Píše Petr Mareš
(19. 3. 2026)Kolektivní publikace Vielsprachigkeit der Sprache. Mehrsprachigkeit in den slavischen Literaturen (Tübingen: Narr Francke Attempto, 2025), jejímiž editorkami byly Anja Burghardt a Eva Hausbacher, představuje jeden z výrazných projevů současného zájmu o problematiku vícejazyčnosti spjaté s literaturou. Literární vícejazyčnost se stávala předmětem pozornosti i dříve (z německojazyčné oblasti je třeba jmenovat alespoň Moniku Schmitz-Emans nebo Georga Kremnitze), ovšem minimálně v poslední dekádě je koncentrace na ni opravdu intenzivní. Zmíněná kniha je sedmým svazkem ediční řady Literarische Mehrsprachigkeit / Literary Multilingualism, realizované od roku 2019 (vydáno bylo už devět svazků). Četné obdobně zaměřené práce vycházejí i v dalších nakladatelstvích (mj. Winter, transcript, Praesens). Vícejazyčností se opakovaně zabývají také příspěvky, které uveřejňuje Zeitschrift für interkulturelle Germanistik. Dodejme ještě, že v roce 2023 byl založen mezinárodní Journal of Literary Multilingualism, který se snaží postihovat podoby tohoto fenoménu v různých regionech i dobách.
Zřetelný „obrat k literární vícejazyčnosti“ je nepochybně podmíněn a podporován různými faktory. Na rovině teoretické reflexe získalo nemalý vliv tzv. postmonolingvální paradigma, proklamované Yasemin Yildiz (Beyond the Mother Tongue. The Postmonolingual Condition. New York: Fordham University Press, 2012). Proti tradiční představě homogenního mateřského jazyka, který určuje naše řečové chování a stanovuje jednojazyčnost jako přirozenou normu, se staví dynamičnost a proměnlivost jazykové komunikace i lidských identit. Status normálnosti tak získává jazyková a kulturní pluralita (spolu s tím se vytrácí také samozřejmost konceptu národní literatury). Naproti tomu jednojazyčnost se ukazuje jako mocenský konstrukt. I to, co se povrchově jeví jako jeden jazyk, je vlastně souborem jazyků.
Na druhé straně samozřejmě hrají důležitou roli probíhající sociální procesy, které s sebou nesou pohyb, překračování hranic, nutnost vyrovnávat se s jinakostí, hledat začlenění do nového celku. Mnozí autoři mají tzv. migrační pozadí, mění pod vlivem různých okolností jazyk užívaný v uměleckých textech, jsou „zakotveni“ v několika jazycích, mezi nimiž přitom bývají asymetrické vztahy, což může vést ke konstruování hodnotových opozic. Rozmanitost jazyků a kultur a jejich konfrontace zároveň znamenají výzvu pro spisovatelskou kreativitu, pro hledání nových možností uměleckého výrazu.
Recenzovaná kniha poukazuje svým podtitulem k situaci ve slovanských literaturách. Spíše lze ovšem říci, že se projevuje koncentrace na slovesné tvůrce se slovanským zázemím. Ti přitom nejednou volí jako prostředek vyjádření (i) jiné jazyky; předmětem pozornosti se pak stávají zejména spisovatelé, kteří se volbou bázového jazyka svých děl zapojili do německého kulturního kontextu. Po úvodním přehledu problematiky následuje třináct studií, jež připravili hlavně slavisté působící na německých a rakouských univerzitách, ale také několik badatelů ze slovanských zemí. V příspěvcích dominuje analytický a interpretační aspekt, zaměření na konkrétní textový materiál. S výjimkou závěrečného oddílu věnovaného „historickým dimenzím“ se klade důraz na přítomnost, značná část probíraných textů pochází z období po roce 2000. Zajímavé je, že poezie převažuje nad prózou a dramatem.
Zároveň se dílčí, avšak pro čtenáře důležitou a potřebnou složkou řady příspěvků stává reflexe vztažená k teoretickým, terminologickým a metodologickým otázkám. Mimo jiné se ukazuje, že obrácení pozornosti k mnohosti jazyků vedlo také k mnohosti, různorodosti a významovému rozvolnění používané terminologie, což může někdy ztěžovat porozumění výkladu. Zatímco označení vícejazyčnost (Mehrsprachigkeit) se většinou vztahuje k přítomnosti několika (národních) jazyků v textu, výraz mnohojazyčnost (Vielsprachigkeit), uvedený v titulu knihy, získává mnohem širší a méně určitou sémantiku, může se vztahovat také k rozrůzněnosti (tedy „mnohojazyčnosti“) uvnitř jazyka, ale navíc i k intertextovosti, k neverbálním prvkům v textu, jazykům v metaforickém smyslu apod. Někteří badatelé zavádějí – ve spojitosti s volbou jazyka při produkci textů – ještě termín translingválnost. Pokud jde o typologii podob vícejazyčnosti, prosazuje se rozlišování vícejazyčnosti manifestované (patrné na „povrchu“ textu), latentní, tedy „hloubkové“, kdy se vliv jiného jazyka projevuje skrytě např. v nestandardní frazeologii nebo syntaxi, a exkludované (zmiňované, avšak fakticky nerealizované). Vedle toho se však pracuje i s řadou dalších distinkcí (střídání a míšení kódů, imitace a emulace atd.).
Zvlášť podstatné jsou teoretické a metodologické rámce, které autoři aplikují, čímž také testují jejich využitelnost. Jako přiměřené východisko se jeví bachtinovská polyfonie a dialogičnost, zdůrazňující heterogennost hlasů, pluralitu a polyvalenci, ale též nově rozvíjené koncepty interkulturní literární vědy nebo postkoloniálních studií. Speciálně v souvislosti se spisovateli z postsovětských států a obecněji s „rusofonní“ literaturou se poukazuje na vyrovnávání se s ruštinou jako imperiálním a koloniálním jazykem. V případě ukrajinských autorů se to projevuje jednak celkově přechodem od ruštiny k ukrajinštině, jednak kladením obou jazyků do kontrastu – ruština se pak může stát jazykem evokujícím ohrožení, zatímco ukrajinština (ale také polština či jidiš) reprezentuje blízkost, kontinuitu, rodinnou i kolektivní identitu (studie Miriam Finkelstein nebo Mariyi Donské). Význačnou pozici získávají také paměťové studie, neboť jazyk země původu přetrvává jako vzpomínka a pouto s minulostí a tradicí (např. příspěvek Ivany Pajić o německy píšících spisovatelkách z bývalé Jugoslávie). Inspiraci je ale možno hledat i třeba v psychoanalýze, jak dokládá Eva Hausbacher, která latentní vícejazyčnost v dílech prozaiček s ruskými kořeny odhaluje prostřednictvím aplikace mechanismů snové práce stanovených Sigmundem Freudem.
Celkově můžeme příspěvky shromážděné v knize, svou povahou značně rozmanité, členit podle dvou základních hledisek. Vycházíme-li od volby předmětu zájmu, máme na jedné straně soubor studií, které se soustřeďují hlavně na tzv. interní vícejazyčnost, tedy na interakci mezi jazyky v rámci literárních děl, a na straně druhé práce, jež na problematiku nahlížejí jiným způsobem. Může jít o vlivy vedoucí ke změně jazyka užívaného v literární tvorbě (v případě emigrace, u bilingvních autorů apod.), o čemž souhrnně pojednává Natalia Blum-Barth. Jindy se uplatňuje už zmiňované široké pojímání mnohojazyčnosti. Tak Bisera Dakova nachází v poezii bulharských symbolistů napětí mezi společným básnickým „sociolektem“ a idiolekty jednotlivých tvůrců, Anja Burghardt odhaluje v textech Cypriana Norwida latentní působení koncepcí německých romantiků.
Ve druhém případě jde o jazyky a (vícejazyčností ovšem zproblematizované) národní literatury, jimž jsou příspěvky věnovány. Současné situaci odpovídá fakt, že nejvíce pozornosti je věnováno autorům spojeným s postsovětským územím (pro mnohé z nich se přitom stala hlavním prostředkem slovesného vyjadřování němčina) a speciálně autorům ukrajinským. Dalším jazykům je víceméně rovnoměrně vyhrazen jeden příspěvek (stranou ale zůstala makedonština). Na češtinu se váže studie, která se nejvíce noří do minulosti: Agnes Kim se zabývá vztahem češtiny a němčiny v hrách Jana Nepomuka Štěpánka a Josefa Kajetána Tyla; záslužné v jejím výkladu je nepochybně to, že dané hry porovnává s komediemi rakouských dramatiků, v nichž se předepisují (byť někdy jen fakultativně, pokud je k dispozici jazykově vybavený herec) repliky v češtině. Čeština se navíc objevuje i v příspěvku Anny Förster, jenž poněkud vybočuje z převažujícího zaměření knihy, avšak přináší zajímavý pohled. Autorka se zamýšlí nad bilingvní ediční politikou bratislavského nakladatelství Archa, kde byly v zájmu rychlého seznámení se zahraniční filozofickou literaturou v devadesátých letech vydávány překlady jak do slovenštiny, tak do češtiny.
Pokud jde o formální kvality, lze publikaci vytknout ne zcela malý počet tiskových chyb, a především absenci rejstříku; čtenář ho v knize, jež je plná jmen, zmínek o teoriích a termínů, opravdu postrádá. Přes tuto obtíž je Vielsprachigkeit der Sprache hodná pozornosti jako instruktivní ukázka rozmanitých přístupů k fenoménu literární vícejazyčnosti a také jako zdroj informací o pozoruhodném dění v literaturách, které přes jazykovou příbuznost, resp. geografickou blízkost nejsou v českém prostředí příliš známy.
Anja Burghardt – Eva Hausbacher (eds.): Vielsprachigkeit der Sprache. Mehrsprachigkeit in den slavischen Literaturen. Tübingen: Narr Francke Attempto, 2025 (Literarische Mehrsprachigkeit / Literary Multilingualism, sv. 7), 377 s.
