Napsal Pavel Janský
(25. 7. 2012)V důsledku okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy se uzavřela jedna část autorské tvorby básníka Pavla Janského (17. ledna 1929 – 27. ledna 2006) – lektorské posudky na literární rukopisy. V jeho pozůstalosti se nachází sloha celkem dvou set šedesáti šesti posudků datovaných od prosince 1955 až po srpen 1968. Největší množství z nich tvoří dopisy, v nichž lektor reagoval především na poezii zaslanou redakcím časopisů MY 64, Plamen, Sešity pro mladou literaturu a Literární listy. Samostatnou skupinu pak tvoří texty pro nakladatelství, dva z července 1964 pro Lidovou demokracii a sedm z prosince 1967 až července 1968 pro nakladatelství Svoboda. – Proti novinářským článkům, uveřejňovaným Janským v Zemědělských novinách či po roce 1968 v Nových knihách, se v lektorských posudcích, ve skrytějším a svobodnějším prostoru, který tato činnost poskytovala, prosazuje kritik s vlastním výrazným stylem a kritérii. Jako ukázku zde zveřejňujeme Janského posudek na sbírku Evy Bernardinové, psaný začátkem roku 1968 pro nakladatelství Svoboda. Básnickou sbírku, vydanou později, v roce 1969, v Československém spisovateli pod názvem Slunovrat, přivítali v recenzích například Rudolf Mihola (v Předvoji č. 13/1970, s. 6), Petr Kovařík (v Svobodném slovu 5. 2. 1970, s. 4) či Kamil Horňák (v Hostu do domu č. 8/1970, s. 33–35). Hodnota lektorských posudků Pavla Janského zřetelně vyvstává i v konfrontaci s těmito recenzemi.
Eva Bernardinová: Básně 1
(Lektorský posudek pro nakladatelství Svoboda)
Nedomnívám se, že poezii lze dělit na „mužskou“ (psanou muži) a „ženskou“ (psanou ženami), ale pro případ Evy Bernardinové nám toto dělení dobře poslouží: okruh zájmů její poezie je totiž zcela úzce vymezen postavením zaměstnané ženy ve vztahu k (rovněž zaměstnanému) manželovi a konflikty i situacemi z toho vyplývajícími. Tento základní tón charakterizuje báseň
Stála jsem ve frontě na tebe
za tvou prací
za tvou funkcí
za novinami
za odborným časopisem
čekala jsem že na mě přijde řada
jako v muzeu dávno vyhynulý druh
čeká že ho návštěvník
poplácá po zadku skrz sklo
Stála jsem ve frontě na tebe
ale ještě mě předešel tvůj spánek
Z toho ústředního bodu se pak začíná bludný pochod v kruhu: čekání na muže (motiv často se u Bernardinové vracející), jenž posléze přichází unavený a otrávený, starosti okolo domácnosti, dětí, nákupu atd. atd. To všechno je jistě látka i pro poezii dost zajímavá, skutečně aktuální – ale co naplat, když to není „udělané“. I kdyby nebylo známo, že Bernardinová začínala v Květnu, jde o typickou poezii všedního dne, jak ji traktovali právě květňáci. Květňácká poezie, tak snadná, protože k ní nebylo zapotřebí téměř nic víc než popisovat (pokud možno obyčejným, všedním slovem), byla snad ve své době – před deseti lety – významná jako reakce na údobí předcházející. Dnes z ní nezbývá skoro nic, vyžila se s tempem doby a nároky na umění vůbec. Čteme Bernardinovou: „Prostěradla jsou chatrná / záclony se sypou / talířů polovic / měli bychom být samé štěstí // [...] Jenomže já / prostěradla přestřihnu / sešiju obráceně / hlavu složím na tu řidinu / a dokoupím talíře / [...]“ (z básně Všechno mě opouští najednou).
Odtud pak zřejmě pramení i tón a výraz Bernardinové – jako by v české poezii nikdy neexistoval žádný Mácha, Sova, Březina, Toman, Šrámek, Neumann, Seifert, Halas, Nezval, Palivec, Holan a jiní a jiní velcí tvůrci, mistři jazyka. Vzhledem k autorčině stáří (36 let) je to s podivem. Co nacházíme, je hovorový výraz („po dvou dětech jsem zvadla“), slang, jenž ostatně jako vždy má dodat zdání bezprostřednosti tam, kde není („Ukecala jsem tě abys mě vzal / kam nevodíš chlápky z aut / kde zmažeš montérky že nejdou vyprat...“ z básně Zavolej hned jak vylezeš) a jakási neženská (nebo ženská?) neotesanost: „venku prosí muž abych otevřela / před chvílí prosil abych / zavřela / hubu // přijdu o polibek po večeři“ (Léčebna Jana Zrzavého); „Vědec ze mě nebude / ani prsama neprorazím“ apod.
A tak jediné dva verše, i když mají dost literární zázemí, které fungují jako poezie, znějí:
a chtěla bych říkat „prostírám vlasy své“
aby ta slova pil v čase který se zastavil
(Společné konto)
Ženy v české poezii dnes reprezentují jména Hauková, Prošková, Štroblová, z nejmladších talentovaná Kroužilová a Provazníková. Chtít k nim přiřazovat Bernardinovou by byl počin bláhový.
V Praze dne 31. ledna 1968
