Napsal Otto Pick
(2. 11. 2023)Spisovatel a překladatel Otto Pick (1887–1940) byl v meziválečném období publicisticky činný zejména v deníku Prager Presse; prakticky neznámá je jeho práce pro pražský německý časopis Die Wahrheit, v němž publikoval v letech 1925–1931 téměř 50 recenzí a esejů.
Ačkoli se Pick opakovaně stylizoval jako překladatel nezávislý na kulturněpolitických cílech (například v Poznámkách překladatelových, otištěných v Přítomnosti v dubnu 1924), nezřídka se ve svých článcích dotýkal politického rozměru kulturního života. V Die Wahrheit vyzýval například v lednu 1927 v článku Intellektuelle Prags, vereinigt euch! [Pražští intelektuálové, spojte se!] německé spisovatele a novináře, aby se vyjádřili ke změně vedení Nového německého divadla. Vzácnější jsou příspěvky spojující politický aspekt s tématem mezikulturních souvislostí a zprostředkovatelství. Patří k nim Pickova odpověď na anketu Nationale Verständigung [Národní porozumění] publikovaná v posledním čísle Die Wahrheit roku 1925 a formulovaná jako 14 bodů o česko-německé kulturní spolupráci v Československu, nebo zde připomenutý článek Deutsch-tschechoslowakisches Literaturschicksal [Německo-československý literární osud] z dubna 1929 (Die Wahrheit, roč. 8, č. 10, s. 7–8), který se zabývá situací německých spisovatelů v ČSR.
Těžištěm tohoto textu je Pickova představa o vývojové tendenci literárního bilingvismu, který měl být již brzy pozdvižen na novou úroveň – na produktivní bilingvismus alespoň části prozaiků a dramatiků nejmladší generace. Poněkud překvapivé se může zdát, jak obšírně přitom Pick odkazuje na čtvrtý díl Literaturgeschichte der deutschen Stämme und Landschaften (Dějin literatury německých kmenů a krajin, 1928) Josefa Nadlera a „mimořádně zajímavou“ kapitolu o sudetoněmecké literatuře. Souzní předně s Nadlerovou diagnózou současnosti jako dobou přerodu a jeho pojetím „samostatného stanoviska“ (Nadler, Literaturgeschichte, sv. 4, 1928, s. 382 a 889) německé literatury v českých zemích ve vztahu k rakouské literatuře obecně.
Stručněji Pick komentuje „chvályhodný počin“ Josefa Mühlbergera – knihu Die Dichtung der Sudetendeutschen in den letzten fünfzig Jahren [Básnictví sudetských Němců v posledních padesáti letech, 1929]. Pick vysoce oceňuje nejen podrobnost tohoto líčení (jež se ostatně samo několikrát odvolává na Nadlera), ale i „odvahu“, s níž je zpětně korigováno „nejedno přecenění domácích autorů“ a upozaděna literární díla „diktovaná národnostní nenávistí“.
V centru pozornosti tak zůstává „organický charakter“ místní literatury, který se v Pickově parafrázi Nadlera vyznačuje principiálním odporem k válce, sociálním cítěním a vědomým či nedobrovolným rozvíjením „pocitu pospolitosti“ dvojjazyčné země, což je připisováno „generaci“ Leppinově, Kafkově, Urzidilově a dalších. Pick se s Nadlerem shoduje v soustředění na Rilka jako korunního svědka „nové Prahy v přerodu“, jehož poezie – jak píše Nadler – byla „až po svůj vrchol lámána z pražského kamene“ a vyrůstala z „pražské zkušenosti a pražské duše“ (Nadler, Literaturgeschichte, sv. 4, 1928, s. 892). Tato teze zdůrazňuje „krajinnou“, tj. prostorovou determinantu Nadlerovy koncepce (oproti determinantě biologické, pro Nadlera neméně významné). Není náhodou, že Pick cituje i pasáž, kde Nadler označuje Rilka za „krev a rasu prostoru“ (Nadler, Literaturgeschichte, sv. 4, 1928, s. 891), jako by naznačoval odvislost biodeterminance od vlivu prostoru. Protože literární teritorium českých zemí má stále více těžit ze soudobé „básnické slávy“ německých autorů zdejšího původu a z výše zmíněného „pocitu pospolitosti“, lze literaturu „československých Němců“ chápat jako „rodící se organický celek“.
Pickův článek zapadá do veskrze pozitivního ohlasu, jehož se čtvrtý svazek Nadlerovy Literaturgeschichte (v prvním vydání) dočkal mezi česky a německy píšícími intelektuály. Příkladem je česky publikovaná poznámka F. C. Weiskopfa z května 1928, v níž Nadlera oslavuje mj. pro jeho odklon od národního vzorce literární historiografie („Německá literární historie“, Kmen, roč. 2, č. 4–5, s. 96), nebo německy psaná stať Otokara Fischera Literaturhistorische Raumkunde [Literárněhistorická nauka o prostoru] (Prager Presse, roč. 9, č. 13, příloha Dichtung und Welt, s. I–III) z ledna 1929, jež přes některé výhrady vyzdvihuje Nadlerův odstup od rasových koncepcí a míní, že Nadler jako princip určující charakter kultury a literatury staví prostor nad dědičnost.
Otto Pick podobně jako jmenovaní autoři překračuje se svou vizí „organické jednoty“ rámec Nadlerovy koncepce: pražská literatura pro něj představuje přirozené těžiště a „orgán“ „německé československé“ literatury, jejíž jednota je na jedné straně (stejně jako u Nadlera) určována prostorem, na druhé straně (na rozdíl od Nadlera a namísto jeho důrazu na princip původu) směřuje teleologicky k jednotě, s níž má jít ruku v ruce i nadějné rozrušování jazykových hranic.
Toto pojetí do Pickových literárněkritických textů na stránkách Die Wahrheit neproniká, tím spíš je třeba je chápat nikoliv jako diagnózu současnosti, jež by se měla dokládat, ale – ne nečekaně – spíše jako zbožné přání. Každopádně se tak zařadil do nepřehlédnutelné (ale dosud systematicky nezohledňované) skupiny německy a česky píšících čtenářů Nadlera, která nejenže sdílela dobovou poptávku po „překonání filologie“ (Holger Dainat in: König, Christoph/Lämmert, Eberhard [eds.], Literaturwissenschaft und Geistesgeschichte 1910 bis 1925, 1993, s. 232–239), ale zároveň také potřebu pořádajícího rámce pro literární historiografii českých zemí, rámce jednotícího a zároveň otevřeného kulturní pluralitě.
šz
Otto Pick: Německo-československý literární osud
Nejvýznamnější švýcarský literární kritik Eduard Korrodi kdysi definoval situaci německy píšících autorů ze Švýcarska takto: „Protože náš německo-švýcarský literární osud předurčil náš jazyk k vyslovování německých hlásek, musí skýtat i předpoklady, abychom vplynuli do německého písemnictví, a přitom neztratili svou původnost. To je však nabíledni, člověk musí zakusit kulturní okruh, v němž se hlásí o slovo.“
Německý básník a spisovatel z Československa se ocitá v podobné situaci a stojí před stejným rozhodnutím jako Švýcaři. Náhoda zrození, která z něj udělala křesťana nebo Žida, se snoubí s osudovým rozhodnutím rodičů o jeho jazykovém vzdělání. Známe případy slavných českých básníků, kteří v mládí psali německé básně a povídky, a známe dnes i německé spisovatele, jejichž styl v češtině neprozradí, že se uplatňují převážně na poli německé literatury. Některé náznaky napovídají, že možná již příští generace československé literatury bude – prostřednictvím některých svých zástupců – schopna psát českou i německou prózu a drama.
Nedávno vyšel čtvrtý díl monumentální Literaturgeschichte der deutschen Stämme und Landschafen německého historika literatury Josefa Nadlera, dílo, v němž je literatuře Němců v Čechách a na Moravě věnována mimořádně zajímavá a poučná kapitola. Josef Nadler píše, že již koncem století August Sauer, profesor germanistiky na pražské německé univerzitě, vymezil kulturní ráz Němců v Čechách vůči Vídni a posunul je k samostatnému stanovisku. Tento postoj připravila již díla některých autorů z Čech a Moravy, zejména romány a novely Marie von Ebner-Eschenbach a Ossip Schubin. Prvně jmenovaná se v dětství naučila nejprve česky a francouzsky, až poté německy, a stala se pak významnou německou spisovatelkou, která, jak píše Nadler, „žila z pocitu pospolitosti obou národů v jejich společné zemi, aniž by patřila k některému z nich. Byla jedinou skutečně nadnárodní básnířkou monarchie, dědičkou Grillparzerovou a Stifterovou.“ Totéž platí o Ossip Schubin, autorce řady románů, v nichž opakovaně – už před několika desetiletími! – pojednávala o Slovanech a jejich osudech. Nejnovějším dílem Ossip Schubin, čilé čtyřiasedmdesátnice žijící v Čechách, je připravovaný rozsáhlý román „Finis Austriae“, jehož název naznačuje, jak intenzivně se tato básnířka zabývá problémy současnosti.
Jak říká Nadler, nacházíme se v době přerodu. V literatuře českých a moravských Němců dochází od počátku století k nepopiratelnému posunu směrem k literatuře, která stále více začíná vykazovat jistý organický charakter. V této souvislosti nepovažuji za náhodu, že velká pacifistka Berta von Suttner byla Pražanka: odpor k válce našel své výmluvné zastánce mezi pražskými německými autory již před válkou a uprostřed ní. Žádná pacifistická publikace či sborník od roku 1914 nevyšly bez spolupráce německých autorů z Čech a Moravy.
K tomuto výrazně protiválečnému cítění se připojilo i výrazně sociální cítění německých básníků z Čech a Moravy. Brněnský spisovatel Philipp Langmann, původně tovární dělník, se po sepsání četných proletářských povídek proslavil dělnickým dramatem „Bartoš Tuřanský“. V raných básních Friedricha Adlera nacházíme jímavý důraz na sociální notu. Jizerskohorský básník Gustav Leutelt se ve svých románech často zabývá otázkami sociálními a hospodářskými. Nejinak je tomu u mladší a nejmladší generace. Třetím momentem, který se jeví jako charakteristický pro tuto poslední generaci, generaci autorů jako Leppin, Wiener, Kafka, Brod, Weiß, Baum, Werfel, Ungar, Winder, Kisch, Fuchs, Kornfeld, Urzidil, Haase atd., je Nadlerem zmiňovaný pocit pospolitosti ve společné zemi, v níž žili nebo stále žijí s oběma jejími národy. Možná jde o nevědomý pocit pospolitosti. Že je však přítomen a že působil již před desítkami let, je nejzřetelněji vidět na životním díle velkého básníka Rainera Marii Rilka.
Josef Nadler píše: „Smyslem a ztělesněním tohoto pražského umění, této nové Prahy v přerodu, předznamenáním její nadcházející role byl Rilke, pražský rodák, krev a rasa tohoto prostoru. Rilke je pražštější než kterýkoli jiný historicky doložený Němec. A pyramida jeho díla je až po svůj vrchol lámána z pražského kamene a ve své komoře uchovává pražského kněze-krále, byť kolem svého osamělého odpočinku rozmístil i vybavení cizí provenience. Jeho širou nosnou půdou je pražská zkušenost a pražská duše.“
Pražskou zkušenost a pražskou duši nacházíme od roku 1910 v dílech všech pražských německých básníků. Pražský kulturní okruh se osamostatnil a v rámci německé literatury v Čechách a na Moravě zaujal vedoucí postavení. Člověk musí mít orgán tohoto města, píše Nadler k románu Gustava Meyrinka „Golem“. Tento orgán postupně získali němečtí básníci narození v Praze, ale také ti venkovští a moravští němečtí básníci. I starší, jako Hugo Salus, jemuž vděčíme za řadu staropražských novel a mnoho pražských veršů, mají k dispozici toto ústrojí, které jim zprostředkovává rozmanitá tajemství staré Prahy a Prahy budoucí. Egon Erwin Kisch podniká promyšlené objevitelské cesty starým i novým městem. Max Brod líčí pražské léto už ve svých prvních novelách a do děje většiny svých románů uvádí české postavy. Romantická, barokní Praha se odráží ve smyslně vzrušených románech Paula Leppina, v novelách Oskara Wienera, který dal svému románu název „V objetí Prahy“. Ve všech dílech velkého básníka Franze Kafky, v jeho románech i novelách, cítíme silný zápas s démony tohoto nikdy výslovně nejmenovaného města. A Franz Werfel, jehož Nadler nazývá „novým dědicem této Prahy naplňující se v Rilkovi“, prožil v Praze své první básně a Praze věnoval svou poslední novelu „Dům smutku“ a román "Sjezd abiturientů".
Rilke – citujme opět Josefa Nadlera – „oživil nadřazenost vnitřního světa a hudby, zázraky a touhu, noc, sen a erotiku smrti, dětství a Orient“. Němečtí básníci z Prahy, němečtí básníci z Československa – každý z nich odhaluje ve své tvorbě převahu jednoho nebo více z těchto citových prvků. Sen a erotika smrti určují náladu jejich poezie, v jejich verších se probouzí dětství, hudba ovlivňuje tvorbu Werfelovu a Brodovu, Východ si oblíbili někteří mladší a zázračno hraje zásadní roli v románech a dramatech Oskara Bauma.
Ale neměl by se věhlas básníků, jehož dosáhli nejlepší zástupci Němců z Československa i v nejvzdálenější cizině, neměl by se týkat všech obyvatel společné země, s níž je pojí pospolitý cit? Je to sláva, která není založena jen na osobnosti, neboť tvorba těchto německých básníků nese odraz jejich vlasti, jejich rodného města. Se ctí se uplatňují v obecném německém písemnictví, aniž by ztratili svou původnost. Takové sepětí s kulturní sférou, z níž vzešli, má přirozeně různé stupně. Přesto lze literaturu československých Němců považovat za rodící se organický celek a oprávněně si může nárokovat větší zájem ze strany československé veřejnosti, než jaký si získala doposud.
*
Skutečnost, že ani krajané německy píšících autorů z Čech a Moravy neznali vždy jejich přínos v celé šíři, přiměla kritika Josefa Mühlbergera ke chvályhodnému počinu. Jeho kniha Die Dichtung der Sudetendeutschen in den letzten fünfzig Jahren, která právě vyšla v nakladatelství Johannes Stauda v Kasselu-Wilhelmshöhe, se snaží sestavit úplný přehled autorů a děl, jež je třeba v této souvislosti zohlednit. V úvodu se píše: „My sudetští Němci jsme dosud postrádali tak důkladné osvětlení zahraniční a pohraniční poezie, jaká mají k dispozici ve Švýcarsku, v Porýní a jinde. Zde s tím chceme začít. Běžně se dnes hovoří o švýcarské a porýnské poezii; máme na ně ustálené náhledy, které pramení z dlouholetého studia materiálu. Jinak je tomu se sudetoněmeckou poezií. Většina lidí je v této oblasti ztracena: kdekoli je o ní řeč, naráží člověk na závažné chyby. Tato kniha nemá ambici se honosit, jak to líčení místní produkce ráda dělají. Snaží se nenechat si zastřít pohled láskou k vlasti. Chce být doplněním, chce pomoci zaplnit mezeru v obecném německém písemnictví a zároveň umožnit rozpoznat svébytný charakter země.“
Svého úkolu, který vyžadoval opravy a doplnění ne vždy spolehlivých předchozích prací, se Josef Mühlberger zhostil velmi dobře, byť se mu nepodařilo zahrnout všechny práce, jež lze hodnotit kladně. Jeho líčení je všestranné a vítáme odvahu, s níž uvedl na pravou míru nejedno přecenění domácích autorů. Vítáme objektivitu, s níž se rozhodně odklání od literárních produktů válečného a poválečného období diktovaných národnostní nenávistí.
Mühlberger rozdělil množství zkoumaného materiálu do pěti velkých přehledných oddílů, v jejichž rámci se postupně zabývá reprezentativními jevy. Podařilo se mu ozřejmit „přímé vztahy“, které vedou od útěšného zjevu Adalberta Stiftera až k poezii současnosti. Na několika málo stránkách podal výstižné charakteristiky Franze Kafky, Kolbenheyera a Werfela a představil nám nejednoho téměř zapomenutého básníka – například významného prozaika Nikolause Krauße.
Autor jinak zdařilého souhrnného pojednání si mezitím již možná uvědomil, že některé jednotlivé popisy je třeba ještě prohloubit či rozšířit, že jména jako Robert Musil a Josef Popper-Lynkeus, Franz Janowitz, Hermann Ungar, Ottokar Winicky a Willy Haas by neměla v novém vydání chybět a že zjevům formátu Ludwiga Windera je třeba poskytnout zhodnocení adekvátnější jejich skutečnému významu. V každém případě se jeho dílo jeví jako vhodné pro první obeznámení co nejširší čtenářské obce s tvorbou německých básníků v Československu. A to nejen čtenářů německých, nýbrž i českých. Autor totiž právem doufá, že jeho kniha „bude našim jinojazyčným sousedům vyprávět o naší kultuře. Neboť bychom se měli na obou stranách naučit vážit si své kultury, aniž bychom tu druhou znevažovali. A zdá se, že zejména věda zde díky své nezaujaté věcnosti působí prospěšně.“
Josef Mühlberger svou knihu s takovou věcností pojednal, což jí propůjčuje nejen literárněkritickou, ale také nespornou kulturní hodnotu.
