Píše Michael Špirit
(Echa, 16. 7. 2014)Toto echo je výjimečně motivováno novinářským ohlasem na jeden nedávno publikovaný titul. Jde o faksimilové, tedy věrně reprodukované vydání ilustrovaného sešitu Jana Hanče (1916–1963), nazvaného jako skoro všechny autorovy práce zůstavené v rukopisech a jako jediná za jeho života zveřejněná kniha (1948) – Události.
V Lidových novinách 27. 6. t. r. pojednal o této publikaci historik umění Tomáš Pospiszyl. Svěřil se čtenářům, že s Hančovými Událostmi se poprvé setkal v roce 1995, když knížku vydalo nakladatelství Torst. Strhla ho natolik, až mu „unikl rozměr díla známý především těm, kdo měli možnost pracovat s Hančovými rukopisy. Ty totiž nemají podobu textu, ale kolážových sešitů. Faksimile jednoho takového sešitu právě vydala Knihovna Václava Havla.“ – Patřím k těm nemnoha šťastlivcům, kteří měli některé Hančovy rukopisy v ruce (připravil jsem v roce 1995 k vydání základní Lopatkovu edici Hanče, vysazenou, ale nakonec nevydanou v roce 1970, a uskutečněnou proto až v samizdatu 1976 – tiskem v exilu 1984, v Československu 1991 –, a jako vydavatel jsem podepsán i pod dotyčnou faksimilovanou publikací v Knihovně Václava Havla), a proto se obávám, že pisateli článku v LN uniklo něco jiného.
Právě vydaný sešit je jediný, který kombinuje rukopis s novinovými výstřižky, fotografiemi, osobními i veřejnými dokumenty apod., zatímco třináct rukopisných svazků, tvořících jádro standardní Lopatkovy edice Hanče, je textováno běžně slovesně, jako sekvence kratších či delších zápisků, od jednovětých sentencí, které mají významový rozmach aforismu, přes záznamy odposlechnutých, čtených či pozorovaných projevů lidského chování, přes přemítavé pasáže o dobových nebo obecných zvyklostech až k epickým, často anekdotickým črtám. O výjimečnosti výtvarně řešeného sešitu se lze dočíst v Hančově základním slovníkovém hesle (Slovník českých spisovatelů, 2. vyd. Libri 2005, s. 206–207) nebo v první edici kolážovaného sešitu (in Revolver Revue 1994, č. 26, s. 127), která přinesla rovněž na s. 28 úryvek z Lopatkova vydavatelského návrhu z listopadu 1969 na realizaci tohoto ilustrovaného sešitu (celý návrh otištěn v Lopatkově knihy Posudky, Torst 2005, s. 81–82). Všude je kolážovaný svazek co do své vnější podoby, tedy té „kolážovanosti“, charakterizován jako jedinečný nebo specifický.
Pospiszylovo „zjištění“ o údajné kolážové podobě všech Hančových sešitů je ve světle těchto základních pramenů zcela nepochopitelné, a jako ještě zvláštnější, abychom použili nějaké neutrální adjektivum, se jeví, pomyslíme-li na skutečnost, že vyčleněnost ilustrovaného sešitu z jiných spisovatelových děl je docela jednoduše pojmenována v obou publikacích, které autor sloupku v LN musel mít v ruce, tedy jak v Událostech 1995 (s. 354), tak v Událostech 2014 (s. 51, v pasáži snad až příliš návodně zvýrazněné mezititulkem „Ilustrovaný sešit“). Takový karambol si nelze vysvětlit jinak než symbiózou hypertrofované nepozornosti a stejně tak zbytnělého sebevědomí, že papír, který popíšu, unese jistojistě všechno a nikdo to po mně nemusí kontrolovat. Jako kdyby si třeba pisatel přečetl jednu německy psanou Máchovu básničku a do celostátního deníku pak napsal udivený sloupek o tom, že Mácha napsal vlastně celé své dílo, včetně Máje, v němčině.
