Napsal Jiří Opelík
(21. 10. 2015)Text oslovující a hledající Jaroslava Seiferta napsal literární historik, editor a kritik Jiří Opelík k básníkovým sedmdesátinám (* 23. 9. 1901) nedlouho po své čtyřicítce. Vyšel ve strojopisném sborníku Pozdravy Jaroslavu Seifertovi (Praha 1971, s. 87–89; dostupný je v knihovně Libri prohibiti). Svého Seiferta autor posléze našel a představil antologií Talán rózsát hozok, již sestavil na básníkův popud pro budapešťské nakladatelství Európa (1986), a především výborem se stejným titulem (který „vymyslel sám Jaroslav Seifert“) „Třeba vám nesu růže“ – ten vyšel v roce 1999 stejně jako stať „Seifertovi andělé“ (v časopisu Česká literatura; doslov k výboru byl znovu otištěn loni v antologii Čtení o Jaroslavu Seifertovi). – Odhodlání a rozhodnutí „svou prací navazovat krásná přátelství“ – zabývat se věcmi podstatnými, psát o nich výstižně, objevně a nezaměnitelně – Jiří Opelík zůstal věrný. Navázal a prohlubuje mnohá. O tom zpravuje i aktualizovaná kompletní bibliografie, kterou při této příležitosti rovněž uveřejňujeme k jeho dnešním pětaosmdesátinám.
lm
Mistře, stárnu.
Také Vás to kdysi potkalo – čta Vaši poezii, řekl bych, že Vám bylo asi tolik, kolik mně je dnes. Každý nový podstatný životní pocit má u lidí svůj vyhraněný věk, a básníci se od ostatních liší pouze tím, že o těchto podzemních výbuších v člověku zanechávají zprávu. Ať jsou jakékoli víry a školy, jsou zajedno v čase, kdy si náhle uvědomí hranice vlastních možností, kdy se Smrt stává stálým partnerem jejich rozhovorů (nyní už bez koketerie), kdy přesně poznávají, že na trati životního maratónu dospěli do obrátky.
Před lety, dávno ještě bez chuti stárnutí na jazyku, jsem Vás neměl rád pro způsob, jakým jste se bránil: zdálo se mi, že jen slastným zavíjením do vzpomínek, tesknými návraty do mladosti, svoláváním lásek-oveček rozeběhlých po strmých a pichlavých stráních světa. Tolik krásné melodie zrádné jako vír. Teprve poslední sbírky, počínaje „Koncertem na ostrově“, mě k Vaší poezii doopravdy připoutaly a teprve sub specie těchto knížek dovedl jsem také jinýma očima přečíst všecko, co jste napsal před nimi. Poznal jsem, že jste se stárnutí dovedl bránit i jinak a že Vás od určitého okamžiku vůbec přestalo znepokojovat. Potvrdil jste mi, že nad nezměnitelným nabudeme vrchu tím, že si je přisvojíme. Jen tak očešeme jeho plody; jinak zůstaneme pod stromem.
Stárnutí pročišťuje věci. Víme lépe, co je podstatné a na čem nezáleží. I naše marnotratnost – pokud nás už osud obdařil tímto darem – je jaksi vyběravější. I naše nenasytná láska k životu. A tak poznáváme, že jednou z mála věcí, na nichž záleží, je přátelství.
Vy to víte jako málokdo, Mistře.
Přátelství má tu výhodu, že se váže na konkrétní osoby. Na jednotlivce, ne na kolektivy. Lidstvo může člověk milovat (chce-li být pošetilý), leč přátelit se s ním? To nejde.
V „Městě v slzách“ jste – příznačně „mladě“ – napsal: „Sebe milujíce, jsme dav…“ Pokud se v titulech básní z dvacátých a ze začátku třicátých let mihne pár příjmení, jde o jubilanty nebo učitele, proféty nové poezie (Apollinaire). Od sbírky „Jaro, sbohem“ se však situace nápadně změnila: kolik je tu náhle básní pečetících přátelství muže k muži a vyznávajících se s krásnou bezostyšností z této potřeby. Jedné z mála potřebných potřeb. Když vyšlo první vydání „Ruky a plamene“, nejpříznačnějšího projevu zmíněné tendence, bylo Vám dvaačtyřicet. Znám ten věk dobře, mluvím o něm od začátku.
Dovedl jste se tehdy a od té doby napořád obklopovat královskou společností. Jste vyběravý pták, Mistře, dovolte mi tuto familiárnost. Potřebuji často číst Vaše verše o Mozartovi, o Verlainovi, Tomanovi a Šaldovi, o Nerudovi, Horovi a Halasovi, o Josefu Čapkovi, o Mařatkovi, Františku Tichém, o Antonínu Procházkovi. Je tu také báseň na obraz Jana Zrzavého a jmenuje se – jaká náhoda! – „Přítelkyně“: „Jako by něžnou rukou mi svála / smutek, ticho a závěj – / ty, kterás dlouho nevypravovala, / prosím tě, dovyprávěj!“ Čtenář užasle pozoruje, jak svým mrtvým přátelům znovu dáváte plout v příboji krásy, lásky a života. Měli na Vás štěstí: obdrželi z Vašich rukou dar zmrtvýchvstání. A ti živí? Ti už vlastně neumřou. Jste ke svým přátelům nejštědřejší, Mistře.
Také „Ruku a plamen“ kladu na váhy svého současného rozhodování, přezkušování minulého a oťukávání budoucího. I pro mou profesi musí přece platit, že přátelství je hodnota jako málokterá jiná, i já chci svou prací navazovat krásná přátelství a dobýt tak pro sebe víc života. Onehdy jsem napsal studii o Vančurově „Hrdelní při“ a tam jsem, aspoň to tak cítím, takový vztah navázal.
Snad budu mít jednou štěstí a podaří se mi, skrze vlastní métier, uzavřít přátelství i s Vámi. Ještě nestačím. Ale vy tu budete dlouho a tak nemám strach z času, který běží úprkem.
Váš Jiří Opelík
