Píše Kateřina Smyčková
(4. 3. 2026)Zkoumat středověký humor představuje jednoznačně velkou výzvu jak pro historickou antropologii, tak pro další obory, jichž se toto téma interdisciplinárně dotýká. Smích je jevem vázaným na „tady a teď“, a tudíž historicky proměnlivým. Při zkoumání středověké komiky jsme nutně odkázáni na zprostředkující prameny, ty ovšem málokdy hovoří o směšnosti explicitně – můžeme se s jejich pomocí jen dohadovat, čemu se lidé ve středověku smáli. A že nás při tom zavádějí naše vlastní představy o směšném, je nasnadě. Na badatelské možnosti i limity poukázal před časem sborník Hranice smíchu. Komika a vážnost ve středověké Evropě (Praha: NLN, 2019). Jeho editoři Vojtěch Bažant a Martin Šorm mj. vstoupili do polemiky s široce přijímanou Bachtinovou koncepcí smějícího se „lidu“ v opozici k vážnosti vzdělaneckých vrstev. Už jen sama skutečnost, že dochované prameny skripturální povahy byly vytvořeny vzdělanou menšinou, dokonce z velké části duchovními, obrací pozornost badatelů k humoru středověkých učenců, k intelektuální hře, k parodii posvátného a podobným tématům.
Protože středověkých textů, kterým bez zaváhání připisujeme primárně zábavnou funkci, není mnoho, poutají na sebe velkou pozornost. Jeden z nejznámějších, Hostina Cypriánova, vychází nyní v českém prostředí poprvé v knižním vydání. Kniha přináší vedle latinského originálu český překlad Evy Stehlíkové, který byl vydán již v roce 1994 v Divadelní revue. Každá skupina veršů je navíc doprovázena celostránkovými kresbami Františka Nováka. Hostina Cypriánova tím získává téměř podobu bibliofilie. Velký prostor věnovaný ilustracím upomíná na středověké rukopisy, v nichž se neskrýval humor pouze v psaném textu, ale snad ještě více v doprovodných iluminacích.
Hostina Cypriánova je jedním z nejzáhadnějších středověkých textů. Mnohé o ní napsala Lucie Doležalová, především v monografii Reception and Its Varieties: Reading, Re-Writing and Understanding ‘Cena Cypriani’ in the Middle Ages (Trier: Wissenschaftlicher Verlag, 2007). Toto echo si neklade ambice být odbornou studií, jen nechce nechat zaniknout hlasu nově vydané knihy. Zájemce o hlubší proniknutí do tématu odkazuji tedy na tuto monografii a zde nabízím pouze shrnutí: autorství latinského textu Cena Cypriani bývá připisováno biskupu Cypriánovi, který zemřel mučednickou smrtí ve 3. století. Cena však vznikla zřejmě až na přelomu 4. a 5. století. Jak lze soudit ze značného množství dochovaných rukopisů, patřila ve středověku mezi velmi oblíbená díla, mezi kolektivní vlastnictví evropské latinské vzdělanosti. Přesto se dnes jen dohadujeme, za jakým účelem vznikla. Jako mnemotechnická pomůcka? Jako hříčka ke tříbení ostrovtipu a biblických znalostí? Jako parodia sacra?
Cena Cypriani je zasazena do rámce svatební hostiny, kterou pořádal „jakýsi král jménem Joel ve východní krajině v Káně Galilejské“. Na ni pozval nejrůznější biblické postavy a každá z těchto postav si pro sebe nalezla místo: „Eva usedla na listy, Kain na pluh, Abel na dojačku, Noe na archu…“ Poté hosté pojedli různé předkrmy: „melouny Farao, bodláčí Kain, fík Eva, Ráchel jablko…“ Následně se ustrojili do svátečního oblečení rozličných barev: „Anna tmavě modré, Izák roucho nebarevné, Pavel zářivě bělostné, Petr pracovní, Jákob prolhané…“ Všechny postavy pomohly při přípravě hostiny: „Abraham přivedl telátko, Raab je svázala, Ježíš natáhl provaz, Eliáš mu svázal nohy, Petr přinesl meč…“ Následovala sama hostina s masem („Abraham dostal telecí, Ezau jelení, Abel kus jehněčího…“), rybami („a tak dostal Ježíš tresku, Mojžíš pyskatou rybu, Beniamin mořského okouna…“), zákusky i vínem („Tekla pila víno arsinské, Jan albánské, Abel kampánské…“). Po vydatné hostině nastal opilecký chaos, kdy „usnul opilý Noe […], Petr bděl vedle kohouta […], Pilát si žádal vodu na umytí rukou […], David hrál na citheru…“ Nakonec všichni odešli do svých domovů, „Herodes jako blázen, Cham jako služebník, Tobiáš jako lékař, Noe jako opilec…“
Následujícího dne ovšem přišly všechny osoby ke králi znovu a přinesly mu dary: „Achan lžíci, Josef obilí, Ruben pryskyřici, Abimelech peníze...“ Ukázalo se ale, že na hostině došlo ke krádeži: „Judit ukradla hedvábnou pokrývku, David královské kopí, Abimelech si odvedl cizí ženu…“ Proto dal král všechny mučit a „Abel byl zabit, Adam vyhnán pryč, Zachariáš strachy oněměl, Jákob se dal na útěk…“ Při vyšetřování se sice ukázalo, že „ukradené bylo nalezeno u Beniamina“, ale král rozhodl, že vinen je Achan. „Jako první ze všech ho nakopl Mojžíš, pak se s ním dal Jákob do křížku, Tekla z něho servala šaty, Daniel ho srazil k zemi […], Ježíš ho udeřil důtkami, Jidáš mu rozřízl břicho, Eliezer ho probodl kopím…“ Achana společně pohřbili a „Sára se tomu smála. Když bylo všechno vykonáno, vrátili se do svých domovů.“
Sářiným smíchem, jistě ne náhodou, tento obskurní text končí. Jak lze z uvedených ukázek poznat, některá spojení je možné dešifrovat velmi snadno (Noe a archa, David hrající na citeru atp.), jiná vyžadují podrobnější znalost Bible, některá se nepodařilo objasnit ani několika generacím novověkých badatelů: Proč pil Izák krétské víno, proč jedl Adam tuňáka, proč přinesla Betsabé darem kštici? Obtížné dekódování zpochybňuje úvahy některých badatelů, že Hostina Cypriánova měla sloužit k zapamatování různých biblických postav a událostí s nimi spojených. Smáli se jí středověcí učenci? Smáli se radostným smíchem ze svého intelektuálního vítězství nad těžkou šifrou? Nevíme.
Dnes by se Hostině zasmál patrně jen málokdo; můžeme se tudíž obdobně ptát, čím je motivován dnešní zájem o toto dílo. Na prvním místě se nabízí možnost historického zkoumání – jaký byl přístup středověkého člověka k posvátnému, jak se posvátné střetávalo a prolínalo s profánním. Cena neznamená jen jakoukoli hostinu, ale hostinu slavnostní, v tomto případě dokonce svatební. Svatba samotná se sice v textu nepopisuje, nicméně pro pochopení vztahu posvátného a profánního je klíčová; přechodové rituály byly právě okamžikem, kdy posvátný čas vstupoval do lidského času. Tolik samozřejmě Eliade (Posvátné a profánní. Praha: Česká křesťanská akademie, 1994, s. 129). Středověká parodia sacra ovšem tento princip využívala i obráceně: světské vstupovalo do posvátného, aniž by je zesměšňovalo. U Hostiny Cypriánovy se také nepředpokládá, že by zesměšňovala Bibli. Pokud ji budeme číst jako parodické dílo, pak ve smyslu středověké parodie posvátného, kdy „není rozhodující princip zesměšnění“, ale text „svůj účinek zakládá na kontextovém přenesení. […] Nezvyklost nových souvislostí i interakce mezi původním a novým kontextem dává vznik nové estetické hodnotě“ (Viktora, Viktor: „Mastičkář — muzejní zlomek.“ In: K pramenům národní literatury. Plzeň: Fraus, 2003, s. 46).
Z hlediska historické antropologie tedy Cena Cypriani pomáhá nabourat naše představy o smrtelně vážných středověkých vzdělancích, o kultuře, v níž byla Bible fanaticky posvátnou a nedotknutelnou knihou, o rigidní náboženské společnosti. Může také dokreslit naše představy o náboženském humoru napříč staletími. Podíváme-li se dnes na evangelické Falešné stránky českého církevního éteru či katolický blog Tisíckráte s imaginárním autorem Felixem Kulpou, lze v nich najít odlesky staré Hostiny Cypriánovy, Mnišských šprýmů (Joca monachorum) nebo Legendy o sv. Nikom (Sermo de sancto Nemine). Stejně jako dnes i ve středověku zjevně nebylo cílem vysmívat se Bohu a náboženským textům, ale snad jen lidským představám o nich. Rozdíl je ovšem ten, že středověký učenec (a nejen učenec) znal Bibli lépe než člověk 21. století (a to i humanitní vědec), což mu umožňovalo tvořit a chápat sofistikovanější parodii.
Je však Cena Cypriani opravdu parodií? Touto otázkou už se dostáváme na pole literární historie. Parodií Bible v pravém slova smyslu zjevně ne: nepřejímá strukturu původního textu, jen si „půjčuje“ některé jeho postavy. Tento rozdíl vynikne, srovnáme-li Hostinu Cypriánovou s některou z „klasických“ biblických parodií, jako je např. Monty Pythonovův Život Briana (1979). Proti jednoduchému zaškatulkování Hostiny jako parodie hovoří i fakt, že mnohé biblické narážky se nám dnes zdají nejasné; pokud čtenář nedokáže text rozklíčovat, ztrácí dílo svou parodickou funkci. Nevíme ovšem, zda tomu tak bylo i v době vzniku tohoto textu. Je také zajímavé, že nejdůležitější jsou v Hostině Cypriánově postavy, jež jsou v biblické historii zcela marginální: král Joel (snad podle proroka Joela?) a Achan (Joz 7), na nějž nakonec padne veškerá vina a trest za ni.
Pro literární historii je Cena Cypriani oříškem nejen vzhledem k podobám a funkcím parodie, ale také z hlediska žánrového zařazení. Silný intertextový charakter celého díla upomíná na (nejen) středověké centony, texty složené z citátů. Někteří badatelé píší o Hostině jako textu k dramatickému ztvárnění. Cena Cypriani ale připomíná spíše techniku „živého obrazu“ – skládá se z několika samostatných, víceméně statických scén, které se naráz celé proměňují: postavy posedávají na různých předmětech; pojídají různé pokrmy; převlékají si šaty... Můžeme ji také číst jako oživení antického žánru zvaného symposion, tedy hostina. Spojení s Biblí zase evokuje typicky biblický žánr podobenství. Hrdinové podobenství se také chovají neobvykle, symbolicky; v Hostině Cypriánově však zcela absentuje mravní poučení. Cena Cypriani je tak jedním z příkladů, který relativizuje snahy vtěsnat středověké texty do novodobých žánrových kategorií. Ukazuje rozostřené hranice a pestrou variabilitu žánrového systému staré literatury. V neposlední řadě nabízí téměř neomezené množství interpretačních možností. Vzhůru na bláznivé literární hody!
Hostina Cyprianova / Cena Cypriani. Přel. Eva Stehlíková. Praha: Trigon, 2026, 216 s.
