Michael Špirit píše o právně „volných“ autorech
(, 9. 3. 2016)Nové echo pojednává o stavu, v jakém se letošním rokem ocitají nakladatelsky „vděčná“ literární díla po uplynutí sedmdesátileté ochranné lhůty autorských práv. „Objektem nakladatelské vášně se zatím stala Poláčkova próza Bylo nás pět. Během prvních dvou měsíců se na ni slétly nejméně tři nakladatelské firmy, jejichž jména jsou celkem zaměnitelná. Ani jedna z těchto firem přirozeně v copyrightech nebo tirážích neuvádí, podle jakého zdroje své vydání pořídila. Péče o to, zdali knížka, o níž prohlašuju, že ji napsal třeba Karel Poláček, opravdu přináší text, který napsal Karel Poláček, není u těchto nakladatelů na prvním, druhém ani třetím místě. ... Ideologií takovýchto nakladatelů je, že ,na nějakém tom slovíčku přece nezáleží‘. Éda Kemlink ani expedice do Indie v horečnatém snění Petra Bajzy v knize nechybí, tak co? A jestli je někde ve větě ‚bych‘ místo správně chybného ‚bysem‘ nebo když cirkusoví šašci mají kloboučky ‚malinké‘, přestože Poláček napsal ‚malilinké‘, to je přece jedno. Jistě – ale je to jedno asi tak, jako kdyby se nechal zbourat Karlštejn a místo něho by developeři vztyčili billboard v životní velikosti, na nějž by pohled od Berounky skýtal požitek srovnatelný s patřením na dnešní ‚originál‘.“
