Píše Alexandra Brocková
(14. 1. 2026)Kniha italského učence Stena Vazzany Hříchy a zásluhy v Božské komedii s podtitulem Dantovo contrapasso (přel. Martin Pokorný, Praha: Herrmann & synové, 2025) velmi dobře poslouží jako průvodce Alighieriho Komedií, ačkoli je poměrně útlá a soustředí se pouze na jeden hlavní motiv. Tento svižně psaný esej je členěn do tří částí podle kantik – Peklo, Očistec, Ráj – a chronologicky rozebírá jednotlivé hříchy, provinění i zaskvění se duší, které Dantův poutník na své cestě potkává. Jestliže je Vazzanovým hlavním záměrem sledovat motiv contrapasso, dochází nutně ke sledování podstaty dění v jednotlivých oblastech pekla, očistce a ráje, respektive v jednotlivých kruzích, na římsách a ve sférách. Počínání duší po smrti v básnických vyobrazeních odpovídá jejich morálnímu stavu za života, přičemž duše hříšníků a kajícníků trpí, zatímco duše blažených se radují (s. 126). Ale jaká je souvislost mezi duší a zobrazením jejího stavu na dantovské škále utrpení a slastí? Vazzana odmítá připustit, že by se v Komedii nacházelo cokoli bezdůvodné a strukturně zbytné, protože je to dílo vrcholně dokonalé (s. 151), a snaží se ukázat, že básníkova duchovní dispozice vůči skutečnosti je v neustálé jednotě. Jednota básníkova cítění se propisuje do básnické jednoty díla.
Každý čtenář Komedie ví, že určit význam jednotlivých trestů či vůbec porozumět podobě zobrazení duší v posmrtném stavu někdy není vůbec snadné. Steno Vazzana se snaží navazovat na různé výklady básnických obrazů a zohledňovat letité interpretační problémy s určováním toho, co ve které oblasti figuruje jako contrapasso, aby nakonec ukázal vlastní způsob čtení – který obvykle dává dobrý smysl. Mezi nejzapeklitější oblasti z hlediska této interpretace nepochybně patří sedmý kruh pekla nebo římsa zahálčivců v očistci. Vazzana se nesnaží roubovat na contrapasso všechny obrazy, které Dante používá; vnímá ho jako kostru básně, a proto si všímá toho, co plyne z povahy trestu jako podobenství o mravním provinění. Oheň, který je výrazem intelektuálního násilí, se nejdříve objevuje u kacířů a špatných rádců, aby se pak objevil v sedmém kruhu, tentokrát v podivné trojjedinosti násilí vůči božskému. Vazzana v té souvislosti souhlasí s interpretací Pietra Alighieriho, že „plameny vypodobňují duševní hnutí a myšlenky“ (s. 56), a pak vysvětlí, jak k tomuto „násilí intelektuálního rázu“ dochází. Právě zde by sice bylo možné namítat, že se hřeší nejen myšlekami, ale i skutky (rouhači, sodomité, lichváři), avšak Dantovi jde o rozpoložení mysli, které páchání hříchů umožňuje. „I zde je tedy oheň nejušlechtilejší částí lidské přirozenosti, totiž inteligencí, jež se kazí povstáním proti Stvořiteli, kterému se přitom podobá“ (s. 57).
„Jaký jsem byl zaživa, takový jsem mrtev“ (Peklo, XIV, 51). Opakovaně připomínané motto knihy (Quod quisque fecit patitur) přesně vystihuje nejen téma Vazzanovy studie, ale dokonce i to, v čem se jeho přístup liší od ostatních dantologů v interpretaci principu contrapasso coby hlavního principu celé Komedie: „zákon contrapasso uvádí hříšníka do postoje, ve kterém ho zaživa viděl Bůh, a díky tomu se výjevy Komedie mění v nazření hříchu ve světle křesťanské morálky“ (s. 49). Vazzana odmítá rozpačité čtení principu contrapasso jako dvojího zákona, které je jinak vcelku obvyklé. Podle takového čtení by dvojakost motivu contrapasso měla spočívat v konstatování, že někdy je posmrtný stav analogický povaze jednání zaživa, zatímco někdy je opačný. Vazzana se snaží ukázat, že je nesmyslné, aby pravidlo bylo dvojaké, protože pak by přestalo být jednotícím prvkem celé básně, která má svými obrazy přivést k porozumění kritériu mravního soudu. Dvojaké pravidlo by nebylo zákonem, ale básníkovou svévolí (s. 11). Vazzana proto ve výstavbě Komedie a ve zvolených obrazech vidí výhradně analogické contrapasso, které je ve shodě s myšlením Tomáše Akvinského a nachází oporu v Matoušově evangeliu – cokoli kdo činil, to nechť trpí (s. 12). „Dantův obraz je jako obvykle koherentní a zaměřený na podstatu a odvíjí se od křesťanského pojetí skutečnosti, ve kterém básník vždy znovu taví žár svých pozemských zkušeností, svých rozhořčení a svého obdivu.“ (s. 48) Jestliže „trestem je sám hřích“, dává smysl, aby i v básnickém zobrazení byl trest nakonec analogický hříchu. Platí to i pro stav duší v ráji, které se ze svého konání radují. Viděno optikou tohoto principu nepřekvapí, že v posledním kruhu pekla, kde jsou ti nejchladnokrevnější zrádci, panují extrémně mrazivé podmínky – je jim totiž odepřeno všechno horko lásky. Vazzana ve své analýze zohledňuje architekturu Komedie, vyobrazení trestů i povahu lidí a bytostí, které se v jednotlivých úsecích vyskytují, ale činí tak se zvláštním důrazem na jediný vskutku společný rys. Dante své „poznávání a dobývání lidských ctností“ předestřel „v té podobě, v níž ho náboženství učilo, že je vidí Boží soud“ (s. 146).
Vazzana poznamenává, že Dantovo rozjímání nad světem, které dalo vzniknout Komedii a jemuž se věnoval zejména až ve vyhnanství, bylo nejvýnosnější životní lekcí (s. 146). Pro zajímavost lze zmínit, že začátek Komedie je podle některých interpretací situován do roku 1300, kdy byl poprvé vyhlášen „svatý rok“ papežem Bonifácem VIII., kdy se Řím zaplnil nevídaným množstvím poutníků – Dante na to odkazuje v 18. zpěvu Pekla. Na rok 2025 připadlo 25. řádné univerzální jubileum roku odpuštění, které papež František doplnil o podtitul „poutnictví naděje“. Jeho konec je tradičně situován až do Velikonoc následujícího roku. Obojí je pomyslně spjato s naladěním Dantovy Komedie. Například proto, že tento název neznamená, že by se čtenář měl bavit, ale že báseň o třech kantikách nebude mít tragický, nýbrž dobrý a nadějný konec.
Steno Vazzana (1923—2001) byl italský gymnaziální profesor latiny a italštiny, básník a překladatel, který mimo jiné publikoval odborné články týkající se díla Danta Alighieriho. Kniha Il contrapasso nella Divina Commedia (Ciranna, 1968), kterou nedávno v českém překladu vydalo nakladatelství Herrmann & synové, je prvním uvedením Stena Vazzany do českého jazykového prostředí. Přeložil ji přední český překladatel a literární teoretik Martin Pokorný, který se dlouhodobě věnuje dantovským studiím a mimo jiné českému publiku zpřístupňuje relevantní studie napomáhající při četbě klasických děl. Z těch, které je při četbě Komedie užitečné mít po ruce, lze připomenout například knihy Dantova Komedie: obrazy a kontexty Petra Dronkeho (Malvern 2021), Úvod do scholastické teologie Ulricha Gottfrieda Leinsle (Karolinum 2020), Filosofie v období středověku Alaina de Libery (OIKOYMENH 2020) nebo antologii Čtení o Dantovi Alighierim (Institut pro studium literatury 2016). Překladatel nakonec poznamenává, že z Vazzanovy pozůstalosti týkající se Dantova díla v italštině vyšel ještě soubor studií Dante e „la bella scola“ (2002) a monografická analýza dantovských přirovnání Le similitudini della Divina Commedia (2003), třeba se alespoň druhé jmenované publikace dočkáme v češtině.
Steno Vazzana: Hříchy a zásluhy v Božské komedii. Dantovo contrapasso. Přeložil Martin Pokorný. Praha: Herrmann & synové, 2025, 160 s.
