Napsal Otokar Fischer
(E*forum, 20. 5. 2026)Otokar Fischer se narodil 20. května 1883, v Kolíně; postrčeni akutní kalendářovou konjunkcí, v upomínku uveřejňujeme dva jeho menší texty z ledna, resp. dubna 1937 – vždy snad, byť pokaždé jinak, spojitelné s tím, jak a čím žijeme i dnes. Báseň Modlitba Fischer následně zařadil do knihy Host (Praha: F. Borový, 1937, s. 32), toho času již s přípisem: Za F. X. Šaldou.
mt
Modlitba
[Lidové noviny 45, 1937, č. 16, 10. 1., s. 1]
F. X. Šaldovi
Zmámen spěchem, vpřed se dívám,
vpřed se řítím o překot,
každým dechem uhořívám,
v běložhoucím žáru knot.
Pobožně, než obě zhasnou,
tělo-svíce, duše-dech,
touto zemí veď mne krásnou
k světlu zrak a k smrti spěch.
*
K studentskému představení Čapkovy Bílé nemoci
(Předneseno 31. března 1937 ve Stavovském divadle)
[Studentský časopis 16, 1936–37, č. 8, 10. 4. 1937, s. 213–214]
Studentky a studenti, nejúspěšnější kus naší soudobé tvorby dramatické, který dnes podruhé přejde jevištěm jako představení pro studenty, jedná o věcech, které nikoho z nás nemohou zůstaviti lhostejným, o zdraví a chorobě, o zhoubné nákaze a boji proti ní, o diktatuře a hrdinství, o válce a míru, o metlách, jimiž lidstvo je sužováno, o snaze, jak dojíti svobody a spásy. Způsob, jak na tyto velmi naléhavé náměty a na jejich umělecké zpracování budete odpovídati, bude dojista velmi rozličný, bude záviseti na osobním založení, na osobních zálibách toho kterého z vás, na předpokladech vašeho vychování, na společenském prostředí a politickém přesvědčení, ke kterému se znáte, a podobně. Nic by nebylo nesprávnějšího než chtít vám předpisovat, že je nutno se na tu hru dívat z toho a toho jediného zorného úhlu. Rozstoupíte-li se snad při posuzování kusu ve dvě strany, z nichž jedna bude hlásati zásady maršálovy a druhá zřetele Krogovy, jedna maximy dvorního rady Sigelia a druhá požadavky dra Galéna, ani to nebude mimo rámec této dobové hry, která nepřichází vám kázat samospasitelný ideál krásy, ale chce vás přinutit, abyste se poradili se svým srdcem a rozumem a měli odvahu k svému vlastnímu vyznání.
Je to jeden ze zákonů tvořivé estetiky, který by zněl: dílo není hotovo tím, když bylo v tichu pracovny napsáno, nýbrž teprve, když rozechvěje, zneklidní a třeba i znesváří ty, pro které bylo určeno. Jedna nábožensky mystická soustava nás učí: tvůrce nedotvořil svého stvoření, on se sám dotváří teprve v něm. A podobně i tvůrce umělecký, natož dramatik, jenž nepíše pro sebe. ale pro svou divadelní obec, dramatik, jenž scénu má snad za kazatelnu, s níž pronáší svůj program, snad za kolbiště, na němž chce vybojovat správnost svých zásad. Zkrátka o dramatě, o nejodpovědnějším uměleckém útvaru, lze užít velkého slova, že nepřináší pokoj, ale meč.
Arci, a tím se opět vracíme k dramatu Čapkovu, zač byl meč tohoto dramatického slova vytasen? Čapkova Bílá nemoc podniká boj za mír. To klasické slovo, našimi státníky dnes připomínané, si vis pacem para bellum – chceš-li mír, stroj válku, neplatí jen o životě veřejném, ale i pro umění. Také umění bojuje za něco, také básnictví zápasí o trvání kultury, také drama je válka, kterou je nutno podnikat pro uchování míru. Ne míru slabošského a bezkrevného, ale míru ostražitého a připraveného k tomu, aby každou chvíli mohl být dotvrzen mužnou zbraní brannosti. Pacifism, ano, ale ne pacifism abstraktní a do krajních důsledků, ale pacifism státu a národa, připraveného na útok a přichystaného k tomu, aby nevyprovokovaná rána byla splacena ranou, toť stanovisko zastávané autorem, jehož hra by se minula účinkem, kdyby se její zásady nezměnily v cosi, co spoluurčuje skutečnost.
Věřiti v sílu díla a věřiti spolu, že teprve tehdy je dovršeno, když je dotvořeno svým obecenstvem, to znamená vyznávati společnou energii, jež spojuje původce s jeho obcí, to znamená vyznávati takřečený synenergetismus. Ale obdobný svnenergetism platí také o věcech veřejného života a státnického, vojenského, politického světa. Nedomnívejte se, že dějiny jsou osud řízeny neznámými silami, proti kterým jsme bezbranní. Věřte naopak, že jeden každičký z nás nese v sobě aspoň atom odpovědnosti, spoluodpovědnosti za to, co se děje a co se stane. Nemyslete si, vy mladí, že všechno zlé zavinila generace vašich rodičů a že vy za to nemůžete, bude-li hůř, či ne: nemyslete si už dokonce, že ti, kdož byli před vámi, připravili vám nějakou idylu na zemi a že vám stačí přihlížet s rukama do klína složenýma. Pravý opak je pravda, a k tomu ať vás vede Čapkova Bílá nemoc: k přesvědčení, že na každičkém z vás, byť sebemenším dílem, spočívá rozhodnutí o tom, budeme-li silni a připraveni, a spolu, zda ve světě povládne příšera válek či mír, který je silnější než siláctví. Čapkova hra jak u nás, tak i venku za hranicemi chce přispěti k tomu vědomí, že činy, ať blahé, nebo neblahé, vyrůstají ze smýšlení, vyrůstají ze společného ovzduší, v němž každá nálada i věta má svůj význam, vyrůstají z pocitu společné odpovědnosti nás všech.
