volné řady příspěvků, věnovaných od 29. 10. 2014 literárnímu historikovi a vysokoškolskému učiteli Jiřímu Brabcovi u příležitosti jeho narozenin (28. 10. 1929), evokuje v čase vzdálený umělecký zážitek a vztahuje ho k nové knize Josefa Vojvodíka (a Marie Langerové) Patos v českém umění, poezii a umělecko-estetickém myšlení čtyřicátých let 20. století. L. Heczkové se Tarkovského film Oběť v roce 1988 propojil „s tehdejší Moskvou, a zároveň to byla setkání se sebou samotnou, hodiny v kině a hodiny poté, hodiny nevolnosti a hodiny slasti, hodiny vytržení a sdílení. ... Vojvodíkova kniha se nevěnuje jen zapuzené obecné kategorii patosu, hlavně patosu umění čtyřicátých let, ale také patosu lidských gest uměnovědců a vědců pod tlakem totalitních ideologických normalizací, když norma se stává nebezpečím a diktátem, kdy narušuje lidské vztahy, schopnost pochopit druhého.“
