Píše Michael Špirit

(Echa, 15. 1. 2014)

echu z 10. 4. 2013 se Michal Kosák zastavil u reflexe Sebraných spisů Bohumila Hrabala, jak ji s blížícím se stoletým výročím Hrabalova narození (1914) charakteristickým způsobem vyvinula naše média. Debata bude s nadcházejícím 28. březnem 2014 zřejmě ještě houstnout. Využijme proto relativně klidného lednového času na rekapitulaci vydavatelského počinu z let 1991–1997, jehož přínos i úskalí se pod patetickými televizními výroky trochu rozmývají.

 

Souběžně se začátkem vlastních Spisů, v letech 1990–1992, povoloval Hrabal různým nakladatelům publikovat většinu svých titulů, které tiskem na území Československa do konce roku 1989 nevyšly. Pro tzv. běžného čtenáře a hlavně pro nakladatelství Pražská imaginace, v němž jeho Sebrané spisy začaly vycházet, se tak souborný projekt octl v konkurenci, jíž nemohl čelit. Chronologicky a v nákladech z dnešního hlediska neuvěřitelných vyšly mimo Sebrané spisy v roce 1990 vybrané texty let 1949–1952 Schizofrenické evangelium (Melantrich, 50 tisíc výtisků), román Obsluhoval jsem anglického krále (Československý spisovatel, 140 tisíc výtisků; o rok dříve byl text u téhož nakladatele zařazen do svazku Tři novely, 190 tisíc výtisků), prózy Něžný barbar (Odeon, 100 tisíc výtisků) a Kouzelná flétna (50 tisíc výtisků), básně Bambino di Praga – Barvotisky – Krásná Poldi (27 tisíc výtisků, obojí Československý spisovatel), knižní rozhovor Kličky na kapesníku (Práce, 70 tisíc výtisků). V roce 1991 byla v Melantrichu publikována nevydaná sbírka z roku 1948 Ztracená ulička a reedice knihy z roku 1965 Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. Československý spisovatel vydal postupně trilogii Svatby v domě – Vita nuova – Proluky, Odeon prózu Městečko, kde se zastavil čas (50 tisíc výtisků) a nakladatelství Práce další texty z let 1949–1989 pod názvem Atomová mašina značky Perkeo. V roce 1992 vyšla reedice básní a próz z let 1938–1952 Poupata (Mladá fronta), skartovaná v roce 1969 a zveřejňovaná tak de facto poprvé, a v jednom svazku v Odeonu znovu prózy z první poloviny let sedmdesátých (Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar a Příliš hlučná samota [v roce 1989 vydaná v nákladu 80 tisíc výtisků], 27 tisíc výtisků). – Okolnost, že u většiny těchto textů šlo o více či méně odchylná znění od kriticky prověřených verzí ze Spisů, nehrála ve prospěch souborné řady žádnou roli.

 

Co bylo oproti tomu pro Sebrané spisy nanejvýš příznivé: (1) Hrabal se na jejich uspořádání a přípravě nijak nepodílel. Vydavatelům dal k dispozici veškeré své písemnosti, a to už v samizdatové éře. V roce 1986 se o jeho nově vznikající i dřívější rukopisy začal starat Václav Kadlec, který sestavil bibliografii spisovatelových vydaných prací, jakož i textů zůstavených v rukopisech, resp. strojopisech, a Hrabal se stal ústředním autorem jeho samizdatové edice Pražská imaginace, která měla díky rozmnožovacím technikám jako xerox nebo computer, k nimž měl Kadlec ve svém zaměstnání relativně snadný přístup, oproti „strojopisným“ samizdatovým řadám vlastně charakter nakladatelství. (2) Redakční rada Spisů (s Kadlecem ji tvořili Karel Dostál, Milan Jankovič, Josef Zumr, Jan Lopatka a Miroslav Červenka) zvolila pořádací princip, jenž umožňoval i integraci textů, které z perspektivy let 1989–1990, kdy plán Spisů vznikal, teprve budou napsány. (3) V pořadu autorova díla, v němž se jako jeden z nejsilnějších rysů prosazuje sklon k námětovému i tvarovému variování, postavili vydavatelé všechny verze vedle sebe dle chronologie jejich vzniku jako rovnomocné, tzn. do „hlavního“ textu zařadili například jak povídku Kain (1949, sv. 2), tak z ní odvozenou novelu Ostře sledované vlaky (1965, sv. 5), jak původní verzi prózy Jarmilka (1952, sv. 3), tak knihu Pábitelé (1964, sv. 4), pro niž autor kromě jiných textů upravil i stejnojmennou povídku, jak vzpomínkovou prózu Městečko, kde se zastavil čas (1973, sv. 6), tak její částečnou variantu Krasosmutnění, psanou pro tištěné vydání (1979, sv. 10). Vydavatelé tedy neurčovali, která z variant má větší uměleckou nebo literárněhistorickou závažnost, „oficiálně“ vydané texty (Slavnosti sněženek, Harlekýnovy miliony) toliko očišťovali od neautorských, nakladatelských (cenzurních) zásahů, o nichž zpravovali v komentářích. Jedinou – domníváme se, že nešťastnou – výjimkou z tohoto pravidla byl Klub poezie, koláž z próz Něžný barbar (1973) a Příliš hlučná samota (1976), datovaná rokem 1978, která cenzurována vyšla tiskem v roce 1981 s titulem Kluby poezie. Jako Hrabalův zřejmě největší tvůrčí kompromis ji vydavatelé Spisů (ovšem v dosud nezveřejněné strojopisné verzi z roku 1978) zařadili do 16. svazku (Naivní fuga, 1995), který obsahoval Hrabalovy adaptace, resp. koláže z textů jiných původců.

 

Jediné dělítko, k němuž editoři v rozloze chronologicky pořádaných Spisů přikročili, bylo žánrové rozčlenění Hrabalovy tvorby na beletrii a publicistiku. Prvních pět svazků tak obsahuje texty napsané do roku 1968: básně a prózy, jež tiskem vesměs nikdy nevyšly, anebo některé z nich byly opožděně zveřejňovány ve výše zmíněných výborech Schizofrenické evangelium či Atomová mašina značky Perkeo (sv. 1–3), a jejich povídkové varianty publikované v Hrabalových prvních „oficiálních“ knihách mezi léty 1963 a 1968 (sv. 4–5). Až do 11. svazku pak následovaly prózy, které vznikaly a byly v samizdatu či tiskem publikovány od roku 1970 do poloviny osmdesátých let. Další díly Spisů byly rezervovány pro autorovu „literární publicistiku“, tj. pro texty s ustupující fabulí, v nichž Hrabal při zachování své stylistiky tematizoval vlastní tvorbu nebo tvorbu jiných umělců, a dále rozhovory, odpovědi na anketní otázky apod. Pro specifický žánr reportážní povídky-dopisu o současném společenském dění a jeho vlastní reflexi, jejž Hrabal rozvíjel od přelomu let 1988/89, tedy v době, kdy práce na jeho Spisech byly zahájeny a kdy začaly vycházet první díly, editoři vyčlenili svazky navazující v číslování řady na „beletristickou“ etapu. Ve Spisech vyšly tyto texty ve chvíli, kdy předchozí tvorba už byla publikována, a i když Hrabal ve svých „dopisech“ ještě v roce 1994 pokračoval, svazek Dopisy Dubence s texty z let 1989–1992 mohl vyjít takřka vzápětí (sv. 13, 1995). Aktuální spisovatelova tvorba, kterou Václav Kadlec i po roce 1989 vydával nejdříve v separátních tiscích a na konci každého roku publikoval knižně, tak byla do Spisů zahrnuta zcela organicky, jak dle chronologie vzniku, tak žánru (a bylo by tomu tak i v případě Hrabalova pokračujícího psaní, které však v roce 1995 ustalo).

 

Z dnešního časového odstupu a s výhodou znalosti následného ekonomického vývoje, resp. knižního podnikání lze říci, že štěstím pro Hrabalovy Sebrané spisy (v grafické úpravě Milana Albicha) bylo to, že je vydávalo nakladatelství „jednoho muže“. Václava Kadlece hnalo v první řadě zaujetí pro umělecké hodnoty a služba autorovi, kterého měl rád. Na unikátním projektu nic nevydělal a po dokončení Spisů v únoru 1997, shodou okolností současně s Hrabalovou smrtí, nakladatelství uzavřel. O koncepčním a odborném úspěchu Hrabalových Spisů, které odpovídaly základním faktorům souhrnné edice, za něž se považují úplnost, účelnost a přehlednost, tedy rozhodly okolnosti, které vydávání díla žijících autorů (nejnověji např. J. Kolář nebo J. Škvorecký) zpravidla neprovázejí: (a) průzkum dosavadního, geneticky složitě zvrstveného díla a sestavení bibliografie, (b) jednoduchý, rozloze a fasetám spisovatelovy tvorby přiměřený způsob uspořádání, (c) nakladatelská obětavost a vytrvalost.

 

Po Hrabalově smrti vydává autorovy knihy kromě několika výjimek nakladatelství Mladá fronta a od roku 2006 tak činí výhradně. Samo se přitom omezuje jen na exploataci knižních titulů, které Hrabalovi dovolil vydávat komunistický režim, a na prózy, jež se šířily v samizdatu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Je to čistě obchodní a poněkud úmorná nakladatelská politika, která ovšem zajišťuje, že na knihkupeckých pultech jsou průběžně k dispozici spisovatelova „hlavní“ beletristická díla (v jednotném formátu a grafické úpravě Luboše Drtiny, s dosud dvojím výtvarným řešením přebalu). Zarážející je snad jen skutečnost, že za patnáct let nepřišla Mladá fronta s jediným původním nápadem, že blokuje jakoukoli jinou vydavatelskou aktivitu, jež přitom s tou mladofrontovní není v žádném konfliktu (jako výbor próz, který pro Českou knižnici navrhl Milan Jankovič), a že selhává v základních otázkách vydavatelského řemesla. Přestože má redakce díky Sebraným spisům vše jako na dlani, není schopna vypravit své hrabalovské tituly standardizovanou, třeba jen několikařádkovou ediční poznámkou (měly ji jen svazky vydané v roce 2000, z jejichž reedicí ale postupně mizí taky), a nad její síly je dokonce i jednoduchý aritmetický údaj o pořadí vydání.

 

Pomineme-li tituly vydané v MF pouze jednou, lze se ve třiceti dalších hrabalovských publikacích dobrat osmnácti chybných nakladatelských informací. Ještě víc zarmucující je skutečnost, že některé svazky přinášejí dle znění tiráží „upravené“ vydání (Kluby poezie, Vita nuova, oba 2010), jejichž odlišnost od kanonických znění ale není nijak vyložena nebo definována, a že podoba ojedinělé ediční poznámky k Městečku, kde se zastavil čas (2007) existenci Spisů jednak obchází a jednak připouští výklad, že text byl bezdůvodně editován nově. Že se nakladatelství ve svém plenění Hrabala nezastaví zřejmě před ničím, ukazuje dvojí reedice povídek Slavnosti sněženek (2005, 2008) ve verzi dozírané cenzurou z roku 1978, od níž se spisovatel později jako od jediné výslovně distancoval, a též vydání už zmíněné koláže Kluby poezie z roku 1981, která představuje snad ještě drastičtější příklad komunistického knižního dohledu. Je třeba ale dodat, že MF vydala v roce 2013 Slavnosti sněženek potřetí (nikoli podruhé, jak stojí v příslušném impresu), a to konečně v původním strojopisném znění, jak je přinesl 8. svazek Sebraných spisů (Rukověť pábitelského učně, 1993), a že z Klubů poezie v roce 2010 – když už nesáhla k autentické koláži Klubu poezie z roku 1978 – aspoň odstranila doslov, kterým ozdobila publikaci v roce 1981 zastánkyně „socialistického humanismu naší pokrokové literatury“ Jaromíra Nejedlá.

 

I ve světle této praxe lze pořád doufat, že blížícího se výročí a dalších časů se nakladatelství zmocní profesionálněji a že závěr Kosákova echa o potřebě jak revidované edice Spisů, tak nejrůzněji koncipovaných čtenářských vydání nebude oslyšen. Než k tomu snad dojde, měly by dosavadní Hrabalovy devatenáctisvazkové Sebrané spisy z let 1991–1997 být samozřejmým východiskem jakéhokoli opakovaného nakládání.

 

P. S. Po dokončení a redakci tohoto textu byly zveřejněny bližší informace o nadcházejícím mladofrontovním vydavatelském záměru.

 


zpět | stáhnout PDF