Píše Michal Topor
(3. 2. 2014)Zatímco dílu i ne-dílu Franze Kafky se již dostalo precizního kriticko-edičního souborného zpracování, textový vesmír Maxe Broda (1884–1968), Kafkova přítele, oddaného interpreta a propagátora, zůstává dosud této péče „ušetřen“, a nemohou se k němu tedy ani vztáhnout ti, kteří se hodlají Brodem zabývat pečlivěji. Smutným východiskem této situace je absence spolehlivé bibliografie alespoň těch textů, které Brod publikoval. Tou bohužel není ani (jinak velice užitečný) soupis včleněný do svazku Max Brod (eds. Werner Kayser a Horst Gronemeyer, Hamburg, Hans Christian Verlag 1972, s. 35–190), kterýžto deklarovaně zůstal bez „článků v denících a v divadelních a operních listech“ a tím ovšem do značné míry předjal i následné bibliografické výkony – např. výčet „jednotlivých příspěvků“ v rámci hesla Max Brod v Lexikonu německožidovských autorů (Lexikon deutsch-jüdischer Autoren, ed. Renate Heuer, sv. 4, München aj., K. G. Saur 1996, s. 93–141).
Dodnes tak – pokud vím – není k dispozici přehled Brodova občasného přispívání do pražského deníku Bohemia před první světovou válkou (srov. mimo jiné: Betrachtungen, Bohemia, 13. 7. 1905, Beilage, s. 1, Höchste Kultur!, Bohemia, 25. 12. 1906, Weihnachts-Beilage, s. 5, či flaubertovskou črtu Besuch in Prag, Bohemia, 8. 10. 1909, s. 1–3). Tento základní nedostatek de facto znemožňuje představit si Brodovo dílo jako celek, předem brzdí úvahy o jeho edici kritické, jež by byla s to zohlednit textové varianty a různočtení; stín tohoto stavu nakonec nutně dopadá i na každý „výbor“: je vybíráno ze souboru, jehož definitivní parametry nejsou známy, problém výchozího textu nebývá raději ani nastolován. V těchto limitujících okolnostech je třeba sledovat i aktuální pokus o zprostředkování části Brodova díla.
Göttingenské nakladatelství Wallstein vyšlo vstříc projektu germanistů Hanse-Gerda Kocha a Hanse Dietera Zimmermanna a počalo v r. 2013 Brodovo dílo čtenářům přibližovat ve svazcích řady Ausgewählte Werke (Vybrané spisy); jako spolupracovníci jsou dále uvedeni Barbora Šrámková a Norbert Miller. V průběhu roku 2013 vyšly čtyři první:
1) Jüdinnen. Roman und andere Prosa aus den Jahren 1906–1916 (zahrnuje román Jüdinnen /Židovky, 1911/ a novely Indifferentismus /1906/ a Die erste Stunde nach dem Tode /První hodina po smrti, 1916/; předmluvu napsala Alena Wagnerová, doslov H. D. Zimmermann),
2) Arnold Beer. Das Schicksal eines Juden. Roman und andere Prosa aus den Jahren 1909–1913 (vedle románu o Arnoldu Beerovi /1912/ zahrnuje „románek“ Ein tschechisches Dienstmädchen /Česká služka, 1907, resp. 1909, česky 1910/ a novelu Weiberwirtschaft /1913/; předmluvu napsal Peter Demetz, doslov Barbora Šrámková),
3) Tycho Brahes Weg zu Gott. Roman (text románu Tychona Brahe cesta k bohu /1915, česky 1917/; jako předmluva posloužila takto již v r. 1927 užitá esej Stefana Zweiga, doslov napsal Roland Reuß),
4) Die Frau, nach der man sich sehnt. Roman (text románu Žena, po níž toužíme /1927/; jako předmluva byla otištěna jedna z někdejších recenzí – drobný článek Franze Hessela, doslov připojil Hans-Gerd Koch).
Středem toho kterého svazku tedy jsou vybrané Brodovy texty, doplněné úvodním slovem-esejí a malou studií jako doslovem. Drobná poznámka naznačuje sjednocující pravopisné úpravy a určuje výchozí text; opakuje se přehledné vypsání Brodova životaběhu.
Alena Wagnerová vyslovuje v předmluvě k prvnímu svazku naději, že výbor přispěje k oživení zájmu o Brodovo dílo, jež k dílu Kafkovu „představuje zajímavý a překvapivý pandán“ (s. 8). Právě román Židovky je podle ní dobrým příkladem odlišnosti Brodova založení: na rozdíl od Kafky prý Brod „nalézá hloubku na povrchu žitého světa a podává tak svědectví o stavu člověka své doby“ (s. 9). Komentář k dalším prózám zařazeným do knihy se omezuje na několik interpretujících řádek, ne právě objasňujících jejich vazbu k pilotnímu románu.
Autoři doprovodných textů k jednotlivým svazkům nové edice se občas nevyhnuli neopatrnému, mimetickému čtení Brodových textů jako reprezentací či dokladů čehosi obecně faktického, kupříkladu sociálně-národnostní „situace ve městě“ v próze Česká služka (H. D. Zimmermann, sv. 1, s. 335) – což je o to snazší, je-li Brod traktován jako „psychologický realista první třídy“ (s. 336), vnímavý k detailům všednodennosti. Také v dalších prózách je nalézáno věrné (takřka historiografické či prorocké) zachycení určitého světa, takto „malý svět pražské asimilované jeunesse dorée před první světovou válkou“ (P. Demetz, sv. 2, s. 11) nebo „provinční charakter Prahy v posledních letech monarchie“ (B. Šrámková, sv. 2, s. 344). Tato a další zjednodušení, k nimž patří například i zjištění Hanse-Gerda Kocha, že „milostné vztahy představují v Brodově životě i textech důležitý prvek“ (sv. 4, s. 334), lze snad přičíst na vrub tomu, že Brodovy Vybrané spisy jsou zamýšleny jako čtenářské vydání a spojité výklady mají co nejméně podrývat předpokládané očekávání. Jako by s tímto přesvědčením mělo korespondovat i svěží fotografické řešení obálky s retro-patinou.
Tím ovšem nechceme odbýt autorské výkony jako celek. Ve výkladu Brodova „indiferentismu“ rozvíjí H. D. Zimmermann dva způsoby chápání daného pojmu: jednak vzhledem ke speciální situaci židovství (a komplikacím asimilace), jednak se zřetelem k představě obecného rozkladu či rozpadu tradičních hodnot na počátku 20. století. V tomto rámci dále (letmo) tematizuje Brodovo vykročení k novému sebe-porozumění, směrem k židovství, k sionismu. V napětí mezi indiferentním estetismem a nálezem židovství odvíjí svůj výklad také Peter Demetz v předmluvě ke svazku Arnold Beer. Zajímavě v tomto smyslu poukazuje na vazbu mezi romány Zámek Nornepygge (Schloss Nornepygge, 1908) a Arnold Beer, na zvratné zrcadlení mezi Walderem Nornepyggem a Arnoldem (s. 11), akcentuje význam Arnoldova setkání s umírající babičkou jako představitelkou živoucího židovství (s. 13–14). Je škoda, že Zámek Nornepygge (jehož časový význam připomíná i H. D. Zimmermann) zůstane – alespoň dle edičního návrhu, který nám byl poskytnut – stranou připravované řady.
Nejvydatněji založila svůj výklad na evokaci vztahů mezi Brodem a českojazyčnou kulturní scénou Barbora Šrámková, využívajíc znalostí uplatněných již v disertaci Max Brod und die tschechische Kultur (Wuppertal, Arco Verlag 2010). Připomíná Brodův referát o první výstavě pražské česko-německé výtvarné skupiny Osma (v dubnu – květnu 1907; text Frühling in Prag vyšel v listu Die Gegenwart), dopis redaktoru Moderní revue Arnoštu Procházkovi (1907) a podává přehled českojazyčné kritické recepce knižního vydání prózy Ein tschechisches Dienstmädchen (1909). Toto zázemí ostatní průvodci takřka nechávají stranou. Snad i proto Roland Reuß v doslovu k románu Tychona Brahe cesta k bohu (1915) pracuje sice s interpretací, kterou Brod později vepsal do svých memoárů, nikoli však s Brodovým dopisem adresovaným Adolfu Wenigovi, jejž v překladu do češtiny Wenig vložil do předmluvy ke svému převodu románu (Praha, F. Topič 1917). Reuß naznačuje okolnosti vzniku a vydání románu (zmiňuje dedikaci Kafkovi a Kafkovu reakci), poté i základní „dialektiku“ vyprávěného (Brahe/Kepler), ale daleko se v interpretaci nepouští. Nijak také nekomentuje Zweigův pozdější doprovodný text, který tak zůstal výstavním bonusem bez kontextu. Stejně je naloženo také s několika odstavci, jež Franz Hessel v Die literarische Welt věnoval Brodovu románu Žena, po níž toužíme (1927) a nyní byly přiloženy jako „předmluva“.
Průběžné výhrady k partiím traktace či komentování nemohou snížit ryze pozitivní étos nového edičního a vydavatelského podniku, spočívající v oživující, synekdochické medializaci díla, které stojí za průzkum. Na březen tohoto roku jsou ohlášeny další dva svazky: za prvé znovu próza, román Stefan Rott aneb Rok rozhodnutí (Stefan Rott oder Das Jahr der Entscheidung, 1931, česky 1934 pod titulem Osudný rok) a za druhé Brodovy umělecké i literární kritiky, které vyjdou pod názvem esejistické sbírky z roku 1913 (Über die Schönheit häßlicher Bilder – O půvabu ošklivých obrazů), měly by ale kromě ní zahrnout i další, zčásti nikdy znovu nepublikované texty například z deníku Prager Tagblatt.
