Napsal Paul Leppin
(7. 12. 2015)Před několika dny, 27. listopadu, jsme oslavili výročí narození pražského spisovatele Paula Leppina (1878–1945). Ve své krátké Autobiografii, která vyšla u příležitosti jeho 60. narozenin ve druhém svazku Pražské rapsodie (Prager Rhapsodie. Das Antlitz der Mutter. Prag: Verlag Dr. Arthur Werner, 1938, S. 87–89), vystihl zásadní význam rodného města pro své dílo takto: „Mým nejhlubším zážitkem zůstala Praha. Její rozpolcenost, její tajemství, její krysařovská krása dávala mým básnickým pokusům vždy znovu podnět a obsah“ (s. 89). Pokud bychom se pokusili vyjmenovat všechny Leppinovy lyrické, prozaické, dramatické a esejistické texty, ve kterých Praha hraje nějakou roli, byl by seznam nesmírně obsáhlý. Ale jen velmi málo titulů by dnes bylo známo širšímu publiku, protože kromě románu Severinova cesta do temnot (Severins Gang in die Finsternis. München: Delphin-Verlag, 1914, česky Praha: Concordia, 1992) a několika básní bývá z jeho díla jen máloco recipováno. A přitom právě četné vzpomínkové články, které za svého života publikoval v nejrůznějších časopisech, týdenících, měsíčnících, odhalují působivé momenty lokálního koloritu a obrovský lesk zašlé doby, kdy působil „jako šprýmař a nekorunovaný král pražské bohémy“ (s. 88). A tím není myšlena – jako u některých jiných jeho současníků – jen německá Praha. Leppin se po celý život pokoušel navázat kontakty s česky píšícími kolegy. Už v mladých letech začal pro německý tisk recenzovat českou literaturu (např. Jungtschechische Litteratur. In: Die Gesellschaft, roč. 15, 1899, sv. 4, s. 74), sám si dokonce troufl na překlady (např. báseň Tělo od Otokara Březiny: Der Leib. In: Die Gesellschaft, roč. 15, 1899, sv. 2, s. 332) a stal se mimo jiné spolupracovníkem Moderní revue. Příčilo se mu, že „se německá spisovatelská kolonie zahrabala v zádumčivě-melancholickém podivínství na nepřátelském území slovanského města“ (Prag. Schriftstellerkolonien VII. In: Das literarische Echo, roč. 21, 1918, č. 5, 1. 12., sl. 274). V české literární komunitě se tyto jeho snahy setkávaly se sympatiemi a přijetím, jak dokládají např. následující řádky ze zdravice Fráni Šrámka Paulu Leppinovi: „Paul Leppin patří k Němcům, u nichž skutečně nemyslíme na to, že by mezi národy existovala nějaká nepřátelská dělítka, což ho šlechtí“ (In: Prager Presse, roč. 8, 1928, č. 328, 25. 11., příloha Dichtung und Welt, s. 1).
O blízkosti mezi německými a českými umělci, kterou si Leppin vždy toužebně přál, je řeč i v následující eseji Pražská bohéma (Prager Bohème) z roku 1921. Do češtiny ji přeložil Milan Tvrdík, a sice výlučně pro dvojjazyčný vzpomínkový večer, který se uskutečnil v dubnu 2015 u příležitosti 70. úmrtí Paula Leppina ve spolupráci s Ústavem germánských studií Filozofické fakulty Karlovy univerzity v Pražském literárním domě autorů německého jazyka. Leppinův text vyšel původně v prvním ročníku Prager Presse (č. 48 z 15. 5. 1921, příloha, s. 1). Na některých jménech, která zmiňuje, lpí zatím – tak jako i na jeho – patina zapomnění. Kéž bychom ji tímto opětovným uveřejněním alespoň trochu seškrábli!
jh
Pražská bohéma
Vzpomenu-li na dobu, kdy v Praze existovalo cosi jako německá bohéma, vyvstane mi před očima především nezaměnitelná hlava Alexandra Moissiho. Mladý, vášnivý požitkář našel po hubených letech, která strávil v daleké cizině jako učitel jazyků, obchodník s koberci a příležitostný agent, útočiště v pestrém světě dojmů a představ. Odvážně chopil příležitost za pačesy a takřka přes noc povýšil ze statisty vídeňského Dvorního divadla na herce výrazných rolí na pražské zemské scéně Angela Neumanna. Následující roky přinesly nevyhnutelné krize tohoto kvašení, které jeho nezkrotný temperament stupňovaly chvílemi až k nepříčetnosti.
Tenkrát po nocích hýřila ve staropražských pivnicích a nálevnách společnost hrubšího zrna. Postrádajíc pevné principy, nezakotvená, bez společně sdílených uměleckých měřítek se shodovala v jakémsi extatickém přitakání životu, což bylo její nejmenší měšťanskou ctností. Doprovodným projevem a vlastní náplní všech jejích setkání byl humor, pramenící z velké části z mladické opovážlivosti, a jejím nepostradatelným průvodcem prázdná kapsa, která držela chuť k halasným dobrodružstvím na uzdě. Byl tu Richard Teschner, malíř jakoby z jiného světa, jehož svrchník a mlčenlivá odtažitost strhávala zaslepené akademiky k následování, byl tu i Viktor Hadwiger, hloubající ve stínu nemožného širáku o lyrických zvěstováních velmi neobvyklé formy, jenž později v Berlíně předčasně zemřel zatrpklý a nešťastný. Byli tu lékaři a požitkáři, povaleči a studenti, které ke stolní společnosti, lámající věčným problémům vaz chlubnou pózou a výřečností, lákala touha po nevázanosti a chtivost po senzacích, zatímco se nad jejich dychtivými hlavami vznášel cigaretový dým houstnoucí do úplné svatozáře.
Jeden z těchto obdivovatelů bohémy byl pak zpravidla vybrán jako mecenáš a měl tu čest zaplatit za všechny přítomné génie útratu. Někteří nováčci, ještě nedostatečně obeznámeni s těmito zvyklostmi, občas nevhodně protestovali, jejich odpor byl však okamžitě rázně zlomen. Vzpomínám si v této souvislosti na jednu hezkou kavárenskou scénku, kdy si Moissi, který byl vždycky pořádně při chuti, právě dopřával porci lahodné šunky. Proti němu seděl ostýchavý mladík, opatrně skrývající duchovní zájmy za pěstěným zevnějškem. Zřejmě proto v něm Moissi zavětřil finanční zdatnost a zapředl s ním laskavý hovor o cenách potravin. „Za tuhle šunku, co právě jím,“ – poučoval přátelsky hosta – „zaplatíte třeba Vy – – –“ – „Já?!“ – bránil se vylekaně lapaný mladík a zatvářil se tak zkormouceně, že celá společnost vmžiku propukla v hurónský smích. Pokusný králík pro Moissiho jazykovou ekvilibristiku se poté stal terčem posměchu ještě několikrát; jestli onen vyděšený kavalír tehdy šunku opravdu zaplatil, už se mi z paměti bohužel vytratilo.
S Gustavem Meyrinkem, který ještě provozoval svou směnárnu na pražském Novém Městě, a s Františkem Zavřelem a jeho fantastikou poblouzněnou suitou jsme jednoho dne nenadále vpluli do přístavu okultismu. Pro naše duševní rozpoložení, povážlivě promrhané na bludných cestách minulých let, byl tento skok do říše hraničních věd vítaným podnětem. V Zavřelově elegantním mládeneckém bytě s bohatými zásobami alkoholu a cigaret jsme až do ranního rozbřesku vyvolávali duchy, pořádali hašišové dýchánky a prováděli další pokusy s magií, ke kterým náš přičinlivý hostitel občas přispíval tím, že pozval skutečné čarodějnice, „média“ v podobě servírek a švadlenek, slibujících si od pohybujícího se stolu v přítmí pokoje zvlášť pikantní historky.
Jakmile nás Meyrink a Zavřel opustili, strašidelné přízraky se rozplynuly. Nepřinášely totiž přes metodickou vytrvalost všech účastníků pražádné hmatatelné výsledky. Do popředí se znovu prodral hédonismus bez cíle. Egon Erwin Kisch se vydával na lup do putyk pražské galérky. Ferdinand Onno, herec mladistvého vzezření, který teď už několik let hraje ve vídeňském Lidovém divadle, nechal svou zádumčivost plout ve spodních proudech naší veselosti, takže se mu v pijatikách a vymýšlení darebačin nikdo z nás nevyrovnal. Dodnes s rozkoší vzpomínám na hbitě improvizovaná představení Loupežníků, která jsme v pozdních nočních hodinách dávali k dobru publiku ospalých kavárenských hostů a která půvabně ilustrovala Onnovo nadání k režírování grotesky. Max Oppenheimer, náš expresionistický neopeřenec, se obětavě oddal roli čachráře Spiegelberga. Amálie, kterou vždy aktuálně objevil ve spodině pražského nočního života, požadovala za vystoupení pět zlatých.
Stylově potemnělá vinárna „U Dallaga“ na Václavském náměstí se po vystoupení nezřídka stávala místem politického bratření. Čeští spisovatelé, malíři a divadelníci sedávali ve stísněné vinárně se svými německými uměleckými kolegy mírumilovně na jedné lavici a výborně si s nimi rozuměli. K nejoblíbenějším štamgastům skvělého lokálu, jehož náhlý konec jako i mnohým dalším idylkám přivodila válka, patřili český básník Václav Hladík, král kabaretu Karel Hašler, nedávno zemřelý český prozaik Jan Osten či přívětivý František Khol, současný dramaturg Národního divadla. Z bohémy, jejíž potomci v posledních mírových letech popíjeli u otce Dallaga svou osamělou čtvrtinku vína, příliš mnoho nezůstalo. Nová generace, duchem doby vychovaná k vážnosti, stojí už oběma nohama v životě, jemuž je hravé nadšení stejně cizí, jako je cizí i jejímu umění. Franz Werfel se svou „bandou“, jak bývali kavárenským žargonem označováni jeho četní souputníci, svým mohutným temperamentem krátce před válkou naposledy bouřil pražskými nocemi. S ním pražská bohéma navždy ztratila stoupence, který ještě ponocoval s radostí; k vínem zmáčeným stolům, její nesporné doméně, teď usedli šmelináři se svými kurtizánami.
Překlad úvodu Petra Knápková, překlad Leppinova textu Milan Tvrdík
