Napsali o Kapperových Guslích
(27. 8. 2025)Povzbuzen prázdninovou cestou, probíral jsem se českými literárními případy černohorství. Tak kupříkladu Siegfried Kapper (1820 Praha-Smíchov – 1879 Pisa) v roce 1875 nákladem firmy J. Otto vydal básnickou knihu Gusle. Ohlasy černohorské (v r. 1882 vyšel soubor ještě jednou). Následující sestava umožňuje sledovat, jak – v jakých rámováních, s jakými akcenty – jeho počinu rozuměli tehdejší čtenáři-referenti – konkrétně Jan Neruda, Josef Holeček (mj. rovněž autor řady textů o Černé Hoře) a František Zákrejs. Průvodním prvkem byla každopádně základní sdílená sympatie; v době, kdy vyšel poslední z předložených komentářův, text Zákrejsův (tedy koncem téhož roku), byl ovšem Kapper již definitivně – jak bylo v tisku konstatováno – z Čech pryč: hledaje, sužován zdravotně, úlevu v Itálii.
mt
Jan Neruda
[Národní listy 15, 1875, č. 179, 2. 7., s. 1; šifra △]
Je slaba naše produkce literární, pravda, ale nesmíme říci, že slaba duchovně. Není velkým počet básnických děl nových, napočítáme jich během jednoho roku jen pět až šest, často míň, avšak právě ty, které jsme zde vypočetli a o nichž jsme promluvili během posledních dvanácti měsíců, nevyměnili bychom věru za všechna četná díla básnická, která se v téže době objevila na široké pláni literatury německé. Pozorujem obé a posuzujem chladně, neklamáni ve věcech přísného umění stanoviskem stranickým; tím musíme být potěšenější, můžem-li co Čechové pak říci, že je v té oné době převaha na naší straně. Nechť se oprávněná ta hrdost nazve pak třeba samolibostí, název ten nemění na věci samé ničeho. Však máme autokritiky dost, abychom ihned poznali a uznali, že je jindy zas jinak.
Uvádíme nejnovější dílo básnické, Kapperovy černohorské Gusle. Zpěvy to vesměs mužské, epické. Milujem lyriku, nemůžem jí nijak upřít oprávnění, a zachvěje-li námi píseň dojemná, dovedem ji ocenit. Avšak každá píseň lyrická zní nám jako ohlas toho života pouze citového, v němž tone celý náš národ, jedním z těch tisícerých povzdechů, jež vynucuje veškerý náš společenský a národní život. A každá báseň epická, ať jedná již o jakémkoli činu, působí zas na nás, jako by nám dodávala vždy jakés síly, jako by pružila sval a jiskřila oko. Kapperovy Gusle vypravují o činech nejhrdinštějšího nyní kmene slovanského, o bojích malého lidu, jenž dovedl odolat návalům největším – nemůže nám Čechům věru býti zpěvů vítanějších.
Siegfried Kapper zaujímá v naší literatuře místo zcela zvláštní. Názor jeho je čistě moderní, cit jeho je jemný, poetický cit pravého umělce. Že poeta moderního směru, právě pro obsáhlý obzor a výši svou rozumí co nejlíp také zas bohaté poezii, jaká vane v písních a pověstech národních, dokazuje Kapper nejlíp. Jako včela snesl se na luh jižní slovanské poezie, a co nám z ní podal umělecky zpracovaného, je skvostný med v nejpravidelnější, nepříjemnější formě. Vrcholem jeho práce jsou v tom ohledu jeho Přímořské pohádky, malá knížka, drobné pohádky, ale samý démant. Kapper odedávna věnoval se uměleckým výkladům národní poezie slovanské. Hned po svých Českých listech, básních to subjektivně lyrických, hleděl krásám českých písní národních proklestit dráhu do ciziny. Jeho Böhmische Melodien jsou posud nejlepším přebásněním písní našich. Hned nato věnoval pozornost svou písním srbským. Z jich výpravného bohatství vybral a v epický, pěkný cyklus sestavil svého Fürst Lazar. Nyní prý báseň tu přebásňuje po česku a vydá česky též co originál. Škoda, že ji nenapsal hned prvotně česky! Němci sobě tenkráte z nevědomosti nevšímali věcí slovanských, nyní sobě jich všímají z tendence – však přijde ta doba, kdy sobě budou musit všimnout skvostů nyní již v českou literaturu uložených a pak také Car Lazar by našel cestu z češtiny do němčiny. Dále jsou známy jeho překlady srbských písní, které vyšly v Poezii světové, a nyní naskytly se tedy Gusle, ohlasy černohorské. Ne překlad černohorských písní národních, ale poetická ozvěna dějinného jich obsahu, nesoucí se rytmem národním.
Malá je Černá Hora, ale rozhled z ní daleký, široký. Z její skal vidíme do nížin Turky zbědovaných a slyšíme až život Stambulu; odtud vylétají sokolové junáci a sledujem jich let až do Karavlašska za Dunajem, i k benátským palácům za Adrií. Dva jsou tu cykly dějinné. Prvý, Crnojevci, líčí bývalou sílu černohorských rodů, jich osudy a boje, pitky a bitky, až do úpadu. Druhý, Z doby obrany, líčí nové hrdinné ráno. V celku tu devět básní epických. Nejsou všechny stejně cenny. Některé vykazují jen všednější děj, v národních písních jihoslovanských obdobně se často opakující a vzrůst jejich v báseň není jednolitý; pravou stručnost epické dikce najdeš ale všude. Jiné jsou zas dokonalými epy, jako: Svatba Maksima Crnojevića, Trninaňky, Harač a Účty černohorské.
Nejvýš kladem Svatbu Maksima Crnojevića. Obsáhlé epos, plné nejrozmanitějších dějů, důkladné a úsečné formou, bohaté šťavnatým líčením a junáckými myšlenkami.
Pozdvihnul se Crnojević Ivo,
za sinalé odebral se moře
veza s sebou tři náklady statků;
Maksimovi se spanilou děvou
na námluvy synovi jel svému,
za dcerou to dóže benátského.
Dóže nechce nijak svolit, až když Ivo ze všech již se statků vydal, Latinci mu přece děvu dali. Za rok má být svatba. Ivo slibuje, že přijde s tisícem svatebčanů, a vychloubá se, aby déle také přivedl tisíc Benátčanů, nad Maksima že nebude sličnějšího. Než dojel Ivo domu na Žebrák, byla na dědinu hrozná nemoc udeřila, černá chrásta. Ta pokazila i Maksimovy líce. Chlubný otec neví sobě rady. Devět let otálí, konečně přichází od dóžete přípis plný hany. K radě ženichově sbírá sílu svatebčanů, psal pro Miloše Obrenoviće, vyzval Černohorce s Bělopavličany, Bratonožce, Drekalovce, Vasojevce i Podgorčany, všech svatebčanů na dva tisíce. Na cestě sobě vymýšlejí lest. Místo ošklivého Maksima má převzít ženichovy odznaky, perovku i s přaskou, krásný Miloš Obrenović. Miloš svoluje, s výminkou, že nechť obdrží cokoli svatebních darů, všechny podrží.
Na cestě zpáteční, zvěděvši osobu pravého ženicha, vzpouzí se ale nevěsta a chce náležet jen tomu, kdo má všechny ty skvostné svatební dary. Miloš je ústupný a chce podržet z darů jen tři věci, mezi nimi svatební košili. Právě ale na té, na níž byla pracovala s družkami svými, záleží nevěstě nejvíc, Maksim se s Milošem setkají kopím, po nich srazí se svatebčané všichni –
Kdo nebyli mečem poraženi,
od krvavé seče neucouvli,
od vražedné, pokud vycezená
nestoupala krev jim po kolena.
Maksim odesílá dceru dóžeti zpět, sám pak dá se do služeb cara Turka.
Rozkošná je báseň Účty černohorské. Hrdinná báseň humoristického druhu. Paša si pošle pro vévodu Radu, aby mu radil, jak má ztrestat přítele téhož Petra Boškoviće, kteréhož zároveň před svůj soud obesílá. Přátelé se dostaví pospolu a soud počne. Žalobník vystupuje po žalobníkovi proti Petrovi. Pokaždé se táže paša vévody Rady, co by takovému zločinci učinil. „Oběsit bych ho dal na strom, a pak ještě stít a na kůl vrazit,“ radí vévoda s komickou opravdovostí. Rovněž komicky se brání Petr. Ať učinil cokoli, vždycky vlastně Turci ublížili jemu, ale nechť, on je velkomyslný, on jim odpouští. Také chrta mu zastřelili, a on? Maličkost!
Chrta toho, ctěný pane pašo
chrta toho Mahmud-Lisić-beg mně
zastřelil! Šel tedy já, vzal pušku,
zastřelil mu oba jeho syny,
odhnal z pastvy pět set jemu ovcí.
Uznáš, pašo, bežaty že dvěma
vyrovnán chrt takovýto není!
Avšak nechť! Já odpustil mu přece.
Jsme si právi, – není mi nic dlužen! –
Litujem, že nemůžem zde na ukázku podat některou báseň celou.
*
Josef Holeček
[Lumír 3, 1875, č. 34, 26. 8., s. 423–424; šifra J. H.]
Sbírání a vydávání národních písní a pohádek stalo se v našem věku věcí moderní. Od té doby, co v politice pošinuta otázka národností v popředí, jalo se i umění pátrati pilně po zjevech, v nichž nejmarkantněji národní individualita toho kterého národa vystupuje; a tu v přední řadě musilo oko pozorovatelovo zaujíti ony „dávno zapomenuté památky staré literatury, v nichž se bytost a podstata duševní jeví“. Před sto lety (1765) vyšla v Anglii první sbírka národních písní: Reliques of Ancient Poetry, spořádaná Percym; dnes není národa v Evropě, jehož „písně lidu, ten pramen čisté a svěží poezie“, nebyly by pomocí tisku přístupnými i oněm badatelům duševní podstaty národa, jimž není dáno bezprostředně z úst lidu jich vnímati.
Je-li kterému národu potřebí, aby dbal se vší rázností o zachování svých zvláštností ve všem, a tedy i v poezii, jsme to my Slované, obdaření problematicky cenným pudem asimilace mravů a způsobů národů sousedních, s níž ruku v ruce kráčí odnárodnění. Máme, žel bohu, smutné toho doklady. A přec je život prostého Slovana protkán tolika zvláštními zvyky a obyčeji a po nivách slovanských zní tolik rozkošných zpěvů jako nikde jinde v celém světě. Řekněme si jen, že to, co v ruce držíme, ten zvyk, ta píseň, s níž se rodíme, je perlou, je démantem a ne bezcenným oblázkem, abychom jím při spatření cizího, lesknavého, ač bezcenného pozlátka pohodili a v bláto jej zašlapali: a jsme nejbohatším národem Evropy, neboť poezie pronikati bude všechno naše myšlení, naše konání.
Avšak jako v politice obracíme se k slovanskému světu teprvé tenkrát, když nás byl Západ s úšklebkem odkopnul, tak v i v poezii. Angličan Richard James přinesl již r. 1619 svým krajanům ukázky velkolepých ruských rapsodií. My počínáme teprv nyní po uplynutí půltřetího století. A takž i s jinými větvemi slovanskými. Než věřme, že míjí už ona netečnost ku věcem slovanským a že pílí přátel slovanské poezie dostane se i nám co nejdříve vzorů všech oborů vpravdě slovanského básnění. O převedení srbské národní poezie v roucho české postaral se všestranně v oboru tom uznaný dr. S. Kapper. Poezie světová přinesla z jeho péra dva svazky „zpěvů lidu srbského“ a nedávno vyšly si samostatně mezi český lid srbské Gusle.
Podav v prvních dvou knížkách ukázky písní ženských, jakož i zpěvů mytických a legend, počíná v Guslích delší – jakož doufáme – řadu zpěvů junáckých. V dodatku poznamenává spisovatel, že sbírka jeho, kterou nazval ohlasem zpěvů černohorských, není prostým překladem jednotlivých rapsodií národních, nýbrž že i vlastní básnický duch jeho – prosycený ovšem skrznaskrz národní poezií jihoslovanskou – v nich má svůj platný díl. Věříme rádi a vítáme spolu tento způsob převádění národních zpěvů cizojazyčných na jazyk náš. Tím uvádí nás průvodce národní písně jaksi před pravzor její, jak asi vyšla ze srdce a z úst prvních rapsódů, pějících o událostech nedávno se zběhlých. Během času rozdrobila se píseň národní, aneb aspoň se odlomily některé částečky, jež v jiné variantě, postrádající snad zas jiných částí, se zachovaly, a tak neúplné zpěvy došly věku našeho. Chcem-li pak píseň národní – mluvíme zde ovšem jen o zpěvech výpravných; lyrických popěvků by se týkati nemohlo – v ryzí původní podobě podati čtenářstvu, hledajícímu v básni poezii, a ne doklady filologické a etnologické, musíme ony zlomky opětně v jediný, však zaokrouhlený, plný celek sestaviti, pominouce přívěsků nahodilých, mnohdy na újmu básní k ní přilepených. Že v takovéto obnovování národního zpěvu smí se dáti jen básník opravdový, prodchnutý duchem toho lidu, jehož písně přebásňuje, jest arci nabíledni.
Tak počínali si dojista učenci řečtí za Periklea, upravujíce roztroušené národní rapsodie v cyklus Homérových velezpěvů, a tak počínal si i spisovatel Guslí. Nejlíp zdařil se mu v tom ohledu zpěv Svatba Maksima Crnojeviće. Obsáhlá tato báseň, plná momentů nejpoetičtějších, směle řaditi se může mezi nejzdařilejší básně epické vůbec. Naleznete v ní místa, která neodevzdají obdobným místům v Iliadě. Uvádím například líčení, jak se svatebníci z celé Černé Hory a Jetska sjeli ku hradu Žabljaku a před ním táborem se položili (s. 33–34), neb účinek zahřmění děl a pušek na znamení odchodu (s. 41 a 42), aneb nešťastný boj mezi svatebčany (na s. 65). K tomu dodejte hojnost poetických sentencí, bohatost děje a mistrnou v této písni epickou formu.
Svatba Maksima Crnojeviće je třetí básní v cyklu Crnojevci, složeného ze čtyř zpěvů, představujících takřka historii panování Crnojevců v Zetsku. Oddíl druhý je nadepsán Z dob obrany a obsahuje pět zpěvů, jichž děj dosud na Černé Hoře se odehrává a jichž kratičký obsah: boj za svobodu a za vlast proti Turku. Vít Černohorec,
o mír kdo se s Musulmanem snaží,
z ramene ten pušku dlouho neslož,
k šavli stále hotovou měj páži! (s. 116)
nebo Turek zadal-li ti věru,
zadal pak, co nemá sám a nezná (s. 92)
a
co ti dnes dá rukou jednou,
oběma ti Turek vezme zejtra (s. 170).
„Svoboda a vlast!“ toť heslem junáka černohorského.
(…) Nebo dávno
hlava ta již, pane, mojí není,
ježto své já zasvětil ji vlasti!
praví (s. 125) junák pašeti tureckému;
nebo není Černá Hora, není,
aby šlapal Moslimec jí na znak!
Malá je, však vydatna a stála,
chuda je, však srdnata a chrabra,
opuštěna, avšak odvážliva,
kamenatá, avšak každý kámen
jako klenot krví svojí brání (s. 83).
A že by kdy padla pod jařmo turecké, o to neleká se Černohorec;
nebo není ve pašectví ve tvém
– vzkázali junáci pašeti skaderskému –
tolik lidu, že by z hor těch našich
přinesli ti živi jeden kámen,
nedím-li, je tobě podrobili! (s. 172).
Takovým duchem provanuty jsou zpěvy „z dob obrany“, z nichž nejdokonalejším je Harač. Sbírku uzavírají Účty černohorské, báseň to plna zdravého humoru s významným zakončením:
Hleďte odtud, hleďte, páni (Turci) dále!
Nebo pokud tam se neztratíte,
odkud přišly hordy vaše lité,
účty naše s vámi nepřestanou,
ať si proto proudy krve kanou!
Abychom Guslím též něčeho vytkli, dotknem se formální jedné stránky. Čteme-li báseň národní – a třeba jen i ohlas její – chceme v každém verši mít ukončenu i myšlenku, což již sama prostota písně národní s sebou nese. Proto nemile na nás působí přetahování jedné myšlenky z konce verše prvního do počátku verše následujícího, v němž opět nová myšlenka načata a zas třeba neukončena, čehož více dokladů dalo by se z Guslí vyčísti. I to, že přívlastek od jména podstatného mnoha slovy, ba i celými verši, aniž by nutno bylo, se odlučuje, jako namnoze v Guslích, není vlastností dobrého verše písně národní. Však milerádi promineme těch a takových nedostatků, jichž nadto propříště velmi snadno vystříci se lze, a přejeme jen, aby nám záhy p. Kapper podal i ostatní junácké písně srbské v podobně upraveném rouše českém, jakož i aby písně jiných národů slovanských došly brzo interpretů tak schopných jako srbské zpěvy v dru. Kapperovi.
*
František Zákrejs
[Osvěta 5, 1875, č. 12, prosinec, s. 949–952 /v rámci textu České básnictví/]
Múza Sigfrida Kappra libuje sobě na slovanském jihu. Podav nám o sobě sešit Přímořských pohádek a ve Světové poezii dva svazky Zpěvů lidu srbského, uveřejnil posléze Gusle, ohlasy černohorské, devět rapsodií z větší části obsahem souvislých. „Jsou to obrazy,“ dí o nich sám spisovatel v Připomenutí k nim připojeném, „ze strmých oněch hor nad mořem Jaderským, na nichžto se chystá duch slovanský k velikému boji za svobodu slovanskou od staletí národy sveřepými utlačovanou; – jsouť to ohlasy bolných výkřiků a válečného hluku malé hrstky hrdinného lidu, jenž bezmála již pět set let se tam brání útokům dvou velikých a mocných národů, Turků a Vlachů; – jest to,“ jak autor skromně dodává, „jednotlivý tón ve vznešeném souzvuku slovanské vzájemnosti, co den mocněji a nadějněji po všech končinách slovanských se rozléhajícím.“ O povstání pak těchto zpěvů zmiňuje se Kapper v ten smysl, že se sice „větším dílem zakládají na plodech básnictví národního, ba i částečně přidržují se jich,“ že však „přec u provedení jich užito úplného práva tvoření básnického volného, jež zákonů neuznává leda těch, které mu ukládá cit a vědomí umělecké vlastní“. Právě proto jsou však ohlasy černohorské v plném smyslu slova básněmi, byť to sám autor připustiti nechtěl; jsou básněmi, ačkoli „nevznikly bezprostředně z vynalézavé obraznosti spisovatele, než zakládají se na pověstech a pamětech, jež básnická obraznost národní oživovala dechem dojemného zpěvu a zachovala v něm“. Otázka po vlastní estetické hodnotě kteréhokoli výtvoru různí se zajisté podstatně od otázky po pramenech, z nichžto tvůrce jejich látku čerpal. A Gusle vynikají vnitřní cenou tím více, poněvadž vyšly z péra, které se předmětu svého všestranně zmocnilo. Jeť Kapper důkladný znalec poměrův i dějin černohorských a vniknul v ducha národních zpěvů jihoslovanských tak dokonale, že se mu jich pabásnění výtečně daří. Z jeho rapsodií pozírá na čtenáře vpravdě srbská láska k samostatnosti, láska k otčině, zášť proti Turkům, nedůvěra k Latincům, hrdost na kmenové přednosti, statná, bojovná mysl, prudká krev hned rychlému hněvu, hned náhlé bodrotě přístupná, zbožnost, láska rodinná, oddanost pobratřencům, pohostinnost, pomstylačnost, nádherymilovnost při roztomilé prostodušnosti; vedle toho jest autor mocen výpravného klidu a vládne plastickou tvořivostí; v oddělení Z doby obrany setkáváme se netoliko s výpravnou ironií, leč i s junáckým humorem; jeho mluva jsouc řízná, pádná, význačná, šetří zvláštností národního výpravného slohu: včasného opakování oblíbených nebo závažných slov a obratův, užívání stereotypných okrasných přívlastkův, užívání paralelismův, vyhledávání látky k srovnáním v přírodních objevech, kladení vzletných personifikací, schyl k přepínavé pompóznosti. Nad tím pak nade vším rozkládá se vřelý vzduch obdivu a lásky k opěvanému slovanskému kmeni.
První polovice ohlasů černohorských, nesoucí název Crnojevci, sestává ze čtyř zpěvů. V Gjurovi Crnojevići béře si rek, dle něhož rapsodie nazvána, bratrem Ivem, vladařem žabljackým, z benátského žaláře vykoupen, za choť nejmladší dceru benátského „krále“, aby Latinci s Černou Horou nadále u vzájemné přízni sousedili. V básni Bratrovna Iva Crnojeviće dcera Crnojeviće Jiřího, svatebníky vedena z otčiny k svému choti novozasnoubenci, vlašskému hospodáru Radulovi, dá i splní slib, vyprostiti ze žaláře bratry svého nenadálého pobratřence Diňara Baňanina. Svatba Maksima Crnojeviće, známá srbská, na příběh Francesky Riminské upomínající zvěst, zakládá se na lsti, kterouž při zasnoubení Ivova syna s benátskou doževnou za ženicha, místo Maksima chrástou zohyzděného, vydá se krásný svarosvat Obrenović Miloš, načež přičiněním latinské novosnoubenky mezi Milošem i Maksimem a jich přáteli vražedná bitka se strhne, v které onen za oběť padne a po které Maksim benátské nevěsty se vzdá a domov jeho vinou v neštěstí uvržený opouští, načež jej ve Smrti Iva Crnojeviće nalézáme v Stambole, kdež se následkem krevní záští, kterou ho Milošův bratr Jovan pronásleduje, poturčí a vlastizrádnou výpravu ku podmanění Černé Hory podnikne, kterýžto čin do hrobu sklátí otce jeho Iva. Však neumírá Ivo bez důvěry v důstojnou budoucnost otčiny:
Nebo není Černá Hora, není,
aby šlapal Moslimec jí na znak!
Malá je, však vydatná a stálá,
chuda je, však srdnata a chrabra,
opuštěna, avšak odvážliva,
kamenatá, avšak každý kámen
jako klenot krví svojí brání!
Druhá polovice Guslí, nadepsaná Z doby obrany, zahájena jest zpěvem o černohorských Vánocech r. 1703, o kterýchž Černohorci Bratrići následkem turecké zrady při svěcení zetského kostelíčka na zetském popu Jovovi a cetynském vládyce Danilovi spáchané vyhubí Turky na Hoře usídlené. V Carevě pasece táhne Achmed Avni paša podmanit Horu; však nepatrný, lstivý Vučko Raslavčević zavede Turky na jmenovanou paseku v prosmycích nad řekou Vlahyní, kdež Černohorci pod vládykou Danilem Petrovičem Něgušským, pod Vukem Mandušićem a Bogdanem Gjurkovićem turecké voje potrou. Vučko a Bogdan padnou. V Trniňankách líčí se směšná porážka Turků, již r. 1722 na Papratské pláni pod Huseinem, pašou trebinským, a pod nevesinským begem Ljuhovićem utrpěli a po kteréž jejich zajatí bez lítosti porubáni jsou obyvatelkami osady trninské, mstícími své příbuzné v bojích tureckých povražděné. V Harači vypravuje se o porážce skadarského paše nad řekou Rybnicí způsobené kućskými Brďany pod Gjurem Jovovićem a vévodou Savićem a o směšném osudu, jakým Averić, kadi podgorický, kućským do zajetí padl a tam svého trestu došel. Bujarým duchem odvážné neohroženosti prodchnuta jest i poslední báseň Guslí, v které Bošković Petr ráznými slovy odůvodňuje oprávněnost příkré pomsty, kterou na Turcích vykonal za usmrcení dvou slepých pěvcův, za únos své milenky a za smrt chrta, jejž mu Turek zastřelil. Báseň tato slove významně Účty černohorské a končí sbírku tímto srozumitelným pokynutím: nuže, páni Turci,
nelíbili vám se účty naše,
hleďte odtud, hleďte, páni, dále!
Nebo pokud tam se neztratíte,
odkud přišly hordy vaše lité,
účty naše s vámi nepřestanou,
ať si proto proudy krve kanou!
Vlastní půvab černohorských ohlasů, spočívá ovšem v rozmilých příznačných podrobnostech, jež tu zevrub vylíčiti nelze. Sepsány jsou oblíbeným slovanským veršem výpravným: pětistopým trochejem s přeryvkou po druhé stopě, a skrovněji častěji vyskytá se v nich také rým. Dikce je skoro všude pečlivě přesná; nečesky zní věta: to prý ani odhadnouti možná (na s. 52), nesprávně řečeno doň (na téže s.) místo do něho, žoldan-pane (na s. 75) aj. – Gusle věnovány jsou černohorskému knížeti Nikolovi I.
Slovanské dějiny tvoří nepřebernou zásobu lákavých, mohutných, úchvatných látek básnických. Jako Černohorci máme také my Čechové svou velikou, klasickou dobu junáckých zápasů za volnost svědomí, za samostatnost a rovnost, a jako oni máme i my svého Iva, o němž lid věstí, že až přijde jeho doba, z mrtvých vstane jak Ivo Crnojević od Oboda, by vybil nepřítele z otčiny: přeznámá to titánská postava Jana Trocnovského, stále vábící k zpěvům o věhlasných vítězstvích božího tohoto válečníka. Meissnerův velezdařilý Žižka zdomácněl u nás výborným překladem E. Špindlera. V našem písemnictví ožil vítěz vítkovský a německobrodský pracemi Puchmýrovou, Vocelovou, Kollárovou aj. Také Otakar Červinka posvětil mu již ve svém Janovi z Dubé řadu vzletných slok; nyní pak uveřejnil práci samým jménem Jana Žižky z Kalichu pojmenovanou. […]
