Píše Hana Kosáková
(30. 1. 2013)Na sklonku osmdesátých let přednesl na Pennsylvánské univerzitě G. Thomas Tanselle cyklus přednášek z oblasti textologie a ediční praxe. Nerozsáhlý spis s názvem Principy textové kritiky (A Rationale of Textual Criticism, 1989) zahrnující tři autorovy lekce vyšel na konci minulého roku v češtině (ÚČL AV ČR 2012, Edice Varianty, sv. 4, přel. M. Pokorný). Tansellovy přednášky představují zdařilý pokus o uchopení základních problémů a dilemat textologie – tedy téma, které se zdánlivě zpěčuje hloubavé reflexi i čtivému zpracování. Oboje ale patří k autorovým přednostem. Nadto je svazek pozoruhodný ještě v dalším ohledu: znejišťuje mechanické postupy při přípravě edic, některé otázky, které se mohou zdát být jednou pro vždy vyřešeny, nastoluje jako otevřené. (Zpochybňuje například objektivní pravidla pro volbu výchozího textu.) Toto tázání vede autora k zamyšlení nad obecnou otázkou o povaze slovesného textu vůbec, přičemž rozebírá mj. důsledky jazykového materiálu pro umělecké dílo. S tím úzce souvisí i otázka autorské intence, a řada praktických dopadů, jako podoba a rozsah komentářů apod.
Východiskem Tansellova uvažování je (nehodnotící) hierarchie, v níž nejvýše stojí dílo jakožto neměnná, „věčná“ podstata, spodnější pozici zaujímá text a ještě pod ním leží jednotlivé textové varianty. Text je v tomto systému pouhou oporou pro rekonstrukci díla, má status a vlastnosti přenosného média. Potíž s jeho vymezením a uchopením se znásobuje tím, že se obvykle nevyskytuje v jedné podobě, ale v celé řadě více či méně odlišných, pro badatele však veskrze rovnoprávných verzí.
Některé Tansellovy soudy mohou působit snad až příliš vyhroceně či extrémně. Tak je tomu např. s tvrzením, že každá změna, včetně např. úprav interpunkce, vytváří odlišný text a je tedy nositelem významu: „Změnu interpunkce či hláskování s cílem zajistit soulad s nějakým předpokládaným současným standardem bychom měli chápat stejně jako překlad nebo jiné typy adaptace pro konkrétní publikum“ (s. 83). Jiná pochybnost se vkrádá při postulování opozice mezi slovesným a výtvarným uměním. Vizuální tvorba má totiž podle Tansella na rozdíl od umění slova pevný, jasný a stálý předmět. Jistě, jeho znakový systém je odlišný, zdánlivě fixovanější než stavba jazykového textu, ale co si počít s nejrůznějšími kopiemi a reprodukcemi výtvarných děl? Nejsou to rovněž textové varianty odkazující k „ideálnímu“ dílu? Např. některé antické sochy jsou známé právě jen díky leckdy nepříliš zdařilým replikám, a také se tedy musíme do podoby původní intence vmýšlet.
Obecně vystupuje Tanselle proti standardizačním a normotvorným tendencím v ediční praxi a zosobňuje historizující přístup k textu. Mnohost textových variant svědčí podle něj o „dramatu lidských dějin“. V jeho pojetí je tak ediční práce skutečně „gestem“ a projevem úsudku, nejen suchopárnou vědou.
