Píše Jiří Flaišman
(1. 10. 2014)V graficky zbytečně překombinované obálce vyšel letos v létě první svazek nově založené edice AAB (Angloameričtí básníci), jíž nakladatelství Argo vytváří paralelní řadu ke své veleúspěšné edici prózy AAA. Petr Onufer, který novou edici řídí, nemohl zvolit pro pilotní svazek dvě pádnější jména než ta, která se sešla v této publikaci: Thomas Stearns Eliot a Martin Hilský. Pionýrský svazek AAB přináší totiž básnickou skladku Čtyři kvartety, Eliotovo dílo u nás dosud samostatně knižně nevydané, a to navíc v dosud nepublikovaném překladu – M. Hilský ho rozpracoval sice již na počátku devadesátých let, dokončil jej však až loni.
Eliotův cyklus o čtyřikrát pěti částech vznikal v letech 1935–1942 (poprvé vyšel v roce 1943 v USA) a představuje poněkud jiného básníka než Pustá země (1922), která již povýšením fragmentárnosti na formový princip a pevným zakořeněním intertextových pasáží do těla básně předznamenává hlavní téma skladby, nervozitu a pocit nicoty moderního člověka. Básník Čtyř kvartetů usiluje naopak pevným sevřením textu s pomocí hudební kompozice zmocnit se rozlohy času (jak v jeho kontinuálním plynutí, tak v jeho cyklické dimenzi) a obrácením se k transcendentnu ukotvit svoji pozici ve světě. Ze skladby bychom mohli citovat řadu míst, kde se toto autorovo usilování vyjadřuje explicite: „Lidská zvídavost zkoumá minulost a budoucnost / a lpí na těchto dimenzích. Pochopit ale / ten bod, v němž se bezčasovost protíná / s časem, to je práce pro světce –“ (s. 39). – Tento základní rozměr skladby Martin Hilský v poznámce překladatele (s. 55–58) sice ve stručnosti, avšak pregnantně formuluje, aniž by se pouštěl na detailnější rovině do interpretací dílčích prvků Eliotovy skladby (opřít by se mohl nejen o bohatou literaturu zahraniční, ale i o svůj výklad ke Čtyřem kvartetům, například z knihy Modernisté /Praha: Torst, 1995, s. 88–94/). Srovnání Hilského poznámky právě s touto jeho studií ukazuje, že překladatel zamýšlel čtenáře Čtyř kvartetů upozornit především na samu podstatu skladby – a dodat mu toliko základní informace. Toto „soustředění se na vrchol“ neumožnilo při koncipování svazku vytvořit prostor pro tradiční vysvětlivkový aparát, který bychom očekávali, a to i přesto, že funkce vysvětlivek budovaných dnešním vydavatelem by byla evidentně odlišná od autorského komentáře k Pusté zemi. Na druhou stranu je jistě dobře možné, že se překladatel a pořadatel edice rozhodli tímto svým přístupem pošťouchnout čtenáře k tomu, aby si např. překlady mott ke skladbě ze Zlomků předsokratovských myslitelů, která jsou ponechána v originálním znění, šel dohledat sám.
Zveřejnění Hilského Čtyř kvartetů by mohlo být i dobrým námětem pro specialisty na umění překladu, aby svými komparatistickými nástroji podrobili nový převod kritice i ve světle předcházejících přebásnění téhož díla. Dosud jediným kompletním zveřejněným překladem zůstával ten pořízený Jiřím Valjou (in T. S. E.: Pustina a jiné básně. Praha: Odeon, 1967, s. 114–148). Hilský s Valjou nezůstávají sami, neboť Čtyři kvartety byly přeloženy také Libuší Vokrovou, avšak její překlad (dokončený v osmdesátých letech) bohužel dosud nevyšel. Vokrová již za války v Anglii přeložila a v Londýně knižně vydala dva z kvartetů, první pod názvem Tam domov máš (East Coker) roku 1942 v edici Evergreen a druhý pod názvem Nyní a v Anglii (Little Gidding) dokonce v zrcadlovém překladu přímo u Eliota v nakladatelství Faber and Faber (1944). V roce 2002 pak vyšel jeden z kvartetů (Burnt Norton) ve výboru z Eliotovy poezie, který uspořádal a přeložil Zdeněk Hron (in T. S. E.: Zpustlá země. Praha: BB art, s. 87–98). Materiálu pro srovnávací studii je tedy dostatek, i když Vokrové (sice později značně přepracovaný) překlad skladby nebude asi rovnocenným soupeřem ostatním: již za války spočinul Karel Brušák v recenzi v Kulturním zápisníku (roč. 1, 1941–1942, č. 8–9, leden–únor 1942, s. 120–123) s úžasem nad „odzbrojující naivitou nebo vypočítavým šibalstvím překladatelky“ a bez skrupulí označil překlad za neobratný, špatný a zbytečný. – K tomuto tématu tedy jedna drobná, čistě subjektivní poznámka z pozorování Hilského a Valjova překladu, a to s vědomím toho, že je na hranici srovnávání nesrovnatelného: kdybychom si ke komparaci vzali například překlad z 19. století z doby májové a jiný překlad z desátých let století dvacátého – jaký bychom nalezli markantní rozdíl! V porovnání s tím je zarážející, jak sourodě vedle sebe působí překlad Eliota ze 60. let a ten pořízený dnes. Je na odbornících, aby prokázali, zda a jaký hmatatelný přínos nový převod znamená či zda jej vlastně nepotřebujeme.
