Napsal Robert Saudek
(10. 6. 2026)Už v roce 1905 psal Robert Saudek (nar. 1880 ve středočeském Kolíně, více k němu zde a zde) nadšeně o Hamsunově knize Im Märchenland. Erlebtes und Geträumtes aus Kaukasien (přel. Cläre Greverus Mjøen; orig. I Æventyrland, 1903). Byl přesvědčen, že její cudnost a humor si získají čtenáře i „z toho nejprozaičtějšího ze všech světů, literárního Berlína“: „Člověk zapomene, že sedí v těsné berlínské komůrce, před sebou psací stůl, za sebou regály knihovny, společně s básníkem je na Kavkaze.“ (in Freistatt, 13. 5. 1905) Sám se na Kavkaz vypravil až zjara 1911; prvním plodem nabytých zážitků byl článek Knížecí režisér (in Lidové noviny, 1. 6. 1911), obdivně líčící „starogruzínskou slavnost“, již pro evropské hosty – „pasažéry parníku Schleswig severoněmeckého Lloydu“ – uspořádal v jednom z kavkazských měst princ Petr Alexandrovič Oldenburský: „Celou slavnost ovládala nálada, jež neměla nic společného s rokem 1911 a jeho krotkou civilizací: ve všem byla nádhera, velikost a pádnost, jakou zářily kdys asi slavnosti středověké. […] Bylo očividno, jak mnoho krásy je v ceremonii, je-li ovládána slohem a velikolepým rozmachem“, zaznamenal Saudek. Téhož dne publikoval v Prager Tagblatt fejeton nadepsaný Diplomaten zur See, koncem července t. r. pak v Prager Tagblatt vyšel text nadepsaný Die russische Riviera, který níže prostředkujeme; později, vprostřed srpna ještě Saudek v Baltische Post (13. 8. t. r.) publikoval článek Kaukasische Naturkünstler, v němž se – na pozadí starší, berlínské zkušenosti s ruským tanečním, baletním projevem – pokusil postihnout i rudimentární rysy kavkazské taneční kultury.
V Lidových novinách pak o několik dní později rozehrál otázku skutečného nerostného potenciálu oblasti, ale ještě spíše to, jak Rusové samotní nejednou neumí toho, co země skýtá, využít. Známky technického rozvoje, a tedy i efektivnější instrumentalizace zdrojů, Saudek spojil se zahraničními investicemi (to se týkalo například i vzmachu sevastopolského přístavního obilního překladiště) a zisky (Poklady Kavkazu /in Lidové noviny, 19. 8. t. r.): „Mnoho je toho v báječné této zemi, co by bylo líným národům zřídlem bohatství a co zde zůstává nepovšimnuto. Lidé na jihu carské říše, na březích Černého moře, neuvykli práci. Nebe a země spojily se v těchto krajích, aby ulehčily Rusům životní strasti, ale mužici nenaučili se práci od četných domorodých kmenů, jež byly kdysi pány této země a válečnicky tu žily. Všecky tyto nesčetné kmeny zdobí se dosud i ve všední dny válečnickými kroji, podnes ještě nosí šavle a bambitky, dýky za pasem nebo aspoň prázdná pouzdra na patrony, třeba ruský zákon a ruská moc nedovoluje jim jich použít. / Lidé na Kavkazu žijí ze dne na den, řízeni neuvědomělými pudy kočovníků, spoléhají na boha pravoslavné církve, který se aspoň pro ně, kteří žijí na březích Černého moře, postaral o slušnou sklizeň i v nejhorších letech, a nechávají kořistit cizince z pokladů své země. / Mnohého, co měli kavkazští za bezcenné, naučili se od cizinců vážit si, jen cenu petroleje poznali sami. Vyrostli v ovzduší petroleje, vdechovali od dětství sladké jeho výpary a postřehli vůni všech vedlejších výrobků suché destilace, kamkoli je osud zanesl. V lokomotivách se topí na Kavkaze petrolejem a ve velkých obloucích vedou tu trubice sta kilometrů přes hory a doly, v nichž se nafta pod vysokým tlakem vede z pramenu až do montážních dílen v horách. Teď zachytila se na Kavkaze i všemocná Standard Oil Company a bojuje na tomto odlehlém místě, jehož obyvatelé nepochopí ani za desetiletí amerického počtářství, o světové panství hospodářské.“
Je docela možné, že svůj kavkazský zájezd Saudek zužitkoval i v dalších reflexích, které naší pozornosti unikly, resp. že ty, o nichž tu řeč byla, publikoval také ještě jinde – odpovídalo by to tomu, jak tehdy Saudek se svou značkou napříč evropským tištěným prostorem pracoval. V širším kontextu lze i tento rys Saudkova habitu nahlížet v knize Robert Saudek. Těkavé trasy písma, kterou nedávno vydal Institut pro studium literatury.
mt
Ruská riviéra
[Die russische Riviera, in Prager Tagblatt 35, 1911, č. 207, 29. 7., s. 1–2]
Ta jména samozřejmě znějí kouzelně: Jalta, Livadija, Oreanda. I ten největší bard z řad německých veršotepců by se nemusel stydět, kdyby je vetkl do rytmizovaných krajin své fantazie. Pověst tohoto pásu pobřeží na Krymu v představách Středoevropanů zalévá zmíněný drobný kousek země zlatem, až se nám carova letní rezidence může jevit jako oáza, na niž milostivě a s úsměvem shlížejí všichni dobří bohové nebes.
U nás doma se o ruské riviéře u Černého moře hodně mluví, vyprávění jsou protkána všemožnými zkazkami, pohádkami, jež si kdy naši básníci, prodlévajíce v dalekých končinách na úpatí Kavkazu, vymysleli: tušíme, jak nadpozemské jsou výhledy do krajiny, libé vůně, symfonie barev, které malíř na své paletě nikdy nenamíchá, a vánek jemný tak, že to snad musí být sám Zefyros, se vlaze vlní nad subtropickými, žírnými poli.
Svět zná Krym z popisů, jen málokdo ho ovšem spatřil na vlastní oči. V teple domova se tak spoléháme na líčení tohoto kusu země z druhé ruky. Právě v Gurzufu, nedaleko Jalty, hostil samotný Richelieu velikého Puškina a zde v Livadiji a Oreandě si dal vládce všech Rusů vybudovat své letní sídlo, zde se oddávají proslulí ruští miliardáři letním radovánkám a na toto místo se stahují nejhonosnější zástupkyně francouzského a italského polosvěta, když u hracích stolů v Monte Carlu náhle zmizí zlato, jehož prve tak lehce nabyly. Pouze zde tedy lze nalézt veškerou kvintesenci luxusu, zde prýští elixír vší životní radosti.
Do programu své první cesty po Kavkaze zařadil jistý Lloyd ze severního Německa okružní plavbu podél pobřeží Krymu a na lodi Schleswig dopravil své pasažéry z Novorossijsku do Jalty, odkud se osazenstvo vydalo v kočárech do Livadije a Oreandy a následně v automobilech přes horský hřeben na pobřeží do Sevastopolu. Díky vedení výpravy, jež mělo přesné plány a jasný cíl, mohl člověk i přes krátkou dobu cesty tuto zemi, která pro všechny Rusy představuje zemi vytouženou, dostatečně poznat, a může se tedy snad odvážit spatřené krajinné krásy srovnat s krásami své vlasti. Při pohledu od moře by krajina musela okouzlit i toho nejnáročnějšího pozorovatele. Obloha připomínající střední Itálii se tady klene nad hloubkami skrývanými temnou hladinou Černého moře, nad hustou zelení pobřeží a rozeklanými strmými útesy pobřeží, které místy skalnatě padají do vln. Bílé vily rozeseté po kopcích, ruské kostely se zlatými kopulemi, minarety osamělé mešity, barevné skvrny velkých keřů azalek a rododendronů, záhadně prostoupené červenými květy zmarliky Jidášovy… to vše nakonec utváří celkový obraz, který veliká očekávání jistě naplní, když už je nepřekoná.
Jak odlišně se člověku ovšem začne tento celek jevit, když zmizí onen idealizující odstup, porovnatelný s pohledem velkolepého umělce, který věci tohoto světa přikrášluje a noří je do lesku tušených pohádkových snů, jak odlišně člověk začne vše nahlížet, když se fyzicky přiblíží každému jednotlivému předmětu, který jej z dálky tak okouzloval. Téměř okamžitě začne klopýtat o různé rušivé vjemy. Pobřeží je totiž pusté a opuštěné, což je vlastně opak toho, co si obvykle představíme při myšlence na příjemné pláže na koupání. Ani stopa po písku, ani náznak dun, žádný mírně se svažující břeh, pouze úzká, strmě k moři klesající kamenitá stezka, u níž stojí několik laviček zastíněných plátěnými střechami. Pohled na pláže ruské riviéry byl stejně bezútěšný jako pohled naproti na přístav. Jen pár kroků od břehu začínají silnice, nad nimiž se, pokud zrovna neprší, vznáší mraky jemného prachu, který proniká všude. Stromy lemující městské a venkovské silnice nejsou zelené, nýbrž šedivé, jen tak oschle a vyzáble postávají, takže by bylo zapotřebí průtrže mračen, aby se znovu objevila původní zeleň jejich korun. Uvnitř domů, po jejichž zdech se až ke střechám vinou barevné, i když silně zaprášené exotické rostliny, bychom možná nalezli blahobyt, jaký jsme si na tomto místě představovali: emír z Buchary, který si zde vystavěl své letní sídlo, nebo onen ruský milionář, na jehož dům na kopci nás upozorňují, si své domovy pravděpodobně zařídili s veškerým myslitelným luxusem, který lze zaplatit. Toho, že se člověk zrovna nachází na místech, která požehnali sami bohové, si tady venku pod širým nebem ovšem nevšimne.
Je tento všudypřítomný zvířený prach opravdu tak prospěšný pro pacienty s plicními chorobami, jež sem lékaři posílají? Stoupáme hustými oblaky prachu nahoru do carova hájemství, míjíme vojenské stráže a pokračujeme do Livadije a Oreandy. Brzy však zjišťujeme, že se zde domácí pán zrovna nevyskytuje a že se v jižní části svého impéria již dva roky vůbec neukázal. Vinice na obou stranách jsou sice vzorně udržované, ale silnice je velmi zanedbaná a po cestách a chodnících v parku stékají stružky vody po povodních. Prach se i zde usazuje ve vysokých vrstvách, nikam se před ním neschováte. Hned vedle ruiny starého vyhořelého zámku, nedaleko domu se střechou v tatarském stylu, v němž se nachází úmrtní komnata cara Alexandra, jsou vybudovány nádherné jeskyně, na vrcholu vysoké skály nalezneme kolonádu, jejíž oslnivá bělost zářivě kontrastuje s modrou a zelenou barvou pozadí. Ve skrytých zákoutích listnatých stromů překvapí návštěvníka fontány, a aby „poetičnost“ místa byla úplná, plavou na zámeckém rybníku obrovské labutě. Všechno je přesně tak, jak by v císařském zámku mělo být – jen to sem umístila lidská ruka. Příroda zde v souladu se svými nevyzpytatelnými, vždy překvapivými a udivujícími zákony nevytvořila nic jiného a navíc, co by člověk nemohl nalézt v blízkosti Batumi nebo na mnoha jiných místech u Černého moře. Tvůrcům ruské riviéry příroda poskytla jako materiál pouze evropskou vegetaci, zbytek práce přenechala stavitelům pověřeným ruským dvorem a odepřela jim ono harmonické prolnutí moře se zemí, které právě toto místo odlišuje od všech ostatních míst u Černého moře a učinilo z něj ráj.
V dusivém horku se radost z vycházky vytrácí, probouzí se a sílí touha po pohodlí a osvěžujícím povětří na palubě. A to jako naschvál zrovna v místech, kde by tomu při pohledu na „zázračnou zemi“ mělo být naopak.
Pro nás, obyvatele střední Evropy, není tolik opěvované pobřeží Krymu zemí snů. My, světoběžníci, máme možnost srovnání, kterého se Rusům nedostává, a právě díky tomu jim kouzlo sluncem zalitého moře patřícího k jejich říši připadá nepřekonatelné.
Od moře je obvykle dělí ohromně rozsáhlé roviny a veškeré klimatické útrapy jejich rozlehlé země se rozplynou právě na tomto místě, nejen že na ně zde voda zapůsobí jako zázrak, ale také jim před zraky vykouzlí flóru, jakou si na severu nedokážou ani představit, to vše snad zmírňuje děsy ruské zimy. Jak by se pak neměl Rusovi, který miluje svou vlast a zahraničí zná málo, jevit Krym jako naprostý ráj? Přicházeje ze severu, zde poprvé spatří zářit blankyt moře, nádheru květin, kterou mu jeho skromná vlast jinak odepírá, zde potkává boháče své země, všemocného vladaře, jenž si pro sebe vybral právě tento malý kousek své říše bez hranic, zde jako by mu příroda chtěla namluvit, že i v jeho vlasti přece existuje věčné jaro nebo věčné léto.
Rusové mají plné právo obdivovat se pobřeží Krymu jako ráji na zemi; nás ale přece nikdo nedonutí přijmout tento pohled, který je pochopitelný a oprávněný pouze z hlediska zaslepeného ruského patriotismu.
Přeložil Lukáš Motyčka
