Napsal Jan Lopatka
(18. 5. 2016)Na blížící se symposium o literárním kritikovi, redaktorovi a editorovi Janu Lopatkovi (1940–1993) upozorňujeme dnes opětovným zveřejněním stati, kterou autor v době jejího vzniku publikovat nemohl. Text vznikl za poněkud kuriózních okolností. Na konci roku 1965 byl z politických důvodů zastaven umělecký měsíčník Tvář, k jehož kmenovým autorům Lopatka patřil. V prvních týdnech roku 1966 napsal kritik na žádost týdeníku Literární noviny článek o stavu současné české prózy. Po jeho zveřejnění v č. 11 z 12. 3. 1966 (s ironickým titulem Triumf skutečnosti) tiskla redakce LtN téměř týden co týden až do července reakce dalších kritiků a prozaiků. Většina z nich byla takové povahy, že Lopatka napsal další text, jehož tématem byl průběh debaty samé. V Literárních novinách jej však už otisknout odmítli a článek nevyšel ani v brněnském měsíčníku Host do domu, kam jej kritik poté nabídl a kde dospěl do fáze sloupcových korektur, než byl s konečnou platností stornován. Zveřejněn byl až posmrtně podle dochovaných sloupcových obtahů ve výboru Lopatkových statí Šifra lidské existence (Torst 1995, s. 182–186) a v komentáři ke kritickému vydání autorovy knihy Předpoklady tvorby (Triáda/Plus 2010, s. 265–268, zde také od s. 251 podrobnější výklad). Článek publikujeme nejen v souvislosti s konferencí plánovanou na 8. a 9. června, ale také jako diagnózu jevů, které v současném veřejném prostoru bují v nejrůznějších mutacích dodnes.
mš
Lež v literatuře
V Literárních novinách se s přicházejícím jarem začalo diskutovat o literatuře. Sám tento fakt je nutné zaznamenat, literatura tu zrovna nebývá středem zájmu.
Na nemyslivost a obavu z jakéhokoli výraznějšího stanoviska, natož soudu, na porušení základních vztahů mezi tvorbou a myšlením poukazovali později někteří z diskutujících v týchž novinách. Růžena Grebeníčková (LtN č. 30) formulovala jiný rys – „samaritánství“ v kritice. Stav, kdy se zdůrazňuje „spolupráce“, „dobrá vůle“ mezi autory a kritiky, kdy český spisovatel, který začne přemýšlet o podstatě vztahů mezi spisovateli a kritiky, dostačí s myšlením na úvahy, má-li kritik současné členy spisovatelské obce chválit, nebo ne, má-li s nimi po sousedsku dobře vycházet. Protože se v našem tisku o literatuře příliš nerozmlouvá (marginální spory o hodnocení sezónních projevů nesmějí mýlit), vyhřeznou nahromaděné anomálie okamžitě, vděčny za první příležitost. Zvýrazní se pak všechny rysy, které jsou v běžné praxi rozptýlené. Kromě uvedených jevů bych chtěl upozornit na jeden ne bezvýznamný. Na pohyb a proměny mystifikace, přesněji však lži, na různou míru jejího použití, na různý stupeň její promyšlenosti. Na to, že bez užití lži – ať dobře, nebo špatně, tedy „správně“ míněné – nebyla by myslitelná řada nejen příspěvků, ale přímo postojů, které představují. Pokud jde o účinnost takového prostředku, jistě si uživatelé nevybírají nejhůře. Nevím jen, je-li snaha „vyhrát“, dosíci něčeho v mocenském slova smyslu, tím nejpřiměřenějším cílem myšlení o literatuře.
Všimněme si takových typických postojů. Autoři, kteří vytvářeli nejžádanější budovatelské romány, cítí se ukřivděni, hlásí se se svým patentem na „lidového“ čtenáře a sugerují světu iluzi, že kritika podporuje jen „moderní“ díla a utlačuje nešťastníky, kteří musejí nést čtenářské břímě našeho lidu. To je hned dvojí nepravda. Neboť – žádná taková normotvorná kritika nepřevažuje, spíš by jí bylo zapotřebí. A kdyby existovala, proč se jí brání zrovna ti, kteří před nedávnem plnili jakoukoli objednávku kritiky na víc než sto procent? Pokud jde o „lid“ a jeho domnělou nebo skutečnou účast na literární přítomnosti a její přípravě, je tu jeden z předních úkazů mystifikátorských operací s tímto činitelem – použití kladné. „Lid je zná a v srdce své je vpíše, až malý závistníků zmlkne sbor.“ Kdyby tak bylo možno urychlit to vepsání nějakým mučícím zařízením, aby zápis byl zaručeně nesmazatelný.
Bohorovné, cynické překrucování partnerových výroků patří tu k osvědčené technice. Mívá i posvěcení – reflektovanou lež ex officio. Její uživatelé jsou si vědomi momentální převahy osoby nebo instituce, a to spolu s běžnou zkušeností, že napsané slovo, byť třeba celý národ věděl o jeho lživosti, vykoná své, stačí k fundování postoje. Tento typ se uplatnil i v jarní diskusi, jinak není nový. Podobné provenience jsou všechny hlubokomyslné rozsuzovačské teorie o tom, že vyhraněný kritický názor je totéž, co někdejší sekyrářská opatření.
Na banálních mystifikacích historických, záměnách části a celku, propagace a faktů, je založeno snad nejrozšířenější současné pojetí literárního vývoje od padesátých let k dnešku. Tkví v zasvěceném rozpomenutí na špatné poměry v padesátých letech a na postupné a podstatné zlepšování. A v případném rozhořčení na ty, kteří to postupné zlepšování obligátně nerespektují. Nemám v úmyslu polemizovat s touto tezí, pokud jde o kulturně politické a cenzurní okolnosti, přesněji o jejich zcela vnější stránku. Vztahovat však tento evolucionismus na proměnu produkce a hovořit tím o růstu a diferenciaci hodnot je – nejde-li už o nemoc z nakladatelského povolání – buď dětinské, nebo lživé. Takové prisma se ukáže trapně provizorní, podíváme-li se například na to, jak se to mělo a má s nakladatelstvími a vydáváním beletrie, kolik nepostižitelných fíglů zabránilo vydání různých textů, kolik úhybných jednání přimělo unavené autory k přepracování, ohlazování, tendenčnímu doplňování textů. Provizornost stále papouškovaných teorií o vývoji od schematismu padesátých let přes postupné „zumělečťování“ až po dnešek odhaluje se při trochu zevrubnějším pohledu. Ukazuje se tu, že toto běžné pojetí spočívá na důvěřivém akceptování demagogie literární atmosféry, akceptování toho, jak se dané literární období chce jevit. Najde se asi málokdo, kdo by nevěděl o tom, že v padesátých letech nepsali jen literární a jiní funkcionáři, kterým byla dělána příslušná reklama, že se taky nepsalo jen to, co se tisklo. Zcela namátkou – napsal tehdy své zatím nejlepší texty Hrabal, psal Jiří Kolář, psal Hiršal, vycházely ineditní pracovní sborníky Karla Teigeho a Vratislava Effenbergera, kde byly například tištěny ukázky z ojedinělé tvorby Karla Hynka, psal Ladislav Dvořák, Durych, Zahradníček, vznikaly podivuhodné záznamy Jana Hanče, abych uvedl autory sdostatek různorodé. Podobná letmá zjištění staví do zcela jiného světla mechanické žebříčky a protokoly o růstu konkrétních výdobytků. Zamlženost většiny diskusních projevů, iluze složitosti, nevyslovitelnosti, úhybnost, stálé směšování rovin a činností, kritického pohledu se vzpomínkami, naivními sociologickými exkursy, nakladatelskou spekulací apod., tento nedostatek poctivé profesionální vyhraněnosti působí, že takové projevy nesnesou pak sebemenší konfrontaci s kteroukoli z oblastí, jichž se dotýkají.
Jiné použití „lidu“, které opět krystalizovalo v jarní diskusi, je použití záporné. Je součástí celého komplexu oblíbených operací. Jejich východiskem je zpravidla teze, že protivník má sice ze svého hlediska kus pravdy, že však vše je mnohem složitější. Složitější rozhodně ne v odborném slova smyslu; složitost literárního světa a dění, která se tak manifestuje, má spíš něco ze složitosti spletitého světa makléřů a buržánů nebo snad pašeráků omamných jedů, do které vidí jen několik protřelých zasvěcenců. Přitom by obecně měly být – alespoň účastníkům literární diskuse – známy přinejmenším nejzákladnější zkušenosti. Například ta, že interpretace reálných jevů je vesměs zdánlivě jednodušší (už jen proto, že je vyslovená, formulovaná) než chaotický, neorganizovaný materiál, který se interpretace pokouší osmyslit. Kvůli tomu se totiž co svět světem stojí interpretuje, aby se intelektuálním postojem zvážil smysl daného materiálu, aby se osvětlil, jednostranně charakterně postihl, a koneckonců i zhodnotil rizikem mýlky. Že vše je složité, ví každý, a nemusí si proto lámat hlavu nějakými problémy; neví-li to, dozví se tuto a spoustu jiných stejně moudrých tezí hned napoprvé na trhu nebo v čekárně. Lživá operace je tu především v nepatřičné sugesci nadhledu.
Nikdo z diskutujících se nepokoušel vyvrátit literární soudy, které k odpovědím podnítily. Místo toho se vesměs hovořilo cosi o tom, že většina knížek je skutečně pod psa, že však je lepší něco než nic, že se vše v literatuře stále slibně rozvíjí, ale je to bohužel brzděno zaostalým čtenářským lidem, který špatné knížky potřebuje.
Vůbec už se mi však ať takové nebo onaké zatahování lidu do problematiky nezamlouvá. Nevzpomínám si totiž, že by tento už po desetiletí – ať s oslavami, nebo s despektem – vzývaný lid psal před patnácti lety o socialistickém realismu, proti kosmopolitismu, později proti zjevnému schematismu, pak proti schematismu vůbec, proti kultovní literatuře..., mám s úlohou tohoto lidu ve všech podobných případech podstatně lepší zkušenosti než s jeho samozvanými patrony. Jeho iniciativa byla tu menší, i než by se mohlo zdát z těch různých kampaní – otiskování dopisů „prostých“ čtenářů apod. Byly a vždy budou dílem manipulátorů. Všechno tohle úhybné mlhavé svalování viny, ta málem právní pozice, je jen jedním z důsledků zvláštní přízemnosti a špatné praktičnosti našich kulturních meditací. Jejich jedinou transcendencí bývá většinou návod k nějakému opatření, nejraději ještě k nějaké té defenestraci.
Námětů je v tomto materiálu ještě sdostatek. Upozorňuji jen na to, co se mi zdá základní. Bude nutné dále se těmito věcmi zabývat. Ale skutečně, to znamená bez ohledu na to, čemu slouží nebo k čemu se jich případně dá zneužít. Tím především můžeme zjistit, že věci jsou možná horší, nebo lepší, ale především jiné než jejich sebesubtilnější užitková interpretace. Nemusím jistě připomínat, že tím přirozeně nikdy nedosáhneme likvidace lži a jejích – byť bezděčných a byť dobrou vůlí motivovaných – masek. „...stejně jako má ten nejhorší autor své čtenáře, tak i největší lhář má své věřící; a často stačí, aby se lži přikládala víra jen hodinu, a zhostí se svého úkolu. Lež létá a pravda za ní kulhá...“
(Poznámky ▬ stať Růženy Grebeníčkové Kritika a samaritánství je zařazena do výboru O literatuře výpravné, IPSL/Torst 2015, s. 416–417 ▬ „Lid je zná a v srdce své je vpíše...“ – variace na první dva verše z básně Jaroslava Vrchlického Cestou ze sbírky Zaváté stezky (1907), kde stojí: „Ó, lid mne zná a v srdce své mne vpíše...“ (Básnické dílo J. V., sv. 4, , Melantrich 1951, s. 234) ▬ závěrečný citát pochází z eseje Jonathana Swifta Umění lhát v politice, již v překladu Libora Štukavce otiskl Host do domu v č. 2 z února 1966, s. 1–5.)
