Píše Michal Topor
(29. 11. 2017)Tak jako nad jinými svazky řady Česká knižnice by mělo být i nad letošní edicí Johnovy knihy Večery na slamníku (poprvé 1920), kterou jako devadesátý svazek řady a za „vědecké redakce“ Vlastimila Válka a Petry Hesové připravila Tereza Lojdová, možné uvažovat ve vztahu k programnímu zaklínadlu, sugerujícímu – snad v souladu s nějakou ustálenou představou o dějinách české literatury – „dlouhodobě koncipovanou ediční řadu, jež si klade za cíl představit v reprezentativní a textově spolehlivé podobě stěžejní díla české literatury od jejích počátků k dnešku“. Základní otázku, čím bylo podmíněno rozhodnutí zpřítomnit v tomto prestižním rámci právě tuto část Markalousova/Johnova díla (tzv. rámcový ediční plán avizuje ještě vydání románu Pampovánek), by editorka mohla nechat stranou (rozhodli zkrátka jiní, už dříve). Je nicméně faktem – patrně docela banálním –, že i ona sama svým edičním a vykladačským výkonem, který je soustředěn, resp. rozptýlen zejména v Komentáři, stojí na konci pomyslné řady konkretizací Johnova textu. Proto se patří stopovat povahu dějinné či estetické stěžejnosti, již mu přičítá.
Statistickým argumentem by mohl být počet vydání a překladů Večerů na slamníku, jejž z nějakého důvodu autorka podává v úvodní kapitolce Komentáře nadepsané Obsah a uspořádání svazku – do ní ostatně vměstnala i leccos dalšího: charakteristiku Johnova představení „každodenní reality války, hrůznosti, bizarnosti i směšnosti vojenské mašinerie“, způsobu, jímž „zachycuje […] značné množství postav“ i výčet těchto postav, dále zmínku o „pestrosti [uplatněných] stylových a jazykových prostředků“, o ocenění knihy „Cenou akademie věd a umění, cenou Zemského výboru moravského (1921) či jugoslávským řádem sv. Sávy IV. třídy (1930)“ (s. 391–392). Poučení v naznačeném směru lze hledat také v kapitolce navazující – v nástinu Markalousovy/Johnovy dráhy. Ten se však vyznačuje především achronologickou roztěkaností a s ní souvisejícím rozptylem náhlých generalizujících diagnóz: „V celém životě i tvorbě Bohumila Markalouse / Jaromíra Johna je patrná vnitřní nezakotvenost, nejistota a osamělost […], období bouřlivého ruchu a přátelské družnosti brzy nahrazovaly dny ticha, klidu a samoty“ (s. 393).
Za stopu literárněhistorického soudu pozorného k imanentní, tvaroslovné rovině dějin české literatury je možné považovat pojmově naivní konstatování v pasáži o vztahu Markalousovy válečné zkušenosti a textů později včleněných do Večerů na slamníku: „Z deníkových záznamů, útržkovitých vypravování, drobných anekdotických črt, vtipných postřehů, ale i z hlubokých úvah a niterného rozjímání vytěžil autentické a živé příběhy“ (s. 394, vyznačil M. T.; podobně je v Ediční zprávě řeč o „zdařilé a věrohodné imitaci“, s. 416). Editorčinu představu o místě Večerů na slamníku v dějinách české prózy lze tušit z rejstříku „velice různorodých“ vypravěčských, jazykových stylizací a postav (s. 395–399), především potom z kapitolek Vypravěčský styl Jaromíra Johna a Celoživotní snaha o dokonalost. V první z nich editorka následuje (parafrází či citací) Johnova sebevymezení, opoziční vůči určité literární „módě“ či „běžné české produkci“ (slova Markalousova; jiné takové polemické vyjádření – o „papírovosti a artistnosti naší literatury“ – je citováno na s. 403), eviduje filiace v poli „generačním“ a moment předjímání směrem k Hrabalovi, přičemž Johnovu „schopnost typizovat a originálně, groteskně i citlivě propojovat tradiční s moderním, vytříbené s ohavným a tragické s komickým“ označuje prostě za „mistrnou“ (s. 402). Ve druhé jmenované kapitolce je Markalousovi připsáno úsilí o vytvoření „nového typu literatury, který by byl autentický, umělecky střízlivý a souzněl s praktickým životem, tedy opakem tehdejších nároků při posuzování umělecké hodnoty literárního díla“ (s. 403). Není ovšem příliš zřejmé, co je tu míněno oním „tehdejších“, když předtím vydavatelka píše o desetiletích autorovy práce na textu. Závěrečná slova Komentáře jsou leda klamným sylogismem: „To, co bylo Johnovi v prozaických začátcích mnohými kritiky vytýkáno a co bylo zpochybňováno, je dnes chápáno [kým?] jako jeho největší přínos české literatuře, a právě proto [?] je načase znovuobnovit odkaz [?] Večerů na slamníku a představit je (nejen) nové generaci čtenářů v moderní kritické edici“ (tamtéž). Editorka i „odpovědná redaktorka“ (znovu P. Hesová) tu přehlédly, že už předtím, na konci partie nadepsané Ohlasy kritiků, zaznělo, že se kniha „v druhé polovině 20. století“ stala součástí „klasického fondu české literatury“ (s. 401).
Cestu k této kanoničnosti vydavatelka zachycuje jen letmo, v kapitolce bůhvíproč umístěné mezi pasážemi, věnovanými Johnově vypravěčské technice a její inovativnosti. Cituje referáty A. Nováka, R. Weinera a R. Medka ze září, resp. října 1920, v souvislosti s druhým vydáním (1930) konstatuje, že „díky stálé aktuálnosti tématu zaznamenalo větší zájem nejen mezi čtenáři, ale rovněž odborná veřejnost znovuocenila Johnovu schopnost demaskovat podstatu člověka i jeho jazykové novátorství“ (s. 401). Nastalou rozpravu však dál neevokuje, předmluvu Františka Langera, která text knihy provázela právě počínaje druhým vydáním až k edici z roku 1948 (v Našem vojsku) editorka cituje jen zčásti. Důkladnou pozornost by zasloužil ostatně i způsob, jímž četbu své knihy prostřednictvím průvodních metatextů (předmluv, doslovů) v průběhu desetiletí moderoval sám John. Ve snaze vysvětlit údajnou masivní oblibu knihy v době jejího třetího vydání (1947) si vydavatelka vystačila s citací vyjádření Hrabákova. Mimo její zájem zůstala rovněž edičně-vykladačská iniciativa Blahynkova, započatá v letech šedesátých – mj. zaštítěná tezí: „Večery na slamníku jako by patřily víc do literatury šedesátých než dvacátých let našeho století. […] Kniha vyšla v mnoha vydáních, ale zdá se, že její nejlepší čas nadchází právě teď“ (M. Blahynka: Dílo, které nestárne. In: J. John: Večery na slamníku. Praha: Československý spisovatel, 1967, s. 322–325).
Volbou výchozího textu (vydání poslední ruky z roku 1952) editorka nepřímo a zřejmě bezděčně upřednostnila spolu s jednou variantou i jeden z kontextů; proč, nepíše. Není (s. 415) uvedeno, že svazek vyšel v řadě Žatva a s Ladovými ilustracemi z roku 1950 – ty součástí nové „moderní kritické edice“ nejsou. Nesnadný úkol představit, jak se kniha vydání od vydání – zejména od prvního (1920) ke druhému (1930) a od druhého ke třetímu (1947) – proměňovala, řeší editorka přetiskem (verzí autorských předmluv), výčtem (jednak potenciálně užitečným abecedním „seznamem“ jednotlivých „povídek“ s údajem o otiscích, včetně časopiseckých, jednak výpisy próz vřazených postupně do toho kterého vydání) a nakonec i výběrovým různočtením.
Předkládá tu změny údajně „nejdůležitější“, které prý „vypovídají mnohé [?] nejen o naplňování autorského záměru při obměnách stylových i obsahových, ale též souhrnně a přehledně postihují rozdíly mezi podobami textů prvních vydání a zněním z roku 1952, které autor považoval za nejlepší“ (s. 423) – sluší se dopovědět: ano, považoval, avšak přece právě jen v dané chvíli. Opodál stojí (znovu), že „do různočtení byly zařazeny pouze podstatné rozdíly“ (tamtéž), v dalším odstavci lze číst (spolu s poukazem ke „čtenářské“ povaze edice): „do různočtení zařazujeme jen takové změny, které přinášejí nové skutečnosti nebo je naopak z textu vypouštějí; varianty, jejichž obsah je přímo vyjádřen, které nemění smysl a význam textu nebo vyplývají ze souvislostí [varianty, které vyplývají ze souvislostí?], neuvádíme“ (s. 424). Samo různočtení (nadepsané Nejdůležitější změny) je jistě výsledkem úctyhodného srovnávacího výkonu, jde nicméně z řečené definice o soubor svévolný, speciální potíže navíc nastávají v části, jež se váže k textům, které do „výchozího“ vydání nedoputovaly a do nového vydání byly včleněny jako příloha (v případě textu Teprve když jsem viděl po sté a prvé – není např. ani jasné, se kterým zněním je uvedené znění časopisecké konfrontováno, s. 467–469). Převažujícím dojmem provázejícím (redakčně posvěcený) výsledek editorčiny práce zůstávají rozpaky: toto je tedy „reprezentativní“?
