Napsala Růžena Grebeníčková
(21. 5. 2014)V literární pozůstalosti Růženy Grebeníčkové (1925–1997), jež je zpracovávána v jednom z aktuálních výzkumných projektů IPSL, jsme nedávno nalezli úvod k rozsáhlejšímu strojopisu, shledávanému dosud v několika verzích pod posléze eliminovaným titulem Poslední věta. Pod tímto názvem publikovala autorka v září 1970 v dvouměsíčníku Orientace studii, z níž se pozdější práce teprve měla odvinout. Možná je i varianta, že studie byla vyňata z už rozvrženého plánu a uplatněna při jedné z posledních relativně svobodných publikačních příležitostí. Srovnání nalezených tří strojopisných verzí, z nichž ta nejmladší je jediná úplná (70 stran), chybějí jí jen poznámky pod čarou, v textu značené horním indexem, hovoří spíše pro první možnost, tj. existenci a zveřejnění zprvu kratší studie o Máchovi a Walserovi (po otisku z roku 1970 knižně → Máchovské studie, 2010, s. 77–91), která byla v dalších měsících rozvinuta do širšího pojednání: úvod, který dnes zveřejňujeme, shrnuje teze celé práce a je nadepsán již jejím definitivním titulem. Rukopis Fiktivní autobiografie a literární text je připravován k publikaci, jeho ediční zpracování bylo náplní textologického semináře na FF UK v rámci inovace bakalářského studijního programu v letním semestru 2013/14. – V textu zmíněná studie o Dostojevského Výrostku vyšla ve čtvrtletníku Československá rusistika 1972, č. 3 (→ Kritický sborník 1997/98, č. 1).
mš
Fiktivní autobiografie a literární text
Práce je pokus, který se zabývá zvláštní odrůdou básnické prózy, omylem považované za jednoduchou autorskou výpověď: řečeno jinak, v níž hovořící je zaručován autorským subjektem. Východiskem k žánrovému popisu jsou zde krátké prózy švýcarského básníka pro pražskou německou literaturu důležitého – Roberta Walsera. Analýzou textu, konkrétně pak poslední věty jeho Nedělního rána, sblíženého s poslední větou první části Máchovy Marinky, se dochází k vymezení hranice mezi textem dokumentárním, epistolárním, memoárovým, životopisným a mezi zvláštním typem autobiografismu, jenž se v evropské literatuře začíná uplatňovat od druhé generace romantické (Mácha, Nerval atd.). Rozkvět tohoto žánru souvisí s estetismem konce století, jehož typickým místem je postavení umění a života jako dvou vzájemně zaměnitelných veličin proti sobě. Tím se přechází k vlastní deskripci tzv. fiktivní autobiografické prózy, a to na příkladu jedné řady Strindbergových románových životopisů.
Zvláštní pozornost se pak věnuje knize z počátku tohoto století, Ensam. Na ní ukázány motivace, které vedou k ustavení a pěstování této prozaické odrůdy: u Strindberga metodické uzavření do samoty, vyřazení slova a slovní znakovosti z běžné komunikace přivádí k obnažení různých znakových komunikačních řad, jak tyto začínají na přelomu století sehrávat jednak vůbec roli v lidském a společenském povědomí, a jak intervenují do přestavby, strukturních proměn v literární tvorbě směrem ke dvacátému století. Teatralizace, která proniká do této Strindbergovy prózy, mylně zařazované mezi životopisná díla, mylně ztotožňované s autorskou sebevýpovědí, je sama dokladem toho, nakolik se rozmnožuje, uvolňuje, „neomezuje“ jazyk literárního básnického díla v tomto období.
Lze-li ve Strindbergově případě hledat zřetelná místa „secese“ v literárním provedení, pak snadno najdeme pendanty tohoto prozaického žánru v literatuře zasazené do středoevropské, hlavně vídeňské secese: také zde však literární text reflektuje krizi slovesné znakovosti (Hofmannsthal, Chandosbrief atd.). Nadto dovádí analýza Strindbergova textu k objevení několika topoi moderní evropské literatury. Souvisle s rozborem poslední věty Máchovy a Walserovy (limit historického údobí od–do) se objevuje toto místo, jež lze ostatně sociologicky explikovat, jako „sebeportrétování umělce při psaní“. (Doklad je proveden na korespondencích těchto míst od doby Máchovy, přes rozbor Baudelairovy básně Le Soleil z Tableaux parisiens až k počátku století – autorka zatím topos dále doložila na samostatné práci o Dostojevského Výrostku.)
Budiž poznamenáno, že teprve po napsání práce bylo možno seznámit se s novou americkou prací o Strindbergových románech, v níž autor nezávisle (práce byla vydána 1971, v době, kdy ostatně termín byl u nás již vypracován) nazývá životopisná díla Strindbergova stejným termínem, považuje je však jednostranně za odrůdu románu.
