Píše Marcela Poučová
(22. 6. 2016)Francouzsky psaná monografie Jana Zatloukala L’exil de Jan Čep; Un écrivain tchèque en France, která vyšla v prestižní ediční řadě Institutu slovanských studií v Paříži koncem roku 2014 (424 stran), završila autorovo dlouholeté úsilí zmapovat exilové působení českého spisovatele Jana Čepa. Jan Zatloukal se francouzské části Čepova života a tvorby věnuje intenzivně řadu let. Výsledkem tohoto zájmu je řada článků v odborných, českých a frankofonních časopisech a sbornících a také jeho disertační práce, která je i základem zde představované monografie.
Jan Čep byl spolu s Egonem Hostovským, Ferdinandem Peroutkou či Pavlem Tigridem jedním z předních československých intelektuálů, kteří odešli již v první exilové vlně koncem čtyřicátých let. Tato generace se, stejně jako každá emigrace, musela vyrovnávat nejen s bolestí odloučení, ale také s ne vždy vstřícným postojem země, která jí poskytla nový domov. Pro Čepa jako pro spisovatele a silně věřícího člověka byl jeho druhý, exilový život velmi obtížný. Odešel ve svých čtyřiceti šesti letech a o osm let později založil ve Francii poprvé v životě rodinu. Přes veškerou snahu se mu ale nikdy nepodařilo zaujmout francouzské publikum. A i když měl vřelé vztahy s mnoha význačnými francouzskými intelektuály, pochopení a porozumění se mu nedostávalo ani od nich.
Dosavadní práce o Čepovi (např. Pouť a vyhnanství od Mojmíra Trávníčka z roku 1996) se věnovaly především spisovatelovu českému období. Hlavní téma Zatloukalovy monografie tvoří naopak dvacet let aktivního Čepova života v exilu. V první části monografie (kapitoly 1–3) líčí autor spisovatelův život a doplňuje jej o řadu dosud neznámých faktů. Zatloukal zde zasazuje Čepův příběh do historického kontextu českého poválečného exilu, kterému jsou česká historiografie a literární kritika stále mnohé dlužny.
Druhou část monografie (kapitoly 4–7) tvoří sondy do Čepových děl vytvořených v tomto období. Jde o šest krátkých statí pojmenovaných dle příslušných próz: Cikáni, Tajemství Kláry Bendové, Před zavřenými dveřmi, Ostrov Ré, Květnové dni a Tři pocestní. Česká literární kritika nevěnovala těmto dílům zatím hlubší pozornost a Zatloukal se snaží tuto mezeru vyplnit. Zároveň se věnuje Čepovu působení v Rádiu Svobodná Evropa (RFE) v letech 1951–1966. Pečlivě přitom sleduje spisovatelovu proměnu: Čep pomalu opouští prózu, aby se soustavně věnoval esejistice. Jeho radiofonická zamyšlení se týkají otázek lidské existence, autor v nich nechává promlouvat svůj křesťanský humanismus. Zamýšlí se nad základními lidskými tématy, kterými jsou dětství, smrt, vztah k bližnímu, a nad etickými problémy z nich plynoucími. Zatloukal zde představuje i Čepovy úvahy nad stavem soudobé francouzské literatury. Vzhledem ke svým stykům s francouzským intelektuálním prostředím měl Čep možnost sledovat francouzskou literaturu skutečně zblízka a živě se zajímal zvláště o autory, se kterými vnitřně souzněl (Claude Mauriac, Marguerite Duras, Françoise Sagan); dozvídáme se ale také o Čepových pochybách týkajících se například směřování „nového románu“.
Předposlední kapitola monografie je zasvěcena Čepově posmrtně vydané autobiografické próze Sestra úzkost psané ve francouzštině, která byla jeho posledním pokusem navázat kontakt s francouzským publikem. Zatloukal se pokouší vyvrátit řadu neúplných či zcela chybných informací, které se v českém literárním prostředí o tomto díle tradují. Možná v této kapitole je nejvíce zřetelná autorova bezpodmínečná práce s fakty, která léta ve francouzském prostředí shromažďoval. Snaha nespokojit se s názory obecně uznávaných autorit, ale naopak vše ověřit a zasadit do přiměřeného kontextu jsou hlavními klady Zatloukalovy práce.
Kapitola, která práci uzavírá, pojednává o spisovatelově vztahu k francouzštině. I toto je jedním z témat, která jsou vykladačům národních literatur obsahově vzdálena. Vztah spisovatele k jazyku země exilu je však základním kamenem jeho vztahu k novému domovu. Otázka překladu, či dokonce tvorby v novém jazyce pak zcela zásadním způsobem proměňují spisovatelův vztah k sobě samému, k dosavadní tvorbě, k původní kultuře. Nutí jej klást si otázky, které si ostatní, kteří nejsou „vyvrženci“, klást nemusí a ostatně ani nekladou.
Poslední, neméně cennou částí monografie jsou dodatky, které obsahují antologii Čepových literárních textů napsaných ve Francii (překlady z češtiny a texty psané přímo francouzsky) a jeho články uveřejněné v dobovém francouzském tisku. Zatloukal rovněž vytvořil soupis všech Čepových recenzí vysílaných v letech 1950–1965 v literární rubrice RFE Kniha týdne. Část těchto textů vyšla v roce 2015 v brněnském nakladatelství CDK pod názvem Kniha týdne (eds. Petr Komenda a Jan Zatloukal).
Co se týká možnosti zkoumat roli a poslání spisovatele v době nepřízně, byl osud k Janu Čepovi mimořádně „štědrý“. Svým postojem a tvorbou stál vždy na okraji. Ať už z hlediska tematického (spisovatel české katolické moderny), tak z hlediska jazykového (český spisovatel ve Francii). Tyto danosti snášel trpělivě, protože mu zároveň mnohé přinášely. Až dosud publikum nemělo možnost poznat a chápat Čepovo exilové dílo v širších historických a kulturních souvislostech. Monografie Jana Zatloukala nejenže tuto mezeru vyplnila, ale s největší pravděpodobností se stala jedním z nejdůležitějších referenčních zdrojů nejen o Čepovi samotném, ale i o problematice českého poválečného exilu ve Francii. Škoda jen, že je kniha přístupna jen frankofonnímu publiku. Zasloužila by si jistě svou českou verzi.
