Robert Krumphanzl píše o Jiřím Pistoriovi
(, 9. 4. 2014)Nové echo je psáno jako nekrolog za významným česko-americkým romanistou, literárním historikem a kritikem (19. 3. 1922 – 15. 3. 2014). „Jiřího Pistoria charakterizuje schopnost naslouchat, i v situacích, v nichž měl nebo by snadno mohl mít profesně či lidsky převahu, a nenuceně soustředěná pozornost k partnerovi v práci či rozhovoru. Nepovažoval se za střed světa, netrpěl sentimenty ani resentimenty a nepotřeboval si s nikým ‚vyřizovat účty‘. Ani ve vztahu k zemi, v níž vyrostl a jejíž literární kultuře tolik věnoval. Dluh v tomto smyslu nepokládal za starost věřitele. ... Nepatří-li v současnosti akribičnost spojená s citlivostí k jemným předivům propojujícím jednotlivé literární dílo s celkem literatury, nepatří-li vnímavost, dávající smysl jednotlivému dílu a ozřejmující tak i smysl celkový, k příliš vyznávaným hodnotám, není to jistě z toho důvodu, že by toto pojetí zastaralo. Svědčí spíše o dnešním handicapu. Nicméně platí, že Pistoriova nabídka, jak číst a rozumět literatuře, je díky jeho přínosu trvalá; naše štěstí je, že se bezprostředně dotýká i literatury české.“
