Píše Kamila Schewczuková
(17. 4. 2024)V pořadí 122. svazek České knižnice je věnován tvorbě Milady Součkové; ve spolupráci se Zuzanou Říhovou a Jakubem Říhou jej připravil jeden z dvojice editorů autorčina dvanáctisvazkového souborného díla Kristián Suda. Výraznou intervenci do pomyslného povědomí o autorčině tvorbě představuje již volba titulu edice Má písmena. Jedná se o variaci názvu autorčina debutu První písmena a podle editorů se v ní pojí dvojí obecnější poukaz: k autobiografickému tíhnutí a sebereflexi soustředěné k aktu psaní. Nezbytnost takové editorské invence však není zřejmá. Ačkoli by se titul sjednocující editované texty žánrově (jak bývá v této ediční řadě zvykem) v tomto případě nehledal snadno, jejich názvy se přímo nabízely samy, každý z nich – snad až na zmiňovaný debut Součkové – by o svazku vypovídal v podobném smyslu jako výtvor editorů; případně stačilo zůstat u prostého výčtu titulů editovaných textů, jako v případě edice z díla F. Šrámka nebo dalších autorů.
Recenzovaný svazek obsahuje v chronologickém pořadí tato díla Milady Součkové: debut První písmena (1934), báseň Mluvící pásmo (1939), román Zakladatelé (1940) a fragmentární nedokončený prozaický text Vlastní životopis Josefíny Rykrové (1993). Tento výběr v zásadě reprezentuje žánrové rozpětí její tvorby, soustředí se přitom na její prozaickou a předexilovou tvorbu. Součková je tu představena jako významná česká modernistka anebo spíše – v souladu s autorčiným genderově vyhraněným pojímáním uměleckého subjektu – jako modernistický spisovatel. Editoři se explicitně snažili autorčinu tvorbu interpretovat mimo tuzemskou avantgardní poetiku, s níž bývá jinak v českém kontextu úzce spojována.
První písmena představují editoři jako nástup inovativní poetiky v ještě nevykrystalizované, ale o to experimentálnější podobě, jež předznamenává také stylistické a narativní postupy, které Součková dále rozvíjela. Mluvící pásmo se řadí mezi pásma české moderní poezie a nad jiná díla tohoto žánru vyniká zřejmou parodičností avantgardního jazyka a posunem od polytematičnosti k mnohohlasí, jak na to upozornil už Miroslav Červenka (in: Neznámý člověk Milada Součková, 2001). Odtud mimo jiné patrně také pramení přesvědčení editorů o chybném zařazování Součkové pod hlavičku avantgardy. Tato „báseň-archiv zmizelého světa“ je v knize přítomna dvakrát: vedle editovaného textu také v podobě reprintu soukromého tisku z roku 1939, tedy i s grafikou autorčina partnera Zdenka Rykra; jeho asambláž Orient je přitom reprodukována i na obálce edice. Zařazení románu Zakladatelé do editovaného svazku může mást, neboť se jedná o druhý díl románové dilogie (i když tak byl autorkou označen teprve ex post z exilu). Editoři nicméně argumentují inovativním závěrem dvojrománu a Zakladatele označují za vrchol autorčiny tvorby. Bylo by ale možné poukázat naopak k začátku dvojrománu: úvodní scéna Odkazu se odehrává na hřbitově a připomíná incipit Prvních písmen, tematizován je opět rodokmen (rodopis), nastíněny rodinné vztahy pokračující v druhém díle. Finální text recenzované edice Vlastní životopis Josefíny Rykrové pak má charakter návratu: jeho výběrem se akcentuje autorčina práce s pamětí, jde o fragment fiktivní autobiografie autorčina alter ega. Na rozdíl od Díla Milady Součkové jsou v recenzované edici připojeny vysvětlivky, které jsou vzhledem k množství dobových odkazů a reálií v editovaných textech velice užitečné. Zvláštní, neokomentovaný dodatek představuje Rodopis, tedy rozepsaný rodokmen Milady Součkové, který kromě jmen a názvů míst (zřejmě míst narození) obsahuje také povolání členů rodiny.
Základními texty edice jsou jejich nejstarší publikovaná znění (ať už vydaná v některém nakladatelství nebo autorčiným vlastním nákladem), neboť její autografy z předexilového období jsou z různých příčin nedostupné. Oproti soubornému vydání díla Součkové z devadesátých a nultých let (v nakladatelstvích ERM a Prostor) nyní editoři vydatněji zasahovali v jejích prvních dvou, avantgardnějších dílech. Patrná je zejména jejich snaha sjednotit psaní velkých a malých písmen. V Prvních písmenech byla nově sjednocena interpunkce, kterou Dílo Milady Součkové ponechalo v podobě původní, velmi nepravidelné. Menší míra edičních úprav byla učiněna v případě Zakladatelů, kteří již svého času prošli standardním vydavatelsko-redakčním postupem. Nejsložitější výchozí situace byla naopak spojena s jediným textem, který za autorčina života nebyl publikován, Vlastním životopisem Josefíny Rykrové. Stejně jako v předchozích vydáních Sešitů Josefíny Rykrové (1993 a 2009, obojí ed. Kristián Suda, ve druhém případě s Richardem Štenclem) editoři do vydání zařadili pouze strojopisnou část dochovaného materiálu a vzhledem k řadě nejasností neváhali konstatovat, že výsledná podoba textu je „ve větší míře“ jejich vlastním dílem.
Editorům lze především přičíst zásluhu o usouvztažnění díla Milady Součkové s kontextem evropského modernismu (v tom navazují třeba na Věru Liškovou) a o souhrnné představení dobové recepce jejího díla. Žánrové rozkročení spisovatelčiny tvorby vybízelo k množství textových kombinací a interpretačních akcentů; editoři si vybrali linii modernistickou. Nereflektují však zřejmý zlom v autorčině tvorbě exilové: Součková v emigraci prakticky přestala psát prózu, česky psala pouze poezii, odborné studie a monografie o dějinách české literatury v angličtině pak souvisejí s faktem, že přednášela bohemistiku a slavistiku na amerických univerzitách. Její literárněhistorické publikace o baroku, romantismu či monografie o Jaroslavu Vrchlickém stojí dosud nejvíce stranou pozornosti, jejich reflexe by přitom mohla být pozoruhodným příspěvkem k porozumění dějinám české literatury. Autorčinu dvojdomost či vícedomost edice Má písmena nepostihuje, upozaděna je v souladu s tím i její básnická tvorba.
V doslovu knihy Zuzana Říhová upozorňuje na okrajovou pozici, kterou Milada Součková a její literární tvorba dodnes zaujímá, a zmiňuje řadu příčin této skutečnosti, spjatých již se samými počátky autorčiny tvorby: dobová literární kritika byla orientována frankofonně, a tak nerozeznala spojitost tvorby Součkové s angloamerickým modernismem, spisovatelčiny texty nahlížela z perspektivy domácí avantgardní situace, což podle Říhové vedlo k odsunu jejího díla na okraj zájmu, do hájemství nepřístupného „literárního experimentu“. Absence Součkové v „oficiálních“ dějinách české literatury a v českém literárním kánonu byla tedy zjevně podpořena dlouhými léty jejího života v odloučení i smrtí v exilu. Paradoxně nejlépe – co se umělecké tvorby týče – se Součkové vedlo za protektorátu. Přitom těsně předtím vydala báseň Kaladý aneb Útočiště řeči (1938), o níž se autorčin exilový patron Roman Jakobson vyjádřil jako o jejím mistrovském díle. Sama Součková vnímala vztah české literární obce ke své osobě „macešsky“, zvlášť když byla o významu své tvorby pro českou literaturu právem přesvědčena a v tomto názoru ji podporovaly spřízněné hlasy.
Ani po roce 1989 a po souborném vydání jejího díla, které vyhrálo v roce 2010 Magnesii Literu za nakladatelský čin, Milada Součková patrně nepronikla do širšího povědomí a nebyla zařazena do kánonu na středních školách. Ani literárním vědcům a vědkyním se dosud nepodařilo věnovat pozornost Miladě Součkové soustavně, a prohlubovat tak porozumění jejímu dílu. Vyniká tak nepoměr mezi prohlášeními editorů v doslovu nebo na uvedení knihy v rámci semináře pražské bohemistiky o „nejlepší české (moderní) spisovatelce“ a tím, že nikdo ze studentů a studentek bohemistiky přítomných na onom uvedení o Miladě Součkové ještě nikdy neslyšel. S jejím jménem, natož tvorbou se totiž lze během studia velice jednoduše nesetkat, četba jejích textů bývá zadávána spíše na specializovaných seminářích a v seznamech beletrie k semináři dějin české literatury 20. století běžně nefiguruje. Klíčem k spisovatelčinu dílu může být právě pochopení, proč tomu tak je. Milada Součková jako by podléhala vícerému vyloučení: jako emigrantka, modernistka a také jako žena. Fragmenty její existence lze dočasně zahlédnout v nově zřízeném Muzeu literatury; je to malá záchrana, kterou jakoby si však sama Součková předpověděla na konci Mluvícího pásma v postavě muzejního exponátu básníka: „Nikdo již neví, jak se jmenuji. […] jsem MUŽ S PEREM V RUCE.“
Milada Součková: Má písmena. Eds. Kristián Suda, Jakub Říha a Zuzana Říhová. Praha / Brno: Nadační fond Česká knižnice / Ústav pro českou literaturu AV ČR / Host, 2023, 377 s.
