Píše Mirek Němec
(25. 2. 2026)Dva svazky jenských germanistů a pedagogů Ulricha Kaufmanna a Haralda Heydricha, vydané v letech 2021 a 2022, bezpochyby poukazují na to, že život a dílo Louise Fürnberga (1909–1957) by se mohlo potenciálně stát součástí moderního interdisciplinárně pojatého výzkumu německojazyčné kultury českých zemí. Jako německojazyčný intelektuál a estét židovského původu, literát a žurnalista, navrátivší se emigrant po nacistické okupaci, posléze diplomat a kulturní činitel komunistického Československa a od roku 1954 východního Německa by měl zaujmout jak germanisty, bohemisty či komparatisty, tak i historiky nebo politology. Během svého krátkého, pouze 48 let čítajícího života zažil na vlastní tělo mnohá příkoří a utrpení, která s sebou politický vývoj v první polovině 20. století přinesl. Na straně druhé se sám do politického boje na straně komunismu vrhl již v roce 1928 a po celý svůj život se v něm angažoval. Nelehký životní osud, nálady, politické názory a přesvědčení zpracovával ve své literární, převážně lyrické tvorbě. Politicky angažovaný spisovatel a stranický kádr propojuje politické, kulturní a literární sféry, geograficky pak prostředí severozápadních Čech a Prahy. V Karlových Varech Fürnberg vyrůstal a začal svou kariéru poety, ve svých aktivitách pokračoval v Praze až do svého zatčení v roce 1939 a následného exilu. Po válce a návratu z palestinského exilu se mnohem více věnoval žurnalistice, a především úředním povinnostem. Fürnberg během svého nedlouhého, četnými zvraty poznamenaného života poznal různé světy, které však konstantně vnímal prismatem neochvějného komunistického přesvědčení. Tím se, stejně jako další levicoví a komunističtí spisovatelé této doby, dostal po roce 1989 mimo zájem výzkumu velkoměstských kulturních prostředí Prahy či Brna, nebo objevování neznámé německojazyčné literatury pohraničních regionů.
Hned v prvním odstavci předmluvy k prvnímu svazku se vydavatelé snaží rozptýlit stále silně rezonující předsudky, které vyvolává Fürnbergovo politické přesvědčení, tvrzením o údajném ideologickém zneužití („Vereinnahmung“) jeho díla a osobnosti před rokem 1989. Fürnberga pak nazývají „světským věřícím“ („weltlicher Gläubiger“), který se „pod vlivem sociálních rozporů ve své české vlasti na přelomu třicátých let minulého století přiklonil ke komunistické ideologii a po celý svůj krátký život se jí z celého srdce držel. Jeho dílo bylo stejně tak ve znamení tohoto politického angažmá jako ve znamení lidskosti.“ (I/7)
Po jeho časné smrti se tento narativ utvářel v NDR, kde byl Fürnberg představován jako charakterní komunista a oběť násilí nacismu, jenž byl vyhnán československými stalinisty z milované Prahy. Jeho literární dílo i korespondence byly od 60. let renomovanou Německou akademií umění v Berlíně (Deutsche Akademie der Künste zu Berlin) v NDR pravidelně vydávány. Básně se dostaly i do tehdejších učebnic němčiny v Československu a Fürnberg byl interpretován jako představitel a průkopník československo-východoněmecké družby.
Bylo by zajímavým počinem sledovat, zdali existovala i recepce Fürnbergova díla na druhé straně železné opony, např. v radikálních studentských skupinách zaslepených marxismem. Dnes je i v českém překladu dostupný text hamburského novináře Jürgena Serkeho v jeho knize Böhmische Dörfer. Putování opuštěnou literární krajinou vydané v NSR roku 1987. Serke v něm též zdůrazňuje Fürnbergovu neochvějnou loajalitu k marxisticko-leninské ideologii, ale celkem v souznění s názorem vydavatelů tvrdí: „Nebyl viníkem. Byl obětí své víry, kterou mocipáni už dávno zneužili.“ (S. 462)
Oba vydavatelé deklarují v předmluvách k oběma svazkům snahu přiblížit specifické dílo a tragédii života Louise Fürnberga ve své „rozporuplné celistvosti“ (I/7) a poukázat na celou šíři problémů a konfliktů (II/7), do kterých se během svého života zapletl. To je jistě vítaný a úctyhodný záměr, který není zrovna lehké naplnit. Ve své podstatě by to znamenalo kriticky se vyrovnat s dosavadní sekundární literaturou, vyhledat a vyhodnotit archivní prameny, tím se emancipovat od ideologicky podmíněných diskursů a vzpomínkových narativů, utvářených rodinnými příslušníky – dříve vdovou Lotte a dodnes dětmi Michaelem a Alenou Fürnbergovými. Konečně posunout badatelský zájem od tragédií osobního života k estetice literárních děl.
Již na první pohled je však zjevné, že naplnit takový program se vydavatelům nepodařilo. První svazek s celkem 31 příspěvky označují jako „vzpomínkový“. Tomu odpovídají nejen ve IV. bloku shromážděné vzpomínky Fürnbergových souputníků, které z velké většiny spojuje, někdy i jen krátké, vzplanutí pro komunistickou ideologii, ačkoliv ji mnozí z nich přehodnotili (Franz Fühmann, Fritz Beer, Hans Mayer) či ji zpětně vnímali alespoň trochu kriticky (Christa Wolf, nakonec i Eduard Goldstücker). I většina dalších příspěvků ze tří zbývajících bloků, které se zabývají buď biografií (1. a 2. blok) nebo literárním dílem (3. blok), podtrhuje vzpomínkový charakter svazku. Byly totiž napsány a publikovány již dříve, někdy dokonce i před rokem 1989. Až na několik málo výjimek jsou psány autory, kteří se podíleli na utváření recepce díla a života Fürberga již v NDR nebo ČSSR. Tím je první svazek silně dokumentárně zaměřen, přičemž je problematické takové texty považovat za ideologicky neutrální. Zjištění pak platí i o druhém svazku, ačkoliv z 23 příspěvků jich deset napsali sami vydavatelé. Ale ani Ulrich Kaufmann, který se podílel na devíti textech druhého svazku, se nedokáže distancovat od dřívějšího diskursu viktimizace a adorace, který oba svazky nadále reprezentují.
Příkladem je hned úvodní příspěvek germanisty Henri Poschmanna. V něm pomocí vzpomínky převzaté z knihy Vzpomínky na Brandta (Erinnerungen an Brandt, 2001) levicově smýšlejícího, z NDR roku 1964 uprchlého germanisty Hanse Mayera petrifikuje pro oba svazky charakteristický obraz Fürnberga: „[m]ilý Louis Fürnberg z Čech, Žid, který byl talentovaným básníkem a demokratickým socialistou, který se proti svému přesvědčení opakovaně pokoušel stát ortodoxním stalinistou. Bez úspěchu.“ (I/22)
Je vůbec pojem „demokratický socialista“ pro neochvějného komunistu na místě? Jako žid či Žid se Fürnberg necítil. Náboženství i politický či kulturní sionismus jednoznačně a velmi ostře odmítal, dokonce se zdá, že mu jeho ateismus – ať již vědecký či ne – pomohl, aby přece jen konformně vyl s vlky. Ani jeden z příspěvků se však nezabývá Fürnbergovými názory či oportunismem z období komunistického teroru po uchopení moci v roce 1948. Na otázku, jak pozoroval a vnímal nástup komunistické tyranie a pronásledování jinak smýšlejících, lze odpovědět na základě Fürnbergova deníku z posledních měsíců života, publikovaného v druhém svazku. V záznamu z Velikonoční neděle v Praze, kdy s dcerkou navštívil pontifikální mši v katedrále sv. Víta, je Mayerem a dalšími autory článků vytvářený idealizovaný obraz značně otřesen. Fürnberg si zapisuje scénu, kdy spolu „v průjezdu k arcibiskupskému paláci internovaného arcibiskupa [uviděli], jak tento ve velké nádheře vystupuje z elegantního auta.“ (II/23) Zda to opravdu byl Josef Beran, který byl v té době držen v totální izolaci mimo Prahu, lze jistě úspěšně pochybovat. Ale výpovědní hodnotu má především tón zápisu. Ten, stejně jako některé literární výtvory, nasvědčuje, že Fürnberg nejen zvnitřnil komunistický a stalinský odpor vůči církvi, ale použitou rétorikou se připodobnil Gottwaldovi a jeho verbálním útokům vůči populárnímu představiteli katolické církve. Jak se Fürnberg stavěl k pronásledování, týrání a popravám nejen kněží, ale i věřících, zůstává tajemstvím. Vydavatelé se ve svém následném a nekritickém výkladu omezují jen na cynicky vyznívající komentář: „Podněcuje čtenáře k zamyšlení o historické a aktuální roli náboženství […] Ateista […] se ukazuje jako znalec architektury a náboženství.” (II/41) Stejně tak zůstává hádankou jeho působení ve státních úřadech po komunistickém puči. Jürgen Serke ve své knize uvádí Fürnbergovo zapletení do stranických čistek, a ne státního terorismu („Staatsterrorismus“, I/20), jak události kolem Slánského procesu z let 1951/52 nazývá Poschmann. Úředník Fürnberg, podle Serkeho, pravděpodobně musel napsat kádrový posudek na svého nadřízeného Oskara Kostu (pseud. Peter Pont). Ten vyzněl asi negativně, neboť Kosta byl zatčen a uvězněn. Netrápilo Fürnberga svědomí a nepoložil si otázku, proč ještě zůstávám komunistou?
Jan Gerber se ve svém příspěvku zabýval nechvalně proslulou písní Strana má vždy pravdu (Die Partei hat immer recht), kterou si od Fürnberga SED v padesátých letech přisvojila jako stranickou hymnu. Gerber, který tyto okolnosti již popsal ve své disertaci, tvrdí, že se Fürnberg slovy písně snažil sice vyjádřit svou skepsi nad dalším směřováním KSČ, jejíž vedení ho v roce 1949 jako Němce nebo spíše německojazyčného Žida s palestinskou zkušeností začalo ignorovat, současně se však pokusil sám sebe stranicky disciplinovat. Stranickou linii opěvoval Fürnberg i v mnoha dalších textech, podřizoval jí i své kulturně- či spíše literárněhistorické črty. Opět v publikovaném deníkovém zápise učiněném po rozhovoru s nestraníkem Ludvíkem Kunderou o české literatuře vedeném během poslední návštěvy Prahy 25. dubna 1957 poznamenává: „Nespokojenost tolika umělců se současnou situací zjevně pramení z nedostatečné vazby na stranu.“ (II/26) Poznámka spíše nasvědčuje tomu, že básník, který psal ódy na ideology, představitele a hrdiny komunistických stran, zůstal opravdu straně věrný. Ale jak lze tuto bezbřehou loajalitu chápat?
Této otázce se však v obou svazcích nikdo nevěnoval. Určité vysvětlení nabízí vzpomínková úvaha Fritze Beera, Fürnbergova stranického souputníka a obdivovatele. Beer nejprve přibližuje atmosféru úspěšných vystoupení skupiny kolem Fürnberga Echo zleva (Echo von links) v 30. letech. Líčí katastrofální životní podmínky průmyslových oblastí severozápadních Čech v období hospodářské krize, kdy bída, hlad, nezaměstnanost a ztráta víry v budoucnost dávají i Beerovi odpověď na tehdy mnohým intelektuálům tiskem položenou otázku, proč jsem se (ne)stal komunistou. Vývoj mezinárodní situace v roce 1939, uzavření sovětsko-nacistického paktu a následné rozdělení Polska, však asi Beera motivovalo, aby prozřel a se stranou se rozešel. Po svém útěku z Československa ho v britském exilu zastihl Fürnbergův dopis s líčením strastiplných zážitků z nacistického vězení. Fürnberg píše o mučení, podlomeném zdraví a ztrátě sluchu. Beer pak svou empatickou vzpomínku končí citátem z eseje Jeana Ameryho s titulem Tortura (Tortur): „Kdo podlehl mučení, nemůže se již cítit ve světě jako doma. Hanbu zničení nelze vymazat, [...] ten, kdo byl mučen, je vydán bezbranný na pospas strachu.“ (I/57)
Zdali je toto odpověď, která vysvětluje Fürnbergovo následování či dokonce přisluhování komunistickému teroru, nelze říci. Ale samotné hledání důvodů je pro jeho biografii i obecně pro kolektivní biografii komunistických předáků navýsost zajímavé. I vydavatelé svazku v předmluvě společně volají, jak po uceleném biograficky zaměřeném výzkumu mentality a prostředí komunistických funkcionářů a intelektuálů obecně (II/7), tak i v konkrétním případě Louise Fürnberga (I/9). Bohužel tak činí nekriticky a selektivně. Jen mezi řádky se například objevuje informace, že v roce 1956 obdržel Národní cenu NDR (Nationalpreis der DDR). V odůvodnění jsou kromě literárního díla vyzdviženy i jeho texty písní, které „v naší republice [NDR] skutečně zlidověly“. Informace o protežování a uznání ze strany soudruhů z KSČ ještě v roce 1953, kdy měl jako propagátor nacisty popraveného komunistického novináře Julia Fučíka přijmout stranické ocenění, tematizovány nejsou. Báli se vydavatelé, že obraz Fürnberga jako čestného a zásadového komunisty a lidumila by mohl být ohrožen? Není ironií dějin, že dům bývalého Fürnbergova bydliště, kam byla umístěna pamětní deska, se nachází nedaleko památníku politických obětí a Milady Horákové?
Vedle biograficky zaměřených příspěvků nesou i literárněhistorické a literárněvědné příspěvky četné stopy dobově zatížených interpretací. Určitě by bylo záhodno věnovat se mnohem více estetice a obsahu jeho lyriky, nevyhýbat se přitom ani oslavným veršům na ideology či pohlaváry komunistických režimů. Otázkou je, zdali se Fürnbergovy texty, které jsou skoro vždy subjektivní reflexí doby a vyjádření vlastních nálad, proměňují v závislosti na politických zvratech. S tím souvisí jeho vztahy k literárním předchůdcům. Vydavatelé nazývají „perlou“ posledního deníku („Die ‚Perle‘ des letzten Tagebuchs“, II/43) jeho nezveřejněnou báseň Život a smrt F.K. (Das Leben und Sterben von F.K.s). Heydrichova interpretace v kontextu osobní a tehdejší recepce Franze Kafky je velmi inspirativní. Především se nabízí otázka, jak jeho ideologicky podbarvený názor souvisí s pozdějšími marxistickými spory o Kafku. O ně se přeli Fürnbergovi vrstevníci a přátelé z NDR a Československa jako Anna Seghers, Paul Reiman a samozřejmě Eduard Goldstücker. Výzkum a porovnání s tehdejším germanobohemistickým bádáním by si mnohem více zasloužila i Fürnbergova recepce Rilkeho. Překvapivě ostré vymezení Fürnberga vůči mladému Petru Demetzovi poté, co uveřejnil svou knihu o mladém Rilkovi, je opět potvrzením vlastní neutuchající politické loajality. V intimitě deníkového záznamu nazývá nevybíravě po komunistickém puči z Prahy do USA emigrujícího Demetze „žvástalem, a povrchním duchem“ s „vrabčím mozkem“. Naopak sám sebe oceňuje jako toho, kdo dokáže problematice pražských německojazyčných literátů porozumět, neboť „to, co [Demetz] říká o Kafkovi, Brodovi, Leppinovi, je neskutečně ploché a nevědomé, že nic neslyšel o Fuchsovi, F. C. Weisskopfovi, Kischovi nebo o mně, se rozumí samo sebou.“ (I/18)
Oba svazky díky svému dokumentárnímu charakteru a při čtení mezi řádky upozorňují na mnohá choulostivá místa Fürnbergovy biografie, ale až na výjimky se autoři příspěvků nedokáží kriticky vyrovnat s dřívější selektivní recepcí. Neodrážejí se k novým, originálním otázkám, které by chtěli na základě např. archivních materiálů a v širším společenském či literárněvědném kontextu zkoumat. Záhady Fürnbergova života, ale i interpretace jeho literárního díla zůstávají nedořešené, a tudíž úkolem pro další generace badatelů. V literárněhistorické oblasti tak svazky inspirují k výzkumu diskusí českých i východoněmeckých komunistických intelektuálů, na které se po roce 1989 pozapomnělo, kteří ale také spoluvytvářeli multikulturní a politicky pluralitní společnost českých zemí. Je více než příznačné, že právě léta do okupace roku 1938 se na základě příspěvků v obou svazcích zdají ve Fürnbergově životě ta nejlepší.
Kaufmann, Ulrich / Heydrich, Harald (Hg.): „Hier ist ein Dichter, hört nur!“ Louis Fürnberg. Texte zu Leben und Werk. Unter Mitarbeit von Michael und Alena Fürnberg. Bucha bei Jena: quartus-Verlag, 2021, 352 S. (I)
Kaufmann, Ulrich / Heydrich, Harald (Hg.): Das schöne Weimar? Louis Fürnbergs letzte Jahre. Bucha bei Jena: quartus-Verlag, 2022, 207 S. (II)
