Píše Thomas Oellermann
(24. 9. 2025)Pozorovat toho, kdo pozoruje – tento cíl si dal Martin Pelc ve své knize Na football! Fotbalové diváctví a fanouškovská kultura v českých zemích do roku 1939 (Praha: NLN, 2022). A tento cíl odpovídá důležitému výzkumnému deziderátu. Pelcova kniha je významným příspěvkem k tomu, aby se výzkum české sportovní historie přiblížil úrovni této disciplíny v Německu a Velké Británii. Od devadesátých let 20. století prošla německá sportovní historiografie významným vývojem. Poté, co po desetiletí vycházely jak v západním, tak ve východním Německu téměř výhradně statistické svazky s výsledky a obrazové publikace o významných klubech a soutěžích, vznikla disciplína, která se kriticky zabývá sportem ve vztahu ke státu a společnosti. V popředí stála především role fotbalu za nacismu a holocaustu. V této souvislosti se po celé zemi objevovaly články o historii jednotlivých klubů během nacistické diktatury. Tento zájem vedl také k rozsáhlým debatám a sporům. Tak se např. kontroverzně diskutovalo o tom, jakou roli během nacismu sehrál Německý fotbalový svaz a německá národní reprezentace. Zjednodušeně řečeno šlo o otázku, zda byli pouze loutkami v rukou nacistů, nebo zda se v novém režimu aktivně angažovali. Podobná debata se v posledních letech rozvinula kolem otázky, jak FC Bayern Mnichov po roce 1933 zacházel se svými židovskými členy. Podobně intenzivně se sportovní historie zabývala také dobou NDR. V popředí stála souvislost se Státní bezpečností, užívání dopingu a pokus NDR využívat sport jako tzv. soft power v zahraniční politice.
Tyto tři tematické oblasti ukazují, že v Německu vznikla velmi diferencovaná sportovní historiografie, která se na jednu stranu věnuje daným otázkám s potřebnou hloubkou a na druhou stranu se jí podařilo překročit (někdy omezené) hranice akademického světa a spojit se s různými projekty v oblasti veřejné historie (public history) sportu.
S určitým zpožděním se sportovní historiografie v České republice vydala podobným směrem, přičemž se odborné debaty odehrávají hlavně na akademické půdě. Dosud existuje jen málo prací, které by se komplexně zabývaly rolí sportu v diktaturách. Zejména chybí pohled zdola. Při psaní o sportovní historii lze mít perspektivu seshora, lze se tedy zabývat tím, jaká byla sportovní politika státu či politika svazů a klubů. Mnohem obtížnější je však zkoumat, jakou roli v tomto kontextu hráli jednotliví sportovci a také diváci.
V tomto kontextu lze Pelcovu knihu pro její hloubku jen přivítat a je třeba ji ocenit. V úvodu autor popisuje počátky fotbalu v českých zemích, a jak významnou roli tento sport měl v meziválečném období. V souvislosti s tím nastiňuje vznik fotbalového publika v posledních letech habsburské monarchie. Popisuje velký vzestup fotbalu jako diváckého fenoménu za první republiky a věnuje se také stadionu jako místu vztahu mezi diváky a sportem. V rozsáhlé kapitole se Pelc věnuje struktuře diváků. Načrtává sociální topografii fotbalu jako místa a zabývá se rovněž sociálním profilem různých fanouškovských táborů. V politicky velmi bouřlivé první republice se tak nelze vyhnout politice, a proto se Pelc také ptá, jakou politickou orientaci jednotliví fanoušci měli. A protože fotbal ani tehdy již nešlo označit výlučně za mužský sport, zabývá se také divačkami.
V jedné z velkých kapitol se zabývá rámcovými podmínkami sledování fotbalu, tedy vstupenkami, cestováním na stadion, programy před zápasem a po něm nebo v poločase a samozřejmě také konzumací v areálu stadionu. Kromě toho se snaží odpovědět na otázku, co tvořilo fanouškovskou kulturu té doby. Popisuje znaky a symboly fanouškovství, akustické prostředí zápasu, ale také výtržnosti a vandalismus, a věnuje se i velmi důležité otázce, do jaké míry se v tomto prostředí projevovaly národní konflikty. Pelc se dále věnuje fanouškovské kultuře mimo stadion a popisuje vznik prvních fotbalových hvězd, zprostředkování sportu médii a počátky sportovního sázení. Zabývá se také výrobou a prodejem fanouškovských suvenýrů, zpracováním fanouškovství v literatuře, kultuře, hudbě a filmu. Své komplexní pojednání uzavírá tím, že kriticky zkoumá čtyři základní teze či představy o fotbalu: fotbal jako divadlo, jako náboženství, jako fenomén proletářských vrstev a vzhledem k fanouškovské kultuře jako projev necivilizovanosti.
Martin Pelc se zabývá fotbalem v českých zemích jako diváckým sportem a činí tak natolik erudovaně, že tím stanovuje nový standard pro zdejší sportovní historiografii. Dochází k závěru, že diváky nelze chápat pouze jako pasivní konzumenty, nýbrž jako aktéry, kteří v této době fenomén sportu spoluvytvářeli. Toto přesvědčivě odůvodněné zjištění lze od nynějška vnímat jako základní princip sportovní historiografie.
Přeložil Lukáš Motyčka
Martin Pelc: Na football! Fotbalové diváctví a fanouškovská kultura v českých zemích do roku 1939. Praha: NLN – Nakladatelství Lidové noviny, 2022, 382 s.
