Píše Lucie Merhautová
(19. 6. 2013)V Rakouském divadelním muzeu ve Vídni byla 25. dubna zahájena výstava „Mit diesen meinen zwei Händen…“ Die Bühnen des Richard Teschner. Zpřístupňuje ve značné a dosud ojedinělé šíři grafiku, kresby, malby, loutky i filmy rodáka z Karlových Varů (1879–1948), který vyrostl v Litoměřicích a jehož umělecké počátky jsou v letech 1895–1909 (s přestávkami) spojeny s Prahou. Kurátoři Ivan Ristić a Kurt Ifkovits čerpali především z rozsáhlého umělcova fondu v Rakouském divadelním muzeu, který byl zpracován až při této příležitosti. Na světlo tak vyšla řada artefaktů a materiálů osobní povahy. Výstava bude otevřena až do 10. února příštího roku; škoda, že oproti původnímu plánu zřejmě nebude uvedena i v Čechách.
Výstavu doprovází stejnojmenný katalog, který – jak poznamenává jeho editor Kurt Ifkovits – nepřináší syntetický pohled na Teschnerovo mnohotvárné dílo, spíše zachycuje jeho jednotlivé fasety. V rakouském prostředí je Teschner připomínán zejména jako „mistr vídeňského loutkového divadla“, „kouzelník z Gersthofu“. Jeho ladné postavičky kopírují i nejjemnější pohyb díky originálně pojatému vedení hůlkami i provázky a vytvářejí dokonalou iluzi mystického či groteskně fantaskního světa za vypouklým sklem. Loutkovým uměním se z různých stran zabývá několik studií ve výstavním katalogu. Muzeum rovněž připravilo DVD s nově nafilmovanými Teschnerovými hrami, které ostatně v minulých letech občas uvádělo se zasvěceným úvodem (a výkladem zejména okultních významů) Klause Behrendta. Ten také naučil umění specifického vedení loutek nové herce. Další studie katalogu jsou věnovány Teschnerovým vztahům k Wiener Werkstätte, jeho grafikám, hudebním nástrojům, filmovým pokusům, nepolitické pozici za vlády nacismu či jeho uměleckým strategiím obecně. Zjevuje se tvůrcův navýsost tvořivý naturel, jenž tíhl k improvizaci a zároveň dokonalému zpracování materiálu.
Na počátku 20. století Teschner vystavoval na všech větších výstavách německých umělců z Čech v Praze, Liberci a v Chebu a získal rychle renomé, po marném čekání na profesuru na pražské Akademii výtvarných umění odešel do Vídně. Uměleckého kontextu v českých zemích přelomu 19. a 20. století se dotýká několik studií: Úvodní z pera editorova sleduje Teschnerovy pražské stopy – studium na Akademii výtvarných umění v letech 1895–1899, subvence německé Společnosti pro podporu vědy, umění a politiky, umělecké aktivity a kontakty v letech 1902–1909, kdy byl Teschner členem generace nazývané podle letáků vydávaných s titulem Frühling – Jaro (Paul Leppin, Oscar Wiener, Victor Hadwiger aj.). Otto M. Urban ukazuje filiace mezi českým a německým výtvarným uměním, dané z části i společnými inspiračními zdroji. Katalog také obsahuje několik důležitých dodatků vyhotovených mimo jiné za pomoci výstřižkového archivu a korespondencí z Teschnerova fondu: životopis v datech a fotografiích, soupisy výstav, na nichž se objevily v letech 1903–2012 Teschnerovy práce a bibliografii. Při pohledu na Teschnerovo rané dílo vytanou vazby k Alfredu Kubinovi, Gustavu Meyrinkovi, Oscaru Wienerovi nebo Paulu Leppinovi. Teschner začal tvořit loutky již kolem roku 1904 a Ivan Ristić vede spojnici k některým prózám těchto autorů s motivy malíře loutek, loutkáře, lidí-loutek, umělého člověka apod. Interpretace vztahů mezi německou literaturou a výtvarnictvím z českých zemí na přelomu 19. a 20. století bohužel zatím nemá oporu v předchozím výzkumu.
Počátky systematičtějšího bádání o německých umělcích z Čech s akcentem na Prahu naznačuje poslední číslo ročenky Brücken (Neue Folge 20/1–2, 2012). Fundovaná studie Julie Hadwigerové rozkrývá uskupování a přeskupování mladých německých umělců v Praze na přelomu století. Diferencovaný pohled odlišuje Mladou Prahu z konce devadesátých let od tzv. generace Jara činné hlavně v prvním desetiletí 20. století. Jörg Krappmann srovnává rané a poválečné povídky Oscara Wienera a na konkrétním příkladu tak zpochybňuje nejen pojem tzv. pražské německé literatury, ale i goldstückerovskou dichotomii mezi literaturou pražskou a sudetoněmeckou či regionalistickou. Generace, jež zůstávala ve stínu mladšího okruhu kolem Maxe Broda a z něj především Franze Kafky, tvoří i jedno z tematických polí, jejichž výzkum ohlašuje rovněž Manfred Weinberg v představení programu nového výzkumného centra německé literatury v českých zemích, jež nese jméno významného germanisty Kurta Krolopa a bylo založeno při pražské germanistice (FF UK) a úzce kooperuje s germanistikou olomouckou i několika pracovišti v Německu. Horizontem tohoto centra jsou dějiny německy psané literatury v Čechách počínaje epochou liberalismu a konče závěrem první světové války. Weinberg zdůrazňuje nutný polyperspektivismus výzkumu, teoreticky se opírá především o kategorii hybridního, heterogenního prostoru (H. Bhabha, H. Lefebvre aj.). Jak naznačuje několik uveřejněných studií – zatím jde o parciální výzkumy a syntézy lze očekávat až po delší době. Je nutno začít v archivu, bibliografiemi, výzkumem institucí, osobností, jejich vztahů apod.
