Píše Luboš Merhaut
(8. 4. 2015)Humor v obrazech dodává výtvarnému umění výrazný aspekt literárnosti. Jde o téma, které z hlediska uměleckohistorického představuje rozsáhlý prostor dosud u nás ne příliš prozkoumaný (a pokud jde o kruciální nosič, humoristické časopisy v širším slova smyslu, i z hlediska literárněhistorického). „Intenzivní, byť nedostatečně zmapovaná a interpretovaná přítomnost humoru a satiry se ukazovala vždy, když se probírala tvorba v oborech kresby a grafiky, patřících rovněž dlouho k popelkám výzkumu a prezentace výtvarného umění,“ konstatoval Roman Prahl v úvodu monografie Karikatura a její příbuzní. Obrazový humor v českém prostředí 19. století, do níž přispěli rovněž Radim Vondráček a Martin Sekera. Knihu v zdařilé grafické úpravě Martina Pivrnce „vydaly Arbor vitae v Řevnicích a Západočeská galerie v Plzni 2014 u příležitosti stejnojmenné výstavy (s podtitulem Kreslíři a společnost v Čechách 19. století) konané v Západočeské galerii v Plzni, ve výstavní síni ‚13‘, ve dnech 8. 10. 2014 až 18. 1. 2015“. Publikace s bohatstvím obrazů (více než 350 reprodukcí) přesahuje žánr katalogu a funguje i samostatně, ostatně jako většina „výstavní“ produkce nakladatelství Arbor vitae.
Autor koncepce knihy a také její nejrozsáhlejší části Roman Prahl vymezil téma a základní pojmy ve značné šíři. Pod titulem „karikatura a její příbuzní“ se skrývá „mnohotvárný fenomén“, jehož hlavním médiem byl ve sledovaném období humoristický časopis. Vedle karikatury (jako záměrně deformovaného obrazu tváře, postavy atd.) s tradičně shledávaným komickým, kritickým nebo satirickým určením a působením zahrnuje grotesku, alegorii, hádanku, anekdotu, parafrázi a parodii, ironii atd. V jedenácti kapitolách Prahl sleduje historické formy a proměny kresleného humoru a satiry chronologicky od konce 18. století do začátku století minulého. Přitom se přínosně a ve vzájemných souvislostech pohybuje v několika rovinách: obecně humoristické, výtvarné (prostřednictvím uměleckých osobností, výtvarných uskupení či institucí), časopisecké a kontextové (hlavně s ohledem na česko-německé vztahy). „Obrazový humor se uplatnil jako důležitá součást širšího diskurzu moderní vizuální kultury. Stával se však zvláště citlivou záležitostí, pokud se dotýkal tradiční autority vysokého umění. Nová doba totiž takříkajíc uzákoňovala pojem krásného umění, mimo jiné tím, že muzea umění vydávala za chrámy svého druhu. Proto se obrazový humor, byť čerpal ze vznešených uměleckých vzorů minulosti a na ně odkazoval, častokrát tvrdě střetal s idealismem oficiální scény a s její ambicí na pěstování vysoké kultury“ (s. 10).
Prahl zmiňuje i „problém s přesnější identifikací smyslu jednotlivého díla z této oblasti tvorby a produkce. Čemu se naši předkové smáli, někdy dobře chápeme. Jindy zase není jednoduché ani zjistit záměr autora, ani rozpoznat způsob přijetí adresáty“ (s. 10). Naštěstí, dodejme, se nesnaží dospět k nedosažitelnému cíli v určení autorské intence, resp. popisování, jak ve své době diváci a čtenáři kresby vnímali, nýbrž sleduje především kontextové vztahy a nápovědi. S vědomím, že jde o současný průzkum a výklad rozměrného a různorodého předmětu, vychází především z tvarů, charakteristik kresby atp., z výtvarného zřetele s přesahy mezioborovými; vyhýbá se tak časté historiografické redukci karikatury na doklad určitých společensko-politických dějů. Významový rozptyl fenoménu karikatury je dán materiálem, jde vlastně obecně o umělecké dílo humorného charakteru, v některých projevech jevy typické a ojedinělé splývají. Na vratké půdě se Prahl ocitl ve snaze zahrnout fenomén modernismu, i školsky zjednodušený na „dění na české kulturní scéně navozené Manifestem české moderny z roku 1895“ (s. 125; dotčený text, žánrově manifest, byl ovšem nadepsán „Česká moderna“). Jako diskutabilní se může jevit zařazení kreseb Karla Hlaváčka, jenž o karikatuře psal (a je náležitě citován), nicméně jeho kresby se tomuto určení vzpírají, byť pojaty s důrazem na princip fantazijní – alegorický (navíc nebyl autorem sbírky Prostibolo duše, jejíž „ilustrace“ je reprodukována s. 133, napsal ji Arnošt Procházka). Zmíněný rozostřující posun by mohl osvětlit rozdíl mezi označeními „vlastní karikatura“ a „autoportrét“ (jež by Hlaváček nepochybně slyšel a užil raději). Takové rozlišení podařilo postihnout v příbuzné publikaci Orbis pictus Františka Kupky, vydané týmiž nakladateli při příležitosti předchozí plzeňské výstavy (30. 5. – 7. 9. 2014), jak naznačuje podtitul Mezi symbolismem a reportáží (ed. a koncept Markéta Theinhardtová a Pierre Brullé).
Kniha Karikatura a její příbuzní nabízí inspirativní spoje, rozšiřující informace (vedle výběrové bibliografie a rejstříků též Seznam kreslířů a grafiků a Seznam ilustrovaných časopisů humoru a satiry, který však může i mást, neboť nezaznamenává značnou proměnlivost podtitulů) a užitečné výklady. Jejich společným jmenovatelem je humor různého typu a provedení, zejména specifické projevy výtvarné nadsázky často významově dotvořené textem. Z literárněhistorického pohledu je zásadní vazba na téma humoristického časopisectví – ilustrovaných periodik jako jedinečného prostředí nejen pro karikatury v širším smyslu jakožto výtvarné práce, ale i pro realizaci vztahů obrazu a slova a hledání jejich působivé součinnosti. V tomto ohledu je pozoruhodný s jistotou podaný přehled Radima Vondráčka Tematický repertoár české karikatury 19. století (12. kapitola). – P. S. Změnu situace lze v hrubých (ve smyslu i brizantně fyzickém) rysech nahlédnout srovnáním s obsahem a tématy „speciálu“ týdeníku Reflex (1/2015, Nebezpečná sranda)…
