Píše Bára Činčurová
(13. 11. 2025)Kolektivní monografie Jako bych se octl na obrovském staveništi, zabývající se osobností Antonína Škarky (1906–1972), filologa, historika bohemikální literatury od počátků do konce 18. století, jednoho z průkopníků barokistiky u nás, komeniologa a univerzitního pedagoga, vyšla na podzim roku 2025 v nakladatelství Filosofia. Citát, kterým původně Škarka odkazoval ke Komenského spisu Clamores Eliae, je v titulu knihy přetaven v přiléhavou charakteristiku doby, v níž tento badatel působil, i tehdejšího stavu bádání o tzv. starší české literatuře. Kniha reflektuje právě tyto dvě oblasti – část Doba a práce se soustředí na kontexty Škarkova profesního života, zatímco část Dílo a jeho interpretace na Škarkovu metodologii a výsledky jeho výzkumu. Knihu uzavírá dvojice bibliografických soupisů a krátká obrazová příloha, která je bohužel poněkud přehlédnutelná. Mimořádně zajímavé fotokopie ze Škarkovy ručně psané disertace, z korespondence či ediční práce by snad svůj účel plnily lépe vždy za statí, k níž se vztahují.
Úvodní vzpomínku napsala Nicolette Mout, emeritní profesorka evropských dějin na Leiden Universiteit, jež měla během studií v Praze možnost se Škarkou spolupracovat. Nejedná se o vypointovanou anekdotu ani velkolepý portrét vlivného badatele. Je to vzpomínka jaksi střídmá, představuje nicméně Škarku jako muže s pronikavou myslí, oddaného oboru, ochotného a vlídného a vlastně tak předjímá převažující vyznění celé knihy: Škarka v ní nebude defilovat jako osobnost vyhrocená, nýbrž spíše jako ten, kdo hledá útěchu od trápení s prací právě v práci samé. Přes tuto clonu činorodosti jen místy prosvitne osud tragičtější, než by se mohlo zprvu zdát – úmorný a nejednou prohraný boj o každý nepatrný kariérní posun i každou publikační možnost.
První trojice statí z pera Zdeňka Beneše, Jana Malury a Jakuba Sichálka ukazuje Škarku jako člena „svým způsobem nešťastné generace, která však pro české historické vědy vykonala úctyhodnou práci“ (s. 31). Autoři dokládají, že již v meziválečném období představoval Škarka „téměř […] hotového literárního historika“ (s. 70), jenž navíc „leckdy mluví o podobných věcech jako dnešní badatelé, i když jeho pojmosloví je poněkud jiné“ (s. 72). Poukazují na mnohá úskalí Škarkovy práce v oboru, jejž dobový režim odmítal kvalitně rozvíjet – např. na „tříleté působení na třech univerzitách [, které] se nijak neodrazilo ve Škarkově akademické kariéře, přestože právě poválečná doba přinesla velmi rychlé kariérní postupy“ (s. 89), jeho zdlouhavý proces habilitace, získání profesury i marné snahy odvolat se proti penzionování.
Následují tematicky úžeji vymezené sondy. Drobný příspěvek Milady Homolkové a Andrey Hlaváčové Svobodové stojí poněkud nešťastně rozkročen mezi historickým a teoretickým oddílem knihy. Na Škarkovu edici Nejstarší česká duchovní lyrika aplikuje Daňhelkovy ediční postuláty a uvádí v pochybnost její spolehlivost, aniž by publikaci hodnotil jako celek, tj. včetně literárněhistorického výkladu, který tvoří její nejrozsáhlejší část a kterému je podoba edice podřízena. Text Jiřího Dalibora Vika vycházející z jeho disertační práce se zaměřuje na Škarkův doslov k edici Komenského Labyrintu z roku 1958. Upozorňuje jak na pasáže, v nichž Škarka odkazuje k bádání tehdy v Československu nežádoucího Dmytra Čyževského či polemizuje s Jiřinou Popelovou, tak na ideologizující výroky, a přestože Vik uvádí důkazy, že se jedná o výroky zahrnuté do doslovu z povinnosti, věnuje až příliš mnoho prostoru jejich urputnému vyvracení.
Zdařilejším okénkem do světa vynucených ústupků totalitnímu režimu je stať Martina Nodla věnovaná Škarkovu referátu proslovenému i otištěnému roku 1959 – ku příležitosti výročí Dekretu kutnohorského. Stať jako by zpřítomňovala skličující společenskou atmosféru, v níž Škarka učinil těchto „[…] několik opatrných kroků dobového tance, jimž se v akademickém prostředí pevně ukotvený paleobohemista katolického vyznání nemohl či prostě jen z obavy a strachu nedokázal vyhnout“ (s. 150–151). Přesto se ve Škarkově akademické dráze jedná spíše o unikát, a to nejen co se ideologického náboje referátu týče, ale i s ohledem na skutečnost, že k Dekretu se již nikdy badatelsky nevrátil.
Martin Steiner umožňuje ve svém textu nahlédnout do fungování týmu, jenž byl od 60. let 20. století pověřen vydáváním ediční řady Dílo Jana Amose Komenského. Pojednává o Škarkově bezútěšné roli tajemníka edičního pracoviště a redakční rady a o tom, že ač se o celou edici významně zasadil, k vydání stihl připravit pouze jediný samostatný svazek. Také Tomáš Havelka nabízí v článku o Škarkově dochované odborné korespondenci nejen s komeniology vhled do dobového akademického provozu. Ukazuje, že právě dopisy byly v nejturbulentnějších obdobích minulého století pro mnohé „vehikulem komentování dobové situace“ (s. 178) a ve Škarkově případě především prostřednictvím Dmytra Čyževského a Milady Blekastad též možností kontaktu se Západem. Stať přináší i mnohá pousmání, ať už v podobě spiklenectví Škarky a Blekastad při pokusech rozluštit Komenského Clamores, či v označení Škarky za toho, „jejž v řeči bohů Škarkulínem zovou“ (s. 179), v dopise od kolegy a blízkého přítele Oldřicha Králíka.
Druhou část knihy otevírá stať Matouše Jalušky, jenž obratně aktualizuje tezi Jana Vilikovského o podvojnosti bohemikální středověké lyriky, kterou Škarka rozvíjel. Všímá si podobností Škarkova přístupu k lyrice s dnes populární koncepcí Jonathana Cullera a nastiňuje, že pokud lyrické dílo chápeme jako událost, která s každým aktem recepce znovu nabývá na platnosti a trvalosti v čase, pak můžeme předpokládat, že autoritě latinských textů se ze středověkých vernakulárních skladeb nejvíce přibližovaly právě ty lyrické. Rovněž příspěvek Elišky Kubartové zdůrazňuje určitý potenciál Škarkova uvažování pro dnešní literární vědu – tentokrát v souvislosti s dobovou recepční situací mariánských planktů (tj. básnických textů tematizujících nářek Panny Marie pod křížem).
Věra Soukupová naopak požaduje důkladnou revizi Škarkou zpopularizovaného pojmu veršované kázání, jenž je dnes poněkud nereflektovaně přejímán. Konfrontuje Škarkovo pojetí se současnými poznatky o orální a písemné středověké kultuře jakožto vzájemně se prolínajících fenoménech a dospívá k závěru, že máme-li přistoupit na koncept veršovaného kázání jako útvaru určeného jak k proslovení, tak k tichému čtení, a vyskytujícího se navíc i mimo liturgický kontext, pak pracujeme s pojmem příliš široce vymezeným a jaksi redundantním. Taktéž Michaela Soleiman pour Hashemi, která se zabývá Škarkovými barokistickými termíny „mystickoerotický“ a „erotická mystika“, navrhuje jejich užití přehodnotit. Mapuje nejprve, jak k pojmům přistupují různé generace badatelů, a následně proponuje namísto nich označení „milostně duchovní“ a „barokní mystika“ (s. 316).
Závěrečnou část knihy tvoří dva komentované bibliografické soupisy. Eliška a Jan Baťovi si kladou za cíl postihnout některá specifika Škarkových hymnologických úvah, jak se manifestují v jeho přístupu k dílu bratrského biskupa Jana Augusty. Čerpají při tom vedle Škarkovy publikační činnosti také z jeho pozůstalosti uložené v knihovně Ústavu hudební vědy FF UK, jejíž soupis předkládají. Posledním příspěvkem publikace je soupis Škarkovy pozůstalosti uložené v LA PNP zpracovaný Milošem Sládkem. Ten fond charakterizuje jako spíše menší a tvořený převážně autorskými rukopisy a přijatou korespondencí. I ze Sládkova textu, stejně jako napříč celou monografií, vychází Škarka jako inspirativní badatel s nesmírným charakterem.
Kniha je skvělým příspěvkem k řadě publikací zaměřených na Antonína Škarku, které vycházejí v posledních letech. Podstatně rozvíjí dosud nejobsáhlejší pojednání o životě a díle Škarkově – doslov Jana Lehára k soubornému vydání Škarkových časopiseckých statí Půltisíciletí českého písemnictví. Zvýšený zájem o tohoto dodnes velmi relevantního badatele je jistě zasloužený, a jak podtrhuje i recenzovaná kniha, pro výzkum starší literatury velmi přínosný.
Tomáš Havelka, Andrea Hlaváčová Svobodová, Matouš Jaluška (eds.): Jako bych se octl na obrovském staveništi. Antonín Škarka (14. 2. 1906 – 12. 11. 1972). Praha: Filosofia, 2025, 455 s.
