Píše Hana Šmahelová
(7. 1. 2015)Potíže s recenzí
Na tržišti současného vědního provozu, pohříchu soustředěného hlavně k sběru publikačních bodů, nejsou recenze odborné literatury nijak zvlášť ceněnou devizou, nicméně ani nepřízeň doby nemůže nic změnit na jejich fundamentálním významu pro literárněvědný diskurs. Stále platí, a občas se to v praxi i potvrdí, že právě tento žánr je schopen postihnout prostřednictvím reflexe jednoho díla to, co má obecnější platnost pro aktuální dění v oboru, dokáže inspirovat a obrátit pozornost k jevům, které ve spěchu přehlížíme. Je zde však ještě druhá strana této činnosti, ta která klade past našemu egu, neboť posuzování práce druhých je vždy spjato s určitým osobním kalkulem – v pozitivním, ale mnohdy též v negativním smyslu. Nelze jinak, osobní zaujetí kritice náleží, byť volání po objektivitě patří v dějinách literatury k těm nejhlasitějším – a také nejmarnějším. Přesto, nebo spíše právě proto, nemůže být recenzování žádným volným ringem, v němž jsou povolené fauly a do něhož může vstoupit každý, i ten, komu nejde o znalostí podloženou polemiku, nýbrž jen o siláckou sebeprezentaci.
Nad tím, aby recenze nestavěly falešné piedestaly, ale prokazovaly službu oboru, aby byly důvěryhodným zdrojem věcných informací, nikoli zkreslující svévolnou parafrází posuzovaného díla, měla by bdít redakce každého odborného časopisu. V případě časopisu „impaktovaného“, který má prezentovat špičkovou publikační činnost, za niž se udělují tolik žádané body, je péče o kvalitu veškerých příspěvků, a tedy i recenzí, přímo zakotvena ve statutu takového periodika. Učí-li se už studenti, že jedno z prvních pravidel, které by měl recenzent dodržet, je podání věcné – nezaujaté – informace o tématu, struktuře a metodologických východiscích sledovaného díla, potom je nasnadě, že minimálně totéž by měla chtít po autorech recenzí redakce. Měla by to být samozřejmost, realita je však bohužel jiná. Následující úvaha není kontra-recenzí, tím méně obhajobou knihy Ivo Říhy Možnosti četby (Karolina Světlá v diskursu literární kritiky druhé poloviny 19. století, Mervart 2012). Jejím záměrem je poukázat na škodlivý jev, který v současné recenzní praxi odborné literatury není ojedinělý.
Na stránkách České literatury (2014, č. 4, s. 648–656) byla publikována recenze nazvaná Potíže se Světlou, která si zaslouží pozornost – nikoli však svou erudovaností, kritickou invencí a schopností nadhledu, nýbrž jako projev obecného problému, který poškozuje současnou recenzní praxi. Marcin Filipowicz se Říhovu knihu rozhodl ztrhat. Taková choutka sama o sobě nemusí ještě znamenat nic špatného. Podstatné je, dokáže-li autor přesvědčit o oprávněnosti svého rozhořčení, což ale není vůbec snadná věc. Negace bez argumentů není jen prázdným gestem, v podstatě znemožňuje diskusi, k níž by měla každá dobrá kritika směřovat. Filipowicz si však cestu k věrohodné argumentaci a polemice zatarasil hned na začátku tím, jak recenzovanou knihu představil. Jeho tvrzení, že „autor v úvodu deklaruje, že vzhledem k tomu, že je spisovatelčino dílo tendenční, pokusí se o nové čtení“ (s. 649), je hrubě zkreslující zkratka, která nejenže neodpovídá struktuře výkladu, ale hlavně sugeruje zcela jiné téma a zaměření. V úvodu knihy se totiž na rozdíl od recenzentova tvrzení píše, že se autor pokusí o vlastní interpretaci spisovatelčina díla jako o „jednu z možností četby“ a že tak učiní až ve třetím oddíle knihy, a tedy v návaznosti na „vše doposud uvedené“ (s. 15). Výklad, k němuž zde Říha odkazuje, tvoří hlavní část úvodní kapitoly a zahrnuje teoretická východiska k analýze literárního diskursu druhé poloviny 19. století. Dále potom právě tato problematika, podrobně rozpracovaná ve dvou následujících rámcových kapitolách, tvoří těžiště celé knihy. Takto ostatně formuluje svůj záměr sám autor (s. 11): „Naše studie však neusiluje jen o formulace současného rozumění textům napsaným před více než stoletím, o ‚nové‘ nalezení jejich smyslu. Měla by nabídnout především pohled na historické proměny tohoto hledání (a modifikaci jeho vztaženosti k mimoliterární realitě).“
Třebaže Říhovu knihu otvírá výmluvný citát ze známé studie nestora kostnické školy recepční estetiky Karlheinze Stierleho o tom, že dobová zkušenost podmiňuje způsob, jímž je recipovaná literární fikce vztahována ke skutečnosti, pro Filipowicze tato jednoznačná instrukce o metodologickém zakotvení knihy žádným podnětem k reflexi není. Jestliže ale nebere v úvahu konsekvence tohoto teoretického zázemí, nelze se potom divit, že nechápe například ani tezi o „ohlasu raně obrozenecké představy probouzejícího se národa“ v diskursu druhé poloviny 19. století a že si nedokáže vysvětlit, proč je zcela relevantní uvažovat – řečeno Říhovými slovy – „o dědictví této představy (o tom, jak se projevuje v literární tvorbě samotné i v dobovém chápání úkolů slovesného umění) jako o specifickém projevu sdílení mýtu“ (s. 14). Recenzent dokonce bezelstně přiznává, že „tyto úvodní proklamace vyvolávají nejasnosti“, že pojmu „mýtus o vzkříšení národní identity“ nerozumí, a s nelibostí konstatuje, že Říha považuje tyto termíny „za téměř samozřejmé a všeobecně známé metafory“. Mýtus a fikce jsou pro něho „vágními pojmy“, s nimiž podle jeho suverénního tvrzení při „popisu“ šedesátých a sedmdesátých let nelze pracovat. Přehlédl však, či spíše vůbec nepochopil, že metodou Říhovy práce není „popis“ historických událostí, nýbrž interpretace představ o literatuře formulovaná v dobových kritikách a studiích, která je spjata s konceptem národní literatury, jejíž základy se formovaly už v obrozeneckém období.
Jestliže se Filipowicz navzdory tomuto zaměření posuzované práce dovolává zcela jinak koncipovaných studií o nacionalismu (například J. Křena, G. B. Cohena nebo sborníku Nacionalizace společnosti v Čechách 1848–1918), měl by také vysvětlit, v čem vidí jejich souvislost s tématem a pojetím Říhovy knihy. Čtenáře své recenze ochudil rovněž o zjištění, v čem a jak by obraz proměn literárního diskursu v druhé půli 19. století změnilo, kdyby Říha zahrnul do svých analýz paměti V. V. Tomka či A. Vitáka, které zde Filipowiczovi rovněž chybí. Argumenty pro tato „doporučení“ si bohužel nechal pro sebe, nicméně Říhovi neopomenul vytknout, že jeho práce „postrádá teoretickou reflexi, která by vyznačovala mantinely chápání úlohy krásné literatury v národotvorném procesu“ (s. 650). Nelze se zbavit dojmu, že „mantinely chápání“ (ať už je tím myšleno cokoli) budou spíše problémem recenzenta, jemuž mimo jiné uniklo, že Říhova kniha pojednává právě o specifičnosti vztahu mezi literární tvorbou a její recepcí v komunikačním kódu, na jehož utváření se jakožto mimoliterární faktor významně podílely nacionální ideje.
Ze způsobu Filipowiczova referování o knize je patrné, že se v ní setkal se způsobem uvažování, které mu není vlastní a neodpovídá zřejmě ani jeho představám o metodě literárněhistorické práce. Obecně vzato není taková situace v recenzní praxi neobvyklá a už vůbec nemusí být na závadu, ba právě naopak. Odlišná stanoviska a různé pohledy literárněvědný diskurs obohacují, tříbí se jimi argumenty, vynořují se podnětné otázky. Platí to však jen za podmínky, že recenzent jednak rozumí dané problematice, jednak dokáže být sám „čitelný“ a vyznačit svoji názorovou pozici tak, aby bylo zřetelné, o co se vlastně případný spor vede. V tomto případě tomu tak ale není. Filipowicz své námitky pouze deklaruje, aniž by vysvětlil, co ho k nim vede: „určení interpretačního rámce“ je podle něho „problematické“ (s. 650) – neříká však, v čem konkrétně by měla tato problematičnost spočívat; zdá se mu též, že kniha nepřináší „žádné nové poznatky a také nevybočuje mimo zjištění, která mají rudimentární ráz“ (s. 652) – nicméně bez upřesnění, jaká „zjištění“ má na mysli a s jakými jinými výzkumy Říhovu knihu porovnával, je to jen silácky se tvářící prázdná fráze.
S recenzovanou knihou se tyto a podobné výroky sice míjejí, o autorovi recenze toho však vypovídají dost. Je to ovšem informace dosti zneklidňující: pokládá-li například řečnickou otázku, proč Říha „nepřistupuje k beletrii, potažmo k dílu Světlé, jako k jednomu z nástrojů vytváření reálné, nikoli mýtické, národní identity“ (s. 650), dostáváme se už mimo rámec odborné diskuse. Pokud Marcin Filipowicz netuší, že obrat „reálná národní identita“ má asi takovou vypovídací hodnotu jako „neposkvrněné početí“, potom o nezbytnosti čtení historického materiálu v identifikovaném (a také vysvětleném) kódu dobové komunikace by měl vědět, že je to základní metodologický předpoklad každé literární interpretace (srov. např. H.-G. Gadamer: Pravda a metoda, P. Ricoeur: Čas a vyprávění I–III). Navzdory tomu je pro Filipowicze úskalím knihy právě „autorovo doslovné čtení výroků obsažených ve zkoumaném literárněhistorickém materiálu“. Vadí mu rovněž, že místo výkladu o tom, v jakém sémantickém poli se v rámci dobových úvah o literatuře utvářely a proměňovaly významy pojmů realismus, národní literatura, tendenčnost apod., „nevyužívá potenciál poznávacího a pojmového aparátu současné literární vědy“. Tenký led jeho povědomí o hermeneutice povážlivě praská, když například Říhovi vytýká, že „namísto toho, aby pátral po významech textů a hledal jejich nové interpretace, ptá se po způsobech, jejichž pomocí Světlá dosáhla všeobecně známého smyslu svých děl, a to národní a ženské otázky“ (s. 653). Potíž je v tom, že literárněvědná hermeneutika není metodou na luštění křížovek, jak se Filipowicz patrně domnívá, nýbrž je to přístup soustředěný ke konceptualizaci procesu rozumění, jehož součástí mohou být také různé dílčí analýzy výstavby díla. Pochopení podstaty hermeneuticky zaměřené analýzy, k níž se Říha hlásí a také se ji snaží ve své knize uplatnit, zdá se však být pro recenzenta tvrdým oříškem – jak ostatně sám přiznává: „Četba této kapitoly je asi nejobtížnější, jelikož autorem prováděné detailní rozbory mnoha jednotlivých literárních děl vyvolávají dojem, že se jedná o nějaký zásadní a přínosný výklad. Nakonec se ale ukazuje, že všechny analýzy vedou ke stejným výše uvedeným závěrům a zcela určitě neobjasňují autorův metaforický předpoklad o pohybu díla v mýtu o národním vzkříšení“ (s. 653). Těžko říct, co tím autor myslel, jisté je jen to, že zde nedostává na frak jen hermeneutika, ale i prostá logika.
V příkladech tohoto typu by bylo možné pokračovat. I ty uvedené však dostatečně jasně ukazují, že myšlenkové zázemí, bez něhož nelze rozvinout žádnou analyticko-kritickou úvahu, je v případě této recenze podivuhodně chatrné, což se odráží i v poněkud kostrbatém a floskulemi protkaném vyjadřování. Tím grotesknější podobu dostávají Filipowiczovy rezolutní odsudky, bagatelizace Říhova výkladu a snaha vymezovat se vůči němu za každou cenu. Klopotné slepování iluze suverénního kritika vrcholí u „posledního problematického bodu“ (s. 654), jímž je pro recenzenta „nevyhraněný vztah k literárněvědným genderovým studiím“. Zde si opravdu zgustnul: nejprve Říhovi vytýká genderovou nekorektnost u výrazu „spisovatel“, který se ale nevztahuje jen ke Světlé, nýbrž – jak vyplývá z kontextu příslušné kapitoly – je míněn jako neutrální obecné označení (srov. s. 14); ale ani když dá Říha najevo, že si plně uvědomuje genderové konsekvence rozdílných koncovek (tvůrce – tvůrkyně) není Filipowicz spokojen, ba právě naopak – Říhovu zacházení s terminologií (na s. 68) přisuzuje přímo„nebezpečný charakter“ (o povaze nebezpečí čtenáře nezpravuje). Po tomto dramatickém vyplísnění následuje poučení o genderových studiích, neboť u Říhy shledává jejich „hlubokou neznalost“. Pro dehonestující tvrzení neuvádí jiný argument než to, že Říha při rozboru postav v románech Světlé pracuje s pojetím rodové „jinakosti“ v podání Pam Morrisové. Pro Filipowicze to je příležitost vymezit se proti její knizeLiteratura a feminismus jako zastaralé. Říhovi místo toho doporučuje dva české sborníky a Matonohovo Psaní vně logocentrismu. Proč právě tyto publikace a jaký vliv by měly mít na sledování proměn čtení románů Světlé v kódu dobové literární komunikace, zůstává už bez vysvětlení. Říha ve svém výkladu genderové aspekty neopomíjí, neklade však na ně žádný specifický důraz. Zda je zvolené teoretické zázemí pro takový postup dostačující či nikoli, je věcí fundované kritické úvahy, na jejímž počátku by ale vždy měl být respekt k posuzované práci. Takovými reflexemi se však Filipowicz nezdržuje, a rovnou prohlásí Říhův „badatelský postup za nepoctivý“ (s. 656).
Na této recenzi je pozoruhodné, k jakému množství podobně rezolutních a zároveň vždy negativních závěrů mohl její autor dospět, jestliže zároveň neustále dává najevo, jak je pro něho čtení této knihy obtížné, často zcela nesrozumitelné a jaké nelibé emoce v něm Říhův text vyvolává: čtenářská „nespokojenost“ a dojem „nepřehlednosti“ (s. 652) patří k těm mírnějším, na jiném místě se Filipowicz zase „obtížněji orientuje“v tom, „co je vlastně předmětem autorova sdělení“ (s. 654), o pár řádků dál zjišťuje, že „struktura knihy“ je pro něho „na hranici srozumitelnosti“, přiznává rozpaky („opravdu si s výkladem vloženým do závorky poznámky nevím rady“, s. 655) a neváhá ani přiznat, že je Říhovým postupem „iritován“ (s. 654).
Takové glosy jsou sice dost zvláštní, ale konec konců – není nad upřímnost. Vyplatila se i v tomto případě, protože Filipowiczův záměr dehonestovat tímto způsobem recenzovanou knihu se změnil v bumerang, který v efektu zpětného zásahu odhalil jednu z hlavních příčin výše zmiňovaných problémů této „recenze“. Záhadou však zůstává, proč takto nepokrytě naznačená míra nezpůsobilosti k recenzní úvaze unikla bdělému oku redakce prestižního bohemistického časopisu, jakým chce Česká literatura nepochybně být. Říhova kniha, stejně jako každá jiná odborná publikace, si jistě zaslouží, aby byla podrobena seriózní kritické reflexi, která dokáže zhodnotit její klady a zápory. Ve Filipowiczově textu se však tato příležitost rozplynula, aniž by za sebou zanechala víc než pachuť trapné karikatury.
