Marit Heuß a Benjamin Krutzky píší o rilkovském bádání
(5. 11. 2025)4. prosince 2025 uplyne 150 let od narození Rainera Marii Rilka. Jednou z řady připomínek byla mezinárodní konference Von Prag nach Europa, která za hlavního pořadatelství Mezinárodní Rilkovy společnosti (Internationale Rilke-Gesellschaft) a přispění několika pražských institucí proběhla 17.–20. září 2025 v básníkově rodišti, tedy v Praze. Na programu byly vedle odborných příspěvků i pódiové diskuse, čtení a literární přednášky. V této pestrosti přesahující obvyklý akademický rámec se Rilke ukázal jako aktuálně živé téma. Výročí se přitom jeví spíše vhodnou, ač vnějškovou příležitostí, inspirační impulzy tkví hlouběji v Rilkově životě a díle a také v dnešní úzkostné evropské realitě, v níž – zdá se – mohout rezonovat jak básníkův životní pocit strachu transponovaný do díla, tak jeho pojetí „otevřeného života“ (das offene Leben). Některé příspěvky (Ulricha von Bülow nebo Jakoba Grummeta) naznačily, jak zásadní badatelský podnět představuje část pozůstalosti získaná Německým literárním archivem v Marbachu (Deutsches Literaturarchiv Marbach). Na úvod konference hovořil norský spisovatel Karl Ove Knausgård o tématu smrti spojeném s hledáním vlastního literárního jazyka prostřednictvím Rilkových děl a jejich překladů do norštiny. Podobně kreativně a přitom radostně vyzněla diskuse o antologii Tanzt die Orange. 100 Antworten auf Rilke, kterou na základě ukázek s básníky a editory knihy Janem Wagnerem a Norbertem Hummeltem vedla kritička Iris Radisch, nebo představení „graphic novel“ Melanie Garanin Mein Freund Rilke. Torsten Hoffmann diskutoval se Sandrou Richter, Manfredem Kochem a Rüdigerem Schaperem o jejich nových odborných monografiích a odlišných pohledech na konkrétní témata (včetně například básníkova rodinného zázemí nebo jeho evropanství). Různost interpretačních přístupů (a tyto monografie nejsou zdaleka jediné, které se letos objevily a do příštího roku objeví) navíc dokládá znovuoživení rilkovských studií a potřebu posunout se za dosavadní výkladové vzorce a klišé. Další rozhovory a čtení se týkaly současných překladů, ať již do češtiny (s Věrou Koubovou, Ondřejem Cikánem a Ivanem Chvatíkem) nebo dalších jazyků včetně angličtiny a maďarštiny. Během pátečního dopoledne v Goethe-Institutu byl jeden blok věnován i nejmladší badatelské generaci sdružené v iniciativě Junge Rilke-Forschung, připravili a moderovali jej Marit Heuß a Benjamin Krutzky, kteří pro E-forum napsali i následující shrnutí.
Lucie Merhautová
Letošní konference Mezinárodní Rilkeho společnosti se konala v Praze, kde se 4. prosince 1875 Rainer Maria Rilke narodil. Akce se tedy současně konala u příležitosti básníkova 150. výročí narození. Rilke pocházel z české metropole na řece Vltavě (název konference zněl „Z Prahy do Evropy“), svým dílem ovšem působil v evropském kontextu – „Evropa“ je zde chápána jako místo básníka a jeho cíl. Titul tak obrací výpověď, kterou tvořil název kolokvia z listopadu 1994, rovněž pořádaného v Praze: Rilke – evropský básník z Prahy (tak zní také název sborníku z roku 1998). Na obou konferencích byla tedy přítomna otázka, co by mohlo Rilkovo „evropanství“ vlastně znamenat? Na tuto otázku dala letošní rilkovská konference mnoho odpovědí, z nichž zde načrtneme pouze ty, které byly předloženy v panelu „Junge Rilke-Forschung“ (Nejmladší rilkovská badatelská generace), jde o příspěvky mladých vědců Jakoba Grummeta, Jingdana Yanga a Sebastiana Zellnera, které ukazují cesty k filozofickému myšlení a literární tradici Evropy.
Vědecko-historický kontext
Benjamin Krutzky, který panel moderoval spolu s Marit Heuß, hned v úvodu hledal, co spojuje příspěvky mladých rilkovských badatelů v roce 2025. Připomněl přitom vědecko-historický kontext diskuse o „Rilkovi a Evropě“ a odkázal na příspěvek Joachima W. Storcka z pražské rilkovské konference v roce 1994. Storckovu tezi, plně rozvinutou ve sborníku z roku 1998, považoval za stále aktuální: podle Storcka Rilke chápal sám sebe jako „německy mluvícího básníka v evropském kontextu“. To ovšem podle něj otevírá metodický problém: Slovo „kontext“ lze totiž velmi snadno nafouknout, přesáhne pak evropanství jako ideu nebo jako geografickou jednotku a může být aplikováno na celý svět. Bylo by plodné dát toto pozorování do souvislosti s tezí Josefa Körnera, kterou zformuloval ve svém dopise Käte Hamburger ze dne 1. května 1946. Říká, že Rilkovo cestování bylo jen neustálým „navštěvováním dosud neznámých míst v široké zemi jeho duše“ – u Rilkeho pařížské zkušenosti se ovšem zdá, že tato Körnerova teze naráží na své hranice. S odkazem na Storcka a Körnera lze tedy říci, že nejprecizněji můžeme o básníkovi hovořit tak, když chápeme svět jako „básnický svět v kontextu“. Proto si zřejmě Storck jako motto pro svůj příspěvek zvolil Rilkův výrok z dopisu Rolfu von Ungern-Sternbergovi ze dne 26. června 1921, který se v kontextu Rilkeho epistolární poetiky jeví jako významný i pro rilkovskou konferenci v roce 2025: „Dokud byl svět otevřený a dokud byl výběr takové kompozitní vlasti neomezený, mohlo vzniknout ze všeho, co jsme takto získali, skutečně něco jako neukotvené, a přesto dostatečně nosné místo, které se v jistém smyslu vznášelo nad zeměmi.“ Rilke obohacuje slovo „místo“ až ke své specifické idiomatice, která „přesahuje“ (slovo „über“ jako typický zarathustrovský pojem) tradiční národní pojmy, tvrdí Benjamin Krutzky.
Rilkova První elegie z Duina ve světle Kierkegaardova pojmu strachu
Básnické dílo tvořilo výchozí bod vědeckých přednášek panelu Junge Rilke-Forschung a bylo jejich společným tématem. Jakob Grummet, student germanistiky, filozofie a školní hudby z Drážďan, se svým příspěvkem věnoval široké tematické oblasti „Rilke a filozofie“, která by měla být vždy posuzována s ohledem na fakt, že Rilke sám odmítal nadřazovat význam filozofických vlivů na své dílo nad význam samotné poezie. Přesto vnímal významné filozofické myšlenky své doby, jako například Nietzscheho spisy, které mu zprostředkovala Lou Andreas-Salomé. Přednáška Jakoba Grummeta se v této souvislosti věnovala filozofickému vlivu Sørena Kierkegaarda na Rilkovo dílo, který v minulosti zkoumal mj. Alberto Destro, a věnoval se „úzkosti v Elegiích z Duina ve světle koncepce strachu u Sørena Kierkegaarda“ – Grummet se tak vydává podobným směrem jako Manfred Koch ve své aktuální rilkovské biografii, která básníka již ve svém titulu programaticky pojmenovává jako „Básník[a] strachu“ (2025).
V centru Grummetovy přednášky byla zejména otázka souvislosti Kierkegaardova filozofického spisu „Pojem strachu“ s Rilkovou První elegií. Podle Alberta Destra Rilke Kierkegaarda silně recipoval ve dvou fázích (1904–06/1909–11), a to během období, kdy pracoval na svém Maltovi. Jak to tedy bude s Rilkovou recepcí Kierkegaarda během prvního období, kdy psal své Elegie z Duina (od roku 1912)? V návaznosti na materiály z pozůstalosti nacházející se v Německém literárním archivu Marbach, kde je dochována část Rilkovy knihovny – přesněji: poté co Grummet vyhodnotil poznámky a marginálie v několika vybraných knihách s Kierkegaardovými spisy – se přednášející nejprve pokusil na tuto otázku odpovědět s ohledem na tento materiál a došel k následujícím zjištěním: Zatímco na základě archivního nálezu je možné sledovat Rilkeho recepci Kierkegaardovy představy o askezi a samotě, stejně jako odkazy k fascinaci pseudonymikou a prožívanou intransitivní lásku ve vztahu k snoubence Regine Olsen (Rilke přeložil Kierkegaardovy Dopisy snoubence), nelze najít stopy recepce Kierkegaardova spisu o strachu. Proto se Grummet místo toho snaží přiblížit své otázce oklikou. Především podobností myšlenkového experimentu v první sloce První elegie, v níž lyrické já právě nekřičí, se Elegie blíží Kierkegaardově koncepci strachu. Je-li tato ‚oklika‘ metodicky zajištěna (vzpomeňme na ostatní filosofy, které Rilke vnímal), dostane se Grummet snad nad rámec výpovědi Heika Schulze, který v souvislosti s Rilkovou recepcí Kierkegaarda hovoří o „případu borderline mezi recepcí bez tvorby a tvorbou bez recepce“.
Rilke a Cvětajevová
Byla to jedna z velkých událostí rilkovského výzkumu, když Konstantin Asadowski v ročence vědeckého kolegia z roku 1990/91 informoval o rilkovském fondu v do té doby nepřístupné pozůstalosti Mariny Cvětajevové. Tyto materiály obsahující Rilkovu korespondenci s Pasternakem a Cvětajevovou otevřely zcela nový pohled na pozdní Rilkovo dílo a neméně na jeho vztah k Rusku. Z tohoto objevu těžila i přednáška Jingdana Yanga, který pracuje na své dizertaci o poetologických vazbách mezi Rilkem, Celanem, Grünbeinem a Mandelstamem na Institutu Petera Szondiho pro všeobecné a srovnávací literární vědy na FU Berlin. Titul jeho přednášky zněl: „Západo-východoevropské překračování hranic v Rilkeho básních o Cvětajevové“. Přednášející vyšel z Rilkova věnování básnířce zapsaného do Vergers a odhaloval propojení kulturních prostorů.
Yang ve své přednášce poukázal na to, že akt „překračování“ jako jednání může být to, co přes hranice nakonec spojuje. V tomto ohledu hraje v Rilkových básních ústřední roli moře, které je tvůrčím způsobem spojeno také se jménem Marina. Jestliže vezmeme v úvahu, že Vergers jako místo věnování je produktem Wallisu, můžeme se nyní znovu vrátit k samotnému věnování, které zní:
Marina: voici galets et coquillages
ramassés récemment à la française plage
de mon étrange cœur… (J’aimerais que tu connusses
toutes les étendues de son divers paysage
depuis sa côte bleue jusqu’à ses plaines russes.)
Rilkův Kornet v evropském kontextu
Když se člověk baví s Rilkeho čtenáři, je nápadné, že se jejich názory zřejmě nejvíce rozcházejí u Písně o lásce a smrti Korneta Kryštofa Rilka. Je to jistě proto, že tato báseň (napsána v roce 1899, přepracována v roce 1904, zpřístupněna širokému publiku roku 1912) jako žádné jiné jeho dílo překračuje vnitřní hranice textu. To pravděpodobně také vysvětluje úspěch, který dodnes dělá z Korneta „kultovní knihu“ (Wagner-Egelhaaf). Jako málokteré jiné dílo se tato báseň rozšířila přes hranice umění, zemí nebo jazyků. Tento rozpor je stále znovu popisován, neboť se zdá být stále znovu výzvou. Sebastian Zellner, vědecký výzkumník na Katedře starých dějin FU Berlin (promoval s prací o antickém literárním kritickém spisu O vznešenosti), se ve své přednášce věnoval „Rilkově Písni o lásce a smrti Korneta Kryštofa Rilka jakožto předmětu meziválečné evropské válečné literatury“.
Zellnerův příspěvek objasnil nutnost podrobněji zmapovat východoevropskou část recepce Korneta ve 20. a 30. letech 20. století a jeho převody, neboť Rilkeho pokusy zabránit dalšímu transuměleckému přenosu se podle Zellnera neměly týkat východu Evropy: Tam má být Kornet jakožto „stará píseň“ součástí válečné literatury, což ukazuje maďarská i jugoslávská recepce díla. Široký zájem opět svědčí o relevanci otázky, do jaké míry je Kornet věcí recepce: Jak přispívá recepce k pochopení díla? To je otázka, která daleko přesahuje tuto vysoce informovanou přednášku.
Mladá věda o Rilkovi – digitálně
Panel mladých účastníků, kteří se vědecky věnují Rilkovi, lze na této rilkovské konferenci nalézt opakovaně. Letos byl reprezentován výzkumnými pracovníky na různých úrovních kvalifikace a byl současně mezinárodní, interdisciplinární a – evropský. Přítomnost mladých badatelů v auditoriu během konference zároveň podnítila přání ustálit vědeckou diskuzi o Rilkeho díle. Tomu odpovídá, že se díky iniciativě Iva Theeleho z univerzity v Kielu Junge Rilke-Forschung v letošním roce digitalizoval, aby byla zachována komunikace mladých výzkumníků v období mezi rilkovskými konferencemi a setkáními. Marit Heuß a Benjamin Krutzky spolu s Ivo Theelem uspořádali v dubnu 2025 digitální setkání mladých badatelů zabývajících se Rilkem, které získalo velkou podporu a na něž by se mělo navázat. Má sloužit mezinárodnímu propojení mladých badatelů a růstu Rilkeho společnosti. Výzkumní pracovníci zabývající se Rilkem v magisterském, doktorském nebo postdoktorském studiu se mohou těchto setkání zúčastnit, jsou vždy srdečně zváni.
