Píše Barbora Nováková
(12. 2. 2026)V závěru roku 2025 vydalo Nakladatelství Karolinum knihu Vratislava Maňáka Orchestrace jedné denunciace, která se soustředí – jak napovídá její podtitul Okolnosti tiskové kampaně proti Jaroslavu Seifertovi a jeho Písni o Viktorce – na kampaň, již proti básníkovi v návaznosti na vydání poemy v březnu 1950 rozpoutal týdeník Tvorba otištěním kritických příspěvků Ivana Skály a Michala Sedloně. Záběr své práce autor formuluje ve vztahu k dosavadní literatuře týkající se tohoto tématu, v níž převažuje důraz na „zákulisní mocenskou dynamiku, potažmo pozicionalitu jednotlivých aktérů případu“ (s. 10). Toto hledisko rozšiřuje o perspektivu soustředící se zejména na samotného Seiferta. Zároveň si propojením literárních, politických a mediálních dějin klade za cíl ve sledovaném období alespoň částečně zastoupit chybějící důkladnou seifertovskou monografii.
Výklad v zásadě postupuje ve dvou liniích vycházejících z odlišných přístupů. První z nich představuje především situaci literárního pole, do níž Píseň o Viktorce vstupovala, přičemž od nastínění širšího dobového kulturně-politického kontextu zužuje svůj záběr na okolnosti bezprostředně související se sledovanou kampaní. Pro zachycení dynamiky a distribuce moci ve zpolitizovaném literárním provozu jsou používány bourdieuovské koncepty i pojmosloví (na samotného Pierra Bourdieua je však odkazováno pouze v jedné, trochu „mimochodné“ poznámce pod čarou, s. 36). Užití tohoto ani žádného jiného metodologického přístupu však není tematizováno jinak než pouze formulací o „kombinované pozic[i] literární historie a mediálních studií“ (s. 10) a zběžným upozorněním na výhrady, které vůči narativním strukturám historiografických prací vznáší Hayden White.
V úvodní kapitole autor na základě dosavadní sekundární literatury nastiňuje vztahy a distribuci moci mezi jednotlivými aktéry dobové literární scény a jejich vývoj v poválečném, a zejména pak v poúnorovém období. Soustředí se především na rostoucí akcent na veřejnou roli spisovatelů, omezování autonomie umění a podřízení interpretací a estetických soudů mimoliterárním, ideologicky podmíněným skutečnostem – tedy především na ty roviny, kterým se posléze věnuje v souvislosti s dobovým odsudkem Písně o Viktorce. Zdůrazňuje taktéž nejednoznačnost a nekonzistenci kritérií a požadavků stalinistické literární kritiky, které byly mj. důsledkem plurality přístupů k literárním dějinám a kompetenčního paralelismu Nejedlého a Kopeckého ministerstev a stranických institucí. Ty vedly i k rozdílnému posuzování jednotlivých literárních děl a jejich autorů, což Maňák později ukazuje jako klíčové okolnosti v souvislosti s událostmi, které následovaly po tiskové kampani.
Zejména ve druhé kapitole je rozvíjena linie výkladu, která by se dala ve zjednodušení charakterizovat jako orientovaná na skutečnosti chronologicky předcházející rozpoutání kampaně a na samotného Jaroslava Seiferta. Autor sleduje dřívější události, které se ke kampani těsněji vážou a které se podílely na postupném Seifertovu rozkolu se Svazem československých spisovatelů (pozornost věnuje zejména incidentu v Goldhammerově vinárně). V širším časovém rámci nastiňuje také proměny Seifertových politických postojů a těch rysů poetiky, které byly posléze stalinistickými teoretiky a kritiky podrobeny ideovému hodnocení. Exkurz do Seifertovy poetiky završuje zasazením Písně o Viktorce do kontextu dalších děl variujících „ratibořické téma“ a vrcholícího zájmu o Boženu Němcovou, která byla jednou z režimem protežovaných autorů.
K samotné denunciační kampani se tak autor postupně „přibližuje“ z různých perspektiv. Právě její zasazení do průsečíku předeslaných kontextů mu umožňuje vcelku přesvědčivě vykreslovat její „orchestraci“ – tedy především stopovat mimoliterární podněty, jež k ní vedly, poukazovat na paralely se zavržením dalších umělců a dokládat primárně politicko-ideovou motivaci odsudku, kterému bylo podřízeno estetické hodnocení básnické skladby. Analýza kritik Ivana Skály a Michala Sedloně pak podtrhuje mj. velkou selektivnost stalinistické kritiky, účelovou zkreslenost interpretací i konstruovaných souvislostí a absurdnost argumentů použitých pro hodnocení poemy i předchozí Seifertovy tvorby. Na jejich příkladě je zároveň představena role, kterou literární kritika sehrávala v konstituování a prosazování estetických norem socialistického realismu.
Při zkoumání následků kampaně se výklad zaměřuje na dopady, jaké měla kampaň přímo na Seiferta a jeho publikační možnosti, ale i na to, jak se vztahovala k distribuci moci na dobové literární scéně. V návaznosti na popsané tření mezi vládními a stranickými orgány a příslušnými křídly Svazu československých spisovatelů autor konstatuje, že „Seifertův případ pomohl rozdílnost pozic obnažit a posléze i amplifikovat“ (s. 117). Oslabení stranických pozic a posílení vládních orgánů v otázkách kulturní politiky pak usouvztažňuje s děním na nejvyšších politických patrech i s postupným otevíráním cesty k Seifertově rehabilitaci.
Vratislav Maňák svou prací nepřináší příliš mnoho nových poznatků a v některých ohledech nezohledňuje všechny dostupné prameny a literaturu předmětu (viz recenzi Petry Loučové). Nicméně funkčně využitá pluralita perspektiv mu umožňuje nasvěcovat různé aspekty tiskové kampaně proti Jaroslavu Seifertovi, a vytvořit tak její plastický obraz. Díky logicky a přehledně vedené argumentaci se mu daří poukázat na obecnější rysy denunciačních praktik, které jsou akcentovány také paralelami k dalším podobným situacím v českém a sovětském literárním poli, a zároveň i na nuance specifičtější pro Seifertův případ. Nešťastná je absence rejstříku a na škodu jsou také poměrně četné redakční nedostatky – zejména pak ty, jež znesnadňují orientaci v textu i poznámkovém aparátu a bibliografii.
Vratislav Maňák: Orchestrace jedné denunciace. Okolnosti tiskové kampaně proti Jaroslavu Seifertovi a jeho Písni o Viktorce. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2025, 182 s.
