Píše Olga Zitová
(28. 4. 2014)Fenomén židovství v historických českých zemích a v první republice se těší zájmu nejen českých badatelů, jako je Kateřina Čapková (kniha Češi, Němci, Židé byla v nakladatelství Paseka vydána v roce 2013 již podruhé, v roce 2012 vyšla též v angličtině). Intenzivně se jím v nedávných letech zabývali také badatelé zahraniční, kupříkladu Scott Spector (Prague Territories, 2000) či Hillel Kieval (Formování českého židovstva,angl. 1988, č. 2012 – k tomu srov. echo z 21. 3. 2012). Nový významný příspěvek do diskuse představuje kniha Dimitry Shumského Zweisprachigkeit und binationale Idee. Der Prager Zionismus 1900–1930 (Dvojjazyčnost a binacionální myšlenka. Pražský sionismus 1900–1930; Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht 2013), která byla do němčiny přeložena z hebrejštiny.
Formou kolektivního portrétu sleduje Shumsky ideový vývoj vybraných vůdčích osobností pražského sionismu v letech 1900–1930, především Maxe Broda, Huga Bergmanna, Lea a Huga Herrmannových, Hanse Kohna a Roberta Weltsche. Těmto spisovatelům, novinářům či filosofům byl blízký kulturní sionismus, jak ho reprezentoval vysokoškolský spolek Bar Kochba. Zároveň hned po skončení první světové války formulovali v rámci sionistického hnutí jasnou představu o binacionálním židovsko-arabském státu. Je sem řazen též Franz Kafka, i přestože svůj postoj k sionismu nikdy jednoznačně nedefinoval. Shumsky argumentuje tím, že se Kafka rovněž podílel na činnosti spolku Bar Kochba a že mu „arabská otázka“ nebyla zcela vzdálená. Tuto poslední tezi se snaží doložit v závěru knihy rozborem prózy Šakali a Arabové (Schakale und Araber).
Shumsky tyto osobnosti souhrnně označuje termínem česko-němečtí Židé, kterým nahrazuje Kievalův pojem německy mluvící čeští Židé. Vymezuje se tak proti etnocentrismu, který podle něho v současné historiografii převládá (Kievala hodnotí jako autora čechocentrického, Spectora či Ruth Kestenberg-Gladsteinovou jako germanocentrické). Podle Kestenberg-Gladsteinové by např. Brod, Weltsch, Bergmann či Kohn patřili mezi Židy německé. Shumsky opakovaně upozorňuje na jejich přirozené česko-německé sociokulturní zázemí. Tito Židé udržovali cíleně vztahy jak s německou, tak také s českou kulturou, žili v domech s českými i německými sousedy, dobrovolně v německých školách navštěvovali hodiny češtiny a později se namnoze hlásili i k českému obcovacímu jazyku. Poukazujetak na to, že lineární teze o cestě pražských Židů k sionismu, která měla mít své počátky v německé asimilaci, přinejmenším pro tyto výrazné osobnosti pozbývá platnosti.
Dvojí sociokulturní zázemí a s tím související dvojjazyčnost (autor je nepředpokládá plošně, např. Paula Kische, Bruna Kafku či Fritze Mauthnera označuje jako Židy německé; Aloise Zuckera, Viktora Vohryzka a Eduarda Lederera jako Židy české) měly podle Shumského zásadní vliv na ideologické a politické myšlení česko-německých Židů. Již před první světovou válkou i v jejím průběhu se ve spolku Bar Kochba utvářela představa o mnohonárodnostním Rakousku-Uhersku. Dosavadní maďarsko-rakouská hegemonie měla být nahrazena federativním soužitím jednotlivých národů (včetně Židů), které by požívaly jistý druh autonomie, ale zároveň by žily v nepřetržitém sociokulturním dialogu. Shumsky poukazuje na těsnou souvislost s bohemismem a zemským patriotismem Bernarda Bolzana, jehož dílem se zabýval Hugo Bergmann. Podmínkou pro takové soužití by byla podle Bergmanna rekonstrukce společné česko-židovské minulosti a nově definovaný vztah mezi Židy, Čechy a Němci. Židé by tak žili v diaspoře bez exilu, tedy sice mimo Palestinu, ale bez jakýchkoli negativních konotací spojovaných s exilem.
Po první světové válce však místo mnohonárodnostního státu upřednostňovaného česko-německými Židy vznikly jednotlivé státy národnostní. Hugo Bergmann začal být k možnostem dialogu a vzniku Československa jako multikulturního státu skeptický, proto brzy odjel do Palestiny, kde byla i nadále naděje, že bude možné univerzální myšlenku dialogického soužití různých kultur uskutečnit. Místo Čechů a Němců s palestinskými Araby. I zde Bergmann zdůrazňoval nutnost dvojjazyčnosti, tedy výuku arabštiny v židovských školách, potřebu hledání společné historie a mýtu.
Shumsky se jako historik vydává také na pole literatury a nachází paralelu mezi románem Maxe Broda Česká služka (Ein tschechisches Dienstmädchen) z roku 1909 a poválečnými myšlenkami Huga Bergmanna (zvláště jeho kritikou bezhlavého sionistického osidlování Palestiny). Brod podle Shumského čerpal z dvojkulturního prostředí, v němž se pohyboval, a vystihl tak literárním textem podstatu česko-německého židovství ještě předtím, než se sám obrátil k sionismu. Hlavní postava románu se pohybuje výhradně v německém prostředí Prahy a pouze mlhavě tuší něco o životě českého obyvatelstva. Je přesvědčen o zaostalosti Čechů, jejich vazbě na venkovskou půdu, mentální i fyzické vzdálenosti od urbanizovaných a industrializovaných „německých“ Čech. K revizi těchto představ a důkladnějšímu poznání jiné kultury ho přivádí setkání se smyslnou českou služkou. Románový protagonista poznává, že Češi procházejí podobným historickým vývojem jako ostatní národy, začíná v nich vidět rovněž lidi nadané, registruje probíhající národnostní boj mezi Čechy a Němci. Tak jako mají v Brodově románu Němci předsudky vůči Čechům (přičítají jim zaostalost, venkovanství), respektive jsou vůči jejich existenci slepí, přistupují podle Shumského v souvislosti s úvahami Bergmannovými obdobně také sionisté k Arabům: Bergmann kritizoval teritoriální nároky herzlovských sionistů, kteří masově skupovali půdu, ignorovali přítomnost palestinských Arabů, případně na ně shlíželi ze své pozice orientálně-evropské jako na národ zaostalý.
Myšlenku společného židovsko-arabského státu chtěl Hugo Bergmann v Palestině prosadit poté, co ztroskotala představa multikulturního federativního Rakouska-Uherska. Koncept však zůstal totožný. Max Brod naopak setrval v Praze, kde usiloval o uskutečňování zprostředkovatelské role Židů mezi českým a německým národem. Česko-německému sionismu v Shumského pojetí nebyla představa herzlovského teritorialismu vlastní. Osobnosti, jako byl Hugo Bergmann či Max Brod, usilovaly spíše o dialogické soužití s ostatními národy, a to bez ohledu na konkrétní území. Dialog byl také pro Hanse Kohna jedním z předpokladů tzv. pravého sionismu.
Autorovi se daří přesvědčivě doložit tezi o kontinuitě ideového vývoje vůdčích osobností pražského sionismu do první světové války a po ní, kdy většina trvale odcestovala z Československa do zahraničí, nejčastěji Palestiny. Dvojjazyčnost, kterou si tito Židé přinesli z českých zemí, se stala základem myšlenky vzájemného soužití a kulturního poznávání. Za bližší prozkoumání by stálo, jak česko-němečtí Židé vnímali vznik státu Izrael. V intencích Shumského úvah by pro ně měl být definitivním zklamáním a ztroskotáním naděje na vznik státu mnohonárodnostního.
