Luboš Merhaut píše o werichovských reflexích
(, 24. 7. 2013)V novém echu je zhodnoceno druhé, rozšířené a přepracované vydání knihy Františka Cingera Smějící se slzy nebo Soukromý život Jana Wericha (2013). „Cinger se naštěstí jasně hlásí k žánru ‚populárně psané knihy‘ usilující o poctivou rekapitulaci, nehraje si na odbornost a zároveň se vyhýbá bulvárnosti. ... Cingerovy autorské, výkladové vstupy nejsou rozsáhlé, zabývají se především životopisnými událostmi; charakteru a funkci publikace odpovídá pisatelův styl s častým oslovováním čtenáře ve snaze vtáhnout ho do ‚děje‘, dramatizací některých momentů v dialozích apod. ... Rozličné projekce V+W a hlavně Jana Wericha jako zosobnění neotřesitelných hodnot a životních mouder pod nánosy sentimentality, za spikleneckého pomrkávání a ‚srandování‘ bohužel spolehlivě vyprazdňují a umrtvují původní a stále živý vtip a esprit jejich tvorby a poetiky.“
