Píše Lucie Antošíková
(E*forum, 6. 2. 2019)Ve dnech 15. a 16. listopadu 2018 se v malém sále Ústavu pro českou literaturu AV ČR konala pod taktovkou ústavního Germanobohemistického týmu mezinárodní konference Jak psát transkulturní literární dějiny?
Příspěvky účastníků zahrnovaly jak prezentace již probíhajících projektů literárních dějin, vedených snahou přesáhnout hranice národních filologií, tak teoretické úvahy o východiscích a úskalích takových snah. Do první skupiny patřila komenioložka Lucie Storchová, která představila historii výzkumu humanismu až po připravovaný výstup pod hlavičkou nakladatelství De Gruyter, dále Andreas Kelletat, hovořící o slovníku překladatelů, Germersheimer Übersetzerlexikon, Alexander Kratochvil, který přiblížil dějiny ukrajinské literatury, vznikající v návaznosti na švýcarský projekt „Regions, Nations, and Beyond“ a Steffen Höhne, který hovořil o přípravě příručky literatury z Bukoviny. Jednotlivé projekty se přitom s diskutovanou problematikou protínaly různou měrou a na jejich pozadí se rýsovaly první úvahy o souvislostech transkulturního pojetí, závisejícího na konkrétní pojednávané oblasti a době.
Řada dalších přednášejících se ve svých příspěvcích soustředila na vybrané autory – Franze Kafku (Marek Nekula, Manfred Weinberg), Karla Hynka Máchu (Václav Petrbok), Karla Gottlieba Windische, Irenu Brežnou, Eriku Blumgrund ad. (Jozef Tancer) – aby na jejich díle demonstrovala problematickou snahu o jasné vymezení jejich příslušnosti k národní filologii a související otázky spojené s mnohojazyčností. Jakkoliv se tito přednášející pohybovali v prostoru pouhých dvou století, i zde se zřetelně odhalila dobová rozdílnost chápání národní příslušnosti.
Problematika času se promítla také do diskusí nad periodizací literárních dějin. Matouš Turek mluvil o vývoji literatury jakožto vzájemně podmíněném střídání úpadku a rozkvětu; Jörg Krappmann o vztahu k rakouské literatuře a jejím vymezením. Ladislav Futtera se v kritice ustáleného dělení etap v nedávno vydaném Handbuch der deutschen Literatur Prags und der Böhmischen Länder (J. B. Metzler, 2017) postavil za důsledné dodržování zvolených kritérií, přičemž za žádoucí označil periodizaci na pozadí sociohistorických zlomů.
Úvahy nad posuny v chápání transkulturality zazněly i v příspěvcích Jana Hona, Jana Budňáka a Václava Smyčky, ať už hovořili o překladech, koexistenci děl nebo prostředkování. Ve snaze o uchopení problému jim bylo společným téma pojícího horizontu, který v popisu kulturních zvláštností umožňuje vyhnout se binárním opozicím.
Konferenci pořadatelé uzavřeli panelovou diskusí, do níž pozvali reprezentanty literárněvědného bádání v různých obdobích, jež se ve své práci zároveň potýkají s problémy jazykového vymezení české literatury – Michala Charypara, Daniela Soukupa, Hanu Šmahelovou, Michaela Wögerbauera, Štěpána Zbytovského a Mirka Němce. V debatě znova zazněly i otázky, provázející všechna předchozí jednání: Jaké období by zamýšlené dějiny měly obsáhnout? Na jaké publikum by měly cílit? V jakém rozsahu – časovém i materiálovém – se o nich uvažuje? A také: Co od transkulturních dějin literatury očekávají sami jejich autoři, s jakým záměrem k nim přistupují?
Ačkoliv jak tyto, tak titulní otázka konference Jak psát transkulturní literární dějiny? zůstaly až do konce nezodpovězené, jednotlivé prezentace i reakce z publika daly jasně znát, že potřeba nového uchopení literárních dějin v odborné komunitě existuje. Zřetelná však byla i všeobecná skepse vůči naplnění této potřeby v podobě dějin, které obsáhnou českou literaturu v celé době existence a současně i v celé její šíři, tedy včetně všech národnostních přesahů.
