Napsal Emil Saudek
(15. 3. 2023)V roce 1934 přispěl Emil Saudek do almanachu Kolín dr. J. S. Macharovi k sedmdesátinám (vyšlo nákladem Muzea básníků Legra a Machara) ohlédnutím, jež nadepsal prostě Setkání. Jde o poslední z řady pokusů vyložit Macharovo dílo a odtud i Macharovu osobnost – počínaje přednáškou „Historický podklad Macharova Juliana Apostaty“, proslovenou v říjnu 1906 na setkání uspořádaném vídeňskou odnoží realistického Pokrokového klubu. Machar pro Saudka už v devadesátých letech 19. století znamenal klíčovou jistinu jeho estetických i vůbec životních konfrontací, později s ním i byl v přátelských vztazích a spojil s ním lecjaké své vídeňské překladatelské, kritické a organizační počínání (mj. přeložil knihu Řím, referoval o svazcích cyklu Svědomím věků i o básníkových přednáškách na téma antiky a křesťanství, hlubší průhledy nabízel u příležitosti Macharových narozenin…). V poválečných časech kontakt vlivem nových politických konstelací osudově zřídl – v Setkání se Saudek aktualizačně vrací k Macharovi po dlouhých deseti letech (jeho text Macharovi k šedesátce vyšel 1. 3. 1924 v Tribuně).
Uveřejňujeme Saudkovo Setkání také v souvislosti s dnešním večerním uvedením dvou loni vydaných knih, jež mu byly věnovány (L. Merhautová – M. Topor – V. Petrbok /eds./: Emil Saudek /1876–1941/. Ein Kulturvermittler zwischen Metropole und Provinz, Böhlau; L. Merhautová – M. Topor /eds./: Nalezen v překladu. Emil Saudek, IPSL ). Ve vztahu k nim má kolínský text o Macharovi zároveň zvláštní význam: je příkladem dodatečného nálezu, který ve výkladu Saudkova vztahu k Macharovi – v širším plánu jakož vůbec i se zřetelem k problému Saudkova meziválečného rozpoložení – zkrátka nebylo možné zúročit, zohlednit.
lm, mt
Setkání
Před třiceti lety seznámil jsem se ve Vídni osobně s J. S. Macharem, prožil s ním poměrně idylickou dobu předválečnou, pak čas války. Vzpomínám vděčně jeho projevů přátelství, štěstí denních rozhovorů, nejvíce však jeho darů duchových. Nevím, je-li naše poválečná doba práva významnému dílu předválečnému, nezapomíná-li příliš rychle na léta výbojů macharovských, léta protirakouská, antiklerikální a realistická. Zapomínat je pohodlné, ale nevyplácí se. Minulost není vždy věc lhostejná, muzeální a antikvární. Machar spojoval v těchto letech své básnické poslání s posláním učitele svého národa. Mohl zcela dobře zůstati na výšinách kontemplativního umění, nemusil se pouštět do vřavy; málem se mohl státi básníkem negace. Zde způsobily láska k otčině a také vlivy vůdčích politických osobností, že si počínal dosti stroze proti námětům své subjektivní lyriky, že opouštěl poetiku svéprávné umělecké krásy, v níž nerozhoduje obsah, nýbrž jen povznášející harmonizace kteréhokoliv děje. Jsou to léta zvýšeného zájmu o dějiny lidstva, dějiny vlastního národa. Nyní obsah a myšlenka ovládly jeho tvorbu, úmysl pochopiti a řadou básní i próz prožíti skrytý smysl dějin. Nyní teprv vyvřela ctižádostivost myslitelská a vůdcovská. J. S. Machar tehdy mnoho studoval, obracel svůj zrak k dávným historickým událostem, čerpal z nich poučení pro sebe – a své čtenáře. Pohled na jednotlivé události přítomnosti je víc a více vystřídán pohledem na celek. J. S. Machar je okouzlen kontinuitou všeho historického dění. Nazýval ji „harmonií života a smrti“, a často se zdá, jako by tvrdil, že tento automatism odpovídá rezignaci a fatalismu. Avšak jeho vášnivé zaujetí při každé jednotlivé historické události, při každém činu a rozhodnutí vůdců a národů, Macharova zvídavost, zdali a jak se ozývalo „svědomí věků“, svědčí o tom, že přiznával člověku moc a sílu voliti tu neb onu cestu. Činil člověka odpovědným na vytváření dějin, na vítězstvích a porážkách. Silnou váhu má v dějinách Osud, diabolický, nehorázný, nahodilý, tajemný a nezávislý. Ale i člověk posunuje dějiny. Tak bylo možno události souditi podle výkonů osobních, měřiti a hodnotiti. Propuklo v něm poznaní, že život jako celek nejen snáší determinaci svého rozvoje duchem, nýbrž dokonce si jí žádá. Život stvořil člověka, jenž „rozlišuje, volí a soudí“. Život, nepokažený zvrácenostmi, má tudíž svůj směr; zde není řeč o cílech, nýbrž jen o způsobu putování a vytěžování na cestách života. Život-celek, stvořivší člověka, cítícího se tak povolaného k práci organizující, tvoření a přetvořování, soudu a lítosti, má sám svůj smysl, má svou vůli, jako diamant má svou tvrdost a slunce svůj určitý stupeň teploty.
Tuto dějinnou filozofii, která nevzhlíží ke „špičce pyramidy“, nýbrž sleduje jediné možné široké spirály vyššího rozpětí ducha lidského, vítězícího a zase klesajícího do mdlob a letargií dějinných, vyzpíval J. S. Machar svým způsobem tak, „že si může směle přiznat, že slova volil při svých pracích nenalíčená a nenabubřelá, však ta, jež v rozené kráse jdouce, do věnce cudné řeči splétají se“. Řekl své nejdražší mu slovo svému národu, na kteréžto pravdě mu záleželo více než na vypěstění čiré umělecké krásy. Myslím, že se úmyslně odpoutal od běžné ctižádostivosti básníků, působících formou a hudbou veršů. Hledal ekonomii poetiky, úspornost elementů estetických, chtě rozdmýchat žár duší k lásce k hodnotám nadosobním, k jediné důležité a trvalé práci na tom, co opravdu nehyne. Řekl, že pojem viny není rázu iluzivního, že můžeme imanentnímu vývoji ducha škodit i prospět. Jeho poučky se třpytí jasností, jednoznačností a neproblematičností vysoce poučeného ducha. Věděl, že se musí věnovati propagaci tohoto rozumového nazírání, aby jeho vlastní svědomí mohlo klidně očekávati soud nad jeho dílem, tak nutným a prospěšným v dobách budoucích.
Smysl života! Jak často opakoval básník toto slovo. Lidem znaveným a bloudícím radíval: „Hledejte si nějaký smysl života!“ Ale taková praktická rada měla svůj ezoterický základ. Život člověka jest vklíněn do nejhlubších podstatných kvalit života celkového. Co jest na životě podstatného? Zevně stálý vznik a zánik, jiskra, požár a hasnutí, vnitřně věčné trvání nevyzpytatelného jsoucna, pro něž nemáme jména, zato však planoucí lásku. Přáli bychom si býti u všech těch nám tak drahých duchových převratů až „do skonání světa“. J. S. Machar znal základní hořkost všeho dění na světě. Jeho pesimism je odrazem poznání, že život je a bude vždy těžký. Ale lze říci, že hořkost považoval za dar a elixír osobního štěstí jednotlivců i národů. Svůj vlastní život mohl označiti veršem Michelangelovým:
„Já žiju smrtí, a rozumím-li dobře,
já žiju šťastně právě neštěstím svým.“
Hořkost vyvěrá z hlubin smrti, která dává život. Náš básník zavrhuje všechen lichý optimism, pohodlný pacifism, lineární demokracii. Zná rozdíly, protiklady, paradoxii života, proradnost všech „ismů“.
Silný je v něm státnický cit, přesvědčení, že soudnost kolektiva se teprve vyvíjí a že krásný, moudrý a rytířský jedinec a vůdce, úprava společnosti podle zřetelů praktické umírněnosti a možnosti je jediné, životu odpovídající utváření sociální. Idylism a kvietism nemá trvání. Proti demagogickému politikaření stojí nesmlouvavá Politika, veliký čin a tragická odpovědnost. Právě za dnešních zmatků, v nichž se rodí budoucnost lepší, nutno upozornit, že J. S. Machar Golgoty žádal pro svůj národ tvrdost ocele! A ačkoliv je spřízněncem Nietzscheovým, přece se uvaroval chaotického množství nápadů ve věcech sociologických a neopustil svou jednosměrnou prostou teorii o vyšším, ušlechtilém jedinci, k němuž chce dospěti. Není u J. S. Machara kultu síly pro sílu, není u něho zavrhování tvůrčích schopností kolektiva a není u něho krutosti všech dobyvatelů, jimž by schvaloval udupání množství. Při všem obdivu pro Cézary a Napoleony váží si nesmlouvavě lidskosti, velebí Žižku, nezapomínajícího na chudou vdovu, a Marka Antonia, věnujícího svůj vzácný čas skutku charitativnímu. Směr násilí a pudovosti, temným plamenem právě nyní vyšlehující, nemůže spoléhati na muže, jenž přes svou znalost různých „jedů“ zkřiveného intelektualismu je zastáncem vzdělání a průbojů duchových. Myslím, že fyzická zdatnost národa se musí podle J. S. Machara vždy snoubit se zdatností ducha. „Antický člověk“, tento symbol, více vytušený než někdy a někde uskutečněný, znamená Macharovi: člověka, milujícího život těžký, jej přetvořujícího, člověka spravedlivého a smrtí pohrdajícího, člověka svobodného ve smyslu Leonarda Vinciho, suverénního a lichým svodům sugescí církevních a tyranských mocností nepodléhajícího. Slovem: ideálem je duše velikého umělce, milujícího a hnětoucího vesmírný život. V idylickém prostředí vídeňském J. S. Machar mluvíval výstižně často o možnosti těžkých utrpení brzké války, mluvíval, jak mohu dosvědčiti, o „mystickém posvěcení krve“. Citoval příležitostnou poznámku Masarykovu, že kdyby se byl dal Luther upálit, více by byl prospěl reformaci. A když jsem namítal, že za dnešních dnů (bylo to roku 1911) není příležitosti k takovým činům – tu odpověděl: „Mohou nastati, nešel byste na barikády? V každé pohotovosti k velikosti je kus duchového aristokratismu.“
Myslím, že by se vyplatilo, kdybychom i dnes znovu promyslili základní, z nejlepšího srdce básnického prýštící jediné důležité zásady J. S. Machara. Trudné události poválečné, rázu často efemérního, hrozí z jeho zjevu učiniti „případ“ pro plebejské pudy veřejnosti. Každý bohatý život platí své době daň omylů a chyb, zvláště když doba zneužívá duše básnické, „z čeledi jsoucí nedůvěřivé“. Jen básník, nesestupující z trůnu přináležející mu povýšenosti, je toho uchráněn. Ale jak by to dovolila láska, tíhnoucí k bratřím v nížinách?
