Píše Terezie Pokorná
(25. 5. 2011)
Příliš mnoho spontaneity
V Babylonu č. 2/2011 (s. 4) věnoval Petr Placák pozornost článku Michaela Špirita o textech Zdeňka Vašíčka, publikovanému na www.ipsl.cz. Placákova reakce s názvem Pedanterie jako metoda se tváří jako ostře a hluboko zacílená analýza, ve skutečnosti ale prozrazuje něco jiného než zájem o to, co a jak Špirit o Vašíčkovi napsal. Napadají mne tři možnosti, které se vzájemně nevylučují: Buď Špirit leží Placákovi v žaludku tak nějak en bloc a Placák se o tom rozhodl z nějakého důvodu svět informovat právě nyní. Nebo je Placákovi už jedno, co píše a zveřejňuje. Anebo se Placáka dotklo, že si Špirit v inkriminovaném textu dovolil vznést jemně ironickou poznámku na adresu jím vedeného Babylonu, který charakterizoval jako „spontánně redigovaný“. (V kontextu Špiritova stylu a při vědomí toho, jaký Babylon je, se mi citovaná formulace zdá být ještě eufemismem.) Placák Špirita v tomto dílčím bodě na rozdíl od mnoha bodů podstatných bere důsledně za slovo a k spontánnímu redigování Babylonu se v závěru své reakce hrdě hlásí, přičemž spontaneitu staví do protikladu k Špiritově „hnidopišství“.
Samotná Placákova odpověď je pak výmluvným příkladem takového druhu spontaneity, neboli živelnosti, samovolnosti, bezděčnosti a nenucenosti, který zabraňuje jakémukoli myšlení. A o myšlení by v publicistické, kritické či vědecké práci, o nichž je ostatně i v Placákově a Špiritově textu hlavně řeč, snad mělo jít především; pokud má výsledek působit navíc vtipně, lehce a uvolněně, platí to možná ještě víc. V jedné hře Alana Bennetta se praví: „Aby člověk nemusel na něco myslet, musí to mít moc dobře promyšlený.“
Tohoto pravidla se Placák ve své hurá reakci nedržel. Když jsem si ji přečetla a poté vyhledala domněle na cucky rozcupovaný Špiritův článek, zprvu jsem si myslela, že šéfredaktor Babylonu odpovídá na jiný text a pouze zaměnil bibliografický odkaz, což by se mu při jeho pěstěné spontaneitě jistě mohlo přihodit snadno. Pak jsem pohříchu nahlédla, že Placák svůj velkolepě vyhlížející výpad na Špirita jen postavil na nepravdách a klamech:
1. Placák tvrdí, že Špirit si troufl kriticky pojednat pouze poslední Vašíčkovu knihu, zatímco o předcházejících mlčel. Ve Špiritově textu jsou dva ze tří odstavců věnovány předcházejícím Vašíčkovým knihám, zatímco té poslední odstavec jeden.
2. Placák tvrdí, že Špirit se „pustil nejen do Slavoje Českého“ (pseudonym Zdeňka Vašíčka), ale i do editora jeho knihy Viktora Šlajchrta. Ponechme stranou, jestli se Špirit do Slavoje Českého „pustil“, nebo jestli jeho texty jen přijal s menším respektem než texty Vašíčkovy. Konstatujme tu pouze, že Špirit editorskou práci Viktora Šlajchrta ve svém článku výslovně a jednoznačně ocenil, připojil pouze pochybnost o zařazení jednoho interview do knižního výboru.
3. Placák coby šéfredaktor Babylonu svůj ohlas na Špiritův text otiskl vedle fotografie nedávno zesnulého Zdeňka Vašíčka, také vedle své řeči na jeho pohřbu a nad posmrtně vydanou částí rozhovoru s ním. Protože v Babylonu mezi příznačně nemnohými fakty o Špiritově článku není ani uvedeno, kdy vyšel, jeví se Špirit v dané adjustaci jako zbabělec, který si – v Placákově interpretaci ovšem – vykasal rukávy na mrtvého autora. Špiritův článek byl publikován 16. 12. 2010, tedy bezmála půl roku před Vašíčkovou smrtí, Placákův 3. 5. 2011, tedy zhruba půl roku po Špiritovi.
S takovými a podobnými detaily se však Petr Placák nezdržuje, má totiž při vší spontaneitě mnohem vážnější starosti, Špirita přesahující a náhle se probouzející v starostlivém mudrlanství: „Interpretace je obecně Achillova pata tuzemských věd, které – jakmile se pustí empirie – ihned ztratí půdu pod nohama.“ Já bych zase řekla, že Placák ve své spontánní interpretaci Špiritova textu ztratil půdu pod nohama ještě dřív, než se empirie vůbec stačil chytit. Jenže pro takto vlajícího ducha jsou fakta stejně jako pregnantní formulace a promyšlené argumenty jen výrazem „hnidopišství“, „inženýrství“, „nudy“ a „pedanterie“. Proti gustu žádný dišputát, mě zase moc neodvazuje, když se někdejší autor originálního Medorka či jiskrných Starcových zápisků v textu, o němž tu píšu, spokojí s ošuntělým vtipem ne zrovna výstižné metaforiky „tváří se důležitě, jako když trůní na záchodě“, stejně jako mě nerozradostňuje, když má tamtéž stejný Petr Placák, který psal v devadesátých letech odvážné texty do Necenzurovaných novin, Českého deníku nebo Kritické Přílohy, dnes potřebu lézt, abych se přidržela jeho lidově zemité obraznosti, do zadnic mainstreamových masmediálních part zhoufovaných ve vydavatelské skupině Mafra. Zůstává ještě otázka, jestli byl jeho útok na Špirita, dočista se vymykající pravidlům rovné polemiky a věcného střetu názorů, jen výrazem až příliš velké spontaneity, naprosté rezignace na základy dobré práce, anebo jestli v análech Babylonu zůstane navždy zvěčněn jako památný příklad nepěkné rány pod pás.
Psáno pro Bubínek Revolveru a Echa IPSL