Píše Michael Špirit
(Echa, 13. 3. 2013)Žádné jubileum to není, ale od vydání poslední knihy Milana Kundery v češtině běží už sedmý rok, a to je nejdelší pauza od chvíle, kdy se autorovy texty po devatenáctileté exkomunikaci z české literatury k domácímu čtenáři v roce 1991 začaly vracet. Nakladatelskému zájmu o publikace děl, k nimž lidé v Československu neměli v letech 1970–1989 běžný přístup, však Kundera vstříc nevyšel. Ve své tehdejší situaci spisovatele, který žil od roku 1975 v pařížském exilu a dosud psal česky, se primárně upínal nikoli ke zveřejnění nového textu v jazyce originálu, tj. v exilových nakladatelstvích, nýbrž v řeči země, kde žil, a v dalších tzv. světových jazycích. Na to, v jaké podobě je jeho titul vydáván, a to i při opakovaných příležitostech, dbal ovšem od počátku své literární dráhy.
První dvě básnické knihy, vzniklé ve znamení poúnorového schematického „socialistického realismu“ (jehož strnulý tematický i tvárný půdorys přitom obě díla v některých rysech překračovala a dobovou kritikou byla vnímána bezmála jako renegátská) a vydané v letech 1953 a 1955, autor už nikdy nereeditoval, což vzhledem k uvadání stalinistického modelu tvorby zvlášť překvapivé nebylo. Svou třetí knihu, sbírku milostné lyriky Monology (1957), však už v dalších dvou vydáních (1964 a 1965) pokaždé podstatně přepracoval. Podobně povídky z cyklu „směšných lásek“, vydávané nejdřív postupně (1963, 1965, 1968): Kundera v prvním souborném vydání (1970) dvě z deseti vyřadil a v další souhrnné edici (Toronto 1981) škrtl ještě jednu. To už byl inspirován podobou svého díla v jiném jazyce (francouzské vydání Risibles amours, 1970) a plně zaujat problémem, co vlastně autorovo dílo-summa je.
Celkové obrysy tvorby nejsou dle Kundery dány kompletní bibliografií, nýbrž určitým spisovatelovým gestem, které nemá charakter jen autorského copyrightu, nýbrž je také aktem umělecko-editorským: „Dílo je pouze to, za čím autor sám stojí ve chvíli bilancování,“ napsal v Poznámce autora k prvnímu polistopadovému vydání románu Žert (1991). Je vyloučené předpokládat, že Kundera by chtěl postavit na hlavu zásady lexikografické nebo šířeji literárněvědné práce. Jeho postoj je třeba ctít, jde-li o souhlas k novému vydání, ale vzhledem k literární historii nebo tzv. věčnosti ho nelze brát jinak než jako pokračování autorova románovo-esejistického narativu.
Jediné prózy, které vyšly v Československu předtím, než Husákova administrativa znemožnila Kunderovi a stovkám dalších spisovatelů veřejně vystupovat, jejich dosud vydané práce byly z knihoven vyřazeny – a pokud jejich dosavadní dílo literárněkritičtí slouhové poinvazního režimu nezatratili, rozhostilo se o nich dokonalé mlčení –, byly Žert a Směšné lásky. Následná Kunderova bibliografie má po roce 1970 do vzniku posledního česky psaného díla Nesmrtelnost, spletitý průběh. Existuje (a) česky psaný rukopis, ten je (b) překládán do francouzštiny, k níž měl Kundera vždycky blízko a kde měl už od šedesátých let nejlepší nakladatelské kontakty, případně do dalších jazyků, (c) v dotyku s jinojazyčnými verzemi nebo bez nich je připraveno exilové vydání v Sixty-Eight Publishers, kde autor česká znění svých knih publikoval výhradně, (d) mezitím, cca od poloviny osmdesátých let, Kundera reviduje, někdy opakovaně, překlady do hlavních jazyků, tj. francouzštiny, angličtiny, němčiny, italštiny, španělštiny, a tyto úpravy (e) zapracovává v celku nebo ve výběru zpětně do rukopisu českého originálu, a fáze (b) a (c) prohlašuje za více neplatné.
Jde přitom o převážnou část spisovatelovy bibliografie, romány Život je jinde (ps. 1969–1970, fr. 1973, Toronto 1979), Valčík na rozloučenou (ps. 1972, fr. 1976, Toronto 1979), Kniha smíchu a zapomnění (ps. 1976, fr. 1979, Toronto 1981), Nesnesitelná lehkost bytí (ps. 1982, fr. 1984, Toronto 1985), Nesmrtelnost (ps. 1988, fr. 1990, Toronto/Brno 1993) a o divadelní hru Jakub a jeho pán (ps. 1971), kterou ovšem do francouzštiny přeložil Kundera sám (1981), a aspoň v tomto bodě tak situaci docela zjednodušil. Ještě průzračnější stav věcí představují romány a knihy esejí, které psal autor rovnou francouzsky.
Jakmile se v Československu otevřely možnosti znovu vydávat knihy všech spisovatelů, využili je přirozeně zejména ti, jimž byl kontakt s českým publikem posledních dvacet nebo čtyřicet let znemožněn. Kundera ale na nakladatelské nabídky nereagoval a ve světle všeobecného překotného vydávání „opožděných“ titulů vypadalo jeho váhání nepochopitelně. Ve skutečnosti se však spisovatel postavil ke zveřejňování svých knih stejně důsledně, jako to dělal ve světě už předchozích zhruba deset let, poté co se ve Francii postupně etabloval jako spisovatel, který může žít z vlastní „volné“ literární tvorby, ze svých knih. Zvolil jediného, výhradního nakladatele, brněnskou Atlantis, a způsob vydávání svých děl pojal stejně náročně jako sebereflexi vlastní tvorby nebo úvahy o poetice románu, tj. jako určitou stavbu.
První vyšel v roce 1991 Žert, v jehož autorské poznámce Kundera zdůvodnil postoj k vydávání svých knih ve světě i v češtině. K principům, které jsme už zmínili, tj. k deklaraci toho, co spisovatel pokládá za své „dílo“, a k potřebě své texty průběžně aktualizovat, připojil zásadu, která mu v jeho kontrolovaném utváření obrazu o sobě samém shodou politických okolností jakoby spadla z nebe: rozhodl se české verze svých textů vydávat v pořadí, v jakém vznikaly. Rozumně zdůvodněný plán však doznal hned jistých trhlin. Vydal-li autor mimo chronologii svých románů po Žertu a Směšných láskách (1991) v roce 1993 tehdy nejnovější Nesmrtelnost, mělo to ještě srozumitelné důvody. Vedle toho, že román byl současně publikován v torontském Sixty-Eight Publishers, kde vydavatelé i autor chtěli, aby pod jednou značkou vyšlo tehdy všech sedm Kunderových románů, a činnost bývalého exilového nakladatelství se tak uzavřela, byla Nesmrtelnost jako text, jenž byl ve světě publikován teprve v roce 1990, umělecky aktuální jak pro tehdejší kontext české literatury, tak pro autora samého. Román podle něj „může dát českému čtenáři nejjasnější představu o tom, čeho jsem jako romanopisec chtěl docílit. Chci tím říci, že se mi v Nesmrtelnosti podařilo důsledněji než jinde uskutečnit určitou románovou poetiku, kterou jsem (nejdřív spontánně, pak čím dál vědoměji) sledoval už od Žertu“ (1993). O rok později v souladu s původním rozhodnutím sliboval: „Teď přijde na řadu Život je jinde“, ale vlastní spisovatelská tvorba, tehdy už ve francouzštině, a množství práce, kterou by si žádala konstituce české verze textu, způsobily, že se promyšlený výhled začal zamlžovat.
Po Nesmrtelnosti vycházely hlavně reedice předchozích titulů a jako nový se objevil mimo pořadí až Valčík na rozloučenou (1997), snad proto, že s jeho přípravou měl autor relativně nejméně práce, a potom šestý román Nesnesitelná lehkost bytí (2006). V letech 2004–2006 vyšly ještě v malém knižním formátu některé eseje z knih L’art du roman (1986), Les testaments trahis (1993) a Le rideau (2005), psané už ve francouzštině a do češtiny převedené autorem. „Že bych dovolil, aby někdo překládal moje francouzsky psané knihy do češtiny, je naprosto vyloučeno. Vidět se přeložen cizí rukou do vlastního jazyka mi připadá jako zvrhlost. Kdysi se někdo pokusil něco z toho přeložit a i když to neudělal špatně, přepsal jsem v rukopisu českého překladu každou větu. Jinými slovy, ty dvě knihy mohu počeštit jen já sám“ (1994). Co je pro jednoho autora „zvrhlostí“, může být pro jiného normální, ba dokonce nutné (např. překlad románu Jana Nováka Milionový jeep od Jaroslava Kořána nebo řada esejí Josefa Škvoreckého převáděná jinými autory). Kunderovy esejistické knihy, jež jsou ve francouzském originále komponovány stejně obezřele jako romány, jsou však v autorově počeštění zveřejňovány v edicích takřka separátních textů. Lze se domnívat, že žádný plán pro jejich postupné publikování v češtině neexistuje, což je vzhledem k promyšlené strategii, kterou Kundera při zpřístupňování svých děl jinak volí, v nápadném rozporu. Čtyři dosud vydané knížky kapesního formátu o cca 70 stránkách a vysazené velkým typem písma kombinují texty ze všech tehdejších tří esejistických knih s články otištěnými ve francouzštině pouze časopisecky, a dokonce jeden přepis rozhovoru, vedeného pro české rádio.
Je možné, že nejde o ústupek nakladatelským či jiným potřebám, které je s to Kundera tentokrát akceptovat, nýbrž o logický nebo imanentní pohyb textů z francouzštiny do češtiny, který je inverzní vůči směru proměny u původně česky psaných románů: ze svých esejistických knih autor vybírá a jinými, ani ve francouzštině knižně nepublikovanými statěmi je pro české publikum doprovází jen proto, že se domnívá, že odlišný jazykový kontext vyžaduje vždy trochu něco jiného nebo že on sám jako autor chce vydáním dosáhnout vždy trochu odlišných cílů. Ostatně svůj zatím poslední román, L’Ignorance, dokončil Kundera ve francouzštině v roce 2000, ale vydal ho až po překladech do španělštiny (La Ignorància, 2000), němčiny (Die Unwissenheit, 2001), italštiny (L’Ignoranza, 2001) a angličtiny (Ignorance, 2002), neboť francouzský originál se během překladů do jednotlivých jazykových verzí „ztrácel“ a bylo třeba ho aktualizovat – tak jako se to předtím dělo s česky psanými romány: dva z nich stále v autorizovaném nebo „definitivním“ českém znění neexistují. Vypadá to, že nad prozaikem se zvláštními čidly pro uzavírající se kruhy, které připomenul ve svých autorských poznámkách k českým definitivním vydáním Žertu a Nesmrtelnosti, se jeden z nich právě sklenul, a osud, který měly v sedmdesátých letech česky psané romány – jež zatím dosud zmizelé spočívají pod jazykovými úpravami, které si vynutily jinojazyčné verze, v první řadě francouzština –, čeká nyní na románové rukopisy z francouzštiny překládané.
