Píše Jakub Říha
(Echa, 3. 8. 2016)Na začátku roku 2015 vydalo nakladatelství Academia překlad úspěšné knihy Kateriny Clarkové, profesorky slavistiky a komparatistiky na Yaleově univerzitě, Sovětský román. Dějiny jako rituál (The Soviet Novel: History as Ritual 1981, druhé vydání 1985, třetí vydání 2000). Převodu do češtiny se ujal bohemista Vít Schmarc, který posud jako překladatel nepůsobil. Jak Schmarc uvádí na svém facebookovém profilu, k překladu ho podnítila skutečnost, že knihu třikrát přečetl (15. 1. 2015).
V následujících poznámkách se pokusíme na několika příkladech – volených záměrně z nerozsáhlého kontextu, aby vynikla koncentrace popisovaných jevů – ukázat nejvýraznější nešvary Schmarcova překladu, které jej podle nás zcela diskvalifikují. Uvádíme (a) znění originálu podle třetího vydání, (b) Schmarcův překlad a nakonec (c) vlastní, pokud možno doslovný překlad.
(a) In the essay, he argues that those survivals of the Soviet literary tradition which still seek to serve publicistic or extra-literary purposes are moribund, and that only so-called “alternative literature” is any longer viable (by which is meant, essentially, indigenous varieties of modernism-cum-postmodernism. [...] Nevertheless, it is probably true that by 1990 Socialist Realism had finally gone—or at any rate only vestiges of the tradition were left, to be seen for example in literature about corruption in urban politics. [s. 265]
(b) Píše v ní, že vyhlídky na přežití pro „pozůstalé“ sovětské literární tradice, usilující sloužit veřejným a mimoliterárním zájmům, pozvolna skomírají. Šanci na přežití podle něj má jen tzv. „alternativní literatura“, v zásadě tedy rozličné varianty modernistického a post-modernistického psaní. [...] Tvrzení, že na úsvitu 90. let socialistický realismus definitivně zanikl, je však nejspíše pravdivé. Můžeme každopádně konstatovat, že z něj v té době zůstaly pouhé izolované ostrůvky v podobě děl věnujících se korupci ve venkovské politice. [s. 365–366]
(c) V eseji tvrdí, že pozůstatky sovětské literární tradice, které se ještě snaží posloužit publicistickým či mimoliterárním zájmům, jsou odsouzeny k zániku a že nadále životaschopná je pouze tzv. „alternativní literatura“ (čímž jsou míněny v podstatě domácí podoby modernismu/postmodernismu). [...] Je nicméně asi pravda, že socialistický realismus do roku 1990 konečně vymizel – nebo že zůstaly nanejvýš stopy jeho tradice, rozpoznatelné např. v literatuře o korupci v městské politice.
První příklad dokládá předně Schmarcovu neschopnost místy porozumět anglickému originálu. Tím nemyslíme banální omyly v překladu adjektiv „publicistic“ či „urban“ (byť to druhé Schmarce potrápilo i jinde: na s. 145 převádí spojení „urban world“ jako „urbanistický svět“ a na s. 159 „from the advanced urban centres“ jako „od vyspělých urbanistických center“), ale zjevné nepochopení prvního souvětí a jeho transformaci v nesmyslný útvar („vyhlídky na přežití [...] pozvolna skomírají“). Druhým výrazným rysem Schmarcova překladu, který lze ukázat na tomto příkladu, je až nutkavé užívání klišovitých spojení (např. „Šanci na přežití“, „rozličné varianty“, „na úsvitu 90. let“, „Můžeme každopádně konstatovat“, „izolované ostrůvky“). Tento postup způsobuje nekontrolované bobtnání textu: generuje entity, jež nemají sebemenší oporu v originálu, a vynucuje si konstrukci příslušných (syntaktických) vztahů mezi nimi. Jeho dalším důsledkem je stylová pauperizace a vulgarizace překladového textu.
Tuto libovůli a nezpůsobilost překonat stereotypy vlastního vyjadřování potvrzuje následující pasáž, jež zároveň dokládá, jak daleko od originálu může být překladatel zaveden vlastní elokvencí:
(a) it is hard to determine which works published in the initial years after Gorbachev came to power in March 1985 could strictly be said to have been generated in response to the new historical moment, and which not, because so many of them must have been written, or at least begun, before then. [s. 267–268]
(b) je těžké posoudit, kolik děl uveřejněných nedlouho poté, co se Gorbačov v březnu 1985 dostal k moci, představuje bezprostřední reakci na tento historický mezník, a kolik vznikalo nezávisle na něm. U velké části těchto děl je totiž obtížné určit, do jaké míry jejich dokončení, nebo přinejmenším postupný vznik, spadá do období předcházejícího perestrojce. [s. 369]
(c) těžko určit, která z děl publikovaných v prvních letech po Gorbačovově nástupu k moci v březnu 1985 lze jednoznačně považovat za podnícená reakcí na novou historickou situaci, a která nikoliv, neboť mnoho z nich bylo nepochybně napsáno, nebo alespoň započato dříve.
Nepřesnosti a chyby tohoto rázu prostupují celým textem a podstatně znepříjemňují, místy až znemožňují jeho četbu. V okolí citovaných pasáží se nacházejí další příklady překladatelské nekompetentnosti: doslovný překlad idiomů („Its fits and starts“ jako „Jeho počátky a kulminace“ [s. 367]) a frázových sloves („They called for“ jako „Volali po“ [s. 368]) či další omyly („descriptions [...] of all manner of grotesque physical pathology“ jako „popisy [...] všech možných psychopatologických jevů“ [s. 377]) atd. atd.
Nakonec volíme příklad ze začátku knihy, který ve všem potvrzuje naše předchozí vývody:
Ritual is a term for those social acts that are felt by the participants to concentrate the greatest amount of cultural meaning in them (with respect to the Soviet novel’s master plot, this does not, of course, necessarily mean that the participants are personally in accord with these “meanings”). [s. 9]
Označujeme jím takové sociální úkony, v nichž jejich účastníci pociťují koncentraci největšího množství kulturních významů. Při vší úctě ke generální dějové linii sovětského románu to však v žádném případě neznamená, že daní účastníci musejí s těmito „významy“ nutně souhlasit. [s. 27]
Pojem rituál označuje sociální úkony, které v sobě pro své účastníky koncentrují největší míru kulturního významu (pokud jde o obecnou zápletku sovětského románu, pochopitelně to nemusí znamenat, že účastníci se s těmito „významy“ ztotožňují).
Tato ukázka nás na závěr přivádí k překladu ústředního pojmu knihy „master plot“ (autorkou definován na s. 5: „master plot, which itself represents a synthesis of the plots of several of the official models“; srov. diskusi k termínu v knize H. Portera Abbotta The Cambridge Introduction to Narrative, 2002, s. 43). Schmarc za jeho český ekvivalent volí spojení „generální dějová linie“. Tuto volbu vysvětluje v překladatelské poznámce: „autorčin klíčový termín Master Plot překládáme tak, aby a) volně korespondoval s terminologií socialistického realismu [sic!] b) reflektoval jeho ‚oficiálně závaznou‘ genealogickou povahu (generální linie jako princip uspořádání společnosti jako celku)“ [s. 21]. Odhlédneme-li od toho, že body a) a b) vyjadřují v podstatě to samé, rozdíl je pouze v míře obecnosti, vnucuje se otázka: Proč? Proč by měl metajazyk popisu mimovat jazyk popisovaného předmětu nebo ho nějak (jak?) reflektovat. Není to spíš nežádoucí? Nevýhody zvolené podoby jsou nasnadě: termín s obecnějším významem je takto omezen na jedinou oblast – socrealismus –, je zastřena souvislost s přiléhajícím termínem „plot“, trojslovné pojmenování je neohrabané a v textu na sebe zbytečně upozorňuje, atd. atd.
Na svém facebookovém profilu Vít Schmarc také uvedl, že autorka doufá, že „jí to nepokopal tak jako ruský překladatel [ruský překlad je z roku 2006]“ (15. 1. 2015). Nemůžeme srovnávat, ale „pokopané“ je to „při vší úctě ke generální dějové linii“ slušně.
Vposledku ale nejde ani tak o Schmarcův překlad. Špatných překladů bylo a bude. Jde spíš o redakční politiku nakladatelství Academia, jež by mělo být garantem určitého (vysokého) standardu a mělo by disponovat mechanismy, které podobným výstřelkům zamezí. V návaznosti na pojednání Nikoly Mizerové „Postavme si otázku překladu (Thomase Manna O sobě, Oswalda Spenglera Zánik Západu)“ v Souvislostech 1/2014 lze říci, že tomu tak není a že Academia se spíš než o kvalitu překladů stará o předstižení nakladatelství Kompass.
