Napsal Pavel Fraenkl
(8. 10. 2025)Před čtyřiceti lety, 5. listopadu 1985, zemřel v norském Oslu literární kritik a divadelní vědec Pavel Fraenkl (1904–1985). Narodil se v Československu do židovské rodiny, na sklonku 30. let se mu podařilo uprchnout před nacisty do Osla, kde jej však válka dostihla, prošel si peripetií nacistických koncentračních táborů a po roce 1945 natrvalo zakotvil v Norsku, kde se významně podílel na založení oboru divadelní vědy. Ačkoliv se po válce snažil navázat kontakt s Československem a působit jako kulturní zprostředkovatel, o jeho služby původní vlast neprojevila zájem. Fraenkl se však díky nesmírné píli dokázal uplatnit v norském vědeckém prostředí, kam coby původem cizinec vnášel neotřelé názory a nové metodologické perspektivy. V obou jazykových prostředích je dnes jeho dílo neprávem zapomenuto.
Fraenklovo jméno je v českém kontextu spjato s meziválečným obdobím, kdy působil jako přední literární kritik (v časopise Naše doba se střídal se svým přítelem J. B. Čapkem, do deníku Národní osvobození psal především divadelní referáty z brněnských scén). Jak je patrné i z jeho recenzních statí dosud vybraných do antologií Čtení o…, vydávaných v IPSL, Fraenkl literaturu považoval za jedinečný prostředek lidské sounáležitosti a porozumění světu. Tato etická perspektiva u něho byla metodologicky podložena kritickým vyrovnáváním se s Masarykovou filozofií (otázka titanismu, člověka čelícího nezměrnosti božství), některými podněty psychoanalýzy (Walter Muschg, Otokar Fischer) a především individuální psychologie Alfreda Adlera (v Národním osvobození 19. 4. 1932 mj. referoval o brněnských přednáškách tohoto vídeňského psychologa, jež se uskutečnily 6. a 7. 4. 1932). Jeho literárními mentory byli v českém prostředí Arne Novák a Jan Vojtěch Sedlák, tedy zástupci duchovědně orientované literární vědy, kteří (především Sedlák) se snažili prosadit vedle stále více dominujícího strukturalismu. Fraenkl se přitom dokázal inspirovat jak Novákovým biografismem a Sedlákovými diltheyovskými pojmy „rytmus“ a „prožitek“, tak Mukařovského formálními rozbory. Jeho vlastní koncepce „teleologického pojetí díla“, jak ji Fraenkl rozvinul nejprve v monografii Otokar Březina. Mládí a přerod: genese díla (1937) a poté na ni navázal v dalších fázích své vědecké kariéry, spočívala v hledání organizujícího tvůrčího principu, niterné zákonitosti ve tvaru díla. O této březinovské monografii psal s uznáním mj. Felix Vodička v Časopisu Matice moravské (roč. 63–64, 1939/40, č. 1–2, s. 165–176).
Na Fraenklovu aplikaci Adlerovy psychologie do značné míry navazoval psychiatr František H. Kafka, který v roce 1938 publikoval spis O umělecké tvořivosti: studie psychologická, kde podal základní přehled psychologických teorií umění. Protože tato práce byla zaměřená spíše na výtvarné umění, autor v ní nereflektoval studie z oboru literární vědy. Kafkova práce přesto dokazuje, že se v českém uměnovědném myšlení rýsoval silný proud zaměřující se na psychologii umění, resp. literární psychologii. Avšak různé vnější okolnosti způsobily, že se tento myšlenkový proud rozplynul: Otokar Fischer zemřel po infarktu 12. 3. 1938, Jan Vojtěch Sedlák zemřel 11. 6. 1941, František H. Kafka byl po okupaci zapojen do odboje a po svém zatčení popraven nacisty 28. 9. 1941. Pavel Fraenkl musel v roce 1939 uprchnout do Norska.
Jako připomínku Fraenklova díla a jeho osobitých podnětů pro myšlení o literatuře publikujeme ukázku ze studie K problematice sebecitu v díle Egona Hostovského (Studie literárně-psychologická), jež vyšla nejprve časopisecky v Kalendáři česko-židovském (56, 1936–37, s. 35–44), později separátně jako monografie (1936). Autor zde na příkladu Hostovského prózy odkrývá, v čem přesně vidí přínos Adlerovy individuální psychologie pro literaturu. Na okraj lze uvést, že Egon Hostovský byl Fraenklův bratranec (Fraenklův otec Otto měl sestru Bedřišku, jež se provdala za Josefa Hostovského), ale oba byli spolu spíše v omezeném kontaktu, a to i v době, kdy Hostovský v roce 1948 krátce působil jako legační tajemník v Norsku. Fraenkl na popud bratrance Jiřího Fränkla obnovil kontakt s Hostovským až v lednu 1973, několik měsíců před spisovatelovým úmrtím. Na závěr svého dopisu Fraenkl Hostovskému píše: „Kdyby lidská přání měla v sobě sílu přitáhnout skutečnost do oblasti slov, musil bys již – musili bychom – být zdrávi. Myslím na Tebe a nyní, po Jirkově dopisu, budu s Tebou v myšlenkách stále víc a více. Slibuju – pokud jen budu trochu při síle –, že věrně odpovím na Tvoje řádky.“ Je pravděpodobné, že Hostovský již kvůli svému zdravotnímu stavu neměl sílu na dopis odpovědět.
Lukáš Holeček
K problematice sebecitu v díle Egona Hostovského
(Studie literárně-psychologická)
Před pěti lety, v době, kdy byla Adlerova teorie individuálně-psychologická u nás omezena na úzký kruh lékařů a snad též na několik pedagogů psychologicky orientovaných, její důsledky pak pro literární vědu – přijímané kriticky, nikoli mechanicky – vůbec nezužity, vyšel ve Sborníku Dostojevského můj Problém titanismu v Zločinu a trestu, stať, pokoušející se v Čechách, tuším, poprvé o plodnou spolupráci zřetelů literárně-dějepisných a kritických s poznatky, vytěženými z individuální psychologie Alfreda Adlera. Nedlouho poté, r. 1933, zkusil jsem poznovu – podle úsudků odborné kritiky nikoli bez výsledku – na jiném případě, vzatém tentokrát z dějin naší slovesnosti, na Nerudově cyklu Otci prokázati, jak závažný heuristický význam mohou mít ostražitě užívané podněty Adlerovy pro zkoumání tvůrčích osobností básnických, a to jak odhalením celkového životního plánu, tak vystopováním uměleckých cílů individuality, po mnoha stránkách definitivně stále neprozkoumané.
Pokračuji proto pouze organicky ve směru těchto prací, připojuji-li k nim na tomto místě nevelký nárys, jenž se chce soustřediti k rozboru postav a díla spisovatele, vyšedšího z mladého, tápavého pokolení poválečného, jehož zmatky i trýzeň, utajenou tvář snu i hledání vykupujících útočišť duše a srdce zachycuje Egon Hostovský způsobem stejně hlubokým jako prostým. Předmět studie není náhodný, nebo určovaný vnějškem: osnovná ideová problematika komorně tichých povídek i útlé románové kompozice Hostovského odpovídá totiž svým zacílením zákonně a metodologicky sourodě některým rozhodujícím výzkumům učení Adlerova, aniž tím ovšem je řečeno, že by snad byla tvořena pod jeho vlivem, nebo jen vědomě poznamenána jeho ohlasem, který ostatně v naší kultuře, soudíme-li aspoň podle přijetí, jehož se dostalo českému překladu Člověka, jaký je, zůstává i nadále zběžný a rozhodně povrchní.
Když počaly vycházet první povídky Egona Hostovského, sestupující k nevědomu a schylující se s ostrou zvídavostí nad bolestnými projevy nemocné duševnosti, bylo v jejich blízkosti vyslovováno opětně jméno Freudovo a heslo psychoanalýzy; a přece mnohem spíše individuální psychologové než tlumočníci vídeňského ozřejmovatele sexuality a neuróz směli by se dovolávat díla bodavého analytika chorého lidského subjektivismu, jímž je Egon Hostovský až dosud na prvém místě. Proti jedněm i druhým budiž hned na tomto místě po stránce metodické poznamenáno, že slovesná tvorba Hostovského, pokračovatele a dědice dušezpytné prózy i vnitřního monologu z novel a románu devatenáctého věku, není této stati pouhopouhým objektem, majícím snad ověřiti správnost životních poznatků Adlerovy individuální psychologie též na půdě dění slovesného, nýbrž právě naopak: pomocné metody individuálně-psychologické je tu užito k tomu, abychom celistvěji a pravdivěji pronikli autorův svět a dobrali se tak z něho a v něm oněch jeho složek, jež se jinak nabízejí méně soustavně pozornosti kritiky. Prius je tedy dílo, ne Adler – výběr autora i jeho děl je pak všude podřízen základnímu vědeckému předpokladu, aby totiž předmět šetření i nástroje, jimiž bude důkaz prováděn, byly metodologicky sourodé; u Hostovského vidět [sic], kterak jeho postavy bezděky a přece zas poslušny neodbytného zákona svého psychického ustrojení cílí tím směrem a postupují oním způsobem myšlení i jednání, jejž zároveň nově odkryl podle bohaté lékařské praxe zakladatel individuálně-psychologické nauky. Pocit menší lidské hodnoty a ceny na jedné a vyostřená, protispolečensky zaměřená vůle po sebeuplatnění a moci na straně druhé; nesprávné představy o vlastním já, orientované tu ve směru trýznivé depresivnosti, tam opět rostoucí k nadměrnému sebecitu, podloženému iluzemi; osamocenost a nedostatek smyslu pro společenskou spolupráci; odhalení kořenů, tkvících v dětství, a nesoudržnost lidí, zachycená již v rodině a jejích členech; pohledy do dětských niter právě pod zorným úhlem vládychtivosti nebo pubertální touhy vykonati kvůli milostnému objektu cosi nebývalého a nevšedního; stavy ponížení a psychologie nevěry, osvětlená ne tak sexuálně, fyziologicky, jako spíše v perspektivě porušené duševní rovnováhy a citu osobnostní méněcennosti... to vše, zhuštěno zde jen v heslech, čte se v živoucích příbězích mladého českého prozaika a tvoří zároveň páteř odborných výkladů Adlerových.
[…]
Z obsáhlého souhrnu otázek, nabízejících se literárně-psychologickému rozboru, vyberme v díle Egona Hostovského jednu, a to ústřední, totiž problematiku sebecitu s oběma jeho póly i s řadou důsledků mravních a společenských, jak se ukáží při studiu osudů jednotlivých autorových postav. Buďtež si lidé Egona Hostovského seberozdílnější věkem, životním povoláním i niterným údělem, k němuž jsou uschopněni buď svým kmenovým původem, nebo otřesnými zkušenostmi zklamání, pohany, sebepoplivání, jeden psychický znak mají v rámci svého životního směřování společný, řadíce se jím do družiny hluboce sounáležité a svými projevy protispolečenskými i sourodé: ať již jsou svým tvůrcem zpodobeni v oblasti dětství, jak tomu je v Černé tlupě, nebo v době kvasivé puberty, prolínající těla i touhy vůdčích mladistvých postav šerosvitného Žháře, ať se vlekou tupě svými neradostnými dny jako udeptávaní, malí úředníčci, či studenti těžce se smiřující s útlačnou realitou, a proto blouznivě rozžíznění po dálkách, exotických zemích a volnosti, jak ji poskytují v tomto společenském řádě pouze sny (Ztracený stín v prvním a Pan Lorenz z Cest k pokladům v druhém případě), ať žijí neprodyšně zazděni do své samoty a nikdy neodbouraného duševního ghetta, nebo se mučí podle Případu profesora Körnera nevěrou svých žen z jiného světa a proradností důvěrných, šťastně sebevědomých přátel, neustávají být při veškeré své odrůzněnosti každý zvláště a všichni opět dohromady osobnostmi jednoho a téhož psychického rodu, bytostmi jednoho a téhož niterného zacílení. Dva osnovné předpoklady harmonického a plného rozvinutí lidské individuality jsou u nich buď vůbec porušeny, nebo aspoň bolestně zkomoleny: vztah k vlastnímu já a vztah k druhým lidem, k okolí, ke společnosti.
Způsob, jímž nazírají na sebe samy, cit, jímž prociťují svou vlastní osobnost, má u všech lidí v dosavadních povídkách a románech Egona Hostovského společný zvláštní psychický mechanismus, jímž se nitro přesmykává ze stavů ponížení a deprese do vyvažujících poloh krutě toužné vůle po moci a zvýšeném uplatnění vlastního já. Než pozor! Snažíce se o prosazení svých představ a svých přání, nesnaží se zároveň přispěti svým přínosem společenskému okruhu, do něhož jsou jakkoli zapojeni. Každý jejich čin má svou pravou hodnotu a funkci toliko v sebedotvrzení, každým z nich se znovu a znovu neustávají ujišťovati, že něco jsou, něco platí a něco že zmohou. Pracují ne tak pro blaho druhých, žijí ne tak, aby přinášeli radost svému okolí, nýbrž jedině proto, aby si nekonečným řetězcem pokusů i počinů směli stále a stále uvědomovati samy sebe, své já. Jejich sebecit je v základě tedy porušen, je nachýlen k soběstřednosti, a to v zákonné souvztažnosti s jejich poměrem k celku, společnosti, lidem vůbec. Domnívajíce se, ať právem ať neprávem, že jsou ostatními pomíjeni a zneuznáni, ocítajíce se v situacích, jež vyjadřujeme lidovým rčením: „mají smůlu“ nebo „nikdo pro ně prstem nehne“, vynahrazují si sami pozornost, jež jim je odepřena jejich prostředím; nemilováni, nebo málo a nedostatečně milováni druhými, milují se proto zvýšeně sami, myslí jen na sebe, zamotávají se do rafinovaně splétaných pavučin vlastního svého já a rozhořčeně protestují v okamžicích, kdy jim životní skutečnost nelítostně pohrozí, že je tvrdě vyvede z jejich umělých světů důstojnosti a moci.
[…]
Od počátků svého slovesného vývoje bude tedy Egon Hostovský vypravěčem, pronikavě zahleděným do niter postav, trpících porušeným sebecitem, a kymácejících se proto mezi pichlavým, jízlivě bolestným sebepodceněním a neméně bludným, protispolečensky vyostřeným sebepřeceněním vlastních možností, cílů a rozhodnutí. Neurotickou reakcí snaží se lidé Hostovského vyrovnati se se svými nedostatky, svou vnitřní osamocenost, jíž se vylomili z lidského společenství a jíž popřeli všecky skutečně pojivé složky života, přátelství, lásku, rodinu, nahrazují osamoceností jen novou a větší, zmítajíce se mezi bezmocností a velikášstvím, ponížením a napoleonstvím, znehodnocením sebe a znehodnocením druhých. Životním cílem Josefa Baška není jakýkoli plodný čin společenské spolupráce, nic mimoosobního a nadosobního, nýbrž jen a jen: potřeba ujistit především sebe a hned poté i svoje okolí, že není tak malý, nicotný, bezmocný a přišlápnutý, jak se v rozhodujícím okamžiku spatřil v krutém zrcadle svých nemohoucích skutků a v nedozírno rozletělých přání. Toto je základní zpověď duše Hostovského hrdiny a hrdinů: „Něco mne nutkalo, abych za každou cenu v této chvíli postavil na nohy své sebevědomí. Abych sám sobě dokázal, že někdo jsem, že něco umím, že mne nutno respektovat.“ (Ztracený stín, s. 83.) Srovnejme s touto vyvažující potřebou nemocné duše její přiznání depresivní, pojaté pod zorným úhlem optiky méněcennosti: „A jsem tak nepatrný a zapomenutý! Toto mazlivé patlání s citečky mi působí bolestnou rozkoš!“ Vztah mezi jedincem a jeho citem lidského společenství je dán: Bašek se cítí zapomenutý, nemá nikoho, kdo by naň prý myslil, proto musí sám mysliti zvýšeně na sebe a kochati se s dvojsměrnou tendencí (bolest-rozkoš) vlastními niternými zkušenostmi.
Nervózní podrážděnost slohu a halucinačně vzrušená obrazivost, sestupující až k stavům rozpolcení osobnosti a samotářskému dvojnictví, kochání se v životních trapnostech a nepřehlušitelný egocentrismus, jemuž je odepřena skutečná láska, zůstanou i nadále vůdčími znaky dosavadního díla Egona Hostovského. Z rodu ponížených, přecitlivělých, nahlodaných neklidem a stálou svárlivostí duševní je i jeho profesor Körner, pociťující od mládí právě proto protikladnou „žíznivou nutnost pohybovati se mezi autoritativními druhy, kterým se mohl obdivovat, které mohl ctít a spokojil se nepatrnou úlohou, hranou jen v stínu jejich velikosti a slávy“. Hle, nový příspěvek k problematice sebecitu, odlišný od onoho, jejž jsme studovali dosud! Kdežto Josef Bašek touží vyvážit mstnou, a tedy v jádře společensky destruktivní reakcí pocit vlastní menší hodnoty, chová se profesor Körner k svému nedostatku jinak: usmiřuje si jej tam, kde cítí, že neprorazí agresivně, chlácholí a ochočuje si svou bolest, vyrážeje zato divoce jednou v školním prostředí, kde se v něm náhle zrodí zlý nápad, že ublíží Holšíkovi; sám jsa pokořen tím, že mu žena dlouho nepsala a poté poslala jen lístek, reaguje na své ponížení rušivým počinem protispolečenským. Jízlivost druhého, podzemního já provaluje se tu náhle z lidské duše jako u Dostojevského, podmíněna chorobně snětivou představou o vlastním já, trpícím sebepodceněním a spalovaném zároveň potřebou přebít a překonat individuální minus. Jako Bašek i Körner stůně jednou typickou nemocí: aby si ho lidé vážili, aby byl ceněn a správně odhadován v své důstojnosti (kolikrát a jak mistrně se třebas v tomto smyslu vrací v povídkách Hostovského výjev v restauraci se sklepníky, v obchodech s prodavači, v holírně s pomocníky, tedy vesměs všude, kde člověk s pocitem méněcennosti přichází ve styk s lidmi, kteří mu mají, musejí prokazovat, již z důvodů hmotných, úctu a vážnost), aby byl obdivován a mohl se tak vyrovnati ostatním lidem! Mluvou roztrhanou a jakoby rozsypanou na drobné částečky, nervózně vyrážené a rozkmitávané do všech částí románového prostoru sugeruje tu autor opět rovnomocným pochodem slohovým ústřední hrůzu rozkládajícího se niterného života hrdinova, opuštěného a zrazovaného všemi a dožadujícího se tím úporněji po sobě samém, aby se dobojoval vnitřní rovnováhy, jednou porušené a vychýlené. Styk s lidmi vráží vůbec klín do samotářských snění hrdinů Hostovského, a proto snad cítí tito Baškové, Körnerové, Karnetové i Kamilové lidskou společnost jako cosi nepřátelského a zlověstného, přicházejícího jen uštknout představu, kterou si v uzamčené ohradě svého já vytvořili o sobě a o svých schopnostech.
[…]
Čili: v světě Hostovského – a tomuto zjištění nutno věnovati základní pozornost – ochořely od základů všecky kladné a živototvorné, pojivé síly společenské, tož láska, přátelství, rodina, manželství; v celém tomto díle není ani jediného případu skutečně mocného spojení, citového i mravního, tělesně blahodárného a niterně vykupujícího, mezi mužem a ženou, není tu obdarovávajícího opojení mileneckého, nezrušitelné věrnosti sourozenecké, hlubokého vniknutí dětí do světa rodičů a naopak. Všecky tyto sjednocující vazby mezi lidskými bytostmi podává dílo Hostovského v tvarech pohaslých, propadlých, zdeformovaných, souvisíc tak důvěrněji, než se dosud zdálo, s poválečnou dobou třicátých let. Samou svou podstatou je totiž Hostovský typický básník neerotický a protierotický, tvůrce mnohem spíše soucitně toužný a smutně zahleděný do ponuré vřavy, kterou ze sebe vydávají opuštěné lidské duše, křičíce do mrazivého, osamoceného prostoru své marné vzlyky po něze lásky, opoře přátelství, spolehnutí věrnosti, síle duše zakotvené a sjednocené posléze v Bohu.
Na Jiřím Karnetovi z Černé tlupy mohla by takto individuální psychologie Adlerova právem demonstrovati svou tezi o bytostné asociálnosti dětí, vyrůstajících ve vadných rodinných celcích a směřujících k neurotickému životnímu slohu. Pro Jiřího Karneta je důležitá skutečnost – stejně jako bude toto zjištění významné pro Doru a v jistém smyslu i pro Kamila ve Žháři –, že nebyl vychován v rozhodujících letech vůbec v rodině, nýbrž u dědečka, který je samotářským podivínem a jenž se poté i pomate, když byl potupen generálem Faltýnem. Děti stejně jako dospělí, nechť by si v Černé tlupě Hostovského stáli proti sobě jako dva principy nesouřadné a nepřátelské, jsou ovládány v jádře týmž psychickým mechanismem, který byla možnost studovati na osobnostech již letitých. Vládne jim osnovný „pud po sebeuplatnění“, vyhrocený tím silněji a tím protisociálněji, čím tíživější byly jeho determinanty psychické, zakotvené v pocitu méněcennosti a v nedružném prostředí válečného chaosu, z něhož k nim nedoléhá ani šept hlasu hotového pomoci, poraditi, spolužíti a spolutvořiti. Asociálnost a méněcennost souvisí co nejtěsněji jak v dětské, tak v dospělé vrstvě postav Egona Hostovského.
[…]
Žhář je také první a jediná kniha Hostovského, v níž autor učinil v závěru aspoň plachý náběh k životnímu vyřešení kladnému, společensky zharmonizovanému: v rodině, kde vládl dosud nepřekročitelný zákon niterné samoty („jeden o druhého se zde nestaráme“, nebo jinde Kamilovo slovo: „Tady u nás něco chybí – nevím co. Proto se všechno stalo.“), tam, kde si ani nejbližší lidé nemohli navzájem porozuměti („já jsem pořád sama,“ říká tu matka Kamilovi), dere se pojednou vlídnější světelný paprsek soudržnosti a vzájemného rodinného scelení. Ale i v Žháři se opakuje problematika raněného a porušeného sebecitu, i zde je většina autorova světa zprvu ponořena do stínu destrukce bez přítomnosti pojivých a věřivých sil tepla, lásky, důvěry člověka v člověka. Jakýsi svět tajemného vnitřního zakletí vládne postavám Egona Hostovského: stále budou toužiti po tom, aby směli ukázat sobě i druhým svou domnělou sílu a vzpamatovali se tak z pochybností, jimiž se mučí celé jejich, pouze do sebe zaposlouchané já. Vždy znovu budou chtít přesvědčit sebe i druhé, že nejsou úplně bezmocní a zchromlí, nýbrž právě naopak: i v drobném svém okruhu mocní, ovládající a poroučiví. Potřeba „odreagovati“ s křečovitou úporností pocity vlastní menší hodnoty, toť pružina, která motivuje nejsilněji jednání hrdinů Egona Hostovského. Být druhému a druhým roven! Vyrovnat své prokleté vykloubení životní! Dosíci moci! Ne lásky...!! To jsou zaklínadla, v jejichž jméně se vydávají postavy autorovy do boje o svůj zítřek a pod jejichž praporem doufají, že najdou mír a pokoj své duši. Nenašli, najít nemohli. Jejich pud po sebeuplatnění, a tedy složky egocentrické, společensky neslužebné a nezužitkovatelné se jim rozbujely nadměrnou měrou; city sociální zakrněly. Jít proti většině, toť evangelium Kamilovo, nemít nic s lidmi, slyšeli jsme z dětských úst Jiřího Karneta. Tvořivá a dělná objektivace na prospěch společnosti zůstala těmto nešťastným slabošským silákům odepřena; i teplo životní, jež se rodí pouze tam, kde je láska, a tedy sebeztráta, sebezapomenutí, sebeobětování, a proto tím vyšší a trvalejší sebenalezení v pokoře a síle. Cesta, již na závěru poslední knihy Egona Hostovského nastupují členové rodiny dosud rozdružené, pouť za milostí a něhou družnosti i společenství, jíž budou snad stoupat i někteří budoucí lidé autorovi k radosti, pravému uvědomení sebe a druhých, toť jediná stezka, na jejímž konci, posílen Bohem a doprovázen láskou, vydobývá se životní smysl a cíl.
Pozdravujeme předem tuto bolestně sladkou pouť. Nechť je požehnána!
