Píše Lucie Malá
(16. 10. 2013)V září loňského roku uplynulo přesně 150 let od přerušení korespondence mezi Karolinou Světlou a Janem Nerudou. Jejich příběh byl naposledy celistvě zmapován vydáním všech dochovaných dopisů a shrnutím dokumentů v knize Bouřky (Pistorius & Olšanská/Paseka 2007), 13. svazku edice Scholares, vydávané ve spolupráci s Ústavem české literatury a komparatistiky FF UK. V nedávné době vyšly o obou osobnostech české literatury samostatné odborné publikace.
Knihu věnovanou dílu Jana Nerudy napsala Dagmar Mocná, mj. autorka doslovu Bouřek. Vyšla roku 2012 v rámci edice Historie nakladatelství Academia pod názvem Záludný svět Povídek malostranských. Autorka se v ní dle anotace nakladatele pokouší o novou interpretaci a čtení tohoto klasického díla české literatury s přihlédnutím k současným naratologickým konceptům, k topografii fikčního světa ad. Knihu podrobila nekompromisní kritice 17. 9. 2012 v Bubínku Revolver Revue Edita Beníšková, která ve svém příspěvku citovala i ukázkové pasáže kontrastující se zamýšlenými ambicemi textu, a upozornila tak na konkrétní slabiny stylu a argumentace Mocné. Ačkoli knihu v recenzi v časopise Česká literatura (č. 5/2012) Dalibor Tureček hodnotí mnohem vstřícněji a pozitivněji, i on si všímá, že Mocná má „sklon sklouznout tu a tam k psychologizujícím hypotézám“ (s. 779) a v závěru možná plně nevyužívá potenciál svých zjištění. Celku totiž shrnutí či závěr (i úvod, ostatně plán či kompozice typická pro odborné texty vůbec) v podstatě chybí. Recenzent Richard Změlík ve Tvaru (č. 14/2012) naopak studii oceňuje a přijímá jako přínosnou takřka bez výhrad, vyzdvihuje propojení literární teorie a historie a s dřívějšími pracemi o Povídkách malostranských knihu vůbec nesrovnává. Výrazný je také styl jeho recenze, který připomíná dikci Mocné a to, co Beníšková příhodně nazývá „akademicky pompézním jazykem“.
Ačkoliv kniha nenaplnila očekávání a chvála v anotacích a některých ohlasech se zdá být nepřiměřená, některé pasáže publikace stojí za povšimnutí. Ať už je to usouvztažnění a srovnání povídkového souboru s dobovou humoristickou prózou, nebo rekapitulace některých dalších autorů, kteří také pracovali s Malou Stranou jako s fikčním prostorem, jmenovitě např. Jakub Arbes nebo Julius Zeyer, a nástin specifik a rozdílností jejich pojetí. I zde se ale projevuje to, co vzpomenula již Beníšková. Oba tyto směry úvah a nápady, čeho si v Nerudově díle povšimnout a co dalekosáhleji rozvádět, totiž nejsou novým „objevem“ Mocné, podobně uvažovali už jiní autoři před ní. Kupříkladu humorem u Nerudy se zabýval Felix Vodička, o prostoru Arbesových próz psal Karel Krejčí atd. Mocná na několika místech ukazuje, že její silnou stránkou je hlavně přístupnější a čtivější podání, při němž místy sklouzává až téměř k vyprávění (např. událostí z Nerudova života), a schopnost vytvořit čtenářsky vděčný přehled a „výtah“ z některých dosavadních názorů a bádání o Povídkách malostranských. V odborné rovině možná příliš neuspěla (viz nedostatky, které už byly publikaci více či méně vytknuty), ale byla by asi úspěšnou autorkou popularizačních článků. Záludný svět Povídek malostranských tak může obstát jako „rozcestí“ k jiným přístupům a autorům, kteří se tématem zabývali zevrubněji či jinak, nebo i jako ukázka několika možných uchopení a interpretací Povídek malostranských. Což však dle všeho nebylo původním záměrem publikace, která si kladla cíle mnohem vyšší.
O Karolině Světlé napsal studii Možnosti četby: Karolina Světlá v diskurzu literární kritiky druhé poloviny 19. století (Pavel Mervart 2012) Ivo Říha. Jak je zřejmé už z podtitulu, Říha sleduje trochu odlišný cíl než Mocná: neusiluje „jen o formulace současného rozumění textům [...], o ‚nové‘ nalezení jejich smyslu“, ale i o „pohled na historické proměny tohoto hledání“ (s. 11). Autor využívá i znalosti naratologických teorií a moderních studií a po rekapitulaci milníků ve zkoumání díla Světlé následuje jeho vlastní přínos. V posledním oddílu nazvaném „Románové fikce Karoliny Světlé a jejich pohyb v mýtu...“ nabízí jednu z „možností četby“ a interpretuje především vybrané prózy Světlé: Vesnický román, Kříž u potoka, Frantinu a Nemodlence. Své teze nezapomíná konfrontovat s předchozími poznatky a závěry literárních vědců, a to nejen s literárními kritiky druhé poloviny 19. století, kteří jsou v popředí zájmu publikace.
Právě shrnutí a třídění kritických ohlasů na dílo Světlé za jejího života a krátce po něm (zkoumaným materiálem jsou i nekrology) zabírá většinu rozsahu knihy. Sumarizující výklad v příslušném oddílu studie zakončuje autor zhruba u situace v devadesátých letech 19. století, přičemž naznačuje prostor k další úvaze poznámkou, že „snahy o celkovou reinterpretaci literárního odkazu Karoliny Světlé přišly až mnohem později: po roce 1911 v reakcích na zveřejnění části korespondence s Janem Nerudou“ (s. 150). Říhu zajímá i Světlá jako účastnice a komentátorka kulturního života a její reflexe vlastních textů a samotného psaní. Cesta ke komplexnímu zachycení diskuse o podobě a funkci národní literatury, její původnosti a o úloze (českého) spisovatele vede u Říhy až k počátkům národního obrození. Klíčovými jsou následně polemiky a reakce na almanachy padesátých let, stanoviska májovců a jejich proměny, spory o realismus, „světovost“ české literatury, otázka její didaktické funkce, ženská otázka ad. Exkurs do myšlení druhé poloviny 19. století autor důsledně propojuje s odkazy na Světlou a připomíná průběžně její vlastní postoj i místo jejího díla. Při srovnání se stylem Mocné tak i díky tomuto zachování struktury práce, schopnosti být u tématu a důsledné práci s dřívějšími poznatky a interpretacemi působí publikace jako původnější a propracovanější a drží také více pohromadě.
