Píše Hana Kosáková
(31. 1. 2011)
Spisovatelka a překladatelka Radka Denemarková, jejíž zásluhou u nás nyní vycházejí knihy nedávné nositelky Nobelovy ceny Herty Müllerové, se v českém vydání prózy Cestovní pas (Mladá fronta, 2010) ujala i role autorky doslovu. Na rozdíl od překladu lze však její knižní doslov pokládat za zdařilý jen stěží.
Domnívám se, že úlohou tvůrce doslovu není bezezbytku přijmout spisovatelův způsob vidění a adaptovat se na něj, ale s jeho podáním skutečnosti se vypořádat ze své perspektivy, vlastním jazykem, odlišnými prostředky. Namísto toho se zdá, že Denemarková beze známky odstupu vstřebala stěžejní rysy autorčina stylu (lapidárnost výrazu, ostré významové zvraty, lyrizace), když její způsob psaní charakterizuje slovy: „Müllerová přistupuje k realitě ,jinak‘. Čtenáře přizve k obrubni studně, nechá ho zírat do hlubiny; a on si zvyká na chlad, průvan, vlhkost, oči přivykají šeru. Text je syrovým záznamem pomalého toku čekání, plynou dny, měsíce, roky, životy. Každý den je nicotný, nekonečný. Zároveň je osudový“ (s. 101).
O vlastní zkušenosti překladatelky sděluje: „Venku je sníh a já jím scvrklá jablka. Mám ráda pohyb, kdy se mnou oči. Ukazováček klouže po měkkém víčku. Překládala jsem text intuitivně. Jako zvíře. Po čichu. Vysoustružit věty. Vysoustružit češtinu. / Text je domino. Poslední slovo a obraz, který ze slova vyrůstá, podnítí další slovo. Překládat jazyk znamenalo překládat lyrický obraz, který slova vyvolávají. Herta Müllerová kuje slova v kovářské dílně“ (s. 106). Atd.
I pokud chce být doprovodný text osobním prožitkem uměleckého textu, nemůže rezignovat na svůj účel a jistý stupeň sdělitelnosti. Prostředky utvářející uměleckou prózu se ale pro doslov příliš nehodí – jeho funkcí je udržet distanci, dosáhnout určité roviny zobecnění a v neposlední řadě také přinést – jako právě v případě, kdy se jedná o autora čtenářům neznámého – alespoň základní literárněhistorické informace. Autorka doslovu prokazuje v tomto směru určité náběhy, ale opět jaksi neblahé, konfusní, zcestné: uvádí sice základní údaje o spisovatelčině životě, srovnatelně velkou plochu ale zaujímá exkurz o poválečném vysídlení československých Němců. H. Müllerovou např. zasazuje do sousedství s F. Kafkou, které je jistě prestižní, ale jen stěží obhajitelné (prý „izolovaností v moři a náruči jiného jazyka“).
Klademe-li si otázku, proč se Denemarková brání užít prostředků, které jí nabízí odborný jazyk k tomu, aby uchopila, co nám nějaké umělecké dílo otevírá, nalezneme možná odpověď právě v jejím doslovu: „Literatura emocionálně spoluprožívá konkrétní osudy, románová tvorba například si může oproti historii, literatuře faktu dovolit mířit na střed, na samu esenci, kde trůní nebo se hrbí pravda“ (s. 109). Je to tedy nedůvěra k jinému než uměleckému diskurzu – tedy i k doslovu samotnému. Radce Denemarkové zřejmě napsat „pouhý“ doslov nestačí, usiluje patrně o původní umělecký text.
PS: V textu doprovázejícím překlad další knihy Müllerové (Rozhoupaný dech, Mladá fronta 2010) Denemarková říká: „Jakmile člověk vezme do ruky tužku a papír, je možné úplně všechno.“ K tomu dodejme: bohužel.
Možná však nakladatel nahlédl omyl vydávat podobná sdělení za doslov, poněvadž tentokrát je text uvozen jako „Poznámka překladatelky“.
