Píše Marie Smějsíková
(18. 11. 2015)Jako druhý svazek Díla Jiřího Gruši vyšly po Prózách I (2014) v roce 2015 Eseje a studie o literatuře a kultuře I (ed. D. Dobiáš) obsahující autorovy chronologicky seřazené texty z let 1960–1989. Grušovy eseje, zabírající téměř dvě třetiny z celkových 535 stran, jsou rozděleny do dvou částí. První, rozsáhlejší sestává z autorových publicistických textů a studií, např. z Plamene, Sešitů pro literaturu a diskusi, Tváře nebo mnohých sborníků, ale také dostupných pouze v ineditních publikacích nebo dosud nepublikovaných. Několik studií vznikajících v exilu je zde poprvé z němčiny přeloženo do češtiny, některé na základě autorových strojopisných českojazyčných verzí textu. Do druhého oddílu nazvaného Další texty jsou zařazeny většinou nepublikované materiály odlišující se od ostatních prací – Grušovy nedokončené studie, posudky nebo eseje přebírající pasáže z jiných jeho textů. Napříč tímto členěním vytvářejí eseje dvě pomyslné skupiny, oddělené autorovým odchodem do Německa na počátku 80. let.
Obecně se Gruša povětšinou zaobírá soudobým kulturním a literárním životem, v některých se ale úžeji zaměřuje na literaturu, např. v recenzích vycházejících děl. V esejích vznikajících v německém exilu komentuje také rozdílnou recepci těchto děl v Československu a na Západě (Zvěstování Milana Uhdeho, Havlova identita), častěji se obrací k dřívější české literatuře se snahou postihnout dobové fenomény a usouvztažnit je s vybranými díly a osudy spisovatelů. Tyto exkursy do české historie jsou však výběrové, smyslem esejí není komplexně mapovat vývoj české literatury a jako takový ho přiblížit německému publiku. Spíše se jedná (jak je mnohokrát zmiňováno v ediční poznámce) o opakované zamýšlení se nad rolí „spisovatelů při instalaci totalitních systémů ve 20. století“ (s. 436).
Minulosti Gruša využívá i v paralelách ke kritizovaným jevům současnosti. Tím, co z dějin českého národa vybírá, chce charakterizovat přítomnost a zobrazit skutečný stav věcí. Eseje z německého exilu reflektují autorovu situaci a jeho postavení mezi dvěma kulturami – z této pozice nahlíží společné rysy Západu a Východu, ale také upozorňuje na nebezpečí, které Západu hrozí, pokud si neuvědomí, z jakého myšlenkového základu Východ čerpá, jak se liší zejména jejich pojetí lidského života. Ten má podle Gruši v Rusku nízkou cenu, zatímco Západ „moment smrti jako přirozený cíl života“ (s. 175) zcela vytěsnil. Gruša se ve svých pojednáních pohybuje ve středoevropském prostoru, ale ukazuje, proč podle jeho názoru středoevropské a české problémy nejsou ničím regionálním a jak se dotýkají Německa a celé západní Evropy.
Pro Grušovy eseje je příznačná především pozornost věnovaná jazyku, jakého využívají totalitní systémy, a snaha vyvázat slova z této „mimo-řeči“ (s. 260), např. obracením se k etymologii a původnímu významu některých výrazů nebo využitím cizojazyčných pojmů, na které se v češtině neváže příliš konotací. Charakteristická je také výrazná ironičnost, reflektovaná subjektivnost (Gruša často upozorňuje na omezenost svých soudů), sugestivní otázky i vysoká míra užívání sebevysvětlujícího a specifikujícího výkladu v závorkách. Podle ediční poznámky se „eseje ze šedesátých a sedmdesátých let vyznačovaly terminologickými opisy, které měly usnadnit jejich publikaci“ (s. 355), nicméně jistá zastřenost je přítomna i v pozdějších textech. Autor pracuje s alegoriemi, některé eseje jsou dokonce celé vedeny v podobenstvích (např. Miřte jim na obličej), jindy Gruša odkazuje k popisované události pouze náznakem, dobovému čtenáři patrně srozumitelným, např. v roce 1969 v narážce na Jana Palacha: „a teď jsou pohoršeni, když děti odpovídají benzinem“ (s. 78). K tomu se přidávají i mnohé zkratky nebo zjednodušení, ke kterým se autor často uchyluje proto, aby mohl ukázat paralelnost jím vybraných jevů.
Ve Verši pro kočku píše: Současníky „zajímá, co z reality někdejšího času je přiřaditelné k jejich realitě – čili zajímá je jejich realita –, jestli se nemýlím“ (s. 19). Tato myšlenka prolíná všemi jeho texty – pro Grušu je důležité, jak se daná díla vztahují k dnešku, jak se vybrané historické události podepisují na soudobé situaci. Zaměření na autorovu současnost však paradoxně téměř znemožňuje nynějšímu čtenáři si jeho pozorování přiřadit ke své realitě, kvůli silné vázanosti na tehdejší aktuální problémy. Eseje tak zůstávají spíš dokladem dobových situací a nálad.
Potřeby osvětlit některé formulace a odkazy na soudobé události si je editor vědom, podle ediční poznámky tedy připojuje „nejnutnější vysvětlivky“ (s. 357). Nabízí se však otázka, zda jsou dané vysvětlivky skutečně nejnutnější, zda si tyto Grušovy texty svým charakterem a soustředěním k době svého vzniku neříkají o určitý typ čtenáře obeznámeného s některými reáliemi, událostmi a skutečnostmi, kterému není potřeba opakovaně přibližovat roli mandelinky bramborové v Československu 50. let nebo vysvětlovat, že cézura je „přerývka, předěl“ (s. 463). A stejně tak, do jaké míry je nezbytné připomínat, že četař absolvent byl „absolvent vojenské katedry při vysoké škole v době socialistického Československa v hodnosti četaře“ (s. 382) nebo že text-appealy byly „pásma písniček a dialogů za účasti Ivana Vyskočila, Jiřího Suchého ad. inscenovaná od konce padesátých let“ (s. 514), když tato vysvětlení nemají na pochopení Grušova textu žádný vliv. Stojí za tím patrně snaha přiblížit dobu a její atmosféru a rozšířit text o další informace a souvislosti. Množství těchto poznámek pak ale občas způsobuje jistou nedůslednost v tom, co je a není vysvětlováno. Např. „heideggerismy“ a „wittgensteinovské spojení věty a obrazu“ (s. 259) okomentovány jsou, „gründerská tradice“ (s. 258) Havlovy rodiny o pouhou stránku dřív ne (jakkoli se „gründerství“ jinde ve vysvětlivkách objevuje; s. 449, s. 503).
Kromě vysvětlivek obsahuje komentář údaje o publikacích (ze samizdatových jsou registrovány ty, ve kterých docházelo ke změnám v textu) a dochovaných verzích textu, informace o genezi a recepci, přetiskovány jsou tu i repliky v diskusích, pokud nejsou příliš rozsáhlé nebo snadno dostupné jinde. Zmíněno bývá, pokud bude daný text součástí chystaného německojazyčného vydání díla J. Gruši v nakladatelství Wieser Verlag. Eseje jsou v komentáři zařazovány do kontextu autorovy (často i prozaické) tvorby, důraz je kladen na příbuznost Grušových textů, nejen co se týče myšlenek a témat, ale také způsobu jeho argumentace. Vytváří se tak celek korespondující s další Grušovou tvorbou, který podle přebalu představuje „přirozená východiska umělecké a diplomatické dráhy Jiřího Gruši po sametové revoluci“. Vztah k jeho esejistice po roce 1989 bude možné posoudit nad svazkem Eseje a studie o literatuře a kultuře II, který bude mimo jiné zahrnovat i texty, do kterých Gruša přejímal úseky esejí tohoto svazku a různě je přepracovával a přepisoval.
