Píše Václav Maidl
(31. 10. 2016)Málokdo dokáže sepsání bakalářské práce proměnit ve výhodu časného vědeckého startu. V případě knihy Ladislava Futtery Německá píseň o Libuši. Obraz českého dávnověku v české a německé literatuře 19. století (Příbram, Pistorius & Olšanská 2015) lze říci, že tomu tak je. Autor v ní v komparativním rámci shromáždil známé i méně známé texty s postavou Libuše, které analyzuje a srovnává, umí je vysvětlit z kontextu, ve kterém vznikaly, a propojit je i s kontexty jinými, což do jeho zkoumání přináší také určitý vývojový aspekt. Ve svém textu se neztrácí, nenechává se lákat přílišnými exkurzy, drží se hlavni linie. Pojmeme-li jeho knihu jako „vyprávění“, můžeme sledovat, jak udržuje jeho oblouk, jenž se pne nad zvolenou chronologickou osou, až posléze dospěje k syntetizujícím závěrům. Takto lapidárně popsáno to může připadat samozřejmé, ne každému autorovi je však takový dar dán, ne každý dokáže odolat odbočkám či detailním analýzám „do posledního atomu“, pod nimiž se analyzovaný text v posledku ztrácí a jež působí v celku knihy disproporčně.
Co myslím oním zmíněným „komparativním rámcem“? Navzdory více než čtvrt století otevřeným hranicím, navzdory zvýšenému zájmu komparatistickému, jenž zkoumá kontakty mezi českou a – zejména – německy psanou literaturou na přelomu 19. a 20. století (např. práce Daniela Vojtěcha nebo Lucie Merhautové, dříve Kostrbové), a uvědomění si širšího kulturně geopolitického kontextu rakouské monarchie (Dalibor Tureček, Václav Petrbok) zůstává „literatura dlouhého 19. století“ v povědomí české laické veřejnosti zafixována na obraz „národního obrození“ čili na literaturu utvářenou v českém jazyce a vnímanou izolovaně jako jedinou v českých zemích. Ladislav Futtera coby germanobohemista tuto optiku otáčí: Umělecké projevy artikulující dané téma na jazykově české straně zůstávají v pozadí jako to, co je předpokládané a známé (Kosmova a Hájkova kronika, RKZ, Smetanova Libuše, Zeyerův Vyšehrad, symbolika výzdoby Národního divadla), a těžiště práce se soustřeďuje na literární výtvory s tématem Libuše v jazyce německém.
Je zvláštní ten zájem Němců, mimozemských i vnitrozemských, o téma, jež dnes pociťujeme jako výhradně „naše“ české. (Představme si to opačně: kolik děl psaných česky vzniklo např. na téma Nibelungů?) L. Futtera coby literární historik dokáže pracovat s kulturněhistorickým kontextem doby, a má proto pro tento zvláštní zájem přirozené vysvětlení: Jestliže o postavu Libuše projevil zájem Johann Gottfried Herder ve své Fürstentafel, nevyplývalo to z jeho zvláštní náklonnosti k Čechům, nýbrž z jeho zájmu o slovesnou tvorbu v národních jazycích a zejména o ústní lidovou slovesnost, jejíž odlesk viděl v tradovaných (a písemně fixovaných) bájích a pověstech. Že se se škatulkově zařazovaným osvícencem Herderem ocitáme již na prahu romantismu, je evidentní a L. Futtera to také přesvědčivě dokládá (srov. kapitolu Johann Gottfried Herder čili Geburt der Nation, s. 28–34). Pověst o Libuši ztvárněná Herderem ve Fürstentafel a zařazená do několikasvazkového souboru Stimmen der Völker in Liedern je tak jen jednou z mnoha a nevyčnívá jako při „naší“ národní recepci, zacílené pouze na to „české“ v Herderově sbírce. Současně L. Futtera osvětluje, proč se skladba ocitá v oddílu Deutsche Lieder, kde bychom ji asi jako roduvěrní Češi nečekali, kam však z hlediska Herderovy historickogeografické logiky patří, neboť české země vnímá jakou součást Svaté říše římské národu německého. V jeho době bylo obvyklé pojímání národa dle zemské, nikoli jazykové příslušnosti. To bylo v průběhu 19. století opuštěno ve prospěch jazyka coby určující kategorie národní příslušnosti. Futterův odkaz na tuto proměnu paradigmatu národa pak dovoluje již bez problému pochopit, proč se v Musäových Volksmärchen der Deutschen objevuje rovněž Libussa.
Dalšími známými autory píšícími německy o Libuši, jimž se práce věnuje, jsou Clemens Brentano a Franz Grillparzer. V Brentanově osobě a jeho „dramatu“ Die Gründung Prags již máme co do činění s vyhraněným romantismem německé ražby. Důležitější než stylové přiřazení je však pro L. Futteru (patrně i vzhledem k Brentanově konverzi ke katolictví následující krátce po vydání knihy) přítomnost motivů, jež v pohanské společnosti ohlašují nástup křesťanství. Zaměřuje-li se v této části výkladu spíše na psychologickou komponentu autorovy osobnosti, převažuje v navazujících pasážích opět historická perspektiva a při objasňování Brentanova pojetí českých zemí jej přiřazuje jednak k Herderovi a Musäovi, jednak jej včleňuje do kontextu napoleonských válek a vzepětí německého vlastenectví.
Stejně jako u Brentana načrtává autor také u Franze Grillparzera nejdříve biografickou linii a kontext ostatního díla, aby poté přešel k dramatu Libussa, dílu pro jeho téma stěžejnímu. Zabývá se jeho komplikovaným vznikem i možnými zdroji a ústředními konflikty, které dramatem „hýbou“: člověk a / versus stát, mužský princip versus ženský princip. Jedna kritická připomínka: Toto „filozofické drama“ – na rozdíl od dramatu Brentanova proveditelné (a také provedené) na jevišti – rozhodně není žádnou „roztomilou pohádkou“, jak o tom píše v souvislosti s Musäem na jiném místě (s. 40). Pozornost zaslouží rovněž recepce opožděné premiéry díla. Jak zjišťuje L. Futtera, byla ambivalentní jak ve Vídni, tak v českém prostředí. Ačkoli se v Čechách s pozitivním přijetím nesetkalo ani rané drama König Ottokars Glück und Ende (1825), břitká a v nacionálním duchu psaná kritika Josefa Václava Friče Grillparzerovy hry uvedené v roce 1874 ukazuje, jak se za necelé půl století společnost v Čechách proměnila: Jestliže ve 20. letech 19. století bývala česká látka ztvárněná německy píšícím básníkem přijímána s nadšením, jak to dokládá ve Futterově knize podkapitola Meine Landsleute na příkladu eposu Wlasta od Karla Egona Eberta, pro jazykově probuzenou českou společnost let sedmdesátých jako by Grillparzer sáhl na nedotknutelný zakladatelský mýtus, jehož správná verze byla přece uchována v RKZ.
Uvedením jména Karla Egona Eberta se již dostáváme k autorům domácím, leč píšícím v druhém zemském jazyce. V německojazyčném prostředí nejsou zdaleka tak známi jako výše uvedení autoři, je však dobře, že je L. Futtera do své knihy zařadil a připomenul je tak soudobé české společnosti jako nedílnou součást společného kulturního dědictví. Futtera jde opravdu do detailu, těží z Krausovy Staré historie české a výsledkem je obdivuhodný komentovaný výčet jmen: Karl Franz Guolfinger von Steinsberg, Johann Nepomuk Komareck, Joseph Georg Meinert, latinská práce Bolzanova, Paul Alois Klar, Uffo Horn, David Mendl, Ferdinand Stamm, v širším kontekxtu pak i Caroline von Woltmann, Wolfgang Adolf Gerle nebo již zmíněný Karl Egon Ebert. Je při tom symptomatické, že tvorba těchto autorů se od českých látek odvrací v polovině 19. století – rok 1848 zafungoval v tomto ohledu jako velká a rozhodující výhybka. Právě proto, že se jedná o dědictví společné, má svou logiku, že v knize nazvané Německá píseň o české Libuši je zhruba poslední čtvrtina věnována postavě Libuše v literatuře a kultuře jazykově české.
Vedle Futterovy sečtělosti a schopnosti syntézy chci vyzvednout ještě jeden rys této publikace: její osvětové zaměření. Navzdory tematice a odbornému zpracování je kniha určena širšímu čtenářskému okruhu, který má přitáhnout (o čemž svědčí již přitažlivý název využívající zdánlivého protikladu) a obeznámit s daným tématem, a tak vytrhnout z dosavadního autostereotypu. Že by se některé pasáže daly krátit (např. Předmluva či opakování významu Jiráskových Starých pověstí českých na s. 96 a 99), je jen malou pihou krásy na povedeném celku.
P. S. A pro inspiraci, jak nás ta Libuše poznamenala až hluboko do 20. století: Vedle citované pasáže z Macurova Ten, který bude, připomínám také Libuši (sic!) Moníkovou a její Fasádu (ve vydání z r. 2004 v Argu s. 28–29) stejně jako Pavanu za mrtvou infantku (Argo 2005, s. 64–65).
Základ tohoto echa tvoří recenze napsaná pro Slovo a smysl. Děkuji editorům SaS za svolení k druhému použití recenze. vm
Ladislav Futtera: Německá píseň o Libuši. Obraz českého dávnověku v české a německé literatuře 19. století. Příbram, Pistorius & Olšanská 2015, 134 s.
