Píše Kateřina Smyčková
(14. 2. 2024)Ačkoli se říká, že knihy nemají být souzeny podle obalu, Lekce lidskosti svádí k napsání celé recenze jen o linorytu na přední straně obálky. Zdánlivě prostý portrét Jana Amose Komenského (dílo Magdaleny Rutové) připomíná na první pohled starý dřevoryt; zdá se ale, jako by se její Komenský na čtenáře díval – s trochou shovívavé ironie? Šibalsky? Provokativně? Tento (post)moderní Komenský má blíže ke komiksovým postavičkám než k Rembrandtovu moudrému starci. Asi stejně daleko má tato drobná knížka k monumentálním komeniologickým projektům, vědeckým monografiím i kritickým edicím.
Jan Hábl nazval svůj výbor z Komenského Lekce lidskosti, tedy podobně jako jednu ze svých předchozích knih (Lekce z lidskosti v životě a díle Jana Amose Komenského, 2010). Zdůraznil tak svůj osobní postoj k myšlenkovému odkazu Komenského, k odkazu Učitele národů. Háblova komeniologie se od obvyklého„historického“ bádání liší v mnoha ohledech: především akcentováním pedagogického významu Komenského díla, a to nikoli pouze ve smyslu školního vzdělávání, ale i ve smyslu všenápravném. Komenský je chápán jako učitel, který udílí lekce; jednak přímo svým dílem, jednak i tím, jak obstál v mnoha těžkých životních zkouškách. S tím souvisí další specifikum Háblova přístupu – pojímá Komenského jako autora pro naši přítomnost, myslitele, který živě promlouvá i ke světu na počátku 21. století (připomeňme třeba další Háblovy knihy jako To nejlepší z Komenského či Utopismus, nebo realismus Komenského projektu nápravy věcí lidských? a jím iniciovaný projekt Komenský 2020). Titulní portrét Komenského, na první pohled archaický, ve skutečnosti však moderní, je dokonalou metaforou Háblovy premisy, že dílo Komenského je současné, jen zlehka maskované patinou starobylosti.
Zřejmě za účelem odstranění této patiny se Hábl nerozpakuje mírně modernizovat jazyk vybraných pramenů. Z literárněhistorické pozice by byla na místě i výtka ohledně nedostatečného poznámkového aparátu; např. mnoho úryvků je převzato z Komenského korespondence, čtenář se však mnohdy nedozví vůbec nic o adresátovi dopisu ani okolnostech jeho vzniku. Kniha tedy vyžaduje buď čtenáře důkladně obeznámeného s životem a dílem Komenského, nebo čtenáře pilného a ochotného dohledat si doplňující informace. Tento odklon od obvyklé ediční preciznosti je ale bezpochyby záměrný (možná i pedagogický?). Hlavní část knihy, totiž úryvky z textů Komenského a k nim připojená „rozjímání“, se Hábl zjevně snažil co nejvíce odlehčit, aby čtenář nebyl odváděn od myšlenkového obsahu nesrozumitelným lexikem či obsáhlým poznámkovým aparátem. Závěrečnému komentáři ovšem rozhodně nelze upřít četné odkazy na sekundární literaturu a vědecké zacházení s prameny.
Vybrané úryvky jsou uspořádány chronologicky podle životních dat Komenského, jejich úkolem je však vyplnit cyklický čas celého roku – na každý týden je určena jedna „lekce“. Každou z nich tvoří krátký úryvek z díla Komenského se stručným komentářem Jana Hábla. Hábl v těchto krátkých osobitých rozjímáních postupuje často jako barokní konceptuální kazatelé: z primárního textu vybírá jednu myšlenku, větu nebo slovo, na nichž buduje novou, překvapivou pointu. Odvážnými myšlenkovými koncepty vztahuje texty staré čtyři staletí k aktuálním problémům dneška. Ať už je to každodenní stres a chaos, nejistota společenských a politických poměrů, pesimistické výhledy do budoucna a vytrácení transcendence z lidských životů, nebo třeba i tlak ze strany sponzorů na vykazování vědeckých výsledků a na publikační činnost.
Jaké „lekce“ tedy může Učitel národů udělit čtenáři dnešní doby? Třeba lekci pokory ve světě, který prezentuje lidské možnosti jako neomezené. Háblův Komenský se nepovažuje za střed světa, ale s úctou se sklání před transcendentnem. Dokáže přijmout hranice svých možností a schopností, aniž by přestal aktivně usilovat o změnu světa k lepšímu. Jen ve zdánlivém rozporu s touto snahou je výzva k „rezignaci“, která se v knize zhusta vyskytuje. Jak ovšem Hábl vysvětluje, „současnému čtenáři se může jevit pojem nadějné rezignovanosti jako protimluv,“ ovšem „Komenský nechápe rezignaci jako cosi záporného, beznadějného a nežádoucího, ale právě naopak. Člověk nahlíží své marné snažení, přestává hledat a tápat tam, kde nic není, a s nadějí se obrací k instanci, která dává jeho životu smysl, pokoj a bezpečí uprostřed všech útrap“ (s. 167). „Postoj svěření se, nadějného očekávání dějinného vyústění a vědomí smysluplnosti stvořené reality není v rozporu s […] nápravným úsilím. Komenského resignare nebylo nahrazeno či překonáno emendací, ale spíše kompletováno a rozvinuto. Jinými slovy, antropologie bytostného spolehnutí (resignare) položila základ pro antropologii činu (emendare), což je pochopitelné a vnitřně konzistentní, neboť pozitivní naděje obvykle vede k pozitivnímu jednání. Beznaděj nevede k ničemu“ (s. 170–171; všechna zvýraznění J. H.).
Právě naděje je další velkou lekcí, kterou tato kapesní knížka svému čtenáři skýtá. Tváří v tvář jakékoli krizi tehdejšího i dnešního světa povzbuzuje dílo Komenského k hledání naděje. Titulní portrét, ač zdánlivě historizující, není truchlivou reminiscencí na staré zlaté časy. Vyzařuje z něj realistické zakotvení v přítomnosti (aktivní „emendare“) i důvěrné spočinutí v budoucí naději – „rezignace“.
Jan Amos Komenský: Lekce lidskosti. Ed. Jan Hábl. Praha: Biblion, 2023, 212 s.
