Píše Anja Bunzel
(20. 9. 2023)August Wilhelm Ambros (1816–1876) je v muzikologii – pokud vůbec – známý především jako hudební kritik a hudební estetik, který se jakožto současník Eduarda Hanslicka (1825–1904) a Roberta Zimmermanna (1824–1898) angažoval v tzv. spolku Davidovců (Davidsbund) v Praze a ve 40. letech 19. století pravidelně publikoval v časopise Bohemia. Ačkoliv byla Ambrosova činnost velmi různorodá a nesoustředila se pouze na hudební kritiku či psaní hudebně-estetických traktátů, vzbudilo jeho dílo zásadnější zájem vědců teprve nedávno. Kromě Stefana Wolkenfelda (August Wilhelm Ambros’ „Geschichte der Musik“. Die Professionalisierung der historischen Musikwissenschaft im 19. Jahrhundert, Hamburk, Kovač, 2012 [„Dějiny hudby“ od Augusta Wilhelma Ambrose. Profesionalizace historické muzikologie v 19. století]) je to v neposlední řadě zásluha Markéty Štědronské. Po monografii August Wilhelm Ambros im musikästhetischen Diskurs um 1850 (München, Allitera, 2015) [August Wilhelm Ambros v hudebně-estetickém diskurzu kolem roku 1850] vydala ještě rozsáhlé historicko-kritické vydání Ambrosových hudebních esejů a recenzí z let 1872–1876 (Musikaufsätze und Rezensionen 1872–1876, Wien, Hollitzer, 2017–2019), které bylo doplněno nedávno publikovaným svazkem Wilhelm Ambros. Wege seiner Musikkritik, -ästhetik und -historiographie (Vídeň, Hollitzer, 2021) [August Wilhelm Ambros. Jeho hudební kritika, estetika a historiografie], který zde recenzujeme.
Kniha obsahuje dvanáct vědeckých článků, které se zabývají Ambrosovým dílem a vlivem na základě příkladů konkrétních textů a/nebo kontextů. Jednotlivé články byly poprvé prezentovány v roce 2016 jako příspěvky na mezinárodní a interdisciplinární konferenci ve Vídni. Snad i proto jsou velmi čtivé, snadno pochopitelné a přehledně strukturované. Vedle různých muzikologických přístupů – Ambros jako estetik (Alexander Wilfing, Andrea Horz), Ambros jako hudební historik a kritik (Stefan Wolkenfeld, Sonja Tröster, Jan Bilwachs, Inga Behrendt, Barbara Boisits), Ambros jako skladatel a hudebník (Vlasta Reittererová) – jsou v publikaci zastoupeny i uměnovědné a mediálně historické, kulturně- či literárně-vědecké přístupy (v tomto pořadí: Taťána Petrasová, Anna Ananieva a Rolf Haaser, Markéta Štědronská, Clemens Höslinger). Tato rozmanitost pohledů a metod činí knihu atraktivní pro širší okruh čtenářů. Na několika místech celkový koncept publikace naštěstí předčí obvyklá očekávání spjatá s typicky poněkud eklekticky působícím sborníkem statí z konference.
Mohou za to mnohé koncepční přesahy mezi jednotlivými příspěvky, které ovšem nepůsobí jako obtěžující opakování, ale spíše jako červená nit, díky níž kniha i přes bohatost rozdílných perspektiv a autorských stylů působí jako organický celek. Patří sem například i metodická citlivost vůči geografické rozlehlosti, a tedy i jazykové a kulturní komplexnosti v Ambrosově biografii a recepci. Hlavní centra Ambrosova působení, Praha a Vídeň, i české a rakouské prostředí, v němž se pohyboval, si zde nekonkurují, ale spíše se vzájemně a vyváženě doplňují. Navíc jsou zde reflektovány i další lokality, jako je Budapešť nebo Bratislava. Dalším pozitivem všech příspěvků je zřetelná orientace na primární zdroje (jak s ohledem na Ambrosovy spisy, dopisy, sbírky a skladby, tak i s ohledem na recenze jeho děl či reakce na jeho spisy). Autoři přitom nešetří dlouhými, většinou kompletně reprodukovanými citacemi, někdy jsou připojeny i rozsáhlé přílohy, což z knihy dělá nejen pestrou četbu, ale i základní pramenně referenční dílo. Je poněkud škoda, že se většina autorů – nejspíše kvůli pramenné situaci – soustředí spíše na Ambrosovo působení veřejné, některé články ale i přesto nabízejí pohledy do soukromých pramenů a zmiňují biografická specifika spjatá s Ambrosovou osobou (např. Ambrosovy cesty a dopisy v textech S. Wolkenfelda, C. Höslingera či S. Trösterové).
Nejzajímavějším momentem pro široké publikum je nejspíš pokus autorů o kontextualizaci A. W. Ambrose a jeho díla vzhledem k prostředí, v němž se pohyboval. Publikace toho dociluje tím, že téměř všechny příspěvky se zabývají vlivy Ambrosových současníků na něj (většinou mužů a v menší míře i žen) v nejrůznějších životních a pracovních obdobích, ale i rodinnými a dalšími vztahy. V těchto souvislostech lze jmenovat jména jako například Hector Berlioz, Sigmund Goldschmidt, Franz Grillparzer, Eduard Hanslick, Raphael Georg Kiesewetter, Ludevít Procházka, Robert Schumann, Anton Springer, Richard Wagner, Barnabas Weiss a Robert Zimmermann. Každý, kdo si knihu pozorně přečte, navíc získá podrobný přehled o dobovém veřejném diskurzu, texty zmiňují totiž nejen významné skladby a hudebně historické či estetické spisy, ale i známé noviny a časopisy (např. Bohemia, Lumír či Wiener Zeitung) a neopomíjejí ani menší, ale v té době dosti vlivná média (např. Der Schmetterling nebo Der Spiegel, srov. články A. Ananievy a R. Haasera). Kniha tak nabízí nové informace o A. W. Ambrosovi a také obecně o kulturním životě v oblastech a sférách, v nichž byl činný (kromě mediálněhistorických klasifikací např. i pasáže o církevních dějinách v Praze [Bilwachs], o recepci R. Wagnera [Horz a Wilfing], o dějinách žánrů a druhů a programové hudbě [Reittererová] a o paralelách mezi dějinami umění a hudby [Štědronská a Petrasová]).
V neposlední řadě umožňuje sborník zabývat se na metaúrovni také aktuálními problémy a trendy v hudební vědě a humanitních vědách obecně. Vědecko-historický základ pro tyto úvahy poskytují kapitoly B. Boisitsové (o historii univerzity ve Vídni, Ambrosovi a Guidu Adlerovi) a I. Behrendtové (o hudební historiografii u Ambrose a Huga Riemanna). Další návrhy ohledně deziderát lze nalézt ve velmi stručné předmluvě vydavatelky a rovněž i v některých jednotlivých příspěvcích. Některé z těchto výzev a impulzů pro další výzkum jsou v současné době diskutovány i v jiných mezinárodních muzikologických či humanitněvědných kontextech – například návrh, aby různá regionální výzkumná centra a/nebo archivy spolupracovaly mnohem intenzivněji; požadavek větší interdisciplinarity, která by stejnou měrou těžila z odbornosti jednotlivých zastoupených oborů, aniž by musela být povrchní nebo zobecňující; nebo návrh nahlížet na dějiny hudby a kultury holisticky. Předkládaná publikace budí dojem, že je dalším krokem k oživení výzkumu života a díla A. W. Ambrose. Nezbývá však než doufat, že se nejedná o poslední počin. I přes nepochybně originální a rozsáhlý přínos této knihy pro hudební, literární a obecně uměnovědné dějepisectví vybízejí zmíněné otázky k dalším výzkumným projektům. Tak máme na mysli například další studie o Ambrosově významu pro dějiny umění nebo o jeho působení v soukromých a polosoukromých kontextech – např. v salonu hraběnky Šlikové v Praze, v jehož knize hostů se nachází i klavírní skladba od Ambrose (kniha je součástí sbírky rukopisů Juilliard Manuscript Collection a je přístupná online).
Publikace přináší řadu zajímavých ilustrací, prošla mimořádně pečlivým lektorátem, má přitažlivou úpravu a nechybí ani mimořádně užitečný rejstřík osob a děl. Vřele tuto publikaci doporučujeme každému, kdo se zabývá osobností Augusta Wilhelma Ambrose, hudebním a kulturním životem 19. století ve Vídni a/nebo Praze či (hudební) historiografií obecně. Cena 50 eur sice není zcela přívětivá; publikace je ale k dispozici v několika pražských (i jiných) knihovnách.
Přeložil Lukáš Motyčka
Markéta Štědronská (ed.): August Wilhelm Ambros. Wege seiner Musikkritik, -ästhetik und -historiographie. Wien: Hollitzer, 2021, 298 s.
